I. Rozhodnutí o uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do
vycestování, vydané podle § 46a odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, je správním rozhodnutím, jehož důsledkem je omezení osobní svobody
cizince. II. O žalobě podané proti tomuto správnímu rozhodnutí rozhoduje specializovaný samosoudce s odkazem na dikci § 31 odst. 2 s. ř. s., podle níž samosoudce rozhoduje i ve věcech „jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody
cizince“.
I. Rozhodnutí o uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do
vycestování, vydané podle § 46a odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, je správním rozhodnutím, jehož důsledkem je omezení osobní svobody
cizince. II. O žalobě podané proti tomuto správnímu rozhodnutí rozhoduje specializovaný samosoudce s odkazem na dikci § 31 odst. 2 s. ř. s., podle níž samosoudce rozhoduje i ve věcech „jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody
cizince“.
Žalobce byl dne 25. 4. 2014 rozhodnutím
Policie České republiky, Krajského ředitelství
policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, zajištěn za účelem vyhoštění podle 124a odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999
Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé – Jezové. Správní orgán přikročil
podle odůvodnění tohoto rozhodnutí k uvedeným opatřením především proto, že žalobce opakovaně porušoval právní předpisy
(sedm odsouzení za vydírání a krádeže), dále
nerespektoval uložené správní vyhoštění ze
dne 4. 11. 2013, kterým mu byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území
Evropské unie na dva roky, ani výjezdní příkaz,
v důsledku čehož žalobce pobýval na území
České republiky bez platného víza a v rozporu
s rozhodnutím o správním vyhoštění.
Žalobci byla rozhodnutím žalovaného ze
dne 5. 5. 2014 uložena podle § 46a odst. 1
písm. c) a odst. 2 zákona o azylu povinnost
setrvat v Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé
konem č. 267/2006 Sb.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
– Jezové až do vycestování, maximálně však
do 2. 9. 2014, neboť dne 30. 4. 2014 učinil
prohlášení o mezinárodní ochraně. Správní
orgán při svém rozhodování vyšel především
z toho, že žalobce přicestoval na území České
republiky se svou matkou již v roce 1989 na
platný cestovní doklad a vízum na pozvání.
Žalobci bylo poté rozhodnutím ze dne 4. 11.
2013 uloženo správní vyhoštění na dva roky,
jež nabylo právní moci dne 21. 11. 2013. Proti
tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání,
které však bylo rozhodnutím ze dne 5. 12. 2013
zamítnuto jako opožděné. Dne 25. 3. 2014 byl
žalobci vydán výjezdní příkaz s platností do
23. 4. 2014 (s lhůtou k vycestování do 30 dnů
od právní moci rozhodnutí). Žalobce však nevycestoval z České republiky s odůvodněním,
že by potřeboval na vycestování více času,
a proto na území republiky od 24. 4. 2014 pobýval bez platného víza či povolení k pobytu.
Žalobce je také osobou, která je zařazena
v evidenci nežádoucích osob od 26. 11. 2013
do 27. 12. 2015. Jde o osobu, jež byla na území
České republiky celkem sedmkrát odsouzena
pro spáchání trestných činů vydírání a krádeže. Vzhledem k uvedeným skutečnostem
proto správní orgán nabyl přesvědčení, že žalobce představuje nebezpečí pro veřejný pořádek v rámci České republiky, který již také
narušil nelegálním pobytem a nevycestováním z území této republiky. Jelikož žalobce
není osobou vyloučenou z aplikace § 46a
odst. 1 zákona o azylu, byla mu se zřetelem ke
shora uvedeným skutečnostem uložena povinnost setrvat v Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé – Jezové až do vycestování, maximálně však do 2. 9. 2014.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Praze. Ten svým rozhodnutím ze dne 12. 6. 2014, čj. 44 A 27/2014-22,
zrušil rozhodnutí žalovaného, kterým byla žalobci uložena povinnost setrvat v Zařízení
pro zajištění cizinců v Bělé – Jezové až do vycestování, maximálně do 2. 9. 2014, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
uložena povinnost setrvat v Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé – Jezové až do vycestování, maximálně však do 2. 9. 2014.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Praze. Ten svým rozhodnutím ze dne 12. 6. 2014, čj. 44 A 27/2014-22,
zrušil rozhodnutí žalovaného, kterým byla žalobci uložena povinnost setrvat v Zařízení
pro zajištění cizinců v Bělé – Jezové až do vycestování, maximálně do 2. 9. 2014, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud ve světle uvedených skutečností shledal opodstatněnou především žalobní námitku, v níž žalobce brojil proti nepřiměřené délce doby, po kterou mu byla
stanovena povinnost setrvat v Zařízení pro
zajištění cizinců v Bělé – Jezové, jež, ač byla
uložena v maximální zákonné výši, není v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 5. 3. 2014, čj. 3 Azs
24/2013-42) ničím odůvodněna. Opodstatněnost uvedené námitky vyplývá z toho, že žalovaný správní orgán skutečně rozhodl o povinnosti žalobce setrvat v Zařízení pro
zajištění cizinců v Bělé – Jezové až do vycestování, maximálně však do 2. 9. 2014, ale tuto část výroku v rozporu s citovanou judikaturou žádným způsobem neodůvodnil.
Z tohoto důvodu je proto žalobou napadené
rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné.
Krajský soud shledal nedostatky i v závěru žalovaného správního orgánu o tom, že by
žalobce mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Správní orgán má sice za to, že
žalobce veřejný pořádek narušil již svým nelegálním pobytem v České republice a opakovaným nevycestováním z jejího území, ale
z rozhodnutí již není patrné, které období
považuje za období nelegálního pobytu [zda
to byl jen jeden den (24. 4. 2014), když mu
dne 23. 4. 2014 končila platnost výjezdního
příkazu, nebo i období jiné]. Totéž platí
i o výjezdním příkazu. Žalovaný správní orgán uvedl, že žalobce narušil veřejný pořádek
opakovaným nevycestováním, ale z jeho rozhodnutí přitom vyplývá, že žalobci byl vydán
výjezdní příkaz pouze jednou (poté, co se žalobce neúspěšně odvoláním a žalobou bránil
proti správnímu vyhoštění). Žalovaný správní orgán se také zcela nedostatečně vypořádal s dalším porušováním právních předpisů
žalobcem na území České republiky. V uvedených směrech je proto rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Krajský soud posléze vytkl žalovanému
správnímu orgánu i to, že se nezabýval ani
okolnostmi žalobcova předchozího života,
o kterém má z řízení o udělení mezinárodní
ochrany (ze žádostí a pohovorů) dostatek informací. Přitom z judikatury Nejvyššího
správního soudu vyplývá, že je povinností
správního orgánu, který rozhoduje o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců,
zabývat se okolnostmi života cizince.
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Krajský soud posléze vytkl žalovanému
správnímu orgánu i to, že se nezabýval ani
okolnostmi žalobcova předchozího života,
o kterém má z řízení o udělení mezinárodní
ochrany (ze žádostí a pohovorů) dostatek informací. Přitom z judikatury Nejvyššího
správního soudu vyplývá, že je povinností
správního orgánu, který rozhoduje o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců,
zabývat se okolnostmi života cizince.
Krajský soud naproti tomu neshledal důvodnou žalobcovu námitku, že žalovaný
správní orgán pouze rekapituluje skutkový
stav zjištěný z policejního spisu bez jakýchkoliv úvah o povaze jednání žalobce a stupni
nebezpečnosti pro veřejný pořádek. Je tomu
tak proto, že žalovaný správní orgán využil
jen ty informace zjištěné v předchozím řízení, které umožňují dostačujícím způsobem
posoudit, zda jsou splněny podmínky pro
aplikaci § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu,
včetně otázky, zda cizinec nespadá do chráněné skupiny osob, na které nelze tuto povinnost aplikovat. Tento závěr ostatně zaujal
i Nejvyšší správní soud ve svém shora citovaném rozsudku čj. 3 Azs 24/2013-42.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž mj.
namítal, že o zákonnosti žalobou napadeného
rozhodnutí měl rozhodovat senát ve smyslu § 31
odst. 1 s. ř. s. a nikoliv samosoudce, jak se stalo
v posuzované věci, neboť se nejedná o případ
taxativně vyjmenovaný v § 31 odst. 2 s. ř. s.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
Výkladem § 31 odst. 2 s. ř. s. se již zabýval
Nejvyšší správní soud v řadě svých rozsudků
(např. v rozsudku ze dne 15. 11. 2007, čj. 9 Aps
5/2007-63, č. 1459/2008 Sb. NSS, a ze dne
17. 12. 2010, čj. 4 Aps 2/2010-44, č. 2339/2011
Sb. NSS). Z této judikatury vyplývá, že rozhodování v senátech je zásadou, z níž jsou sice
možné výjimky, ale pouze v taxativně stanovených případech uvedených v § 31 odst. 2
s. ř. s. Smysl a účel uvedeného pravidla a výjimky z něho je zřejmý. Senát složený ze tří
soudců má rozhodovat ve věcech, které jsou
obecně typově obtížné a závažné. Samosoudce by pak měl rozhodovat ve vybraných věcech typově jednodušších, u nichž je možné
vést zjednodušené řízení. To se promítlo
i v judikatuře Nejvyššího správního soudu,
podle níž rozhodoval-li místo senátu samosoudce, jedná se o rozhodování soudu v nesprávném obsazení, které zakládá zmatečnost
řízení. Opačná „chyba“ v obsazení soudu
(tj. rozhodoval-li místo samosoudce senát),
ale zmatečnost nezpůsobuje (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2013,
čj. 3 Azs 5/2003-32). Dosavadní judikatura
Nejvyššího správního soudu výjimku, kdy má
být věc projednávána samosoudcem, interpretuje velmi restriktivně (výjimka, kdy ve
stanovených věcech má rozhodovat samosoudce, nemá být vykládaná jenom k řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,
ale též ve vztahu k věcem výslovně v § 31
odst. 2 s. ř. s. obsažených).
e zmatečnost nezpůsobuje (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2013,
čj. 3 Azs 5/2003-32). Dosavadní judikatura
Nejvyššího správního soudu výjimku, kdy má
být věc projednávána samosoudcem, interpretuje velmi restriktivně (výjimka, kdy ve
stanovených věcech má rozhodovat samosoudce, nemá být vykládaná jenom k řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,
ale též ve vztahu k věcem výslovně v § 31
odst. 2 s. ř. s. obsažených).
V projednávané věci bylo předmětem
soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného,
jímž byla podle § 46a odst. 1 písm. c)
a § 46a odst. 2 zákona o azylu uložena povinnost setrvat v Zařízení pro zajištění cizinců
v Bělé-Jezové.
Na řízení o povinnosti žadatele setrvat
v zařízení pro zajištění cizinců se však výjimky obsažené v § 31 odst. 2 s. ř. s. nevztahují.
Předmětné řízení není řízením ve věci
mezinárodní ochrany podle zákona o azylu,
na které výjimka stanovená v § 31 odst. 2 s. ř. s.
cílí. Je tomu tak proto, že řízení o mezinárodní ochraně je upraveno toliko v hlavě III zákona o azylu (§ 5 až § 31a), která je ostatně nazvána jako „řízení o mezinárodní ochraně“,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
a to včetně „přezkumu rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany soudem“ v hlavě IV téhož zákona. Vymezil-li tedy zákonodárce výjimku ze senátního rozhodování na věci mezinárodní ochrany – cílil na řízení upravené
v hlavě III zákona o azylu a nikoli na další hlavy či části zákona o azylu.
Z výše uvedeného výkladu tedy vyplývá,
že výjimku týkající se mezinárodní ochrany
nelze aplikovat ve vztahu k ničemu jinému
než k řízení podle hlavy III zákona o azylu.
Nedotýká se tedy úpravy práv a povinností
vymezených v hlavě VII, jejíž součástí je též
§ 46a zákona o azylu a která také upravuje
práva a povinnosti žadatelů o udělení mezinárodní ochrany.
vené
v hlavě III zákona o azylu a nikoli na další hlavy či části zákona o azylu.
Z výše uvedeného výkladu tedy vyplývá,
že výjimku týkající se mezinárodní ochrany
nelze aplikovat ve vztahu k ničemu jinému
než k řízení podle hlavy III zákona o azylu.
Nedotýká se tedy úpravy práv a povinností
vymezených v hlavě VII, jejíž součástí je též
§ 46a zákona o azylu a která také upravuje
práva a povinnosti žadatelů o udělení mezinárodní ochrany.
Uvedené řízení nelze podřadit ani pod výjimku obsaženou v sousloví „jakož i jiných
rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení
osobní svobody cizince“. Je tomu tak proto,
že ze systematiky § 31 odst. 2 s. ř. s. vyplývá,
že se toto sousloví vztahuje jen k dalším řízením podle zákona o pobytu cizinců, neboť navazuje na vymezená rozhodnutí, která jsou
upravena v tomto zákoně (tedy navazuje na
rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí
o zajištění cizince a rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince). Tento závěr
podporuje též důvodová zpráva k zákonu
č. 303/2011 Sb., kterým se mění soudní řád
správní. Tato zpráva v bodu 10 dle stěžovatele zcela zřetelně vztahuje sousloví „jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince“, které je užito
v důvodové zprávě i v § 31 odst. 2 s. ř. s., na řízení podle zákona o pobytu cizinců na území
České republiky, když je včlenila mezi řízení
ve věcech rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince a řízení ve věcech rozhodnutí o správním vyhoštění a rozhodnutí
o povinnosti opustit území. Citované sousloví je formulováno velmi obecně, a dává proto
prostor k tomu, aby mohlo být vztaženo i na
řízení, které zákonodárce neměl v úmyslu
svěřit do samosoudcovského rozhodování.
Platí-li však zásada, že výjimky se mají vykládat restriktivně, nemá žádné opodstatnění
takto široká formulace, lze-li v právním před-
pise konkrétní řízení přesně vymezit, což
ostatně zákonodárce vyjmenováním konkrétních ustanovení učinil v § 31 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatel měl proto za to, že napadené
rozhodnutí nespadá do žádné z kategorií rozhodnutí vymezených v § 31 odst. 2 s. ř. s.,
a krajský soud tak rozhodoval v nesprávném
obsazení.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že o zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí měl
rozhodovat senát ve smyslu 31 odst. 1 s. ř. s.
a nikoliv samosoudce, jak se stalo v posuzované věci, neboť se nejedná o případ taxativně
vyjmenovaný v § 31 odst. 2 s. ř. s.
napadené
rozhodnutí nespadá do žádné z kategorií rozhodnutí vymezených v § 31 odst. 2 s. ř. s.,
a krajský soud tak rozhodoval v nesprávném
obsazení.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že o zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí měl
rozhodovat senát ve smyslu 31 odst. 1 s. ř. s.
a nikoliv samosoudce, jak se stalo v posuzované věci, neboť se nejedná o případ taxativně
vyjmenovaný v § 31 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatel má především za to, že uvedené řízení nelze podřadit pod výjimku obsaženou v sousloví „jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody
cizince“. Je tomu tak proto, že ze systematiky
§ 31 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že se toto sousloví
vztahuje jen k dalším řízením podle zákona
o pobytu cizinců na území České republiky,
neboť navazuje na vymezená rozhodnutí, která jsou upravena v tomto zákoně (navazuje na
rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí
o zajištění cizince a rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince). Tento závěr
především podporuje též bod 10 důvodové
zprávy k zákonu č. 303/2011 Sb. (...)
Nejprve je třeba konstatovat, že ustálená
judikatura Nejvyššího správního soudu považuje rozhodnutí vydaná podle § 46a odst. 1
písm. c) zákona o azylu za „rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody
cizince“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 9. 2013, čj. 5 Azs 13/2013-30,
č. 2950/2014 Sb. NSS, v němž je konstatováno, že „[v] daném případě ovšem žalovaný
postupoval právě podle § 46a odst. 1 písm. c)
a odst. 2 zákona o azylu a napadeným rozhodnutím uložil stěžovateli povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, a to z důvodu možného nebezpečí pro veřejný
pořádek. K omezení osobní svobody stěžovatele tedy došlo v režimu zákona o azylu, zatímco zajištění v režimu zákona o pobytu cizinců na území České republiky bylo
v souladu s § 127 odst. 1 písm. f) [téhož] zákona ukončeno“, a rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 3. 2014, čj. 3 Azs
24/2013-42, v němž byl vysloven právní názor, že §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu,
dává možnost omezit žadatele o mezinárodní ochranu na svobodě na dobu do vycestování, maximálně po dobu 120 dnů. Z jazykového výkladu daného ustanovení
lze
dovodit, že správní orgán má možnost
správního uvážení, aby v jednotlivých případech stanovil dobu kratší. Takové rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno, aby bylo
možno přezkoumat, zda nepřekročil meze
správního uvážení nebo správní uvážení nezneužil.).
yl vysloven právní názor, že §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu,
dává možnost omezit žadatele o mezinárodní ochranu na svobodě na dobu do vycestování, maximálně po dobu 120 dnů. Z jazykového výkladu daného ustanovení
lze
dovodit, že správní orgán má možnost
správního uvážení, aby v jednotlivých případech stanovil dobu kratší. Takové rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno, aby bylo
možno přezkoumat, zda nepřekročil meze
správního uvážení nebo správní uvážení nezneužil.).
Nejvyšší správní soud nesdílí právní názor stěžovatele vyslovený ve stížní námitce
spočívající v tom, že se sousloví „jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince“, které je obsaženo v systematice § 31 odst. 2 s. ř. s., vztahuje
jen k dalším řízením podle zákona o pobytu
cizinců na území České republiky, neboť navazuje na vymezená rozhodnutí, která jsou
upravena v tomto zákoně (navazuje na rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí
o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince a rozhodnutí o prodloužení
doby trvání zajištění cizince, resp. je včleněno mezi uvedená rozhodnutí).
Nejvyšší správní soud považuje za nutné
zdůraznit, že věci a rozhodnutí, které jsou vymezené v § 31 odst. 2 s. ř. s., v nichž rozhoduje specializovaný samosoudce, se týkají více
odvětví správního práva, a to i zcela odlišných od pobytu cizinců a zákona o pobytu cizinců na území České republiky.
Výklad, který zaujal stěžovatel ve své kasační stížnosti především nemůže obstát již
z hlediska jazykového výkladu, který zjišťuje
smysl ustanovení na podkladě významu použitých slov a podle zásad gramatiky, resp. podle smyslu slov a vět dle filologických – grazejména
(morfologických
matických
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
syntaktických) a sémaziologických – pravidel. Přitom právě jazykový výklad představuje prvotní přiblížení se k aplikované právní
normě a je východiskem pro objasnění si jejího smyslu a účelu, k němuž ovšem slouží řada
i dalších postupů, jako logický a systematický
výklad, výklad e ratione legis atd. (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn.
Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.).
Z dikce § 31 odst. 2 s. ř. s. „rozhodnutí
o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění
cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince“, nelze totiž dovodit, že se
sousloví „jakož i jiných rozhodnutí, jejichž
důsledkem je omezení osobní svobody cizince“ vztahuje jen k dalším řízením podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, neboť navazuje na vymezená rozhodnutí,
která jsou upravena v tomto zákoně.
o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění
cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince“, nelze totiž dovodit, že se
sousloví „jakož i jiných rozhodnutí, jejichž
důsledkem je omezení osobní svobody cizince“ vztahuje jen k dalším řízením podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, neboť navazuje na vymezená rozhodnutí,
která jsou upravena v tomto zákoně.
Interpunkce, resp. čárka před slovem „jakož“ v tomto případě gramaticky odděluje
slova a věty končící slovem „cizince“ od jiné
věty začínající slovy „i jiných rozhodnutí“,
která dále rozvíjí a specifikuje. Znamená to,
že jsou zde i další jiné správní akty, kde rozhoduje samosoudce. Návaznost na vymezená
rozhodnutí zákona o pobytu cizinců na území České republiky, jak to dovozuje stěžovatel,
přitom končí právě čárkou před slovem „jakož“, která gramaticky vyjadřuje to, že jsou
zde i další rozhodnutí, jež nemají základ v zákoně o pobytu cizinců, ale i v předpisech jiných, kde je také dána působnost specializovaného samosoudce k přezkoumání takových
rozhodnutí. Jinak řečeno, sousloví „jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince“ uvedené v § 31
odst. 2 s. ř. s. vyjadřuje tu skutečnost, že se
vztahuje i na jiná rozhodnutí (arg. „i jiných
rozhodnutí“) vydaná podle předpisů správního práva (např. i podle zákona o azylu), než
jsou ta, která jsou vyjmenovaná před slovem
„jakož“ (vymezená rozhodnutí podle zákona
o pobytu cizinců), a to s jedinou podmínkou,
že musí jít vždy o rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
Nejvyšší správní soud má ostatně i za to,
že by zákonodárce opačný názor, který zastává stěžovatel, jistě vyjádřil v sousloví např.
dikcí „jakož i jiných rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců, jejichž důsledkem je
omezení osobní svobody cizince“.
Nejvyšší správní soud nesdílí ani názor
stěžovatele vyslovený ve stížní námitce spočívající v tom, že jeho shora uvedený závěr
o vztahu sousloví „jakož i jiných rozhodnutí,
jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince“ k dalším řízením podle zákona
o pobytu cizinců na území České republiky je
podporován též bodem 10 důvodové zprávy
k zákonu č. 303/2011 Sb.
pracovních
dnech
(na
zákona o pobytu cizinců, jejichž důsledkem je
omezení osobní svobody cizince“.
Nejvyšší správní soud nesdílí ani názor
stěžovatele vyslovený ve stížní námitce spočívající v tom, že jeho shora uvedený závěr
o vztahu sousloví „jakož i jiných rozhodnutí,
jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince“ k dalším řízením podle zákona
o pobytu cizinců na území České republiky je
podporován též bodem 10 důvodové zprávy
k zákonu č. 303/2011 Sb.
pracovních
dnech
(na
Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na
to, že se v bodu 10 důvodové zprávy uvádí:
„Navrhuje se rozšíření počtu případů, v nichž
rozhoduje specializovaný samosoudce, o řízení ve věcech zajištění cizince, rozhodnutí
o prodloužení doby trvání zajištění cizince,
jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem
je omezení osobní svobody cizince, a dále
na řízení ve věcech rozhodnutí o správním
vyhoštění a rozhodnutí o povinnosti opustit
území.
Již v současné době rozhoduje
samosoudce ve věcech mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. Věci mezinárodní
ochrany však nezahrnují vyjmenovaná rozhodnutí, u kterých je zvláštními zákony stanovena povinnost soudu rozhodnout v sedmi
základě
transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES [o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních
příslušníků třetích zemí] a rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne [27. 11.
2008, Rashed proti České republice, stížnost
č. 298/07]; viz zákon č. 427/2010 Sb.“
Tato důvodová zpráva ale pokračuje velmi podstatným konstatováním, že „[n]avrhovaná změna tak sleduje trend svěřit v zájmu
efektivnosti, rychlosti a hospodárnosti řízení
rozhodování v cizinecké agendě specializovaným samosoudcům. Rozšíření věci, ve kterých rozhoduje samosoudce, o výše uvedená
rozhodnutí představuje jeden z mnohých institutů, které návrh novely soudního řádu
správního zavádí ve snaze o co největší
urychlení soudního řízení o zákonnosti
omezení osobní svobody cizince.“
Toto konstatování důvodové zprávy je
pravým smyslem i účelem novely § 31 odst. 2
s. ř. s. provedené zákonem č. 303/2011 Sb.,
kterým je posílení působnosti specializovaných samosoudců při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí vydaných v cizinecké agendě, jejichž důsledkem je omezení osobní
svobody. Toto opatření zákonodárce (rozšíření počtu případů, v nichž rozhoduje specializovaný samosoudce) má vést podle bodu 10
důvodové zprávy k efektivnosti, k největšímu
urychlení soudního řízení správního o zákonnosti omezení osobní svobody cizince
a posléze i k hospodárnosti řízení v cizinecké
agendě. Rychlost řízení ve věcech, kde dochází k omezení osobní svobody je přitom
nanejvíce žádoucí a odpovídá všem trendům
uplatňovaným ve vnitrostátním i evropském
právu nejen ve vazebním řízení, ale i v řízeních, kde je omezena osobní svoboda administrativním rozhodnutím. Toto jsou tedy
okolnosti konstatované důvodovou zprávou,
za nichž vznikl novelizovaný § 31 odst. 2 s. ř. s.
a pod prizmatem těchto okolností je také třeba novelizovaný § 31 odst. 2 s. ř. s. vykládat
(teleologický výklad).
omezení osobní svobody je přitom
nanejvíce žádoucí a odpovídá všem trendům
uplatňovaným ve vnitrostátním i evropském
právu nejen ve vazebním řízení, ale i v řízeních, kde je omezena osobní svoboda administrativním rozhodnutím. Toto jsou tedy
okolnosti konstatované důvodovou zprávou,
za nichž vznikl novelizovaný § 31 odst. 2 s. ř. s.
a pod prizmatem těchto okolností je také třeba novelizovaný § 31 odst. 2 s. ř. s. vykládat
(teleologický výklad).
Nejvyšší správní soud, který již dospěl ke
shora uvedeným závěrům, je proto přesvědčen o tom, že jím uplatněný jazykový výklad
§ 31 odst. 2 s. ř. s. odpovídá i závěrům vyplývajícím z uvedené důvodové zprávy a není
s ním v rozporu.
Závěry Nejvyššího správního soudu podporuje i logický a systematický výklad novelizovaného § 31 odst. 2 s. ř. s.
Logický výklad obecně odkrývá smysl zákona prostřednictvím logiky a systematický
výklad je výkladem, při němž se ujasní smysl
právní normy srovnáním s jinými normami,
které s danou normou souvisí.
Nejprve je třeba vrátit se k již uvedenému
konstatování Nejvyššího správního soudu, že
ustálená judikatura tohoto soudu považuje
rozhodnutí o uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování,
vydaná podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona
o azylu, o něž v tomto řízení jde, za „rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní
svobody cizince“. Obdobný charakter, jehož
důsledkem je omezení osobní svobody cizince však mají i rozhodnutí o zajištění cizince
a rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince vydaná podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky.
Vzhledem k tomu, že u obou rozhodnutí
vydaných podle zákona o pobytu cizinců na
území České republiky (zajištění cizince
a prodloužení doby trvání zajištění cizince)
není sporu o tom, že o zákonnosti těchto
správních aktů rozhoduje podle § 31 odst. 2
s. ř. s. specializovaný samosoudce, bylo by
v rozporu se zásadami pravidel formální logiky, ale i systematikou uvedeného zákonného
ustanovení, aby v případech administrativně
uloženého a obsahově stejného omezení
osobní svobody cizince podle § 46a odst. 1
písm. c) a odst. 2 zákona o azylu rozhodoval
senát. Z těchto důvodů proto i logický výklad
a systematický výklad § 31 odst. 2 s. ř. s. podporuje závěry jazykového výkladu o samosoudcovském přezkoumávání zákonnosti
rozhodnutí o omezení osobní svobody cizince podle § 46a odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud má z uvedených důvodů za to, že rozhodnutí o uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců
až do vycestování, vydané podle § 46a odst. 1
písm. c) a odst. 2 zákona o azylu, je „rozhodnutím, jehož důsledkem je omezení osobní
svobody cizince“, a proto o zákonnosti tohoto
správního aktu rozhoduje specializovaný samosoudce, a nikoliv senát (§ 31 odst. 2 s. ř. s.).
Uvedený závěr je pak plně v souladu i se
zásadou, že samosoudce by měl rozhodovat
ve vybraných věcech typově jednodušších,
kde však s ohledem na omezení osobní svobody cizince je kladen především důraz i na
rychlost řízení. (...)
dst. 1
písm. c) a odst. 2 zákona o azylu, je „rozhodnutím, jehož důsledkem je omezení osobní
svobody cizince“, a proto o zákonnosti tohoto
správního aktu rozhoduje specializovaný samosoudce, a nikoliv senát (§ 31 odst. 2 s. ř. s.).
Uvedený závěr je pak plně v souladu i se
zásadou, že samosoudce by měl rozhodovat
ve vybraných věcech typově jednodušších,
kde však s ohledem na omezení osobní svobody cizince je kladen především důraz i na
rychlost řízení. (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
David J. (Gruzie) proti Ministerstvu vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, o zajištění *) S účinností od 1. 5. 2015 byl § 31 odst. 2 změněn zákonem č. 87/2015 Sb. a od 1. 1. 2017 bude změněn zá- č. 427/2010 Sb. a č. 103/2013 Sb. cizince, o kasační stížnosti žalobce.