7 As 266/2023 – Nejvyšší správní soud

7 As 266/2023- 47 - text

7 As 266/2023 - 52

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: X, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 15 Ad 2/2023 46,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[1] Rozhodnutím ze dne 14. 9. 2022, č. j. MZDR 1345/2022 9/PRO (dále též „rozhodnutí I. stupně“), žalovaný zamítl žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky za protiprávní sterilizaci podle zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 279/2021 Sb.“). Zamítnutí žádosti žalovaný odůvodnil tím, že v listinách předložených žalobkyní není ani zmínka o sterilizaci. Žádosti dle názoru žalovaného nelze vyhovět také proto, že již neexistuje stěžejní podklad – zdravotnická dokumentace. Žalobkyně nad rámec zdravotnické dokumentace neoznačila žádné jiné důkazy, jimiž by podložila své tvrzení o provedené sterilizaci. Rozhodnutím ze dne 13. 12. 2022, č.j. MZDR 31488/2022 3/PRO (dále též „napadené rozhodnutí“), ministr zdravotnictví zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí I. stupně. II.

[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), který v záhlaví označeným rozsudkem žalobě vyhověl, zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí I. stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle městského soudu žalovaný došel k nezákonnému závěru, že bez zdravotnické dokumentace týkající se provedení sterilizace nelze žádost žalobkyně shledat oprávněnou. Takový postup považoval městský soud za rozporný se zásadou materiální pravdy a smyslem a účelem zákona č. 297/2021 Sb., jímž má být přijetí odpovědnosti státu za nezákonně provedené sterilizace a zajištění efektivního prostředku nápravy vzniklého stavu ze strany státu. Žalovaný ignoroval judikaturu městského soudu v jiných věcech podle zákona č. 297/2021 Sb., které měly podobný skutkový a právní základ. S ohledem na účel a cíl právní úpravy měl dle názoru městského soudu žalovaný při zjištění, že zdravotnická dokumentace byla skartována, obstarat další důkazy, které by skutkový stav věci objasnily. Při tom se měl navíc řídit zásadou vstřícnosti, jež se projevuje zejména v poučovací povinnosti správního orgánu. Podle městského soudu tak měl žalovaný s ohledem na účel právní úpravy žalobkyni poučit o jejích právech a povinnostech, zejména pak o tom, že k prokázání svých tvrzení musí navrhnout další důkazy, a případně o jaké důkazy se může jednat. Za takové poučení přitom městský soud nepovažoval pouhou informaci o neexistenci zdravotnické dokumentace obsaženou v oznámení o ukončení dokazování a poučení o právu seznámit se s podklady rozhodnutí. Rozsudek městského soudu je (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů) v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a Nejvyšší správní soud na něj pro stručnost odkazuje. III.

[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu podřaditelných pod § 103 odst. 1 a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel předně namítá nepřezkoumatelnost rozsudku, a to v části týkající se rozsahu zjišťování stavu věci bez důvodných pochybností. Tu spatřuje zejména v tom, že městský soud dostatečně nespecifikuje, jaké okolnosti pro ochranu veřejného zájmu má stěžovatel zjišťovat. Jádro kasační argumentace pak představuje polemika s právním názorem městského soudu. Stěžovatel dovozuje, že městský soud vyložil poučovací zásadu podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), příliš excesivním způsobem, který stírá rozdíl mezi řízením o žádosti a řízením z moci úřední. Jeho chápání neodpovídá legislativnímu vývoji institut řízení o žádosti, judikatuře Nejvyššího správního soudu a nelze ho dovodit ani z odkazovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 11. 2011, stížnost č. 18968/07, ve věci V. C. proti Slovensku (dále též „rozsudek ve věci V. C. proti Slovensku“). Stěžovatel v navazující argumentaci dovozuje, že městský soud nesprávně vyložil povinnost stěžovatele zjistit ve smyslu § 3 správního řádu skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že řízení podle zákona č. 297/2021 Sb. je řízením o žádosti a je ovládáno zásadou dispoziční. Je tak na žalobkyni, aby vymezila svá tvrzení, přičemž úkolem stěžovatele je, aby posoudil, zda žalobkyně prokázala existenci nároku na přiznání jednorázového odškodnění podle zákona č. 297/2021 Sb. Stěžovatel svou povinnost zjistit skutkový stav v zákonem požadovaném rozsahu splnil. Judikatura, na kterou městský soud v tomto rozsahu odkazuje, není přiléhavá. Stěžovatel nepostupoval ani v rozporu s veřejným zájmem. Pokud určitý aspekt veřejného zájmu v řízení reprezentuje již soukromý zájem žadatelky, je úkolem stěžovatele reprezentovat další aspekty veřejného zájmu. V další části kasační stížnosti stěžovatel zpochybnil závěr městského soudu, podle něhož měl žalobkyni poučit o jejích právech, resp. o tom, jaké důkazy může k prokázání svých tvrzení navrhnout. Namítá, že takový požadavek představuje poučení nad rámec procesních práv, a současně zasahuje i do práva hmotného, a to způsobem, aby žadatelka dosáhla žádaného výsledku řízení. Stěžovatel svou zákonnou poučovací povinnost splnil, přičemž požadavky městského soudu považuje za excesivní a opřené o nepřiléhavou judikaturu. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV.

