7 Azs 271/2024 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 271/2024- 33 - text

7 Azs 271/2024 - 36

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: T. T. D., zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, se sídlem Loretánské nám. 5, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2024, č. j. 64 A 8/2024 40,

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[1] Rozhodnutím ze dne 7. 6. 2024, č. j. 109390 2/2024 MZV/OPL, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) ze dne 15. 2. 2024, č. j. 1003 4/2024 MZV/HANOKO, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a zastaveno řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území podle § 42a zákona o pobytu cizinců. II.

[2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který ji zamítl rozsudkem ze dne 30. 9. 2024, č. j. 64 A 8/2024 40. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III.

[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

[4] Stěžovatelka má za to, že zastupitelský úřad, žalovaný i krajský soud se dopustili nesprávného, příliš restriktivního výkladu pojmu odůvodněný případ podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců a dospěli k nesprávnému a nedostatečně odůvodněnému právnímu závěru, že individuální skutkové okolnosti případu stěžovatelky a její rodiny nelze podřadit pod tento pojem a zvážit možnost upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. V rámci svého posouzení správní orgány ani krajský soud nepřihlédly v dostatečném rozsahu ke všem stěžovatelkou tvrzeným a namítaným skutečnostem podstatným pro vymezení intenzity jí a jejím rodinným příslušníkům hrozící újmy v případě vydání negativního rozhodnutí o žádosti stěžovatelky podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, zejména nepřihlédly k nepředvídatelnosti doby odloučení rodinných příslušníků s ohledem na dlouhou lhůtu pro vydání rozhodnutí o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, a to včetně nepředvídatelnosti úspěchu v systému slosovatelných registrací na zastupitelském úřadu.

[5] Stěžovatelka dále uvedla, že správní orgány nesprávně a nedostatečně posoudily přiměřenost dopadu svých rozhodnutí do základního práva stěžovatelky a jejích rodinných příslušníků na respektování soukromého a rodinného života zaručeného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a nejlepšímu zájmu nezletilých dětí stěžovatelky chráněného čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Krajský soud pak nesprávně uzavřel, že nebylo v dané věci na místě posuzovat přiměřenost dopadu napadeného rozhodnutí do práv a zájmů dotčených osob vůbec s ohledem na to, že zákon o pobytu cizinců tuto povinnost správním orgánům výslovně v případě stěžovatelky nestanoví.

[6] Stěžovatelka rovněž namítla, že správní orgány i krajský soud nesprávně uvedly, že stěžovatelkou poukazovaná rozhodnutí přijatá ve skutkově obdobných případech nezakládají správní praxi a legitimní očekávání stěžovatelky, že bude v její věci postupováno v souladu s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V návaznosti na uvedené také správní orgány v nedostatečném rozsahu odůvodnily vlastní odchylku od případů, na něž stěžovatelka poukazovala.

[7] Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV.

[8] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech, o nichž rozhodoval před krajským soudem specializovaný samosoudce, je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle § 104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.

[9] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatelky ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jejího hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatelka ve své argumentaci nevyložila žádné důvody, které by svědčily pro odklon.

[10] K předložené kasační stížnosti Nejvyšší správní soud předesílá, že přes svou obsáhlost a bohaté odkazy na judikaturu zejména opakuje žalobní námitky a skutečnosti již krajským soudem vypořádané, přičemž na závěry krajského soudu reaguje stěžovatelka spíše minimálně a pouze dílčím způsobem.

[11] K tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 245, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 64). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní argumentaci v žalobě za důvodnou. Meritorní přezkum rozhodnutí soudu je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Skutečnost, že stěžovatelka se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost. V této souvislosti je třeba ještě dodat, že povinnost soudu posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že byl krajský soud povinen reagovat na každou dílčí argumentaci uplatněnou stěžovatelkou a tu obsáhle vyvrátit; jeho úkolem bylo uchopit obsah a smysl žalobní argumentace a vypořádat se s ní, což může učinit i tak, že proti ní postaví vlastní ucelený argumentační systém, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, nebo rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 130). Rovněž v tomto ohledu napadený rozsudek krajského soudu plně obstojí.

[12] Jak správně uvedl již krajský soud, z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že možnost upustit od osobního podání žádosti je možností zcela výjimečnou a mělo by k ní být přistoupeno pouze v případech, kdy by trvání na osobním podání žádosti bylo nepřiměřeně přísné, tvrdé či nerozumné (srov. např. rozsudky NSS ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 77/2015 36, ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015 67, či ze dne 8. 9. 2016, č. j. 10 Azs 163/2016 37). Žadatel musí rovněž uvést konkrétní důvody, proč právě jeho případ má být oním „odůvodněným případem“, v němž nemá správní orgán trvat na osobním podání žádosti (viz rozsudek č. j. 10 Azs 219/2015 67). Za odůvodněný případ lze podle judikatury Nejvyššího správního soudu považovat například případy, kdy je žadatel v osobním podání žádosti omezen svým zdravotním stavem, dále případy, kdy bude objektivně nemožné dostavit se k zastupitelskému úřadu, nebo také situace, kdy je dostupnost zastupitelského úřadu z provozních důvodů objektivně velmi ztížena (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018 22, či ze dne 28. 7. 2023, č. j. 8 Azs 90/2022 48). V rozsudku ze dne 27. 11. 2023, č. j. 3 Azs 163/2022 36, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[d]ůvodem pro upuštění od osobního podání žádosti mohou být i specifické rodinné poměry žadatele o pobytové oprávnění (např. závažné zdravotní postižení jeho dětí, kvůli němuž není spravedlivé po něm požadovat jejich delší odloučení)“. Lze rovněž poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2023, č. j. 4 Azs 19/2023 34, kde zdejší soud uvedl, že „[p]ovinnost osobního podání žádosti na zastupitelském úřadě je základním pravidlem, z něhož nelze učinit výjimku pouze z důvodu, že by cizinec musel za účelem podání žádosti vycestovat z území České republiky a vynaložit v této souvislosti určité náklady a čas. Tyto znaky totiž vykazuje podání žádosti v případě všech státních příslušníků Vietnamské socialistické republiky, kteří pobývají na území České republiky (či Evropské unie). Pokud by se jednalo o znaky dostatečné pro aplikaci § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, vznikla by v rozporu se zněním zákona skupinová výjimka odhlížející od konkrétní individuální situace každého žadatele. Odůvodněnost případu je třeba hodnotit především z toho pohledu, zda individuální okolnosti daného případu vytváří objektivní překážku pro osobní podání žádosti u zastupitelského úřadu.“ V rozsudku ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 Azs 351/2018 50, Nejvyšší správní soud pak uvedl, že „[o]sobní forma podání je stanovena přímo zákonem. Zastupitelský úřad se tedy při posuzování žádosti o upuštění od osobního podání nezabývá tím, zda je osobní podání v konkrétním případě rozumné či nezbytné, nehodnotí ani případnou délku správního řízení. Zabývá se výlučně tím, zda existují důvody, pro které není třeba na osobním podání trvat. Předmětem soudního přezkumu proto není hodnocení smysluplnosti či efektivity osobního podání, ale pouze posouzení, zda správní orgány správně vyložily neurčitý právní pojem „odůvodněný případ“ a poté jej správně aplikovaly na zjištěný skutkový stav. (…) Rovněž se z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že délka řízení o žádosti o povolení pobytu, není pro posouzení žádosti stěžovatele rozhodná, a nemůže založit důvody, které by měly stěžovateli zabránit v osobním podání žádosti.“

[13] Jak vyplývá ze správního i soudního spisu, stěžovatelka jako důvody pro výjimku z povinnosti osobního podání žádosti v zemi původu uvedla délku svého pobytu v České republice, přítomnost rodinných příslušníků se stabilním pobytovým oprávněním v České republice, vedení soukromého a rodinného života s nimi, závislost nezletilých synů na stěžovatelce a míru jejich integrace do české společnosti, specifickou pobytovou situaci stěžovatelky, velkou vzdálenost země původu a finanční a časovou náročnost cesty do země původu. Z uvedených okolností svědčících pro upuštění od osobního podání žádosti pak krajský soud (i stěžovatelka ve své kasační stížnosti) označil jako nejrelevantnější a nejzávažnější tu skutečnost, že v souvislosti s vycestováním stěžovatelky dojde k dočasnému rozdělení rodiny, kdy péči o její nezletilé syny bude fakticky zajišťovat pouze manžel stěžovatelky. V této souvislosti lze odkázat v souladu s krajským soudem na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 17. 1. 2024, č. j. 10 Azs 156/2022 46, kde zdejší soud uvedl, že „[d]očasná nepřítomnost jednoho z rodičů není situací výjimečnou či neřešitelnou. Zastupitelský úřad i stěžovatel popsali žalobci obvyklé alternativy, jak skloubit vycestování do Vietnamu s rodinným životem (možnost péče o nezletilé děti ve státních zařízeních či na komerčním základě). Ne každé řízení, jehož výsledek se může přímo nebo nepřímo promítnout do života nezletilých dětí, má stejně intenzivní dopad do jejich práv [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 950/19 ze dne 14. 4. 2020 (N 70/99 Sb. NU 362)]. Bylo zcela na žalobci a jeho manželce, aby uspořádali osobní záležitosti tak, aby se odcestování žalobce na přechodnou dobu dotklo chodu rodiny co nejméně“. Jak správně konstatoval krajský soud, v nyní projednávaném případě správní orgány v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč není odůvodněn závěr, že by zbytek rodiny stěžovatelky neměl její dočasnou fyzickou nepřítomnost zvládnout a předestřely způsoby, kterými lze dopady její nepřítomnosti zmírnit. V této souvislosti poukázaly zejména na to, že podle stěžovatelkou tvrzených skutečností ekonomicky rodinu zajišťuje pouze její manžel, zatímco stěžovatelka se stará o domácnost, a děti navštěvují základní školu. Správní orgány proto uzavřely, že rodinné poměry stěžovatelky jsou ustálené a umožňují jí vykonat cestu do země původu. Skutečnost, že stěžovatelka žije dlouhodobě na území České republiky spolu se svou rodinou, není natolik specifická, aby odůvodňovala upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. K tomu lze odkázat rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 1276/20, v němž Ústavní soud legitimitu vycestování rodiče nezletilého dítěte za účelem podání žádosti aproboval, když dovodil, že obecně lze po žadateli o pobytové oprávnění spravedlivě požadovat, aby na přechodnou dobu vycestoval do země původu za účelem podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, ač má na území České republiky rodinné vazby a fakticky zde již delší dobu žije.

[14] K námitce nedostatečného posouzení přiměřenosti zásahu do práva na ochranu soukromého a rodinného života a nejlepšího zájmu nezletilých dětí lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2023, č. j. 9 Azs 19/2023 39, podle kterého „(…) požadavek krajského soudu týkající se posouzení nezbytnosti osobního podání žádosti míří zcela nad rámec zákonných povinností správních orgánů. Jejich úkolem není v každém individuálním případě objasňovat rozumnost či nezbytnost zákonného požadavku osobního podání žádosti (viz rozsudek NSS č. j. 8 Azs 351/2018 50). Zákon, ani relevantní judikatura povinnost provedení testu přiměřenosti správním orgánům neukládá. Naopak samotný zákon jednoznačně upřednostňuje zájem na osobním podání žádosti. K výjimečnému prolomení tohoto pravidla může dojít jen na podkladě opodstatněných a doložených individuálních okolností žadatele. Ty nicméně podle zákona nejsou v hodnotové rovině s výše uvedeným veřejným zájmem.“ Krajský soud proto správně uzavřel, že nebylo povinností správních orgánů činit podrobný test proporcionality, v jehož rámci by vážily zájem státu na dodržení předepsaného způsobu podání žádosti vůči zájmu žadatele na tom, aby nebyl nucen vycestovat do země původu. V rozsudku ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 Azs 351/2018 50, pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že „podmínka osobního podání žádosti, jakož i oprávnění zastupitelského úřadu při posuzování důvodů pro upuštění od této povinnosti nijak nezpochybňuje ani neeliminuje právo na sloučení rodiny zakotvené v uvedené směrnici ani práva vyplývající z Listiny a Úmluvy o právech dítěte. Nutno připomenout, že stěžovatel pobýval na území České republiky nelegálně, tedy vlastním zaviněním se ocitl v situaci, kdy musí respektovat pravidla pro získání pobytového oprávnění z pozice cizince, který nemá na území České republiky pobyt legalizován. Důsledkům takové situace jsou pak vystaveny i nezletilé děti stěžovatele. Nemůže tak být dotčen ani zájem dítěte garantovaný článkem 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte, když stěžovatel vědomě pobýval na území bez pobytového oprávnění a následně neprokázal, že osobní podání žádosti je pro stěžovatele a jeho rodinu nepřiměřeně zatěžující. Nedůvodná je námitka, že dočasná nepřítomnost stěžovatele by ochromila chod rodiny a podnikání jeho manželky. Stěžovatel se v této námitce omezil na pouhé konstatování, že jeden rodič by sám péči o nezletilé děti nezvládl souběžně s podnikáním. Nejde však o neřešitelnou situaci. Je na stěžovateli a jeho manželce, aby uspořádali osobní záležitosti tak, aby se chodu rodiny odcestování stěžovatele na přechodnou dobu dotklo co nejméně.“ V nyní posuzovaném případě kasační soud nezpochybňuje, že vycestování stěžovatelky do země původu je sice po omezenou dobu a do určité míry způsobilé do jejího soukromého a rodinného života zasáhnout, půjde však z hlediska legalizace stěžovatelčina pobytu o nezbytný a naprosto minimální důsledek jejího protiprávního setrvávání na území České republiky. Jak správně zdůraznil žalovaný, stěžovatelka je svéprávnou zletilou osobou, vycestování je pouze přechodné, přičemž stěžovatelka může s ohledem na moderní technologie udržovat s rodinou pravidelný kontakt. Stěžovatelka současně netvrdila žádné specifické důvody, které by bylo možné podřadit pod pojem „odůvodněný případ“. Pokud by soud přistoupil na argumentaci stěžovatelky, bylo by nutné od povinnosti osobního podání žádosti upustit prakticky vždy, kdy by žadatel na území pobýval se svou rodinou. Upuštění od povinnosti osobního podání žádosti je však institutem výjimečným a stěžovatelka nedoložila takové okolnosti, které by jeho využití odůvodňovaly.

[15] K námitce, že správní rozhodnutí byla vydána v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, neboť odporují předchozí rozhodovací praxi, Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že „[s]právní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Jen taková správní praxe je doplněním psaného práva a je způsobilá modifikovat pravidla obsažená v právní normě. Správní praxi zakládající legitimní očekávání lze změnit, pokud je taková změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi. Libovolná (svévolná) změna výkladu právních předpisů směřující k tíži adresátů není přípustná. Za racionální (nikoliv svévolnou) změnu správní praxe lze přitom s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem považovat změnu interpretovaného zákona, změnu zákonů souvisejících s interpretovaným předpisem (systematický výklad) a změnu skutečností rozhodných pro interpretaci zákona (teleologický výklad)“ (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 132, č. 1915/2009 Sb. NSS, body 81–82). Stěžovatelkou namítaná čtyři rozhodnutí zastupitelského úřadu, z toho přinejmenším tři skutkově výrazně odlišná týkající se nezletilých žadatelů a jedno obecně odůvodněné mimořádnou rodinnou situací, kdy však z anonymizovaného záznamu o usnesení není patrné, jaká konkrétní skutečnost vedla k upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, nemohou splnit výše uvedená kritéria ustálené praxe. Z takových správních rozhodnutí totiž nelze dovodit, že jde o ustálenou, jednotnou a dlouhodobou činnost orgánů veřejné správy, která by u stěžovatelky mohla založit legitimní očekávání, že její žádosti bude vyhověno.

[16] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.

[17] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, část III. 4., usnesení téhož soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 Azs 32/2021 32). Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. ledna 2025

David Hipšr

předseda senátu

Plný text rozhodnutí