SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
(C-96/08, Sb . rozh ., I-2911), ze dne 6 . 10 . 2010, Base (C-389/2008, Sb . rozh ., I-9073), a ze
dne 6 . 10 . 2015, T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic (C-508/14) .
Věc: a) Akciová společnost T-Mobile Czech Republic a b) akciová společnost Vodafone Czech
Republic proti Českému telekomunikačnímu úřadu, za účasti 1) akciové společnosti O2
Czech Republic a 2) společnosti s ručením omezeným UPC Česká republika, o výši ztráty
z poskytování univerzální služby, o kasační stížnosti žalovaného .
*) S účinností od 1. 5. 2005 nahrazen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně
některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích).
**) S účinností od 1. 5. 2005 zrušena zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně
některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích).
Rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne 27 . 9 . 2010 (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo ověřeno, že výše ztráty
z poskytování univerzální služby za rok 2004,
předložená osobou zúčastněnou na řízení 1)
dopisem ve verzi po mimořádném odpisu rea-
lizovaném v roce 2003 (impairmentu), činí
302 622 498 Kč . Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu svým rozhodnutím ze
dne 23 . 2 . 2011 zamítnul rozklady osoby zúčastněné na řízení 1) [společnosti Telefónica
O2 Czech Republic, a . s . (nyní O2 Czech Republic a . s .)] a žalobkyň a) a b) a rozhodnutí
Českého telekomunikačního úřadu potvrdil .
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
4 . 12 . 2013, čj . 3 A 54/2011-181, zrušil rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 23 . 2 . 2011 i rozhodnutí
Českého telekomunikačního úřadu ze dne
27 . 9 . 2010 a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení . Městský soud tak učinil především
z důvodu porušení práva Evropské unie
(směrnice o univerzální službě) a pro vady
v řízení spočívající v nedostatečných skutkových zjištěních .
Městský soud především přisvědčil žalobkyním v tom, že vnitrostátní právní úprava
– zákon č . 151/2000 Sb ., o telekomunikacích
a o změně dalších zákonů*), ve znění účinném
pro rok 2004 (dále jen „zákon o telekomunikacích“) a vyhláška Ministerstva dopravy
a spojů č . 235/2001 Sb ., kterou se stanoví
podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby
držitelem telekomunikační licence**) – byla
v rozporu se směrnicí o univerzální službě .
Konkrétně dovodil, že § 31 zákona o telekomunikacích (účinný do 30 . 4 . 2005) byl
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
nění účinném
pro rok 2004 (dále jen „zákon o telekomunikacích“) a vyhláška Ministerstva dopravy
a spojů č . 235/2001 Sb ., kterou se stanoví
podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby
držitelem telekomunikační licence**) – byla
v rozporu se směrnicí o univerzální službě .
Konkrétně dovodil, že § 31 zákona o telekomunikacích (účinný do 30 . 4 . 2005) byl
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
v rozporu s článkem 12 a článkem 13 směrnice o univerzální službě . K odstranění rozporu došlo až přijetím nové právní úpravy
– zákona č . 127/2005 Sb ., o elektronických
komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), který nabyl účinnosti dne 1 . 5 .
2005 . Rozpory spočívaly: a) v rozdílném určení výše ztráty a b) v rozdílném způsobu
výpočtu a určení prokazatelné ztráty . Podle
vnitrostátních právních předpisů byla žalovaným nesprávně zohledňována jakákoliv
ztráta, ačkoliv podle směrnice o univerzální
službě měla být zohledněna toliko ztráta, která představuje „nespravedlivou zátěž“ . Takovou ztrátou, vycházející z rozsudku Soudního
dvora ze dne 6 . 10 . 2010, Komise proti Belgii,
C-222/08, Sb . rozh ., s . I-9017, bodů 35, 37, 42
a 43, je jen ztráta, která je nadměrná z hlediska možnosti ji unést vzhledem k velikosti
podniku, jeho postavení na trhu, finančním
možnostem atd . (nejde tedy o jakoukoliv ztrátu, jak to bylo upraveno ve vnitrostátní právní úpravě platné a účinné v roce 2004) .
Městský soud měl za to, že správním orgánem byl do výpočtu prokazatelné ztráty
(podle vnitrostátního práva) zahrnut jednak
přiměřený zisk a jednak nebyly ve smyslu
unijní úpravy zohledněny „výhody“, včetně
výhod nehmotných . Jde-li o započtení přiměřeného zisku, vycházel z toho, že úprava
výpočtu čistých nákladů, obsažená ve směrnici o univerzální službě, je orientována pouze
na zjištění nákladů jako takových . Podle této
unijní úpravy se započítávají pouze náklady
na provozování univerzální služby, a to dosti
striktním způsobem . Při tom je zásadně třeba zohlednit veškeré výhody (i nehmotné),
které provozovateli – osobě zúčastněné na
etně
výhod nehmotných . Jde-li o započtení přiměřeného zisku, vycházel z toho, že úprava
výpočtu čistých nákladů, obsažená ve směrnici o univerzální službě, je orientována pouze
na zjištění nákladů jako takových . Podle této
unijní úpravy se započítávají pouze náklady
na provozování univerzální služby, a to dosti
striktním způsobem . Při tom je zásadně třeba zohlednit veškeré výhody (i nehmotné),
které provozovateli – osobě zúčastněné na
řízení 1) – vznikly poskytováním univerzální
služby . Žádným způsobem se však do určení
výše čistých nákladů (prokazatelné ztráty)
nepromítají možné ušlé zisky, jak tomu bylo
podle české právní úpravy v roce 2004 . Cílem směrnice o univerzální službě tak je (případně – viz měřítko spravedlivosti nesené
zátěže) kompenzovat pouze vzniklé náklady
a vyloučit jakékoliv možné ovlivnění rovné
hospodářské soutěže na telekomunikačním
trhu společenství (zejm . body 4 a 18 odůvodnění rozsudku) . Vnitrostátní právní úprava účinná v roce 2004 nejenže umožňovala
zvýšení ztráty z provozu univerzální služby
zahrnutím i přiměřeného zisku do ní, což je
v rozporu s unijní úpravou, ale současně neumožňovala při určení výše ztráty zohlednit
veškeré výhody, včetně výhod nehmotných,
jak to bylo naopak výslovně vyžadováno
směrnicí o univerzální službě .
Městský soud proto dovodil, že vnitrostátní právní úprava byla v roce 2004 v rozporu
se směrnicí o univerzální službě, a byly tak
naplněny předpoklady pro přímé použití
této směrnice . Mělo tomu být tak proto, že
implementace směrnice o univerzální službě
do právního řádu České republiky neproběhla úspěšně a uběhla i implementační lhůta
stanovená touto směrnicí . Směrnice o univerzální službě v čl . 13 odst . 1 jednoznačně
stanoví, že k zavedení mechanismu pro úhradu čistých nákladů (prokazatelné ztráty) je
nezbytné nejprve posoudit, zda čisté náklady
představují pro poskytovatele univerzální
služby nespravedlivou zátěž . V tomto ohledu
není členským státům ponechán žádný prostor pro uvážení, jak bylo ostatně potvrzeno
i výkladem Soudního dvora v rozsudku ze
dne 6 . 10 . 2010, Base NV a další proti Ministerraad, C-389/08, Sb . rozh ., I-9073 . Lze tedy
bez jakýchkoliv pochybností určit, jak má regulační orgán postupovat . Na uvedeném nic
nemění ani neurčitý právní pojem „nespravedlivá zátěž“, jehož obsah má být určen až
úvahou správního či soudního orgánu . Soudní dvůr především nepovažuje ve své judikatuře interpretační nejasnosti ohledně obsahu použitých termínů za překážku přímého
účinku (srov . rozsudek ze dne 4 . 12 . 1974,
Yvonne van Duyn proti Home Office, 41–74) .
. rozh ., I-9073 . Lze tedy
bez jakýchkoliv pochybností určit, jak má regulační orgán postupovat . Na uvedeném nic
nemění ani neurčitý právní pojem „nespravedlivá zátěž“, jehož obsah má být určen až
úvahou správního či soudního orgánu . Soudní dvůr především nepovažuje ve své judikatuře interpretační nejasnosti ohledně obsahu použitých termínů za překážku přímého
účinku (srov . rozsudek ze dne 4 . 12 . 1974,
Yvonne van Duyn proti Home Office, 41–74) .
Městský soud neshledal za možné ani
použít při výkladu vnitrostátního práva eurokonformní výklad . Je tomu tak proto, že
vnitrostátní právní řád neumožňuje žalovanému, aby při svém rozhodování nezohlednil
vnitrostátním právem umožňované zahrnutí
přiměřeného zisku do výše čistých nákladů
za univerzální službu . Přímý účinek směrnice o univerzální službě není k tíži jednotlivce – což by jinak vylučovalo přímou aplikaci
směrnice . Poskytovatel univerzální služby
v roce 2004 – osoba zúčastněná na řízení 1)
– také nebyl privátním podnikatelským subjektem (jednotlivcem), ale „státní entitou“
pod kontrolou státu [většinovým vlastníkem
(51,1 % akcií) této společnosti byl stát, resp .
Fond národního majetku, jenž byl podřízen
Ministerstvu financí České republiky], který
plnil i univerzální službu ve veřejném (státním) zájmu, a nad plněním této povinnosti
dohlížel stát prostřednictvím žalovaného .
Městský soud vybudoval své rozhodnutí
i na názoru, že vstup České republiky do Evropské unie v průběhu roku 2004, za který
byla prokazatelná ztráta v řízení ověřována,
neměl v posuzovaném případě vliv na aplikaci unijního práva . Účinky práva Evropské
unie od okamžiku přistoupení členského státu jsou v obecné rovině nepochybné . Městský soud zohlednil především skutečnost,
že povinnost poskytovat univerzální službu
trvala kontinuálně a bez jakékoliv změny po
celý rok 2004 . Prokazatelná ztráta se vypočítávala a řízení o jejím ověření bylo zahájeno
až v roce 2005 . Lze tedy hovořit o trvajícím
právním vztahu, o kterém bylo rozhodováno
v době působení práva Evropské unie . Na takový právní vztah jako celek je nutno aplikovat jednu právní úpravu, a to právní úpravu
členského státu Evropské unie . Městský soud
proto uzavřel, že právo Evropské unie se použije na posouzení celé projednávané věci,
tj . na prokazatelnou ztrátu za celý kalendářní
rok 2004 .
Proti tomuto rozsudku městského soudu
podal předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu (stěžovatel) kasační stížnost .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
ůsobení práva Evropské unie . Na takový právní vztah jako celek je nutno aplikovat jednu právní úpravu, a to právní úpravu
členského státu Evropské unie . Městský soud
proto uzavřel, že právo Evropské unie se použije na posouzení celé projednávané věci,
tj . na prokazatelnou ztrátu za celý kalendářní
rok 2004 .
Proti tomuto rozsudku městského soudu
podal předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu (stěžovatel) kasační stížnost .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
Stěžovatel především vytýkal městskému
soudu, že při svém rozhodování dospěl k nesprávnému právnímu závěru ohledně toho,
že osoba zúčastněná na řízení 1) byla v roce
2004 státní entitou skrze majetkový podíl
státu v této společnosti . Takový závěr nemá
oporu v právních předpisech ani v judikatuře . Judikatura Soudního dvora sice hovoří
o „kontrole entity ze strany státu“, nehovoří
však již o tom, jak velký tento podíl má být
(zda 100 %, jak se domnívá stěžovatel, nebo
postačí 51 %, jak dovozuje městský soud; v judikatuře Soudního dvora vystupoval příslušný členský stát vždy v pozici 100% společníka) . Nesprávnost názoru městského soudu
dokládá i to, že osoba zúčastněná na řízení 1)
byla soukromou osobou obchodovatelnou
na burze a měla i soukromé akcionáře . Tito
– v důsledku posouzení statusu osoby zúčastněné na řízení 1) jako státní entity – by
pak skrze své podíly získali nižší podíl na
výnosu této společnosti . K tomu se přiklání
i odborná literatura . Rozsudek ze dne 12 . 7 .
1990, Foster, C-188/89, Sb . rozh ., I-3313, na
který poukázal městský soud, na danou věc
vůbec nedopadá . V této věci šlo o znárodněnou společnost s monopolním postavením .
Takové postavení osoba zúčastněná na řízení
1) v roce 2004 v České republice neměla . Nemohla proto být skrze dílčí obchodní podíl
státu v této společnosti považována za státní
entitu . Nelze se proto dovolávat ani přímého
účinku směrnice o univerzální službě k tíži
jednotlivce – zde osoby zúčastněné na řízení 1) a jejích menšinových akcionářů . Opodstatněný není ani závěr městského soudu,
že osoba zúčastněná na řízení 1) byla státní
entitou pro výjimečné pravomoci spočívající
v poskytování univerzální služby . Tato služba
není ničím zvlášť výjimečná, neboť ve skutečnosti jde jen o poskytování služby nad rámec
běžné telekomunikační služby . Nejde ani
o nepřímý výkon funkcí státu, který by byl
nadto neobvyklý v soukromých vztazích . Povinnosti a oprávnění osoby zúčastněné na řízení 1) nelze také přirovnat ke kompetencím
z rozsudku Soudního dvora ze dne 12 . 12 .
2013, Portgáz, C-425/12 . Ničím výjimečným
není ani okolnost, že osobě zúčastněné na ří-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
zení 1), jako provozovateli univerzální služby,
vzniká právo na úhradu ceny těchto služeb .
ikační služby . Nejde ani
o nepřímý výkon funkcí státu, který by byl
nadto neobvyklý v soukromých vztazích . Povinnosti a oprávnění osoby zúčastněné na řízení 1) nelze také přirovnat ke kompetencím
z rozsudku Soudního dvora ze dne 12 . 12 .
2013, Portgáz, C-425/12 . Ničím výjimečným
není ani okolnost, že osobě zúčastněné na ří-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
zení 1), jako provozovateli univerzální služby,
vzniká právo na úhradu ceny těchto služeb .
Městský soud též nesprávně dovodil, že
směrnice o univerzální službě z časového
hlediska dopadá i na univerzální službu poskytovanou osobou zúčastněnou na řízení 1)
v celém roce 2004 na základě telekomunikační licence z roku 2002 [tedy i v období roku
2004, které předcházelo vstupu České republiky do Evropské unie (od 1 . 1 . 2004 do 30 . 4 .
2004)] . Takový výklad temporálních účinků
unijní právní úpravy univerzální služby je
v přímém rozporu se zásadou právní jistoty
a ochrany nabytých práv . Osoba zúčastněná
na řízení 1) byla pověřena poskytováním univerzálních služeb již v roce 2002, tedy ještě
před vstupem České republiky do Evropské unie (stejně tak i před přijetím samotné
směrnice o univerzální službě, která poskytování univerzální služby regulovala i před
účinností asociační dohody) . Výklad městského soudu by naopak osobu zúčastněnou
na řízení 1) zbavil práv nabytých před vstupem do Evropské unie podle tehdy platných
a účinných právních předpisů, včetně očekávané odměny (určené náhrady) za poskytovanou univerzální službu . I kdyby však bylo
skutečně třeba od 1 . 5 . 2004 postupovat pro
účely vyčíslení ceny (úhrady prokazatelné
ztráty z poskytování univerzální služby) výhradně podle směrnice o univerzální službě,
městský soud pochybil minimálně již tím, že
vztáhl vadně účinnost směrnice o univerzální
službě na celý kalendářní rok 2004 . Správně
měl směrnici o univerzální službě aplikovat
jen na období od přistoupení České republiky k Evropské unii (od 1 . 5 . 2004 do 31 . 12 .
2004) . Tento předpis nelze aplikovat též
z toho důvodu, že ustanovení v něm uvedená
nejsou dostatečně určitá a bezpodmínečná .
Městský soud se také mýlí ve své úvaze
o nepřípustnosti zohlednění přiměřeného
zisku poskytovatele univerzální služby . Tento zisk je z ekonomického hlediska číselným
vyjádřením nákladů na kapitálové investice .
Nezahrnutí nákladů kapitálu do výpočtu ztráty je zásadní vadou jeho rozsudku . Přiměřený
zisk nepředstavuje vyjádření ušlých zisků poskytovatele univerzálních služeb, jak nespráv-
ně dovozuje správní soud, ale představuje
vyjádření nákladů na kapitálové investice
potřebné pro poskytování univerzální služby
uložené osobě zúčastněné na řízení 1) . Jinak
řečeno, „přiměřený zisk “ koresponduje s náklady na kapitálové investice potřebné pro
poskytování univerzální služby .
ákladů kapitálu do výpočtu ztráty je zásadní vadou jeho rozsudku . Přiměřený
zisk nepředstavuje vyjádření ušlých zisků poskytovatele univerzálních služeb, jak nespráv-
ně dovozuje správní soud, ale představuje
vyjádření nákladů na kapitálové investice
potřebné pro poskytování univerzální služby
uložené osobě zúčastněné na řízení 1) . Jinak
řečeno, „přiměřený zisk “ koresponduje s náklady na kapitálové investice potřebné pro
poskytování univerzální služby .
Rozsudek městského soudu je však nesprávný a dílem i nepřezkoumatelný v otázce,
kdy dovozuje, že správní orgán nezkoumal,
zda prokazatelná ztráta představovala pro
poskytovatele univerzální služby nespravedlivou zátěž, a pokud nezohlednil nehmotné
výhody, které měl poskytovatel univerzální
služby z titulu jejího poskytování . Je tomu tak
především proto, že opak vyplývá z obsahu
napadeného rozhodnutí i z obsahu celého
spisu . Prokazatelná ztráta nespravedlivou zátěž pro poskytovatele univerzálních služeb
bezesporu představovala, neboť byla vyčíslena v řádu stamilionů Kč a pro „unfair burden“ existuje vícero definic neúnosné zátěže .
Vzhledem ke složitosti posuzované věci
stěžovatel současně navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby předložil Soudnímu dvoru
předběžnou otázku, v jejímž rámci by se tento vyslovil k otázce, zda:
– bylo možno osobu zúčastněnou na řízení 1) v roce 2004 považovat za státní entitu,
vůči níž by byl připuštěn přímý účinek směrnice o univerzální službě,
– lze na právní vztah vzniklý na základě
telekomunikační licence z roku 2002 aplikovat směrnici o univerzální službě, zejména
s přihlédnutím k tomu, že Česká republika
nebyla do 30 . 4 . 2004 členským státem Evropské unie, a
– lze do čistých nákladů ve smyslu směrnice o univerzální službě zahrnout přiměřený
zisk, který odpovídá nákladům na kapitálové
investice nutné k poskytování univerzální
služby osobou zúčastněnou na řízení 1) .