[4] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnula dosavadní průběh správního řízení, jakož i události, které mu předcházely. Žalobkyně souhrnně dovozuje, že ke ztrátě zdravotnické dokumentace nedošlo její vinou. Byla připravena prokázat tvrzení skutečnosti i jinými podklady, avšak na základě kroků správních orgánů nebylo zřejmé, že přiložená dokumentace není dostatečná. Nadto žalobkyně již v první žádosti vyjádřila svou ochotu předstoupit před lékařskou komisi. Zpochybnění protiprávnosti sterilizace považuje žalobkyně za nepřijatelné, neboť ztrátu zdravotnické dokumentace nezavinila. Žalobkyně je též znevýhodněna svým věkem. Sehnat důkazy a přímé svědky události z roku 1975 je téměř nemožné. Nepřiznání odškodnění považuje za projev diskriminace. V.

42. Tento cíl a smysl právní úpravy tudíž musí mít správní orgány při interpretaci a aplikaci zákona č. 297/2021 Sb. v jednotlivých případech vždy na zřeteli (viz rozsudek 9. senátu, bod 20).

[17] Důvodová zpráva k zákonu č. 297/2021 Sb. výslovně předvídá, že existenci nároku lze prokazovat nejen zdravotnickou dokumentací vedenou o oprávněné osobě, ale „též všemi důkazními prostředky, které mohou přispět k objasnění věci, zejména výpověďmi oprávněné osoby a svědků, znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními, věcmi, listinami apod.“ Podle názoru soudu tím zákonodárce naznal, že prokázání oprávněnosti nároku, konkrétně podstoupení sterilizace v rozporu s právem, může být vzhledem k uplynulé době, citlivé až intimní povaze zákroku, o jehož existenci se proto daná osoba patrně nebude často šířit mimo kruh úzké rodiny, a celkovému zranitelnému postavení poškozených, velice obtížné.

Oproti běžným řízením o žádostech, často dokonce formulářových či s jasně právně definovanými náležitostmi, totiž nebude pro žadatelky z ustanovení zákona č. 297/2021 Sb. intuitivně zřetelné, jakým způsobem a do jakého standardu je nezbytné takto citlivé a časově vzdálené události, jako je právě protiprávnost sterilizace, k níž došlo v období od 1. 7. 1966 do 31. 3. 2012 (srov. § 2 zákona č. 297/2021 Sb.), vlastně prokazovat (viz rozsudek 9. senátu, bod 21).

[18] Na základě výše uvedených východisek došel Nejvyšší správní soud v rozsudku 9. senátu k závěru, že ačkoliv řízení o přiznání peněžité částky podle zákona č. 297/2021 Sb. je v obecné rovině vskutku řízením o žádosti, na které dopadá správní řád, jedná se o problematiku velice specifickou, což je správní orgán při svém postupu povinen zohlednit. Specifičnost zakládá právě i) výslovně přijatá odpovědnost státu za protiprávně prováděné sterilizace v minulosti, ii) potřeba zabezpečit účinné prostředky nápravy těchto minulých křivd, konkrétně zajištění skutečné možnosti postižených osob domoci se dané peněžité částky, iii) nezvyklost a atypičnost dokumentů, jež by tuto událost prokazovaly, a s tím spojená pravděpodobnost důkazní nouze na straně žadatelek, a iv) aspekt rasové diskriminace, jelikož značnou část obětí protiprávních sterilizací v České republice tvoří romské ženy.

Na tuto specifickou situaci tudíž podle názoru zdejšího soudu nelze mechanicky aplikovat běžné požadavky uplatňující se v řízení o žádostech. Zvláštní situace vyžaduje zvláštní přístup. Správní orgány musí postupovat s maximálním zřetelem k účelu zákona, jímž je zajištění skutečně účinného napravení vzniklého stavu osob poškozených nelegální sterilizací (viz rozsudek 9. senátu, bod 22).

[19] Optikou uvedeného nahlížel Nejvyšší správní soud na stížní argumentaci a neshledal ji případnou. Stěžovatel v první části kasační stížnosti souhrnně namítal, že městský soud vyložil poučovací zásadu podle § 3 správního řádu příliš excesivním způsobem, který stírá rozdíl mezi řízením o žádosti a řízením z moci úřední. Jeho chápání nedopovídá legislativnímu vývoji institut řízení o žádosti, judikatuře Nejvyššího správního soudu a nelze ho dovodit ani z odkazovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci V. C. proti Slovensku. Postup stěžovatele plně odpovídal nárokům kladeným judikaturou Nejvyššího správního soudu (zejm. rozsudek ze dne 8. 8. 2018, č. j. 10 Azs 86/2018

34, který jasně rozlišuje mezi povinnostmi správního orgánu v řízení o žádosti a v řízení zahájeného z moci úřední). Bylo tak na žalobkyni, aby doložila svá tvrzení, přičemž úkolem stěžovatele bylo, aby posoudil, zda žalobkyně prokázala existenci nároku na přiznání jednorázového odškodnění podle zákona č. 297/2021 Sb. Stěžovatelka označila datum a místo provedení sterilizace a stěžovatel se jal vyhledat zdravotnickou dokumentaci. Ta však byla v mezičase s největší pravděpodobností zničena. Stěžovatelka tak existenci svého nároku neprokázala. Stěžovatel svou povinnost zjistit skutkový stav v zákonem požadovaném rozsahu splnil. Judikatura, na kterou městský soud v tomto rozsahu odkazuje (rozsudek zdejšího soudu ze dne 1. 6. 2021, č. j. 8 Azs 109/2021

34), není přiléhavá, pokud nejsou zohledněny i závěry jiné judikatury, která akcentuje užití zásady materiální pravdy zejména pro případy, že správní orgán má indicie, že účastník uvádí v žádosti nepravdivé informace (rozsudek ze dne 16. 12. 2020, č. j. 1 Ads 282/2019

37). Stěžovatel nepostupoval ani v rozporu s veřejným zájmem. Pokud určitý aspekt veřejného zájmu v řízení reprezentuje již soukromý zájem žadatelky, je úkolem stěžovatele reprezentovat další aspekty veřejného zájmu.

[20] Uvedená stížní argumentace je zjevnou reakcí stěžovatele na pasáže rozsudku městského soudu, ve kterých je mu vytýkáno, že se při posouzení žádosti stěžovatelky formalisticky omezil na zjištění, zdali existuje zdravotnická dokumentace, a rezignoval na zjištění skutkového stavu jinými způsoby. Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než souhlasit s městským soudem. V rozsudku 9. senátu, bod 24 zdejší soud vyslovil: „Podle názoru NSS po žadatelkách nelze požadovat, jak činí stěžovatel, aby samy jen ze své vlastní iniciativy označily a doložily veškeré dokumenty, které budou protiprávnost provedené sterilizace v minulosti jednoznačně prokazovat.

Aby bylo dostáno účelu zákona a byl skutečně zajištěn účinný prostředek nápravy, musí správní orgány rovněž samy činit aktivní kroky k tomu, aby ohledně tvrzení žadatelky o peněžitou částku podle zákona č. 297/2021 Sb. zjistily stav věci bez důvodných pochybností. Právě takové kroky lze přitom podřadit pod činnost správního orgánu v souladu se zásadou materiální pravdy podle § 3 správního řádu a zásadou vyhledávací, jež se uplatňují rovněž v řízení o žádosti (srov. např. rozsudky NSS ze dne 14. 11.

2023, č. j. 4 As 290/2022 42; ze dne 27. 8. 2014, č. j. 3 Ads 91/2013 47, či ze dne 18. 3. 2015, č j. 3 Ads 112/2014

31), a dále poučovací povinnosti správního orgánu, jak ostatně již korektně učinil městský soud v napadeném rozsudku.“ Stěžovateli je v obecné rovině možné přisvědčit, že uvedeným posouzením se částečně stírají tradičně chápané rozdíly mezi řízením zahájeným k žádosti a řízením zahájeným z moci úřední. Jak však soud vyložil výše, specifika smyslu a účelu zákona č. 297/2021 Sb. jako právní úpravy, kterou se stát zavazuje odčinit své vlastní pochybení a alespoň částečně kompenzovat dotčeným osobám zcela zásadní křivdu, spočívající v zásahu do jedné z nejintimnějších sfér života osoby, vyžadují, aby byla zásada materiální pravdy akcentována.

Stěžovateli proto nelze přisvědčit v jeho argumentaci, podle níž je v řízení o žádosti podle zákona č. 297/2021 Sb. zapotřebí takové zjištění stavu věci, při kterém nepanují žádné důvodné pochybnosti v otázce, zda žadatelka existenci nároku dle tohoto zákona sama prokázala. Takový přístup by z výše uvedených důvodů nerespektoval smysl a účel právní úpravy a žadatelky cíleně stavěl do důkazní nouze (obdobně viz bod 25 rozsudku 9. senátu).

[21] Nejvyšší správní soud pro úplnost připomíná, že žalobkyně v žádosti o jednorázovou částku uvedla, že si je vědoma, že zdravotnická dokumentace byla nejspíše zničena; sama se ji bezvýsledně snažila dohledat. Uvedla proto, že přikládá pouze „údaje gynekologie a výpis porodů (porodní kniha je jediný dokument v archivu nemocnice S.).“ Zároveň žalobkyně přesvědčivě popsala okolnosti sterilizace a jejího provedení, jakož i zřetelně uvedla, že je schopná a ochotná dodat další podklady v případě, že její tvrzení nepostačí k prokázání oprávněnosti nároku.

Vyjádřila též ochotu podrobit se lékařskému vyšetření. Jak správně poukázal městský soud (bod 21 jeho rozsudku), stěžovatel i přes uvedené skutečnosti omezil zjišťování skutkového stavu jen na ověření žalobkyní tvrzené skutečnosti o zničení zdravotnické dokumentace. Rezignoval tak na zjištění skutkového stavu ohledně skutečnosti protiprávní sterilizace, a omezil se pouze na zkoumání toho, zda žalobkyně sama protiprávní sterilizaci prokázala. Takto však postupovat nemohl. Nejvyšší správní soud již v bodech 30 a 31 rozsudku 9.

senátu vyslovil, že uvedený postup fakticky zcela vyprazdňuje využitelnost a účinnost mechanismu odškodění podle zákona č. 297/2021 Sb., a to zejména za situace, kdy zdravotnická dokumentace již neexistuje. Jak následně soud uvedl v bodech 32 a33 téhož rozsudku: „Podle názoru NSS proto nelze po žadatelkách požadovat, aby samy vždy nade vší pochybnost prokázaly naplnění všech výše vymezených předpokladů pro přiznání peněžní částky podle zákona č. 297/2021 Sb. Naopak postačí, pokud žadatelka o peněžitou dávku předestře na první pohled plausibilní tvrzení, že v rozhodném období podstoupila sterilizaci v rozporu s právem.

To nicméně pochopitelně neznamená, že se může jednat o jakékoli, ničím nepodložené tvrzení. Musí jít o tvrzení hájitelné, které bude podepřeno indiciemi, které ve svém souhrnu nepřipouštějí jiné racionální vysvětlení situace či chování jednotlivých účastníků, než že k protiprávní sterilizaci žadatelky pravděpodobně došlo tak, jak žadatelka tvrdí. Pokud tedy zdravotní dokumentace nebude existovat, případně bude zjevně nedůvěryhodná, avšak žadatelka předestře plausibilní tvrzení, pro které budou skutečně svědčit zjištěné indicie, musí správní orgány považovat předpoklady pro přiznání peněžité částky dle zákona č. 297/2021 Sb. za naplněné, ledaže samy prokáží, že ke skutečnostem žadatelkou tvrzeným dojít nemohlo.

