6 Tz 23/2025

6 Tz 23/2025-587

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Götha a soudců JUDr. Vladimíra Veselého a Mgr. Daniela Plška projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2025 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného M. B. proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 7 To 329/2024, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2024, č. j. 7 To 329/2024-448, v části týkající se obviněného M. B., byl porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř. a § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. 2 T 68/2024 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“), uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), kterého se podle výroku tohoto rozsudku dopustil se spoluobviněným Š. P. tím, že: dne 3. 11. 2023 kolem 21:45 hodin v Praze XY, XY XY, nejprve po předchozím rozhovoru, který zde mezi nimi a poškozenou probíhal před prodejnou XY, vylákali poškozenou nezl. AAAAA (pseudonym) na travnatý porost ohraničený zadní stranou prodejny XY a benzinovou čerpací stanicí XY nacházející se na adrese Praha XY, XY XY, a to pod záminkou, že jí ukáží zkratku na tramvajovou zastávku, a následně Š. P. na tomto travnatém porostu poškozenou shodil na zem, poté ji svlékl do půli těla tak, že jí sundal kalhoty, kalhotky, boty a černou bundu, a přes aktivní odpor poškozené, která křičela, ať toho nechá být, a kopala kolem sebe, na ní vykonal proti její vůli soulož, zatímco M. B. stál opodál a celou situaci pozoroval, a poté co Š. P. soulož ukončil a poškozená se pokusila zvednout ze země, k ní M. B. přistoupil, a přes její aktivní verbální i fyzický odpor na ní proti její vůli vykonal soulož.

2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky ve výměře deseti let.

3. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněnému uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 300 000 Kč.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný, spoluobviněný a státní zástupkyně (v neprospěch obviněných do výroků o trestech) odvolání. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 7 To 329/2024, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu uloženém obviněnému M. B. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku a § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil (pouze) trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolání spoluobviněného a státní zástupkyně zamítl.

II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti (dále též „stěžovatel“) v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř.

6. Stěžovatel namítl, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 263 odst. 7 tr. ř., neboť doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně bez provedení nezbytných důkazů ve veřejném zasedání. Odvolací soud konstatoval, že pro obviněného je kombinace trestu odnětí svobody a vyhoštění nepřiměřeně přísná, přičemž vzal v potaz údajnou podstatně nižší aktivitu obviněného než spoluobviněného při spáchání skutku a jeho sníženou příčetnost. Podle stěžovatele soud prvního stupně nijak aktivity obou obviněných nerozlišoval a vzhledem k tomu, že jim oběma uložil shodný trest, jejich účast považoval přinejmenším za obdobnou. Odvolací soud tedy doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně v tom směru, že obviněný byl méně aktivním ve srovnání se spoluobviněným, aniž by kromě výpovědi obviněného provedl nové důkazy.

7. Stěžovatel připomněl, že podle soudu prvního stupně byl obviněný slyšen opakovaně, avšak jeho vyjadřovací schopnosti jsou velmi omezené. Výslechy z přípravného řízení nebyly použitelné, jelikož byly kladeny návodné a sugestivní otázky. Jeho výslech nemohl být proveden prostřednictvím tlumočnice do znakové řeči. Ze znění posudku MUDr. Jakuba Šimka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a jeho výslechu vyplývá, že komunikace s obviněným je komplikována jeho částečnou nedoslýchavostí a obtížemi s verbálním projevem, které jsou účelově zveličovány. Obviněný rozumí instrukcím, které dostává v práci a od příslušníků vězeňské služby a je schopen verbální komunikace. Intelektový deficit obviněného může mít za následek snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností, avšak tyto schopnosti byly na dostatečné úrovni, aby obviněný věděl, že pohlavní styk má být konsensuální. Odvolací soud přibral tlumočníka romského jazyka, avšak výpověď obviněného byla nesrozumitelná a bylo možné z ní usoudit pouze to, co již usoudil soud prvního stupně (tzn. že obviněný měl s poškozenou pohlavní styk).

8. Přes shora uvedené důkazy učinil odvolací soud podle stěžovatele skutkový závěr o aktivnější roli spoluobviněného a menším podílu obviněného, ačkoliv byl vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně. Důkaz, který odvolací soud provedl (výslech obviněného za pomoci tlumočníka), hodnotil jako neodůvodňující změnu ve skutkových zjištěních, ale poté i bez provedení jiných důkazů odůvodňujících změnu skutkového stavu, vytyčil jinou skutkovou verzi a tím postupoval v rozporu § 263 odst. 7 tr. ř.

9. Podle ministra spravedlnosti byla důvodem pro diferenciaci trestu mezi obviněnými zmenšená příčetnost, v níž se obviněný podle odvolacího soudu dopustil stíhaného trestného činu. V přípravném řízení byl k posouzení duševního stavu obviněného zpracován výše uvedený znalecký posudek. Soud prvního stupně se ztotožnil s jeho zněním a výslechem znalce a shrnul, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného nebyly podstatnou mírou sníženy. Z toho vyplývá, že obviněný dokázal rozpoznat a musel si být vědom, že sexuální styk musí být konsensuální.

Z křiku, kopanců a odporu poškozené zároveň musel vědět, že sexuální styk s ním poškozená nechce mít. Podle stěžovatele soud prvního stupně z tohoto znaleckého posudku a výslechu znalce neučinil závěr o tom, že by obviněný v době činu byl ovlivněn zmenšenou příčetností. Odvolací soud znalecký posudek jeho čtením nebo výslechem znalce neprovedl, a měl tak být vázán hodnocením soudu prvního stupně, přesto důkaz posoudil odlišně a porušil tak § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. Postupuje-li odvolací soud v rozporu s dotčenou právní úpravou a doplní skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž by ve veřejném zasedání provedl nezbytné důkazy, zakládá podle stěžovatele extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, neboť skutková zjištění nemají a ani nemohou mít v provedených důkazech svůj podklad.

