6 Tdo 983/2019-1979
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 9. 2019 o dovolání,
které podal obviněný M. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav a obviněný M. M., nar. XY v XY, trvale
bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2019, č. j. 6
To 97/2017-1817, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu
v Ostravě pod sp. zn. 32 T 7/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2017, č. j. 32 T
7/2016-1634, byl obviněný M. B. a M. M. (dále každý jen „obviněný“, příp.
„dovolatel“) uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016,
částečně v bodě 2) výroku o vině ve formě spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že
obžalovaný M. B. jako jednatel společnosti B., identifikační číslo: XY, se
sídlem XY, v době od 16. 8. 2011 do 24. 6. 2013 oprávněný jednat za společnost
ve věcech samostatně v plném rozsahu,
obžalovaný M. M. jako zplnomocněnec společnosti B., identifikační číslo: XY, se
sídlem XY, v době od 10. 7. 2012 do 17. 9. 2013, oprávněný jménem společnosti
uzavírat obchodní smlouvy, zastupovat společnost v obchodním a úředním styku,
zakládat a rušit účty společnosti, být disponentem účtů společnosti, jménem
společnosti přebírat hotovost za pohledávky a vyplácet závazky společnosti,
obžalovaná právnická osoba obchodní společnost B., identifikační číslo: XY, se
sídlem XY, registrovaná jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty s
účinností od 1. 9. 2011 do 23. 1. 2013 pod daňovým identifikačním číslem: XY u
Finančního úřadu Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Ostrava I, na základě
jednání obžalovaných M. B. a M. M. vedeného jejím jménem, v jejím zájmu a v
rámci její činnosti,
všichni vědomi si povinností vyplývajících zejména z ustanovení § 6 odstavec 1,
odstavec 2, § 7 odstavec 1 a § 8 odstavec 1 zákona č. 563/1991 Sb., o
účetnictví, v platném znění, a z ustanovení § 21 odstavec 1 zákona č. 235/2004
Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vedeni úmyslem
vyhnout se daňové povinnosti společnosti B., na dani z přidané hodnoty a získat
tak ke škodě českého státu neoprávněný daňový prospěch,
1)
obžalovaný M. B. sám jako jednatel společnosti B., vědom si svých povinností
vyplývajících zejména z ustanovení § 21 odstavec 1 a § 25 odstavec 1 zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, veden
úmyslem nepřiznat správci daně uskutečněná zdanitelná plnění podléhající dani z
přidané hodnoty a daň z přidané hodnoty ke škodě českého státu neodvést, ve 2.
čtvrtletí roku 2012 pořizoval za tuto společnost zboží v jiném členském státě
Evropské unie s následným místem plnění v tuzemsku, když nakupoval osobní
motorová vozidla u různých prodejců ve Slovenské republice, která následně v
České republice dodal v období od 7. 4. 2012 do 31. 5. 2012, po uzavření smluv
o koupi osobních motorových vozidel, odběratelské společnosti Turanga, s. r.
o., DIČ: CZ29289131, se sídlem Jalubí 9, Jalubí, konkrétně:
- dne 30. 3. 2012 pořídil ve Slovenské republice od dodavatele Porsche
Inter Auto Slovakia, s. r. o., VAT: XY, osobní motorové vozidlo značky AUDI A7
TDI 3.0 V6, identifikační číslo vozidla: XY, které následně dne 7. 4. 2012
prodal tuzemskému odběrateli - společnosti Turanga, s. r. o., DIČ: CZ29289131,
se sídlem Jalubí 9, Jalubí, a to na základě faktury č. XY znějící na částku
celkem 1 221 600 Kč, z toho základ daně 1 018 000 Kč a daň z přidané hodnoty
203 600 Kč,
- dne 3. 4. 2012 pořídil ve Slovenské republice od dodavatele Motor-Car
Bratislava, s. r. o., VAT: XY, osobní motorové vozidlo značky MERCEDES BENZ ML
350 BlueTEC 4MATIC, identifikační číslo vozidla: XY, které následně dne 7. 4.
2012 prodal tuzemskému odběrateli - společnosti Turanga, s. r. o., DIČ:
CZ29289131, se sídlem Jalubí 9, Jalubí, a to na základě faktury č. XY znějící
na částku celkem 1 970 400 Kč, z toho základ daně 1 642 000 Kč a daň z přidané
hodnoty 328 400 Kč,
- dne 14. 5. 2012 pořídil ve Slovenské republice od dodavatele Motor-Car
Bratislava, s. r. o., VAT: XY, osobní motorové vozidlo značky BMW 740d,
identifikační číslo vozidla: XY, které následně dne 18. 5. 2012 prodal
tuzemskému odběrateli - společnosti Turanga, s. r. o., DIČ: CZ29289131, se
sídlem Jalubí 9, Jalubí, a to na základě faktury č. XY znějící na částku celkem
2 066 520 Kč, z toho základ daně 1 722 100 Kč a daň z přidané hodnoty 344 420
Kč,
- dne 30. 5. 2012 pořídil ve Slovenské republice od dodavatele T.O.B.,
s. r. o., VAT: XY, osobní motorové vozidlo značky BMW X5 xDrive40d,
identifikační číslo vozidla: XY, které následně dne 31. 5. 2012 prodala
tuzemskému odběrateli - společnosti Turanga, s.r.o., DIČ: CZ29289131, se sídlem
Jalubí 9, Jalubí, a to na základě faktury č. XY znějící na částku celkem 1 938
000 Kč, z toho základ daně 1 615 000 Kč a daň z přidané hodnoty 323 000 Kč,
přičemž následně byla společností B. takto uskutečněná zdanitelná plnění
správci daně v rozporu s ustanoveními § 21 odstavec 1 a § 25 odstavec 1 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů,
zatajena a nebyla z nich odvedena daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 199
420 Kč, když v zákonem určeném termínu obžalovaný M. B. vůbec nepodal za
společnost B. příslušnému správci daně daňové přiznání k dani z přidané hodnoty
za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2012, které bylo podáno až opožděně dne
23. 4. 2013 na základě výzvy správce daně v době, kdy již správce daně sám v
průběhu daňové kontroly zjistil uskutečnění shora uvedených zdanitelných
plnění, přičemž toto opožděné daňové přiznání bylo správcem daně odmítnuto jako
podání nepodepsané osobou oprávněnou jednat za společnost B., když předmětné
daňové přiznání bylo označeno jako podané obžalovaným M. B., ale podepsané
obžalovaným M. M., který nechal toto daňové přiznání sestavit účetní
společností AXA Trade, s. r. o., které předložil k ovlivnění výše skutečné
daňové povinnosti níže specifikované fiktivní účetní doklady vystavené
společností B. L., IČ: XY, se sídlem XY, jakožto dodavatelem blíže
nespecifikovaných služeb, za spolupráci při reklamě a úpravě pozemků, ačkoliv
tyto služby ve skutečnosti poskytnuty nebyly a účetní doklady byly použity
pouze k ponížení vysoké daňové povinnosti společnosti B., na dani z přidané
hodnoty na výstupu, a to na základě níže uvedených účetních dokladů zahrnutých
do účetnictví společnosti B.:
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 16. 4. 2012, na
částku celkem 3 520 000 Kč, základ daně 2 933 216 Kč, daň z přidané hodnoty
586 784 Kč,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 18. 5. 2012, na
částku celkem 3 985 700 Kč, základ daně 3 321 283,81 Kč, daň z přidané hodnoty
664 416,19 Kč,
čímž společnost B., v daňovém přiznání odmítnutém správcem daně opožděně
nárokovala odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu v celkové výši 1 251 200,19
Kč a za 2. čtvrtletí roku 2012 deklarovala vlastní daňovou povinnost pouze ve
výši 2 292 Kč, v důsledku čehož správci daně zatajil vzniklou daňovou povinnost
z úplat za uskutečněná zdanitelná plnění provedených ve prospěch společnosti B.
v období od 7. 4. 2012 do 31. 5. 2012 od odběratele Turanga, s. r. o., z nichž
vznikla daňová povinnost odvést daň z přidané hodnoty na výstupu v částce 1 199
420 Kč, kterou neuhradil,
čímž tímto svým jednáním způsobil zkrácením daně českému státu, zastoupenému
Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územním pracovištěm Ostrava I, škodu
ve výši nejméně 1 199 420 Kč,
2)
po předchozí dohodě a vzájemném rozdělení jednotlivých úloh mezi obžalovaným M.
B. a obžalovaným M. M., ve společném úmyslu zkrátit daňovou povinnost k dani z
přidané hodnoty neodvedením daně z přidané hodnoty na výstupu, uskutečnili za
společnost B., v období od 2. 7. 2012 do 27. 12. 2012 zdanitelná plnění
spočívající v poskytování služeb - reklamy a propagace, ze kterých vznikla
povinnost odvést DPH na výstupu, a to na základě níže uvedených faktur:
za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 2. 7. 2012, na
částku celkem 1 488 000 Kč, základ daně 1 240 000 Kč, daň z přidané hodnoty 248
000 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě při HONKA IV. Rally Lubeník ve
dnech 29. - 30. 6. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 30. 7. 2012, na
částku celkem 155 771 Kč, základ daně 129 808,80 Kč, daň z přidané hodnoty 25
961,76 Kč, za likvidaci, odvoz a úpravu zeminy při akci Štíty,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 30. 7. 2012, na
částku celkem 1 568 160 Kč, základ daně 1 306 800 Kč, daň z přidané hodnoty 261
360 Kč, za likvidaci, odvoz a úpravu zeminy při akci Domašov,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 30. 7. 2012, na
částku celkem 496 584 Kč, základ daně 413 820 Kč, daň z přidané hodnoty 82 764
Kč, za likvidaci, odvoz a úpravu zeminy při akci Velké Kunětice-Mikulovice,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 13. 8. 2012, na
částku celkem 1 824 000 Kč, základ daně 1 520 000 Kč, daň z přidané hodnoty 304
000 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě při 5. Matrix Rally Kostelec nad
Orlicí ve dnech
27. - 28. 7. 2012 a XXXIII. Fusch rally Agropa Pačejov,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 14. 8. 2012, na
částku celkem 1 584 000 Kč, základ daně 1 320 000 Kč, daň z přidané hodnoty 264
000 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě při 21. Rajd Rzeszovsky ve dnech 9.
