4 As 36/2007

4 As 36/2007- 121 - text

4 As 36/2007 - 121

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: CET 21 spol. s r. o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2007, č. j. 10 Ca 328/2006 – 62,

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

1. Účastník řízení dne 2. října 2005 odvysílal na programu Nova v rámci série pořadů s názvem Big Brother od 20:00 do 21:55 hod. díl, ve kterém byly zjištěny nevhodné formy komunikace, vulgarita, hrubost, destruktivní komunikace, pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky – zejména odosobněná komunikace, manipulace a častá prezentace kouření a konzumace alkoholu některých soutěžících. Ohledně konkrétních forem prezentace tohoto závadného jednání žalovaná odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí.

2. Tímto jednáním došlo k porušení povinnosti stanovené § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době od 6:00 hodin do 22:00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.

2. Tímto jednáním došlo k porušení povinnosti stanovené § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době od 6:00 hodin do 22:00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.

3. Za porušení povinnosti uvedené v odst. 2 výše uvedeným způsobem se účastníkovi řízení podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. ukládá pokuta ve výši 1 500 000 Kč.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí (které rozčlenila do VII. bodů) žalovaná zejména uvedla, dne 9. listopadu 2005 provedla vyhodnocení vysílání další série Big Brother od 30. září do 12. října 2005 s tím, že analýza vysílání ze dne 2. října 2005 od 20:00 do 21:50 hod. diagnostikovala následující možná provinění vůči § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.:

a) Patologické formy komunikace jako normalita- agresivita, vulgarita, destruktivní komunikace;

b) Pro děti nevhodné prezentace sexuální tématiky – odosobněné sexuální komunikace a manipulace;

c) Prezentace kouření a konzumace alkoholu (včetně opilosti) jako běžné formy jednání mladých lidí;

Po zhodnocení vyjádření účastníka řízení žalovaná výslovně uvedla, že ve správním řízení hodnotila, zda pořad Big Brother vysílaný dne 2.října 2005 od 20:00 hod. na programu Nova mohl ohrozit psychický, fyzický nebo mravní vývoj dětí či mladistvých. Podle žalované pořad divákům předváděl závadné formy komunikace - vulgaritu a agresivitu, prezentoval nevhodnou formou sexuální tématiku a časté kouření a konzumaci alkoholu některých soutěžících. Toto konkrétní jednání bylo podle žalované přítomno v těchto sekvencích pořadu: v agresivní komunikaci mezi O., T. a F. týkající se úklidu, agresivní komunikaci i další jednání L. v souvislosti s žárlivými scénami vůči F. a T. a agresivní formy jednání L. při nácviku vystoupení na téma Moulin Rouge.

K bodu a) žalovaná uvedla, že šlo o zejména o agresivní komunikaci mezi O., T. a F. týkající se úklidu, dále agresivní komunikaci i další jednání L. v souvislosti s žárlivými scénami vůči F. a T., dále agresivní formy jednání Leny při nácviku vystoupení na téma z Moulin Rouge.

K bodu b) žalovaná uvedla, že prezentace sexuálně podmíněného jednání byla v tomto dílu seriálu z hlediska mravního a psychosexuálního vývoje dětí závadná v několika rovinách. Především vztah S. a K. byl prezentován jako sázkově zajímavá podívaná, kde šlo jen o to, jestli S. nakonec K. „dostane“, nebo ne. Sexualita je zde pojímána naprosto manipulativně a samotným moderátorem L. M. je interpretována jako prostředek zábavného pobavení diváků. Velice podobně je pojata i prezentace dění mezi L. a F.. Od obou se diváci separátně dozvídají, že jeden druhého ve skutečnosti nemilují (L. dokonce uvádí, že „přišel tenhle pornoherec a ona najednou myslí rozkrokem“). Žalovaná zejména vytkla stěžovatelce zařazení vrcholně nevhodné scény ve vířivce, kde pod vlivem alkoholu L. s E. zkouší lesbický sex. Celá scéna probíhající v doprovodu písně „Láska je láska“ je závadná především tím, že toto jednání je důsledkem opilosti mající za následek ztrátu lidské důstojnosti aktérek. Postoj provozovatele k odvysílaným scénám podle názoru žalované dobře odráží výrok moderátora L. M., který uvedl, že „za ten mimořádný výkon si aktérky zaslouží také mimořádný potlesk.“

Konečně k bodu c) žalovaná uvedla, že někteří soutěžící (tentokrát L., E., Š.) často v záběrech kouří, ačkoliv jde o zdraví ohrožující jednání. Alkohol (pivo) byl v pořadu použit jako odměna pro pánské osazenstvo.

Pod bodem IV. odůvodnění rozhodnutí žalované je objasněna aplikační úvaha žalované o skutečnostech, které sehrály rozhodující úlohu při jejím rozhodování. Předně žalovaná zdůraznila stanovisko dětského psychologa J. K., z něhož vyplývá, že prezentování uvedených forem jednání bez komentáře a hodnotícího rámce může vážně narušit morální vývoj dětí. Dále žalovaná vzala v úvahu stanovisko Pedagogické sekce Etického fóra ČR, které rovněž poukazuje na skutečnost, že pořad se může stát normou vedoucí k napodobování. Žalovaná shrnula své hodnocení prezentace předmětných forem jednání a vyjádřila přesvědčení, že pořad se vyvíjí prakticky pod přímým dohledem účastníka řízení, ten chování soutěžících ovlivňuje a také jim doplňuje zásoby alkoholu a cigaret. Účastník řízení tedy podle názoru žalované zadáváním úkolů soutěžícím ovlivňuje a navádí soutěžící k určitému jednání. Děti tak mohou považovat chování soutěžících za běžnou normu jednání. V této souvislosti poukázala na možnost požívání alkoholu či kouření u dětí žijících v domácnostech, kde jsou tyto látky dohledatelné. V takovém případě podle názoru žalované nepochybně hrozí nebezpečí ohrožení fyzického, psychického či mravního vývoje dětí.

V odůvodnění rozhodnutí (konkrétně v bodě V.) se žalovaná zabývala výkladem jednotlivých neurčitých pojmů tvořících skutkovou podstatu předmětného správního deliktu. Odkázala na čl. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále také jen „ÚPD“) a uvedla, že dítětem se rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Dle čl. 3 ÚPD musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo, správními orgány nebo zákonodárnými orgány. Čl. 17 ÚPD pak upravuje důležitou funkci hromadných sdělovacích prostředků tak, že za tímto účelem státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, povzbuzují podle čl. 17 písm. e) Úmluvy tvorbu odpovídajících zásad ochrany dítěte před informacemi a materiály škodlivými pro jeho blaho majíce na mysli ustanovení čl. 13 a 18 Úmluvy. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině pak rozlišuje dítě zletilé a nezletilé. Dle ustanovení § 8 odst. 2 občanského zákoníku se zletilosti nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné. Za mladistvého se dle ustanovení § 74 trestního zákona považuje osoba, která v době spáchání trestného činu dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého věku. Žalovaná tedy má za to, že v souladu s její povinností dohlížet na dodržování zákonů v oblasti vysílání je také dohlížet v oblasti vysílání na zájmy a blaho dětí tak, jak vychází především z Úmluvy. Další, v právním řádu užívaný, pojem dětí a mladistvých je pak již podskupinou této definice a nepřekračuje její věkové hranice. Žalovaná tedy tvrdí, že ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. rozumí pod pojmem děti a mladiství všechny osoby ve věku do osmnácti let bez dalšího přesnějšího vymezení. Žalovaná se dále zabývala pojmy ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje. Čl. 7 odst. 2 Evropské úmluvy o přeshraniční televizi uvádí: „Všechny části programů, které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících, nesmějí být zařazovány do vysílání v čase, kdy je pravděpodobné, že by je tyto osoby mohly sledovat.“ Tato podmínka je dle žalované přímo aplikovaná právě v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.

Žalovaná se domnívá, že není nutné polemizovat nad obsahem slova vývoj, jakož i pojmu fyzický, neboli tělesný, a pojmu psychický, neboli duševní, neboť se dle jejího názoru jedná o pojmy obecně známé. V případě pojmu morální vychází žalovaná z morálky, tedy sféry lidského jednání a chování pozorovatelné z hlediska etických hodnot; morální pak chápe jako soubor pravidel morálky, jimiž se řídí jednání lidí v určité společnosti. V této souvislosti považuje žalovaná za vhodné zmínit také pojem dobré mravy, tj. měřítko hodnocení konkrétních situací, odpovídající obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Možné ohrožení pak žalovaná vykládá jako případnou, možnou odchylku z normálního (obvyklého, běžného, průměrného) vývoje jedince v důsledku shlédnutí pořadu nebo upoutávky v televizním vysílání, ke které ale fakticky nemusí dojít (může jí být včasným zásahem, např. dalších osob, zabráněno). Žalovaná se zabývala definováním možného ohrožení mravního vývoje dětí a mládeže. Předně podle jejího názoru jde o zjištění vývojové psychologie týkající se utváření mravního uvažování jako universální regulační kompetence, která je nezbytná pro chápání norem, interpretaci jejich významu a formování následného jednání. Z tohoto hlediska je ohrožením zdravého mravního vývoje vše, co jednak podlamuje vůbec schopnost mravního rozhodování (například ignorováním morální dimenze lidského jednání), jednak brání vývoji mravního života dosáhnout zralé fáze autonomní mravnosti založené na funkci citlivého svědomí. Konečně zde existuje souhlas společnosti ohledně morálních vlastností, které by bylo potřeba u dětí především pěstovat, jako např. slušnost, ohleduplnost, pracovitost, samostatnost, odpovědnost, nesobeckost, zásadovost atd. Souhrnně je tedy možno podle žalované konstatovat, že prezentace, které svým celkovým vyzněním působí proti výše uvedeným žádoucím mravním orientacím, ohrožují zdravý mravní vývoj dětí a mladistvých. Pro ono celkové vyznění přitom hraje mimořádně důležitou roli jak kontext vysílání (například zde chybí či nechybí v rámci daného pořadu taková morální korekce, která umožní dítěti či mladistvému se správně orientovat), tak i širší kontext celospolečenský (jde-li např. o vysílání, jehož působení se stane významnou součástí širšího společenského života alespoň po určitou dobu). Žalovaná má za to, že je její povinností dohlížet, aby konkrétním pořadem nebo upoutávkou nemohla být způsobená odchylka od jedinečného vývoje osobnosti dítěte, a to jednotlivě nebo současně ve všech součástech jeho vývoje, tedy tělesné či duševní, jakož i v obou současně, která by se odrazila v jeho normách chování. Žalovaná také pro úplnost uvádí v odůvodnění definici pojmu „pořad“, jak je uvedena v ustanovení § 2 odst. 1 písm. j) zákona č. 231/2001 Sb., dle níž považuje za pořad každý díl Big Brothera jednotlivě. Pořadem se podle jejího názoru rozumí obsahově souvislá, celistvá a časově ohraničená část rozhlasového a televizního vysílání.

Žalovaná na základě výše uvedeného hodnocení uzavřela, že pořad Big Brother vysílaný dne 2. 10. 2005 od 20:00 do 21:55 hod. naplnil znaky porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., přičemž pro naplnění skutkové podstaty porušení zákona jsou dle názoru žalované nezbytné tyto atributy: a) pořad byl zařazen do vysílání mezi 6:00 a 22:00 hod.; b) postačuje pouhá možnost ohrožení vývoje dětí a mladistvých, není třeba ohrožení faktické; c) pořad dle názoru žalované může ohrozit fyzický, psychický nebo morální vývoj, k čemuž stačí ohrožení byť jen jedné z těchto komponent vývoje dítěte (fyzického, psychického nebo morálního vývoje); d) pořad může ohrozit vývoj dětí a mladistvých, přičemž do této skupiny dle výkladu žalované náleží jak adolescenti, tak i děti předškolního a mladšího školního věku. Pro děti mladší 15 let považuje žalovaná pořad za zvláště nebezpečný. Žalovaná má za to, že v odůvodnění zřetelně vysvětlila všechny úvahy, kterými při posuzování pořadu byla vedena. Své rozhodnutí hodnotí jako zcela souladné s platnou právní úpravou a uvádí, že k hodnocení možného ohrožení dětí přistoupila z pohledu rodičů a veřejnosti. Domnívá se, že v daném případě se jedná o možné ohrožení, které je s to prokázat na základě obecně známých skutečností, jakož i životních a rodičovských zkušeností jednotlivých členů žalované. Žalovaná konstatuje, že účastník řízení porušil ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., tedy povinnost nezařazovat v době od 6:00 do 22:00 hodin do vysílání pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých tím, že dne 2. října 2005 od 20:00 do 21:55 hod. na programu Nova odvysílal pořad Big Brother.

V bodě VI. odůvodnění rozhodnutí žalovaná uvedla, že účastníkovi řízení bylo v minulosti uloženo upozornění na porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. a byla mu za takové porušení udělena pokuta - např. rozhodnutím sp. zn. Rpo/57/05, za odvysílání reportáže „Psí zápasy‘. Žalovaná má proto za prokázané, že účastník řízení byl v minulosti upozorněn na porušování zákona, k němuž docházelo tím, že do vysílání zařadil v době od 6:00 do 22:00 hod. pořady, které mohly ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých.

Z bodu VII. odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se žalovaná zabývala i výší pokuty. Výslovně uvedla, že jsou dány všechny zákonné podmínky pro uplatnění sankce v mezích zákona č. 231/2001 Sb., a proto rozhodla dle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. o uložení pokuty ve výši 1 500 000 Kč. Doplnila, že byla omezena dolní a horní hranicí stanovenou zákonem a při stanovení výše pokuty byla vedena následujícími úvahami. K míře zavinění uvedla, že vysílání pořadu, jeho obsah, ovlivňování průběhu pořadu je v plné míře kontrolováno provozovatelem; v tomto pořadu je sestřih z minulých dní. Je tedy zcela na rozhodnutí samotného provozovatele, jaké úseky z nahraného materiálu do vysílání zařadí. Nejedná se o první pořad ze série a provozovatel již věděl, že žalovaná považuje některé typy chování účastníků za nevhodné a mohl je eliminovat, což neučinil. Účastník řízení pořad v této podobě tudíž zařadil do vysílání vědomě a úmyslně. K rozsahu a dosahu vysílání žalovaná uvedla, že účastník řízení je provozovatel televizního vysílání s celoplošnou působností, (tj. více než 70% obyvatel ČR.) Žalovaná má za prokázaný značný územní rozsah vysílání co do velikosti území, jakož i dosah vysílání co do počtu diváků. K finančnímu prospěchu účastníka řízení uvedla, že zvýšená sledovanost přinesla účastníku řízení finanční prospěch, avšak tento finanční prospěch v konkrétní výši nelze prokázat důkazními prostředky žalované dostupnými, proto tato skutečnost neměla na stanovení výše pokuty vliv. K závažnosti věci uvedla, že se jedná o prezentaci několika závadných prvků, konkrétně vulgarity, nevhodnou prezentaci sexuálních námětů, promiskuitní chování, manipulativní přístup k sexu, velmi nevhodná scéna ve vířivce a prezentace zdraví škodlivého jednání – požívání alkoholu a kouření, a to ve vyšší intenzitě. K povaze vysílaného pořadu uvedla, že jde o tzv. reality show, nový typ pořadu, který je možno označit spíše za zábavný, což však nevylučuje možnost ohrožení vývoje děti a mládeže obsahem tohoto pořadu. S odkazem na uváděné uzavřela, že účastník řízení výše uvedeným jednáním porušil svou povinnost podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., čímž se dopustil správního deliktu podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., za který lze uložit pokutu ve výši od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč. Žalovaná uzavřela, že za spáchání tohoto správního deliktu uložila účastníku řízení pokutu ve výši 1 500 000 Kč a poučila účastníka řízení, že proti tomuto rozhodnutí může podat podle § 66 zákona č. 231/2001 Sb. žalobu k městskému soudu, a to ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí.

Ze správního spisu dále vyplývá, že označené rozhodnutí bylo účastníku řízení doručeno dne 21. 8. 2006. Stejně tak ze spisu vyplývá, že proti označenému správnímu rozhodnutí podal účastník řízení v zákonné dvouměsíční lhůtu žalobu, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2007, č. j. 10 Ca 328/2006 – 62, zamítnuta jako nedůvodná s odůvodněním rekapitulovaným výše.

Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti týkající se projednání posuzované věci městským soudem.

Z protokolu o jednání ze dne 25. 1. 2007 je patrné, že městský soud se rozhodl z navrhovaných důkazů provést důkaz znaleckým posudkem PhDr. Slavomila Hubálka, dále rozhodnutími žalované ze dne 27. 4. 2005, č. j. Rpo/57/05/1314, a dalšími rozhodnutími žalované. Dále se městský soud usnesl provést dokazování zvukově-obrazovým záznamem předmětného dílu pořadu Big Brother. Další důkazy navržené stěžovatelkou městský soud nepřipustil.

Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení § 102 a § 104 s. ř. s.

Dále Nejvyšší správní soud před samotným podrobným posouzením kasačních námitek stěžovatelky považuje za vhodné vymezit obecná východiska a roviny, v nichž posuzovanou věc podrobil přezkumu, a zároveň definovat obecné právní úvahy, které považuje za jádro řešení posuzované věci.

V nejobecnější rovině se v posuzované věci jedná o střet dvou právem chráněných hodnot a legitimních zájmů. V prvé řadě se jedná o svobodu slova a šíření myšlenek či informací, která je základním lidským právem, a to jak v rovině aktivní, tedy šíření takových myšlenek a informací, tak i v rovině pasivní, tedy právu na získávání takových informací. Naproti tomu je zde právem chráněný zájem a blaho dítěte, reprezentovaný fyzickým, psychickým a mravním vývojem jeho osobnosti, který nesmí být výkonem svobody slova a šíření informací v rozsahu určitého právem vymezeného prostoru narušen. V prvé řadě je zapotřebí nastínit právní úpravu střetu těchto dvou právem chráněných zájmů v rovině mezinárodního i vnitrostátního práva.

V rovině mezinárodněprávních norem dopadajících na tuto problematiku je třeba vyjít z obecného rámce práva na svobodu projevu a rozšiřování myšlenek a informací v zásadě bez zásahů státních orgánů (čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhl. pod č. 209/1992 Sb.). Podle ustanovení čl. 10 odst. 2 této Úmluvy dále platí, že „výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“ Z dalších mezinárodněprávních pramenů práva, které upravují práva provozovatelů televizního vysílání a možnost státní ingerence do tohoto dovoleného jednání, je třeba jmenovat Evropskou úmluvu o přeshraniční televizi, ve znění Protokolu pozměňujícího tuto Úmluvu (vyhl. pod č. 57/2004 Sb. m. s.), která v čl. 7 odst. 2 stanovuje, že všechny části programů, které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících, nesmějí být zařazovány do vysílání v čase, kdy je pravděpodobné, že by je tyto osoby mohly sledovat.

Úmluva o právech dítěte (vyhlášena jako sdělení č. 104/1991 Sb.) obsahuje k předmětné problematice úpravu několika povinností státu vzhledem k regulaci ochrany dětí před škodlivým vlivem masmédií. Především se jedná o pozitivní povinnost povzbuzovat hromadné sdělovací prostředky k šíření informací a materiálů, které jsou pro dítě sociálně a kulturně prospěšné [čl. 17 písm. a) ÚPD], a zejména povinnost zajistit tvorbu odpovídajících zásad ochrany dítěte před informacemi a materiály škodlivými pro jeho blaho, majíce na mysli ustanovení článků 13 a 18 ÚPD. Čl. 13 ÚPD upravuje právo dítěte na svobodu projevu, které zahrnuje i oprávnění získávat informace šířené hromadnými sdělovacími prostředky. Podle odst. 2 písm. b) tohoto článku může výkon tohoto práva podléhat určitým omezením. Tato omezení však musí být stanovena zákonem a být nutná k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky. Smyslem tohoto ustanovení Úmluvy je vymezit právo dítěte seznamovat se s určitými druhy informací, které mohou narušovat jeho zájmy, pouze v rámci vymezeném veřejnoprávní regulací smluvní strany ÚPD. Veřejnoprávní povinnosti státu regulovat předmětnou problematiku tedy odpovídá i příslušné omezení práva dítěte na takové informace.

Vnitrostátní česká právní úprava této problematiky vychází z mezinárodněprávního normativního rámce a stanovuje provozovatelům televizního vysílání určité povinnosti a omezení v duchu čl. 10 odst. 2 Úmluvy, které slouží k ochraně veřejného pořádku a hodnot, které je společnost povinna v duchu principů právního státu chránit. Dále vnitrostátní právní úprava také určuje příslušné orgány, které mají zákonem stanovenou pravomoc a působnost k dozoru a kontrole činnosti provozovatelů vysílání. Tak podle ustanovení § 5 zákona č. 231/2001 Sb., který upravuje působnost žalované, je žalovaná mj. oprávněna dohlížet na dodržování právních předpisů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a podmínek stanovených v rozhodnutí o udělení licence či v rozhodnutí o registraci, resp. ukládat sankce podle tohoto zákona.

Provozovatel vysílání je z hlediska obsahu vysílaných pořadů vázán zákonným rámcem povinností, které je povinen při své činnosti respektovat. Mezi ně náleží i povinnost upravená v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění účinném do 30. 5. 2006, které stanoví, že jednou ze základních povinností provozovatele vysílání je nezařazovat do vysílání době od 06:00 hodin do 2200 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Tato kogentní právní norma má svou sankční část upravenou v ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. ve znění účinném do 30. 5. 2006, kde je vymezen diskreční prostor pro určení výše pokuty za porušení výše citovaného ustanovení § 32 odst. 1 písm. g): „Pokutu od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč uloží Rada provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud zařazuje do vysílání od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.“

Pro posouzení vymezení významu skutkové podstaty tohoto ustanovení zákona je zapotřebí zdůraznit, že pro její naplnění dostačuje pouhá schopnost předmětných pořadů a upoutávek (které jsou potenciálním nosičem prezentace závadného chování) ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Skutková podstata deliktu tedy může být naplněna bez ohledu na to, zda došlo byť alespoň u jedné osoby spadající do chráněné kategorie dětí a mladistvých ke skutečnému ohrožení jejího fyzického, psychického nebo mravního vývoje. Skutková podstata deliktu tedy v tomto případě postihuje potencialitu, nikoliv realitu dopadu odvysílaného pořadu či upoutávky na chráněnou skupinu dětí a mladistvých. Zakotvení této skutkové podstaty nelze tedy chápat jinak než jako zákonnou realizaci povinnosti státu ochránit děti (v terminologii ÚPD) před potenciálními škodlivými a rušivými vlivy masmediální komunikace, což je forma státní ingerence do základních práv, která je v souladu se zájmem společnosti jako celku a nezasahuje přitom nepřiměřeně do práv provozovatele vysílání. Správní orgán kompetentní k výkonu kontroly nad provozovaným vysíláním tedy není povinen prokazovat reálné naplnění skutkové podstaty, nýbrž pouze přesvědčivě, racionálně a řádně odůvodnit, z jakého důvodu považuje určité prezentované jednání za podřaditelné pod skutkovou podstatu deliktu.

Obě citovaná zákonná ustanovení pracují s neurčitými pojmy, a je na správním orgánu, aby konkrétní jednání delikventa pod rozsah těchto pojmů podřadil a zdůvodnil, proč podle jeho názoru takové jednání naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu. Na samotné oprávnění správního orgánu vykládat tyto pojmy je třeba nahlížet jako na souladné se základními ústavními mezemi výkonu státní moci obsaženými v čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to z důvodu, že zákonodárce správní orgán k takovému postupu sám zmocnil a poskytl mu tak pravomoc dotvořit právní normu dle podmínek konkrétního případu a konkrétního jednání účastníka řízení. Při výkonu této pravomoci však správní úřad nesmí meze tohoto zmocnění překročit. Nejvyšší správní soud považuje za nutné vymezit problém interpretace neurčitých pojmů podrobněji.

Jak vyplývá z logiky citovaných ustanovení, výklad neurčitých pojmů je klíčovou součástí mechanismu podřazení skutkové podstaty faktické pod skutkovou podstatu právní, tedy nutnou součástí zdůvodnění výroku o spáchání správního deliktu. V rovině určení výše sankce pak již nehraje roli samotné podřazení jednání stěžovatelky pod zákonnou skutkovou podstatu (formovanou neurčitými pojmy), nýbrž intenzita, kterou jednání stěžovatelky zvyšovalo pravděpodobnost ohrožení chráněné kategorie osob, tedy dětí a mladistvých a jejich fyzického, psychického a mravního vývoje. Při výkladu neurčitých pojmů je rozhodujícím kritériem posouzení správnosti této úvahy skutečnost, zda správní orgán definoval jednotlivé pojmové znaky neurčitých pojmů a konkretizoval, ve kterých skutkových okolnostech případu spatřuje jejich naplnění v konkrétním případu. V tomto ohledu lze poukázat na bohatou judikaturu k tomuto problému, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 5 Afs 151/2004, viz www.nssoud.cz, z něhož vyplývá, že při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit. Z rozsudku téhož soudu ze dne 22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005 – 62, pro neurčitý pojem plyne, že „..takový pojem zahrnuje jevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat. Jejich obsah a rozsah se může měnit, např. v závislosti na čase a místě aplikace právního předpisu. Zákonodárce tak vytváří správnímu orgánu prostor, aby zhodnotil, zda konkrétní případ lze podřadit pod neurčitý právní pojem či nikoliv. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se pak uvážení správního orgánu, na rozdíl od realizace diskreční pravomoci, zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení, tzn., že je nutno nejprve objasnit neurčitý právní pojem a jeho rozsah, a poté hodnotit, zda skutečnosti konkrétního případu lze zařadit do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu.“ V intencích judikatury Ústavního soudu je třeba rovněž podotknout, že při výkladu neurčitých pojmů je třeba vyhnout se libovůli či svévolné aplikaci práva, tj. situaci, kdy dojde k extrémnímu nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud dosavadní výkladovou praxi odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (viz blíže zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, nález ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 346/01, všechny přístupné na http:\\nalus.usoud.cz).

Žalovaná byla tedy povinna podřadit konkrétní jednání účastníka řízení pod rozsah neurčitých pojmů v souladu s jejich všeobecně v našem právním prostředí aktuálně akceptovaném významu v souladu s principy spravedlnosti a zákazu svévolné aplikace práva. V případě, že shledala, že jednání stěžovatelky naplňuje zákonné znaky, byla oprávněna uložit za toto jednání sankci. Správní rozhodnutí o vině a trestu za správní delikt by mělo být dostatečně odůvodněné, úplné, přesvědčivé a konzistentní, aby naplnilo požadavky na právní rozhodování v podmínkách materiálního právního státu. Při rozhodování o výši sankce je pak třeba kromě těchto obecných kritérií zohlednit především specifická kritéria stanovená pro tuto konkrétní formu správního trestání, která jsou obsažena v ustanovení § 61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., které stanoví, že „Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu.“ V posouzení hodnocení těchto kritérií ve vztahu k sankcionovanému jednání stěžovatelky žalovanou a posléze rovněž soudem je třeba hledat odpověď na otázku, zda byla sankce uložená za správní delikt přiměřená, či nikoliv. Nejvyšší správní soud se přitom přidržel své ustálené judikatury, podle níž správní orgán je povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které mu zákon předkládá a podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu (viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu dne 31. května 2007, č. j. 4 As 64/2005 – 59, dále také obdobně rozsudek téhož soudu ze dne 29. 6. 2005, č. j. 8 As 5/2005 - 53, oba přístupné na www.nssoud.cz).

Otázka soudního přezkumu správního uvážení co do samotného naplnění neurčitého pojmu jednáním účastníka řízení a co do výše pokuty je řešena rovněž ustálenou judikaturou. Při interpretaci neurčitého pojmu a podřazení jednání delikventa pod jeho rozsah se jedná o výlučnou pravomoc příslušného správního orgánu dotvářet právo, kterou zákonodárce svěřuje pouze jemu, nikoliv však soudu. Přezkoumává-li k námitce účastníka řízení soud interpretaci neurčitého pojmu správním orgánem, je jeho úkolem kontrola zákonnosti aplikace neurčitých pojmů a zejména přezkum odůvodnění v intencích zásad uvedených výše. Soudu však nepřísluší, aby správní orgán nahradil, provedl sám vlastní hodnocení a učinil závěr, zda předmětné jednání naplnilo či nenaplnilo neurčitý právní pojem, neboť by tak nepřípustným způsobem zasáhl do činnosti správního orgánu (viz blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005 – 62, přístupný na www.nssoud.cz). Naproti tomu, uvážení správního orgánu co do výše sankce za správní delikt je soudně přezkoumatelné v tzv. v plné jurisdikci, neboť soud je oprávněn v souladu s ustanovením § 78 odst. 2 s. ř. s. od pokuty upustit či její výši tzv. moderovat, tedy snížit v případě, že shledá výši pokuty uloženou správním orgánem jako zjevně nepřiměřenou okolnostem spáchání deliktu (viz k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 6 As 39/2006 - 1, rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 8 As 13/2006 - 115).

Nejvyšší správní soud proto na základě a v rozsahu námitek vznesených stěžovatelkou vážil, zda žalovaná v souzené věci postupovala v souladu se zákonem a principy právního státu a zda se soud k námitce stěžovatelky zabýval tím, zda žalovaná při interpretaci neurčitých pojmů postupovala zákonně a nepřekročila meze svého uvážení. Dále zaměřil svou pozornost na přiměřenost výše pokuty k jednání stěžovatelky, a to i s ohledem na možné využití moderačního oprávnění soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované. Kromě těchto nosných stížnostních bodů posuzované věci Nejvyšší správní soud samozřejmě přezkoumal i důvodnost ostatních námitek stěžovatelky, které míří zejména k procesním nedostatkům řízení před žalovanou, které mohly podle jejího názoru mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, a také k nedostatkům v řízení před městským soudem.

S přihlédnutím k výše definovaným obecným výkladovým východiskům a zároveň i specifikům předmětné věci Nejvyšší správní soud po jejím přezkoumání dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Ve stížnostním bodě č. 1) stěžovatelka zejména namítá, že se soud nevypořádal dostatečně s námitkou stěžovatelky o tom, že žalovaná řádně nevyložila pojmy uvedené v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) a ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. Nejvyšší správní soud uvádí, že z odůvodnění rozsudku nelze učinit závěr, že by soud tyto pojmy řádně nevyložil. Naopak, z odůvodnění plyne, že se městský soud zabýval všemi neurčitými pojmy vymezenými v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) a ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. Nejvyšší správní soud je přitom toho názoru, že výklad neurčitých pojmů nelze nikdy označit za komplexní či úplný, neboť tyto pojmy mění svůj obsah a rozsah v závislosti na konkrétních skutkových rysech případu, z čehož konec konců vyšel i městský soud při svém hodnocení věci. Interpretace provedená žalovanou i soudem je podle Nejvyššího správního soudu plně v souladu se zásadami výkladu neurčitých pojmů vymezenými výše, a to z následujících důvodů.

Stěžovatelka v kasační stížnosti relativizovala dopad označených neurčitých pojmů na posuzovanou věc, resp. obsáhle vyslovovala nesouhlas ze závěry žalované, jakož i soudu ohledně podřazení svého jednání pod rozsah těchto pojmů. S těmito tvrzeními stěžovatelky se Nejvyšší správní soud rovněž neztotožňuje, jelikož – jak již výše uvedl – neurčité právní pojmy žádný obecně daný ustálený význam nemají a je třeba je vykládat v souladu s uvedenými principy právního státu tak, jak vyžadují okolnosti případu. Posuzovanému jednání stěžovatelky podle názoru Nejvyššího správního soudu však lze v dané době a v daném situačním kontextu připsat všeobecně akceptovatelný právní význam a podřadit jej pod rozsah vykládaných neurčitých pojmů. Diskrece správního orgánu co do jejich významu (a tedy i smyslu v konkrétním posuzovaném případu) však nesmí přesáhnout tzv. meze správního uvážení dané základními ústavněprávními kautelami a principy právního státu. V posuzované věci Nejvyšší správní soud takové překročení mezí správního uvážení neshledal. K výkladu pojmu „mravní vývoj“ dětí a mladistvých Nejvyšší správní soud podotýká, že žalovaná nemá žádná svá vlastní kritéria mravnosti, jak tvrdila stěžovatelka, neboť se jedná o státní orgán, jehož činností není stanovovat taková kritéria. Zároveň je ovšem v souladu se zákonem pro účely řízení o uložení sankce za správní delikt podle zákona č. 231/2001 Sb. žalovaná bezpochyby povolána k tomu, aby si na základě interpretační úvahy učinila o obsahu a rozsahu těchto kritérií úsudek a aplikovala ho na skutkovou podstatu konkrétního případu. Přitom je zřejmé, že žalovaná vychází z obecného pojímání mravnosti tak, jak ho většinově vnímá současná společnost. Je třeba dále poukázat na to, že z žádného zákonného ustanovení nevyplývá povinnost žalované vykládat neurčité právní pojmy předem (tj. před zahájením řízení či před vydáním správního rozhodnutí) a taková povinnost zjevně nevyplývá ani z principu právní jistoty subjektů.

Naopak, smyslem ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. je postihnout jím vymezené skutkové jednání ex post na základě hodnocení tohoto jednání žalovanou. Informaci o výkladu neurčitých pojmů žalovanou mohla stěžovatelka získat z předchozí rozhodovací praxe žalované v obdobných případech, avšak ani taková informace by stěžovatelce nemohla zaručit „absolutní“ právní jistotu v tom směru, jak budou tyto neurčité pojmy žalovanou vyloženy za jiných skutkových okolností. Tímto nedochází ani k porušení principu předvídatelnosti právního rozhodování, kterým stěžovatelka argumentovala s poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, a to z důvodu, že předvídatelností nelze rozumět neměnnost výkladu neurčitých pojmů, které ze své podstaty rozšiřují významové pole právních norem a na určení jejich rozsahu v konkrétním případu závisí dopad zákonem stanovené sankce, která je sama o sobě co do svého zákonného rozsahu předvídatelná. Podle názoru Nejvyššího správního soudu musí být výklad neurčitých pojmů předvídatelný do té míry, že v obdobných případech musí být tyto pojmy vykládány obdobně, aby tak nedocházelo k libovůli při aplikaci práva a vytváření nedůvodného rozdílného zacházení s provozovateli vysílání. Z tohoto pohledu vyhlíží úvaha žalované, že není pochyb o tom, že vulgarismy či jiné formy nevhodné komunikace, byť jsou součástí sociální reality, nelze pokládat za vhodné podněty ovlivňující mravní vývoj dětí a mladistvých v pozitivním slova smyslu, jako přezkoumatelná i zákonná interpretace aplikovaných neurčitých pojmů „mravní vývoj dětí a mladistvých“. Jednání stěžovatelky představující skutkovou podstatu správního deliktu, které spočívalo v odvysílání těchto nevhodných forem komunikace v době, kdy u televizních přijímačů bylo možno důvodně předpokládat přítomnost nezletilých diváků, tedy v souladu s touto přezkoumatelnou správní úvahou naplnilo skutkovou podstatu správního deliktu uvedeného v ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. Lze tak souhlasit rovněž s argumentací městského soudu, který uvedl: „Správní orgán v daném případě dostál své interpretační povinnosti ve vztahu k neurčitým právním pojmům, jenž jsou obsaženy v ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) resp. ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť žalovaná se dostatečným způsobem zabývala interpretací neurčitých právních pojmů s ohledem na konkrétní skutkovou podstatu, a to i s přihlédnutím ke všem významným aspektům v dané věci.“ Městský soud podle názoru Nejvyššího správního soudu dostál své povinnosti přezkoumat interpretaci neurčitých pojmů žalovanou v rozměru přezkoumatelnosti a zákonnosti této výkladové úvahy a posoudil tak předmětnou žalobní námitku stěžovatelky správně. Z toho důvodu kasačním námitkám uvedeným v bodě č. 1 kasační stížnosti Nejvyšší správní soud stěžovatelce nemohl přisvědčit a plně se ztotožňuje se závěry městského soudu.

V stížnostním bodě č. 2 stěžovatelka zejména namítá, že nebyla předem upozorněna žalovanou na porušení zákona a nebyla jí tak dána příležitost napravit své jednaní. Dále stěžovatelka argumentovala tím, že nebyla předem seznámena s výkladem neurčitých pojmů, který žalovaná zaujala při posuzování této věci. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ustanovení § 59 zákona č. 231/2001 Sb. upravuje institut tzv. opatření k nápravě, který předchází udělení sankce za porušení povinností stanovených tímto zákonem. Toto ustanovení výslovně uvádí, že „...jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě.“ V odst. 2 a 3 téhož ustanovení je pak uvedeno, že „délka lhůty k nápravě podle předchozího odstavce musí být přiměřená charakteru porušené povinnosti, přičemž dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci neuloží.“ Smyslem a účelem tohoto institutu je nepochybně zajistit, aby provozovatel vysílání nebyl potrestán za deliktní jednání, jehož si nebyl vědom, tj. z procesního hlediska vzato, aby prvním úkonem vůči provozovateli nebylo oznámení o zahájení řízení o uložení pokuty za správní delikt. Tímto institutem se tak z obecného pohledu realizuje preventivní funkce správního trestání. Zákonodárce i na tomto místě dává prostor k dobrovolné nápravě závadného jednání provozovatele. Zákon nijak blíže nespecifikuje charakter „upozornění“ a ani nestanoví, do jaké míry musí být toto upozornění konkretizováno. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v takovém případě je třeba vnímat „upozornění“ v materiálním smyslu, tedy předáním informace o tom, že provozovatel porušuje povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce. Jak vyplývá ze správního spisu, takové informace se stěžovatelce dostalo ze strany žalované opakovaně, byť v souvislosti s jiným typem pořadu. Nejvyšší správní soud má za to, že v souladu s účelem a smyslem citovaných ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. ve znění s účinností do 30. 5. 2006 nelze dovozovat, že by takové upozornění musela žalovaná činit u každé jednotlivé skutkové podstaty porušení téže zákonné povinnosti shledané u téhož provozovatele, nota bene u pořadu typu série, v nichž se závadné vzorce chování opakují a provozovatel si musí být vědom charakteru a dopadu v nich prezentovaného jednání. V souladu s tímto názorem Nejvyššího správního soudu vyznívá i judikatura městského soudu citovaná v odůvodnění napadeného rozsudku, z níž vyplývá, že podmínka předchozího upozornění, zakotvená v ustanovení § 59 odst. 1 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., je splněna tehdy, byl-li provozovatel vysílání žalovanou upozorněn na porušení téže povinnosti stanovené zákonem bez ohledu na to, kdy k porušení této povinnosti došlo. V souladu s touto judikaturou je tedy rozhodující, že stěžovatelka byla na porušení totožné povinnosti stanovené zákonem již v minulosti upozorněna, přičemž v posuzované věci tomu tak bylo. Nejvyšší správní soud poukazuje v této souvislosti na skutečnost, že stěžovatelce byla již v minulosti uložena pokuta, např. rozhodnutími ze dne 4. - 5. 10. 2005, jímž jí uložila za porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. za odvysílání pořadů ze série Big Brother ve dnech 28. 8. až 15. 9. 2005 pokutu ve výši 4 000 000 Kč. K tomu lze dodat, že povinnost žalované upravená v ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. není vázána na konkrétní skutkovou podstatu jednání provozovatele, nýbrž na skutkovou podstatu právní, tedy v tomto případě porušení povinnosti nezařazovat v době od 6.00 do 22.00 hod. typy pořadů, které by mohly ohrozit fyzický, psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých. V posuzované věci nemá Nejvyšší správní soud pochyb o tom, že stěžovatelka si byla vědoma toho, že jednání soutěžících prezentované v pořadu Big Brother bude žalovanou takto hodnoceno a reakce žalované byla tak dostatečně předvídatelná.

Z těchto důvodů ani v námitkách uvedených v bodě č. 2 kasační stížnosti Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil a shledal je nedůvodnými.

V bodě č. 3 kasační stížnosti stěžovatelka brojí proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci, a to jak ze strany žalované, tak ze strany soudu. Žalovaná podle názoru stěžovatelky pochybila, když neprovedla důkaz zvukově-obrazovým záznamem předmětného dílu pořadu Big Brother. Městský soud pak podle názoru stěžovatelky pochybil, když sice provedl důkaz zvukově-obrazovým záznamem pořadu, ale nesprávně ho vyhodnotil. Stejně tak se dopustil soud podle přesvědčení stěžovatelky nesprávného hodnocení znaleckých posudků a odborných vyjádření obsažených ve spise žalované. Dále stěžovatelka poukázala na skutečnost, že reklama na alkoholické nápoje se běžně objevuje při vysílání sportovních přenosů, což je podle jejího názoru v rozporu s aplikační praxí ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. prováděné žalovanou. Nejvyšší správní soud tudíž dovozuje, že stěžovatelka v tomto bodě namítá kasační důvody vymezené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b), d) s. ř. s. Ohledně námitky spočívající ve srovnání pořadu Big Brother s reklamou na alkohol se podle Nejvyššího správního soudu jedná o užití argumentu analogií, který směřuje k prokázání rozporné aplikační praxe stěžovatelky, která by porušovala zásadu předvídatelnosti a spravedlivého procesu (v obdobných případech obdobně). Přestože se tato námitka nevztahuje přímo k posuzované věci, Nejvyšší správní soud ji v rámci v tomto bodě namítaných kasačních důvodů rovněž posoudil.

K významu vady vymezené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vady řízení v řízení před správním orgánem, Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná za prvé o situaci, v níž došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Tak je tomu tehdy, pokud skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Za druhé dopadá tento důvod na situaci, kdy při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit. K této situaci Nejvyšší správní soud uvádí, že intenzita porušení řízení před správním orgánem musí být v přímé souvislosti s následnou nezákonností jeho rozhodnutí. Třetí možnost pokrytá citovaným ustanovením § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se týká nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.

K významu vady vymezené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud uvádí, že tento kasační důvod se skládá ze tří dílčích kasačních důvodů, které mají za následek nepřezkoumatelnost napadeného soudního rozhodnutí. První, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Konečně k posledně jmenovanému důvodu, tedy že se jedná nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba jeho význam posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

V posuzované věci Nejvyšší správní soud neshledal v řízení před žalovanou ani v řízení před soudem ani jednu z výše uvedených vad. Ze správního spisu vyplynulo, že součástí podkladů pro rozhodnutí žalované byl i zvukově-obrazový záznam předmětného dílu pořadu Big Brother. Z vyjádření stěžovatelky k oznámení o zahájení správního řízení ze dne 15. 11. 2005 vyplývá, že stěžovatelka navrhla provedení důkazu zvukově-obrazovým záznamem tohoto pořadu. Ve správním spisu není založen žádný písemný doklad o tom, že tento důkaz byl ve správním řízení žalovanou skutečně proveden. To nelze přímo zjistit ani z rekapitulační části odůvodnění rozhodnutí žalované. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že celé rozhodnutí žalované je postaveno na zjištěních, které mohla žalovaná získat pouze detailním studiem předloženého zvukově-obrazového záznamu. Z toho dle Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí je postaveno na skutkových zjištěních majících původ ve zvukově-obrazovém záznamu předmětného pořadu, který je jeho formou existence sui generis. Podstatným pro posouzení dané otázky je proto ta skutečnost, zda žalovaná při svém zasedání, kdy bylo rozhodováno o předmětné pokutě, měla k dispozici správní spis, jenž by jí umožnil seznat, zjistit obsah předmětného pořadu, resp. zda měla možnost porovnat a zhodnotit, zda předmětný pořad obsahuje prvky, které by mohly ohrozit psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých. Přitom nemá na posouzení této otázky význam, zda analýzu zvukově-obrazového záznamu pořadu provedla přímo žalovaná, anebo Úřad žalované jako její organizační složka, a zda se žalovaná jako kolegiální orgán seznámila s obsahem posuzovaného pořadu odvysílaného stěžovatelkou bezprostředně shlédnutím projekce audiovizuálního díla, anebo prostřednictvím analýzy pořadu provedené Úřadem žalované.

Jelikož tuto námitku stěžovatelka uplatnila v žalobě, provedl městský soud důkaz zvukově-obrazovým záznamem předmětného pořadu sám při jednání dne 25. 1. 2007, přičemž konstatoval, že správní spis (jehož součástí je i CD disk s předmětným pořadem) byl dostatečným podkladem umožňujícím žalované zjistit skutečný stav věci. Nejvyšší správní soud souhlasí s výkladem městského soudu jak ohledně vyhodnocení postupu žalované při dokazování, tak i se samotným hodnocením věci na základě provedeného důkazu zvukově-obrazovým záznamem v řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud vyhodnotil dokazování ohledně obsahu předmětného dílu pořadu Big Brother jako řádné a dostatečné, nepovažoval za vhodné v souladu § 109 odst. 1 s. ř. s. nařizovat ve věci jednání a provést tento důkaz znovu.

Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se zpochybnění hodnocení dalších podkladů rozhodnutí žalované, a to jak v řízení před žalovanou, tak i v řízení před soudem, nepovažuje Nejvyšší správní soud tuto námitku za důvodnou. Ve správním spise se nalézá kopie posudku PhDr. Mgr. J. K., kopie rámcového posudku PhDr. J. R. ze dne 20. 9. 2005 a kopie odborného vyjádření Pedagogické sekce Etického Fóra ČR k „VyVolení“, „Big Brother“ reality show ze dne 24. 9. 2005, „Analýza pořadů ze série Big Brother“ vyhotovená analytickým odborem žalované představující písemně zpracovaný popis jednotlivých pořadů s poukazem na problematická místa. Žalovaná do svého hodnocení zahrnula uvedené podklady, přičemž se vypořádala i s tvrzeními obsaženými v posudku znalce PhDr. S. H., kterými argumentovala ve svém vyjádření stěžovatelka. Námitku stěžovatelky směřující k nesprávnému vyhodnocení tohoto znaleckého posudku městským soudem Nejvyšší správní soud nepovažuje za odůvodněnou, neboť z textu napadeného rozsudku zřetelně vyplývá (str. 21 napadeného rozsudku), že se městský soud tímto posudkem zabýval, nicméně se s jeho závěry neztotožnil, což plně odpovídá principu volného hodnocení důkazů, kterým je řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ovládáno (§ 77 odst. 2 s. ř. s.). Lze přitom souhlasit s městským soudem, že není povinností žalované opatřovat si vždy ve všech správních řízeních vedených s provozovateli televizního vysílání ohledně uložení pokuty za porušení zákazu zakotveného v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. znalecký posudek k prokázání toho, že daný pořad by mohl ohrozit, fyzický, psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých, resp. že přizvání znalce za účelem odborného posouzení věci, je dle názoru soudu na místě jen tehdy, pokud by na základě vysílaného pořadu ve vazbě na požadavky zákona nebylo možné učinit logické správní uvážení o takovém vlivu pořadu a šlo by o hraniční případ složitého právního úsudku. Nejvyšší správní soud podpůrně odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 396/05, přístupné na http:\\nalus.usoud.cz), z něhož vyplývá, že pro naplnění skutkové podstaty uvedeného správního deliktu postačí, když je ohrožen pouze morální vývoj dětí (tedy s ohledem na existenci určitých obecně uznávaných morálních pravidel ve společnosti), o čemž je beze zbytku oprávněn rozhodnout správní orgán a soud, aniž by bylo namístě zjišťovat jakákoliv odborná vyjádření či znalecké posudky. Podobně vyznívá i judikatura Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech, zejména představovaná rozsudky tohoto soudu ze dne 26. 2. 2007, č. j. 8 As 62/2005

66, dále rozsudek dne 27. září 2007, č. j. 8 As 17/2006 – 78, a také rozsudek ze dne 23. března 2005, č. j. 6 As 16/2004 - 90, všechny přístupné na www.nssoud.cz), v níž Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, že hodnocení otázek týkajících se dopadu pořadu na vývoj dětí a mladistvých nemusí být hodnocením odborníků. Žalovaná je regulačním orgánem, který nastavuje standardy týkající se vysílání, jako kolektivní orgán rozhoduje hlasováním a konečné rozhodnutí proto není subjektivním názorem jedince, ale názorem skupiny vycházejí z průměrného vnímání společnosti. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem městského soudu, že znalecký posudek jako důkazní prostředek má v řízení před žalovanou místo zejména v hraničních případech, kdy by úvaha žalované nedostačovala k dostatečnému posouzení vlivu odvysílaného pořadu na psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo, neboť jednání tvořící skutkovou podstatu správního deliktu (spočívající v prezentaci vulgarity, agresivity, kouření, požívaní alkoholu apod.), za nějž žalovaná uložila stěžovatelce pokutu, bylo možno vyložit dostatečně za pomocí hledisek laického vnímání a porozumění skutkovým okolnostem případu, kterým žalovaná bezesporu disponuje. S přihlédnutím ke všem podkladům i bez nařízení znaleckého posudku dospěla podle Nejvyššího správního soudu žalovaná v souladu se zákonem a k závěru o porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., z čehož plyne, že ani další argumenty stěžovatelky o pouhé „nevkusnosti“ pořadu nemají pro posouzení věci žádnou relevanci.

Konečně k námitce o nutnosti porovnání prezentace pití alkoholu v pořadu Big Brother s reklamou na alkohol během sportovních přenosů Nejvyšší správní soud uvádí následující. Stěžovatelkou uváděný zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 40/1995 Sb.“) upravuje vysílání reklamy, přičemž k reklamě na alkoholické nápoje stanovuje vysílateli určité povinnosti. Ustanovení § 4 tohoto zákona vymezuje reklamu po stránce jejího dovoleného obsahu a contrario následovně: „Reklama na alkoholické nápoje nesmí

a) nabádat k nestřídmému užívání alkoholických nápojů anebo záporně či ironicky hodnotit abstinenci nebo zdrženlivost,

b) být zaměřena na osoby mladší 18 let, zejména nesmí tyto osoby ani osoby, které jako mladší 18 let vyhlížejí, zobrazovat při spotřebě alkoholických nápojů nebo nesmí využívat prvky, prostředky nebo akce, které osoby mladší 18 let oslovují,

c) spojovat spotřebu alkoholu se zvýšenými výkony nebo být užita v souvislosti s řízením vozidla,

d) vytvářet dojem, že spotřeba alkoholu přispívá ke společenskému nebo sexuálnímu úspěchu,

e) tvrdit, že alkohol v nápoji má léčebné vlastnosti nebo povzbuzující nebo uklidňující účinek anebo že je prostředkem řešení osobních problémů,

f) zdůrazňovat obsah alkoholu jako kladnou vlastnost nápoje.

Naopak, § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. ve znění účinném do 30. 5. 2006 pouze obecně stanovoval, že jednou ze základních povinností provozovatele vysílání je nezařazovat do vysílání době od 6:00 hodin do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.

Televizní reklama je zvláštním druhem pořadu či audiovizuálního díla, jehož mediální prezentace je regulována v obecné rovině zákonem č. 40/1995 Sb. a dále rovněž zákonem č. 231/2001 Sb. Vztah obou právních předpisů je vymezen v ustanovení § 66a zákona č. 231/2001 Sb. „Nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se při regulaci reklamy podle zákona č. 40/1995 Sb. o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů.“ Z citovaného ustanovení vyplývá, že obecným předpisem (lex generalis) je zákon č. 40/1995 Sb. a plní tak funkci subsidiárního předpisu vůči zákonu č. 231/2001 Sb., který je v souladu s výše uvedeným pravidlem v pozici předpisu zvláštního (lex specialis). Stěžovatelka namítala, že reklamu na alkoholické nápoje je zákonem dovoleno vysílat v době od 6:00 do 22:00 hod. v přestávce sportovních přenosů. Tuto skutečnost stěžovatelka považuje za rozpornou s rozhodnutím žalované, která označila prezentaci požívání alkoholických nápojů v rámci pořadu Big Brother za způsobilou narušit fyzický, psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých. S touto argumentací Nejvyšší správní soud nesouhlasí, a to z následujících důvodů.

Zákon č. 40/1995 Sb. dříve obsahoval velmi podobnou úpravu ochrany dětí před reklamou ohrožující jejich fyzický, psychický a mravní vývoj, když uváděl v ustanovení § 2 odst. 3 (ve znění účinném do 31. 5. 2002), že „reklamy určené osobám do 15 let, nebo v nichž vystupují osoby mladší 15 let, pokud podporují chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj, se zakazují.“ S účinností od 1. 6. 2002 však byla tato zákonná dikce nahrazena novým zněním § 2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., která již nepostihuje pouze okruh osob mladších 15 let: „Reklama nesmí být v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí obsahovat jakoukoliv diskriminaci z důvodů rasy, pohlaví nebo národnosti nebo napadat náboženské nebo národnostní cítění, ohrožovat obecně nepřijatelným způsobem mravnost, snižovat lidskou důstojnost, obsahovat prvky pornografie, násilí nebo prvky využívající motivu strachu. Reklama nesmí napadat politické přesvědčení.“ Zákon č. 40/1995 Sb. tedy umožňuje vysílat reklamu na alkohol, ta však musí být v souladu s obecnými požadavky na soulad se základními hodnotami uznávanými právním společenstvím vymezenými v § 2 tohoto zákona (mravnost, lidská důstojnost, zákaz diskriminace apod.) a dále specifické požadavky vymezené v citovaném ustanovení § 4 téhož zákona. V případě, že by v souladu s těmito požadavky nebyla, dopustil by se provozovatel vysílání porušení zákona a tím i správního deliktu. Zákonná ochrana dětí a mladistvých je při vysílání reklamy na alkoholické nápoje regulována svébytným způsobem, než je tomu u jiných druhů pořadů. Zákon č. 231/2001 Sb. obsahuje ustanovení o ochraně dětí a mladistvých jednak v rovině základních povinností provozovatelů vysílání při vysílání reklamy a teleshoppingu, když v ustanovení § 48 odst. 1 písm. b) upravuje povinnost nezařazovat do vysílání „reklamy a teleshopping určené dětem nebo v nichž vystupují děti, pokud podporují chování ohrožující jejich fyzický, psychický nebo mravní vývoj.“ Dále tento zákon konstruuje obsahové parametry reklamy na alkoholické nápoje v ustanovení § 52, když stanovuje následující omezení v snaze ochránit před negativním vlivem této reklamy mladistvé: „Reklama a teleshopping na alkoholické nápoje nesmějí být zaměřeny speciálně na mladistvé nebo zobrazovat mladistvé konzumující alkoholické nápoje.“ Rovněž v této námitce shledal Nejvyšší správní soud tvrzení stěžovatelky jako nedůvodná, neboť reklama na alkohol je regulována odlišnými právními normami obou citovaných zákonů, než je tomu u ostatních vysílaných pořadů a upoutávek, a má tak speciální právní režim, který je založen na zásadě, že reklama na alkohol nesmí být zaměřena na děti nebo mladistvé a tyto osoby v ní nesmí účinkovat nebo být jinak zobrazováni. Proto ji nelze bez dalšího srovnávat s pořadem typu reality show, v níž je alkohol a jeho požívání prezentován jako každodenní součást života soutěžících, kteří se jeho požívání poměrně často oddávají a jsou jím odměňováni za plnění některých úkolů.

Ani v námitkách uvedených v bodě č. 3 kasační stížnosti tak nemohl Nejvyšší správní soud na základě uvedené argumentace stěžovatelce přisvědčit.

V bodě č. 4 kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo seznámit se s podklady rozhodnutí dle ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu. Rovněž namítá, že žalovaná nevedla řádně správní spis (chybí číslování listů, soupis obsahu, atp.). Stěžovatelka tvrdí, že se jednalo o vady řízení před žalovanou, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného ve věci samé. Nejvyšší správní soud podřadil tuto námitku pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jehož obecný dosah byl výše rozveden. Ze správního spisu vyplynulo, že oznámením o zahájení správního řízení, ze dne 15. 11. 2005, č. j. Rpo/147/05-V/ 3303, žalovaná stěžovatelce oznámila zahájení správního řízení v předmětné věci, současně jí zaslala výzvu k vyjádření k tomuto zahájení řízení. Z oznámení mimo jiné vyplývá, že žalovaná stěžovatelku před vydáním rozhodnutí vyzývá, aby se v souladu s ustanovením § 33 správního řádu k věci vyjádřila, případně přednesla návrhy na doplnění řízení, a to písemně ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení této výzvy. Současně žalovaná stěžovatelku upozornila na možnost nahlédnout do spisu a pořídit si z něj výpisy (§ 23 správního řádu). Ze spisu současně vyplynulo, že stěžovatelka doručila žalované na základě označeného oznámení dne 7. 12. 2005 své vyjádření k věci. Stejně tak je ze spisu zřejmé, že dne 21. 12. 2005 vydala žalovaná rozhodnutí ve věci, v němž se vypořádala i stvrzeními stěžovatelky obsaženými ve vyjádření k zahájení řízení.

Za této situace se Nejvyšší správní soud nedomnívá, že by postup žalované trpěl vadou způsobující nezákonnost rozhodnutí, jak tvrdila stěžovatelka, a to z důvodu, že by se nemohla seznámit s podklady rozhodnutí. Oznámením o zahájení správního řízení byla totiž v souladu se zákonem stěžovatelka seznámena s tím, že správní řízení bylo zahájeno, navíc byla řádně vyzvána v souladu s § 33 odst. 2 správního řádu o možnosti se k věci vyjádřit, resp. přednést návrhy na doplnění dokazování, čehož ostatně ve vyjádření k zahájení řízení, které žalované zaslala, i využila. Nelze proto hovořit o porušení práva vymezeného v § 33 odst. 2 správního řádu. Obdobně vyznívá i předchozí judikatura Nejvyššího správního soudu věnovaná právu účastníka správního řízení být seznámen s podklady rozhodnutí v průběhu správního řízení před vydáním rozhodnutí, nikoliv až v rozhodnutí samotném, ovšem vždy za situace, že se materiálně ve správním spisu nalézaly podklady, o nichž účastník neměl povědomost a neměl možnost se k těmto podkladům vyjádřit (srov. blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2003, č. j. 5 A 152/2002 - 41, dále rozsudek téhož soudu ze dne 12. 6. 2003, č. j. 7 A 130/2002 - 28, oba přístupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud proto zcela souhlasí se závěry městského soudu, který uvedl, že smyslem ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkaznímu materiálu, který správní orgán shromáždil ve správním řízení. Materiálním předpokladem jeho užití je situace, kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly objeveny zásadní důkazy, o nichž by stěžovatelka nevěděla. V daném případě po výzvě o oznámení zahájení řízení, v níž byla upozorněna na skutečnost, že v daném řízení správní orgán přihlédne k odborným vyjádřením a posudkům, které má již stěžovatelka k dispozici (neboť tomuto řízení předcházela již řízení za dřívější pořady ze série Big Brother), stěžovatelka zaslala žalované vyjádření, v němž oponovala vyjádření Pedagogické sekce Etického Fóra ČR a stanovisku žalované a navrhla důkazy k prokázání odlišného hodnocení předmětného pořadu. Žalovaná poté již správní spis žádným způsobem (mimo interních přípisů) nedoplňovala, což se odráží i v napadeném rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o tom, že neměla jistotu, zda jsou ve spisové dokumentaci obsaženy všechny podklady k rozhodnutí, resp. tvrzení, že spis byl doplněn interními přípisy žalované, by mohla být relevantní pouze za situace, kdyby žalovaná do spisu doplnila nové podklady, na základě kterých by pak i rozhodla. Nejvyšší správní soud k tomu podotýká, že je třeba vycházet z právní úpravy postavení žalované jako správního úřadu. Dle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. je Úřad orgánem žalované, jehož úkolem je řešit úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti žalované. Interní přípisy Úřadu žalované mají tak podle názoru Nejvyššího správního soudu charakter pouhého písemného zachycení vnitřní výměny informací v rámci žalované jako správního úřadu a jeho organizační složky. Nejedná se tedy o podklad rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu, nýbrž již o písemné zachycení části aplikačních úvah žalované. Tyto listiny v žádném případě nemají povahu důkazního prostředku, kterým by žalovaná v řízení prováděla důkaz a hodnotila jejich prostřednictvím skutkový stav věci. Nelze je tedy srovnávat s ostatními listinami, které správní orgán v rámci správního řízení ve správním spisu shromažďuje a které pak mají schopnost být podkladem pro jeho rozhodnutí.

Pokud jde o námitku stěžovatelky, že nezákonnost správního rozhodnutí způsobují i vady při vedení spisu, konkrétně absence číslování listů ve správním spisu či absence soupisu spisového obsahu, nemohl Nejvyšší správní soud stěžovatelce rovněž přisvědčit, a to z důvodu, že správní řád účinný v době rozhodování správního orgánu nestanovil, že by bylo třeba listy ve spisu číslovat, či vést obsah spisu. Číslování listů či vedení obsahu tak nebylo v době rozhodování správního orgánu zákonnou povinností správního orgánu. Zákonná povinnost vedení obsahu spisu byla zakotvena až novou právní úpravou (zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, účinný od 1. 1. 2006), konkrétně jeho § 17 odst. 1 in fine, který však v době rozhodování správního orgánu nebyl účinný; povinnost číslovat listy ve spisu není stanovena ani v současné době, vyplývá toliko z nutnosti přehlednosti správního spisu. K tomu je třeba podotknout, že správní spis žalované je „obsahem spisu“ vybaven, z čehož samozřejmě nelze dovodit, že tomu tak bylo i v době, kdy stěžovatelka prostřednictvím své pověřené zaměstnankyně do tohoto spisu nahlédla. Čísla listů na jednotlivých založených písemnostech uvedena nejsou, i přesto se však Nejvyššímu správnímu soudu jeví být tento spis přehledným.

Z uvedených důvodů námitkám stěžovatelky vztahující se k procesnímu postupu žalované při dokazování a vedení správního spisu Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil.

V stížnostním bodě č. 5 kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že v době, kdy jí bylo zasláno rozhodnutí žalované, již byla účinná novela zákona č. 231/2001 Sb., která měla zmírnit zákaz uvedený v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) tohoto zákona. Podle stěžovatelky tak v souladu s ustanovením čl. 40 odst. 6 Listiny neměla být použita stará právní úprava, nýbrž ve prospěch stěžovatelky právní úprava nová. Zodpovězení těchto námitek se neobejde bez krátké skutkové rekapitulace. Ze spisu vyplynulo, že předmětný pořad byl vysílán dne 2. října 2005. Žalovaná zahájila správní řízení s účastníkem řízení (stěžovatelkou) dne 16. 11. 2005, tedy dnem doručení oznámení o zahájení řízení. Stejně tak ze spisu vyplývá, že dne 21. 12. 2005 vydala žalovaná rozhodnutí ve věci, které bylo stěžovatelce doručeno dne 21. 8. 2006. Zákon č. 231/2001 Sb. byl novelizován zákonem č. 235/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to s účinností od 31. 5. 2006. Stěžovatelka nesprávně v kasační stížnosti uvedla chybně datum účinnosti této novely 1. 7. 2006. Tento zákon mj. doplnil výčet povinností provozovatelů televizního vysílání uvedený v ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., a to konkrétně o písmena i) a j):

„i) nezařazovat do programů pořady, které mohou utvrzovat stereotypní předsudky týkající se etnických, náboženských nebo rasových menšin,

„j) nezařazovat do programů pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky, kromě uměleckých děl, v nichž je to z hlediska líčeného kontextu nutné; taková díla je však možné vysílat pouze v době od 22.00 hodin do 06.00 hodin druhého dne.

Tyto nové skutkové podstaty postihují konkrétní zakázané projevy jednání, které není možno v rámci vysílání prezentovat, s výjimkou uvedeného časového intervalu uvedeného v písm. j) citovaného ustanovení. Tam upravená výjimka, kterou pravděpodobně stěžovatelka považovala za onu „příznivější“ právní úpravu, však dopadá pouze na umělecká díla, navíc vysílaná jen v době od 22:00 do 6:00 hod., což předmětný pořad ze série Big Brother nesplňoval. Přitom je dále sporné, zda by i při případném naplnění této časové podmínky vysílání byla splněna podmínka nutnosti prezentace vulgarismů a nadávek v pořadu Big Brother. Z výše uvedeného rozboru právní úpravy Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatelkou namítaná „příznivější nová právní úprava“ se na posuzovaný případ vůbec nevztahovala a nebylo tak možno ji vůbec použít. Nelze proto hovořit o tom, že by stěžovatelka byla trestána podle „staré“ právní úpravy, která by navíc pro ni byla nepříznivá, neboť z důvodu právní odlišnosti skutkových podstat obou právních norem nelze užít ústavní příkaz retroaktivity ve prospěch upravený pro oblast trestního práva v ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny. Proto ani nebylo třeba přezkoumávat, ke kterému datu bylo rozhodnutí vyhotoveno (tj. včetně odůvodnění), jak požadovala stěžovatelka. Z toho současně vyplývá, že jsou irelevantní i navazující námitky stěžovatelky k tomu se vztahující. Nejvyšší správní soud však i přesto nepovažuje za vhodné a souladné s principy dobré správy, že žalovaná rozhodnutí oznámila účastníkovi řízení po více než půl roce od data vydání rozhodnutí. Takový postup nebyl v souladu se zásadou efektivnosti správního procesu, která byla výslovně vyjádřena v ustanovení § 3 odst. 3 správního řádu. Tento postup by možno postihnout v rámci ochrany účastníků před nečinností správního orgánu, což však v tomto řízení nebylo předmětem soudního přezkumu, přičemž navíc v tomto případě – jak bylo výše doloženo – neměl takový postup žalované vliv na práva a povinnosti stěžovatelky.

Přes uvedené výhrady k postupu žalované při oznamování rozhodnutí ani v námitkách uvedených v bodě č. 5 kasační stížnosti Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil, neboť podle jeho názoru tímto způsobem nedošlo k nezákonnému k zásahu do jejích práv.

V stížnostním bodě č. 6 stěžovatelka městskému soudu zejména vytýkala, že se nevypořádal s námitkou, že žalovaná postupovala při ukládání pokuty nezákonně, neboť nerespektovala všechna kritéria vymezená v ustanovení § 61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., resp. že se těmito kritérii podrobně nezabývala. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje nezákonné uložení pokuty, resp. libovůli žalované, a vyslovil zároveň nesouhlas se závěry soudu o této žalobní námitce.

Pro přezkoumání důvodnosti této námitky je třeba vyjít z toho, jakým způsobem se s ní vypořádal městský soud. Ten k uložené sankci v rozsudku zejména uvedl, že „žalovaná se při stanovení výše pokuty zabývala mírou zavinění, rozsahem a dosahem vysílání, finančním prospěchem účastníka řízení, závažností věci a povahou vysílaného pořadu. Při hodnocení závažnosti věci zohlednila žalovaná, že se jedná o prezentaci několika závadných prvků, tj. vulgarity, nevhodné prezentace sexuálních námětů, manipulativní přístup k sexu, promiskuitní chování, velmi nevhodné scény ve vířivce a požívání alkoholu a kouření, to vše ve vyšší intenzitě. Při posouzení míry zavinění byla vedena žalovaná tím, že vysílání pořadu, jeho obsah, ovlivňování průběhu pořadu je v plné míře kontrolováno provozovatelem; v tomto pořadu je sestřih z minulých dní - je tedy zcela na rozhodnutí samotného provozovatele jaké úseky z nahraného materiálu do vysílání zařadí, nejedná se o první pořad ze série a provozovatel již věděl, že žalovaná považuje některé typy chování účastníků za nevhodné a mohl je eliminovat, což neučinil. Při posouzení rozsahu vysílání má žalovaná za prokázaný značný územní rozsah vysílání co do velikosti území a to i dosah vysílání co do počtu diváků s tím, že účastník řízení je provozovatelem televizního vysílání s celoplošnou působností, (tj. více než 70 % obyvatel ČR). Ohledně povahy vysílaného pořadu uvedla žalovaná, že jde o tzv. reality show, nový typ pořadu, který je možno označit spíše za zábavný, což však nevylučuje možnost ohrožení vývoje dětí a mládeže obsahem tohoto pořadu. Na základě výše uvedených úvah stanovila žalovaná výši pokuty ve výši 1 500 000 Kč. S ohledem na výše uvedené neshledal soud ani tuto námitku důvodnou a nepřisvědčil námitce, že žalovaná se nezabývala typem vysílaného pořadu, neboť v rozhodnutí je sice uvedeno, že je posuzována povaha vysílaného pořadu, následuje však text „jde o nový typ pořadu tzv. reality show“ a tento typ je následně hodnocen.

Nedůvodným shledal soud i namítané nesprávné posouzení míry zavinění, neboť z hodnocení žalovanou jednoznačně vyplývá, že vědomost a úmysl žalobce shledala žalovaná ve skutečnosti, že žalobce byl tím, kdo rozhodl, které úseky z již nabraného materiálu do vysílání zařadí a rovněž tak byl žalobce tím, kdo ovlivňoval obsah a průběh pořadu (i tím, jaké úkoly Velký Bratr zadával k plnění a jak účastníky za jejich plnění odměňoval). Ve vztahu k nesprávnému hodnocení závažnosti věci žalovanou soud uvádí, že mezi prezentaci závadných prvků zařadila žalovaná vulgaritu, nevhodnou prezentaci sexuálních námětů, manipulativní přístup k sexu, promiskuitní chování, nevhodnou scénu ve vířivce a požívání alkoholu a kouření, to vše ve vyšší intenzitě. Soud má za to, že takové hodnocení závažnosti věci, byt‘ je provedeno velmi stručným a ne zcela vyčerpávajícím způsobem, obstojí a není namístě napadené rozhodnutí pro ne zcela pregnantní odůvodnění závažnosti věci rušit, a to již vzhledem ke skutečnosti, že i když žalovaná posoudila závažnost věci ve vyšší intenzitě, uložila pokutu ve výši toliko 15% maximální možné částky, tj. tedy při dolní hranici zákonem stanoveného rozpětí pokuty, přičemž žalovaná ani nezkoumala finanční prospěch účastníka řízení daného pořadu, což de facto znamená, že finanční prospěch účastníka řízení při stanovení výše pokuty vůbec nehodnotila, tedy ani v jeho neprospěch.“

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že městský soud se dostatečně vypořádal s námitkou, že žalovaná údajně postupovala při ukládání pokuty nezákonně. Nejvyšší správní soud musí ovšem přisvědčit stěžovatelce v tom, že žalovaná se samostatně nezabývala všemi kritérii vymezenými v § 61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., konkrétně kritériem „typu závadného vysílání“, který byl bez dalšího přiřazen k výkladu pojmu „povaha pořadu.“ Je pravdou, že zákonná kritéria jsou velmi neurčitá a vzájemně mnohdy úzce propojená. Ne všechna ovšem musí být nutně pro konkrétní posuzovanou věc stejně důležitá či určující. Při vypořádání se s nimi musí správní orgán uvést, které kritérium bylo pro jeho posouzení klíčové a v čem spatřuje jeho relevanci pro uložení pokuty a stanovení její výše v konkrétním případě. Tato argumentace dotváří smysl a význam výroku správního rozhodnutí o uložení pokuty ve stanovené výši. Z předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu v případech odůvodňování výše sankce při správním trestání vyplývá závěr, že správní orgán se při ukládání trestu (tj. v tomto případě pokuty) musí výslovně zabývat všemi kritérii, která zákon stanovuje. V případě, že některé z kritérií stanovených zákonem není pro posouzení věci relevantní, má správní orgán povinnost se s takovým kritériem alespoň stručně vypořádat a zdůvodnit jeho nepodstatnost (viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2007, č. j. 8 As 17/06 – 78, přístupný na www.nssoud.cz).

V posuzované věci se jednalo konkrétně o opominutí kritéria „typu závadného vysílání“, které je ovšem dle dikce ustanovení § 61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. velmi blízké kritériu „povahy vysílaného programu“, jež žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotila. Nejvyšší správní soud proto vážil, zda absence výslovného hodnocení tohoto kritéria „typu závadného vysílání“ mohla změnit stanovení výše pokuty. Nejvyšší správní soud v posuzované věci shledal, že argumentace žalované sice nesplňuje požadavek výslovného zhodnocení všech uvedených kritérií, avšak na druhé straně uvádí, které kritérium bylo pro žalovanou při rozhodování o uložení pokuty a stanovení její výše nejvíce rozhodující. Přitom si položil otázku, jakým způsobem je možno od sebe odlišit významové pole pojmu „typ závadného vysílání“ a „povaha vysílaného programu.“ Dospěl k závěru, že jelikož v zákoně č. 231/2001 Sb. nejsou tato kritéria nijak explicitně legálně definována, lze vycházet z jejich obecného jazykového významu. Tento význam je pak podle mínění Nejvyššího správního soudu natolik příbuzný, že nelze dovodit zásadní pojmové znaky, které by sémanticky odlišovaly předmětná kritéria. Obdobně ani absence explicitního výkladu kritéria finančního prospěchu stěžovatelky nepůsobí nepřezkoumatelnost správní úvahy, k čemuž Nejvyšší správní soud na margo věci dodává, že v posuzované věci by jeho hodnocení postrádalo jakýkoliv smysl vzhledem ke skutkové podstatě posuzovaného deliktního jednání, spočívajícího v rovině narušení nehmotných hodnot a statků souvisejících s lidskou osobností nezletilého.

Proto dospěl Nejvyšší správní soud k přesvědčení, že byť analýza naplnění kritéria „typu vysílání“ a „finančního prospěchu“ jako výslovně označených kriterií chybí v odůvodnění správní úvahy žalované co do výše pokuty, nejde o natolik významný nedostatek odůvodnění, který by mohl způsobit nepřezkoumatelnost právní úvahy jako celku. Rekonstrukce této právní úvahy, kterou v odůvodnění napadeného rozsudku podal městský soud, vede podle názoru Nejvyššího správního soudu ke správnému nazírání na rozhodnutí žalované a je v souladu i s účelem a smyslem soudního přezkumu správních aktů. Žalovaná sice nevyhodnotila jmenovitě, výslovně a detailně všechna kritéria stanovená zákonem, avšak v rovině přezkoumatelnosti dostála hodnocení kritéria závažnosti věci, míry zavinění, dosahu vysílání i povahy pořadu, které měly dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu klíčový význam při posuzování odůvodněnosti uložení pokuty a její výše. S přihlédnutím k odůvodnění správního rozhodnutí, resp. povaze závadného jednání, je třeba uzavřít, že žalovaná dostatečně odůvodnila výši uložené pokuty, zabývala se zákonnými kritérii do té míry, že její rozhodnutí je přezkoumatelné a lze z něho dovodit, jakou právní úvahou byla žalovaná při svém rozhodování o uložení pokuty a její výši vedena. Lze tak v zásadě souhlasit se závěry městského soudu, který uvedl, že rozhodující v každé věci je, aby správní orgán neopomenul posoudit zákonem daná kriteria, které zákonodárce stanovil právě proto, aby tímto zabránil možné libovůli ze strany správních orgánů. V daném případě však soud konstatuje, že žalovaná své povinnosti posouzení jednotlivých zákonných kriterií dostála a i když posouzení jednotlivých kriterií není zcela pregnantní, úvaha správního orgánu je v němž obsažena seznatelným a přezkum rozhodnutí soudem umožňujícím způsobem.

V námitkách uvedených v bodě č. 6 kasační stížnosti tak Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil.

V bodě č. 7) kasační stížnosti stěžovatelka vyslovila nesouhlas s výší pokuty, konkrétně uváděla, že pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a soud ji měl na základě její žádosti snížit. Stěžovatelka doplnila, že žalovaná neprovedla důkaz záznamem pořadu VyVolení či Snowborďáci, za něž byla uložena provozovatelům televizního vysílání pokuta v jiné výši, z čehož dovozuje nepřiměřenost pokuty za pořad Big Brother. Stěžovatelka namítala, že soud neprovedl důkaz záznamy těchto pořadů.

K námitce stěžovatelky, ve které stěžovatelka vytýkala soudu nevyužití jeho moderačního práva, Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud se moderačním návrhem zabýval, avšak zjistil, že pokuta byla uložena ve výši 15 % maximální možné částky, a tedy při dolní hranici zákonné sazby. Proto dospěl k závěru, že uložená pokuta není pokutou zjevně nepřiměřenou, nýbrž pokutou, která odpovídá danému porušení zákona i zákonnému rozpětí. Soud zdůraznil, že výše sankce za protiprávní jednání musí mít i preventivní charakter, a to předně ve vztahu k žalobci a musí tak s sebou nést přiměřeně citelný zásah do jeho majetkové sféry, aby byl veden k důslednějšímu dodržování všech zákonných norem, kterými je vázán a to zejména zákona č. 231/2001 Sb. Preventivní úlohu musí uložená sankce pak mít rovněž ve vztahu i ke všem ostatním subjektům pohybujícím se v daném tržním prostředí.

S ohledem na tyto závěry městského soudu nebyl ani podle Nejvyššího správního soudu důvod pro využití moderačního práva v souzené věci a městský soud nepochybil, pokud moderačního práva nevyužil. Pokuta byla uložena spíše v blízkosti minimální hranice zákonného rozmezí, což samo o sobě napovídá tomu, že se nejednalo o nepřiměřenou pokutu (k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62, přístupné na www.nssoud.cz). Stěžovatelka dále dokazovala nepřiměřenost pokuty z praxe žalované, která údajně uložila pokuty za pořady VyVolení či Snowborďáci v jiné výši. K tomu je třeba uvést, že správní orgán je při ukládání pokuty vázán základními principy správního rozhodování, včetně povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem (podrobněji viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2005, č. j. 8 As 5/2005 - 53, přístupný na www.nssoud.cz). To však v žádném případě neznamená, že za porušení identického ustanovení musí být pokuty zcela identické; výše pokut se totiž odvíjí od toho, zda a v jaké míře (intenzitě) došlo k naplnění zákonných kritérií, která zákon stanoví pro uložení sankce (v předmětné věci viz § 61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb.), nikoliv z toho, že došlo k porušení toho stejného ustanovení zákona. Městský soud ze své rozhodovací činnosti zjistil, že za porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., za odvysílání pořadu ze série VyVolení dne 16. 9. 2005 byla rozhodnutím žalované ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. Rpo/121/05, uložena pokuta ve výši 3 000 000 Kč, resp. zjistil, že za porušení téhož ustanovení za odvysílání pořadu ze série VyVolení dne 17. 9. 2005 byla rozhodnutím žalované ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. Rpo /121/05, uložena pokuta ve výši 2 500 000 Kč. Stěžovatelka proti této argumentaci žalované namítala, že tato rozhodnutí žalované byla městským soudem v jiných řízeních zrušena, a proto údaje o výši pokut v těchto případech nevypovídají o správné praxi. K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že jakkoliv mohla tato rozhodnutí být z různých důvodů zrušena, nejsou to rozhodnutí městského soudu, nýbrž samotná aplikační praxe žalované, která tvoří referenční rámec případného srovnávání výše uložené pokuty v obdobných případech. Navíc, jak již Nejvyšší správní soud několikrát výše podotkl, hlavním kritériem při určování přiměřené výše pokuty není primárně skutková podstata správního deliktu, nýbrž intenzita skutkových okolností, jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě, tj. odvysíláním předmětného dílu pořadu Big Brother. Teprve poté je zapotřebí vzít úvahu spravedlnostní korektiv rozhodovat v obdobných případech obdobně, aby nedocházelo k nedůvodným rozdílům.

Proto ani v námitkách obsažených v bodě č. 7 kasační stížnosti Nejvyšší správní soud stěžovatelce nemohl přisvědčit.

Z předestřené argumentace Nejvyššího správního soudu vyplývá, že po náležitém přezkoumání ani jeden ze stížnostních bodů namítaných stěžovatelkou nebyl shledán důvodným. Proto Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než konstatovat, že kasační stížnost není důvodná, a v plném rozsahu ji zamítnout (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly, žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. května 2008

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu