7 Azs 119/2024- 30 - text
7 Azs 119/2024 - 32
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Davida Hipšra a Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: X, zastoupena Mgr. Evou Holou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 4 A 27/2023
76,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 8. 2023, č. j. MV
104826
4/SO
2023, žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26. 4. 2023, které zamítlo žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Správní orgány dospěly k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění podmínky uvedené v § 67 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „cizinecký zákon”), spočívající v existenci důvodů hodných zvláštního zřetele.
II.
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 8. 2023, č. j. MV
104826
4/SO
2023, žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26. 4. 2023, které zamítlo žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Správní orgány dospěly k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění podmínky uvedené v § 67 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „cizinecký zákon”), spočívající v existenci důvodů hodných zvláštního zřetele.
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Soud uvedl, že žalobkyně poukazovala v řízení na stejné důvody, které uváděla v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Není proto vadou, pokud správní orgány vycházely z rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, které shrnovalo tvrzení žalobkyně. Ta neoznačila žádné konkrétní skutečnosti, které by takto zjištěný skutkový stav zpochybňovaly, a které měly správní orgány dále zjišťovat. Její tvrzení o aktuální situaci v Rusku v souvislosti s konfliktem na Ukrajině nemají žádnou specifickou vazbu k jejímu případu. Městský soud připomněl, že tvrzení žalobkyně v řízení o udělení mezinárodní ochrany byla shledána nevěrohodnými a že na rozdíl od tohoto řízení nese důkazní břemeno v řízení o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu žadatel. Žalobkyně však předložila pouze zcela obecný podklad bez přímé vazby na její případ. Správní orgány přitom dostály své povinnosti zdůvodnit na konkrétním skutkovém půdoryse, proč v případě žalobkyně nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Správně konfrontovaly tvrzenou perzekuci z důvodu politických aktivit otce s obsahem rozhodnutí německých orgánů o nepřiznání statusu uprchlíka otci a rovněž popsaly nejpodstatnější rozpory mezi tvrzeními otce a žalobkyně stran situace v zemi původu v letech 2014 až 2016. Pakliže žalobkyně tvrzení, která byla v řízení o mezinárodní ochraně vyvrácena jako nevěrohodná, nepravdivá a účelová, v nynějším řízení nijak neprokázala, nemohou představovat důvody zvláštního zřetele hodné. Takovým důvodem nemůže být ani aktuální situace v Rusku, neboť žalobkyně a její otec nejsou zájmovými osobami. Za důvod zvláštního zřetele hodný nelze považovat dále to, že rodiče žalobkyně obdrželi humanitární pobytový titul v Německu. Absentuje zde totiž souvislost k nejvyššímu pobytovému oprávnění právě v České republice. Tuto žalobkyně nijak neozřejmila. Správní orgány dostály také požadavku vypořádat se alespoň v obecné rovině s alternativami pobytového titulu. Mimo jiné poukázaly na možnost žádat o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a na to, že žalobkyni není bráněno v podání žádosti v jiném členském státě EU, např. právě za účelem sloučení rodiny v Německu. Jejich povinností nebylo garantovat žalobkyni, že příslušný pobytový titul obdrží. Městský soud nepřisvědčil ani námitce nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života. Poukázal na to, že žalobkyně v České republice kromě sestry žádné soukromé či rodinné vazby netvrdila a v řízení nebyla prokázána újma hrozící žalobkyni v zemi původu, ani nemožnost získání pobytového oprávnění v Německu či nemožnost vycestování z domovského státu do Německa.
III.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Soud uvedl, že žalobkyně poukazovala v řízení na stejné důvody, které uváděla v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Není proto vadou, pokud správní orgány vycházely z rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, které shrnovalo tvrzení žalobkyně. Ta neoznačila žádné konkrétní skutečnosti, které by takto zjištěný skutkový stav zpochybňovaly, a které měly správní orgány dále zjišťovat. Její tvrzení o aktuální situaci v Rusku v souvislosti s konfliktem na Ukrajině nemají žádnou specifickou vazbu k jejímu případu. Městský soud připomněl, že tvrzení žalobkyně v řízení o udělení mezinárodní ochrany byla shledána nevěrohodnými a že na rozdíl od tohoto řízení nese důkazní břemeno v řízení o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu žadatel. Žalobkyně však předložila pouze zcela obecný podklad bez přímé vazby na její případ. Správní orgány přitom dostály své povinnosti zdůvodnit na konkrétním skutkovém půdoryse, proč v případě žalobkyně nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Správně konfrontovaly tvrzenou perzekuci z důvodu politických aktivit otce s obsahem rozhodnutí německých orgánů o nepřiznání statusu uprchlíka otci a rovněž popsaly nejpodstatnější rozpory mezi tvrzeními otce a žalobkyně stran situace v zemi původu v letech 2014 až 2016. Pakliže žalobkyně tvrzení, která byla v řízení o mezinárodní ochraně vyvrácena jako nevěrohodná, nepravdivá a účelová, v nynějším řízení nijak neprokázala, nemohou představovat důvody zvláštního zřetele hodné. Takovým důvodem nemůže být ani aktuální situace v Rusku, neboť žalobkyně a její otec nejsou zájmovými osobami. Za důvod zvláštního zřetele hodný nelze považovat dále to, že rodiče žalobkyně obdrželi humanitární pobytový titul v Německu. Absentuje zde totiž souvislost k nejvyššímu pobytovému oprávnění právě v České republice. Tuto žalobkyně nijak neozřejmila. Správní orgány dostály také požadavku vypořádat se alespoň v obecné rovině s alternativami pobytového titulu. Mimo jiné poukázaly na možnost žádat o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a na to, že žalobkyni není bráněno v podání žádosti v jiném členském státě EU, např. právě za účelem sloučení rodiny v Německu. Jejich povinností nebylo garantovat žalobkyni, že příslušný pobytový titul obdrží. Městský soud nepřisvědčil ani námitce nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života. Poukázal na to, že žalobkyně v České republice kromě sestry žádné soukromé či rodinné vazby netvrdila a v řízení nebyla prokázána újma hrozící žalobkyni v zemi původu, ani nemožnost získání pobytového oprávnění v Německu či nemožnost vycestování z domovského státu do Německa.
III.
[3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). V jejím úvodu připomíná smysl právní úpravy a související judikaturu. Rozsudku městského soudu vytýká vnitřní rozpornost: pokud stěžovatelka nesplnila břemeno tvrzení a důkazní, nemohly být jí tvrzené důvody současně označeny za nedostatečné z hlediska požadavků § 67 odst. 4 cizineckého zákona. Dále uvádí, že v řízení o žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu má povinnosti nejen žadatel, ale i správní orgán. Ten nemůže bez dalšího převzít závěry předchozího řízení ve věci mezinárodní ochrany. Správní orgány proto měly doplnit dokazování o samostatný pohovor se stěžovatelkou nebo alespoň o protokoly z pohovorů v předchozím řízení a dále o zprávy o zemi původu. Tyto důkazy by prokázaly, že tvrzení stěžovatelky zapadají do celkového kontextu lidskoprávní situace v Čečensku. Jejich neprovedení má za následek porušení procesních práv stěžovatelky při zjišťování skutkového stavu. Stěžovatelka má za to, že konzistentně tvrdila důvody své žádosti spojené se závažnou situací rodičů a tyto prokazovala. Namísto přezkumu jejích tvrzení ji městský soud odkázal na iluzorní možnost žádat o pobytové povolení v Německu. Soud chybně aproboval i argument správních orgánů o možnosti žádat o vízum za účelem strpění pobytu, na které není právní nárok a není v praxi udělováno. K tomu doložila rozhodnutí o neudělení daného víza, které městský soud neprovedl k důkazu s odkazem na § 75 odst. 1 s. ř. s. Uvedené ustanovení však nebránilo k této skutečnosti podporující argumentaci stěžovatelky o iluzornosti alternativních pobytových titulů přihlédnout. Městský soud pak učinil závěr o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatelky, ačkoliv neměl dostatečné podklady k posouzení možnosti jejího návratu do Ruska. Stěžovatelka nadto závěr o své nevěrohodnosti podrobně vyvracela, mimo jiné odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, který její příběh hodnotil jako konzistentní a věrohodný. Uvedený rozsudek však nebyl podkladem pro rozhodnutí správních orgánů. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). V jejím úvodu připomíná smysl právní úpravy a související judikaturu. Rozsudku městského soudu vytýká vnitřní rozpornost: pokud stěžovatelka nesplnila břemeno tvrzení a důkazní, nemohly být jí tvrzené důvody současně označeny za nedostatečné z hlediska požadavků § 67 odst. 4 cizineckého zákona. Dále uvádí, že v řízení o žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu má povinnosti nejen žadatel, ale i správní orgán. Ten nemůže bez dalšího převzít závěry předchozího řízení ve věci mezinárodní ochrany. Správní orgány proto měly doplnit dokazování o samostatný pohovor se stěžovatelkou nebo alespoň o protokoly z pohovorů v předchozím řízení a dále o zprávy o zemi původu. Tyto důkazy by prokázaly, že tvrzení stěžovatelky zapadají do celkového kontextu lidskoprávní situace v Čečensku. Jejich neprovedení má za následek porušení procesních práv stěžovatelky při zjišťování skutkového stavu. Stěžovatelka má za to, že konzistentně tvrdila důvody své žádosti spojené se závažnou situací rodičů a tyto prokazovala. Namísto přezkumu jejích tvrzení ji městský soud odkázal na iluzorní možnost žádat o pobytové povolení v Německu. Soud chybně aproboval i argument správních orgánů o možnosti žádat o vízum za účelem strpění pobytu, na které není právní nárok a není v praxi udělováno. K tomu doložila rozhodnutí o neudělení daného víza, které městský soud neprovedl k důkazu s odkazem na § 75 odst. 1 s. ř. s. Uvedené ustanovení však nebránilo k této skutečnosti podporující argumentaci stěžovatelky o iluzornosti alternativních pobytových titulů přihlédnout. Městský soud pak učinil závěr o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatelky, ačkoliv neměl dostatečné podklady k posouzení možnosti jejího návratu do Ruska. Stěžovatelka nadto závěr o své nevěrohodnosti podrobně vyvracela, mimo jiné odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, který její příběh hodnotil jako konzistentní a věrohodný. Uvedený rozsudek však nebyl podkladem pro rozhodnutí správních orgánů. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své rozhodnutí, obsah správního spisu, vyjádření k žalobě a plně se ztotožnila s rozsudkem městského soudu. Dodala, že stěžejní pro výsledek řízení byly rozpory v zásadních otázkách mezi vyjádřeními stěžovatelky a jejího otce, kterému nebyla udělena mezinárodní ochrana v Německu, přičemž důvody žádosti stěžovatelka odvozovala právě od svého otce. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Na nyní projednávanou věc se užije § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021, podle něhož platí: Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. V nyní posuzované věci totiž městský soud rozhodl po nabytí účinnosti příslušné novely s. ř. s. a současně rozhodoval specializovaný samosoudce (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021
28, ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Azs 196/2021
30, ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 Azs 184/2021
36, ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/2021
30, ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021
31 či ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/2021
34).
[7] Při hodnocení toho, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, Nejvyšší správní soud vycházel ze závěrů usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Z uvedeného usnesení plyne, že kasační stížnost lze přijmout k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního právního pochybení krajského soudu (srov. též Kühn, Z. In: Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, k § 104a, především body 6 a 11).
[8] V projednávaném případě nejsou výše uvedené podmínky splněny, neboť odpověď na kasační námitky lze nalézt ve stávající judikatuře, v souladu s níž městský soud postupoval. Nejvyšší správní soud nad rámec obsahu kasační stížnosti tuto judikaturu nepovažuje za rozpornou a neshledává ani důvody se od ní odchýlit. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.
[8] V projednávaném případě nejsou výše uvedené podmínky splněny, neboť odpověď na kasační námitky lze nalézt ve stávající judikatuře, v souladu s níž městský soud postupoval. Nejvyšší správní soud nad rámec obsahu kasační stížnosti tuto judikaturu nepovažuje za rozpornou a neshledává ani důvody se od ní odchýlit. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.
[9] Nejvyšší správní soud neshledal namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, kterou stěžovatelka spojuje s jeho vnitřní rozporností, převzatou z rozhodnutí žalované. Rozhodnutí žalované a městského soudu totiž nejsou založena na tom, že by stěžovatelka vůbec nesplnila povinnost tvrzení, nýbrž na tom, že její tvrzení uvedená v žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu nesplňují kritéria důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 67 odst. 4 cizineckého zákona. Jednak proto, že v části týkající se tvrzeného azylového příběhu byla účinně zpochybněna jejich pravdivost resp. věrohodnost pro rozpor s údaji poskytnutými jejím otcem v průběhu jeho řízení o mezinárodní ochraně v Německu. V další části proto, že nemají žádnou specifickou vazbu právě k případu stěžovatelky (aktuální situace v Rusku) a ve zbývající části proto, že kontakt s rodiči požívajícími humanitární pobytové oprávnění v Německu lze obecně zajistit i nižším (jiným) pobytovým titulem. Důvody, které městský soud vedly k zamítnutí žaloby, jsou tedy jednoznačně seznatelné, srozumitelné a netrpí vnitřní rozporností. Rozsudek je řádně odůvodněn a splňuje požadavky ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003
75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 8. 4. 2004, č. j. 2 Afs 203/2016
51, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005
44, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004
73, č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007
58).
[10] Jádro kasační stížnosti pak spočívá v názoru stěžovatelky, že správní orgány uvážily chybně o tom, zda jsou jí předestřené důvody žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu hodné zvláštního zřetele a že za tímto účelem nedostatečně zjistily skutkový stav.
[10] Jádro kasační stížnosti pak spočívá v názoru stěžovatelky, že správní orgány uvážily chybně o tom, zda jsou jí předestřené důvody žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu hodné zvláštního zřetele a že za tímto účelem nedostatečně zjistily skutkový stav.
[11] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu k § 67 odst. 4 cizineckého zákona vyplývá, že důvody hodnými zvláštního zřetele by měly být výjimečné a naléhavé skutečnosti. Musí jít o důvody natolik podstatné a mimořádné, že ve své podstatě udělení povolení k trvalému pobytu vyžadují. Jelikož jde o řízení zahájené na žádost, je na žadateli, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, resp. nabídl důkazy svědčící v jeho prospěch. Naopak nelze po správním orgánu požadovat, aby vyhledával pouze z vlastní iniciativy všechny relevantní důkazy, které by případně prokazovaly skutečnosti svědčící ve prospěch žadatele, a to i pokud jde o nepřiměřenost tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života, pokud sám žadatel takové skutečnosti ani neoznačí. Respektování a ochrana rodinného života přitom spočívá v ochraně skutečných a trvalých rodinných vazeb, které má cizinec na území České republiky, přičemž zásahem do těchto vazeb by mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Výjimkou by pak mohl být například případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní vazby na území byla již pouhá nutnost vycestování. Dále podle judikatury platí, že je vhodné současně v konkrétních případech posoudit, zda nepostačuje oprávnění nižšího typu, neboť udělení povolení k trvalému pobytu představuje pro cizince nejvyšší pobytové oprávnění (rozsudky ze dne 1. 12. 2016, č. j. 9 Azs 253/2016
30, ze dne 8. 11. 2017, č. j. 9 Azs 249/2017
49, a ze dne 28. 6. 2023, č. j. 2 Azs 70/2023
50).
[12] Výše shrnutá judikatorní východiska městský soud při hodnocení případu stěžovatelky plně respektoval.
[13] Ve vztahu k tvrzeným nedostatkům při zjišťování skutkového stavu správně poukázal na to, že v podkladech rozhodnutí byly protokoly o výsleších stěžovatelky podrobně shrnuty a tato nevznesla žádné věcné námitky co do úplnosti a autenticity provedených shrnutí. Pokud pak správní orgány na základě jejich obsahu, respektive porovnáním jejich obsahu s výpověďmi otce stěžovatelky konstatovaly pochybnosti o věrohodnosti tvrzení stěžovatelky stran pronásledování či hrozící vážné újmy v Rusku, je logický navazující závěr městského soudu o nadbytečnosti provedení důkazu zprávami o zemi původu, které měly takové (řádně zpochybněné) skutečnosti toliko zasadit do kontextu. Městský soud tedy nijak nepochybil, jestliže za nastalé situace aproboval podklady, na nichž správní orgány založily svá rozhodnutí, jako dostatečné pro řádné posouzení věci. Toliko na okraj Nejvyšší správní soud připomíná, že podle výše uvedené judikatury se nemusí důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 67 odst. 4 cizineckého zákona zdaleka shodovat s důvody, které žadatel tvrdil v řízení o mezinárodní ochraně.
[13] Ve vztahu k tvrzeným nedostatkům při zjišťování skutkového stavu správně poukázal na to, že v podkladech rozhodnutí byly protokoly o výsleších stěžovatelky podrobně shrnuty a tato nevznesla žádné věcné námitky co do úplnosti a autenticity provedených shrnutí. Pokud pak správní orgány na základě jejich obsahu, respektive porovnáním jejich obsahu s výpověďmi otce stěžovatelky konstatovaly pochybnosti o věrohodnosti tvrzení stěžovatelky stran pronásledování či hrozící vážné újmy v Rusku, je logický navazující závěr městského soudu o nadbytečnosti provedení důkazu zprávami o zemi původu, které měly takové (řádně zpochybněné) skutečnosti toliko zasadit do kontextu. Městský soud tedy nijak nepochybil, jestliže za nastalé situace aproboval podklady, na nichž správní orgány založily svá rozhodnutí, jako dostatečné pro řádné posouzení věci. Toliko na okraj Nejvyšší správní soud připomíná, že podle výše uvedené judikatury se nemusí důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 67 odst. 4 cizineckého zákona zdaleka shodovat s důvody, které žadatel tvrdil v řízení o mezinárodní ochraně.
[14] Výše citované judikatuře konvenuje i závěr městského soudu, že směřují
li tvrzené důvody žádosti k respektování a ochraně rodinného života, může se jednat o důvody hodné zvláštního zřetele (které v podstatě vyžadují udělení nejvyššího pobytového oprávnění cizince), pouze tehdy, pokud mají dostatečně intenzivní vazbu právě k území České republiky. Nelze přitom nic vytknout hodnocení městského soudu, že takové důvody stěžovatelka netvrdila, neboť kromě sestry žádné soukromé či rodinné vazby na území České republiky nezmínila.
[14] Výše citované judikatuře konvenuje i závěr městského soudu, že směřují
li tvrzené důvody žádosti k respektování a ochraně rodinného života, může se jednat o důvody hodné zvláštního zřetele (které v podstatě vyžadují udělení nejvyššího pobytového oprávnění cizince), pouze tehdy, pokud mají dostatečně intenzivní vazbu právě k území České republiky. Nelze přitom nic vytknout hodnocení městského soudu, že takové důvody stěžovatelka netvrdila, neboť kromě sestry žádné soukromé či rodinné vazby na území České republiky nezmínila.
[15] Totéž platí ve vztahu k závěru, že správní orgány účinně zpochybnily tvrzení stěžovatelky o jejím pronásledování v zemi původu a tam hrozící vážné újmě. Městský soud shrnul relevantní zjištění správních orgánů, které založily důvodné pochyby o věrohodnosti skutečností tvrzených v tomto ohledu stěžovatelkou, se zcela správným dovětkem, že ve správním řízení neuvedla nic, čím by tato zjištění vyvracela. Na tomto závěru nemohl ničeho změnit její poukaz na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo zrušeno první rozhodnutí ministerstva vnitra o neudělení mezinárodní ochrany stěžovatelce a její sestře. Jak vysvětlil krajský soud ve svém druhém rozsudku ve věci neudělení mezinárodní ochrany, který je součástí správního spisu, v prvním rozsudku shledal nepřezkoumatelným posouzení věrohodnosti žalobkyň a hodnocení možnosti vnitřního přesídlení v rámci Ruska s poukazem na to, že žalobkyně uvedly v průběhu správního řízení konzistentní azylový příběh a jejich výpovědi byly v podstatných bodech shodné, tj. v prvním rozsudku hodnotil vnitřní konzistenci azylového příběhu. Dodal, že v následném řízení ministerstvo zásadně doplnilo podklady (zejména výpověď otce v řízení před německým orgánem, rozsudek správního soudu v Mindenu a veřejně dostupné informace o otci) a své rozhodnutí založilo na vnější nekonzistenci azylového příběhu žalobkyň. Pro posouzení nynější věci je pak podstatné, že správní orgány velmi detailně popsaly, na podkladě jakých nesrovnalostí nejsou tvrzení stěžovatelky konzistentní ve vztahu k výpovědi jejího otce a shromážděným podkladům, přičemž tyto pochybnosti o věrohodnosti skutečností uváděných v žádosti o povolení trvalého pobytu se stěžovatelka ani nepokusila vyvrátit (k jejímu důkaznímu břemenu viz výše citovaná judikatura).
[15] Totéž platí ve vztahu k závěru, že správní orgány účinně zpochybnily tvrzení stěžovatelky o jejím pronásledování v zemi původu a tam hrozící vážné újmě. Městský soud shrnul relevantní zjištění správních orgánů, které založily důvodné pochyby o věrohodnosti skutečností tvrzených v tomto ohledu stěžovatelkou, se zcela správným dovětkem, že ve správním řízení neuvedla nic, čím by tato zjištění vyvracela. Na tomto závěru nemohl ničeho změnit její poukaz na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo zrušeno první rozhodnutí ministerstva vnitra o neudělení mezinárodní ochrany stěžovatelce a její sestře. Jak vysvětlil krajský soud ve svém druhém rozsudku ve věci neudělení mezinárodní ochrany, který je součástí správního spisu, v prvním rozsudku shledal nepřezkoumatelným posouzení věrohodnosti žalobkyň a hodnocení možnosti vnitřního přesídlení v rámci Ruska s poukazem na to, že žalobkyně uvedly v průběhu správního řízení konzistentní azylový příběh a jejich výpovědi byly v podstatných bodech shodné, tj. v prvním rozsudku hodnotil vnitřní konzistenci azylového příběhu. Dodal, že v následném řízení ministerstvo zásadně doplnilo podklady (zejména výpověď otce v řízení před německým orgánem, rozsudek správního soudu v Mindenu a veřejně dostupné informace o otci) a své rozhodnutí založilo na vnější nekonzistenci azylového příběhu žalobkyň. Pro posouzení nynější věci je pak podstatné, že správní orgány velmi detailně popsaly, na podkladě jakých nesrovnalostí nejsou tvrzení stěžovatelky konzistentní ve vztahu k výpovědi jejího otce a shromážděným podkladům, přičemž tyto pochybnosti o věrohodnosti skutečností uváděných v žádosti o povolení trvalého pobytu se stěžovatelka ani nepokusila vyvrátit (k jejímu důkaznímu břemenu viz výše citovaná judikatura).
[16] Za situace, kdy stěžovatelkou uváděné skutečnosti nedosáhly intenzity důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 67 odst. 4 cizineckého zákona, nemůže založit přípustnost kasační stížnosti hodnocení v podstatě doprovodné právní otázky v podobě předestření alternativních pobytových oprávnění. Jak plyne z výše popsaných judikatorních východisek, správní orgány se mají eventuálně zabývat tím, zda nepostačuje s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti udělení pobytového oprávnění nižšího typu. Taková úvaha přirozeně předpokládá, že skutečnosti tvrzené v žádosti o povolení trvalého pobytu lze kvalifikovat jako důvody zvláštního zřetele hodné. Pokud tomu tak není, nelze vystavět udělení nejvyššího možného pobytového oprávnění na tom, že tituly nižšího typu nejsou žadateli dostupné. Jinými slovy, důvodem pro povolení trvalého pobytu podle § 67 odst. 4 cizineckého zákona nemůže být to, že stěžovatelka jakožto státní příslušnice Ruska aktuálně fakticky není schopna v České republice dosáhnout na jiné pobytové oprávnění. Povolení k trvalému pobytu lze vydat pouze tehdy, pokud se důvody zvláštního zřetele hodné vztahují právě ke konkrétní situaci žadatele a činí ji výjimečnou a naléhavou. Lze plně souhlasit se žalovanou a městským soudem, že takové důvody stěžovatelka nevyjevila.
[16] Za situace, kdy stěžovatelkou uváděné skutečnosti nedosáhly intenzity důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 67 odst. 4 cizineckého zákona, nemůže založit přípustnost kasační stížnosti hodnocení v podstatě doprovodné právní otázky v podobě předestření alternativních pobytových oprávnění. Jak plyne z výše popsaných judikatorních východisek, správní orgány se mají eventuálně zabývat tím, zda nepostačuje s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti udělení pobytového oprávnění nižšího typu. Taková úvaha přirozeně předpokládá, že skutečnosti tvrzené v žádosti o povolení trvalého pobytu lze kvalifikovat jako důvody zvláštního zřetele hodné. Pokud tomu tak není, nelze vystavět udělení nejvyššího možného pobytového oprávnění na tom, že tituly nižšího typu nejsou žadateli dostupné. Jinými slovy, důvodem pro povolení trvalého pobytu podle § 67 odst. 4 cizineckého zákona nemůže být to, že stěžovatelka jakožto státní příslušnice Ruska aktuálně fakticky není schopna v České republice dosáhnout na jiné pobytové oprávnění. Povolení k trvalému pobytu lze vydat pouze tehdy, pokud se důvody zvláštního zřetele hodné vztahují právě ke konkrétní situaci žadatele a činí ji výjimečnou a naléhavou. Lze plně souhlasit se žalovanou a městským soudem, že takové důvody stěžovatelka nevyjevila.
[17] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020
33, část III. 4.). Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2024
Lenka Krupičková
předsedkyně senátu