3. vyd. Praha : Leges, 2011, s. 153). Německá právní věda definuje obecně důkaz ohledáním jako „[b]ezprostřední vnímání vlastnos-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
tí věci, člověka či děje prostřednictvím zraku, čichu, hmatu, chutě či sluchu“ (viz Stelkens, P.; Bonk, H. J.; Sachs, M. Verwaltungsverfahrensgesetz : Kommentar. 5. přepracované vydání. Mnichov : C. H. Beck, 1998, s. 617).
[19] Autoři komentáře ke správnímu řádu pak k výkladu § 18 (navzdory existenci několika odlišných rozhodnutí čtvrtého a šestého senátu) výslovně aprobovali již citovaný názor druhého senátu, že promítnutí audiovizuálního pořadu je specifickým případem ohledání, a je-li učiněno mimo ústní jednání, musí být o této skutečnosti vyhotoven protokol podle § 18 (viz Jemelka, L.; Pondělíčková, K.; Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 69).
[20] Nejvyšší správní soud již k pojmu ohledání v minulosti několikrát judikoval, a to např. v rozsudku ze dne 15. 9. 2005, čj. 5 As 38/2004-74, č. 745/2006 Sb. NSS, v němž pátý senát uvedl, že „[o]hledání je jeden z nejbezpečnějších důkazů umožňujících správnímu orgánu, aby si mohl na základě vlastního pozorování a přímého srovnání zjištěných skutečností s výsledky dosavadního šetření učinit potřebné závěry pro rozhodnutí“. Pátý senát v témže rozsudku také vyslovil, že účastníci řízení před správním orgánem musí být k ohledání přizváni. To ostatně přímo vyplývá i z dikce § 51 odst. 2, který stanovil, že o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal práva účasti při dokazování (k právu být přítomen ohledání ve správním řízení se vyjádřil např. třetí senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 7. 4. 2011, čj. 3 As 1/2011-70, v němž dospěl k závěru, že správní orgán sice pochybil, když stěžovatelku nepřizval k ohledání, nicméně neúčast stěžovatelky v konečném důsledku neovlivnila zákonnost správního řízení. Tento názor potvrdil i Ústavní soud v usnesení ze dne
3. vyd. Praha : Leges, 2011, s. 153). Německá právní věda definuje obecně důkaz ohledáním jako „[b]ezprostřední vnímání vlastnos-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
tí věci, člověka či děje prostřednictvím zraku, čichu, hmatu, chutě či sluchu“ (viz Stelkens, P.; Bonk, H. J.; Sachs, M. Verwaltungsverfahrensgesetz : Kommentar. 5. přepracované vydání. Mnichov : C. H. Beck, 1998, s. 617).
[19] Autoři komentáře ke správnímu řádu pak k výkladu § 18 (navzdory existenci několika odlišných rozhodnutí čtvrtého a šestého senátu) výslovně aprobovali již citovaný názor druhého senátu, že promítnutí audiovizuálního pořadu je specifickým případem ohledání, a je-li učiněno mimo ústní jednání, musí být o této skutečnosti vyhotoven protokol podle § 18 (viz Jemelka, L.; Pondělíčková, K.; Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 69).
[20] Nejvyšší správní soud již k pojmu ohledání v minulosti několikrát judikoval, a to např. v rozsudku ze dne 15. 9. 2005, čj. 5 As 38/2004-74, č. 745/2006 Sb. NSS, v němž pátý senát uvedl, že „[o]hledání je jeden z nejbezpečnějších důkazů umožňujících správnímu orgánu, aby si mohl na základě vlastního pozorování a přímého srovnání zjištěných skutečností s výsledky dosavadního šetření učinit potřebné závěry pro rozhodnutí“. Pátý senát v témže rozsudku také vyslovil, že účastníci řízení před správním orgánem musí být k ohledání přizváni. To ostatně přímo vyplývá i z dikce § 51 odst. 2, který stanovil, že o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal práva účasti při dokazování (k právu být přítomen ohledání ve správním řízení se vyjádřil např. třetí senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 7. 4. 2011, čj. 3 As 1/2011-70, v němž dospěl k závěru, že správní orgán sice pochybil, když stěžovatelku nepřizval k ohledání, nicméně neúčast stěžovatelky v konečném důsledku neovlivnila zákonnost správního řízení. Tento názor potvrdil i Ústavní soud v usnesení ze dne
8. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1839/11.
[21] I rozšířený senát tedy na základě výše uvedené argumentace přijímá názor druhého senátu, že promítnutí audiovizuálního záznamu je specifickým případem ohledání ve
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
smyslu § 54 správního řádu. Při provádění takového důkazu mimo ústní jednání tedy musí být vyhotoven protokol dle § 18 správního řádu.
[22] Význam protokolu o provedení důkazu (zde promítnutí záznamu) je totiž pro účastníky řízení o správním deliktu zcela zásadní. Protokolace prováděných důkazů je významnou procesní zárukou, tento institut ostatně prostupuje celým právním řádem a objevuje se v řízení daňovém nebo v trestním a civilním soudním řízení. Dokazování není možno až na zákonem stanovené výjimky provádět utajeným kabinetním způsobem. Pokud se tedy záznam promítá mimo ústní jednání Rady, musí být o takovém dokazování pořízen protokol, který je pro účastníka řízení jistou formální garancí dokazování.
[23] Protokol o promítnutí audiovizuálního záznamu je „sterilním“ objektivním popisem přímého pozorování, formalizovaným souhrnem, který obsahuje zejména souhrn formálních údajů – místo, čas a označení úkonů, identifikaci přítomných osob, vylíčení průběhu předmětných úkonů a další zákonné požadavky v souladu s obligatorními obsahovými náležitostmi protokolu dle § 18 odst. 2 správního řádu. Toto ustanovení nicméně obsahuje pouze tzv. minimální standard protokolu, v případě promítání audiovizuálního záznamu je vhodné popsat kromě běžných náležitostí i technické parametry záznamu, např. kvalitu promítání.
[24] Rozšířený senát však na okraj podotýká, že nikterak nepředjímá procesní důsledky případného nedodržení zákonných náležitostí týkající se protokolu o promítnutí audiovizuálního záznamu před Radou, neboť tato otázka mu k posouzení předložena nebyla.
[25] V této souvislosti je také potřeba rozsoudit spornou podotázku, zda analýza Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání může nahradit protokol o úkonu. Analýza zvukově obrazového záznamu pořadu, kterou zpracovali pracovníci Úřadu Rady, má pouze charakter servisního shrnujícího materiálu, který je pouze zprostředkovaný a obsahuje hodnotící či kritické prvky. Ohledání však z defini-
ce vyžaduje přímé, bezprostřední, smyslové pozorování samotným kolegiálním správním orgánem, tedy jednotlivými volenými členy Rady, kteří následně rozhodují.
[26] Z výše uvedených úvah i z citovaného rozhodnutí druhého senátu je patrné, že právě bezprostřednost a přímost pozorování je nenahraditelný rys v řízení před Radou a není možno se mu vyhnout odkazem na zprostředkovanou analýzu, aniž by členové Rady záznam, za který mohou udělit citelnou pokutu, na vlastní oči viděli. Lze totiž předpokládat, že v mnoha případech se jedná o hraniční jevy, jejichž hodnocení má vysoce subjektivními a hodnotové aspekty, které úřednická analýza, která jej shrnuje, rozhodně nemůže nahradit. Nutno podotknout, že nejen hodnocení, ale i sama selekce do analýzy je projevem subjektivního náhledu na věc, takže by v případě, že by analýza nahradila protokol, došlo k situaci, kdy by de facto rozhodovali nikým nevolení úředníci namísto osobního rozhodování členů Rady.
[27] Zákonodárce jednoznačně stanovil, že členové Rady vykonávají své funkce osobně a pro svůj výkon nesmějí přijímat žádné pokyny a instrukce. Vzhledem k tomu, že v pravomoci Rady je rozhodovat o závažných otázkách ústavněprávního charakteru, zejména pak svými rozhodnutími omezovat svobodu projevu, je zcela zásadní, aby v rámci řízení členové Rady rozhodovali osobně. To ostatně podporuje i historický argument, když z důvodových zpráv k mediálním zákonům vyplývá, že právě z hlediska státního dohledu nad masovými médii je zásadní, aby členové Rady svůj mandát vykonávali osobně. Ostatně nezávislost a samostatnost v rozhodování jsou jedním z důvodů, proč u členů Rady existuje celá řada inkompatibility funkcí a dalších omezení (viz § 7 odst. 9, odst. 11, odst. 12 a odst. 13 zákona o vysílání). Potřeba osobního rozhodování členů Rady pak vyvstane např. v souvislosti s pravomocí Rady dohlížet na dodržování zásad objektivity a vyváženosti v politicko-publicistických pořadech.
[28] Na základě výše uvedené argumentace tedy rozšířený senát dospěl k závěru, že analýza Úřadu protokol ve smyslu § 18 správního řádu nahradit nemůže.
[29] Žalovaná Rada argumentuje ve svém vyjádření k postoupení věci rozšířenému senátu nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1898/09, č. 27/2010 Sb. ÚS, či nálezem ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09, č. 3/2010 Sb. ÚS, z nichž je podle Rady možné seznat právní názor Ústavního soudu týkajícího se těsné provázanosti Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako výkonného orgánu a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako kolegiálního orgánu, s tím, že je nutné považovat úkon výkonného orgánu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za úkon Rady jako takové. Ve skutečnosti však Ústavní soud tuto provázanost spatřuje pouze v jednom dílčím procesním ohledu, a to otázce počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty pro uložení pokuty ve správním řízení. „[R]ada pro rozhlasové a televizní vysílání je především správní orgán, který sice vydává rozhodnutí kolektivní formou, není však možné odvozovat běh správních lhůt výhradně od jejích zasedání. Podle takovéto úvahy by například bylo obtížné dodržet doručení rozkladu rozkladové komisi v patnáctidenní lhůtě. Pro takové účely slouží výkonný orgán, jímž je v projednávaném případě Úřad Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.“ Na vzniklou otázku, kterou řeší rozšířený senát, tedy citovaný nález Ústavního soudu nedopadá. Lze tak uzavřít, že pro účely rozhodování v rámci správního řízení není možné Úřad a Radu považovat za jeden subjekt.
[30] Problematika důkazních prostředků ve správním řízení má inherentně i ústavní dimenzi. Dokazování ve správním řízení, obzvláště v citlivé oblasti správního trestání, kam sankční řízení před Radou nepochybně patří, musí splňovat ústavní parametry dokazování a respektovat ústavní a mezinárodní kautely spravedlivého procesu. Vzhledem k citelné ekonomické újmě, které mohou pokuty Rady přivodit, je třeba pečlivě dbát na to, aby účastníci řízení měli zaručena všechna procesní práva. Této interpretaci svědčí i komparativní perspektiva. V zahraniční právní úpravě zpravidla nenajdeme ustanovení o protokolu o provádění důkazů, proto-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
že převažuje právo účastníka být vždy přítomen ústnímu jednání před mediální radou, která jedná zpravidla veřejně. Pokud se sankční řízení dostane do určitého stadia, je nařízeno ústní jednání s účastí vysílatele, na němž se pak provádějí důkazy, k nimž se vysílatel může přímo na jednání vyjadřovat. Tak je tomu kupř. ve Velké Británii, Francii nebo Španělsku.
[31] České mediální právo se svým obsahem hmotným, institucionálním, kompetenčním i procesním nijak zvlášť nevymyká z obecné úpravy správního řízení a správního trestání. Není proto důvodu, aby v řízení o správních deliktech z této oblasti regulace platila jiná pravidla, než která tato řízení obvykle provází. Rozšířený senát proto považuje za zcela zásadní, aby Rada v takovém řízení, které svým charakterem spadá i pod článek 6 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod ve smyslu „trestního obvinění“, respektovala zásadu ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Tyto principy totiž zajišťují, aby ten orgán, který rozhoduje o vině a sankci za správní delikt, byl autenticky přítomen a bezprostředně ovlivněn před ním provedenými důkazy, které zhodnotí a posléze z nich vyvodí správná a úplná skutková zjištění, podřadí je pod příslušnou právní kvalifikaci a konečně rozhodne o případné sankci. Dokazování tedy musí být primárně prováděno při ústním jednání, o jehož konání bude účastník sankčního řízení předem vyrozuměn ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu, aby mohl případně využít svého práva být přítomen a měl možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Pouze výjimečně, za zákonem stanovených podmínek, lze dokazování připustit i mimo rámec ústního jednání, pak ale musí být o provedení takového důkazu vyhotoven protokol dle § 18 správního řádu. Právo účastníka být přítomen provedení důkazu však zůstává i nadále zachováno, a to v návaznosti na § 51 odst. 2 správního řádu.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
[32] Jak již bylo v rekapitulaci dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu zmíněno, Ústavní soud „posvětil“ názor čtvrtého senátu v několika odmítacích usneseních pouze implicitně (srov. usnesení ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. IV ÚS 2449/08, ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1979/08, ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. III. ÚS 2122/08). V usnesení ze dne
8. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1839/11.
[21] I rozšířený senát tedy na základě výše uvedené argumentace přijímá názor druhého senátu, že promítnutí audiovizuálního záznamu je specifickým případem ohledání ve
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
smyslu § 54 správního řádu. Při provádění takového důkazu mimo ústní jednání tedy musí být vyhotoven protokol dle § 18 správního řádu.
[22] Význam protokolu o provedení důkazu (zde promítnutí záznamu) je totiž pro účastníky řízení o správním deliktu zcela zásadní. Protokolace prováděných důkazů je významnou procesní zárukou, tento institut ostatně prostupuje celým právním řádem a objevuje se v řízení daňovém nebo v trestním a civilním soudním řízení. Dokazování není možno až na zákonem stanovené výjimky provádět utajeným kabinetním způsobem. Pokud se tedy záznam promítá mimo ústní jednání Rady, musí být o takovém dokazování pořízen protokol, který je pro účastníka řízení jistou formální garancí dokazování.
[23] Protokol o promítnutí audiovizuálního záznamu je „sterilním“ objektivním popisem přímého pozorování, formalizovaným souhrnem, který obsahuje zejména souhrn formálních údajů – místo, čas a označení úkonů, identifikaci přítomných osob, vylíčení průběhu předmětných úkonů a další zákonné požadavky v souladu s obligatorními obsahovými náležitostmi protokolu dle § 18 odst. 2 správního řádu. Toto ustanovení nicméně obsahuje pouze tzv. minimální standard protokolu, v případě promítání audiovizuálního záznamu je vhodné popsat kromě běžných náležitostí i technické parametry záznamu, např. kvalitu promítání.
[24] Rozšířený senát však na okraj podotýká, že nikterak nepředjímá procesní důsledky případného nedodržení zákonných náležitostí týkající se protokolu o promítnutí audiovizuálního záznamu před Radou, neboť tato otázka mu k posouzení předložena nebyla.
[25] V této souvislosti je také potřeba rozsoudit spornou podotázku, zda analýza Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání může nahradit protokol o úkonu. Analýza zvukově obrazového záznamu pořadu, kterou zpracovali pracovníci Úřadu Rady, má pouze charakter servisního shrnujícího materiálu, který je pouze zprostředkovaný a obsahuje hodnotící či kritické prvky. Ohledání však z defini-
ce vyžaduje přímé, bezprostřední, smyslové pozorování samotným kolegiálním správním orgánem, tedy jednotlivými volenými členy Rady, kteří následně rozhodují.
[26] Z výše uvedených úvah i z citovaného rozhodnutí druhého senátu je patrné, že právě bezprostřednost a přímost pozorování je nenahraditelný rys v řízení před Radou a není možno se mu vyhnout odkazem na zprostředkovanou analýzu, aniž by členové Rady záznam, za který mohou udělit citelnou pokutu, na vlastní oči viděli. Lze totiž předpokládat, že v mnoha případech se jedná o hraniční jevy, jejichž hodnocení má vysoce subjektivními a hodnotové aspekty, které úřednická analýza, která jej shrnuje, rozhodně nemůže nahradit. Nutno podotknout, že nejen hodnocení, ale i sama selekce do analýzy je projevem subjektivního náhledu na věc, takže by v případě, že by analýza nahradila protokol, došlo k situaci, kdy by de facto rozhodovali nikým nevolení úředníci namísto osobního rozhodování členů Rady.
[27] Zákonodárce jednoznačně stanovil, že členové Rady vykonávají své funkce osobně a pro svůj výkon nesmějí přijímat žádné pokyny a instrukce. Vzhledem k tomu, že v pravomoci Rady je rozhodovat o závažných otázkách ústavněprávního charakteru, zejména pak svými rozhodnutími omezovat svobodu projevu, je zcela zásadní, aby v rámci řízení členové Rady rozhodovali osobně. To ostatně podporuje i historický argument, když z důvodových zpráv k mediálním zákonům vyplývá, že právě z hlediska státního dohledu nad masovými médii je zásadní, aby členové Rady svůj mandát vykonávali osobně. Ostatně nezávislost a samostatnost v rozhodování jsou jedním z důvodů, proč u členů Rady existuje celá řada inkompatibility funkcí a dalších omezení (viz § 7 odst. 9, odst. 11, odst. 12 a odst. 13 zákona o vysílání). Potřeba osobního rozhodování členů Rady pak vyvstane např. v souvislosti s pravomocí Rady dohlížet na dodržování zásad objektivity a vyváženosti v politicko-publicistických pořadech.
[28] Na základě výše uvedené argumentace tedy rozšířený senát dospěl k závěru, že analýza Úřadu protokol ve smyslu § 18 správního řádu nahradit nemůže.
[29] Žalovaná Rada argumentuje ve svém vyjádření k postoupení věci rozšířenému senátu nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1898/09, č. 27/2010 Sb. ÚS, či nálezem ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09, č. 3/2010 Sb. ÚS, z nichž je podle Rady možné seznat právní názor Ústavního soudu týkajícího se těsné provázanosti Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako výkonného orgánu a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako kolegiálního orgánu, s tím, že je nutné považovat úkon výkonného orgánu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za úkon Rady jako takové. Ve skutečnosti však Ústavní soud tuto provázanost spatřuje pouze v jednom dílčím procesním ohledu, a to otázce počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty pro uložení pokuty ve správním řízení. „[R]ada pro rozhlasové a televizní vysílání je především správní orgán, který sice vydává rozhodnutí kolektivní formou, není však možné odvozovat běh správních lhůt výhradně od jejích zasedání. Podle takovéto úvahy by například bylo obtížné dodržet doručení rozkladu rozkladové komisi v patnáctidenní lhůtě. Pro takové účely slouží výkonný orgán, jímž je v projednávaném případě Úřad Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.“ Na vzniklou otázku, kterou řeší rozšířený senát, tedy citovaný nález Ústavního soudu nedopadá. Lze tak uzavřít, že pro účely rozhodování v rámci správního řízení není možné Úřad a Radu považovat za jeden subjekt.
[30] Problematika důkazních prostředků ve správním řízení má inherentně i ústavní dimenzi. Dokazování ve správním řízení, obzvláště v citlivé oblasti správního trestání, kam sankční řízení před Radou nepochybně patří, musí splňovat ústavní parametry dokazování a respektovat ústavní a mezinárodní kautely spravedlivého procesu. Vzhledem k citelné ekonomické újmě, které mohou pokuty Rady přivodit, je třeba pečlivě dbát na to, aby účastníci řízení měli zaručena všechna procesní práva. Této interpretaci svědčí i komparativní perspektiva. V zahraniční právní úpravě zpravidla nenajdeme ustanovení o protokolu o provádění důkazů, proto-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
že převažuje právo účastníka být vždy přítomen ústnímu jednání před mediální radou, která jedná zpravidla veřejně. Pokud se sankční řízení dostane do určitého stadia, je nařízeno ústní jednání s účastí vysílatele, na němž se pak provádějí důkazy, k nimž se vysílatel může přímo na jednání vyjadřovat. Tak je tomu kupř. ve Velké Británii, Francii nebo Španělsku.
[31] České mediální právo se svým obsahem hmotným, institucionálním, kompetenčním i procesním nijak zvlášť nevymyká z obecné úpravy správního řízení a správního trestání. Není proto důvodu, aby v řízení o správních deliktech z této oblasti regulace platila jiná pravidla, než která tato řízení obvykle provází. Rozšířený senát proto považuje za zcela zásadní, aby Rada v takovém řízení, které svým charakterem spadá i pod článek 6 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod ve smyslu „trestního obvinění“, respektovala zásadu ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Tyto principy totiž zajišťují, aby ten orgán, který rozhoduje o vině a sankci za správní delikt, byl autenticky přítomen a bezprostředně ovlivněn před ním provedenými důkazy, které zhodnotí a posléze z nich vyvodí správná a úplná skutková zjištění, podřadí je pod příslušnou právní kvalifikaci a konečně rozhodne o případné sankci. Dokazování tedy musí být primárně prováděno při ústním jednání, o jehož konání bude účastník sankčního řízení předem vyrozuměn ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu, aby mohl případně využít svého práva být přítomen a měl možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Pouze výjimečně, za zákonem stanovených podmínek, lze dokazování připustit i mimo rámec ústního jednání, pak ale musí být o provedení takového důkazu vyhotoven protokol dle § 18 správního řádu. Právo účastníka být přítomen provedení důkazu však zůstává i nadále zachováno, a to v návaznosti na § 51 odst. 2 správního řádu.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
[32] Jak již bylo v rekapitulaci dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu zmíněno, Ústavní soud „posvětil“ názor čtvrtého senátu v několika odmítacích usneseních pouze implicitně (srov. usnesení ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. IV ÚS 2449/08, ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1979/08, ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. III. ÚS 2122/08). V usnesení ze dne
25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1171/09, pak Ústavní soud stěžovatele k jeho námitce směřující k absenci protokolu o promítnutí záznamu pouze výslovně odkázal na příslušné části rozsudku Nejvyššího správního soudu s tím, že ze strany tohoto soudu jde ve vztahu k utváření skutkového podkladu pro rozhodnutí o dlouhodobě zastávaný názor. Ústavní soud se však samostatně v žádném závazném nálezu k předmětné otázce nevyjádřil. Nejvyšší správní soud plně respektuje Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a rušit je, pokud nepřípustně zasáhla do ústavně zaručených práv. V rámci ústavního přezkumu je oprávněn interpretovat rozhodné právo a obecné soudy mají jeho výklad ve své judikatuře reflektovat tak, aby nevybočily z ústavních limitů. Mimo rámec ústavního přezkumu však obecné soudy mohou své rozhodovací činnosti dospět k výkladu příznivějšímu pro účastníka řízení, než jaký zaujal Ústavní soud. Právě o takový případ v projednávané věci jde, a proto právní názor vyjádřený v odmítacích usneseních Ústavního soudu nebrání, aby rozšířený senát zaujal názor jiný. Ve vztahu k závaznosti usnesení Ústavního soudu přitom rozšířený senát vychází zejména ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, č. 190/2007 Sb. ÚS, body 88 a 89, či z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, čj. 8 Afs 48/2009-80, č. 2315/2011 Sb. NSS, bod 21. (...)
Česká televize proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty, o kasační k § 18 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) stížnosti žalobkyně.