- 11. 8. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 3. 9. 2012, na
částku celkem 3 306 000 Kč, základ daně 2 755 000 Kč, daň z přidané hodnoty 551
000 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě při Barum Rally Zlín ve dnech 31.
8. - 2. 9. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 11. 9. 2012, na
částku celkem 3.336.000,- Kč, základ daně 2 780 000 Kč, daň z přidané hodnoty
556 000 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě při XX. Admiral Rally Vyškov ve
dnech 7. - 8. 9. 2012,
pro odběratelskou společnost Anderas Invest s. r. o., DIČ: CZ24208817, se
sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha, ze kterých vznikla povinnost přiznat a odvést
daň z přidané hodnoty ve výši 2 300 530,76 Kč,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 24. 9. 2012, na
částku celkem 2 988 000 Kč, základ daně 2 490 000 Kč, daň z přidané hodnoty 498
000 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 30. 9. 2012, na
částku celkem 1 306 692 Kč, základ daně 1 089 134,64 korun českých, daň z
přidané hodnoty 217 826,92 Kč, za dodávku nekvalifikovaných prací pro
potravinářský průmysl,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 30. 9. 2012, na
částku celkem 1 169 677 Kč, základ daně 974 730,24 Kč, daň z přidané hodnoty
194 946,05 Kč, za palety,
pro odběratelskou společnost Insider Solution s. r. o., DIČ: CZ29396611, se
sídlem Sokolská třída 1615/50, Ostrava, ze kterých vznikla povinnost přiznat a
odvést daň z přidané hodnoty ve výši 910 772,97 Kč,
za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2012
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 22. 10. 2012,
na částku celkem 1 884 000 Kč, základ daně 1 570 000 Kč, daň z přidané hodnoty
314 000 Kč, za pronájem reklamní plochy při IX. PSG-PARTR Rally Vsetín ve dnech
20. - 21. 10. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 12. 11. 2012,
na částku celkem 744 660 Kč, základ daně 620 550 Kč, daň z přidané hodnoty 124
110 Kč,
za pronájem reklamní plochy při Autogames IV. Rally Uherský Brod ve dnech 10. -
11. 11. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 19. 11. 2012,
na částku celkem 1 229 280 Kč, základ daně 1 024 400 Kč, daň z přidané hodnoty
204 880 Kč, za pronájem reklamní plochy při setkání mistrů Sosnová, Česká Lípa
ve dnech 17. - 18. 11. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 26. 11. 2012,
na částku celkem 2 174 040 Kč, základ daně 1 811 700 Kč, daň z přidané hodnoty
362 340 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě při Auto Show Slovakia ring ve
dnech 23. - 24. 11. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 3. 12. 2012, na
částku celkem 2 364 000 Kč, základ daně 1 970 000 Kč, daň z přidané hodnoty 394
000 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě při 50th Barbórka Rally Warsawa ve
dnech 1. - 2. 12. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 9. 12. 2012, na
částku celkem 1 656 000 Kč, základ daně 1 380 000 Kč, daň z přidané hodnoty 276
000 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě při Bratislava – Absolutní Mistr SR
v rally, Autoshow - tisková beseda dne 18. 12. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 19. 12. 2012,
na částku celkem 1 560 000 Kč, základ daně 1 299 948 Kč, daň z přidané hodnoty
260 052 Kč, za pronájem reklamní plochy na rally závodě,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 28. 12. 2012,
na částku celkem 110 616 Kč, základ daně 92 176,61 Kč, daň z přidané hodnoty 18
439,69 Kč,
za zprostředkování prodeje nemovitosti,
pro odběratelskou společnost Anderas Invest, s. r. o., DIČ: CZ24208817, se
sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha, ze kterých vznikla povinnost přiznat a odvést
daň z přidané hodnoty ve výši 1 953 821,69 Kč,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 22. 10. 2012,
na částku celkem 2 220 000 Kč, základ daně 1 850 000 Kč, daň z přidané hodnoty
370 000 Kč, za pronájem reklamní plochy při Rally Vsetín ve dnech 20. - 21. 10.
2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 12. 11. 2012 na
částku celkem 1 284 000 Kč, základ daně 1 070 000 Kč, daň z přidané hodnoty 214
000 Kč, za pronájem reklamní plochy při Autogams IV. Rally Uherský Brod ve
dnech 10. - 11. 11. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 30. 11. 2012,
na částku celkem 310 645 Kč, základ daně 258 870,36 Kč, daň z přidané hodnoty
51 074,07 Kč, za dodávku nekvalifikovaných prací pro potravinářský průmysl,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 27. 12. 2012,
na částku celkem 189 756 Kč, základ daně 158 129,60 Kč, daň z přidané hodnoty
31 625,92 Kč, za dodávku nekvalifikovaných prací pro potravinářský průmysl,
pro odběratelskou společnost Insider Solution, s. r. o., DIČ: CZ29396611, se
sídlem Sokolská třída 1615/50, Ostrava, ze kterých vznikla povinnost přiznat a
odvést daň z přidané hodnoty ve výši 667 399,99 Kč,
čímž společnosti B., z těchto zdanitelných plnění vznikla povinnost odvést DPH
na výstupu za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012 ve výši 3 211 303,73 Kč a
za 4. čtvrtletí roku 2012 ve výši 2 621 221,68 Kč, kterou nepřiznala a
nezaplatila,
kdy shora uvedená uskutečněná zdanitelná plnění byla správci daně zatajena a
nebyla z nich odvedena daň z přidané hodnoty v celkové výši 5 832 525,41 Kč,
když v zákonem určeném termínu obžalovaný M. B. vůbec nepodal za společnost B.,
příslušnému správci daně daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací
období 3. čtvrtletí a 4. čtvrtletí roku 2012, která byla podána až opožděně dne
23. 4. 2013 na základě výzvy správce daně v době, kdy již správce daně sám v
průběhu daňové kontroly zjistil uskutečnění shora uvedených zdanitelných
plnění, přičemž tato opožděná daňová přiznání byla správcem daně odmítnuta jako
podání nepodepsaná osobou oprávněnou jednat za společnost B., když předmětná
daňová přiznání byla označena jako podaná obžalovaným M. B., ale podepsaná
obžalovaným M. M., který nechal tato daňová přiznání sestavit účetní
společností AXA Trade, s. r. o., které předložil k ovlivnění výše skutečné
daňové povinnosti níže specifikované fiktivní účetní doklady vystavené
společností B. L., identifikační číslo: XY, se sídlem XY, jakožto dodavatelem
blíže nespecifikovaných služeb, za spolupráci při reklamě a úpravě pozemků,
ačkoliv tyto služby ve skutečnosti poskytnuty nebyly a účetní doklady byly
použity pouze k ponížení vysoké daňové povinnosti společnosti B., na dani z
přidané hodnoty na výstupu, a to na základě níže uvedených účetních dokladů
zahrnutých do účetnictví společnosti B.:
za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 3. 7. 2012, na
částku celkem 3 698 200 Kč, základ daně 3 081 710,06 Kč, daň z přidané hodnoty
616 489,94 Kč,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 17. 7. 2012, na
částku celkem 3 409 800 Kč, základ daně 2 841 386,34 Kč, daň z přidané hodnoty
568 413,66 Kč,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 11. 9. 2012, na
částku celkem 6 740 000 Kč, základ daně 5 616 442 Kč, daň z přidané hodnoty 1
123 558 Kč,
za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2012
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 22. 10. 2012,
na částku celkem 7 327 000 Kč, základ dně 6 105 589,10 Kč, daň z přidané
hodnoty 1 221 410,9 Kč,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 26. 10. 2012,
na částku celkem 5 254 900 Kč, základ daně 4 378 908,17 Kč, daň z přidané
hodnoty 875 991,83 Kč,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 26. 9. 2012, na
částku celkem 6 399 000 Kč, základ daně 5 332 286,70 Kč, daň z přidané hodnoty
1 066 713,30 Kč,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 29. 9. 2012, na
částku celkem 1 826 000 Kč, základ daně 1 521 605,80 Kč, daň z přidané hodnoty
304 394,20 Kč,
čímž společnost B., v daňových přiznáních odmítnutých správcem daně opožděně
nárokovala odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu v celkové výši 2 308 461,60
Kč za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012 a ve výši 3 468 510,23 Kč za 4.
