3. vyd. Praha : Leges, 2011, s. 153). Německá
právní věda definuje obecně důkaz ohledáním jako „[b]ezprostřední vnímání vlastnos-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
tí věci, člověka či děje prostřednictvím zraku,
čichu, hmatu, chutě či sluchu“ (viz Stelkens, P.;
Bonk, H. J.; Sachs, M. Verwaltungsverfahrensgesetz : Kommentar. 5. přepracované vydání.
Mnichov : C. H. Beck, 1998, s. 617).
[19] Autoři komentáře ke správnímu řádu
pak k výkladu § 18 (navzdory existenci několika odlišných rozhodnutí čtvrtého a šestého
senátu) výslovně aprobovali již citovaný názor druhého senátu, že promítnutí audiovizuálního pořadu je specifickým případem ohledání, a je-li učiněno mimo ústní jednání, musí
být o této skutečnosti vyhotoven protokol
podle § 18 (viz Jemelka, L.; Pondělíčková, K.;
Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 69).
[20] Nejvyšší správní soud již k pojmu
ohledání v minulosti několikrát judikoval,
a to např. v rozsudku ze dne 15. 9. 2005,
čj. 5 As 38/2004-74, č. 745/2006 Sb. NSS, v němž
pátý senát uvedl, že „[o]hledání je jeden
z nejbezpečnějších důkazů umožňujících
správnímu orgánu, aby si mohl na základě
vlastního pozorování a přímého srovnání
zjištěných skutečností s výsledky dosavadního šetření učinit potřebné závěry pro rozhodnutí“. Pátý senát v témže rozsudku také
vyslovil, že účastníci řízení před správním orgánem musí být k ohledání přizváni. To ostatně přímo vyplývá i z dikce § 51 odst. 2, který
stanovil, že o provádění důkazů mimo ústní
jednání musí být účastníci včas vyrozuměni,
nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi,
který se vzdal práva účasti při dokazování
(k právu být přítomen ohledání ve správním
řízení se vyjádřil např. třetí senát Nejvyššího
správního soudu v rozsudku ze dne 7. 4. 2011,
čj. 3 As 1/2011-70, v němž dospěl k závěru, že
správní orgán sice pochybil, když stěžovatelku nepřizval k ohledání, nicméně neúčast
stěžovatelky v konečném důsledku neovlivnila zákonnost správního řízení. Tento názor
potvrdil i Ústavní soud v usnesení ze dne
3. vyd. Praha : Leges, 2011, s. 153). Německá
právní věda definuje obecně důkaz ohledáním jako „[b]ezprostřední vnímání vlastnos-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
tí věci, člověka či děje prostřednictvím zraku,
čichu, hmatu, chutě či sluchu“ (viz Stelkens, P.;
Bonk, H. J.; Sachs, M. Verwaltungsverfahrensgesetz : Kommentar. 5. přepracované vydání.
Mnichov : C. H. Beck, 1998, s. 617).
[19] Autoři komentáře ke správnímu řádu
pak k výkladu § 18 (navzdory existenci několika odlišných rozhodnutí čtvrtého a šestého
senátu) výslovně aprobovali již citovaný názor druhého senátu, že promítnutí audiovizuálního pořadu je specifickým případem ohledání, a je-li učiněno mimo ústní jednání, musí
být o této skutečnosti vyhotoven protokol
podle § 18 (viz Jemelka, L.; Pondělíčková, K.;
Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 69).
[20] Nejvyšší správní soud již k pojmu
ohledání v minulosti několikrát judikoval,
a to např. v rozsudku ze dne 15. 9. 2005,
čj. 5 As 38/2004-74, č. 745/2006 Sb. NSS, v němž
pátý senát uvedl, že „[o]hledání je jeden
z nejbezpečnějších důkazů umožňujících
správnímu orgánu, aby si mohl na základě
vlastního pozorování a přímého srovnání
zjištěných skutečností s výsledky dosavadního šetření učinit potřebné závěry pro rozhodnutí“. Pátý senát v témže rozsudku také
vyslovil, že účastníci řízení před správním orgánem musí být k ohledání přizváni. To ostatně přímo vyplývá i z dikce § 51 odst. 2, který
stanovil, že o provádění důkazů mimo ústní
jednání musí být účastníci včas vyrozuměni,
nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi,
který se vzdal práva účasti při dokazování
(k právu být přítomen ohledání ve správním
řízení se vyjádřil např. třetí senát Nejvyššího
správního soudu v rozsudku ze dne 7. 4. 2011,
čj. 3 As 1/2011-70, v němž dospěl k závěru, že
správní orgán sice pochybil, když stěžovatelku nepřizval k ohledání, nicméně neúčast
stěžovatelky v konečném důsledku neovlivnila zákonnost správního řízení. Tento názor
potvrdil i Ústavní soud v usnesení ze dne
8. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1839/11.
[21] I rozšířený senát tedy na základě výše
uvedené argumentace přijímá názor druhého senátu, že promítnutí audiovizuálního záznamu je specifickým případem ohledání ve
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
smyslu § 54 správního řádu. Při provádění takového důkazu mimo ústní jednání tedy musí být vyhotoven protokol dle § 18 správního
řádu.
[22] Význam protokolu o provedení důkazu (zde promítnutí záznamu) je totiž pro
účastníky řízení o správním deliktu zcela zásadní. Protokolace prováděných důkazů je významnou procesní zárukou, tento institut
ostatně prostupuje celým právním řádem
a objevuje se v řízení daňovém nebo v trestním a civilním soudním řízení. Dokazování
není možno až na zákonem stanovené výjimky provádět utajeným kabinetním způsobem.
Pokud se tedy záznam promítá mimo ústní
jednání Rady, musí být o takovém dokazování
pořízen protokol, který je pro účastníka řízení jistou formální garancí dokazování.
[23] Protokol o promítnutí audiovizuálního záznamu je „sterilním“ objektivním popisem přímého pozorování, formalizovaným
souhrnem, který obsahuje zejména souhrn
formálních údajů – místo, čas a označení úkonů, identifikaci přítomných osob, vylíčení
průběhu předmětných úkonů a další zákonné požadavky v souladu s obligatorními obsahovými náležitostmi protokolu dle § 18 odst. 2
správního řádu. Toto ustanovení nicméně obsahuje pouze tzv. minimální standard protokolu, v případě promítání audiovizuálního
záznamu je vhodné popsat kromě běžných
náležitostí i technické parametry záznamu,
např. kvalitu promítání.
[24] Rozšířený senát však na okraj podotýká, že nikterak nepředjímá procesní důsledky
případného nedodržení zákonných náležitostí týkající se protokolu o promítnutí audiovizuálního záznamu před Radou, neboť tato
otázka mu k posouzení předložena nebyla.
[25] V této souvislosti je také potřeba rozsoudit spornou podotázku, zda analýza Úřadu
Rady pro rozhlasové a televizní vysílání může
nahradit protokol o úkonu. Analýza zvukově
obrazového záznamu pořadu, kterou zpracovali pracovníci Úřadu Rady, má pouze charakter servisního shrnujícího materiálu, který
je pouze zprostředkovaný a obsahuje hodnotící či kritické prvky. Ohledání však z defini-
ce vyžaduje přímé, bezprostřední, smyslové
pozorování samotným kolegiálním správním
orgánem, tedy jednotlivými volenými členy
Rady, kteří následně rozhodují.
[26] Z výše uvedených úvah i z citovaného rozhodnutí druhého senátu je patrné, že
právě bezprostřednost a přímost pozorování
je nenahraditelný rys v řízení před Radou a není možno se mu vyhnout odkazem na zprostředkovanou analýzu, aniž by členové Rady
záznam, za který mohou udělit citelnou pokutu, na vlastní oči viděli. Lze totiž předpokládat, že v mnoha případech se jedná o hraniční jevy, jejichž hodnocení má vysoce
subjektivními a hodnotové aspekty, které
úřednická analýza, která jej shrnuje, rozhodně nemůže nahradit. Nutno podotknout, že
nejen hodnocení, ale i sama selekce do analýzy je projevem subjektivního náhledu na věc,
takže by v případě, že by analýza nahradila
protokol, došlo k situaci, kdy by de facto rozhodovali nikým nevolení úředníci namísto
osobního rozhodování členů Rady.
[27] Zákonodárce jednoznačně stanovil,
že členové Rady vykonávají své funkce osobně a pro svůj výkon nesmějí přijímat žádné
pokyny a instrukce. Vzhledem k tomu, že
v pravomoci Rady je rozhodovat o závažných
otázkách ústavněprávního charakteru, zejména pak svými rozhodnutími omezovat
svobodu projevu, je zcela zásadní, aby v rámci řízení členové Rady rozhodovali osobně.
To ostatně podporuje i historický argument,
když z důvodových zpráv k mediálním zákonům vyplývá, že právě z hlediska státního dohledu nad masovými médii je zásadní, aby
členové Rady svůj mandát vykonávali osobně.
Ostatně nezávislost a samostatnost v rozhodování jsou jedním z důvodů, proč u členů
Rady existuje celá řada inkompatibility funkcí a dalších omezení (viz § 7 odst. 9, odst. 11,
odst. 12 a odst. 13 zákona o vysílání). Potřeba
osobního rozhodování členů Rady pak vyvstane např. v souvislosti s pravomocí Rady dohlížet na dodržování zásad objektivity a vyváženosti v politicko-publicistických pořadech.
[28] Na základě výše uvedené argumentace tedy rozšířený senát dospěl k závěru, že
analýza Úřadu protokol ve smyslu § 18 správního řádu nahradit nemůže.
[29] Žalovaná Rada argumentuje ve svém vyjádření k postoupení věci rozšířenému senátu
nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010,
sp. zn. I. ÚS 1898/09, č. 27/2010 Sb. ÚS, či nálezem ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09,
č. 3/2010 Sb. ÚS, z nichž je podle Rady možné
seznat právní názor Ústavního soudu týkajícího se těsné provázanosti Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako výkonného
orgánu a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako kolegiálního orgánu, s tím, že je nutné považovat úkon výkonného orgánu Rady
pro rozhlasové a televizní vysílání za úkon Rady jako takové. Ve skutečnosti však Ústavní
soud tuto provázanost spatřuje pouze v jednom dílčím procesním ohledu, a to otázce
počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty
pro uložení pokuty ve správním řízení.
„[R]ada pro rozhlasové a televizní vysílání
je především správní orgán, který sice vydává rozhodnutí kolektivní formou, není však
možné odvozovat běh správních lhůt výhradně od jejích zasedání. Podle takovéto
úvahy by například bylo obtížné dodržet doručení rozkladu rozkladové komisi v patnáctidenní lhůtě. Pro takové účely slouží výkonný orgán,
jímž je v projednávaném
případě Úřad Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.“ Na vzniklou otázku, kterou řeší
rozšířený senát, tedy citovaný nález Ústavního soudu nedopadá. Lze tak uzavřít, že pro
účely rozhodování v rámci správního řízení
není možné Úřad a Radu považovat za jeden
subjekt.
[30] Problematika důkazních prostředků
ve správním řízení má inherentně i ústavní
dimenzi. Dokazování ve správním řízení, obzvláště v citlivé oblasti správního trestání,
kam sankční řízení před Radou nepochybně
patří, musí splňovat ústavní parametry dokazování a respektovat ústavní a mezinárodní
kautely spravedlivého procesu. Vzhledem
k citelné ekonomické újmě, které mohou pokuty Rady přivodit, je třeba pečlivě dbát na
to, aby účastníci řízení měli zaručena všechna procesní práva. Této interpretaci svědčí
i komparativní perspektiva. V zahraniční
právní úpravě zpravidla nenajdeme ustanovení o protokolu o provádění důkazů, proto-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
že převažuje právo účastníka být vždy přítomen ústnímu jednání před mediální radou,
která jedná zpravidla veřejně. Pokud se sankční řízení dostane do určitého stadia, je nařízeno ústní jednání s účastí vysílatele, na němž se
pak provádějí důkazy, k nimž se vysílatel může
přímo na jednání vyjadřovat. Tak je tomu kupř.
ve Velké Británii, Francii nebo Španělsku.
[31] České mediální právo se svým obsahem hmotným, institucionálním, kompetenčním i procesním nijak zvlášť nevymyká
z obecné úpravy správního řízení a správního trestání. Není proto důvodu, aby v řízení
o správních deliktech z této oblasti regulace
platila jiná pravidla, než která tato řízení obvykle provází. Rozšířený senát proto považuje za zcela zásadní, aby Rada v takovém řízení,
které svým charakterem spadá i pod článek 6
Evropské úmluvy o ochraně základních práv
a svobod ve smyslu „trestního obvinění“, respektovala zásadu ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Tyto principy totiž zajišťují,
aby ten orgán, který rozhoduje o vině a sankci za správní delikt, byl autenticky přítomen
a bezprostředně ovlivněn před ním provedenými důkazy, které zhodnotí a posléze z nich
vyvodí správná a úplná skutková zjištění,
podřadí je pod příslušnou právní kvalifikaci
a konečně rozhodne o případné sankci. Dokazování tedy musí být primárně prováděno
při ústním jednání, o jehož konání bude
účastník sankčního řízení předem vyrozuměn ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu,
aby mohl případně využít svého práva být
přítomen a měl možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Pouze výjimečně, za
zákonem stanovených podmínek, lze dokazování připustit i mimo rámec ústního jednání,
pak ale musí být o provedení takového důkazu vyhotoven protokol dle § 18 správního řádu. Právo účastníka být přítomen provedení
důkazu však zůstává i nadále zachováno, a to
v návaznosti na § 51 odst. 2 správního řádu.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
[32] Jak již bylo v rekapitulaci dosavadní
judikatury Nejvyššího správního soudu zmíněno, Ústavní soud „posvětil“ názor čtvrtého
senátu v několika odmítacích usneseních pouze implicitně (srov. usnesení ze dne 4. 11. 2008,
sp. zn. IV ÚS 2449/08, ze dne 3. 10. 2008,
sp. zn. IV. ÚS 1979/08, ze dne 27. 11. 2008,
sp. zn. III. ÚS 2122/08). V usnesení ze dne
8. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1839/11.
[21] I rozšířený senát tedy na základě výše
uvedené argumentace přijímá názor druhého senátu, že promítnutí audiovizuálního záznamu je specifickým případem ohledání ve
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
smyslu § 54 správního řádu. Při provádění takového důkazu mimo ústní jednání tedy musí být vyhotoven protokol dle § 18 správního
řádu.
[22] Význam protokolu o provedení důkazu (zde promítnutí záznamu) je totiž pro
účastníky řízení o správním deliktu zcela zásadní. Protokolace prováděných důkazů je významnou procesní zárukou, tento institut
ostatně prostupuje celým právním řádem
a objevuje se v řízení daňovém nebo v trestním a civilním soudním řízení. Dokazování
není možno až na zákonem stanovené výjimky provádět utajeným kabinetním způsobem.
Pokud se tedy záznam promítá mimo ústní
jednání Rady, musí být o takovém dokazování
pořízen protokol, který je pro účastníka řízení jistou formální garancí dokazování.
[23] Protokol o promítnutí audiovizuálního záznamu je „sterilním“ objektivním popisem přímého pozorování, formalizovaným
souhrnem, který obsahuje zejména souhrn
formálních údajů – místo, čas a označení úkonů, identifikaci přítomných osob, vylíčení
průběhu předmětných úkonů a další zákonné požadavky v souladu s obligatorními obsahovými náležitostmi protokolu dle § 18 odst. 2
správního řádu. Toto ustanovení nicméně obsahuje pouze tzv. minimální standard protokolu, v případě promítání audiovizuálního
záznamu je vhodné popsat kromě běžných
náležitostí i technické parametry záznamu,
např. kvalitu promítání.
[24] Rozšířený senát však na okraj podotýká, že nikterak nepředjímá procesní důsledky
případného nedodržení zákonných náležitostí týkající se protokolu o promítnutí audiovizuálního záznamu před Radou, neboť tato
otázka mu k posouzení předložena nebyla.
[25] V této souvislosti je také potřeba rozsoudit spornou podotázku, zda analýza Úřadu
Rady pro rozhlasové a televizní vysílání může
nahradit protokol o úkonu. Analýza zvukově
obrazového záznamu pořadu, kterou zpracovali pracovníci Úřadu Rady, má pouze charakter servisního shrnujícího materiálu, který
je pouze zprostředkovaný a obsahuje hodnotící či kritické prvky. Ohledání však z defini-
ce vyžaduje přímé, bezprostřední, smyslové
pozorování samotným kolegiálním správním
orgánem, tedy jednotlivými volenými členy
Rady, kteří následně rozhodují.
[26] Z výše uvedených úvah i z citovaného rozhodnutí druhého senátu je patrné, že
právě bezprostřednost a přímost pozorování
je nenahraditelný rys v řízení před Radou a není možno se mu vyhnout odkazem na zprostředkovanou analýzu, aniž by členové Rady
záznam, za který mohou udělit citelnou pokutu, na vlastní oči viděli. Lze totiž předpokládat, že v mnoha případech se jedná o hraniční jevy, jejichž hodnocení má vysoce
subjektivními a hodnotové aspekty, které
úřednická analýza, která jej shrnuje, rozhodně nemůže nahradit. Nutno podotknout, že
nejen hodnocení, ale i sama selekce do analýzy je projevem subjektivního náhledu na věc,
takže by v případě, že by analýza nahradila
protokol, došlo k situaci, kdy by de facto rozhodovali nikým nevolení úředníci namísto
osobního rozhodování členů Rady.
[27] Zákonodárce jednoznačně stanovil,
že členové Rady vykonávají své funkce osobně a pro svůj výkon nesmějí přijímat žádné
pokyny a instrukce. Vzhledem k tomu, že
v pravomoci Rady je rozhodovat o závažných
otázkách ústavněprávního charakteru, zejména pak svými rozhodnutími omezovat
svobodu projevu, je zcela zásadní, aby v rámci řízení členové Rady rozhodovali osobně.
To ostatně podporuje i historický argument,
když z důvodových zpráv k mediálním zákonům vyplývá, že právě z hlediska státního dohledu nad masovými médii je zásadní, aby
členové Rady svůj mandát vykonávali osobně.
Ostatně nezávislost a samostatnost v rozhodování jsou jedním z důvodů, proč u členů
Rady existuje celá řada inkompatibility funkcí a dalších omezení (viz § 7 odst. 9, odst. 11,
odst. 12 a odst. 13 zákona o vysílání). Potřeba
osobního rozhodování členů Rady pak vyvstane např. v souvislosti s pravomocí Rady dohlížet na dodržování zásad objektivity a vyváženosti v politicko-publicistických pořadech.
[28] Na základě výše uvedené argumentace tedy rozšířený senát dospěl k závěru, že
analýza Úřadu protokol ve smyslu § 18 správního řádu nahradit nemůže.
[29] Žalovaná Rada argumentuje ve svém vyjádření k postoupení věci rozšířenému senátu
nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010,
sp. zn. I. ÚS 1898/09, č. 27/2010 Sb. ÚS, či nálezem ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09,
č. 3/2010 Sb. ÚS, z nichž je podle Rady možné
seznat právní názor Ústavního soudu týkajícího se těsné provázanosti Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako výkonného
orgánu a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako kolegiálního orgánu, s tím, že je nutné považovat úkon výkonného orgánu Rady
pro rozhlasové a televizní vysílání za úkon Rady jako takové. Ve skutečnosti však Ústavní
soud tuto provázanost spatřuje pouze v jednom dílčím procesním ohledu, a to otázce
počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty
pro uložení pokuty ve správním řízení.
„[R]ada pro rozhlasové a televizní vysílání
je především správní orgán, který sice vydává rozhodnutí kolektivní formou, není však
možné odvozovat běh správních lhůt výhradně od jejích zasedání. Podle takovéto
úvahy by například bylo obtížné dodržet doručení rozkladu rozkladové komisi v patnáctidenní lhůtě. Pro takové účely slouží výkonný orgán,
jímž je v projednávaném
případě Úřad Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.“ Na vzniklou otázku, kterou řeší
rozšířený senát, tedy citovaný nález Ústavního soudu nedopadá. Lze tak uzavřít, že pro
účely rozhodování v rámci správního řízení
není možné Úřad a Radu považovat za jeden
subjekt.
[30] Problematika důkazních prostředků
ve správním řízení má inherentně i ústavní
dimenzi. Dokazování ve správním řízení, obzvláště v citlivé oblasti správního trestání,
kam sankční řízení před Radou nepochybně
patří, musí splňovat ústavní parametry dokazování a respektovat ústavní a mezinárodní
kautely spravedlivého procesu. Vzhledem
k citelné ekonomické újmě, které mohou pokuty Rady přivodit, je třeba pečlivě dbát na
to, aby účastníci řízení měli zaručena všechna procesní práva. Této interpretaci svědčí
i komparativní perspektiva. V zahraniční
právní úpravě zpravidla nenajdeme ustanovení o protokolu o provádění důkazů, proto-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
že převažuje právo účastníka být vždy přítomen ústnímu jednání před mediální radou,
která jedná zpravidla veřejně. Pokud se sankční řízení dostane do určitého stadia, je nařízeno ústní jednání s účastí vysílatele, na němž se
pak provádějí důkazy, k nimž se vysílatel může
přímo na jednání vyjadřovat. Tak je tomu kupř.
ve Velké Británii, Francii nebo Španělsku.
[31] České mediální právo se svým obsahem hmotným, institucionálním, kompetenčním i procesním nijak zvlášť nevymyká
z obecné úpravy správního řízení a správního trestání. Není proto důvodu, aby v řízení
o správních deliktech z této oblasti regulace
platila jiná pravidla, než která tato řízení obvykle provází. Rozšířený senát proto považuje za zcela zásadní, aby Rada v takovém řízení,
které svým charakterem spadá i pod článek 6
Evropské úmluvy o ochraně základních práv
a svobod ve smyslu „trestního obvinění“, respektovala zásadu ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Tyto principy totiž zajišťují,
aby ten orgán, který rozhoduje o vině a sankci za správní delikt, byl autenticky přítomen
a bezprostředně ovlivněn před ním provedenými důkazy, které zhodnotí a posléze z nich
vyvodí správná a úplná skutková zjištění,
podřadí je pod příslušnou právní kvalifikaci
a konečně rozhodne o případné sankci. Dokazování tedy musí být primárně prováděno
při ústním jednání, o jehož konání bude
účastník sankčního řízení předem vyrozuměn ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu,
aby mohl případně využít svého práva být
přítomen a měl možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Pouze výjimečně, za
zákonem stanovených podmínek, lze dokazování připustit i mimo rámec ústního jednání,
pak ale musí být o provedení takového důkazu vyhotoven protokol dle § 18 správního řádu. Právo účastníka být přítomen provedení
důkazu však zůstává i nadále zachováno, a to
v návaznosti na § 51 odst. 2 správního řádu.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
[32] Jak již bylo v rekapitulaci dosavadní
judikatury Nejvyššího správního soudu zmíněno, Ústavní soud „posvětil“ názor čtvrtého
senátu v několika odmítacích usneseních pouze implicitně (srov. usnesení ze dne 4. 11. 2008,
sp. zn. IV ÚS 2449/08, ze dne 3. 10. 2008,
sp. zn. IV. ÚS 1979/08, ze dne 27. 11. 2008,
sp. zn. III. ÚS 2122/08). V usnesení ze dne
25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1171/09, pak Ústavní soud stěžovatele k jeho námitce směřující
k absenci protokolu o promítnutí záznamu
pouze výslovně odkázal na příslušné části
rozsudku Nejvyššího správního soudu s tím,
že ze strany tohoto soudu jde ve vztahu
k utváření skutkového podkladu pro rozhodnutí o dlouhodobě zastávaný názor. Ústavní
soud se však samostatně v žádném závazném
nálezu k předmětné otázce nevyjádřil. Nejvyšší správní soud plně respektuje Ústavní
soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti,
který je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí
obecných soudů a rušit je, pokud nepřípustně zasáhla do ústavně zaručených práv.
V rámci ústavního přezkumu je oprávněn interpretovat rozhodné právo a obecné soudy
mají jeho výklad ve své judikatuře reflektovat
tak, aby nevybočily z ústavních limitů. Mimo
rámec ústavního přezkumu však obecné soudy mohou své rozhodovací činnosti dospět
k výkladu příznivějšímu pro účastníka řízení,
než jaký zaujal Ústavní soud. Právě o takový
případ v projednávané věci jde, a proto právní názor vyjádřený v odmítacích usneseních
Ústavního soudu nebrání, aby rozšířený senát zaujal názor jiný. Ve vztahu k závaznosti
usnesení Ústavního soudu přitom rozšířený
senát vychází zejména ze závěrů nálezu
Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn.
IV. ÚS 301/05, č. 190/2007 Sb. ÚS, body 88 a 89,
či z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 3. 2011, čj. 8 Afs
48/2009-80, č. 2315/2011 Sb. NSS, bod 21. (...)
Česká televize proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty, o kasační k § 18 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) stížnosti žalobkyně.