[…] V takové situaci pak tedy bude případně na žalovaném, aby na první pohled splněné předpoklady pro poskytnutí odškodnění zpochybnil tím, že prokáže existenci odlišné a důvěryhodnější skutkové verze, tedy že k protiprávní sterilizaci žadatelky v rozhodném období způsobem jí tvrzeným dojít nemohlo. V zásadě je tak v řízení o žádostech o peněžitou částku za nezákonnou sterilizaci podle zákona č. 297/2021 Sb. k překonání běžně nastávající důkazní nouze na straně žadatelek nutné využít podobné řešení, jaké se již uplatňuje například ve sporech z diskriminace v podobě sdílení důkazního břemene (k tomu srov. analogicky např. nález Ústavního soudu ze dne 8.

10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/15, N 182/79 SbNU 59; či rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 7. 2008, Coleman, C 303/06, ECLI:EU:C:2008:415, bod 55).“ S tímto souhlasí i nyní rozhodující senát.

[22] Z uvedených důvodů nelze přistoupit na stěžovatelovu argumentaci ohledně legislativního vývoje zásady materiální pravdy a rozporu rozsudku městského soudu s judikaturou zabývající se zásadou materiální pravdy. Legislativní vývoj ani stěžovatelem odkazovaná judikatura nereflektují specifika nyní vykládané právní úpravy. V souzené věci je naopak nutné setrvat na závěr judikatury týkající se právě zákona č. 279/2021 Sb., která konvenuje právnímu názoru městského soudu. Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že rozsudek ve věci V.

C. proti Slovensku neposkytuje podporu pro právní názor městského soudu a naopak akcentuje, že „v případě neúmyslného pochybení lékařů stát nestíhá pozitivní povinnost k zahájení účinného vyšetřování.“ Závěry konkrétně uvedené pasáže nejsou pro souzenou věc relevantní, neboť se týkají (ne)existence povinnosti státu (trestně) stíhat lékaře, kteří provedli protiprávní sterilizaci. Tato pasáž se žádným způsobem nevyjadřuje k povinnosti státu nebo jeho orgánů v řízení podle zákona, kterým na sebe stát částečně přebírá zodpovědnost za odškodnění protiprávní sterilizace.

Judikaturní závěry o specifikách vykládané právní úpravy žádným způsobem nemůže zvrátit ani stěžovatelova polemika s rolí veřejného zájmu v předmětném řízení. Jak soud uvedl již výše, v napadeném rozsudku městský soud s pojmem veřejného zájmu nepracuje. Jak však akcentuje judikatura zdejšího soudu, završená rozsudkem 9. senátu (zejm. body 16 a 26), povinnost správního orgánu zjistit skutečnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu ve smyslu § 50 odst. 2 správního řádu je v řízení podle zákona č. 297/2021 Sb. značně posílena.

[23] V další části kasační stížnosti stěžovatel zpochybnil závěr městského soudu, podle něhož měl žalobkyni poučit o jejích právech, resp. o tom, jaké důkazy může k prokázání svých tvrzení navrhnout. Namítá, že takový požadavek zasahuje nejen do poučení o procesních právech, ale i do práva hmotného, a to způsobem, aby žadatelka dosáhla žádaného výsledku řízení. Podle jeho názoru je povinností poučovat pouze o procesních právech, což stěžovatel učinil výzvou k seznámení se s podklady rozhodnutí, jehož součástí bylo poučení o možnosti navrhovat další důkazy. Odkazovaný rozsudek městského soudu ze dne 15. 11. 2022, č. j. 14 Ad 9/2022 33, dovozuje nutnost poučit žadatelku o přiznání jednorázové částky, analogickou aplikací rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 6 Ads 57/2007

42. Tento cíl a smysl právní úpravy tudíž musí mít správní orgány při interpretaci a aplikaci zákona č. 297/2021 Sb. v jednotlivých případech vždy na zřeteli (viz rozsudek 9. senátu, bod 20). [17] Důvodová zpráva k zákonu č. 297/2021 Sb. výslovně předvídá, že existenci nároku lze prokazovat nejen zdravotnickou dokumentací vedenou o oprávněné osobě, ale „též všemi důkazními prostředky, které mohou přispět k objasnění věci, zejména výpověďmi oprávněné osoby a svědků, znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními, věcmi, listinami apod.“ Podle názoru soudu tím zákonodárce naznal, že prokázání oprávněnosti nároku, konkrétně podstoupení sterilizace v rozporu s právem, může být vzhledem k uplynulé době, citlivé až intimní povaze zákroku, o jehož existenci se proto daná osoba patrně nebude často šířit mimo kruh úzké rodiny, a celkovému zranitelnému postavení poškozených, velice obtížné. Oproti běžným řízením o žádostech, často dokonce formulářových či s jasně právně definovanými náležitostmi, totiž nebude pro žadatelky z ustanovení zákona č. 297/2021 Sb. intuitivně zřetelné, jakým způsobem a do jakého standardu je nezbytné takto citlivé a časově vzdálené události, jako je právě protiprávnost sterilizace, k níž došlo v období od 1. 7. 1966 do 31. 3. 2012 (srov. § 2 zákona č. 297/2021 Sb.), vlastně prokazovat (viz rozsudek 9. senátu, bod 21). [18] Na základě výše uvedených východisek došel Nejvyšší správní soud v rozsudku 9. senátu k závěru, že ačkoliv řízení o přiznání peněžité částky podle zákona č. 297/2021 Sb. je v obecné rovině vskutku řízením o žádosti, na které dopadá správní řád, jedná se o problematiku velice specifickou, což je správní orgán při svém postupu povinen zohlednit. Specifičnost zakládá právě i) výslovně přijatá odpovědnost státu za protiprávně prováděné sterilizace v minulosti, ii) potřeba zabezpečit účinné prostředky nápravy těchto minulých křivd, konkrétně zajištění skutečné možnosti postižených osob domoci se dané peněžité částky, iii) nezvyklost a atypičnost dokumentů, jež by tuto událost prokazovaly, a s tím spojená pravděpodobnost důkazní nouze na straně žadatelek, a iv) aspekt rasové diskriminace, jelikož značnou část obětí protiprávních sterilizací v České republice tvoří romské ženy. Na tuto specifickou situaci tudíž podle názoru zdejšího soudu nelze mechanicky aplikovat běžné požadavky uplatňující se v řízení o žádostech. Zvláštní situace vyžaduje zvláštní přístup. Správní orgány musí postupovat s maximálním zřetelem k účelu zákona, jímž je zajištění skutečně účinného napravení vzniklého stavu osob poškozených nelegální sterilizací (viz rozsudek 9. senátu, bod 22). [19] Optikou uvedeného nahlížel Nejvyšší správní soud na stížní argumentaci a neshledal ji případnou. Stěžovatel v první části kasační stížnosti souhrnně namítal, že městský soud vyložil poučovací zásadu podle § 3 správního řádu příliš excesivním způsobem, který stírá rozdíl mezi řízením o žádosti a řízením z moci úřední. Jeho chápání nedopovídá legislativnímu vývoji institut řízení o žádosti, judikatuře Nejvyššího správního soudu a nelze ho dovodit ani z odkazovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci V. C. proti Slovensku. Postup stěžovatele plně odpovídal nárokům kladeným judikaturou Nejvyššího správního soudu (zejm. rozsudek ze dne 8. 8. 2018, č. j. 10 Azs 86/2018 34, který jasně rozlišuje mezi povinnostmi správního orgánu v řízení o žádosti a v řízení zahájeného z moci úřední). Bylo tak na žalobkyni, aby doložila svá tvrzení, přičemž úkolem stěžovatele bylo, aby posoudil, zda žalobkyně prokázala existenci nároku na přiznání jednorázového odškodnění podle zákona č. 297/2021 Sb. Stěžovatelka označila datum a místo provedení sterilizace a stěžovatel se jal vyhledat zdravotnickou dokumentaci. Ta však byla v mezičase s největší pravděpodobností zničena. Stěžovatelka tak existenci svého nároku neprokázala. Stěžovatel svou povinnost zjistit skutkový stav v zákonem požadovaném rozsahu splnil. Judikatura, na kterou městský soud v tomto rozsahu odkazuje (rozsudek zdejšího soudu ze dne 1. 6. 2021, č. j. 8 Azs 109/2021 34), není přiléhavá, pokud nejsou zohledněny i závěry jiné judikatury, která akcentuje užití zásady materiální pravdy zejména pro případy, že správní orgán má indicie, že účastník uvádí v žádosti nepravdivé informace (rozsudek ze dne 16. 12. 2020, č. j. 1 Ads 282/2019 37). Stěžovatel nepostupoval ani v rozporu s veřejným zájmem. Pokud určitý aspekt veřejného zájmu v řízení reprezentuje již soukromý zájem žadatelky, je úkolem stěžovatele reprezentovat další aspekty veřejného zájmu. [20] Uvedená stížní argumentace je zjevnou reakcí stěžovatele na pasáže rozsudku městského soudu, ve kterých je mu vytýkáno, že se při posouzení žádosti stěžovatelky formalisticky omezil na zjištění, zdali existuje zdravotnická dokumentace, a rezignoval na zjištění skutkového stavu jinými způsoby. Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než souhlasit s městským soudem. V rozsudku 9. senátu, bod 24 zdejší soud vyslovil: „Podle názoru NSS po žadatelkách nelze požadovat, jak činí stěžovatel, aby samy jen ze své vlastní iniciativy označily a doložily veškeré dokumenty, které budou protiprávnost provedené sterilizace v minulosti jednoznačně prokazovat. Aby bylo dostáno účelu zákona a byl skutečně zajištěn účinný prostředek nápravy, musí správní orgány rovněž samy činit aktivní kroky k tomu, aby ohledně tvrzení žadatelky o peněžitou částku podle zákona č. 297/2021 Sb. zjistily stav věci bez důvodných pochybností. Právě takové kroky lze přitom podřadit pod činnost správního orgánu v souladu se zásadou materiální pravdy podle § 3 správního řádu a zásadou vyhledávací, jež se uplatňují rovněž v řízení o žádosti (srov. např. rozsudky NSS ze dne 14. 11. 2023, č. j. 4 As 290/2022 42; ze dne 27. 8. 2014, č. j. 3 Ads 91/2013 47, či ze dne 18. 3. 2015, č j. 3 Ads 112/2014 31), a dále poučovací povinnosti správního orgánu, jak ostatně již korektně učinil městský soud v napadeném rozsudku.