Žalobkyně a) se k podané kasační stížnosti nevyjádřila, žalobkyně b) se ztotožnila se
závěrem městského soudu, že ve věci ověření
výše ztráty z poskytování univerzální služby
za rok 2004 bylo třeba přímo aplikovat směrnici o univerzální službě . Dovodila, že na
ve smyslu směrnice o univerzální službě zahrnout přiměřený
zisk, který odpovídá nákladům na kapitálové
investice nutné k poskytování univerzální
služby osobou zúčastněnou na řízení 1) .
Žalobkyně a) se k podané kasační stížnosti nevyjádřila, žalobkyně b) se ztotožnila se
závěrem městského soudu, že ve věci ověření
výše ztráty z poskytování univerzální služby
za rok 2004 bylo třeba přímo aplikovat směrnici o univerzální službě . Dovodila, že na
osobu zúčastněnou na řízení 1), která byla
po celé období roku 2004 ovládána Fondem
národního majetku (Českým státem), jenž
byl jejím majoritním akcionářem, bylo třeba
nahlížet jako na státní entitu ve smyslu judikatury Soudního dvora . Nelze odhlédnout
též od okolnosti, že osoba zúčastněná na řízení 1) v tomto období navíc zajišťovala poskytování služeb ve veřejném zájmu (např . rozsudek ve věci Foster nebo rozsudek ze dne
22 . 6 . 1989, Fratelli Constanzo, C-103/88, Sb .
rozh ., I-1839) . Přímou aplikovatelnost směrnice o univerzální službě lze rovněž dovodit
ze skutečnosti, že subjektem, kterému předmětná směrnice ukládá povinnosti při posuzování (ověřování) výše ztráty, je primárně
žalovaný, tedy orgán státu, a nikoliv osoba
zúčastněná na řízení 1) . V daném případě by
se tak mohlo jednat o tzv . přímý účinek směrnice o univerzální službě v triangulární situaci (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 7 . 1 .
2004, Wells, C-201/02, Sb . rozh ., I-723), kde se
jednotlivec dovolává přímé aplikace směrnice vůči státnímu orgánu, avšak přímá aplikace
má vliv na právní postavení třetích osob – jednotlivců [zde osoba zúčastněná na řízení 1)],
který může být ve svém důsledku příznivý
i nepříznivý . Přímý účinek směrnice o univerzální službě v projednávané věci (ověření
výše ztráty z poskytování univerzální služby)
je proto v tomto případě nezpochybnitelný .
Oproti stěžovateli má ale za to, že rozpor
předchozí právní úpravy (zákona o telekomunikacích a vyhlášky č . 235/2001 Sb .) se
směrnicí o univerzální službě je zcela evidentní . Tuto okolnost sama o sobě dokazuje
i činnost zákonodárce, který přijal nový „eurokonformní“ zákon o elektronických komunikacích . Tento však nabyl účinnosti až ode
dne 1 . 5 . 2005 . K obsahu rozsudku Soudního
dvora ze dne 6 . 10 . 2015, T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic, C-508/14,
v této věci se žalobkyně b) nevyjádřila .
Nejvyšší správní soud při předběžném
posouzení projednávané věci dospěl k závěru, že o věci nelze rozhodnout bez toho, aby
se obrátil na Soudní dvůr s předběžnou otázkou k výkladu směrnice o univerzální službě .
Nejvyšší správní soud ve shodě s městským
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
e 1 . 5 . 2005 . K obsahu rozsudku Soudního
dvora ze dne 6 . 10 . 2015, T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic, C-508/14,
v této věci se žalobkyně b) nevyjádřila .
Nejvyšší správní soud při předběžném
posouzení projednávané věci dospěl k závěru, že o věci nelze rozhodnout bez toho, aby
se obrátil na Soudní dvůr s předběžnou otázkou k výkladu směrnice o univerzální službě .
Nejvyšší správní soud ve shodě s městským
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
soudem dospěl k závěru, že v otázce určení ceny univerzální služby v roce 2004 byly
splněny předpoklady k přiznání přímého
účinku směrnice o univerzální službě, že ve
smyslu této směrnice neměl být zahrnut do
čistých nákladů univerzální služby na její poskytování i vnitrostátním právem předpokládaný přiměřený zisk a že v roce 2004 nebyla
česká právní úprava regulující poskytování
univerzální služby zcela v souladu se směrnicí o univerzální službě .
Nejvyšší správní soud shledal opodstatněným požadavek stěžovatele, aby v čistých
nákladech ve smyslu směrnice o univerzální
službě byly zohledněny i dílčí náklady „vlastního kapitálu“ vynaloženého při poskytování univerzální služby ze strany jejího poskytovatele – osoby zúčastněné na řízení 1), které
byly ne zcela jednoznačně podřazeny vnitrostátní právní úpravou termínu „přiměřený
zisk“ [podle § 31 a § 77 zákona o telekomunikacích ve spojení s § 4 a přílohou č . 3 vyhlášky č . 235/2001 Sb . je přiměřený zisk konstituován hodnotou 14,5 % z účetní hodnoty
vlastního kapitálu, který poskytovatel univerzální služby přiřadil na „pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku
sloužícího k poskytování ztrátových služeb“
(příloha č . 1 vyhlášky č . 235/2001 Sb .)] . Není
proto najisto postaveno, zda deklarované
náklady vlastního kapitálu (zahrnované podle vnitrostátní právní úpravy účinné v roce
2004 ve výši 14,5 % z účetní hodnoty tohoto
vlastního kapitálu pod pojem přiměřeného
zisku) odpovídají termínu čistých nákladů
podle směrnice o univerzální službě, ani to,
zda jejich procentní výše je přiměřená .
Současně se Nejvyšší správní soud rozešel
s právním závěrem městského soudu v otázce, zda lze na poskytovatele univerzální služby v roce 2004 – osobu zúčastněnou na řízení 1) – nahlížet jako na státní entitu (výklad
českých soudů v této otázce není jednotný) .
V tomto směru měl Nejvyšší správní soud
oproti městskému soudu za to, že na osobu
zúčastněnou na řízení 1) je nutno výhradně
nahlížet jako na jednotlivce . Za státní entitu
by podle Nejvyššího správního soudu mohla
být osoba zúčastněná na řízení 1) označena
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
tovatele univerzální služby v roce 2004 – osobu zúčastněnou na řízení 1) – nahlížet jako na státní entitu (výklad
českých soudů v této otázce není jednotný) .
V tomto směru měl Nejvyšší správní soud
oproti městskému soudu za to, že na osobu
zúčastněnou na řízení 1) je nutno výhradně
nahlížet jako na jednotlivce . Za státní entitu
by podle Nejvyššího správního soudu mohla
být osoba zúčastněná na řízení 1) označena
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
pouze tehdy, pokud by Česká republika (stát)
v roce 2004 disponoval výhradně 100% podílem na osobě zúčastněné na řízení 1) . Tak
tomu ale v posuzovaném roce 2004 podle
Nejvyššího správního soudu nebylo . Nelze
také po této osobě, byť v ní má či měl členský stát i majoritní podíl (51 %), ani po jejich
ostatních (minoritních) akcionářích spravedlivě požadovat, aby nesli následky nečinnosti
státu při procesu aproximace práva Evropské
unie (do 30 . 4 . 2005) .
Mezi vnitrostátními soudy nebyl jednotný výklad ani v otázce, zda měl být skutkový stav, resp . zákonnost správním orgánem
osvědčené výše ztráty z poskytování univerzální služby osobou zúčastněnou na řízení 1)
za rok 2004 posuzována výhradně skrze
právo Evropské unie (tedy bez ohledu na
okolnost, že se Česká republika stala členem Evropské unie až ode dne 1 . 5 . 2004,
jak dovodil městský soud), nebo výše ztráty
měla být za období od 1 . 1 . 2004 do 30 . 4 .
2004 správně posouzena výhradně skrze
tehdy platné a účinné právo České republiky a teprve počínaje dnem 1 . 5 . 2004 mohla
být tato ztráta posuzována prizmatem směrnice o univerzální službě, tedy práva Evropské unie .
Ze všech uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 23 . 10 .
2014, čj . 7 As 131/2013-86, ve znění opravného usnesení ze dne 9 . 12 . 2014, čj . 7 As
131/2013-99 (dále jen „usnesení o předložení
předběžné otázky Soudnímu dvoru“), tak, že
předložil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je třeba články 12 a 13 směrnice
o univerzální službě vykládat v tom smyslu, že zde zakotvený institut ‚čistých nákladů‘ na poskytování této služby brání tomu,
aby do ceny zjištěných čistých nákladů této
služby byl zahrnut i ‚přiměřený zisk‘ jejího
poskytovatele?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku mají tato ustanovení směrnice
o univerzální službě (čl. 12 a 13) přímý
účinek?
3) Mají-li články 12 a 13 směrnice
o univerzální službě přímý účinek, lze se
tohoto účinku dovolávat vůči obchodní
společnosti, v níž členský stát drží (kontroluje) 51 % akcií – zde [osoba zúčastněná
na řízení 1)] (jde o ‚státní entitu‘), či nikoliv?
4) V případě kladných odpovědí na otázky 1 až 3 lze směrnici o univerzální službě
aplikovat i na vztahy vzniklé v období předcházejícím přistoupení České republiky k Evropské unii (od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004)?“
Rozsudkem ve věci T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic pátý senát
Soudního dvora odpověděl na předběžné
otázky Nejvyššího správního soudu takto:
e) 51 % akcií – zde [osoba zúčastněná
na řízení 1)] (jde o ‚státní entitu‘), či nikoliv?
4) V případě kladných odpovědí na otázky 1 až 3 lze směrnici o univerzální službě
aplikovat i na vztahy vzniklé v období předcházejícím přistoupení České republiky k Evropské unii (od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004)?“
Rozsudkem ve věci T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic pátý senát
Soudního dvora odpověděl na předběžné
otázky Nejvyššího správního soudu takto:
„1) Články 12 a 13 směrnice o univerzální službě musí být vykládány v tom smyslu,
že nebrání tomu, aby byl do čistých nákladů
na povinnost poskytování univerzální služby zahrnut ‚přiměřený zisk‘ poskytovatele
této služby, jejž tvoří míra návratnosti vlastního kapitálu, kterou by požadoval podnik
srovnatelný s poskytovatelem univerzální
služby zvažující, zda bude s přihlédnutím
k úrovni rizika službu obecného hospodářského zájmu poskytovat po celou dobu pověření.
2) Články 12 a 13 směrnice o univerzální službě musí být vykládány v tom smyslu,
že mají přímý účinek a jednotlivci se jich
mohou přímo dovolávat před vnitrostátním
soudem ke zpochybnění rozhodnutí vnitrostátního regulačního orgánu.
3) Směrnice o univerzální službě musí
být vykládána v tom smyslu, že se pro účely
určení výše čistých nákladů na povinnosti
univerzální služby poskytované určeným
podnikem nepoužije na období před přistoupením České republiky k Evropské unii,
tj. v rámci roku 2004 na období od 1. 1. do
30. 4.“
Nejvyšší správní soud kasační stížnost za-
mítl .
Z odůvodnění:
IV.
Rozhodné skutkové okolnosti
a právní posouzení věci
Nejvyšším správním soudem
ího orgánu.
3) Směrnice o univerzální službě musí
být vykládána v tom smyslu, že se pro účely
určení výše čistých nákladů na povinnosti
univerzální služby poskytované určeným
podnikem nepoužije na období před přistoupením České republiky k Evropské unii,
tj. v rámci roku 2004 na období od 1. 1. do
30. 4.“
Nejvyšší správní soud kasační stížnost za-
mítl .
Z odůvodnění:
IV.
Rozhodné skutkové okolnosti
a právní posouzení věci
Nejvyšším správním soudem
Z předloženého soudního a správního
spisu, jakož i z dosavadního průběhu řízení
vyplynuly následující rozhodné skutkové
okolnosti . Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu vydal dne 23 . 2 . 2011
rozhodnutí, jímž byly zamítnuty rozklady
osoby zúčastněné na řízení 1), žalobkyně a)
a žalobkyně b) a bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 27 . 9 . 2010, kterým bylo ověřeno, že výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004,
předložená osobou zúčastněnou na řízení 1)
dopisem ve verzi po mimořádném odpisu realizovaném v roce 2003 (impairmentu), činí
302 622 498 Kč . Při posuzování výše ztráty
z poskytování univerzální služby za rok 2004,
kterou si uplatňovala osoba zúčastněná na řízení 1), vyšly správní orgány výhradně z vnitrostátních právních předpisů (zákon o telekomunikacích a vyhláška č . 235/2001 Sb .) .
Toto rozhodnutí napadly správními žalobami
žalobkyně a) a žalobkyně b) . Oběma žalobám
přitom bylo společné, že žalovanému vytýkaly porušení unijního práva, zejména porušení
směrnice o univerzální službě a nutnost její
přednostní aplikace před vnitrostátním právem . Mělo tomu tak být především proto, že
§ 31 zákona o telekomunikacích (účinný do
30 . 4 . 2005) byl v rozporu s článkem 12 a článkem 13 směrnice o univerzální službě . Tento
rozpor žalobkyně spatřovaly v nezohlednění
nehmotných výhod souvisejících s poskytováním univerzální služby a v absenci posouzení toho, zda vyčíslená prokazatelná ztráta
představuje pro poskytovatele univerzální
služby nespravedlivou zátěž . Obě žalobkyně
dále namítaly nevyloučení nákladů na plnění uložených osobě zúčastněné na řízení 1)
již před rokem 2001, nezohlednění výnosů
z příchozích a odchozích hovorů na dotčené telefonní stanici se slevou (tzv . nepřímé
tržby) a nezohlednění nehmotných výhod
(např . dobrého jména, jak vyplývalo např .
z předloženého posudku) . Městský soud na-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
padené rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející napadené rozhodnutí (ze dne 27 . 9 .
2010) zrušil pro nezákonnost z důvodu porušení směrnice o univerzální službě a vad v řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení .
Předmětem řízení před Nejvyšším správním
soudem v této věci je posouzení zákonnosti rozsudku Městského soudu v Praze čj . 3
A 54/2011-181 . (…)
např .
z předloženého posudku) . Městský soud na-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
padené rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející napadené rozhodnutí (ze dne 27 . 9 .
2010) zrušil pro nezákonnost z důvodu porušení směrnice o univerzální službě a vad v řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení .
Předmětem řízení před Nejvyšším správním
soudem v této věci je posouzení zákonnosti rozsudku Městského soudu v Praze čj . 3
A 54/2011-181 . (…)
Stěžovateli je v prvé řadě třeba přisvědčit,
že městský soud došel k nesprávnému právnímu závěru, pokud při svém rozhodování
dovodil, že osoba zúčastněná na řízení 1)
byla státní entitou a že se proto z tohoto důvodu lze dovolávat přímého účinku směrnice
o univerzální službě vůči této společnosti .
Je tomu tak proto, že v projednávané věci
jde o spor (posouzení zákonnosti správního rozhodnutí) mezi žalovaným (členským
státem – reprezentovaným a jednajícím prostřednictvím vnitrostátního regulačního úřadu) na straně jedné a účastníky řízení [žalobkyní a) a žalobkyní b)] na straně druhé . Má-li
mít směrnice o univerzální službě přímý účinek, nemůže sama o sobě zakládat jednotlivcům povinnosti, ale pouze jen práva . Jednotlivec se proto nemůže dovolávat směrnice
o univerzální službě proti členskému státu,
pokud se jedná o povinnost státu, která je přímo spojena se splněním jiné povinnosti, jež
přísluší na základě této směrnice třetí osobě
(např . rozsudek ve věci Wells, bod 56 a navazující judikatura) . Naproti tomu z následujícího bodu (bod 57 citované judikatury) téhož
poukazovaného rozsudku ve věci Wells, jakož
i dalších vyplývá, že samotné negativní dopady na práva třetích osob, i když jsou tyto
důsledky určité, nejsou důvodem pro to, aby
bylo jednotlivci bráněno dovolávat se ustanovení směrnice o univerzální službě proti
dotčenému členskému státu, reprezentovanému zde žalovaným jako stěžovatelem .
Pátý senát Soudního dvora v kontextu
uvedeného ve svém rozsudku ve věci T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic, který je v této věci pro Nejvyšší správní
soud závazný, dospěl k závěru (bod 50), že
osoba zúčastněná na řízení 1) „je ve vztahu
ke sporu předloženému předkládajícímu
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
soudu třetí osobou a může být vystavena
pouze negativním dopadům, jež nelze považovat za povinnosti uložené na základě
směrnic uplatněných před předkládajícím
soudem“ . Otázka, zda byl tento podnik [osoba zúčastněná na řízení 1)] státní entitou je
proto podle Soudního dvora bezvýznamná .
dospěl k závěru (bod 50), že
osoba zúčastněná na řízení 1) „je ve vztahu
ke sporu předloženému předkládajícímu
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
soudu třetí osobou a může být vystavena
pouze negativním dopadům, jež nelze považovat za povinnosti uložené na základě
směrnic uplatněných před předkládajícím
soudem“ . Otázka, zda byl tento podnik [osoba zúčastněná na řízení 1)] státní entitou je
proto podle Soudního dvora bezvýznamná .
Z uvedeného závěru Soudního dvora lze
tedy podle Nejvyššího správního soudu jednoznačně dovozovat, že právní postavení
osoby zúčastněné na řízení 1) nebrání tomu,
aby se žalobkyně a) a žalobkyně b) mohly domáhat před soudem přímého účinku poukazované směrnice o univerzální službě (články
12 a 13) . Nejvyšší správní soud, i přes uvedenou dílčí nesprávnost rozsudku městského
soudu v otázce právního posouzení statutu
osoby zúčastněné na řízení 1) neshledal, že
by byl rozsudek městského soudu jako celek
nezákonným . Je tomu tak proto, že dílčí vadný právní názor městského soudu, že osoba
zúčastněná na řízení 1) je státní entitou, nemůže v kontextu pro věc závazného rozsudku Soudního dvora ve věci T-Mobile Czech
Republic a Vodafone Czech Republic bránit
přímému účinku směrnice o univerzální
službě a její aplikaci v projednávané věci .
Rozsudek městského soudu neodpovídá
zákonu ani v tom, pokud dospěl k závěru, že
žalovaný měl v projednávané věci – při ověřování výše ztráty z poskytování univerzální
služby za celý rok 2004 – aplikovat výhradně
směrnici o univerzální službě [tedy že výše
této ztráty vyčíslené za kalendářní rok 2004
– jak za období před přistoupením České republiky k EU (období od 1 . 1 . 2004 do 30 . 4 .
2004), tak i za období po přistoupení České
republiky k EU (za období od 30 . 4 . 2004 do
31 . 12 . 2004), měla být posuzována výhradně
skrze unijní právo (směrnici o univerzální
službě), která se však stala pro Českou republiku použitelnou (závaznou) až ode dne jejího přistoupení k EU (tj . ode dne 1 . 5 . 2004)] .
Jak uvedl Nejvyšší správní soud již ve
svém usnesení o předložení předběžné
otázky Soudnímu dvoru, nesdílí právní názor městského soudu, že směrnici o univerzální službě bylo možno jednotně aplikovat
(v otázce určení výše ztráty z poskytování
univerzální služby) na celé období kalendářního roku 2004 (tedy i za období bezprostředně předcházející vstupu České republiky do Evropské unie) . Na uvedeném nemůže
ničeho změnit ani městským soudem vadně
přisuzovaná povinnost osoby zúčastněné na
řízení 1), že poskytovala univerzální službu kontinuálně a bez jakýchkoliv změn po
celý rok 2004 . Není též rozhodné, že řízení
o ověření prokazatelné ztráty za rok 2004
bylo zahájeno až v roce 2005 nebo že lze
v této souvislosti hovořit o „trvajícím právním vztahu“, o němž bylo rozhodováno až
v době působení práva Evropské unie . Stejně
tak není rozhodný ani odkaz městského soudu na rozsudek Soudního dvora ze dne 15 . 4 .
2010, CIBA, C-96/08, Sb . rozh ., I-2911 .
í službu kontinuálně a bez jakýchkoliv změn po
celý rok 2004 . Není též rozhodné, že řízení
o ověření prokazatelné ztráty za rok 2004
bylo zahájeno až v roce 2005 nebo že lze
v této souvislosti hovořit o „trvajícím právním vztahu“, o němž bylo rozhodováno až
v době působení práva Evropské unie . Stejně
tak není rozhodný ani odkaz městského soudu na rozsudek Soudního dvora ze dne 15 . 4 .
2010, CIBA, C-96/08, Sb . rozh ., I-2911 .
Podle Nejvyššího správního soudu je
v této otázce jedinou relevantní skutečností
to, že v období před vstupem České republiky do Evropské unie nebylo možno směrnici
o univerzální službě považovat za pramen
práva v České republice, který by při kolizi
evropského práva s účinnými právními předpisy členského státu měl přednost, resp . který by vylučoval aplikaci vnitrostátního práva .
Směrnice o univerzální službě proto nemohla vylučovat účinnost vnitrostátních právních
norem – zde zákona o telekomunikacích a vyhlášky č . 235/2001 Sb . Jinak vyjádřeno, za situace, kdy měla směrnice o univerzální službě v projednávané věci přímý účinek, měl
žalovaný správně posoudit výši ztráty z poskytování univerzální služby v roce 2004 odděleně [samostatně za období od 1 . 1 . 2004
do 30 . 4 . 2004 podle tehdy účinných vnitrostátních právních předpisů (zákona o telekomunikacích a vyhlášky č . 235/2001 Sb .) a za
období od 1 . 5 . 2004 do 31 . 12 . 2004 podle
směrnice o univerzální službě] . Pokud však
městský soud dospěl za předestřeného skutkového stavu věci k jinému závěru – a to že
stěžovatel měl posuzovat výši ztráty za poskytování univerzální služby v roce 2004 výhradně podle směrnice o univerzální službě –, nemůže tento závěr obstát . Tomuto právnímu
závěru Nejvyššího správního soudu ostatně
bezezbytku přisvědčil i Soudní dvůr ve svém
rozsudku ve věci T-Mobile Czech Republic
a Vodafone Czech Republic (body 58 a 59),
kde konstatoval, že směrnice o univerzální
službě byla pro Českou republiku použitelná
ode dne jejího přistoupení k Unii v souladu
s články 2, 53 a 54 aktu o přistoupení a že se
pro účely určení výše čistých nákladů na povinnosti univerzální služby osoby zúčastněné
na řízení 1) nepoužije na období předcházející tomuto přistoupení (tj . na období od 1 . 1 .
2004 do 30 . 4 . 2004) .
Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále
namítal, že je rozsudek městského soudu
nezákonný, pokud dovodil, že napadená rozhodnutí nebyla vydána v souladu se směrnicí
o univerzální službě (že neodpovídají jejím
požadavkům) a že na věc měla být aplikována směrnice o univerzální službě (články 12
a 13), která měla přímý účinek . Městský soud
měl vadně dovodit, že v napadených správních rozhodnutích:
– nebyly zohledněny veškeré výhody, včetně výhod nehmotných, které jejímu poskytovateli plynou z přílohy IV části A směrnice
o univerzální službě . Zde má však naopak za
to, že tyto výhody byly správními orgány zohledněny, jejich výše však byla zanedbatelná;
vídají jejím
požadavkům) a že na věc měla být aplikována směrnice o univerzální službě (články 12
a 13), která měla přímý účinek . Městský soud
měl vadně dovodit, že v napadených správních rozhodnutích:
– nebyly zohledněny veškeré výhody, včetně výhod nehmotných, které jejímu poskytovateli plynou z přílohy IV části A směrnice
o univerzální službě . Zde má však naopak za
to, že tyto výhody byly správními orgány zohledněny, jejich výše však byla zanedbatelná;
– byl promítnut (do výše prokazatelné
ztráty) přiměřený zisk ve smyslu vnitrostátní
právní úpravy, ačkoliv dle městského soudu
v souladu se směrnicí o univerzální službě
nelze do čistých nákladů promítat žádný zisk,
– nebylo posouzeno, zda je vyčíslená prokazatelná ztráta pro poskytovatele univerzální služby nespravedlivou zátěží, ve smyslu
článků 12 a čl . 13 směrnice o univerzální
službě .
Tato stěžovatelem obsáhle rozvedená stížnostní argumentace (na s . 7–12 doplnění kasační stížnosti ze dne 7 . 2 . 2014) ve skutečnosti vyjadřuje nesouhlas stěžovatele se závěrem
městského soudu opírajícího se o uváděné
závěry, pokud dovodil, že směrnice o univerzální službě, resp . její články 12 a 13, mají
přímý účinek, že ze strany správních orgánů
byl nesprávně aplikován toliko zákon o telekomunikacích a vyhláška č . 235/2001 Sb .,
namísto přímo použitelného unijního práva
– směrnice o univerzální službě (srov . rozsu-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
dek městského soudu, s . 16 odst . 7), a že je
rozsudek městského soudu v tomto směru
i dílem nepřezkoumatelný .
dovodil, že směrnice o univerzální službě, resp . její články 12 a 13, mají
přímý účinek, že ze strany správních orgánů
byl nesprávně aplikován toliko zákon o telekomunikacích a vyhláška č . 235/2001 Sb .,
namísto přímo použitelného unijního práva
– směrnice o univerzální službě (srov . rozsu-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
dek městského soudu, s . 16 odst . 7), a že je
rozsudek městského soudu v tomto směru
i dílem nepřezkoumatelný .
Městský soud se při svém závěru o přímé
použitelnosti směrnice o univerzální službě
opřel o názor, že čl . 12 odst . 1 a čl . 13 odst . 1
citované směrnice nejsou v souladu s § 31
zákona o telekomunikacích a vyhláškou
č . 235/2001 Sb . (s . 18 a násl . rozsudku městského soudu) . Za tím účelem městský soud
také předestřel účastníkům řízení a osobám
zúčastněným na řízení jednak dikci čl . 12
odst . 1 a čl . 13 odst . 1, včetně přílohy č . IV
části A směrnice o univerzální službě, jakož
i dikci § 31 zákona o telekomunikacích a vyhlášky č . 235/2001 Sb . (§ 1 a § 2) a způsob
výpočtu přiměřeného zisku pro účely zúčtování prokazatelné ztráty . Nejvyšší správní
soud v této souvislosti nepovažuje za účelné, aby totožnou dikci použitelných právních předpisů uváděl i do svého rozhodnutí,
a proto na ni toliko odkazuje . Městský soud
dále předestřel účastníkům řízení i vývoj vnitrostátní právní úpravy v oblasti stanovení
čistých nákladů univerzální služby, jímž byl
zákon o telekomunikacích a soubor evropských směrnic označovaný jako „nový regulační rámec elektronických komunikací“,
do něhož spadala i směrnice o univerzální
službě, jejichž transpoziční lhůta v případě
České republiky uplynula dne 30 . 4 . 2004 .
Na tuto transpoziční povinnost však český
zákonodárce reagoval až zákonem o elektronických komunikacích, jenž nabyl účinnosti
od 1 . 5 . 2005, jak ostatně vyplývá z jeho důvodové zprávy . Městský soud tak s ohledem na
rozdílnost dikce unijní a vnitrostátní právní
úpravy, jakož i s přihlédnutím k historickému zákonodárci konstatoval, že v roce 2004
nebyla v souladu vnitrostátní právní úprava
regulující ztrátu z poskytování univerzální
služby s právní úpravou, kterou byla Česká
republika povinna transponovat do svého
právního řádu ke dni přistoupení k EU . Otázkou, zda má článek 12 a článek 13 směrnice
o univerzální službě přímý účinek, se ostatně
– k položené předběžné otázce Nejvyššího
správního soudu v této věci – zabýval i Soudní dvůr, jehož rozsudek je v této věci pro Nej-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
vyšší správní soud závazný, a kde konstatoval,
že: „Články 12 a 13 [směrnice o univerzální
službě] musí být vykládány v tom smyslu,
že mají přímý účinek a jednotlivci se jich
mohou přímo dovolávat před vnitrostátním
soudem ke zpochybnění rozhodnutí vnitrostátního regulačního orgánu.“
ě
– k položené předběžné otázce Nejvyššího
správního soudu v této věci – zabýval i Soudní dvůr, jehož rozsudek je v této věci pro Nej-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
vyšší správní soud závazný, a kde konstatoval,
že: „Články 12 a 13 [směrnice o univerzální
službě] musí být vykládány v tom smyslu,
že mají přímý účinek a jednotlivci se jich
mohou přímo dovolávat před vnitrostátním
soudem ke zpochybnění rozhodnutí vnitrostátního regulačního orgánu.“
I podle Nejvyššího správního soudu jsou
články 12 a 13 směrnice o univerzální službě přímo použitelné (mají přímý účinek) . Je
tomu tak proto, že: 1) implementace směrnice o univerzální službě do právního řádu
členského státu (České republiky) neproběhla úspěšně (rozpor směrnice o univerzální
službě se zákonem o telekomunikacích),
2) uběhla implementační lhůta stanovená
směrnicí o univerzální službě (1. 5. 2004)
a 3) pravidlo stanovené směrnicí o univerzální službě je určité, jasné a bezpodmínečné (srov. např. rozsudky ze dne 5. 10. 2004,
Pfeiffer, C-397/2001, Sb. rozh., I-8835, ze
dne ze dne 6. 10. 2010, Base, C-389/2008, Sb.
rozh., I-9073) . Nejvyšší správní soud se proto v otázce přímého účinku směrnice o univerzální službě plně ztotožňuje s názory
městského soudu a Soudního dvora . Ostatně
i z obsahu výroku a odůvodnění žalobami
napadeného rozhodnutí ze dne 23 . 2 . 2011
a napadeného rozhodnutí ze dne 27 . 9 . 2010
vyplývá, že o výši ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004 bylo stěžovatelem
rozhodováno výlučně podle zákona o telekomunikacích, jaké byly podklady pro jejich
vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil
při jejich hodnocení a při výkladu právních
předpisů (srov . § 68 odst . 2 a 3 správního
řádu) . Žalobkyně proto byly, v rámci soudního přezkoumání žalobami napadeného
rozhodnutí stěžovatele, oprávněny domáhat
se práv, které jim přiznává přímo použitelné
unijní právo (směrnice o univerzální službě) .
To znamená, že městský soud byl povinen při
přezkoumávání zákonnosti žalobami napadených rozhodnutí posuzovat soulad těchto
rozhodnutí s unijním právem . Tedy posuzovat, zda správní orgány při svém rozhodování aplikovaly použitelné právní předpisy
(unijní právo), nebo nikoliv, když aplikovaly
výhradně zákon o telekomunikacích a vyhláš-
ku č . 235/2001 Sb . Nelze proto v uvedeném
směru přisvědčit stěžovateli, že by žalobkyně
nebyly oprávněny před správním soudem
namítat nezákonnost jeho rozhodnutí pro
nesoulad s unijním právem .
V dalším se Nejvyšší správní soud zabýval
toliko posouzením otázek, zda obstojí dílčí
závěry městského soudu o rozporu žalobami
napadených rozhodnutí s unijním právem, či
nikoliv .
právo), nebo nikoliv, když aplikovaly
výhradně zákon o telekomunikacích a vyhláš-
ku č . 235/2001 Sb . Nelze proto v uvedeném
směru přisvědčit stěžovateli, že by žalobkyně
nebyly oprávněny před správním soudem
namítat nezákonnost jeho rozhodnutí pro
nesoulad s unijním právem .
V dalším se Nejvyšší správní soud zabýval
toliko posouzením otázek, zda obstojí dílčí
závěry městského soudu o rozporu žalobami
napadených rozhodnutí s unijním právem, či
nikoliv .
Městský soud v napadeném rozsudku
vyslovil právní názor, že způsob výpočtu
prokazatelné ztráty stanovený v § 31 zákona
o telekomunikacích je odlišný od způsobu
výpočtu tzv . čistých nákladů stanovených
směrnicí o univerzální službě, konkrétně její
přílohou IV částí A . Do výpočtu prokazatelné
ztráty (podle vnitrostátního práva) byl jednak v rozporu s unijním právem: a) zahrnut
přiměřený zisk poskytovatele univerzální
služby a jednak b) nebyly zohledněny „výhody, včetně výhod nehmotných“, které mu plynuly z titulu poskytování univerzální služby .
Jde-li o započtení přiměřeného zisku, byla
podle městského soudu vnitrostátní právní
úprava orientována na zjištění nákladů jako
takových . Žádným způsobem se do jejího
určení nepromítají možné ušlé zisky . S vysloveným názorem městského soudu, opírajícím se toliko o jazykový výklad dotčených
právních předpisů vnitrostátního a unijního
práva nelze souhlasit .
Otázkou, zda lze pod pojem čistých nákladů ve smyslu směrnice o univerzální službě
zahrnout i přiměřený zisk, se k předběžné
otázce Nejvyššího správního soudu v této
věci zabýval již i Soudní dvůr . Bylo tomu tak
v poukazovaném rozsudku ve věci T-Mobile
Czech Republic a Vodafone Czech Republic .
Zde Soudní dvůr, jak bylo uvedeno shora, vyslovil právní názor, podle kterého články 12
a 13 směrnice o univerzální službě nebrání
tomu, aby byl do čistých nákladů na povinnost poskytování univerzální služby zahrnut
„přiměřený zisk “ poskytovatele této služby,
jenž tvoří míru návratnosti vlastního kapitálu . Soudní dvůr ve shodě s účastníky řízení a s poukazem na přílohu IV část A druhý
pododstavec směrnice o univerzální službě dospěl k názoru, že náklady cizího nebo
vlastního kapitálu jsou zahrnuty mezi čistými
náklady vynaloženými na plnění povinností
univerzální služby . Není přitom rozhodné,
zda je tato konkrétní položka čistých nákladů uváděna v předmětné vnitrostátní právní úpravě pod označením „přiměřený zisk “
nebo náklady kapitálu, neboť představuje
skutečné náklady, které nese poskytovatel
univerzální služby .
směrnice o univerzální službě dospěl k názoru, že náklady cizího nebo
vlastního kapitálu jsou zahrnuty mezi čistými
náklady vynaloženými na plnění povinností
univerzální služby . Není přitom rozhodné,
zda je tato konkrétní položka čistých nákladů uváděna v předmětné vnitrostátní právní úpravě pod označením „přiměřený zisk “
nebo náklady kapitálu, neboť představuje
skutečné náklady, které nese poskytovatel
univerzální služby .
Nejvyšší správní soud, pro jehož rozhodování je názor Soudního dvora vyslovený
ve věci T-Mobile Czech Republic a Vodafone
Czech Republic závazný, proto dospěl k závěru, že nemůže obstát právní názor městského
soudu, podle kterého je rozhodnutí stěžovatele nezákonné z toho důvodu, že správní
orgány v rozporu se směrnicí o univerzální
službě zahrnuly do ověřené výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004,
předložené osobou zúčastněnou na řízení 1)
(čistých nákladů), i náklady kapitálu poskytovatele univerzální služby [osoby zúčastněné
na řízení 1)] . Je tomu tak proto, že vnitrostátním právem používaný termín přiměřený
zisk ve smyslu § 31 zákona o telekomunikacích a § 2 a § 4 vyhlášky č . 235/2001 Sb . ve
skutečnosti představuje náklady kapitálu,
které je třeba zahrnovat do čistých nákladů
na poskytování univerzální služby .
Nejvyšší správní soud v této souvislosti
pro úplnost dodává, vzhledem k zásadě dispoziční, na které je založeno správní soudnictví v České republice, že mu nepřísluší, aby
ve smyslu bodu 44 a předchozích rozsudku
Soudního dvora ve věci T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic ověřoval, zda roční míra návratnosti použitá ve
vnitrostátní právní úpravě (14,5 %) z účetní
hodnoty vlastního kapitálu investovaného
poskytovatelem univerzální služby odpovídá
kritériím rozhodnutí Soudního dvora v této
věci . Je tomu tak proto, že by nepřípustně
předjímal úvahu, která v prvé řadě náleží
krajskému správnímu soudu (zde městskému soudu) . Odňal by totiž účastníkům řízení
možnost tuto úvahu napadnout ve správním
soudnictví opravným prostředkem (kasač-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
ní stížností) . Posouzení této otázky ostatně
prima facie nepřísluší ani městskému soudu
ve správním soudnictví, které má jako celek
v České republice zásadně kasační charakter .
Ani tomuto správnímu soudu proto nepřísluší nahrazovat úvahy správního orgánu, které
musí být obsaženy v přezkoumávaném rozhodnutí .
Rozsudek městského soudu však již není
nezákonný, pokud městský soud dovodil, že
ze strany správních orgánů nebyly do ověřené výše ztráty za poskytování univerzální
služby osobou zúčastněnou na řízení v roce
2004 zohledněny v rozporu s článkem 12
a přílohou IV částí A směrnice o univerzální
službě „výhody, včetně výhod nehmotných“,
které této společnosti plynuly z titulu poskytování univerzální služby .
obsaženy v přezkoumávaném rozhodnutí .
Rozsudek městského soudu však již není
nezákonný, pokud městský soud dovodil, že
ze strany správních orgánů nebyly do ověřené výše ztráty za poskytování univerzální
služby osobou zúčastněnou na řízení v roce
2004 zohledněny v rozporu s článkem 12
a přílohou IV částí A směrnice o univerzální
službě „výhody, včetně výhod nehmotných“,
které této společnosti plynuly z titulu poskytování univerzální služby .
Jak zcela případně uvedl ve svém rozsudku městský soud, vnitrostátní právní předpis
neumožňoval regulačnímu orgánu zohlednit
při stanovení prokazatelné ztráty ve smyslu
požadavků směrnice o univerzální službě
v roce 2004 veškeré výhody, včetně výhod
nehmotných, které poskytovateli univerzální
služby plynou z jejího poskytování . Je tomu
tak proto, že směrnice o univerzální službě
v článku 12 („Výpočet nákladů na povinnosti univerzální služby“) v odstavci 1 stanoví:
„Pokud se vnitrostátní regulační orgány domnívají, že poskytování univerzální služby
podle článků 3 až 10 může představovat
pro podniky určené k poskytování univerzální služby nespravedlivou zátěž, vypočítají čisté náklady na její poskytování. Za
tímto účelem vnitrostátní regulační orgány:
a) v souladu s přílohou IV částí A vypočítají čisté náklady na povinnost poskytování
univerzální služby, přičemž zohlední jakoukoli tržní výhodu, která vyplyne pro
podnik určený k poskytování univerzální
služby“(zvýraznění provedl Nejvyšší správní
soud) . Hodnotu nehmotné výhody je pak třeba pro tyto účely vyjádřit v penězích (bod 20
odůvodnění směrnice o univerzální službě) .
Tak tomu ale podle vnitrostátní právní úpravy (zákona o telekomunikacích a vyhlášky
č . 235/2001 Sb .), podle níž v projednávané
věci postupovaly správní orgány, není . Měst-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
ský soud proto zcela správně konstatoval, že
§ 31 zákona o telekomunikacích je v rozporu
s čl . 12 odst . 1 písm . a) směrnice o univerzální službě a na něj navazující přílohou IV částí
A směrnice o univerzální službě . Jinak řečeno, správními orgány měly být zohledněny
v čistých nákladech univerzální služby „výhody, včetně výhod nehmotných“, které osobě
zúčastněné na řízení 1) plynuly z titulu poskytování univerzální služby . Z obsahu napadených rozhodnutí ani z obsahu správního spisu ale není zřejmé, že by správní orgány tyto
nehmotné výhody ve skutečnosti zohlednily .
nice o univerzální službě a na něj navazující přílohou IV částí
A směrnice o univerzální službě . Jinak řečeno, správními orgány měly být zohledněny
v čistých nákladech univerzální služby „výhody, včetně výhod nehmotných“, které osobě
zúčastněné na řízení 1) plynuly z titulu poskytování univerzální služby . Z obsahu napadených rozhodnutí ani z obsahu správního spisu ale není zřejmé, že by správní orgány tyto
nehmotné výhody ve skutečnosti zohlednily .
Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani
nynější argumentace stěžovatele [ve vztahu
k připomínkám žalobkyně a) i žalobkyně
b)], že se nehmotnými výhodami ve svých
rozhodnutích zabýval
jak správní orgán
(s . 15–24 napadeného rozhodnutí), tak i žalovaný (s . 28 žalobou napadeného rozhodnutí)
v částech, v nichž rekapituloval obsah znaleckého posudku č . 2267/2009 (s . 15 a násl . napadeného rozhodnutí) . Ostatně sám správní
orgán v kapitole 3 .3 .3 .5 a násl . napadeného
rozhodnutí, jakož i na s . 28 a násl . žalobou napadeného rozhodnutí uvádí, že platná legislativa mu nenařizuje zohlednění nehmotných
výhod a že tyto neměl povinnost ani zohlednit, tedy že do výpočtu ztráty z poskytování
univerzální služby zahrnul pouze náklady
podle zákona o telekomunikacích, vyhlášky
č . 235/2001 Sb . a vydaného formuláře .
Ve světle uvedeného nelze než dospět
k závěru, že obstojí právní závěr městského
soudu o nezákonnosti rozhodnutí správních
orgánů, pokud v rozporu s unijním právem
při svém rozhodování nezahrnuly do výše
ověřené ztráty z poskytování univerzální
služby za rok 2004, resp . za období od 1 . 5 .
2004 do 31 . 12 . 2004, žádné nehmotné výhody (jakoukoliv tržní výhodu) plynoucí osobě zúčastněné na řízení 1) v tomto období
(1 . 5 . 2004 do 31 . 12 . 2004) z titulu poskytování univerzální služby, jak to předpokládá
článek 12 směrnice o univerzální službě, jehož uplatnění se žalobkyně a) i žalobkyně b)
domáhaly ve svých připomínkách .
Nejvyšší správní soud v poukazované souvislosti neshledal opodstatněnou ani výtku
stěžovatele, že je rozsudek městského soudu
dílem nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost .
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního
soudu (např . nálezy Ústavního soudu ze dne
20 . 6 . 1996, sp . zn . III . ÚS 84/94, č . 34/1995 Sb .
ÚS, a ze dne 26 . 6 . 1997, sp . zn . III . ÚS 94/97,
č . 85/1997 Sb . ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl . 36 odst . 1 Listiny základních práv
a svobod, článek 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů
své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle § 54 odst . 2 s . ř . s .) . Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé .
vují součást práva na řádný
a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl . 36 odst . 1 Listiny základních práv
a svobod, článek 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů
své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle § 54 odst . 2 s . ř . s .) . Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé .
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11 . 4 . 2007, sp . zn .
I . ÚS 741/06, č . 64/2007 Sb . ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí
soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným
požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka
řízení, který má nárok na to, aby jeho věc
byla spravedlivě posouzena . Ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne 17 . 12 . 2008, sp . zn .
I . ÚS 1534/08, č . 225/2008 Sb . ÚS, rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též
vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě).
Pokud tak nepostupují, porušují právo na
spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1
[Listiny základních práv a svobod] .“
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve . Bylo tomu
tak např . v rozsudku ze dne 4 . 12 . 2003,
čj . 2 Azs 47/2003-130, č . 244/2004 Sb . NSS,
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě).
Pokud tak nepostupují, porušují právo na
spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1
[Listiny základních práv a svobod] .“
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve . Bylo tomu
tak např . v rozsudku ze dne 4 . 12 . 2003,
čj . 2 Azs 47/2003-130, č . 244/2004 Sb . NSS,
v němž vyložil, že za nepřezkoumatelné pro
nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné
náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci
bylo rozhodováno, či jak bylo rozhodnuto,
která zkoumají správní úkon z jiných než
žalobních důvodů (pokud by se nejednalo
o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek),
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním,
která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností
nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné . V rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4 . 12 . 2003, čj . 2 Ads
58/2003-75, č . 133/2004 Sb . NSS, vyslovil
Nejvyšší správní soud názor, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění
soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud
opírá své rozhodovací důvody. Za takové
vady lze považovat případy, kdy soud opřel
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení
provedeny. V rozsudku ze dne 31 . 1 . 2008,
čj . 4 Azs 94/2007-107, Nejvyšší správní soud
judikoval, že je-li odůvodnění rozhodnutí
krajského soudu vystavěno na rozdílných
a vnitřně rozporných právních hodnoceních
téhož skutkového stavu, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
[§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud konstatuje, že má-
-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal
správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro
věc zásadních skutečnostech, respektive, jak
se vypořádal se vznesenými žalobními body
a k nim se vztahující žalobní argumentací a jakým způsobem postupoval při posuzování
těchto skutečností . Uvedené musí nalézt svůj
odraz v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí . Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění soudního rozhodnutí
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
*) S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňovým řádem.
ro
věc zásadních skutečnostech, respektive, jak
se vypořádal se vznesenými žalobními body
a k nim se vztahující žalobní argumentací a jakým způsobem postupoval při posuzování
těchto skutečností . Uvedené musí nalézt svůj
odraz v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí . Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění soudního rozhodnutí
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
*) S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňovým řádem.
lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil . Co do rozsahu přezkoumávání správního rozhodnutí (po
věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li
zákon jinak (srov . § 75 odst . 2 s . ř . s . v návaznosti na § 71 odst . 2 větu třetí s . ř . s .), vázán
dispoziční zásadou . Ponechat stranou nelze
ani okolnost, že odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah
opravného prostředku vůči němu ze strany
účastníků řízení . Pokud by přezkoumávané
rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění, nebo by nereflektovalo na žalobní námitky a zásadní argumentaci, o kterou se opírá,
pomíjelo by jednotlivá podání účastníků řízení a námitky v nich uvedené nebo by bylo
vnitřně rozporné, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost .
Tak tomu ale v projednávané věci není .
Z odůvodnění napadeného rozsudku je
především zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc
rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně
právně posoudil . Je z něj rovněž patrné, z jakých důvodů tento správní soud dospěl k závěru o přímém účinku článku 12 a článku 13
směrnice o univerzální službě a nesouladu napadeného rozhodnutí s unijním právem, pokud
správní orgány při svém rozhodování o ověření
výše ztráty z poskytování univerzální služby za
rok 2004 nezohlednily veškeré výhody, včetně
výhod nehmotných, jež osobě zúčastněné na
řízení 1) v roce 2004 plynuly z titulu jí poskytované univerzální služby . Navazující závěry
městského soudu, jež vyplývají z rekapitulace
správního spisu, jsou též dostatečně určité i srozumitelné a odpovídají rovněž zásadám logického vyvozování závěrů ze skutkových zjištění .
Ponechat stranou nelze městským soudem stěžovateli důvodně vytýkané pochybení při dokazování a hodnocení důkazů
v souvislosti s žalobkyní a) předloženým
znaleckým posudkem k jednotlivým nehmotným výhodám, které bylo podle jejího mínění
třeba zohlednit správním orgánem jako tržní
výhodu . Je tomu tak proto, že napadené rozhodnutí je výsledkem úvah a soudů rozho-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
dám logického vyvozování závěrů ze skutkových zjištění .
Ponechat stranou nelze městským soudem stěžovateli důvodně vytýkané pochybení při dokazování a hodnocení důkazů
v souvislosti s žalobkyní a) předloženým
znaleckým posudkem k jednotlivým nehmotným výhodám, které bylo podle jejího mínění
třeba zohlednit správním orgánem jako tržní
výhodu . Je tomu tak proto, že napadené rozhodnutí je výsledkem úvah a soudů rozho-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
dujícího orgánu, který musí mít podklad ve
skutkovém stavu zjištěném tímto orgánem .
Český telekomunikační úřad musí k posouzení nehmotných výhod přistoupit sám a na základě vlastních určitých skutkových zjištění .
Pokud některý z účastníků [zde žalobkyně a)]
na podporu svých tvrzení předloží znalecký
posudek, nepřísluší správnímu orgánu, není-
-li sám znalcem či znaleckým ústavem, vyvracet závěry znalce o tom, která výhoda poskytovateli ve skutečnosti vznikla a v jaké výši .
Uvedené platí tím spíše, měl-li stěžovatel při
svém rozhodování k dispozici dva znalecké
posudky [viz posudek osoby zúčastněné na
řízení 1) ze dne 22 . 4 . 2010], které byly nadto protichůdné . Za takového stavu je namístě
postupovat způsobem, který předestřel Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 1 . 7 .
2010, čj . 7 Afs 50/2010-60, č . 2138/2010 Sb .
NSS . V tomto rozsudku kasační soud konstatoval: „Má-li k téže otázce správce daně
k dispozici dva rovnocenné, ale co do závěru odlišné znalecké posudky, nepřísluší mu,
aby sám bez dalšího uvážil, který z nich použije pro rozhodná skutková zjištění a který
nikoliv. Naopak je povinen odstranit jejich
vzájemné rozpory a nesrovnalosti, a to především prostřednictvím výslechu znalce, popřípadě znalců obou. Nevedly-li by tyto výpovědi k ozřejmění vzešlých nejasností, bylo
by namístě přistoupit k dalšímu znaleckému zkoumání nebo reviznímu znaleckému
posouzení.“ Uvedenému závěru není k tíži,
vztahoval-li se k postupu správních orgánů
podle zákona č . 337/1992 Sb ., o správě daní
a poplatků*), a nikoliv podle správního řádu,
v jehož mezích bylo rozhodováno v této věci .
Podle Nejvyššího správního soudu tedy
obstojí právní názor městského soudu, že
ustanovení článku 12 a přílohy IV části A
směrnice o univerzální službě byla v roce
2004 (pro období od 1 . 5 . 2004) v rozporu
s vnitrostátním právem a nenechávala členským státům prostor pro uvážení nebo pro
zpřesňující legislativní dotváření na vnitrostátní úrovni v otázce, jak stanovit výši čistých nákladů, a že tento názor netrpí stěžovatelem vytýkanou nepřezkoumatelností .
Správný je i závěr městského soudu o nezákonnosti žalobami napadených rozhodnutí
z toho důvodu, že stěžovatel při svém rozhodování nezkoumal, zda prokazatelná ztráta
představuje pro poskytovatele univerzální
služby nespravedlivou zátěž, či nikoliv .
ům prostor pro uvážení nebo pro
zpřesňující legislativní dotváření na vnitrostátní úrovni v otázce, jak stanovit výši čistých nákladů, a že tento názor netrpí stěžovatelem vytýkanou nepřezkoumatelností .
Správný je i závěr městského soudu o nezákonnosti žalobami napadených rozhodnutí
z toho důvodu, že stěžovatel při svém rozhodování nezkoumal, zda prokazatelná ztráta
představuje pro poskytovatele univerzální
služby nespravedlivou zátěž, či nikoliv .
Městský soud ve svém rozsudku (s . 19
odst . 4 a násl .) podrobně rozvedl, z jakých
důvodů má za to, že zákon o telekomunikacích a vyhláška č . 235/2001 Sb . neodpovídá
požadavkům článku 12 a článku 13 směrnice
o univerzální službě . Zdůraznil, že česká právní úprava, podle které vyčíslil správní orgán
ztrátu osoby zúčastněné na řízení 1) z poskytování univerzální služby za rok 2004 (správně od 1 . 5 . 2004, jak bylo uvedeno shora),
neodpovídá požadavkům kladeným na tuto
ztrátu ze strany směrnice o univerzální službě . Tomuto závěru nelze ničeho vytknout .
Vnitrostátní právní úprava vychází z toho, že
poskytovateli univerzální služby má být uhrazena jakákoliv ztráta, která mu vznikla v důsledku provozování této služby . Unijní úprava (článek 13 směrnice o univerzální službě)
však stojí na premise, že poskytovateli univerzální služby je třeba uhradit jen takovou ztrátu, která pro něj představuje „nespravedlivou
zátěž“ . To znamená, že unijní úprava, podle
které měl stěžovatel při svém rozhodování
pro část kalendářního roku vycházet (za období od 1 . 5 . 2004 do 31 . 12 . 2004) předpokládala primární úvahu správního orgánu
o tom, zda je vyčíslená prokazatelná ztráta
pro poskytovatele univerzální služby [osoba
zúčastněná na řízení 1)] nespravedlivou zátěží, či nikoliv (a z jakých důvodů tomu tak je) .
Takovou úvahu však napadené rozhodnutí
neobsahuje (a ani obsahovat nemůže, neboť
správní orgán aplikoval výlučně vnitrostátní
právo) . Jde však o zákonný předpoklad (nezbytnou úvahu) pro následné vyčíslení čistých nákladů na poskytování univerzální služby, jenž lze podrobit soudnímu přezkoumání .
Na uvedeném také nic nemění ani nynější
tvrzení stěžovatele, že prokazatelná ztráta vyčíslená podle vnitrostátních právních předpisů jistě pro poskytovatele univerzální služby
představovala nespravedlivou zátěž, neboť
„byla vyčíslena v řádech stamilionů Kč“ .
učně vnitrostátní
právo) . Jde však o zákonný předpoklad (nezbytnou úvahu) pro následné vyčíslení čistých nákladů na poskytování univerzální služby, jenž lze podrobit soudnímu přezkoumání .
Na uvedeném také nic nemění ani nynější
tvrzení stěžovatele, že prokazatelná ztráta vyčíslená podle vnitrostátních právních předpisů jistě pro poskytovatele univerzální služby
představovala nespravedlivou zátěž, neboť
„byla vyčíslena v řádech stamilionů Kč“ .
Nynější tvrzení stěžovatele však nemůže obstát . Je tomu tak proto, že tato úvaha měla být
v prvé řadě obsažena v napadeném rozhodnutí . Současně je i nedostatečná, pokud tuto
částku nelze porovnat s jakoukoliv výchozí
hodnotou [např . výší dosaženého celkového
obratu osoby zúčastněné na řízení 1)] . Nelze tak jakkoliv vytyčit mez, kdy by možná
ztráta u poskytování univerzální služby byla
ještě spravedlivou/únosnou, a naopak, kdy
již nikoliv . Tato úvaha však náleží výhradně
správnímu orgánu rozhodujícímu o ověření
výše ztráty z poskytování univerzální služby
za rok 2004 (resp . jeho dílčí části), jak byla
předložena osobou zúčastněnou na řízení 1) .
Tuto absentující úvahu správního orgánu pak
není s to nahradit ani městský soud, ani nyní
Nejvyšší správní soud .
Nejvyšší správní soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že městský
soud nepochybil, pokud žalobou napadené
rozhodnutí ze dne 23 . 2 . 2011 i jemu předcházející rozhodnutí ze dne 27 . 9 . 2010 zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení .
Na uvedeném nemění nic ani okolnost,
pokud Nejvyšší správní soud shora konstatoval dílčí nezákonnosti napadeného rozsudku městského soudu: a) v otázce temporálních účinků směrnice o univerzální
službě, neboť městský soud mylně vztáhl
její účinnost i na období před přistoupením
České republiky k EU (období od 1 . 1 . 2004
do 30 . 4 . 2004); b) v otázce nesprávného posouzení statutu osoby zúčastněné na řízení
1), když dovodil, že tato společnost je státní
entitou, a c) v otázce, že započtení přiměřeného zisku (nákladů kapitálu), vyčísleného
podle zákona o telekomunikacích a vyhlášky
č . 235/2001 Sb ., pod pojem čistých nákladů
ve smyslu směrnice o univerzální službě,
bylo v rozporu s unijním právem (směrnicí
o univerzální službě) .
Otázkou, obstojí-li výrok stížností napadeného rozhodnutí správního soudu v případě,
kdy Nejvyšší správní soud shledá podanou
kasační stížnost dílem opodstatněnou, se Nejvyšší správní soud zabýval již dříve . Bylo tomu
tak v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 14 . 4 . 2009, čj . 8 Afs
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
VI. Shrnutí a závěr [54] Rozšířený senát shrnuje, že nařízení
vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, provádějící zákon o ochraně
veřejného zdraví ve znění do 30 . 11 . 2015, bylo
v části regulující hluk z veřejné produkce hudby v rozporu s čl . 4 odst . 1 Listiny a čl . 2 odst . 4
Ústavy; na případy regulace hluku z veřejné produkce hudby je nebylo možno aplikovat . Sankce
byla uložena stěžovatelce za porušení povinnosti, kterou poprvé stanovil teprve podzákonný
právní předpis . Proto rozhodnutí správních orgánů o uložení sankce nemůže obstát . (…)