I. Ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, lze aplikovat u žadatele, který má dvě státní občanství, tehdy, uvádí-li skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu, pouze vůči jednomu z domovských států, ledaže jeho důvody uvedené v § 12 nebo § 14a zákona o azylu mu neumožňují využít ochranu druhého státu, jehož je žadatel občanem. II. O možnost využít ochrany některého ze států, jehož státní občanství žadatel o udělení mezinárodní ochrany má, se dle § 16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jedná tehdy, je-li tato možnost reálná a žadatel ji může fakticky využít.
[15] Nejvyšší správní soud se předně zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Tu stěžovatel spatřuje v tom, že městský soud se při posouzení otázky aplikace § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu vůbec nezabýval tím, zda žalobce uváděl skutečnosti svědčící o možném pronásledování, resp. hrozící vážné újmě i ve vztahu ke Státu Izrael, jakožto státu svého druhého občanství. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, správní soud je z hlediska přezkoumatelnosti rozsudku povinen vypořádat žalobní argumentaci (srovnej rozsudky ze dne 31. 10. 2019, čj. 7 As 303/2019-49, ze dne 12. 11. 2009, čj. 1 As 64/2009-153, ze dne 24. 11. 2011, čj. 7 As 80/2011-122, ze dne 29. 4. 2014, čj. 2 As 23/2014-34, ze dne 29. 3. 2016, čj. 5 As 74/2015-56, či ze dne 7. 2. 2018, čj. 9 As 330/2016-192, č. 3712/2018 Sb. NSS). To městský soud bezezbytku učinil. Svůj závěr přitom založil na tom, že podmínky uvedené v § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu je třeba splnit kumulativně. Již nesplnění podmínky uvedené v návětí § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu tak podle městského soudu vedlo k tomu, že žalovaný podle něj nemohl postupovat a nebylo nezbytné zabývat se splněním dalších podmínek obsažených v uvedeném ustanovení. Tento závěr je plně srozumitelný, jasný a přezkoumatelný. Žalovaný totiž ve své podstatě nevytýká městskému soudu nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, ale nesouhlasí s jeho výkladem aplikovaného ustanovení. Na rozdíl od městského soudu se domnívá, že k vyloučení aplikace § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu nepostačuje tvrzení o pronásledování či hrozící vážné újmě týkající se pouze jednoho státu původu. Nesouhlas stěžovatele se závěry městského soudu však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, ale je otázkou jeho věcné správnosti, resp. zákonnosti (blíže viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, čj. 2 As 47/2013-30, ze dne 29. 4. 2010, čj. 8 As 11/2010-163 atd.).
[16] Stěžovatel dále městskému soudu vytýká, že jeho závěr o neaplikovatelnosti § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu v posuzované věci není správný a že se dopustil nesprávného výkladu uvedeného ustanovení.
[17] Podle § 16 odst. 1 zákona o azylu platí, že „[ž]ádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, a zároveň
[18] Městský soud v napadeném rozsudku citované ustanovení vyložil tak, že obsahuje dvě podmínky. První z nich je uvedena v návětí, druhá je obsažena přímo v písmenu d), přičemž nesplnění již jen jedné podmínky vylučuje aplikaci citovaného ustanovení. K nesplnění první podmínky v případě žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který je občanem dvou či více států, pak dle městského soudu postačí, pokud žadatel tvrdí relevantní důvody vůči alespoň jednomu ze států, jichž je občanem. Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jedná.
[18] Městský soud v napadeném rozsudku citované ustanovení vyložil tak, že obsahuje dvě podmínky. První z nich je uvedena v návětí, druhá je obsažena přímo v písmenu d), přičemž nesplnění již jen jedné podmínky vylučuje aplikaci citovaného ustanovení. K nesplnění první podmínky v případě žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který je občanem dvou či více států, pak dle městského soudu postačí, pokud žadatel tvrdí relevantní důvody vůči alespoň jednomu ze států, jichž je občanem. Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jedná.
[19] Přestože městský soud v konečném důsledku dospěl ke správnému závěru, nelze jeho výkladu § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu plně přisvědčit. Uvedené ustanovení je totiž nezbytné vykládat nejen s ohledem na jeho jazykové vyjádření, ale i s ohledem na jeho účel a na podstatu institutu mezinárodní ochrany. Takový postup ostatně odpovídá judikatuře Ústavního soudu. Např. v nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., Ústavní soud konstatoval, že „[n]eudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. Neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“ V nálezu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/14, č. 159/2015 Sb. ÚS, pak Ústavní soud uvedl, že „[p]ři výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, v němž je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.“ Obdobně lze poukázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Např. na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004-54, č. 792/2006 Sb. NSS, podle něhož „k výkladu právních předpisů a jejich institutů nelze přistupovat pouze z hlediska textu zákona, ale především podle jejich smyslu. Jazykový výklad může ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, s níž se v řadě svých rozhodnutí výslovně ztotožnil i Nejvyšší správní soud, představovat pouze prvotní přiblížení se k obsahu právní normy, jejímž nositelem je interpretovaný právní předpis; k ověření správnosti či nesprávnosti výkladu, popř. k jeho doplnění či upřesnění, potom slouží ostatní interpretační přístupy.“
[20] S ohledem na vázanost České republiky mezinárodněprávními závazky vyplývajícími z Ženevské úmluvy je rovněž nutné při výkladu zákona o azylu postupovat tak, aby byly zajištěny její cíle (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004, čj. 5 Azs 25/2003-94, ze dne 21. 3. 2006, čj. 2 Azs 75/2005-75, či ze dne 3. 5. 2018, čj. 2 Azs 114/2018-30, č. 3751/2018 Sb. NSS). Právě Ženevská úmluva totiž stanovuje základní předpoklady pro užití mezinárodní ochrany.
[20] S ohledem na vázanost České republiky mezinárodněprávními závazky vyplývajícími z Ženevské úmluvy je rovněž nutné při výkladu zákona o azylu postupovat tak, aby byly zajištěny její cíle (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004, čj. 5 Azs 25/2003-94, ze dne 21. 3. 2006, čj. 2 Azs 75/2005-75, či ze dne 3. 5. 2018, čj. 2 Azs 114/2018-30, č. 3751/2018 Sb. NSS). Právě Ženevská úmluva totiž stanovuje základní předpoklady pro užití mezinárodní ochrany.
[21] Podle čl. 1 písm. A odst. 2 Ženevské úmluvy se za uprchlíka považuje osoba, která „v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951, se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti; totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti nacházející se mimo zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit. V případě osoby mající několik státních občanství, pojem ‘země jeho státního občanství‘ se týká všech zemí, jejichž je státním občanem; žádná osoba však nebude považována za zbavenou ochrany země své příslušnosti, pokud se bez závažného důvodu založeného na oprávněných obavách vzdala ochrany jedné ze zemí svého státního občanství. “ (důraz přidán)
[22] Ve výše citovaném rozsudku čj. 2 Azs 114/2018-30 se Nejvyšší správní soud ve světle výše uvedeného zabýval podstatou mezinárodní ochrany a pojmu „uprchlík“, přičemž konstatoval, že „již samotná podstata základního pojmu ‘uprchlík‘, od kterého se uprchlické i azylové právo odvíjí, je založena na selhání a následném nahrazení ochrany státem původu. Předpokládá stav, kdy stát přestává být ve vztahu ke svému vlastnímu konkrétnímu občanu ochráncem a stává se tím, kdo ochranu před pronásledováním nechce nebo nemůže poskytnout, či dokonce toto pronásledování sám koná, podporuje nebo schvaluje. Pregnantně důležitost prvku ztráty ochrany ze strany státu původu ve vztahu k celé Ženevské úmluvě vyjádřil lord Hope v rozhodnutí Sněmovny lordů ze dne 6. 7. 2000, Horvath v. SSHD, když uvedl, že ‚[o]becným smyslem Ženevské úmluvy je umožnit lidem, kteří již nepožívají ochrany státu z důvodů uvedených v Ženevské úmluvě, aby se mohli obrátit pro ochranu k mezinárodnímu společenství.‘ Význam prvku ztráty ochrany domovského státu zdůrazňuje s odkazem na citované ustanovení Ženevské úmluvy jak ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 10. 1. 2007, č. j. 6 Azs 80/2006 – 64, publ. pod č. 1659/2008 Sb. NSS, či usnesení ze dne 4. 11. 2009, č. j. 9 Azs 38/2009 - 92), tak i česká doktrína (ČEPELKA, Č., JÍLEK, D., ŠTURMA, P. Azyl a uprchlictví v mezinárodním právu. MU Brno, 1997, str. 54).“
[22] Ve výše citovaném rozsudku čj. 2 Azs 114/2018-30 se Nejvyšší správní soud ve světle výše uvedeného zabýval podstatou mezinárodní ochrany a pojmu „uprchlík“, přičemž konstatoval, že „již samotná podstata základního pojmu ‘uprchlík‘, od kterého se uprchlické i azylové právo odvíjí, je založena na selhání a následném nahrazení ochrany státem původu. Předpokládá stav, kdy stát přestává být ve vztahu ke svému vlastnímu konkrétnímu občanu ochráncem a stává se tím, kdo ochranu před pronásledováním nechce nebo nemůže poskytnout, či dokonce toto pronásledování sám koná, podporuje nebo schvaluje. Pregnantně důležitost prvku ztráty ochrany ze strany státu původu ve vztahu k celé Ženevské úmluvě vyjádřil lord Hope v rozhodnutí Sněmovny lordů ze dne 6. 7. 2000, Horvath v. SSHD, když uvedl, že ‚[o]becným smyslem Ženevské úmluvy je umožnit lidem, kteří již nepožívají ochrany státu z důvodů uvedených v Ženevské úmluvě, aby se mohli obrátit pro ochranu k mezinárodnímu společenství.‘ Význam prvku ztráty ochrany domovského státu zdůrazňuje s odkazem na citované ustanovení Ženevské úmluvy jak ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 10. 1. 2007, č. j. 6 Azs 80/2006 – 64, publ. pod č. 1659/2008 Sb. NSS, či usnesení ze dne 4. 11. 2009, č. j. 9 Azs 38/2009 - 92), tak i česká doktrína (ČEPELKA, Č., JÍLEK, D., ŠTURMA, P. Azyl a uprchlictví v mezinárodním právu. MU Brno, 1997, str. 54).“
[23] Z uvedeného vyplývá, že mezinárodní ochrana je krajním prostředkem ochrany práv žadatele, který nastupuje pouze za situace, kdy tuto ochranu není schopen či nechce vykonávat stát, jehož je žadatel občanem. Specifická situace pak nastává v případě, kdy má žadatel o udělení mezinárodní ochrany vícero občanství. Nicméně i na tuto situaci Ženevská úmluva pamatuje, jak vyplývá z výše citovaného článku. V takovém případě musí ve smyslu Ženevské úmluvy dojít k selhání ochrany ze strany všech států, jichž je žadatel občanem. Touto optikou je pak nezbytné nahlížet rovněž na § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Jeho účelem je zajistit, aby žadatel o udělení mezinárodní ochrany s více než jedním státním občanstvím, kterému může v jedné ze zemí původu hrozit nebezpečí podřaditelné pod důvod udělení azylu dle § 12 zákona o azylu či doplňkové ochrany dle § 14a téhož zákona, před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice využil možnosti ochrany, kterou mu může poskytnout jiný stát, jehož je státním občanem.
[23] Z uvedeného vyplývá, že mezinárodní ochrana je krajním prostředkem ochrany práv žadatele, který nastupuje pouze za situace, kdy tuto ochranu není schopen či nechce vykonávat stát, jehož je žadatel občanem. Specifická situace pak nastává v případě, kdy má žadatel o udělení mezinárodní ochrany vícero občanství. Nicméně i na tuto situaci Ženevská úmluva pamatuje, jak vyplývá z výše citovaného článku. V takovém případě musí ve smyslu Ženevské úmluvy dojít k selhání ochrany ze strany všech států, jichž je žadatel občanem. Touto optikou je pak nezbytné nahlížet rovněž na § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Jeho účelem je zajistit, aby žadatel o udělení mezinárodní ochrany s více než jedním státním občanstvím, kterému může v jedné ze zemí původu hrozit nebezpečí podřaditelné pod důvod udělení azylu dle § 12 zákona o azylu či doplňkové ochrany dle § 14a téhož zákona, před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice využil možnosti ochrany, kterou mu může poskytnout jiný stát, jehož je státním občanem.
[24] Zohlednit je nutné rovněž systematiku zákona o azylu, respektive přímo § 16. Návětí § 16 odst. 1 (jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a), se vztahuje ke všem následně vyjmenovaným důvodům, pro něž lze žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnout jako zjevně nedůvodnou. Jedná se tak nejen o situaci předpokládanou pod písmenem d) uvedeného ustanovení, kdy žadatel má více než 1 státní občanství a nevyužil ochrany některého ze států, jehož státní občanství má, ale rovněž např. o situaci, kdy žadatel uvádí pouze ekonomické důvody, zjevně nevěrohodné skutečnosti, nebo podal žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění apod. Není pochyb o tom, že v případě takového žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který disponuje pouze jedním státním občanstvím a je u něj posuzováno splnění podmínek pro aplikaci § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu postačí, pokud uvede skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a toliko ve vztahu k tomuto svému jedinému domovskému státu. Již v této situaci je postup dle § 16 vyloučen. Otázkou ovšem je, zda takové tvrzení vůči pouze jednomu státu původu postačí i v případě, že žadatel je občanem dvou či více států. S ohledem na výše citované znění Ženevské úmluvy a subsidiární povahu mezinárodní ochrany má Nejvyšší správní soud ve shodě s žalovaným za to, že tomu tak není. V situaci, kdy žadatel disponuje občanstvím vícero států, tak postačí k naplnění předpokladů uvedených v úvodní části § 16 odst. 1 zákona o azylu, pokud tyto skutečnosti neuplatňuje alespoň vůči jednomu ze států, jejichž občanstvím disponuje. Jinými slovy, v případě osob disponujících občanstvím více než jednoho státu je možné vyloučit aplikaci § 16 odst. 1 zákona o azylu již na základě úvodní části uvedeného ustanovení jen tehdy, uvádí-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany rozhodné skutečnosti vůči všem státům, jejichž občanstvím disponuje. Jedině tento závěr odpovídá smyslu, účelu a povaze mezinárodní ochrany.
[24] Zohlednit je nutné rovněž systematiku zákona o azylu, respektive přímo § 16. Návětí § 16 odst. 1 (jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a), se vztahuje ke všem následně vyjmenovaným důvodům, pro něž lze žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnout jako zjevně nedůvodnou. Jedná se tak nejen o situaci předpokládanou pod písmenem d) uvedeného ustanovení, kdy žadatel má více než 1 státní občanství a nevyužil ochrany některého ze států, jehož státní občanství má, ale rovněž např. o situaci, kdy žadatel uvádí pouze ekonomické důvody, zjevně nevěrohodné skutečnosti, nebo podal žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění apod. Není pochyb o tom, že v případě takového žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který disponuje pouze jedním státním občanstvím a je u něj posuzováno splnění podmínek pro aplikaci § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu postačí, pokud uvede skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a toliko ve vztahu k tomuto svému jedinému domovskému státu. Již v této situaci je postup dle § 16 vyloučen. Otázkou ovšem je, zda takové tvrzení vůči pouze jednomu státu původu postačí i v případě, že žadatel je občanem dvou či více států. S ohledem na výše citované znění Ženevské úmluvy a subsidiární povahu mezinárodní ochrany má Nejvyšší správní soud ve shodě s žalovaným za to, že tomu tak není. V situaci, kdy žadatel disponuje občanstvím vícero států, tak postačí k naplnění předpokladů uvedených v úvodní části § 16 odst. 1 zákona o azylu, pokud tyto skutečnosti neuplatňuje alespoň vůči jednomu ze států, jejichž občanstvím disponuje. Jinými slovy, v případě osob disponujících občanstvím více než jednoho státu je možné vyloučit aplikaci § 16 odst. 1 zákona o azylu již na základě úvodní části uvedeného ustanovení jen tehdy, uvádí-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany rozhodné skutečnosti vůči všem státům, jejichž občanstvím disponuje. Jedině tento závěr odpovídá smyslu, účelu a povaze mezinárodní ochrany.
[25] Výše uvedené závěry se nicméně vztahují obecně k úvodní části § 16 odst. 1 zákona o azylu. Tu však nelze vykládat izolovaně. Ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu je nutné vykládat v jeho celistvosti. Jak vyplývá ze zákonné formulace „a zároveň“, k aplikaci uvedeného ustanovení nepostačí pouze to, že žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a. Tato skutečnost je jen základem posouzení, které může aplikaci § 16 odst. 1 a priori vyloučit. Pokud se tak nestane, je nezbytné posoudit, zda jsou splněny zbývající předpoklady. V případě písm. d) je proto následně nutné zabývat se otázkou, zda žadatel mohl využít ochrany některého ze států, jehož státní občanství má, či zda mu v tom bránily důvody uvedené v § 12 nebo 14a zákona o azylu. Úpravu obsaženou pod písm. d) ovšem nelze zkratkovitě chápat tak, že by důvody podle § 12 nebo § 14a zákona o azylu musely být vždy nutně výslovně vztažené ke státu, jehož ochrany se žadatel nemůže domoci. V případě osob s vícerým občanstvím totiž nelze vyloučit, že tyto důvody vztahující se toliko k jednomu ze států, jehož je žadatel občanem, znemožní za určitých okolností využití ochrany obou států. Zjednodušeně řečeno, v případě osoby disponující občanstvím států A a B, může být dostačující uvedení důvodů podle § 12 nebo § 14a zákona o azylu pouze ve vztahu ke státu A, pokud zároveň žadatel s ohledem na to, v jaké se nachází situaci, z těchto důvodů nemůže využít ochranu státu B. V takovém případě není nezbytné, aby žadatel uplatňoval svá tvrzení výslovně vůči oběma státům, neboť důvody uvedené ve vztahu pouze k jednomu ze států mu reálně znemožňují využití ochrany ze strany obou těchto států. Je přitom nutné zdůraznit, že tyto důvody nemusí žadatel nutně výslovně uvádět vůči všem státům, jejich občanstvím disponuje. Nelze totiž vyloučit, že důvody uvedené toliko vůči jednomu státu mohou vést k nemožnosti využít ochranu u ostatních států, jejichž občanem žadatel je.
[25] Výše uvedené závěry se nicméně vztahují obecně k úvodní části § 16 odst. 1 zákona o azylu. Tu však nelze vykládat izolovaně. Ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu je nutné vykládat v jeho celistvosti. Jak vyplývá ze zákonné formulace „a zároveň“, k aplikaci uvedeného ustanovení nepostačí pouze to, že žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a. Tato skutečnost je jen základem posouzení, které může aplikaci § 16 odst. 1 a priori vyloučit. Pokud se tak nestane, je nezbytné posoudit, zda jsou splněny zbývající předpoklady. V případě písm. d) je proto následně nutné zabývat se otázkou, zda žadatel mohl využít ochrany některého ze států, jehož státní občanství má, či zda mu v tom bránily důvody uvedené v § 12 nebo 14a zákona o azylu. Úpravu obsaženou pod písm. d) ovšem nelze zkratkovitě chápat tak, že by důvody podle § 12 nebo § 14a zákona o azylu musely být vždy nutně výslovně vztažené ke státu, jehož ochrany se žadatel nemůže domoci. V případě osob s vícerým občanstvím totiž nelze vyloučit, že tyto důvody vztahující se toliko k jednomu ze států, jehož je žadatel občanem, znemožní za určitých okolností využití ochrany obou států. Zjednodušeně řečeno, v případě osoby disponující občanstvím států A a B, může být dostačující uvedení důvodů podle § 12 nebo § 14a zákona o azylu pouze ve vztahu ke státu A, pokud zároveň žadatel s ohledem na to, v jaké se nachází situaci, z těchto důvodů nemůže využít ochranu státu B. V takovém případě není nezbytné, aby žadatel uplatňoval svá tvrzení výslovně vůči oběma státům, neboť důvody uvedené ve vztahu pouze k jednomu ze států mu reálně znemožňují využití ochrany ze strany obou těchto států. Je přitom nutné zdůraznit, že tyto důvody nemusí žadatel nutně výslovně uvádět vůči všem státům, jejich občanstvím disponuje. Nelze totiž vyloučit, že důvody uvedené toliko vůči jednomu státu mohou vést k nemožnosti využít ochranu u ostatních států, jejichž občanem žadatel je.
[26] Právě taková situace pak nastala v nyní posuzovaném případě. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že žalobce uváděl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, výslovně pouze ve vztahu k Ruské federaci. Je však nutné zohlednit, že tyto důvody, byť se primárně vztahují k Ruské federaci, fakticky žalobci znemožňují využít ochrany Státu Izrael, jehož je žalobce rovněž občanem. Žalobce se totiž nachází ve vazbě pro účely extradičního řízení za účelem jeho vydání k trestnímu stíhání právě do Ruské federace. Možnost využití ochrany Státu Izrael je tak v jeho případě čistě teoretická a nemožnost jejího využití vyplývá právě ze skutečností, které žalobce tvrdí vůči Ruské federaci. Žalobce byl sice ve vazbě v kontaktu s izraelským konzulem, nicméně je zjevné, že možnosti Státu Izrael jsou omezené, když se žalobce nenachází na jeho území a on nemůže zabránit jeho vydání do Ruské federace. Žalobce je tedy plně v rukou českých orgánů veřejné moci.
[26] Právě taková situace pak nastala v nyní posuzovaném případě. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že žalobce uváděl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, výslovně pouze ve vztahu k Ruské federaci. Je však nutné zohlednit, že tyto důvody, byť se primárně vztahují k Ruské federaci, fakticky žalobci znemožňují využít ochrany Státu Izrael, jehož je žalobce rovněž občanem. Žalobce se totiž nachází ve vazbě pro účely extradičního řízení za účelem jeho vydání k trestnímu stíhání právě do Ruské federace. Možnost využití ochrany Státu Izrael je tak v jeho případě čistě teoretická a nemožnost jejího využití vyplývá právě ze skutečností, které žalobce tvrdí vůči Ruské federaci. Žalobce byl sice ve vazbě v kontaktu s izraelským konzulem, nicméně je zjevné, že možnosti Státu Izrael jsou omezené, když se žalobce nenachází na jeho území a on nemůže zabránit jeho vydání do Ruské federace. Žalobce je tedy plně v rukou českých orgánů veřejné moci.
[27] Jiná situace by nastala v případě, pokud by žalobce nebyl omezen na svobodě, mohl se volně pohybovat a mohl do Izraele bez dalšího odcestovat. V takovém případě by bylo možné postupovat podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, avšak z toho důvodu, že žalobce by mohl ochranu svého domovského státu fakticky využít. Právě na reálnosti možnosti využít ochranu svého domovského státu je přitom nezbytné trvat. Tím, že žalobce uvedl relevantní skutečnosti ve vztahu k Ruské federaci, uvedl s ohledem na své vzetí do vazby rovněž relevantní skutečnosti o nemožnosti využití ochrany ze strany Státu Izrael, neboť právě tyto skutečnosti mu s ohledem na vazbu ve svém důsledku brání v hledání ochrany ve svém domovském státě. Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatel při hodnocení situace žalobce zcela rezignoval na posouzení otázky, zda jsou skutečnosti jím uváděné relevantní i ve vztahu k možnosti využití ochrany Státu Izrael. Naopak v napadeném rozhodnutí chybně vyhodnotil, že žalobce „neuvedl žádné relevantní skutečnosti, které by mu bránily ve využití ochrany této země (Státu Izrael pozn. soudu) z důvodů uvedených v § 12 nebo 14a zákona o azylu, tedy z důvodu, že by mu v Izraeli hrozilo pronásledování či skutečné nebezpečí vážné újmy“. Takový závěr je v situaci, kdy se žalobce nachází ve vazbě a je mu fakticky bráněno jakoukoliv ochranu domovského státu využít, naprosto scestný a neodpovídající skutkovému stavu věci. V posuzovaném případě tedy vzhledem k výše uvedenému nebylo možné žádost žalobce odmítnout pro zjevnou nedůvodnost podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, a naopak bylo nezbytné, aby stěžovatel žádost žalobce řádně posoudil.
[27] Jiná situace by nastala v případě, pokud by žalobce nebyl omezen na svobodě, mohl se volně pohybovat a mohl do Izraele bez dalšího odcestovat. V takovém případě by bylo možné postupovat podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, avšak z toho důvodu, že žalobce by mohl ochranu svého domovského státu fakticky využít. Právě na reálnosti možnosti využít ochranu svého domovského státu je přitom nezbytné trvat. Tím, že žalobce uvedl relevantní skutečnosti ve vztahu k Ruské federaci, uvedl s ohledem na své vzetí do vazby rovněž relevantní skutečnosti o nemožnosti využití ochrany ze strany Státu Izrael, neboť právě tyto skutečnosti mu s ohledem na vazbu ve svém důsledku brání v hledání ochrany ve svém domovském státě. Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatel při hodnocení situace žalobce zcela rezignoval na posouzení otázky, zda jsou skutečnosti jím uváděné relevantní i ve vztahu k možnosti využití ochrany Státu Izrael. Naopak v napadeném rozhodnutí chybně vyhodnotil, že žalobce „neuvedl žádné relevantní skutečnosti, které by mu bránily ve využití ochrany této země (Státu Izrael pozn. soudu) z důvodů uvedených v § 12 nebo 14a zákona o azylu, tedy z důvodu, že by mu v Izraeli hrozilo pronásledování či skutečné nebezpečí vážné újmy“. Takový závěr je v situaci, kdy se žalobce nachází ve vazbě a je mu fakticky bráněno jakoukoliv ochranu domovského státu využít, naprosto scestný a neodpovídající skutkovému stavu věci. V posuzovaném případě tedy vzhledem k výše uvedenému nebylo možné žádost žalobce odmítnout pro zjevnou nedůvodnost podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, a naopak bylo nezbytné, aby stěžovatel žádost žalobce řádně posoudil.
[28] Přestože zdejší soud výše uvedenými závěry do jisté míry korigoval úvahy městského soudu, nelze než konstatovat, že napadený rozsudek je co do jeho výroku a převážné části odůvodnění správný, neboť je zřejmé, že s ohledem na nesplnění podmínek aplikace § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu bylo nutné rozhodnutí stěžovatele zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se pouze zcela neztotožnil s výkladem uvedeného ustanovení ze strany městského soudu, jak zdůvodnil výše. S ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení proto zdejší soud napadený rozsudek nezrušil, přičemž výklad § 16 podaný městským soudem korigoval (srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2006, čj. 2 Afs 100/2005-106). Pro stěžovatele je tak závazný právní názor městského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu. V dalším řízení tedy stěžovatel provede řádné a úplné posouzení žádosti žalobce, jak mu uložil městský soud.