“ Stěžovateli je v obecné rovině možné přisvědčit, že uvedeným posouzením se částečně stírají tradičně chápané rozdíly mezi řízením zahájeným k žádosti a řízením zahájeným z moci úřední. Jak však soud vyložil výše, specifika smyslu a účelu zákona č. 297/2021 Sb. jako právní úpravy, kterou se stát zavazuje odčinit své vlastní pochybení a alespoň částečně kompenzovat dotčeným osobám zcela zásadní křivdu, spočívající v zásahu do jedné z nejintimnějších sfér života osoby, vyžadují, aby byla zásada materiální pravdy akcentována. Stěžovateli proto nelze přisvědčit v jeho argumentaci, podle níž je v řízení o žádosti podle zákona č. 297/2021 Sb. zapotřebí takové zjištění stavu věci, při kterém nepanují žádné důvodné pochybnosti v otázce, zda žadatelka existenci nároku dle tohoto zákona sama prokázala. Takový přístup by z výše uvedených důvodů nerespektoval smysl a účel právní úpravy a žadatelky cíleně stavěl do důkazní nouze (obdobně viz bod 25 rozsudku 9. senátu). [21] Nejvyšší správní soud pro úplnost připomíná, že žalobkyně v žádosti o jednorázovou částku uvedla, že si je vědoma, že zdravotnická dokumentace byla nejspíše zničena; sama se ji bezvýsledně snažila dohledat. Uvedla proto, že přikládá pouze „údaje gynekologie a výpis porodů (porodní kniha je jediný dokument v archivu nemocnice S.).“ Zároveň žalobkyně přesvědčivě popsala okolnosti sterilizace a jejího provedení, jakož i zřetelně uvedla, že je schopná a ochotná dodat další podklady v případě, že její tvrzení nepostačí k prokázání oprávněnosti nároku. Vyjádřila též ochotu podrobit se lékařskému vyšetření. Jak správně poukázal městský soud (bod 21 jeho rozsudku), stěžovatel i přes uvedené skutečnosti omezil zjišťování skutkového stavu jen na ověření žalobkyní tvrzené skutečnosti o zničení zdravotnické dokumentace. Rezignoval tak na zjištění skutkového stavu ohledně skutečnosti protiprávní sterilizace, a omezil se pouze na zkoumání toho, zda žalobkyně sama protiprávní sterilizaci prokázala. Takto však postupovat nemohl. Nejvyšší správní soud již v bodech 30 a 31 rozsudku 9. senátu vyslovil, že uvedený postup fakticky zcela vyprazdňuje využitelnost a účinnost mechanismu odškodění podle zákona č. 297/2021 Sb., a to zejména za situace, kdy zdravotnická dokumentace již neexistuje. Jak následně soud uvedl v bodech 32 a33 téhož rozsudku: „Podle názoru NSS proto nelze po žadatelkách požadovat, aby samy vždy nade vší pochybnost prokázaly naplnění všech výše vymezených předpokladů pro přiznání peněžní částky podle zákona č. 297/2021 Sb. Naopak postačí, pokud žadatelka o peněžitou dávku předestře na první pohled plausibilní tvrzení, že v rozhodném období podstoupila sterilizaci v rozporu s právem. To nicméně pochopitelně neznamená, že se může jednat o jakékoli, ničím nepodložené tvrzení. Musí jít o tvrzení hájitelné, které bude podepřeno indiciemi, které ve svém souhrnu nepřipouštějí jiné racionální vysvětlení situace či chování jednotlivých účastníků, než že k protiprávní sterilizaci žadatelky pravděpodobně došlo tak, jak žadatelka tvrdí. Pokud tedy zdravotní dokumentace nebude existovat, případně bude zjevně nedůvěryhodná, avšak žadatelka předestře plausibilní tvrzení, pro které budou skutečně svědčit zjištěné indicie, musí správní orgány považovat předpoklady pro přiznání peněžité částky dle zákona č. 297/2021 Sb. za naplněné, ledaže samy prokáží, že ke skutečnostem žadatelkou tvrzeným dojít nemohlo. […] V takové situaci pak tedy bude případně na žalovaném, aby na první pohled splněné předpoklady pro poskytnutí odškodnění zpochybnil tím, že prokáže existenci odlišné a důvěryhodnější skutkové verze, tedy že k protiprávní sterilizaci žadatelky v rozhodném období způsobem jí tvrzeným dojít nemohlo. V zásadě je tak v řízení o žádostech o peněžitou částku za nezákonnou sterilizaci podle zákona č. 297/2021 Sb. k překonání běžně nastávající důkazní nouze na straně žadatelek nutné využít podobné řešení, jaké se již uplatňuje například ve sporech z diskriminace v podobě sdílení důkazního břemene (k tomu srov. analogicky např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/15, N 182/79 SbNU 59; či rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 7. 2008, Coleman, C 303/06, ECLI:EU:C:2008:415, bod 55).“ S tímto souhlasí i nyní rozhodující senát. [22] Z uvedených důvodů nelze přistoupit na stěžovatelovu argumentaci ohledně legislativního vývoje zásady materiální pravdy a rozporu rozsudku městského soudu s judikaturou zabývající se zásadou materiální pravdy. Legislativní vývoj ani stěžovatelem odkazovaná judikatura nereflektují specifika nyní vykládané právní úpravy. V souzené věci je naopak nutné setrvat na závěr judikatury týkající se právě zákona č. 279/2021 Sb., která konvenuje právnímu názoru městského soudu. Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že rozsudek ve věci V. C. proti Slovensku neposkytuje podporu pro právní názor městského soudu a naopak akcentuje, že „v případě neúmyslného pochybení lékařů stát nestíhá pozitivní povinnost k zahájení účinného vyšetřování.“ Závěry konkrétně uvedené pasáže nejsou pro souzenou věc relevantní, neboť se týkají (ne)existence povinnosti státu (trestně) stíhat lékaře, kteří provedli protiprávní sterilizaci. Tato pasáž se žádným způsobem nevyjadřuje k povinnosti státu nebo jeho orgánů v řízení podle zákona, kterým na sebe stát částečně přebírá zodpovědnost za odškodnění protiprávní sterilizace. Judikaturní závěry o specifikách vykládané právní úpravy žádným způsobem nemůže zvrátit ani stěžovatelova polemika s rolí veřejného zájmu v předmětném řízení. Jak soud uvedl již výše, v napadeném rozsudku městský soud s pojmem veřejného zájmu nepracuje. Jak však akcentuje judikatura zdejšího soudu, završená rozsudkem 9. senátu (zejm. body 16 a 26), povinnost správního orgánu zjistit skutečnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu ve smyslu § 50 odst. 2 správního řádu je v řízení podle zákona č. 297/2021 Sb. značně posílena. [23] V další části kasační stížnosti stěžovatel zpochybnil závěr městského soudu, podle něhož měl žalobkyni poučit o jejích právech, resp. o tom, jaké důkazy může k prokázání svých tvrzení navrhnout. Namítá, že takový požadavek zasahuje nejen do poučení o procesních právech, ale i do práva hmotného, a to způsobem, aby žadatelka dosáhla žádaného výsledku řízení. Podle jeho názoru je povinností poučovat pouze o procesních právech, což stěžovatel učinil výzvou k seznámení se s podklady rozhodnutí, jehož součástí bylo poučení o možnosti navrhovat další důkazy. Odkazovaný rozsudek městského soudu ze dne 15. 11. 2022, č. j. 14 Ad 9/2022 33, dovozuje nutnost poučit žadatelku o přiznání jednorázové částky, analogickou aplikací rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 6 Ads 57/2007

42. Uvedená judikatura není přiléhavá, neboť se v souzené věci nejedná o sociální dávku, k níž se tato judikatura vztahuje. Poučení ohledně možných důkazních návrhů jde pak dle stěžovatele nad rámec poučovací povinnosti. [24] Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani této části stížní argumentace. Dle názoru soudu stěžovatel ani v tomto případě nezohledňuje specifika zákona č. 297/2021 Sb. a řízení podle něj vedeného. Jsou li v tomto řízení kladeny zvláštní nároky na zjištění skutkového stavu, o kterém nejsou pochybnosti, musí této skutečnosti být přizpůsobena i poučovací povinnost správního orgánu. Jak vyslovil zdejší soud v bodech 25 26 rozsudku 9. senátu: „Ze stejného důvodu neobstojí ani kasační argumentace, podle které postačí pouze obecné poučení o procesních právech, konkrétně o možnosti navrhovat důkazy. S ohledem na výše podrobně vymezená východiska je naopak nutné, aby žadatelkám – typicky právním laikům – byla srozumitelným způsobem dána skutečná příležitost svá tvrzení prokázat, resp. přispět ke zjištění stavu věci. To v žádném případě neznamená poučovat způsobem, aby žadatelka dosáhla žádaného výsledku řízení, jak stěžovatel namítá. Podle názoru NSS je smyslem takového poučení poskytnout srozumitelnou ilustraci v úvahu přicházejících typů možných podkladů ke zjištění stavu věci a zejména ověření, zda v případě žadatelky skutečně došlo v rozhodném období ke sterilizaci v rozporu s právem, za kterou přísluší podle zákona č. 297/2021 Sb. jednorázová peněžitá částka. […] Nejvyšší správní soud konkrétně poukazuje na skutečnost, že stěžovatel si sice vyžádal zdravotní dokumentaci, nicméně po zjištění, že ta byla skartována, žalobkyni pouze zaslal oznámení o možnosti seznámit s poklady rozhodnutí. Žádné další kroky ke zjištění stavu věci neučinil. V oznámení o seznámení se s poklady pak sice stěžovatel uvedl, že k prokázání svých tvrzení může žalobkyně navrhnout další důkazy. Ani to však NSS ve shodě s městským soudem nepovažuje za dostatečné poučení, které by odpovídalo smyslu zákona č. 297/2021 Sb., tedy zajištění účinné nápravy vzniklého stavu protiprávních sterilizací. Aplikace zákona č. 297/2021 Sb. způsobem skutečně zajišťujícím účinné napravení vzniklého stavu vyžaduje, aby žalovaný srozumitelným způsobem žalobkyni vysvětlil, že musí svá tvrzení dostatečně specifikovat a v co největší míře podpořit všemi dostupnými dokumenty, které má k dispozici, resp. požádat ji, aby veškeré takové dokumenty (či jiné důkazy) alespoň označila, aby si je mohl sám žalovaný vyžádat (v rámci kroků činěných s ohledem na vyhledávací zásadu blíže specifikovanou v § 50 správního řádu) prostřednictvím výzvy k součinnosti podle § 6 odst. 2 zákona č. 297/2021 Sb.“ Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné i na souzenou věc, neboť i v ní proběhlo správní řízení uvedeným způsobem. Nejvyšší správní soud tedy ani v nyní souzené věci nemůže ve shodě s městským soudem považovat oznámení o seznámení se s podklady za dostatečné poučení. [25] Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tím, že by městský soud aplikoval nepřiléhavou judikaturu. Rozsudek městského soudu ze dne 15. 11. 2022, č. j. 14 Ad 9/2022 33, byl v plném rozsahu potvrzen zdejším soudem, a to v již odkazovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2023, č. j. 4 As 290/2022

42. Uvedený rozsudek přitom vykládá přímo zákon č. 297/2021 Sb. Odkaz na něj je tak zcela přiléhavý. Co se týče analogické aplikace rozsudku zdejšího soudu týkajícího se sociální dávky (ze dne 26. 8. 2008, č. j. 6 Ads 57/2007 42), na ten městský soud ve svém rozsudku neodkazuje. Jak již bylo nadto výše uvedeno, danou problematikou se podrobně zabývá rozsudek 9. senátu, přičemž napadaný rozsudek městského soudu jeho nosným východiskům konvenuje. [26] Na závěr Nejvyšší správní soud pouze pro úplnost uvádí, že z rozsudku 9. senátu zřetelně vyplývá postup pro stěžovatele v situaci, kdy rozhoduje o žádosti podle § 6 zákona č. 297/2021 Sb.: „[35] Za prvé, správní orgán posoudí žádost o peněžitou částku s ohledem na náležitosti uvedené v § 6 odst. 1 zákona č. 297/2021 Sb., tedy zda obsahuje vylíčení rozhodných skutečností včetně označení zdravotnického zařízení a data, kdy k protiprávní sterilizaci došlo. Žadatelku současně srozumitelným způsobem poučí o možnostech, jak svá tvrzení podložit, konkrétně jaké dokumenty či jiné důkazy (například svědeckými výpověďmi) může za tím účelem označit. Následně správní orgán začne v souladu se zásadami materiální pravdy a vyhledávací činit kroky ke zjištění stavu věci bez důvodných pochybností, a za tím účelem si vyžádá všechny relevantní podklady včetně zdravotnické dokumentace podle § 6 a 7 zákona č. 297/2021 Sb., případně provede svědecké výslechy za účelem ověření žadatelkou předestřených tvrzení. [36] Za druhé, správní orgán vyhodnotí obstarané podklady a posoudí, zda jsou předpoklady pro přiznání peněžité dávky podle zákona č. 297/2021 Sb. naplněny. V situaci, kdy i přes učiněné kroky nelze dospět k jednoznačnému závěru z důvodu, že zdravotní dokumentace žadatelky neexistuje nebo je zjevně nedůvěryhodná, bude nutné zabývat se s ohledem na důkazní nouzi žadatelky tím, zda jsou jí předestřená tvrzení plausibilní a hájitelná. O jaké indicie vypovídající o hájitelnosti tvrzení se může jednat, bude záležet vždy na okolnostech konkrétní věci. Podle názoru NSS se však v zásadě může jednat o cokoli, co bude svědčit ve prospěch žadatelčiných tvrzení (např. vysvětlení žadatelky, její osobní a rodinná situace, chování v minulosti, jí předložené doklady, jiné známé skutečnosti atd.). Pokud tyto indicie svědčí pravděpodobnosti, že k nezákonné sterilizaci žadatelky mohlo skutečně dojít tak, jak tvrdí, bude s ohledem na její důkazní nouzi nutné považovat žádost za oprávněnou, ledaže správní orgán prokáže, že tomu tak být nemohlo (tedy že žadatelka nepodstoupila sterilizaci, ta nebyla nezákonná, nedošlo k ní v rozhodném období, případně že v řízení zjištěné indicie, jinak svědčící o možné nezákonné sterilizaci, mají jiné racionální vysvětlení). Hájitelností tvrzení žadatelek se nicméně správní orgán musí vždy dostatečně zabývat, přičemž za účelem jejího ověření musí postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy, dalšími zásadami správního řízení a se zřetelem k účelu zákona č. 297/2021 Sb. Svůj závěr musí správní orgán dostatečně odůvodnit. Úvaha správního orgánu podléhá soudnímu přezkumu v plném rozsahu. [37] Uvedené pro správní orgány znamená, že k zamítnutí žádosti o peněžitou částku za protiprávní sterilizaci z důvodu neprokázání naplnění hmotněprávních podmínek nároku mohou přistoupit ve třech případech. Za prvé, pokud správní orgán obstará zdravotnickou dokumentaci, z níž zjistí, že ke sterilizaci žadatelky buď nedošlo, nebo ta nebyla protiprávní (typicky byla provedena na základě jejího nezpochybnitelného informovaného souhlasu), a současně nic nebude nasvědčovat nedůvěryhodnosti takové zdravotnické dokumentace. Druhým případem zamítnutí žádosti poté bude situace, kdy i navzdory neexistenci zdravotnické dokumentace nebudou tvrzení žadatelky o peněžitou částku na první pohled hájitelná a pokud správní orgán ani přes případné vlastní kroky ke zjištění stavu věci nezjistil nic, co by nasvědčovalo jejich důvěryhodnosti. Konečně třetím případem zamítnutí žádosti poté bude situace, kdy žadatelka sice předestře hájitelná a na první pohled pravděpodobná tvrzení, správní orgán je však zpochybní a prokáže, že existuje jiné objektivní vysvětlení popsaných dějů a skutečností.“ [27] S ohledem na podobnost věci posuzované 9. senátem a nyní rozhodujícím senátem jsou uvedené závěry aplikovatelné na danou věc. [28] Ani na základě žádné další dílčí stížní argumentace neshledal Nejvyšší správní soud důvod ke zrušení rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem městského soudu, že v řízení před žalovaným nebyl zjištěn skutkový stav v dostatečném rozsahu, a rozhodnutí obou stupňů tak jsou zatížena vadou nezákonnosti pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem (bod 27 rozsudku městského soudu). [29] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání. [30] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a náležela by jí proto náhrada nákladů řízení. Žalobkyně však ani na výzvu soudu (k vyčíslení a doložení nákladů řízení, doručena žalobkyni 8. 11. 2023) nesdělila, že požaduje náhradu nákladů řízení, resp. v jaké výši. Žalobkyně přitom nebyla v řízení zastupována advokátem (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2018, č. j. 7 Ads 376/2017 27, ze dne 7. 9. 2017, č. j. 7 Ads 257/2017 19, či ze dne 29. 11. 2023, č. j. 7 Ads 179/2023 26).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 14. srpna 2024

Tomáš Foltas

předseda senátu

Plný text rozhodnutí