U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. března 2014
stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České
republiky v neprospěch obviněného P. Z., a dovolání obviněného P. Z., které
byly podány proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn.
5 To 171/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.
3 T 51/2012, a rozhodl t a k t o :
1) Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m
í t á .
2) Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To
171/2013, byl k odvolání obviněného P. Z. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2
tr. ř. zrušen pouze ve výroku o uloženém trestu propadnutí věci rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 3 T 51/2012, kterým
byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a odsouzen
podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s
dozorem a podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu řídících a kontrolních funkcí v obchodních
společnostech a družstvech na dobu pěti roků a dále byl odsouzen „podle § 55
odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty
za užití § 56a tr. zák. náhradní hodnoty peněžních částek 41.137,43 Kč, 10,53
USD a 750,40 EUR a části majetkového podílu na bytu v bytovém domě č.p. …, č.
jednotky … a na garáži v bytovém domě č.p. …, č. jednotky …, v okrese Hlavní
město Praha, obci P., katastrální území … V., na listu vlastnictví …, jehož
jediným vlastníkem je obžalovaný, a to vše v celkové výši 3.600.000,- Kč“.
Výrok o vině, uloženém trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu, uloženém
trestu zákazu činnosti zůstaly rozhodnutím soudu druhého stupně nezměněny.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To
171/2013, podala v neprospěch obviněného ministryně spravedlnosti stížnost pro
porušení zákona. V podané stížnosti pro porušení zákona poukazuje na to, že
soud druhého stupně „nepostupoval v souladu s ustanovením § 254 odst. 1 a 258
odst. 1 trestního řádu“. Dále uvádí, že odvolací soud se neztotožnil s větší
částí odvolacích námitek obviněného, který napadl rozsudek soudu prvního stupně
v celém rozsahu, přičemž konstatoval, že se obviněný dopustil žalovaného
jednání, kterým způsobil české ekonomice škodu ve výši 3.600.000,- Kč. Rovněž
uvádí, že soud druhého stupně poukázal na to, že soud prvního stupně nesdělil,
zda věci, kterých se týkal trest propadnutí, byly získány trestnou činností,
ani k tomu nebylo vedeno dokazování, a proto soud druhého stupně zrušil výrok o
tomto druhu trestu s tím, „že by pro jeho uložení muselo být zjištěno, že si
obviněný majetkové podíly na nemovitostech, jež byly předmětem propadnutí,
pořídil až poté, co se obohatil trestnou činností, což se zjevně nestalo“. S
uvedenou argumentací soudu druhého stupně se ministryně spravedlnosti
neztotožnila a poukázala na zákonná ustanovení § 55 tr. zák. a § 56a tr. zák.,
s tím, že požadavek soudu druhého stupně, aby bylo prokázáno, že si obviněný
pořídil nemovitost až po zkrácení daně, s ohledem na výše zmíněná zákonná
ustanovení postrádá oporu v zákoně. V další části stížnosti pro porušení zákona
uvádí, že doposud publikovaná judikatura neřešila přesně, jak by měl být
formulován výrok o „trestu propadnutí věci – náhradní hodnoty“, když trest
propadnutí náhradní hodnoty není ani jako samostatný uveden v trestním
zákoníku. Je však toho názoru, že výrok, jak byl vysloven soudem prvního
stupně, dostatečně vystihuje podstatu věci a odpovídá zákonným požadavkům, byť
je otázkou, zda trest propadnutí věci by neměl být primárně ukládán podle §
56a tr. zák. (nyní § 71 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoníku“). Vzhledem k tomu, že si soud
druhého stupně chybně vyložil § 55 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve spojení s § 56a
odst. 1 tr. zák. a nesprávně zrušil výrok z rozsudku soudu prvního stupně,
ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř.
vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To
171/2013, byl ve prospěch obviněného P. Z. porušen zákon v ustanovení § 254
odst. 1 tr. ř. a v § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v § 56a odst. 1 tr. zák.
Obviněný prostřednictvím obhájce v podaném dovolání při uplatnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje na to, že soud druhého
stupně sice shledal výrok o jeho vině správným a ztotožnil se s argumentací
uvedenou soudem prvního stupně, avšak podle mínění dovolatele se jedná o
neúplné a nesprávné posouzení právního stavu, který vznikl od 1. 3. 2006 mezi
společnostmi United Development Resources Establishment, U. D. R, s.r.o., UDR
CZ, s.r.o., UNIPRO-ALPHA C.S. a Miss Cosmetic, s.r.o. Ve svém dovolání popsal
vztahy mezi uvedenými subjekty, aby následně konstatoval, že společnosti
U.D.R., s.r.o., UDR CZ, s.r.o., vedly svá účetnictví za rok 2006 zcela
transparentně a zákonným způsobem. Obviněný jako jednatel UDR CZ, s.r.o., a
předchozí jednatel společnosti U.D.R., s.r.o., se nesnažil žádné výdělky těchto
společností zakrýt. Poukázal na to, že mezi společnostmi došlo k plnění, tak
jak uváděl v předchozím řízení. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu
prvního stupně a Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným opravným prostředkům se vyjádřil státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který uvedl, že se s podanou
stížností pro porušení zákona ztotožňuje a je toho názoru, že soud druhého
stupně si neujasnil rozdíl mezi případy, na které dopadá ustanovení § 55 odst.
1 tr. zák., a případy, na které dopadá ustanovení § 56a tr. zák. Pokud by měl
být správným názor Městského soudu v Praze, pak by ustanovení § 56a tr. zák.
(nyní § 71 odst. 1 tr. zákoníku) ztratilo na významu. V souvislosti s dovoláním
podaným obviněným prostřednictví obhájce státní zástupce konstatoval, že se
ztotožňuje s argumentací soudů a je přesvědčen, že vystavené faktury byly
shledány nejen fiktivními, ale bylo také konstatováno, že společnost U.D.R.,
s.r.o., poté, co byly obchodní podíly v ní dne 29. 11. 2005 převedeny na M. V.,
nevykonávala žádnou činnost, tedy žádné reklamní služby neposkytovala. Uzavírá,
že předmětné faktury byly vystaveny pouze za účelem snížit výnosy a zvýšit
náklady společnosti UDR CZ, s.r.o., a snížit její daňovou povinnost. Vzhledem k
tomu, že jde o námitky skutkové, státní zástupce navrhl dovolání obviněného
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud předně usnesením ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1381, spojil
ke společnému projednání a rozhodnutí věci obou mimořádných opravných
prostředků, a to pod sp. zn. 6 Tz 64/2013, ve které podala ministryně
spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného s věcí
vedenou pod sp. zn. 6 Tdo 1381/2013, týkající se podaného dovolání s tím, že
obě věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 6 Tz 64/2013.
Poté Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je dovolání obviněného
přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, řádně a včas
a splňuje všechny obsahové a formální náležitosti dovolání [§ 265a odst. 1, 2
písm. h), § 265d odst. 1 písm. d), odst. 2, § 265e odst. 1, 2 a § 265f odst. 1
tr. ř.]. Současně přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané
ministryní spravedlnosti v neprospěch obviněného postupem podle § 267 odst. 3
tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž
byla podána stížnost pro porušení zákona ohledně obviněného v rozsahu a z
důvodů v ní uvedených, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející a
shledal, že jak stížnost pro porušení zákona, tak dovolání jsou nedůvodné.
Z trestního zákona, stejně jako trestního zákoníku vyplývá, že v obou
případech byl trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 55 tr. zák.;
§ 70 tr. zákoníku) upraven v jiném ustanovení než trest propadnutí náhradní
hodnoty (§ 56a tr. zák.; § 71 tr. zákoníku). Trest propadnutí náhradní hodnoty
má ve své podstatě povahu náhradního trestu ve vztahu k trestu propadnutí věci
nebo jiné majetkové hodnoty (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání,
Praha: C.H.Beck, 2012, 924 s.). Pokud by soud prvního stupně zohlednil
předpoklady pro uložení tohoto druhu trestu, nemohl s ohledem na argumentaci
uvedenou v odůvodnění zvolit formulaci odsouzení obviněného podle § 55 odst. 1
písm. c) tr. zák. k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty za užití
§ 56a tr. zák. náhradní hodnoty peněžních částek 41.137,43 Kč, 10,53 USD a
750,40 EUR a části majetkového podílu na bytu v bytovém domě č.p. …, č.
jednotky … a na garáži v bytovém domě č.p. …, č. jednotky …, v okrese Hlavní
město Praha, obci P., katastrální území … V., na listu vlastnictví …, jehož
jediným vlastníkem je obžalovaný, a to vše v celkové výši 3.600.000,- Kč. V
odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zmínil, že „jelikož obžalovaný získal
trestnou činností majetkový prospěch a v přípravném řízení byly zajištěny
finanční prostředky a nemovitost obžalovaného, soud rozhodl o propadnutí
náhradní hodnoty do výše 3.600.000,- Kč, tj. zkrácení daně“. Z uvedeného
kontextu bylo možno dovodit, že zmíněným výrokem soudu prvního stupně byl
obviněnému ukládán trest propadnutí náhradní hodnoty, za splnění zákonných
podmínek. Lze ovšem poznamenat, že pokud již soud prvního stupně chtěl ve
skutečnosti uložit obviněnému trest propadnutí náhradní hodnoty, pak měl volit
jednak přímou aplikaci § 56a tr. zák., jednak přesněji v mezích tohoto
ustanovení formulovat příslušný výrok o tomto druhu trestu.
Soud druhého stupně (patrně vzhledem ke zvolené formulaci výroku soudem
prvního stupně) zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek „toliko ve výroku o uloženém trestu o propadnutí věci, jinak ve výroku
o vině, uloženém trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu, uloženém trestu
zákazu činnosti, zůstal nezměněn“. Již z tohoto popisu je patrno, že ani soud
druhého stupně nepostupoval důsledně podle zákona, pokud zrušil „trest
propadnutí věci“, neboť zákon mezi druhy trestu uvádí nikoli trest propadnutí
věci, ale trest „propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“ a sám soud
druhého stupně na str. 7 svého usnesení konstatuje, že „bylo porušení zákona
shledáno ve výroku o uloženém trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové
hodnoty“. Z této formulace odůvodnění tedy vyplývá, že oproti soudu prvního
stupně soud druhého stupně nahlížel na uložený trest i přes tu skutečnost, že
soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku výslovně zmiňuje ustanovení § 56a
tr. zák. a v odůvodnění poukazuje na to, že jde o uložení trestu „propadnutí
náhradní hodnoty“, na zmíněný výrok rozsudku soudu prvního stupně jako na trest
propadnutí věci, resp. propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, nikoli jako
na trest propadnutí náhradní hodnoty. K odůvodnění zrušovacího rozhodnutí pak
odvolací soud uvedl, že „v řízení předcházejícím napadenému rozsudku ani v
samotném rozsudku soud prvního stupně jednak neargumentuje, jakým způsobem
dospěl k závěru, že zmíněné věci, jejichž trest propadnutí vyslovil, byly
získány uvedenou majetkovou trestnou činností, a nevedl k tomu žádné
dokazování. Muselo by být totiž prokázáno, že si zmíněný dům obžalovaný pořídil
až poté, co získal danou výhodu, tzn. uvedenou částku 3.600.000,- Kč a z této
částky, což je s ohledem na odstup doby od spáchání činu již prakticky
neproveditelné“.
V souvislosti s touto argumentací lze uvést, že by bylo možno
přisvědčit soudu druhého stupně, pokud by požadoval prokázání získání domu
obviněným z prostředků, které tento získal trestnou činností za předpokladu, že
nahlížel na výrok rozhodnutí soudu prvního stupně jako na uložení trestu
propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 55 odst. 1, 2 tr. zák.) - v
tomto rozsahu také zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně. Pak by také byl
oprávněný jeho požadavek na prokázání, že si obviněný pořídil zmíněný dům až
poté, co získal danou výhodu – viz § 55 odst. 1 písm. d) tr. zák., které uvádí,
že věc pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu
uvedenou pod písmenem c), pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty
uvedené pod písmenem c) není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné
majetkové hodnoty zanedbatelná. Soud druhého stupně však přehlédl (výklad
shora), že výrok rozhodnutí soudu prvního stupně mj. obsahuje také zmiňované
ustanovení § 56a tr. zákoníku a hovoří o propadnutí náhradní hodnoty, což dále
rozvádí v odůvodnění rozhodnutí, kde jednoznačně hovoří o tom, že obviněnému
ukládal trest propadnutí náhradní hodnoty, nikoli trest propadnutí věci nebo
jiné majetkové hodnoty. V této souvislosti pak lze zmínit následující:
Propadnutí náhradní hodnoty podle § 56a tr. zák. (nyní § 71 tr.
zákoníku) lze uložit - jestliže pachatel věc nebo jinou majetkovou hodnotu,
kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 55, před uložením trestu
propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty zničí, poškodí, zcizí, učiní
neupotřebitelnou nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak propadnutí
takové věci nebo jiné majetkové hodnoty zmaří, může mu soud uložit propadnutí
náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci nebo jiné
majetkové hodnoty; hodnotu věci nebo jiné majetkové hodnoty, kterou soud mohl
prohlásit za propadlou, může soud stanovit na základě odborného vyjádření nebo
znaleckého posudku.
Trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 55 odst. 1,
2 tr. zák. lze uložit u věci nebo jiné majetkové hodnoty
a) které bylo užito k spáchání trestného činu,
b) která byla k spáchání trestného činu určena,
c) kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, nebo
d) kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu
uvedenou pod písmenem c), pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty
uvedené pod písmenem c) není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné
majetkové hodnoty zanedbatelná.
Trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty může soud uložit, jen jde-li
o věc nebo jinou majetkovou hodnotu náležející pachateli.
Ze shora uvedeného je patrno, že použití § 56a tr. zák. je mj. vázáno
na splnění podmínek spočívajících v tom, že a) pachatel jedná některým ze
způsobů uvedených v zákoně vůči věci nebo jiné majetkové hodnotě, kterou by
soud mohl prohlásit za propadlou podle § 55, b) že takovou věc nebo jinou
majetkovou hodnotu ještě před uložením trestu propadnutí věci nebo jiné
majetkové hodnoty zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní
neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, anebo jestliže
jinak její propadnutí zmaří, zničí, poškodí apod.
V předmětné trestní věci byl obviněný uznán vinným trestným činem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm.
c) tr. zák., kdy měl zkrátit daň z příjmů právnických osob ve výši 3.600.000,-
Kč a v uvedené výši způsobit škodu České republice. Při zkrácení daně jde
zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje
daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností
předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost
vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených
povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím
dosáhl nižšího výpočtu daně. Podanou stížností pro porušení zákona není
zpochybňováno, že shora popsaným jednáním obviněný zkrátil daň o částku
3.600.000,- Kč.
V podané stížnosti pro porušení zákona se namítá, že vzhledem k tomu,
že v době rozhodování soudu nebylo možno vyslovit trest propadnutí věci nebo
jiné majetkové hodnoty, neboť nastal stav předpokládaný ustanovením § 56a tr.
zák., tj že došlo buď ke „zničení, poškození, zcizení, učinění neupotřebitelnou
nebo zužitkování, zejména spotřebování, nebo jinak zmaření jejímu propadnutí“,
bylo možno vyslovit trest propadnutí náhradní hodnoty, jehož účelem je
konfiskace ekvivalentu výnosu z trestné činnosti.
Nejvyšší soud ve shodě s ministryní spravedlnosti i intervenujícím státním
zástupcem činným u nejvyššího státního zastupitelství musí konstatovat, že
účelem propadnutí náhradní hodnoty podle § 56a tr. zák. je tedy možnost
zajištění a následná konfiskace ekvivalentu výnosu z trestné činnosti, pokud z
nejrůznějších důvodů nelze zajistit přímo konfiskaci výnosu z trestné činnosti
(z důvodu jeho zničení, zužitkování apod.). Podmínkou pro uložení tohoto druhu
trestu pak není zjištění, že tento ekvivalent má sám původ v trestné činnosti
jako jeho výtěžek.
V návaznosti na uvedený závěr je ovšem potřebné dále uvést, že soud prvního
stupně ke způsobu získání věcí, ohledně kterých vyslovil trest propadnutí
náhradní hodnoty, žádné dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nevedl,
tudíž ani odůvodnění vztahující se k tomuto výroku neodpovídá § 125 odst. 1 tr.
ř. Jak již bylo konstatováno, soud prvního stupně tento svůj výrok odůvodnil
pouze tím, že obviněný „získal trestnou činností majetkový prospěch a v
přípravném řízení byly zajištěny finanční prostředky a nemovitost obviněného, a
proto soud rozhodl o propadnutí náhradní hodnoty“. K otázce zajištěných
finančních prostředků a nemovitosti obviněného poukazuje Nejvyšší soud na
rozhodnutí č. 19/2011 Sb. rozh. tr., ze kterého vyplývá, že „Nelze-li zajistit
peněžní prostředky, které jsou výnosem z trestné činnosti, pak ustanovení § 79f
tr. ř. umožňuje jako náhradní hodnotu zajistit jakýkoliv jiný majetek
pachatele způsobilý zajištění, aniž se vyžaduje, aby tento majetek měl vztah ke
spáchané trestné činnosti“. Soud prvního stupně při ukládání trestu propadnutí
náhradní hodnoty nebral v úvahu, že sám ve skutkovém zjištění vychází z toho,
že „obviněný jako jediný jednatel společnosti UDR CZ, s. r. o., se sídlem Praha
10, Na Výsluní 201/13, v úmyslu neoprávněně snížit daňovou povinnost této
společnosti nechal v průběhu roku 2006 zaúčtovat do účetnictví této společnosti
dvě faktury …čímž snížil základ daně z příjmů právnických osob této společnosti
…čímž zkrátil daň z příjmů právnických osob ve výši 3.600.000,- Kč…“. Z této
argumentace je nepochybné, že výrok rozsudku soudu prvního stupně váže jednání
obviněného k jeho osobě jako jednatele společnosti, směřující ke snížení
základu daně z příjmu právnických osob této společnosti (viz - čímž zkrátil daň
z příjmů právnických osob). Z tohoto soudem prvního stupně zjištěného
skutkového stavu vyplývá, že to byla společnost, jejímž byl obviněný
jednatelem, která odvedla na dani z příjmu právnických osob méně, než měla,
avšak trest propadnutí náhradní hodnoty byl uložen obviněnému jako fyzické
osobě s konstatováním, že obviněný trestnou činností získal majetkový prospěch,
aniž by soud prvního stupně provedl dokazování ve směru dispozice s částkou
3.600.000,- Kč (zkrácení daně z příjmu právnické osoby) do dispozice
obviněného. V této spojitosti pak odkazuje Nejvyšší soud přiměřeně na
rozhodnutí Velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2009, sp. zn. 15 Tdo
294/2009, ve kterém se tento vyslovil k problematice oddělení majetku obchodní
společnosti a jejího jediného společníka.
Ze skutečností shora uvedených vyplývá, že soud druhého stupně sice
nepostupoval v souladu s výkladem aplikace trestu propadnutí náhradní hodnoty
§ 56a tr. zák., která byla zvolena soudem prvního stupně, ale správně, byť s
nesprávnou argumentací k uloženému trestu propadnutí náhradní hodnoty,
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Vzhledem k této okolnosti zamítl
Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podanou v neprospěch obviněného
podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Ve vztahu k námitkám, které obviněný uplatnil k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř.] je možno uvést, že dovolání s odkazem na tento dovolací důvod
lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího
důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o
trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve
skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že
Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v
předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení
jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným
skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02,
IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky,
které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové
námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke
shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je
výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího
soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy,
tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této
činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci
dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového
stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného
dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.
Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti
dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Z podaného dovolání je patrno, že obviněný se neztotožnil se skutkovým
zjištěním soudu prvního stupně, které bylo shledáno správným také usnesením
soudu druhého stupně, a předkládá vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od
skutkového děje zjištěného soudem. V této souvislosti je možno uvést, že
zjištěný skutkový stav (§ 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu,
který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem
provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a
tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na
základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a
tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané
hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou
rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud
stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá
skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených
důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se
soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů
a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Uplatněnými námitkami
nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný z
dovolacích důvodů uvedených v § 265 odst. 1 tr. ř.
Z argumentace obviněného vyplývá, že tato je obsahově shodná s jeho
obhajobou uplatněnou v předcházejícím řízení, kdy soudy prvního a druhého
stupně na ni reagovaly. Na tomto místě lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v
dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního
stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a
správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck).
Zejména soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí rozvádí jednotlivé
důkazy (str. 4-7 rozsudku), které pak hodnotí v souladu s ustanovením § 2 odst.
6 tr. ř. na straně 7-8. Soud rovněž ve smyslu výše uvedeného ustanovení
poukázal na to, jakou důkazní váhu jednotlivým důkazům přiznal, ev. také uvedl,
proč některé důkazy neprovedl. Na tomto místě je nutno konstatovat, že jeho
odůvodnění (pomine-li Nejvyšší soud s výjimkou odůvodnění o trestu propadnutí
věci nebo jiné majetkové hodnoty a náhradní hodnoty) odpovídá ustanovení § 125
tr. ř. Nad rámec shora uvedeného musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že
garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám obviněného.
Dále je nutno také uvést, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 2. 6.
2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální;
Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem
uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze
specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná
existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň
zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Na základě výše uvedených skutečností je zřejmé, že dovolání obviněného, jakož
i stížnost pro porušení zákona jsou nedůvodné. Proto Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a stížnost pro porušení
zákona podanou ministryní spravedlnosti v neprospěch obviněného podle § 268
odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann