7 As 123/2013- 28 - text
7 As 123/2013 - 33
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) Z. Z. a b) M. Z., oba zastoupeni JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 18, Prostějov, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Opavě, se sídlem Praskova 11, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2013, č. j. 22 A 12/2011 – 66,
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2013, č. j. 22 A 12/2011 – 66, a rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Opavě ze dne 2. 12. 2010, č. j. ZKI-O-90/542/2010/31, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení o žalobě 19.446 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců JUDr. Pavla Kvíčaly, advokáta.
III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech 32.729 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců JUDr. Pavla Kvíčaly, advokáta.
Včas podanou kasační stížností se žalobci Z. Z. a M. Z. domáhají u Nejvyššího správního soudu přezkoumání rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2013, č. j. 22 A 12/2011 – 66.
Krajský soud v Ostravě (dále také „krajský soud“) ve věci rozhodoval znovu poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013, č. j. 7 As 19/2013 - 21, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud nyní napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2010, č. j. ZKI-O-90/542/2010/31, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov, ze dne 9. 9. 2010, č. j. OR-86/2009-709-35. Tímto rozhodnutím nebylo vyhověno nesouhlasu žalobců s provedením opravy druhu pozemku u parcely č. 84/1 a č. 84/2 v katastrálním území D. pod č. j. OR 86/2009-709-2 a bylo rozhodnuto tak, že v katastru nemovitostí jsou v katastrálním území D.
dále evidovány na listu vlastnictví č. 113 – společné jmění manželů Z. M. a Z. Z. – parcely č. 84/1 a č. 84/2, obě s druhem pozemku zahrada. Oprava druhu pozemku byla provedena katastrálním úřadem z úřední povinnosti na základě žádosti Městského úřadu v Prostějově o prošetření a případnou opravu druhu předmětných pozemků, a to z důvodu, že předchozí změna druhu pozemků byla provedena katastrálním úřadem nesprávně na základě územního rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově ze dne 7. 7. 1999, sp.zn. SÚ/1177/99-Sa, které se týká pouze části parcely č. 84/1.
Podle krajského soudu žalovaný správně uvedl, že Městský úřad v Prostějově nepodával návrh na zahájení řízení, nýbrž podnět k zahájení řízení o opravě chyby podle ust. § 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „katastrální zákon“). Změnu druhu pozemku nelze provést pouze na základě souhlasu s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu, které není meritorním rozhodnutím, ale pouze závaznou součástí následného rozhodnutí vydaného podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon z roku 2006“).
Ani na základě územního rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově ze dne 7. 7. 1999, sp. zn. SÚ/1177/99-Sa, nemohla být provedena změna druhu pozemků, neboť se toto rozhodnutí týkalo pouze části pozemku a žalobci nedoložili geometrický plán, který by umožnil oddělení této části pozemku. Stejně tak situační výkres předložený žalobci nemůže být podkladem pro záznam změny druhu pozemku. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal s tím, proč neprovedl navržené důkazy. Změny v zápisu lze provést pouze na základě listin vydaných podle zvláštního zákona.
Katastrální úřady nemohou vycházet z prostého zjištění faktického stavu, neboť výsledky dokazování nemohou mít charakter listin, které požaduje zákon jako předpoklad provedení změny zápisu v katastru nemovitostí. Ze stejných důvodů zamítl krajský soud navrhované provedení důkazů v rámci soudního řízení. Jejich provedení by nemohlo naplnit zákonnou podmínku ust. § 10 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně zemědělského půdního fondu“), tj. existenci rozhodnutí vydaného podle stavebního zákona z roku 2006.
Důkaz správními spisy ani záznamy ze stavebního deníku nemohou představovat podklad pro provedení změny zápisu spočívající ve změně druhu pozemku ve smyslu ust. § 6 písm. a) katastrálního zákona. Takovým podkladem nejsou ani listiny předložené žalobkyní a) v rámci ústního jednání před soudem. Skutečnost, že faktické využití pozemků je jiné než zemědělské, sama o sobě, tj. bez existence relevantních listin, nemůže být důvodem pro provedení změny druhu pozemků v katastru nemovitostí. Krajský soud neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali žalobci jako stěžovatelé (dále jen „stěžovatelé“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou opřeli o důvody podřaditelné pod ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelé namítli, že v žalobě byly navrženy k provedení důkazů konkrétní spisy Ministerstva životního prostředí a Městského úřadu v Prostějově. Krajský soud se s návrhy vypořádal velmi stručně, ale důkazy neprovedl, přitom by vedly k náležitému objasnění věci. Pro stěžovatele bylo rozhodující, že obdrželi oficiální přípis Městského úřadu v Prostějově, podle něhož byl souhlas k odnětí zemědělské půdy dán. Následně i stavební odbor uvedl, že se skutečně na předmětných pozemcích nachází zpevněná plocha.
V Opravě chyby v rozhodnutí ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. SÚ/1177/99-Sa (dále jen „Oprava“) byl doplněn bod 3. územního rozhodnutí, kde je uvedeno „odnímá trvale zemědělskou půdu o výměře 1608 m2, parcelní č. 84/1, 84/2, kat. území D., kultura zahrada pro výstavbu odstavné plochy autobazaru.“ Krajský soud je veden úvahou, že souhlas k odnětí půdy zemědělské výrobě dovozují stěžovatelé pouze ze souhlasu vydaného Městským úřadem v Prostějově, odborem životního prostředí. Souhlas však vyvozují především z územního rozhodnutí.
Krajský soud má nesprávně za to, že mělo následovat rozhodnutí podle stavebního zákona z roku 2006. V předmětné době se však vztahy řídily zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon z roku 1976“). To, že Městský úřad v Prostějově, stavební úřad, ve svém rozhodnutí nedostatečně vymezil území, nemůže být k tíži stěžovatelů. Rovněž předložený situační výkres je důkazem, že oba pozemky byly skutečně odňaty zemědělské výrobě. Navíc je opatřen razítkem Městského úřadu v Prostějově, stavebního úřadu.
Jedná se tedy o nedílnou součást schválené dokumentace pro vybudování odstavné plochy, manipulační plochy a parkoviště. Nemusel být proto vyhotovován geometrický plán, případně mohl být vyhotoven katastrálním úřadem. Podle ust. § 6 písm. a) katastrálního zákona se zápis provádí na základě ohlášení vlastníka nebo jiného oprávněného, jehož přílohou je rozhodnutí nebo souhlas vydaný příslušným státním orgánem. Stěžovatelé předložili souhlas k odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě a ten je dostatečným podkladem pro provedení záznamu o změně druhu pozemku.
Z vyjádření úředníka ochrany zemědělského půdního fondu lze učinit závěr, že předmětnou plochu bylo možné zpevnit a vzhledem k tomu, že zpevnění plochy nepodléhá žádnému kolaudačnímu řízení, nebylo možno již dále získat jakékoliv jiné správní rozhodnutí. Katastrální úřad porušil ust. § 5 odst. 7 katastrálního zákona, podle něhož nemohou být právní vztahy dotčeny revizí údajů v katastru, opravou chyb v katastrálním operátu, ani obnovou katastrálního operátu, pokud jejich změna není doložena listinou.
Katastrální úřad tak neměl právo měnit kulturu pozemku jen na základě podnětu Městského úřadu v Prostějově, bez prokázání příslušnými listinami. Městský úřad v Prostějově dále vydal při stavbě kruhové křižovatky povolení, aby přes předmětné pozemky jezdily nákladní automobily a otáčela se vozidla s přívěsem cisterny. Důkaz tímto spisem také nebyl proveden. Občan by neměl být podroben formalistickým rozhodnutím a jeho důvěra by neměla být narušována ani v případě, že katastrální úřad jeho žádosti nejdříve vyhoví a až na návrh „neúčastníka“ řízení opětovně změnu zruší.
Stěžovatelé to cítí jako velkou újmu a snad i jako odvetu. I tajemník Městského úřadu v Prostějově uznal pochybení pracovníka odboru.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stav věci považuje za dostatečně zjištěný. K provedení požadované změny ve využití pozemků o celkové výměře 1608 m2 musí být doplněny další listiny prokazující způsob jejich využití po odnětí zemědělské výrobě (kolaudační rozhodnutí, rozhodnutí o využití území), jinak by musel být k předmětnému územnímu rozhodnutí předložen geometrický plán na oddělení části pozemku, dotčeného změnou. V řízení žalovaný řešil pouze skutečnost, zda došlo při vedení katastru k chybě, či nikoliv a pokud zjistil, že k chybě došlo, byl povinen ji opravit. Nedostatečné vymezení území v rozhodnutí stavebního úřadu nemůže napravovat katastrální úřad a zapsat změny údajů katastru, aniž by byly podloženy obsahem listin. Důvody uvedené v kasační stížnosti se vztahují spíše k řízení před stavebním úřadem, nikoli před orgány katastru nemovitostí. Žalovaný dále odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
1. odnímá trvale zem. půdu o výměře 1608 m2 parcelní číslo 84/1,84/2 katastrální území D. kultura zahrada pro výstavbu odstavné plochy autobazaru
2. […].“ Následně vydal Městský úřad v Prostějově, stavební úřad, rozhodnutí ze dne 7. 7. 1999, sp.zn. SÚ/1177/99-Sa, s následujícím výrokem: „Podle výsledků řízení vydává stavební úřad Městského úřadu v Prostějově ve smyslu § 39-40 stavebního zákona č. 50/1976 Sb. a § 5 vyhl. č. 132/1998 Sb. územní rozhodnutí o využití území části pozemku parc. č. 84/1 (zahrada), kat. území D. na odstavnou plochu pro osobní auta
1. Majetkoprávní poměry jsou řešeny: […].
2. Další podmínky: […].“ Dne 3. 8. 1999 pak vydal Městský úřad v Prostějově, stavební úřad, pod sp. zn. SÚ/1177/99-Sa správní akt s označením „Oprava chyby v rozhodnutí“, v němž uvedl: „Při písemném vyhotovení rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu v Prostějově zn.: SÚ/1177/99-Sa ze dne 7. 7. 1999 došlo k chybě při přepisování konceptu rozhodnutí, když byl vynechán bod 3 (podmínky vynětí ze ZPF):
3. Nutno dodržet podmínky souhlasu k odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě dle § 9 zákona č. 334/1992 Sb. o ochraně ZPF ze dne 3. 2. 1999 zn.: ŽP/14/63/99-Kou:
1. odnímá trvale zemědělskou půdu o výměře 1608 m2, parc. č. 84/1, 84/2, kat. území D., kultura zahrada pro výstavbu odstavné ploch autobazaru.
2. […].“ V souladu s ust. § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění účinném k provedení opravy rozhodnutí, je nutno za součást územního rozhodnutí ze dne 7. 7. 1999, sp.zn. SÚ/1177/99-Sa, považovat i bod 3. doplněný opravou ze dne 3. 8. 1999, sp.zn. SÚ/1177/99-Sa. Formulace podmínky „odnímá trvale zemědělskou půdu o výměře 1608 m2, parc. č. 84/1, 84/2, kat. území D., kultura zahrada pro výstavbu odstavné ploch autobazaru“ není příliš vhodná. V prvé řadě se nejedná o žádnou podmínku, kterou by měl dodržet adresát správního rozhodnutí. Ačkoliv je citovaná věta obtížněji uchopitelná, její nejpřiléhavější možná interpretace je taková, že správní orgán svým rozhodnutím mimo jiné odnímá půdu ze zemědělského půdního fondu. V druhé řadě je tato formulace nevhodná z toho důvodu, že k samotnému odnětí nedochází rozhodnutím správních orgánů, nýbrž až následným jednáním adresáta rozhodnutí. V každém případě Nejvyšší správní soud sdílí přesvědčení stěžovatelů, že citovaná formulace zcela oprávněně vyvolává v adresátech předmětného územního rozhodnutí dojem, že v důsledku změny využití části pozemku parc. č. 84/1 mohou být ze zemědělského půdního fondu odňaty oba dotčené pozemky (parc. č. 84/1 a 84/2), a to v celém svém rozsahu. Ačkoliv tedy územní rozhodnutí směřuje primárně k využití části pozemku parc. č. 84/1, jeho výrok sekundárně upravuje nakládání s oběma pozemky. Vzhledem k absenci podrobnějšího zdůvodnění územního rozhodnutí nelze vyhodnotit, zda tento důsledek byl stavebním úřadem zamýšlen či nikoliv. A priori není možné vyloučit takový záměr stavebního úřadu vedený úvahou, že pro následné využívání odstavné plochy bude potřeba oba pozemky využívat k nezemědělským účelům, tj. odejmout ze zemědělského půdního fondu. Výrok územního rozhodnutí ze dne 7. 7. 1999, sp. zn. SÚ/1177/99-Sa, se tedy při jeho shora popsané interpretaci týká nejen části pozemku parc. č. 84/1 (co do jejího využití pro odstavnou plochu) ale také zbytku pozemku parc. č. 84/1 a pozemku parc. č. 84/2 (co do oprávnění stěžovatelů k jejich odnětí ze zemědělského půdního fondu, tj. k jejich nezemědělskému využití způsobem nepodléhajícím dalšímu rozhodnutí). Takové posouzení obsahu územního rozhodnutí je podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela logické a pro jeho adresáty také mnohem srozumitelnější. Stavební úřad ve svém rozhodnutí s odkazem na souhlas s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu vyslovil, že tuto půdu (v rozsahu dvou dotčených pozemků) „odnímá“. Jen stěží by bylo možné říci, že tato pasáž z výroku rozhodnutí není směrodatná a katastrální úřad se má řídit jinou pasáží téhož výroku, týkající se pouze části jednoho z obou pozemků. Ve světle výše uvedeného se tedy provedení záznamu v katastru nemovitostí, spočívajícího ve změně druhu pozemků parc. č. 84/1 a č. 84/2 v katastrálním území D. ze zahrady na ostatní plochu se způsobem využití manipulační plocha na základě územního rozhodnutí ze dne 7. 7. 1999, sp. zn. SÚ/1177/99-Sa, v žádném případě nejeví jako zřejmý omyl. Mnohem pravděpodobněji se jedná o výsledek volní úvahy pracovníka katastrálního úřadu, který patrně v důsledku podobné interpretace obsahu územního rozhodnutí shledal, že toto rozhodnutí je způsobilým podkladem pro změnu druhu obou pozemků. I kdyby však nebyl pracovník katastrálního úřadu veden těmito úvahami a záznam provedl skutečně v důsledku omylu, rozhodně se nejednalo o omyl zřejmý, tj. jednoznačně seznatelný. Nedošlo-li v daném případě ke zřejmému omylu při vedení nebo obnově katastru, nebyly dány podmínky pro opravu chyby v katastrálním operátu dle ust. § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2013, č. j. 22 A 12/2011 66, je opodstatněná a proto napadené rozhodnutí podle ust. § 110 odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku městského soudu přistoupil Nejvyšší správní soud podle ust. § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. také ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Opavě ze dne 2. 12. 2010, č. j. ZKI O-90/542/2010/31. Podle ust. § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust. § 78 odst. 4 s. ř. s. byla věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení s ust. § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé měli v řízeních o kasačních stížnostech i v řízení o žalobě úspěch, mají právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i řízení o kasačních stížnostech. V řízení o žalobě představovaly náklady řízení stěžovatelů zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč a odměnu a náhradu hotových výdajů jejich zástupce. Odměna zástupce činí za dva úkony právní služby (účast při dvou jednáních u krajského soudu) v hodnotě 4.960 Kč za jeden úkon [§ 1 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. g) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „advokátní tarif“] celkem částku 9.920 Kč. Náhrada hotových výdajů se pak sestává z paušální částky 600 Kč (2 x 300 Kč dle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu), cestovného za dvě cesty k soudním jednáním z Prostějova ke krajskému soudu a zpět v celkové výši 3.098 Kč (cesta na vzdálenost 2 x 119 km s vozidlem o průměrné spotřebě 9,36 l/100 km benzinu Natural 95 a cesta na vzdálenost 2 x 119 km s vozidlem o průměrné spotřebě 6,7 l/100 km nafty; náhrada za používání motorového vozidla a cena pohonných hmot stanovena dle vyhl. č. 472/2012 Sb.) a z náhrady za promeškaný čas strávený při těchto cestách (4 hodiny) ve výši 800 Kč [8 x 100 Kč dle ust. § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu]. Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů a která činí 3.028 Kč. Jelikož mají stěžovatelé právo na náhradu těchto nákladů proti žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že je žalovaný povinen nahradit stěžovatelům k rukám jejich advokáta náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 19.446 Kč. Ve dvou řízeních o kasačních stížnostech představovaly náklady řízení stěžovatelů zaplacené soudní poplatky ve výši 20.000 Kč a odměnu a náhradu hotových výdajů jejich zástupce. Odměna zástupce činí za dva úkony právní služby (2 x podání kasační stížnosti) v hodnotě 4.960 Kč za jeden úkon [§ 1 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. d) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu] celkem částku 9.920 Kč. Náhrada hotových výdajů se pak sestává z paušální částky 600 Kč (2 x 300 Kč dle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože je advokát plátcem daně, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, která činí 2.209 Kč. Jelikož mají stěžovatelé právo na náhradu těchto nákladů proti žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že je žalovaný povinen nahradit stěžovatelům k rukám jejich advokáta náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech ve výši 32.729 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 23. ledna 2014 JUDr. Jaroslav Hubáček předseda senátu