čtvrtletí roku 2012 a v důsledku toho za 3. čtvrtletí roku 2012 deklarovala
vlastní daňovou povinnost ve výši pouze 902 842 Kč a za 4. čtvrtletí roku 2012
nárokovala nadměrný odpočet ve výši 847 288 korun českých,
v důsledku čehož správci daně zatajili vzniklou daňovou povinnost z výše
uvedených přijatých úplat za uskutečněná zdanitelná plnění provedených ve
prospěch společnosti B., ze kterých vznikla daňová povinnost odvést daň z
přidané hodnoty na výstupu v částce 5 832 525,41 Kč, kterou neuhradili ani
částečně,
přičemž takto jednali obžalovaní v zištném úmyslu získat finanční prospěch
zkrácením daně z přidané hodnoty, po vzájemné předchozí domluvě, přípravě a
rozdělení úloh, dle kterých,
obžalovaný M. B.,
- zejména jako jednatel společnosti B., pověřil k zastupování této
společnosti při obchodní činnosti spjaté s poskytováním reklamních služeb
nejprve ústně
a následně dne 10. 7. 2012 písemně, na základě vystavené plné moci,
obžalovaného M. M. k výkonu všech právních úkonů prováděných jménem
společnosti,
- umožnil obžalovanému M. M., aby na základě jím vystavené plné moci
založil společnosti B., bankovní účet u České spořitelny, a. s., č. XY, k němuž
měl jako jediný dispoziční právo obžalovaný M. M., přičemž na tento bankovní
účet byly zasílány platby za služby poskytnuté společností B., které byly
následně s jeho vědomím z bankovního účtu vybírány obžalovaným M. M. a použity
dále nezjištěným způsobem, avšak nikoliv k plnění daňových povinností, přičemž
společnost B. neměla žádné jiné příjmy ani majetek, ze kterého by mohla být
daňová povinnost uhrazena,
- nepodal za společnost B., řádná daňová přiznání v zákonem stanovených
termínech za zdaňovací období 2., 3. a 4. čtvrtletí roku 2012, čímž zatajil
před správcem daně uskutečněná zdanitelná plnění a
- následně umožnil obžalovanému M. M. zahrnout do účetnictví společnosti
B., fiktivní účetní doklady společnosti B. L., kterými měla být v průběhu
vytýkacího řízení správci daně deklarována nižší než skutečná daňová povinnost,
obžalovaný M. M.,
- zejména jako osoba zmocněná obžalovaným M. B. k zastupování
společnosti B., uzavíral za tuto společnost smlouvy o poskytnutí reklamy a
propagace s odběratelskými společnostmi Anderas Invest s. r. o. a Insider
Solution s. r. o.,
- dne 13. 8. 2012 založil společnosti B., u České spořitelny, a. s.,
běžný účet číslo XY, k němuž měl jako jediný dispoziční právo a rovněž tak jako
jediný disponoval k tomuto účtu vydanou platební kartou VISA BUSINESS PLUS
číslo XY a měl přístup k tomuto účtu prostřednictvím Internetu,
- ze shora uvedeného bankovního účtu vybíral finanční prostředky zaslané
na účet jako platby odběratelských společností, které dále použil nezjištěným
způsobem, avšak nikoliv k plnění daňových povinností společnosti B., přičemž
takto činil s vědomím, že daňová povinnost uhrazena nebude, když společnost B.
neměla žádné jiné příjmy ani majetek, ze kterého by mohla být daňová povinnost
uhrazena,
- zajistil se společností AXA Trade, s. r. o., identifikační číslo: XY,
se sídlem Berkova 444/8, Brno, uzavření mandátní smlouvy na vedení účetní a
daňové agendy společnosti B., kterou podepsal obžalovaný M. B., přičemž
následně této účetní společnosti předával účetní doklady společnosti B., k
jejich zaúčtování, dával pokyny, na základě kterých byly vystavovány faktury a
dále
- zahrnul do účetnictví společnosti B. fiktivní účetní doklady
společnosti B. L., kterými měla být v průběhu vytýkacího řízení správci daně
deklarována nižší, než skutečná daňová povinnost s tím, že tyto doklady
předložil účetní společnosti AXA Trade, s. r. o., která na jejich podkladě
sestavila, po uplynutí zákonného termínu k podání daňových přiznání, daňová
přiznání k DPH za jednotlivá zdaňovací období roku 2012, jež následně
obžalovaný M. M. podepsal a dne 23. 4. 2013 podal u správce daně, přičemž tato
daňová přiznání byla správcem daně odmítnuta,
čímž tímto svým jednáním způsobili zkrácením daně českému státu, zastoupenému
Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územním pracovištěm Ostrava I, škodu
ve výši 5 832 525,41 Kč,
a takto obžalovaný M. B. v bodě 1) samostatným úmyslným jednáním a v bodě 2)
společným úmyslným jednáním s obžalovaným M. M. způsobil českému státu,
zastoupenému Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územním pracovištěm
Ostrava I, škodu v souhrnné výši minimálně 7 031 945,41 Kč,
obžalovaný M. M. v bodě 2) společným úmyslným jednáním s obžalovaným M. B.
způsobil českému státu, zastoupenému Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj,
Územním pracovištěm Ostrava I, škodu v souhrnné výši minimálně 5 832 525,41 Kč,
a obžalovaná právnická osoba B., prostřednictvím jednání obžalovaných M. B. a
M. M., způsobila českému státu, zastoupenému Finančním úřadem pro
Moravskoslezský kraj, Územním pracovištěm Ostrava I, škodu v souhrnné výši
minimálně 7 031 945,41 Kč.
2. Obvinění byli za toto jednání odsouzeni podle § 240 odst. 3 tr.
zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, k trestu odnětí svobody v trvání
šesti roků v případě obviněného M. B. a pěti roků a šesti měsíců v případě
obviněného M. M. Pro výkon těchto trestů byli zařazení podle § 56 odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněnému M. B. byl současně podle § 73
odst, 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu ve všech typech
obchodních korporací na dobu pěti roků. Týmž rozsudkem byl obviněné právnické
osobě B., uložen podle § 16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní
odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, trest zrušení právnické osoby.
3. O odvolání obviněných a poškozené právnické osoby B., proti tomuto
rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 1. 2019, č. j. 6
To 97/2017-1817, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění
M. M. prostřednictvím obhájce Mgr. Radima Janouška a M. B. prostřednictvím
obhájce JUDr. Vladimíra Zonka dovolání.
5. Obviněný M. M. podal dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. d) a g)
tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel o zjištění, že
soudy nesprávně právně posoudily skutek, jelikož nebyly naplněny zákonné znaky
stíhaného zločinu i způsobená škoda. Soudy přitom porušily zásadu in dubio pro
reo. Soud prvního stupně v hlavním líčení přečetl výpovědi svědků S. a P.,
ačkoli k tomu nedal souhlas a přestože trval na jejich osobním výslechu. Tito
svědkové byli vyslechnuti pouze v přípravném řízení, a to bez přítomnosti
obhájce. Dovolatel namítá, že navrhl i konfrontaci se svědkem P., jenž byl
předvolán pouze jednou, a soud neučinil žádná další opatření k zajištění
přítomnosti tohoto svědka. Přečtení výpovědi svědka proto považuje za porušení
práva na obhajobu a spravedlivý proces. Svědka S. soud předvolal dvakrát.
Obviněný navrhl jeho konfrontaci a přes jeho nesouhlas soud přečetl výpověď
tohoto svědka z přípravného řízení. Byť se v obou případech jednalo o klíčové
svědky, byli vyslechnuti jen okrajově a nedostatečně. Z výpovědí žádného z nich
nelze prokázat, že by s dovolatelem komunikovali ohledně uzavření smluv o
poskytnutí reklamy, uzavřeli je s ním a následně objednávali plnění přímo u
dovolatele. Soudům dále vytkl, že zamítly i další důkazní návrhy, a to výslech
svědků M. H. a V. M. T. Bezdůvodně zamítly i důkazní návrh v podobě zprávy
finančního úřadu o tom, zda společnosti ANDERAS Invest, s. r. o., a INSIDER
Consulting, s. r. o., prošly daňovou kontrolou a jaký byl její výsledek.
6. Obviněný má za to, že soudy neprokázaly, že by za společnost B.,
uzavíral smlouvy o poskytnutí reklamy s odběratelskými společnostmi ANDERAS
Invest, s. r. o., a INSIDER Consulting, s. r. o. Jako důkaz nebyly provedeny
žádné smlouvy s těmito společnostmi, které by obsahovaly podpisy dovolatele.
Nebylo prokázáno přijetí ani potvrzení jakýchkoli objednávek obviněným, jakož
ani to, že by byl zmocněn k jednání za společnost. Připomenul, že spoluobviněný
B. při hlavním líčení konaném dne 2. 6. 2017 uvedl, že dovolatel s touto věcí
nemá nic společného a žádnou plnou moc mu neudělil. Ze sdělení notáře JUDr.
Kriška a z výpisu registru ověřených podpisů plyne, že podpis obviněného B. na
plné moci nikdy nebyl ověřen a legalizační doložka na plné moci není pravá.
Skutečnost, že by byl zmocněn k jednání za společnost proto nebyla prokázána.
Namítl, že faktury předložené svědkem S. nejsou opatřeny podpisem dovolatele.
Soudům vytkl, že nezkoumaly, kdo je podepsal.
7. Dovolatel připomenul, že z provedených důkazů plyne, že zřídil účet
společnosti B., z něhož vybíral finanční prostředky, které následně všechny
předával jednateli společnosti (obviněnému B.). Splnění daňových povinností
proto bylo na něm. Společnost disponovala i jinými bankovními účty, a proto za
společnost jednatel mohl daňovou povinnost splnit i z jiného účtu. Činnosti,
které pro společnost vykonával, by neprováděl, pokud by měl pochybnost o tom,
že je páchána protiprávní činnost. Jeví se jako naivní člověk, který vykonával
činnost za odměnu. Jeho participaci na činnosti společnosti však není možné
označit za rozdělení úkolů obou pachatelů. O tom, že všechny finanční
prostředky předal jednateli, resp. společnosti, svědčí čestné prohlášení
společnosti B.