10. Další pochybení odvolacího soudu představuje nesprávná aplikace § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, v jejímž důsledku byl obviněnému uložen trest, jenž je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu a v zřejmém rozporu s účelem trestu, jak to má podle stěžovatele na mysli ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. Stěžovatel namítá, že odvolací soud se jednostranně zabýval okolnostmi svědčícími ve prospěch obviněného, zejména jeho osobním stavem, aniž by dostatečným způsobem reflektoval následky, které byly způsobeny poškozené.

Obviněný přitom zneužil bezbrannosti a důvěřivosti poškozené, které bylo v době spáchání předmětného trestného činu pouhých 15 let. Nacházela se tak těsně nad hranicí právní kvalifikace trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kde je trest odnětí svobody ukládán v rozmezí 5 až 12 let. Nebezpečnost činu byla zvýšena tím, že obvinění jednali ve spolupachatelství. Poškozená tak byla znásilněna ne jedním, ale dvěma muži. Intenzita negativního důsledku činu je u poškozené značná a tento čin ji nepochybně ovlivní na celý zbytek jejího života, zejména v oblasti sexuální a partnerské.

Stěžovatel k tomu upozornil na sdělení Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 9 ze dne 17. 6. 2024, ze kterého vyplývá, že se poškozené výrazně zhoršil prospěch ve škole v důsledku traumatu způsobeného znásilněním. O surovosti znásilnění poškozené svědčí mimo jiné lékařská zpráva Gynekologické ambulance Ústavu pro péči o matku a dítě, ze které vyplývá, že v okolí vulvy poškozené i uvnitř její pochvy se nacházela tráva a hlína. Je nepochybné, že obvinění čin spáchali s rozmyslem a ve vzájemné shodě, neboť prostředí dobře znali, a oba si tak museli být vědomi, že jimi zvolená trasa nevede na tramvajovou zastávku.

Je tak nepochybné, že znásilnění poškozené předem uvážili a využili její naivity a bezbrannosti. Podle stěžovatele trauma poškozené nepochybně zvýšila skutečnost, že ke znásilnění došlo ve tmě na odlehlém, jí zcela neznámém místě, a to dvěma staršími muži, vůči nimž vzhledem k předchozímu déletrvajícímu přátelskému rozhovoru s nimi a její přirozeně důvěřivé a naivní povaze a nízkému věku pociťovala jistou míru důvěry.

11. Odvolací soud se podle stěžovatele nezabýval kritérii pro uložení přiměřeného trestu stanovenými v § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku s výjimkou způsobu provedení činu a osobních poměrů pachatele. Není možné se vyjádřit podrobněji k jeho závěru o tom, že v případě obviněného bude účel trestu předpokládaný zákonem splněn uložením trestu vyhoštění na dobu neurčitou jako trestu samostatného, neboť úvahy, které k tomuto závěru odvolací soud vedly, odůvodnění rozsudku v zásadě postrádá. Odvolací soud se žádným způsobem nevyjádřil ani k chování či postoji obviněného, který se k trestnému činu nedoznal. Stejně tak soud nepopsal, ke kterým polehčujícím či přitěžujícím okolnostem přihlédl. Konstatoval pouze bez bližšího odůvodnění, že nepodmíněný trest se jeví jako příliš tvrdá reakce na stíhaný čin. Obviněným spáchaná trestná činnost přitom podle stěžovatele svědčí o značné společenské škodlivosti jednání obviněného.

12. Stěžovatel dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž lze dovodit naplnění podmínek § 266 odst. 2 tr. ř. v případech, kdy soudy uložily nedůvodně mírný druh trestu, popřípadě trest odnětí svobody v nedůvodně mírné výměře. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 7 To 329/2024 ze dne 30. 10. 2024 byl porušen zákon v § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř., § 263 odst. 7 tr. ř., § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, a to ve prospěch obviněného M. B.

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) uvedl, že stížnost pro porušení zákona považuje za důvodnou, neztotožnil se však s názorem ministra, že došlo též k porušení § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. Přímo v samotné stížnosti je konstatováno, že městský soud v napadeném rozsudku rozhodl o trestu při nezměněném výroku o vině, a tedy nedošlo k nějakému relevantnímu posunu v rozhodných skutkových zjištěních. Městský soud tak podle státního zástupce v podstatě vycházel ze skutkových zjištění existujících, nová rozhodná skutková zjištění nečinil. Provádění nových či opakování existujících důkazů v této situaci rovněž nebylo podstatné. V řešeném případě tedy šlo pouze o nesprávnou aplikaci právních norem týkajících se trestání. Tato aplikace nicméně byla podle státního zástupce hrubě nesprávná a došlo k závažnému porušení § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Navrhl proto stížnosti pro porušení zákona vyhovět v souladu s návrhem formulovaným ministrem s výše popsanou výhradou.

14. Obviněný se k podané stížnosti vyjádřil prostřednictvím ustanoveného obhájce Mgr. Lukáše Gerleho, LL.M. Postup odvolacího soudu, který rozhodl o změně výroku o trestu, aniž prováděl nové dokazování, považuje za správný, neboť odvolací soud vyšel z podkladů, které byly součástí spisu, a nijak nezasáhl do skutkového základu rozhodnutí soudu prvního stupně. Pouze v rámci individualizace trestu přihlédl k relevantním osobním poměrům obviněného a zohlednil komplexní obraz jeho osobnosti. Zcela oprávněně dospěl k závěru, že trest vyhoštění na dobu neurčitou je přiměřený a preventivně účinný. Jde o obecný druh trestu, který lze uložit za všechny trestné činy, tedy pojmově nelze mluvit o jeho nepřípustnosti. Pakliže se odvolací soud nedopustil žádného excesu, navrhl obviněný, aby stížnost byla podle § 268 odst. 1 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

III. Přípustnost stížnosti pro porušení zákona

15. Nejvyšší soud nejprve posuzoval přípustnost stížnosti pro porušení zákona z hledisek § 266 odst. 1 tr. ř. a shledal, že směřuje proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 7 To 329/2024, a je v ní vytýkáno, že vydáním tohoto rozhodnutí došlo k porušení zákona, i to, že bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.

16. Stížnost byla podána v neprospěch obviněného do výroku o trestu, proto Nejvyšší soud posuzoval její přípustnost i z hledisek § 266 odst. 2 tr. ř., podle něhož proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Podle ministra spravedlnosti se v posuzovaném případě konkrétně jedná o první a třetí alternativu citovaného ustanovení, tedy uložený trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu a ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

17. Hlediska pro posuzování povahy a závažnosti trestného činu vyplývající z ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku nelze přesně vymezit a kvantifikovat, a proto zřejmý nepoměr uloženého trestu k povaze a závažnosti trestného činu bude dán, jen když druh nebo výměra trestu podstatně nerespektuje tato hlediska vymezená trestním zákoníkem. Zřejmý nepoměr je však třeba posuzovat i ve vztahu k trestní sazbě stanovené za konkrétní posuzovaný trestný čin v trestním zákoníku. Půjde tedy o případy, kdy byl např. trest uložen při horní hranici trestní sazby namísto správně uloženého trestu při dolní hranici trestní sazby a naopak, nebo jako podmíněný trest odnětí svobody, ač měl být vyměřen trest nepodmíněný, a naopak atd. O zřejmý nepoměr půjde i v těch případech, kdy měl být vyměřen kromě uloženého trestu ještě další trest a naopak, kdy byl uložen v rozporu se zákonem souhrnný trest, který uložen být neměl, či tento trest naopak uložen nebyl, ač správně podle zákona být uložen měl (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3305).

18. Uvedenou podmínku lze mít v posuzovaném případě za naplněnou, neboť stěžovatel napadenému rozhodnutí vytýká uložení zcela nepřiměřeně mírného trestu nezohledňujícího kritéria § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a v souvislosti s tím závažné procesní vady při zjišťování okolností, jimiž odvolací soud tento výrok zdůvodnil.

19. V projednávané věci lze podle stěžovatele v napadeném rozhodnutí spatřovat také naplnění třetí alternativy § 266 odst. 2 tr. ř. spočívající ve zřejmém rozporu s účelem trestu, neboť je stížností vytýkáno uložení trestu vyhoštění jako trestu samostatného, který se jeví být příliš mírný a nenaplňující účel jak v podobě nápravy pachatele, tak i v podobě ochrany společnosti před pácháním další trestné činnosti, a zcela postrádající prvek generální prevence, jak bude ještě dále vysvětleno.

20. Ohledně naplnění podmínek § 266 odst. 2 tr. ř. odkázal stěžovatel na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 5 Tz 38/2001, ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 7 Tz 39/2001, ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. 3 Tz 185/2000, ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 190/2001, a ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 7 Tz 19/2015, z nichž lze dovodit, v jakých případech považoval Nejvyšší soud kritéria § 266 odst. 2 tr. ř. za naplněná. Zejména pak stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 8 Tz 18/2024, z něhož je nejen patrné naplnění podmínek § 266 odst. 2 tr. ř., ale který se také zabýval případem obdobným nyní posuzované věci.

IV. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona

21. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen ve prospěch obviněného.

22. Podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu; přihlédne též k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele.

23. Podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Při určování závažnosti trestného činu z hlediska jeho následků soud přihlédne i k prohlášení poškozeného, který je obětí trestného činu podle zákona o obětech trestných činů, o tom, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na jeho dosavadní život, pokud jej učinil.

24. Podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.

25. V posuzovaném případě odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že kombinaci trestu odnětí svobody a vyhoštění shledal u obviněného nepřiměřeně přísnou. K jeho osobě uvedl, že nebyl v minulosti soudně trestán ani postižen pro přestupek. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že obvinění jednali poměrně surově, ve dvojici a s využitím naivity a životní nezkušenosti poškozené. Soud prvního stupně však podle odvolacího soudu nedostatečně diferencoval mezi obviněnými a při úvaze o trestech nedostatečně zohlednil to, že spoluobviněný Š. P. byl podstatně aktivnější než obviněný. V případě obviněného bylo navíc podle odvolacího soudu namístě vzít v potaz jeho sníženou příčetnost. K výroku o trestu odvolací soud v další části odůvodnění uvedl, že obviněný nemá v České republice žádné sociální zázemí a není k ní vázán ani žádným partnerským vztahem. Shledal naplnění podmínek pro uložení trestu vyhoštění. Ten podle něj ve výměře na dobu neurčitou může splnit „se zřetelem ke skutečnostem charakterizujícím jeho osobu a s přihlédnutím k charakteru a závažnosti výše popsané trestné činnosti a jeho podílu na ní“ zákonem předpokládaný účel trestu jako trest samostatný. V dalším odstavci odvolací soud de facto pouze zopakoval, že při ukládání trestu zohlednil „všechny výše zmíněné skutečnosti charakterizující osobu obžalovaného, jeho podíl na stíhaném trestném činu a způsob jeho spáchání“. Uvedl, že se mu nepodmíněný trest odnětí svobody jeví jako příliš tvrdá sankce za stíhaný čin. Trest vyhoštění podle názoru odvolacího soudu obviněného výrazně omezí ve svobodě pohybu a je přitom schopen splnit stanovený účel trestu.

26. V odstavci výše je shrnuto v podstatě celé odůvodnění výroku o trestu, který odvolací soud obviněnému uložil. Celkem zřetelně z něj vyplývá, že odvolací soud své myšlenky a názory konstatuje, avšak nijak nezdůvodňuje. Nesplňuje tak nároky, které trestní řád klade na odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Úvahy odvolacího soudu jsou de facto nepřezkoumatelné. Není jasné, jak odvolací soud dospěl k závěrům o snížené příčetnosti obviněného a že spoluobviněný byl při páchání trestné činnosti podstatně aktivnější.

Z popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nic, z čeho by se dalo usoudit na podstatně menší zapojení obviněného, nevyplývá a lze se pouze domnívat, zda odvolací soud považoval za méně zavrženíhodné to, že obviněný s poškozenou souložil až jako druhý a nebyl tedy tím, kdo ji povalil na zem, či co ho k takové úvaze vedlo. Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně to byli oba spoluobvinění, kteří vylákali poškozenou na místo činu. Obviněný sice poškozenou nepovalil na zem, těžil však ze situace, ve které se nacházela po napadení spoluobviněným, přičemž na poškozené vykonal soulož přes její fyzický odpor stejným způsobem jako spoluobviněný, a to navíc v situaci, kdy si byl vědom, že poškozená právě byla znásilněna spoluobviněným.

Napadl tedy osobu, která mimo toho, že byla dítětem, byla zranitelná z důvodu bezprostředně před tím prožité traumatizující události. Nejvyšší soud v daném případě neshledal nic, na základě čeho by bylo možné konstatovat menší podíl obviněného na spáchaném činu. Odvolací soud nijak nevysvětlil, jak ke svému závěru dospěl, neoznačil tedy ani žádné důkazy, z nichž mohl případně vycházet. Jisté však je, jak správně podotkl i stěžovatel, že soud prvního stupně uložil oběma obviněným shodný trest a o žádném rozdílu v jejich zapojení při spáchání trestné činnosti se ve svém rozhodnutí nezmiňuje.

Skutkový závěr odvolacího soudu o výrazně menším podílu obviněného na trestné činnosti je tedy odlišný od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Totéž se pak týká závěru o údajně snížené příčetnosti, kterou odvolací soud opět pouze konstatuje bez jakéhokoli zdůvodnění takového závěru. Soud prvního stupně se však o snížené příčetnosti obviněného nezmínil (tím spíše ne o zmenšené příčetnosti ve smyslu § 27 tr. zákoníku, která by snad měla být zohledněna při ukládání trestu podle § 40 odst. 1 tr.

zákoníku). I z nezpochybněných závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyplynulo, že rozpoznávací ani ovládací schopnosti obviněného nebyly podstatnou měrou sníženy. Postupu odvolacího soudu při konstrukci těchto odlišných skutkových závěrů bude ještě dále věnována pozornost.

27. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí také opakovaně odkazuje na skutečnosti charakterizující osobu obviněného, aniž by však uvedl, které to podle něj mají být. Výslovně zmínil pouze jeho dosavadní trestní bezúhonnost, případně v této souvislosti mohl mít snad na mysli i údajnou sníženou příčetnost. Více se však k úvahám odvolacího soudu v tomto směru nelze dozvědět. Také k závažnosti trestné činnosti nic bližšího odvolací soud neuvedl kromě toho, že se v předchozí pasáži ztotožnil se soudem prvního stupně v tom směru, že obvinění jednali poměrně surově, ve dvojici a s využitím naivity a životní nezkušenosti poškozené. To nasvědčuje vysoké závažnosti spáchané trestné činnosti. Odvolací soud však závažností spáchané trestné činnosti odůvodnil svůj závěr o tom, že trest vyhoštění splní účel trestu jako trest samostatný, což je třeba považovat za trest velmi mírný. V tomto směru je jeho rozhodnutí vnitřně rozporné.

28. Odvolací soud se nadto nezmiňuje o povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, jak to vyžaduje § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud už lze z odůvodnění jeho rozhodnutí něco vyčíst, pak pouze to, že se nepřiměřeně soustředil na osobu pachatele, přičemž zcela pominul význam chráněného zájmu, způsob provedení činu a jeho následky a okolnosti, za kterých byl čin spáchán. Trestný čin znásilnění spáchaný souloží, tedy v době spáchání skutku podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31.

12. 2024, nyní podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, představuje nejzávažnější formu útoku na lidskou důstojnost v sexuální oblasti, respektive na právo člověka svobodně rozhodovat o svém pohlavním životě. Význam chráněného zájmu je v případě § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 umocněn potřebou zvýšené ochrany osob, jejichž sexualita je teprve na počátku svého vývoje, u kterých navíc nebyl doposud ukončen vývoj jejich osobnosti, jež může být nevhodným zásahem podstatně až nezvratně narušen.

K tomu je možno citovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 8 Tz 18/2024, bod 65. na konci, který se zabýval obdobným případem, kdy byl obviněnému odvolacím soudem podmíněně odložen výkon úhrnného trestu odnětí svobody v trvání tří let uloženého soudem prvního stupně mimo jiné za zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku: „V případě podezření na sexuální zneužívání dětí pozitivní závazky plynoucí z čl. 3 Úmluvy (pozn.: sdělení č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících) smluvním státům ukládají, aby v kontextu vnitrostátního řízení byl předním hlediskem při rozhodování nejlepší zájem dítěte, a dále, aby byla náležitě zohledněna jeho zvláštní zranitelnost a odpovídající potřeby.

V této souvislosti ESLP (pozn.: Evropský soud pro lidská práva) konstatuje, že v případech sexuálního zneužívání dětí musí být pozitivní závazky plynoucí z čl. 3 Úmluvy interpretovány ve světle povinností vyplývajících z dalších mezinárodních instrumentů, jmenovitě z Úmluvy Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání (Lanzarotská úmluva, vyhlášená pod č. 59/2016 Sb. m. s.).“

29. Typovou povahu a závažnost zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve znění do 31. 12. 2024 vyjádřil zákonodárce trestní sazbou odnětí svobody dva až deset let. Obviněný v daném případě naplnil dvě varianty kvalifikované skutkové podstaty zločinu znásilnění, tedy spáchal čin souloží a na poškozené, které bylo v době spáchání skutku pouze patnáct a půl roku. Závažnost skutku byla nepochybně silně umocněna způsobem a okolnostmi, za nichž byl čin spáchán, tedy surovostí a zejména jeho spácháním ve spolupachatelství s dalším mužem, který rovněž na poškozené vykonal soulož. Se spoluobviněným se na spáchání skutku předem dohodli, věděli, že cesta nevede na tramvajovou zastávku, nešlo tedy o nějaký náhlý popud, ale předem naplánované jednání. Tyto skutečnosti konkrétní povahu a závažnost skutku oproti jiným případům zjevně výrazně zvyšují. Odvolací soud přitom nezjišťoval a nijak nezohlednil následky, které u poškozené vznikly, byť již z rozsudku soudu prvního stupně vyplynulo, že tato traumatizující událost měla zjevný dopad minimálně na její školní prospěch. Navíc lze říci, že jsou závažné následky na psychice oběti v obdobných případech v podstatě pravidlem a nedochází k nim pouze výjimečně za mimořádně příznivých okolností, které dotyčné osobě pomohou se se zážitkem vyrovnat. Nebylo tak rozhodně namístě předpokládat, že následky na psychice poškozené nevznikly.

30. V této souvislosti je třeba připomenout vývoj judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu v oblasti práv obětí trestných činů. „Ústavní soud již pravidelně poskytuje ochranu jejich právům souvisejícím s adhezními nároky (např. nález ze dne 7. listopadu 2024, sp. zn. I. ÚS 2003/24, a judikatura tam citovaná). Jinak však po dlouhou dobu ústavní stížnosti poškozených a oznamovatelů odmítal. Částečný průlom ovšem přineslo uznání existence práva na účinné vyšetřování dovozené zejména z čl. 2 a čl. 3 Úmluvy (pozn.: sdělení č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících) Evropským soudem pro lidská práva [již nález ze dne 28. června 2011, sp. zn. Pl. ÚS 17/10 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61, a řada níže citovaných nálezů]. V nedávné době se judikatura Evropského soudu pro lidská práva dále vyvinula a stanovila požadavky nejen na vyšetřování v užším smyslu slova, ale také na trestání závažných útoků na fyzickou a duševní integritu oběti… Na tomto místě postačí shrnout, že Evropský soud pro lidská práva rozšířil okruh pozitivních závazků plynoucích z čl. 3 Úmluvy z účinného vyšetřování na adekvátní reakci státu včetně trestání. …tomuto závazku odpovídá právo na pečlivé posouzení všech okolností dané věci a dostatečné a přesvědčivé odůvodnění ospravedlňující uložení podmíněného trestu za závažný útok na fyzickou a duševní integritu oběti. Již zde je třeba zdůraznit, že se jedná o procesní právo Evropským soudem pro lidská práva dovozené z procesní složky čl. 3 Úmluvy.“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. Pl. Ús 17/24, bod 49).

31. Z rozsudků, v nichž Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) konstatoval porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících; dále jen „Úmluva“) v případech sexuálních trestných činů ve vztahu k oběti, lze zmínit M.G. proti Litvě ze dne 20. února 2024, č. stížnosti 6406/21, kde odvolací soud změnil na podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let za pokus o znásilnění sedmnáctiletého chlapce, přičemž podle ESLP vnitrostátní orgány v nepřiměřeně dlouhém trestním řízení, ve kterém byl nepodmíněný trest odnětí svobody odvolacím soudem přeměněn na podmíněný, nedostatečně reagovaly na pokus o znásilnění nezletilého. Tím došlo k porušení procesních povinností státu vyplývajících z článku 3 Úmluvy. Ve věci Vučković proti Chorvatsku (rozsudek ze dne 12. prosince 2023, č. stížnosti 15798/20) ESLP rozhodl, že nahrazením trestu odnětí svobody trestem veřejně prospěšných prací za spáchání opakovaného sexuálního násilí vůči stěžovatelce, aniž by toto bylo podrobeno pečlivému přezkumu všech relevantních aspektů případu, došlo k porušení pozitivních závazků státu vyplývajících z článků 3 a 8 Úmluvy. Nutno podotknout, že podle skutkových okolností ani v jednom z citovaných případů nedošlo k souloži. Povahu a závažnost spáchaného trestného činu je tedy třeba v nyní posuzované věci hodnotit jako podstatně vyšší a více zasahující do fyzické integrity poškozené.

32. V citovaném rozsudku ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 8 Tz 18/2024, bod 65, Nejvyšší soud dále konstatoval: „Uložený trest nesmí být příliš mírný, budící zdání beztrestnosti spáchaného jednání, naopak by měl plnit funkci účinné a odrazující sankce. České soudy však nesmí dovolit, aby závažné zásahy do fyzické a mentální integrity zůstaly nepotrestány (srov. rozsudek ESLP ze dne 13. 2. 2024, X. proti Řecku, č. 38588/21), anebo aby byly potrestány nepřiměřeně mírnými tresty (srov. též rozsudek Vučković proti Chorvatsku, bod 52). Rovněž se musejí zabývat tím, zda a do jaké míry při vyvozování svých závěrů podrobily věc pečlivému přezkumu požadovanému čl. 3 Úmluvy, aby nebyl ohrožen odstrašující účinek soudního systému a jeho význam při předcházení porušování zákazu ,špatného zacházení‘ (srov. rozsudek M. G. proti Litvě, bod 97, a též rozsudek ze dne 3. 11. 2015, Myumyun proti Bulharsku, č. 67258/13, body 66–67; rozsudek ze dne 14. 1. 2021, Sabalić proti Chorvatsku, č. 50231/13, bod 97; a rozsudek ze dne 8. 11. 2022, Vardanyan a Khalafyan proti Arménii, č. 2265/12, bod 83).“ Je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze výše uvedenou judikaturu nerespektuje, neboť nepřihlíží (ani) k následkům, které trestným činem vznikly poškozené, a odvolací soud po procesní stránce podklady pro výrok o trestu zjistil jednak nedostatečně, jednak učinil některé skutkové závěry v rozporu s trestním řádem, jak bude ještě dále vysvětleno.

33. K ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku zbývá doplnit, že k osobě pachatele byla v řízení zjištěna jeho dosavadní trestní bezúhonnost, a také intelektový deficit dosahující až lehké retardace a nedoslýchavost. Čin obviněný spáchal v přímém úmyslu, pohnutka, záměr nebo cíl nebyly zjištěny. K § 39 odst. 1 tr. zákoníku je možné ještě dodat, že obviněný je podle soudu prvního stupně otcem několika dětí. Pokud jde o jeho postoj k spáchanému činu, ten lze při potížích s jeho výpovědí, z níž jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud při opakovaném pokusu zjistily pouze, že s poškozenou souložil, vyrozumět z jeho odvolání. V něm tvrdil, že s ním poškozená souložila dobrovolně, resp. že její nesouhlas nezaznamenal, a nevšiml si ani toho, že je nezletilá. Obviněný se tedy k činu nedoznal. Odvolací soud se pak nezabýval ani otázkou, zda obviněný alespoň částečně nahradil poškozené způsobenou nemajetkovou újmu nebo zda se jí alespoň omluvil. Pokud jde o polehčující a přitěžující okolnosti, zde se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně. Doba, která uplynula od spáchání skutku a délka řízení ve smyslu § 39 odst. 3 tr. zákoníku se v posuzovaném případě nijak nevymykala z běžného rámce, tedy nebylo třeba ji při ukládání trestu zohlednit. 34. „Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu.“ (Púry, František. § 80 [Vyhoštění]. In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1300, marg. č. 1.). „Uložení trestu vyhoštění jako trestu samostatného bude přicházet v úvahu zejména u méně závažných trestných činů, kdy k dosažení účelu trestu bude postačovat naplnění jeho zábranné funkce vyplývající z pachatelova nuceného opuštění území České republiky.“ (Ščerba, Filip. § 80 [Vyhoštění]. In: Ščerba, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 20.).

35. Ačkoli trestní zákoník katalog skutkových podstat trestných činů, u nichž lze uložit trest vyhoštění jako trest samostatný, nijak neomezuje, již z účelu tohoto trestu a jeho srovnání s jinými druhy trestů je zřejmé, že se bude jednat v případě jeho uložení samostatně o trest velmi mírný. Ačkoli v posuzovaném případě je obviněný státním občanem sousední země, s níž nás pojí společná historie a podobný jazyk, Česká republika stále z globálního pohledu představuje velmi malou výseč a omezení ve svobodě pohybu tak nelze podle názoru Nejvyššího soudu považovat z pohledu obviněného za nějak výrazně citelné, spíše pouze za vynucený návrat na území domovského státu. Důsledkem trestu pro život obviněného tedy je de facto pouze nemožnost pracovat v České republice, což nelze považovat za zásah srovnatelný např. s odnětím svobody.

36. Primárním smyslem trestu vyhoštění je fyzické zabránění obviněnému v páchání trestné činnosti na našem území, nikoli náprava obviněného a jeho směřování k tomu, aby již trestnou činnost neopakoval. Kromě toho trest vyhoštění dle svého účelu chrání před pácháním další trestné činnosti ze strany obviněného pouze osoby pohybující se na území České republiky. Z hlediska generální prevence pak může působit až takovým dojmem, že pachatel nebyl de facto potrestán, je mu pouze sdělováno, že nemá páchat trestnou činnost v tuzemsku, kde je z toho důvodu osobou nežádoucí. Jeho uložení jako trestu samostatného by měl proto soud vždy velmi pečlivě zvažovat i s přihlédnutím k tomu, jakou informaci tím obviněnému sděluje a jaký signál vysílá směrem k veřejnosti. Jeho samostatné uložení by se mělo zpravidla omezovat na méně závažné trestné činy. Samozřejmostí musí být pečlivé odůvodnění všemi relevantními okolnostmi, jak vyžaduje § 80 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku. To však v posuzovaném případě splněno nebylo, neboť samotný skutek vykazoval vysokou závažnost a ani k osobě pachatele nebylo zjištěno nic, co by uložení takto mírného trestu odůvodňovalo. Trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou jako trest samostatný je tak podle názoru Nejvyššího soudu v daném případě zjevně excesivně mírný, budící zdání beztrestnosti, neplnící účel, jež se od trestu obecně vyžaduje.

37. Nejvyšší soud je navíc toho názoru, že i soudem prvního stupně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let spolu s trestem vyhoštění na dobu deseti let nepředstavoval nijak zvlášť přísné potrestání obviněného, výši trestu odnětí svobody bylo možno s ohledem na závažnost spáchaného skutku označit za poměrně velkorysou. Proti výroku o trestu se ostatně také z tohoto důvodu odvolala státní zástupkyně, přičemž k jejím námitkám se odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec nevyjádřil.

38. K procesní stránce posuzované věci je pak třeba se dále zabývat argumentací ministra spravedlnosti vztahující se ke způsobu, jakým odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, která ve svém rozhodnutí zmínil v rámci odůvodnění výroku o trestu. S ohledem na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství je také vhodné připomenout, že „pokud se v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. používá pojem ,skutková zjištění‘, nelze je chápat s ohledem na gramatický výklad jako ta, jež mají souvislost pouze se ,skutkem‘, ale ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v trestním řádu a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, je třeba skutková zjištění a jejich objasňování chápat i ve vztahu k okolnostem rozhodným pro ukládání trestu. Skutečnosti, které jsou podstatné pro rozhodnutí, je třeba vykládat podle povahy a druhu konkrétního rozhodnutí. Jde-li o rozhodnutí soudu, jako je tomu v tomto případě, a je-li takovým rozhodnutím rozsudek, týkající se skutečností rozhodných pro výrok o vině, trestu, náhradě škody nebo nemajetkové újmy, o uložení ochranných opatření apod., míní se takovými skutečnostmi (skutkovými zjištěními) celý výsledek dokazování, tj. souhrn všech poznatků, které z něj vzešly a jsou podkladem pro rozhodnutí soudu ve všech jeho výrocích.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 8 Tz 18/2024, bod 43).

39. Ministr spravedlnosti označil ve své stížnosti dvě zásadní skutková zjištění, v nichž se odvolací soud odchýlil od závěrů soudu prvního stupně. První z nich se týká údajně menšího zapojení obviněného do trestné činnosti. Z rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že tento soud neměl potřebu výslovně porovnávat mezi sebou míru aktivity obou obviněných při spáchání skutku a jakýmkoli způsobem mezi nimi diferencovat při ukládání trestu. To nasvědčuje tomu, že jejich aktivitu hodnotil jako obdobnou. Odvolací soud svůj závěr pouze konstatuje, aniž by blíže vysvětlil, z čeho jej dovodil. Jak už bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud má za to, že z výroku rozsudku soudu prvního stupně žádný podstatný rozdíl v aktivitě obou obviněných při spáchání skutku dovodit nelze. Nic významného se pak nepodává ani z odůvodnění obou soudních rozhodnutí. V každém případě je třeba dát stěžovateli za pravdu, že zde odvolací soud k odůvodnění výroku o trestu použil skutkový závěr, který se podstatně odchyluje od skutkových zjištění soudu prvního stupně.

40. Druhým zásadním skutkovým závěrem je údajná snížená příčetnost obviněného, kterou odvolací soud opět bez bližšího odůvodnění pouze konstatuje. Z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by takový závěr učinil, tím méně že by k němu při stanovení trestu přihlédl. Lze se pouze dohadovat, že odvolací soud mohl vycházet z vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Jakuba Šimka, z jehož výpovědi soud prvního stupně zjistil, že komunikace s obviněným je komplikována jeho částečnou nedoslýchavostí a obtížemi s verbálním projevem, které jsou však obviněným účelově zveličovány.

Obviněný je schopen verbální komunikace, rozumí instrukcím, které dostává v práci nebo od příslušníků vězeňské služby. Obviněný má podle znalce intelektový deficit dosahující až lehké retardace, což může mít vliv na snížení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností. Tyto schopnosti však v inkriminované době byly na úrovni dostatečné na to, aby obviněný věděl, že pohlavní styk má být konsensuální. Ve vztahu k předmětnému skutku tedy jeho rozpoznávací ani ovládací schopnosti nebyly podstatnou mírou sníženy.

Z odůvodnění rozsudku je dále zřejmé, že se soud prvního stupně soustředil v této souvislosti na hodnocení otázky, zda byly rozpoznávací a ovládací schopnosti při spáchání skutku sníženy v míře podstatné. Konstatoval k tomu v bodě 17. svého rozhodnutí, že si obviněný jako otec několika dětí musel být dobře vědom skutečnosti, že sexuální styk musí probíhat vždy konsensuálně, přičemž z křiku a kopanců poškozené musel bezpečně rozpoznat, že ta o sexuální styk s ním a se spoluobviněným nemá zájem (k tomu lze dodat, že v řízení nebylo také zjištěno nic, z čeho by obviněný mohl nabýt dojmu, že poškozená o pohlavní styk zájem má – aby snad nevznikl dojem, že v případě absence vyjádření nezájmu lze zájem presumovat).

Soud prvního stupně se výslovně nezabýval tím, zda snad mohly být rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného ve vztahu ke spáchanému skutku sníženy nepodstatně. V případě rozpoznávacích schopností úvaha o jejich nepodstatném snížení prakticky postrádá smysl, neboť v tomto konkrétním případě podle soudu prvního stupně obviněný protiprávnost spáchaného skutku rozpoznal. Pokud tedy odvolací soud konstatovat sníženou příčetnost (neužil však pojem „zmenšená příčetnost“ ve smyslu § 27 a § 40 tr. zákoníku), dostal se tím do rozporu se skutkovými závěry soudu prvního stupně.

41. „Pravidla stanovená v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a konkrétně pro řízení před odvolacím soudem i v § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř. mají stejný dopad na výrok o vině i o trestu, a rozhoduje-li odvolací soud k odvolání obviněného po zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu nemůže obstát, a chce-li takový rozsudek zrušit a výrok změnit zásadním způsobem (např. nepodmíněný trest odnětí svobody přeměnit na podmíněný), měl by tak učinit na podkladě jiných nebo nových skutečností, než o které závěry opíral soud prvního stupně.

Současně je povinen dodržet pravidla stanovená v § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř.

Jestliže totiž shledá odvolací soud výrok o trestu vadným, protože soud prvního stupně rozhodnutí o něm založil na nedostatečných skutkových zjištěních, a chce-li se od nich odchýlit, je povinen postupovat v intencích § 259 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. ř. Změna výroku o trestu, týká-li se toho, že soud prvního stupně vadně uložil trest, protože nepřihlížel ke všem skutečnostem určujícím jeho výši a druh (viz § 39 tr. zákoníku), znamená, že je třeba provádět nové důkazy. Jestliže některé skutečnosti pominul, nezabýval se jimi nebo je nevzal do úvahy, a odvolací soud tyto nedostatky chce napravit, musí ve vztahu k nim doplnit skutková zjištění, pro něž může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání.

Pokud některé důkazy soud prvního stupně ve vztahu k závěru o trestu nebral na vědomí, ač je provedl, i v takovém případě musí odvolací soud pro jiný závěr, než jaký učinil soud prvního stupně, tyto důkazy znovu provést proto, aby je mohl sám zhodnotit ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Mění-li odvolací soud výrok o trestu, musí plně respektovat i hlediska uvedená v § 263 odst. 7 tr. ř., a tedy za účelem změny nebo doplnění skutkových zjištění může přihlížet jen k důkazům, které provedl ve veřejném zasedání.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.

7. 2024, sp. zn. 8 Tz 18/2024, bod 46).

42. Odvolací soud v projednávané věci přitom, pokud jde o provádění důkazů, ve veřejném zasedání pouze znovu vyslechl obviněného za účasti tlumočnice z romského jazyka. Jak však sám konstatoval v bodě 9. svého rozsudku, vyjádření obviněného vyznělo z větší části nesrozumitelně a nebylo možné z něj zjistit více, než co již zjistil soud prvního stupně v hlavním líčení. To podle odvolacího soudu neodůvodnilo jakoukoli změnu ve skutkových zjištěních. Přesto však odvolací soud výše uvedená skutková zjištění oproti závěrům soudu prvního stupně změnil, čímž porušil ustanovení § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř. Oproti návrhu stěžovatele však Nejvyšší soud tímto rozsudkem nevyslovil porušení § 263 odst. 7 tr. ř., neboť „bylo-li v napadeném rozhodnutí užito nesprávného ustanovení zákona, vyslovuje se vždy porušení tohoto použitého nesprávného ustanovení, a nikoli ustanovení, kterého mělo být správně použito.“ (Šámal, Pavel, Púry, František. § 268 [Rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona]. In: Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3338.). Jinými slovy, porušení zákona se konstatuje, bylo-li konkrétní ustanovení užito vadně, nikoli mělo-li být postupováno podle konkrétního ustanovení, ale nestalo se tak.

43. Především však odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, neboť při úvaze o trestu věnoval pozornost de facto pouze osobě a poměrům obviněného, nikoli povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a dalším okolnostem, jejichž zohlednění tato ustanovení vyžadují, zejména okolností na straně poškozené. Tím byla kritéria pro ukládání adekvátního trestu ignorována měrou, která představuje zřejmý nepoměr trestu k povaze a závažnosti trestného činu a zřejmý rozpor uloženého druhu trestu s účelem trestu ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí

44. Nejvyšší soud tedy po přezkoumání napadeného rozhodnutí a obsahu trestního spisu na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného mimořádnému opravnému prostředku přisvědčil, neboť zjistil, že v posuzované trestní věci došlo z výše popsaných důvodů k porušení zákona. Proto v souladu s § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2024, č. j. 7 To 329/2024-448, byl porušen zákon ve prospěch obviněného M. B. (v části tohoto obviněného se týkající) v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř. a § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, podle nichž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu uloženém obviněnému M. B. a znovu rozhodl o uložení toliko trestu vyhoštění na dobu neurčitou.

45. Podle § 269 odst. 1 tr. ř. se výrok podle § 268 odst. 2 tr. ř. nedotýká právní moci rozhodnutí, o něž jde. Nejvyšší soud se musel omezit pouze na tzv. akademický výrok o porušení zákona podle § 268 odst. 2 tr. ř. bez rozhodnutí o zrušení vadného rozsudku, neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného. V daném případě však byl zákon porušen v jeho prospěch.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 2. 7. 2025

Mgr. Pavel Göth předseda senátu