8. Obviněný [zřejmě v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
d) tr. ř.] zdůraznil (část IV.), že mu byla znemožněna účast při hlavním líčení
konaném dne 7. 9. 2017, z něhož se ze zdravotních důvodů omluvil a řádně
doložil důvod neúčasti, jakož i při veřejném zasedání ze dne 31. 1. 2019, kdy
svoji neúčast taktéž omluvil.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. usnesení odvolacího soudu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Obviněný M. B. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. Setrval na argumentaci,
kterou uplatnil v řádném opravném prostředku. Namítl, že soudy neakceptovaly
jeho obhajobu a neumožnily mu řádně uplatnit právo na obhajobu. K jeho
porušení, jakož i k porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že byla
porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Soud prvního
stupně provedl hlavní líčení opakovaně v jeho nepřítomnosti, aniž by pro takový
postup byly splněny zákonné podmínky. Poté, co zrekapituloval průběh
jednotlivých hlavních líčení, připomenul, že podmínky pro konání hlavního
líčení v jeho nepřítomnosti nebyly splněny minimálně při hlavním líčení dne 2.
6. 2017. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 159/2014 namítl,
že řešená trestní věc není skutkově jednoduchá a k jejímu řádnému objasnění
bylo nutné provádět rozsáhlé dokazování. Poukázal na znění § 202 odst. 4 tr. ř.
a připomenul, že tímto ustanovením dal zákonodárce pokyn k tomu, aby se hlavní
líčení konalo za přítomnosti obviněného a jen ve výjimečných případech v jeho
nepřítomnosti. Vzpomenul rovněž závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 6 Tdo 1372/2010.
11. Orgánům činným v trestním řízení vytknul, že mu neumožnily
konfrontovat svědka M., jehož dovolatel označuje za strůjce trestné činnosti.
Soudy ho ani neuvědomily o plánovaném výslechu tohoto svědka. Namítl, že hlavní
líčení, jež předcházelo tomu, v němž došlo k výslechu svědka M., bylo odročeno
za účelem poskytnutí lhůty pro zvolení obhájce dovolatelem, nikoli za účelem
výslechu svědků. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo
235/2015, podle něhož má každý obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat
svědky proti sobě. S připomenutím judikatury Evropského soudu pro lidská práva
dovodil, že mu musí být dána příležitost zpochybnit výpověď svědka obžaloby a
klást mu dotazy. Má za to, že svědka M. neměl možnost vyslechnout, ani se k
jeho výpovědi vyjádřit. Chybným postupem soudů proto došlo k porušení zásad
trestního řízení podle § 2 odst. 1, 4, 5, 11 a 13 tr. ř.
12. Obviněný napadl správnost rozhodnutí soudů poukazem na existenci
tzv. extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a jejich
právními závěry. To vyvozuje ze zjištění, že soudy nepřipustily zásadní důkaz
vyvracející vinu dovolatele, a to znalecký posudek z oboru písmoznalectví za
účelem přezkumu pravosti podpisu na plné moci ze dne 10. 7. 2012. Zopakoval, že
trval na tomto přezkumu, neboť od tohoto dne neměl nic společného s činností
společností B., INSIDER Solution, s. r. o., ANDERAS Invest, s. r. o., ani B. L.
Veškerou obchodní činnost spojenou s těmito společnostmi musel zařizovat
obviněný M. To plyne i z výpovědí svědků P., S., částečně i obviněného M. a
svědkyň K. a S.
13. Obviněný namítl, že podpis na plné moci ze dne 10. 7. 2012 není jeho
pravým podpisem, což prokazuje dokument z Notářské komory Slovenské republiky a
vyjádření notáře JUDr. Kriška. Ten potvrdil, že ověření pravosti podpisu pod
pořadovým číslem O 391286/2012 není v jeho notářském úřadu evidováno. Někdo tak
buď zneužil pravomoc k ověření pravosti podpisu obviněného, nebo občanský
průkaz dovolatele, jehož kopii měl svědek M. z předchozích obchodních
transakcí. Předestřel výpověď svědkyně S., jež jako jednatelka společnosti B.
L., vyloučila, že by dovolatele znala. To vyvrací tvrzení spoluobviněného M. o
tom, že dovolateli předal peníze, aby je odevzdal svědkyni S. jako plnění za
služby poskytnuté společností B. L. Tím, že soudy nepřipustily znalecké
posouzení pravosti podpisu na předmětné plné moci, zasáhly do jeho práva na
spravedlivý proces a práva na obhajobu. Pokud se měl v daňovém řízení vyjádřit
o tom, že podpis na plné moci je jeho pravým podpisem, tvrdí, že protokol o
podání vysvětlení před finančním úřadem není dostačujícím důkazem vyvracejícím
jeho tvrzení. V daňovém řízení přitom vypovídal v odlišném postavení a s jinými
procesními právy, než která mu náleží jako obviněnému podle trestního řádu.
Postup soudů proto pokládá za obcházení zákona. Tím, že výpovědi obou
obviněných jsou navzájem odlišné, měly soudy přistoupit k jejich konfrontaci.
Soud prvního stupně však její provedení pro nadbytečnost zamítl.
14. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu
předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
15. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“). K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d)
tr. ř. uvedl, že podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného
B. byly splněny. Hlavní líčení před Krajským soudem v Ostravě bylo opakovaně
odročováno, přičemž v nejednom případě tomu tak bylo z obstrukčních důvodů na
straně obviněných. Ti se k hlavnímu líčení opakovaně nedostavovali. Krajský
soud však nekonal hlavní líčení ani v jednom případě tehdy, pokud obvinění
přítomni nebyli a soud neměl k dispozici žádost nepřítomných obviněných o
konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti (§ 202 odst. 5 tr. ř.). K hlavním
líčením, které obviněný B. zmínil jako ta, kterých se neúčastnil, uvedl, že
hlavní líčení nařízené na 19. 4. 2017 muselo být odročeno právě z důvodů
neomluvené nepřítomnosti obviněného B., na něhož musel být vydán příkaz k
zatčení a evropský zatýkací rozkaz. Při tomto hlavním líčení nebylo prováděno
žádné dokazování. Na dalších v dovolání zmíněných hlavních líčeních, kterých se
obviněný B. nezúčastnil, a to na hlavních líčeních ve dnech 10. 2. 2017, 13. 2.
2017 a 7. 9. 2017, byla vždy konstatována žádost obviněného B. o konání
hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Tvrdí-li dovolatel, že se nezúčastnil bez
omluvy hlavního líčení dne 13. 2. 2017, není tomu tak, jak vyplývá z omluvy
přednesené jeho obhájcem na počátku hlavního líčení dne 10. 2. 2017. Pakliže
tedy Krajský soud v Ostravě na podkladě znalosti věci usoudil, že lze
spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti
obviněného, neporušil žádné ustanovení trestního řádu.
16. Podle názoru státního zástupce není přiléhavý odkaz obviněného B. na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 6 Tdo 159/2014. Názor
dovolatele,
že v nepřítomnosti obviněného lze konat hlavní líčení jen u věcí méně skutkově
a právně náročných, odporuje výslovné dikci § 202 odst. 4 a 5 tr. ř.
Zákonodárce předpokládá konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného i u
závažných trestných činů. Rozhodující pro to je výhradně měřítko spolehlivého
rozhodnutí a dosažení účelu trestního řízení i bez přítomnosti obviněného. Tyto
podmínky v projednávané věci měl Krajský soud v Ostravě nepochybně na zřeteli,
pokud vyhověl žádosti obviněného a jednal zčásti v jeho nepřítomnosti. Bez
významu nemůže být ani to, že obviněný se hlavních líčení dne 9. 1. 2017 a dne
2. 6. 2017 zúčastnil, opakovaně mu bylo umožněno podat ve věci výpověď, čehož
dne 2. 6. 2017 také využil a měl možnost se vyjádřit i k provedeným důkazům.
Podle názoru státního zástupce neobstojí ani argumentace obviněného, že hlavní
líčení bylo dne 2. 6. 2017 odročeno za účelem poskytnutí lhůty ke zvolení
obhájců, a že tudíž neočekával, že v hlavním líčení dne 7. 9. 2017 bude
vypovídat pro obviněného důležitý svědek M. Obviněnému B. muselo být zřejmé, že
v odročeném hlavním líčení bude dokazování pokračovat, včetně možnosti
doplňujícího výslechu spoluobviněného M. a výslechu svědků. K podivu
obviněného, že svědka M. nenavrhovala k důkazu ani obžaloba, státní zástupce
poznamenal, že možnost či potřeba výslechu této osoby nastala až v souvislosti
s výpovědí, kterou učinil sám dovolatel dne 2. 6. 2017 v hlavním líčení.
17. K argumentaci obviněného M. ohledně naplnění dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tato byla velmi
strohá a především se vůbec nezabývala označením či upřesněním těch ustanovení
trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném
zasedání, která měla být postupem soudů porušena. K námitce dovolatele týkající
se účasti na hlavním líčení, které proběhlo dne 7. 9. 2017, uvedl, že se
nejedná o námitku opodstatněnou. Z protokolu o hlavním líčení podle něho totiž
vyplývá, že obviněný M. byl tohoto jednání osobně přítomen, a to po celou dobu
jeho konání. K námitce dovolatele, že mu bylo postupem odvolacího soudu
znemožněno účastnit se veřejného zasedání, uvedl, že odvolací soud obviněného o
konání veřejného zasedání toliko vyrozumíval a že toto vyrozumění mu bylo
doručeno s dostatečným předstihem. Žádné konkrétní ustanovení trestního řádu
přitom nebránilo odvolacímu soudu veřejné zasedání provést v nepřítomnosti
obviněného. Obviněný M. se nenacházel ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí
svobody. Postup vrchního soudu nebyl porušením ústavně garantovaného práva
obviněného na projednání věci ve vlastní přítomnosti podle čl. 38 odst. 2
Listiny. Nadto práva obviněného ve veřejném zasedání byla zajištěna účastí jeho
obhájce. Nejednalo se tudíž o to, že by nějakou svévolí soudu byla obviněnému
odňata možnost vystupovat před soudem.
18. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k
námitce obviněného B., jenž zmínil existenci extrémního nesouladu mezi
vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry, nadnesl obecnou rovinu
námitky. Dále poukázal na to, že oba dovolatelé založili své námitky na tom, že
Krajský soud v Ostravě neprovedl v řízení jimi navrhované důkazy a Vrchní soud
v Olomouci toto pochybení nenapravil. Zmínil však, že soud není povinen provést
všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy, avšak musí se důkazními návrhy
zabývat a ať již jim vyhoví či je odmítne, nemůže je bez dalšího ignorovat.
Pokud důkazním návrhům nevyhoví, měl by ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých
důvodů je neprovedl. V projednávané věci soudy svým povinnostem při dokazování
a odůvodnění dostály. Nalézací soud rozhodl o důkazních návrzích obviněných v
průběhu hlavního líčení dne 7. 9. 2017. Důvody, pro které k dalšímu doplnění
dokazování nepřistoupil, velmi podrobně vyložil na stranách 39-43 odůvodnění
rozsudku. Odvolací soud v rámci svého přezkumu zaujal k otázce dostatečnosti
provedeného dokazování pro náležité zjištění skutkového stavu věci jednoznačné
stanovisko v bodech 12. a 15. až 18. písemného vyhotovení usnesení.
19. K potřebě dovolatelů přezkoumat pravost podpisu obviněného B. na
plné moci ze dne 10. 7. 2012, uvedl, že každý z obviněných si případné
zjištění, že by se nejednalo o pravý podpis zmocnitele B., vykládá jinak.
Obviněný B. v tom smyslu, že obviněného M. k ničemu nezmocnil a o jeho
činnostech tedy ani nevěděl, obviněný M. v tom smyslu, že se společností B.,
neměl krom jakési administrativní činnosti v oblasti účetnictví a nakládání s
bankovním účtem nic společného. Ve skutečnosti ovšem ověření toho, zda originál
plné moci předložený na finančním úřadu byl opatřen pravým podpisem B. či
nikoli, není pro posouzení věci nijak zásadní. Zásadní je podle názoru státního
zástupce zjištění, že obvinění svou činnost vzájemně koordinovali, že obviněný
M. fakticky na základě předchozí dohody s obviněným B. s tímto spolupracoval a
na trestné činnosti se podílel. Rozhodující pro posouzení věci je tedy reálná
součinnost, která byla prokázána z jiných důkazů, jež byly také nalézacím
soudem patřičně pojmenovány. Zmínil přitom, že originál plné moci ke znaleckému
zkoumání ani reálně předložit nebylo možné, jelikož dle zprávy správce daně ze
dne 23. 1. 2017 obviněný M. originál plné moci v daňovém řízení odmítl do
správního spisu založit.
20. Státní zástupce nepřisvědčil názoru obviněných, že nalézací soud
nemohl přistoupit ke čtení výpovědi svědků S. a P. podle § 211 odst. 2 písm. a)
tr. ř. Poukázal-li obviněný B. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015,
sp. zn. 8 Tdo 235/2015, jednalo se o zcela jinou procesní situaci, kdy byl ve
věci podán návrh na potrestání a čteny byly výpovědi osob pořízené v cizině bez
možnosti účasti obhájce či obviněných u těchto výslechů ještě před zahájením
trestního stíhání. V nyní posuzovaném případě došlo k výslechu svědků S. a P. v
průběhu přípravného řízení trestního ve fázi vyšetřování, tzn. po zahájení
trestního stíhání. Přitom, jak vyplývá z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, bylo
tehdejšímu obhájci obviněných JUDr. Petru Novákovi umožněno se výslechů
zúčastnit. Ač byl řádně a včas vyrozuměn, výslechů se nezúčastnil a této
možnosti nevyužil. To nic nemůže změnit na tom, že výslechy byly provedeny
způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu. Krajský soud v Ostravě
přitom učinil marné pokusy o zajištění účasti uvedených svědků u hlavního
líčení a bylo zřejmé, že se svědci na předvolání k výslechu k soudu dobrovolně
nedostaví. Soudy své skutkové závěry pečlivě uvážily, a to na podkladě ve věci
více zajištěných důkazů svědčících bez vážných pochybností o vině obviněných
skutky popsanými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
21. Státní zástupce proto dospěl k závěru, že dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl napaden jen formálně. Takové skutkové námitky
nejsou přiřaditelné pod žádný dovolací důvod. K dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., připomenul, že odvolání obviněného bylo v souladu se
zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení odvolacím soudem podle § 254 tr.
ř. věcně přezkoumáno. Odvolací soud za dodržení všech zákonných podmínek
rozhodl podle § 256 tr. ř. o jeho zamítnutí. Procesní podmínky stanovené pro
takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny. Podle druhé alternativy
(kterou měl dovolatel B. zřejmě na mysli, jak lze usuzovat ze zvýrazněného
textu na straně 2 jeho dovolání) lze tento dovolací důvod shledat za situace,
pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý
jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k)
tr. ř.
22. Jelikož dovolání ani jednoho z obviněných není opodstatněné, navrhl
dovolacímu soudu, aby obě Nejvyšší soud tato dovolání odmítl podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil
rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a
to i pro případ odlišného stanoviska podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby
oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami
oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i
obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky
naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy,
pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo
ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se
zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného,
ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen
na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak
mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání
trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti
vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k
důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem
kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr.
ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za
kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.).
26. Daný dovolací důvod je naplněním ústavního právo obviněného vyjádřit
se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně
zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle § 12 odst. 6 tr. ř.
je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které
mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v
jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem
k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba
založena.
27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
28. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy,
pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy
může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první)
dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené
rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek
zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř.
nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky
stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro
nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa
druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
31. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí
uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného
prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že
neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256
tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé
alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému
rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na
přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu
vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či
své rozhodnutí takovou vadou.
32. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
33. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněných.
b) vlastní posouzení dovolání
a) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
34. Dovolatelé v prvé řadě uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. d) tr. ř., v jehož rámci soudu prvního stupně vytkli, že byla porušena
ustanovení o přítomnosti obviněného při hlavním líčení (oba obvinění), a
odvolacímu soudu (obviněný M.), že byla porušena ustanovení o přítomnosti
dovolatele při veřejném zasedání.
35. Obviněný B. existenci tohoto dovolacího důvodu založil na tvrzení o
porušení jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces, k němuž mělo
dojít u soudu prvního stupně tím, že údajně opakovaně konal hlavní líčení v
jeho nepřítomnosti, aniž by pro takový postup soudu byly splněny zákonné
podmínky. Současně vznesl námitku, že mu soud znemožnil konfrontovat svědka M.
tím, že prováděl dokazování při hlavním líčení, jež odročil za účelem zvolení
obhájce. Takto uplatněné námitky dovolací soud vyhodnotil jako zjevně
neopodstatněné.
36. Pokud jde o první námitku dovolatele, podle níž soud prvního stupně
porušil ustanovení o přítomnosti obviněného při hlavním líčení, nelze ji
shledat důvodnou. V prvé řadě je třeba rekapitulovat dosavadní průběh hlavních
líčení před soudem prvního stupně. Krajský soud v Ostravě nařídil hlavní
líčení na den 5. 12. 2016 a následně na 9. 1. 2017. V obou případech (protokol
na č. l. 1290-1291, protokol na č. l. 1309-1318) se dovolatel k hlavnímu líčení
dostavil. Poté soud hlavní líčení odročil na 10. 2. 2017 a 13. 2. 2017. Těchto
hlavních líčení (protokol založen na č. l. 1433-1467) se obviněný B.
nezúčastnil, ač je zjevné, že termín konání hlavního líčení vzal na vědomí s
tím, že již nebude písemně obeslán (viz protokol o hlavním líčení ze dne 9. 1.
2017, č. l. 1318). Jeho tehdejší obhájce (Mgr. Niedoba) předložil soudu žádost
dovolatele, aby hlavní líčení ve dnech 10. 2. 2017 a 13. 2. 2017 proběhlo v
jeho nepřítomnosti (č. l. 1434). Obviněný se následně zúčastnil hlavního líčení
konaného dne 2. 6. 2017 (viz protokol z hlavního líčení na č. l. 1541-1547), a
to po opakovaných snahách soudu o zajištění účasti dovolatele, jež vyústila ve
vydání příkazu k zatčení (č. l. 1505-1512) a Evropského zatýkacího rozkazu (viz
č. l. 1513-1524). Další hlavní líčení, v němž došlo k vyhlášení rozsudku, se
konalo dne 7. 9. 2017 (protokol založený na č. l. 1603-1630) opět v
nepřítomnosti obviněného B., který soud požádal, aby jednal v jeho
nepřítomnosti (viz žádost založená na č. l. 1593). Jak plyne z výše uvedeného,
vytýkané vady postupu soudu prvního stupně zjevně shledat nelze.
37. Podle § 202 odst. 1 tr. ř. se „[h]lavní líčení se koná za stálé
přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce.“ Podle odst.
2 téhož ustanovení lze „[v] nepřítomnosti obžalovaného hlavní líčení … provést,
jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního
řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom a) obžaloba byla
obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně
předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už
některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení
o zahájení trestního stíhání (§ 160) a obviněný byl upozorněn na možnost
prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1); na to
a na jiné následky nedostavení (§ 66 a 90) musí být obžalovaný v předvolání
upozorněn.“ Podle odst. 4 nelze „[h]lavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného …
konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo
jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní
hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36) nelze konat hlavní
líčení bez přítomnosti obhájce.“ Podle odst. 5 se přitom „[u]stanovení první
věty odstavce 4 … neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo
konáno v jeho nepřítomnosti. Ustanovení odstavce 3 se tu užije přiměřeně.“
38. Byť se v posuzované věci jednalo o případ, kdy hlavní líčení nebylo
podle § 202 odst. 4 tr. ř. možno konat v nepřítomnosti obviněného v důsledku
právní kvalifikace skutku a s ní spojenou trestní sazbou (na obviněného totiž
podal státní zástupce obžalobu pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 spáchaný ve formě spolupachatelství podle
§ 23 tr. zákoníku, v důsledku čehož byl tento ohrožen uložením trestu odnětí
svobody od pěti do deset let), k porušení zákona postupem soudu prvního stupně
nedošlo. V nepřítomnosti obviněného B. se konala toliko hlavní líčení ve dnech
10. 2. 2017, resp. 13. 2. 2017 a 7. 9. 2017. Jejich provedení v nepřítomnosti
obviněného bylo umožněno pro splnění podmínky předvídané ustanovením § 202
odst. 5 tr. ř. Citované ustanovení soudu prvního stupně umožňuje konat hlavní
líčení v nepřítomnosti obviněného tehdy, pokud o tento způsob provedení sám
požádá. Tak tomu je i v posuzované věci. Dovolatel prostřednictvím svého
obhájce adresoval soudu prvního stupně žádost (viz č. l. 1468), v níž výslovně
prohlásil „Já, níže podepsaný M. B., nar. XY žádám, aby se hlavní líčení
konalo ve výše uvedené věci dne 10. 2. a 13. 2. 2017 konalo v mé
nepřítomnosti.“ Obdobnou žádost přitom dovolatel uplatnil i ve druhém případě,
tj. při konání hlavního líčení dne 7. 9. 2017, v níž výslovně prohlásil „Tímto
žádám, já jako obžalovaný, aby se hlavní líčení, které se bude konat dne 7.
září 2017, konané pod sp. zn. 32T 7/2016 … v mé nepřítomnosti, když cestuji v
daném termínu mimo Slovenskú republiku, jak jsem již řekl, prostřednictvím
svého právního zástupce Jozefa Janiče“
39. Za nastíněného stavu je zcela mylné dovozovat, že by soud prvního
stupně pochybil, pokud hlavní líčení konal v nepřítomnosti dovolatele. Jak
totiž plyne již ze shora uvedeného (viz bod 35.), obviněným zvolený důvod
dovolání předpokládá situaci, kdy se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení
nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost
umožněna nebo zajištěna, čímž byl dovolatel zkrácen na svém právu, aby jeho věc
byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit ke všem prováděným
důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti
je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je
mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. V
dané věci je však zjevné, že soud prvního stupně konal hlavní líčení v souladu
s podmínkami stanovenými trestním řádem pro konání hlavního líčení v
nepřítomnosti obviněného a taktéž je zjevné, že tak učinil na podkladě projevu
vůle dovolatele. Nadto nelze pominout, že (pokud jde o hlavní líčení konané v
nepřítomnosti obviněného dne 7. 9. 2017) jediným důvodem nepřítomnosti
dovolatele (viz blíže str. 14-15 rozsudku soudu prvního stupně) byla jeho
rekreace v zahraničí. Lze připomenout i hodnocení soudu prvního stupně, podle
něhož „namísto vlastní obhajoby v trestní věci, v níž je ohrožen uložením
dlouholetého trestu odnětí svobody, dal přednost rekreaci u moře.“
40. Je třeba zdůraznit, že způsob obhajoby volí zásadně sám obviněný.
Rozhodne-li se nevyužít procesních práv, která mu zákon přiznává (tj. mimo jiné
svou osobní účastí u soudního jednání realizovat svá oprávnění související s
důkazním řízením a obhajovacím právem obecně), tím že svou vůli dá soudu
zřetelně a výslovně najevo, nese případné negativní procesní následky, které
jsou s takovým jeho projevem spojeny. Rezignuje-li v příslušném stadiu
trestního řízení na obsahové využití práva na obhajobu, nemůže se následně v
opravném řízení (tj. i v řízení o mimořádném opravném prostředku) domáhat
nápravy, resp. tvrdit, že postupem soudu, který je opřen o příslušná zákonná
ustanovení, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Smyslem
opravného řízení je zjednání nápravy vadného postupu soudu a nikoli náprava
vlastního procesního postupu dovolatele. Nadto je třeba zdůraznit, že důvod
nepřítomnosti obviněnému materiálně nebránil v tom, aby se nařízeného hlavního
líčení zúčastnil (dovolatel vzal na vědomí datum konání hlavního líčení dne 7.
9. 2017 již na hlavním líčení konaném dne 2. 6. 2017, viz č. l. 1547). Současně
nelze přehlédnout, že v obou případech (tj. jak při hlavním líčení konaném dne
10. 2. 2017, resp. 13. 2. 2017 a 7. 9. 2017) byl obviněný zastoupen obhájcem, a
proto obsahové naplnění práva na obhajobu obviněný mohl realizovat
prostřednictvím svého obhájce (Mgr. Lukáše Niedoby – č. l. 1433, resp. Mgr.
Ing. Martina Janoty, v substituci JUDr. Jozefa Janiče – č. l. 1603).
41. Nepřípadná je i navazující námitka dovolatele, že mu soudy
neumožnily konfrontovat svědka R. M. K výslechu tohoto svědka došlo při hlavním
líčení konaném dne 7. 9. 2017 (č. l. 1609-1611) a obviněnému byla umožněna
účast při tomto hlavním líčení. V návaznosti na shora uvedené je přitom třeba
připomenout, že hlavní líčení představuje těžiště dokazování a je vyvrcholením
procesu dokazování. S tím, že při hlavním líčení bude soud prvního stupně
provádět dokazování, musel být dovolatel zjevně srozuměn. Pakliže namísto své
účasti zvolil jiný postup a dal přednost jiným aktivitám, jež byly rozporné s
uplatněním práva na obhajobu, jde mu takový následek k jeho tíži. I v tomto
případě platí již výše uvedené, že právo na obhajobu bylo dovolateli zaručeno a
pokud ho nevyužil, nelze z toho dovozovat jím tvrzené porušení obhajovacího
práva. Nadto i tohoto hlavního líčení, při němž soud prvního stupně provedl
výslech svědka M., byl obviněný zastoupen obhájcem Mgr. Ing. Martinem Janotou,
resp. v substituci JUDr. Jozefem Janičem, jehož prostřednictvím svědkovi mohl
klást dotazy, což ostatně obhájce obviněného také realizoval (viz protokol z
hlavního líčení na č. l. 1610).
42. Pokud jde o námitky obviněného M., které uplatnil v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ani ty dovolací soud neshledal
opodstatněnými. Dovolatel namítl, že mu byla znemožněna účast jak při hlavním
líčení konaném dne 7. 9. 2017, z něhož se ze zdravotních důvodů omluvil a řádně
doložil důvod neúčasti, tak i při veřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2019,
kdy svoji neúčast taktéž omluvil. Takto uplatněné výhrady jsou, obdobně jako v
případě obviněného B., zjevně nedůvodné.
43. Úvodem lze zmínit, že dovolatel blíže nevymezil, v čem spatřuje
vadnost postupu soudu prvního stupně, když pouze obecně konstatoval (viz část
IV. dovolání), že „mu byla znemožněna účast při hlavním líčení dne 7. 9. 2017,
kdy se ze zdravotních důvodů omluvil … a rovněž na veřejném zasedání dne 31. 1.
2019, kdy svou neúčast rovněž omluvil.“ Pokud jde o hlavní líčení nařízené na
den 7. 9. 2017, z příslušného protokolu o něm plyne, že se ho obviněný M.
účastnil po celou dobu (viz č. l. 1603) a nadto odpovídal na dotazy předsedkyně
senátu (č. l. 1604-1608), přísedící (č. l. 1608) a obhájců obou obviněných (č.
l. 1608-1609). V tomto směru proto k porušení ustanovení o přítomnosti při
hlavním líčení zjevně dojít nemohlo.
44. Pokud jde o tvrzenou nemožnost účasti při veřejném zasedání o
projednání jeho řádného opravného prostředku před odvolacím soudem, lze
připomenout, že z úředního záznamu založeného na č. l. 1807 plyne, že v den
konání veřejného zasedání obviněný kontaktoval soud (přesněji „…telefonoval
muž, který se představil příjmením M. …“), že došlo k poruše vozidla, díky
čemuž se k veřejnému zasedání nedostaví, a proto žádá o jeho odročení. Z
protokolu o veřejném zasedání (č. l. 1808-1811) plyne, že odvolací soud rozhodl
podle § 263 odst. 4 per analogiam tr. ř. o konání veřejného zasedání v
nepřítomnosti obviněného. Podle citovaného ustanovení odvolací soud nemůže
konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného jen v případech, kdy se
nachází ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Podmínka, jíž upravuje
znění § 202 odst. 4 tr. ř. pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti
obviněného, se přitom neuplatní. Osobní přítomnost obviněného proto v tomto
případě nebyla conditio sine qua non, aby odvolací soud mohl ve veřejném
zasedání projednat odvolání dovolatele. Skutečnost, že odvolací soud
nepovažoval osobní účast odvolatele při veřejném zasedání za nutnou, přitom
plyne i z toho (viz nařízení veřejného zasedání na č. l. 1787), že obviněného o
konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl vzorem č. 14. Odvolací soud tak dal
jednoznačně najevo, že osobní účast obviněného nepokládá za nutnou proto, aby
mohl ve věci meritorně rozhodnout. Podle § 233 odst. 1 tr. ř. totiž platí, že
předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání jen ty osoby, jejichž účast při
něm je nutná. V ostatních případech je toliko o jeho konání vyrozumí.
45. K porušení ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání
nemohlo dojít, jelikož osobní účast dovolatele na nařízeném veřejném zasedání
nebyla nutná. Právo dovolatele na obhajobu bylo materiálně zachováno.
Obviněnému byla poskytnuta možnost, aby svého procesního oprávnění (tj.
přítomnosti u nařízeného veřejného zasedání) využil. Pokud tak neučinil, jde
tato skutečnost k jeho tíži. Pokud jde o samotné důvody jeho neúčasti, tyto
obviněný nezmiňuje ani v obecné rovině. Při své dovolací argumentaci setrval na
obecných tvrzeních o porušení ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném
zasedání. Důvody lze proto dovozovat toliko z obsahu spisu, přičemž lze
konstatovat, že překážky vznikající při přepravě z jednoho místa do druhého
jsou obecně předvídatelnými a s jejich výskytem je třeba při přípravě na
veřejné zasedání počítat. Obecný vzorec odpovědného chování procesního subjektu
zahrnuje rovněž zohlednění role náhody. Pokud ji odvolatel do svých představ
nezahrne, nelze se nápravy negativních následků domáhat prostřednictvím
obviněným zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
46. Opět jako v případě druhého dovolatele však i v tomto případě lze
konstatovat, že při veřejném zasedání byla přítomna obhájkyně obviněného Mgr.
Ing. Jana Popelková, MBA, jejímž prostřednictvím mohl svá obhajovací práva
realizovat. Podstatným přitom v řešené věci zůstává, že uplatněný dovolací
důvod nemohl dovolatel důvodně naplnit tvrzením, že byla porušena ustanovení o
přítomnosti při veřejném zasedání, jelikož jeho účast při jeho konání nutná
zjevně nebyla. Záleželo proto výhradně na obviněném, zda svého práva (se
zohledněním všech skutečností a role náhody) využije či nikoli. Podstatné pro
rozhodnutí dovolacího soudu je rovněž zjištění, že obviněný ve svém mimořádném
opravném prostředku neuvedl žádnou argumentaci, z níž by bylo lze dovodit, že
mu neúčast při veřejném zasedání znemožnila uplatnit pro rozhodnutí soudu
podstatné skutečnosti. I proto, že odvolací soud neprováděl žádné důkazy, které
by měly význam z hlediska rozhodnutí o vině obviněného M. (důkazy odvolacím
soudem provedené se vztahovaly k osobě přítomného obviněného B.), není možno
úspěšně tvrdit, že by provedením veřejného zasedání u odvolacího soudu došlo k
porušení obhajovacího práva obviněného, pro které by měl dovolací soud
přistoupit ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí.
b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
47. Pokud jde o druhý obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ten předpokládá nesprávné právní posouzení skutku nebo
jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Jak plyne již z výše uvedeného (viz
body 27. – 29.), v jeho rámci nelze úspěšně uplatňovat námitky procesního
charakteru ani námitky skutkové povahy, neboť na jeho podkladě lze v zásadě
namítat jen to, že skutek nevykazuje žádného znaky trestného činu, jímž byl
obviněný uznán vinným, že nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán
vinným apod. Žádnou takovou námitku v jeho rámci obvinění neuplatnili, a proto
svá dovolání v této části podali z jiného důvodu, než je upraven v § 265b odst.
1 tr. ř.
48. Pokud jde o dovolání obviněného B., ten v této části uplatnil
námitky skutkové povahy, jež převážně podřadil pod případ tzv. extrémního
nesouladu mezi vykonanými skutkovými závěry soudů a jejich právním hodnocením.
49. V obecné rovině je přitom třeba připomenout, že o případ tzv.
extrémního nesouladu by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo
možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou
spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato
zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného
nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy
skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem
slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
50. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci,
kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6
tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od
pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy
nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
51. Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového charakteru
obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady
nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou
zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud
připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není
možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy
(srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
52. Pro úplnost lze poukázat na to, že obviněný obdobnou obhajobu
uplatnil již v řízení před soudy oběma stupňů a tyto soudy se jí i patřičně
zabývaly. Námitky skutkového charakteru, jimiž obviněný zpochybnil svoji roli v
celé trestní věci, však nemohou založit vadu tzv. extrémního nesouladu, jelikož
jde o námitky – jež ostatně soudy logickým a přesvědčivým způsobem vyvrátily –
nemající potenci ovlivnit správnost napadených rozhodnutí.
53. Obviněný namítá, že podpis na plné moci ze dne 10. 7. 2012 není jeho
pravým podpisem a od tohoto data neměl nic společného se společnostmi B.,
INSIDER Solutions, s. r. o., ANDERAS Invest, s. r. o. ani B. L., přičemž to, že
nejde o jeho pravý podpis, má dokládat vyjádření notáře JUDr. Kriška. Tato
výhrada je zjevně jdoucí proti skutkovým závěrům, které v dané věci soudy
učinily. Pro úplnost (jelikož dovolací soud by jinak jen parafrázoval zjištění
prvostupňového soudu) lze proto poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, jenž se touto námitkou poměrně obsáhlým způsobem zabýval (v
podrobnostech srov. rozsah důkazní materie a hodnocení této námitky soudem na
str. 39-41), podle něhož (str. 40) „není pochyb o tom, že tuto plnou moc udělil
obžalovanému M. M. právě obžalovaný M. B. Byť ze sdělení notáře JUDr. Kriška a
z výpisu z registru ověřených podpisů shora citovaných vyplývá, že podpis
obžalovaného M. B. na této plné moci nebyl ověřen notářem a lze mít tedy
důvodné pochybnosti o pravosti legalizační doložky na uvedené plné moci, na
plné moci je uvedeno číslo průkazu totožnosti – občanského průkazu Slovenské
republiky, jímž se obžalovaný M. B. prokazoval jak před vystavením plné moci
(při jednání s prodejcem Motor-Car Bratislava, s. r. o. dne 3. 4. 2012, který
si dokonce pořídil fotokopii tohoto dokladu), tak následně i po podpisu této
plné moci při jednání s policejními orgány České a Slovenské republiky i se
správcem daně, a to ještě v roce 2014. V průběhu daňové kontroly byl obžalovaný
M. B. opakovaně správcem daně vyslechnut, kdy potvrdil, že tuto plnou moc
obžalovanému M. M. vystavil a že podpis na této plné moci je jeho. Rovněž
obžalovaný M. M. při svém výslechu u hlavního líčení dne 10. 2. 2017 a následně
rovněž dne 7. 9. 2017 potvrdil, že mu tuto plnou moc obžalovaný M. B. udělil s
tím, že nejprve jednal na základě jeho ústního zmocnění, následně mu obžalovaný
B. zaslal předmětnou plnou moc poštou.“
54. Pokud obviněný zpochybnil to, že soudy jako důkaz provedly i
protokol o podání vysvětlení před finančním úřadem, jde taktéž o námitku
procesního charakteru a jdoucí mimo rámec dovolacího důvodu, jenž obviněný
zvolil. Z provedeného hodnocení je přitom zjevné, že soud prvního stupně
prezentovaný závěr neučinil toliko na podkladě jím zmíněného protokolu o podání
vysvětlení před finančním úřadem. Pro úplnost lze poukázat na znění § 89 odst.
2 tr. ř., podle něhož může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění
věci. Tvrzení dovolatele, že se v daňovém řízení nacházel v odlišném procesním
postavení, než v jakém se nacházel nyní v řízení trestním, je zcela nedůvodným,
pakliže byl důkaz proveden procesně účinným a zákonu (roz. trestnímu řádu)
vyhovujícím způsobem.
55. Zbývající část námitek dovolatel zaměřil proti rozsahu provedeného
dokazování. Soudům vytkl, že nepřipustily zpracování znaleckého posudku na
určení pravosti podpisu na předmětné plné moci ze dne 10. 7. 2012 a současně,
že neprovedly konfrontaci obou obviněných díky jejich vzájemně protichůdným
výpovědím.
56. Obecně platí, že ze zásady volného hodnocení důkazů plyne oprávnění
soudu rozhodnout, jaké důkazy v řízení provede a které nikoli. Přitom se nesmí
dopustit libovůle a své rozhodnutí nemůže zatížit vadou spočívající v situaci
tzv. opomenutých důkazů. V této rovině lze poukázat na judikaturu Ústavního
soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002,
sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě
na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění
soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS
733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že
„neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury
Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož
tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého
navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve
vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím
je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření
nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno."
57. O popisovaný případ tzv. opomenutých důkazů zjevně jít nemůže,
jelikož se soudy vypořádaly s obviněným uplatněným důkazním návrhem na
provedení znaleckého posudku za účelem ověření pravosti podpisu na předmětné
plné moci (viz str. 41 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 15 usnesení
odvolacího soudu). O zjevné nadbytečnosti tohoto důkazního návrhu svědčí přitom
i skutečnosti zmíněné pod bodem 53. tohoto usnesení.
58. Závěr o nadbytečnosti důkazního návrhu učinily soudy i ve vztahu k
provedení navrhované konfrontace obou obviněných. Lze přitom zmínit závěr
odvolacího soudu, podle něhož „[p]ostoje uvedených osob jsou ze spisu známé a
jejich diametrální rozpornost by nemohla z hlediska objasněnosti věci přinést
ničeho jiného.“ (viz str. 15-16 usnesení). Nadto lze připomenout, že postup
soudu podle § 104a tr. ř., který upravuje konfrontaci jako jeden ze zvláštních
způsobů dokazování, je fakultativní (srov. formulaci „může být obviněný
postaven svědkovi nebo spoluobviněnému tváří v tvář.“) a jeho provedení nelze na soudu vynucovat. Tím spíše za předpokladu, že žádná
nová skutková zjištění by provedení tohoto důkazu zjevně nepřineslo.
59. Pokud jde o tu část námitek obviněného M., jež podřadil pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba shodně jako v případě
prvního dovolatele poukázat na skutečnost, že v jeho rámci uplatnil námitky,
jež mu obsahově zjevně neodpovídají.
60. Dovolatel vznesl výhrady procesního charakteru, spočívající v tom,
že nedal souhlas se čtením výpovědí svědků S. a P., přičemž trval na jejich
osobním výslechu. Tito svědci byli vyslechnuti toliko v přípravném řízení a v
nepřítomnosti jeho obhájce.
61. K tomu je třeba uvést, že námitky dovolatele nejsou důvodné. Jde-li
o výpověď svědka P., tento svědek byl předvolán k hlavnímu líčení na den 10. 2.
2017, kdy soud konstatoval, že svědek, ač řádně předvolán (přestože doručení na
adresu v zahraničí je vykázáno již dne 13. 1. 2017), se k soudu nedostavil (viz
č. l. 1455). Krajský soud z tohoto důvodu přistoupil ke čtení jeho výpovědi z
přípravného řízení (viz č. l. 688-693) postupem podle § 211 odst. 2 písm. a)
tr. ř. K tomuto postupu soud může přistoupit tehdy, pokud byl výslech proveden
způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a taková osoba se pro
dlouhodobý pobyt v cizině stala nedosažitelnou. Vzhledem k tomu, že trestní řád
nespojuje s možností přečtení výpovědi svědka podle § 211 odst. 2 tr. ř.
potřebu souhlasu státního zástupce a obviněného, nelze soudu vytknout, pokud
přečetl výpověď svědka z důvodu jeho faktické nedosažitelnosti. Nadto je třeba
konstatovat, že z protokolu o hlavním líčení (viz č. l. 1433-1467) neplyne, že
by snad obviněný, příp. jeho obhájce vznášeli námitky proti čtení svědecké
výpovědi svědka P., jíž učinil v přípravném řízení.
62. Právě uvedené platí i stran čtení výpovědi svědka S., jenž byl
opakovaně k hlavnímu líčení soudem předvoláván (viz protokol o hlavním líčení
ze dne 13. 2. 2017, ze dne 2. 6. 2017 a ze dne 7. 9. 2017), přičemž ani v
jednom případě soud neměl vykázané doručení předvolání k nařízenému hlavnímu
líčení, ačkoli byl soudem obesílán na jemu známou adresu v cizině. Vzhledem k
tomu, že svědek byl pro soud – obdobně jako v případě svědka P.– nedosažitelný
(v době, kdy byla procesně zachycena výpověď tohoto svědka v přípravném řízení,
se nacházel na území České republiky) a současně byla dodržena všechna
ustanovení trestního řádu při jeho výslechu v přípravném řízení, soud mohl
postupovat podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a výpověď tohoto svědka (viz č.
l. 725-730) z přípravného řízení přečíst.
63. Nepřípadná je námitka dovolatele, že se v přípravném řízení výslechu
neúčastnil obhájce dovolatele, jelikož jak plyne z obsahu spisu, jak o výslechu
svědka P. dne 21. 3. 2016 (č. l. 688), tak i svědka S. dne 25. 5. 2016 (č. l.
725) byl vyrozuměn tehdejší obhájce obou dovolatelů JUDr. Novák (viz č. l. 475
a 480, č. l. 517 a 518), který tak měl možnost zúčastnit se tohoto výslechu.
Pakliže této možnosti obhájce nevyužil, jde tento následek k tíži dovolatele, s
ohledem na jím provedenou volbu obhájce, a nelze z toho vyvozovat jakékoli
porušení práva obviněného na obhajobu.
64. Pokud jde o námitky obviněného stran neprovedení jím uplatněných
důkazních návrhů, lze odkázat na již výše uvedené stran vyhodnocení této
námitky uplatněné obviněným B. (viz bod 56. – 58.). Lze dodat, že pokud soudy
zamítly další důkazní návrhy dovolatele, adekvátně předestřely důvody, pro
které tento procesní postup zvolily. Za tohoto stavu se nemůže jednat o
opomenuté důkazy, jelikož se soudy patřičným způsobem návrhy obhajoby zabývaly
a vypořádaly se s nimi, což je v zásadě jediná situace, kdy by mohlo dojít ke
kasačnímu zásahu dovolacího soudu.
65. Pokud jde o skutkové námitky dovolatele (především, že nebylo
prokázáno, že by byl zmocněn k jednání za společnost, podpis spoluobviněného B.
nebyl ověřen a legalizační doložka na plné moci není pravá), lze odkázat na
shora uvedené (viz bod 53. – 54.). Připomenout lze, že Nejvyšší soud v rámci
obviněným uplatněného dovolacího důvodu není oprávněn přezkoumávat správnost
skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, pokud se nejedná o případ
tzv. extrémního nesouladu. O takový případ se přitom jednoznačně nejedná (viz
body 48. – 52.), přičemž tuto námitku ostatně ani obviněný – na rozdíl od
spoluobviněného B.– výslovně neuplatnil.
66. Nepřípadná je i námitka dovolatele, že soudy neprokázaly participaci
obou obviněných na činnosti společnosti, jíž nelze označit za rozdělení úkolů
obou pachatelů. Z popisu skutku obsaženého pod bodem 2) rozsudku (jehož se
dopustili oba obvinění ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku) a z jím
provedeného dokazování závěr o participaci obou obviněných na společné
realizaci trestné činnosti jednoznačně plyne [srov. zejména hodnocení k bodu 2)
výroku o vině provedené soudem prvního stupně na str. 45–46]. Pokud snad
dovolatel poukazuje na svoji prostou naivitu při realizaci trestné činnosti,
jíž považoval za trestněprávně nezávadnou, lze tuto jeho výtku hodnotit toliko
jako skutečnost svědčící o snaze vyhnout se trestní odpovědnosti za své
jednání. Takové výhrady však nemají z hlediska jím uplatněného dovolacího
důvodu žádnou právní relevanci a lze proto opětovně odkázat na hodnocení soudu
prvního stupně, resp. odvolacích námitek dovolatele soudem odvolacím.
67. Dovolatel soudům rovněž vytkl porušení zásady in dubio pro reo. Je
přitom zřejmé, že zmíněné pravidlo vyplývající ze zásady presumpce neviny,
zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke
zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Uplatňuje se v podobě „v
pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. v přijetí skutkové varianty
(nej)příznivější pro obviněného. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní
povahu, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit
obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nadto se uvedená
zásada trestního řízení uplatní jedině tehdy, pokud trestní soud má odůvodněné
pochybnosti o existenci či neexistenci určité skutkové okolnosti. Tak tomu však
v posuzované věci zjevně není, jelikož soudy o vině dovolatele žádnou
pochybnost neměly.
c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
68. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
který uplatnil obviněný B., vůbec ve svém podání nevymezil, v jaké alternativě
ho uplatňuje a jaké skutečnosti by pro jeho věcné naplnění měly svědčit. O
první alternativu jít nemůže, neboť odvolací soud jeho řádný opravný prostředek
věcně projednal ve veřejném zasedání. Ve druhé alternativě může být tento
dovolací důvod naplněn pouze tehdy, shledá-li odvolací soud důvodným tvrzení
dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která
naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud
přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak
tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani
formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl sice po formální stránce
prokázán, námitky v jeho rámci uplatněné však dovolací soud shledal zjevně
nedůvodnými.
V.
Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
69. Protože obvinění ty námitky, které uplatněnému důvodu dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vyhověly z formálního hlediska, vznesli zjevně
neopodstatněně, rozhodl dovolací soud o jejich dovolání způsobem upraveným v §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li
zjevně neopodstatněné.
70. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.
71. Obviněný B. součástí svého dovolání (část VIII.) učinil i návrh na
přerušení výkonu napadených rozhodnutí.
72. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. může předseda senátu Nejvyššího soudu
před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž
bylo podáno dovolání. Takové fakultativní rozhodnutí není třeba vydávat, pokud
předseda senátu dospěje k závěru, že důvod k takovému postupu není dán. V
uvedeném směru se situace liší od případu, kdy namísto podnětu dovolatele, o
němž v případě jeho důvodnosti rozhoduje předseda senátu podle § 265o odst. 1
tr. ř., rozhoduje dovolací soud o odůvodněném návrhu učiněném předsedou senátu
soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. Protože předseda senátu ve
věci posuzované nenaznal, že by podnět obviněného byl důvodný, nerozhodl o něm
způsobem, který dovolatel požadoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 9. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu