7 Azs 274/2023- 44 - text
7 Azs 274/2023 - 47
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: N. J., zastoupena Mgr. Helenou Pindejovou, advokátkou se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2023, č. j. 34 Az 37/2022
48,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanovené advokátky Mgr. Heleny Pindejové se určuje částkou 3 400 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
[1] Rozhodnutím ze dne 16. 11. 2022, č. j. OAM
929/ZA
ZA11
ZA10
2022, žalovaný zamítl žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) zamítl shora označeným rozsudkem. Plné znění napadeného rozsudku je přístupné na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížností, a to z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). V prvním okruh námitek poukazovala na nepřezkoumatelnost. Závěr soudu o tom, že stěžovatelka mohla námitku poukazující na její psychické obtíže uplatnit již v řízení před žalovaným, nemá oporu ve spisovém materiálu. V daném případě nebylo vzato v potaz ani začlenění stěžovatelky do české společnosti, jakož i její rodinná, sociální a ekonomická situace. Stěžovatelka je názoru, že jí měla být udělena s ohledem na veškeré skutkové okolnosti věci nějaká z forem mezinárodní ochrany. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu spolu s rozhodnutím žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožnil se závěry krajského soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl, příp. odmítl pro nepřijatelnost.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro kasační soud také nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost rovněž tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat např. tehdy, nerespektoval
li krajský (městský) soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006
59, č. 1143/2007 Sb. NSS, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013
18, ze dne 19. 6. 2014, č. j. 7 Azs 13/2014
52, či např. ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS. Uvedené závěry jsou aplikovatelné i po novele soudního řádu správního zákonem č. 77/2021 Sb. (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021
28, ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Azs 196/2021
30, ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 Azs 184/2021
36, ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/2021
30, ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021
31, ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/2021
34, ze dne 14. 10. 2021, č. j. 2 Azs 171/2021
47 atp.).
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] V posuzované věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Danou věc naopak posoudil v souladu s konstantní (přiléhavou) judikaturou, od které Nejvyšší správní soud neshledal důvod se odchýlit.
[9] Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti, resp. vadnosti rozsudku krajského soudu lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003
75, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003
51, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003
52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004
62, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005
44, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008
76, či ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015
45, atp. Podle názoru Nejvyššího správního soudu postupoval krajský soud v souladu s uvedenou judikaturou. Jeho závěry jsou srozumitelné a plně přezkoumatelné. Krajský soud důkladně vypořádal všechny stěžejní žalobní námitky. I rozhodnutí žalovaného je srozumitelně a dostatečně odůvodněno (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007
84, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008
109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012
41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013
25). Zrušení rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost je vyhrazeno jen těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost nelze dané rozhodnutí meritorně přezkoumat (v tomto ohledu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012
45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016
64, atp.). Takovými vadami rozsudek krajského soudu, resp. rozhodnutí žalovaného netrpí.
[9] Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti, resp. vadnosti rozsudku krajského soudu lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003
75, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003
51, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003
52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004
62, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005
44, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008
76, či ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015
45, atp. Podle názoru Nejvyššího správního soudu postupoval krajský soud v souladu s uvedenou judikaturou. Jeho závěry jsou srozumitelné a plně přezkoumatelné. Krajský soud důkladně vypořádal všechny stěžejní žalobní námitky. I rozhodnutí žalovaného je srozumitelně a dostatečně odůvodněno (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007
84, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008
109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012
41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013
25). Zrušení rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost je vyhrazeno jen těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost nelze dané rozhodnutí meritorně přezkoumat (v tomto ohledu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012
45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016
64, atp.). Takovými vadami rozsudek krajského soudu, resp. rozhodnutí žalovaného netrpí.
[10] I postup při zjišťování skutkového stavu má oporu v právní úpravě a judikatuře (v tomto ohledu srov. § 3 správního řádu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003
59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003
42, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004
65, ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004
43, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004
57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008
67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008
66). Žalovaný důkladně zkoumal okolnosti dané věci, přičemž zohlednil i stěžovatelkou akcentované skutečnosti a podklady. Nedopustil se ani žádné jiné podstatné vady, která by měla vliv na výsledek daného řízení. Krajský soud proto nepochybil, pokud z jeho závěrů vyšel (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 47/2007
60, ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008
83, č. 2406/2011 Sb. NSS, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006
82, ze dne 13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010
112, ze dne 25. 5. 2017, č. j. 5 As 49/2016
198, ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1 As 15/2016
85, ze dne 27. 8. 2019, č. j. 1 Azs 343/2018
28, či ze dne 16. 3. 2020, č. j. 1 As 245/2019
38). Není pravdou ani to, že by v daném případě nebyla posuzována rodinná, sociální či ekonomická situace, resp. délka pobytu stěžovatelky na našem území a její věk. Jak žalovaný, tak krajský soud se uvedenými skutečnostmi ve svých rozhodnutích zabývali (srov. str. 6 a násl. rozhodnutí žalovaného, resp. bod 19 rozsudku krajského soudu).
[10] I postup při zjišťování skutkového stavu má oporu v právní úpravě a judikatuře (v tomto ohledu srov. § 3 správního řádu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003
59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003
42, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004
65, ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004
43, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004
57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008
67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008
66). Žalovaný důkladně zkoumal okolnosti dané věci, přičemž zohlednil i stěžovatelkou akcentované skutečnosti a podklady. Nedopustil se ani žádné jiné podstatné vady, která by měla vliv na výsledek daného řízení. Krajský soud proto nepochybil, pokud z jeho závěrů vyšel (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 47/2007
60, ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008
83, č. 2406/2011 Sb. NSS, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006
82, ze dne 13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010
112, ze dne 25. 5. 2017, č. j. 5 As 49/2016
198, ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1 As 15/2016
85, ze dne 27. 8. 2019, č. j. 1 Azs 343/2018
28, či ze dne 16. 3. 2020, č. j. 1 As 245/2019
38). Není pravdou ani to, že by v daném případě nebyla posuzována rodinná, sociální či ekonomická situace, resp. délka pobytu stěžovatelky na našem území a její věk. Jak žalovaný, tak krajský soud se uvedenými skutečnostmi ve svých rozhodnutích zabývali (srov. str. 6 a násl. rozhodnutí žalovaného, resp. bod 19 rozsudku krajského soudu).
[11] Podle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný a návazně i krajský soud důkladně zkoumali splnění podmínek dle § 12 a násl. zákona o azylu. Správně dovodili, že stěžovatelkou tvrzené důvody (přivyknutí životu v České republice, absence vazeb v domovské zemi, komplikace spojené s návratem do vlasti, její věk, obtížnou zaměstnavatelnost atp.) nelze považovat za azylově relevantní důvody (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2018, č. j. 6 Azs 98/2018
22, ze dne 24. 9. 2020, č. j. 6 Azs 243/2020
25, ze dne 11. 9. 2014, č. j. 5 Azs 22/2013
31, ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 Azs 167/2016
25, ze dne 10. 12. 2020, č. j. 7 Azs 250/2020
33, ze dne 14. 10. 2021, č. j. 2 Azs 171/2021
47, ze dne 9. 2. 2022, č. j. 5 Azs 85/2021
32, atp.). Jak správně dodal krajský soud, stěžovatelka nebyla na území Ruské federace ani na území České republiky nikdy politicky či jinak veřejně aktivní; v minulosti několikrát zemi původu navštívila, vždy vše proběhlo bez problémů. Podle informace OAMP – Situace navrátilců do Ruské federace po krátkodobém či dlouhodobém pobytu v zahraničí ze dne 31. 10. 2022, z níž žalovaný mj. vycházel, nečelí občané Ruské federace navracející se do vlasti obecně žádným problémům. Stěžovatelka nepatří do skupiny aktivistů, novinářů, blogerů atp., jež by mohly být podle zjištěných informací v případě návratu do Ruska potenciálně vystaveny zvýšenému zájmu bezpečnostních složek. Uvedené závěry krajského soudu přitom stěžovatelka ani nezpochybňuje. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je
li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008
78, a rozsudky téhož soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011
95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014
20, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 875/20, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 776/21).
[11] Podle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný a návazně i krajský soud důkladně zkoumali splnění podmínek dle § 12 a násl. zákona o azylu. Správně dovodili, že stěžovatelkou tvrzené důvody (přivyknutí životu v České republice, absence vazeb v domovské zemi, komplikace spojené s návratem do vlasti, její věk, obtížnou zaměstnavatelnost atp.) nelze považovat za azylově relevantní důvody (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2018, č. j. 6 Azs 98/2018
22, ze dne 24. 9. 2020, č. j. 6 Azs 243/2020
25, ze dne 11. 9. 2014, č. j. 5 Azs 22/2013
31, ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 Azs 167/2016
25, ze dne 10. 12. 2020, č. j. 7 Azs 250/2020
33, ze dne 14. 10. 2021, č. j. 2 Azs 171/2021
47, ze dne 9. 2. 2022, č. j. 5 Azs 85/2021
32, atp.). Jak správně dodal krajský soud, stěžovatelka nebyla na území Ruské federace ani na území České republiky nikdy politicky či jinak veřejně aktivní; v minulosti několikrát zemi původu navštívila, vždy vše proběhlo bez problémů. Podle informace OAMP – Situace navrátilců do Ruské federace po krátkodobém či dlouhodobém pobytu v zahraničí ze dne 31. 10. 2022, z níž žalovaný mj. vycházel, nečelí občané Ruské federace navracející se do vlasti obecně žádným problémům. Stěžovatelka nepatří do skupiny aktivistů, novinářů, blogerů atp., jež by mohly být podle zjištěných informací v případě návratu do Ruska potenciálně vystaveny zvýšenému zájmu bezpečnostních složek. Uvedené závěry krajského soudu přitom stěžovatelka ani nezpochybňuje. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je
li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008
78, a rozsudky téhož soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011
95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014
20, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 875/20, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 776/21).
[12] I při posuzování humanitárního azylu bylo postupováno v souladu s právní úpravou a judikaturou. Humanitární azyl je ze své povahy výjimečný institut, který se uděluje např. osobám těžce postiženým, těžce nemocným, či osobám, které pocházejí z oblastí, jež jsou významně postiženy humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory, a je koncipován jako dobrodiní státu, a nikoli jako právo na přiznání azylu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004
55, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009
65, ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010
92, ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011
47, ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016
31). Stran doplňkové ochrany lze rovněž odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozhodnutí ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 463/2004
43, ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 Azs 31/2010
69, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006
82, ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007
71, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008
70, ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008
68, atp. Žalovaný a krajský soud postupovali v souladu s východisky označené judikatury.
[12] I při posuzování humanitárního azylu bylo postupováno v souladu s právní úpravou a judikaturou. Humanitární azyl je ze své povahy výjimečný institut, který se uděluje např. osobám těžce postiženým, těžce nemocným, či osobám, které pocházejí z oblastí, jež jsou významně postiženy humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory, a je koncipován jako dobrodiní státu, a nikoli jako právo na přiznání azylu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004
55, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009
65, ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010
92, ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011
47, ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016
31). Stran doplňkové ochrany lze rovněž odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozhodnutí ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 463/2004
43, ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 Azs 31/2010
69, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006
82, ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007
71, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008
70, ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008
68, atp. Žalovaný a krajský soud postupovali v souladu s východisky označené judikatury.
[13] S krajským soudem lze s ohledem na obsah spisového materiálu souhlasit i v tom, že poukaz na nepříznivý psychický stav stěžovatelka vznesla až v řízení před krajským soudem, a nikoliv v řízení před žalovaným. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. platí, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu. Jedná se o obecnou zásadu, podle které soudy ve správním soudnictví postupují (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2023, č. j. 4 Azs 313/2023
29). Z předmětné zásady však existují určité výjimky. Specifický důvod prolomení § 75 odst. 1 s. ř. s. vyplývá z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, podle něhož jsou členské státy EU povinny zajistit, aby měl žadatel v řízení o udělení mezinárodní ochrany k dispozici účinný opravný prostředek, jehož podstatou je úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, a to alespoň v řízení o opravném prostředku u soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015
32, ze dne 11. 11. 2020, č. j. 1 Azs 288/2020
27, ze dne 16. 6. 2023, č. j. 2 Azs 23/2023
49, ze dne 19. 10. 2023, č. j. 10 Azs 138/2023
43, ze dne 20. 12. 2023, č. j. 4 Azs 313/2023
29, atp.). Aplikací čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice a jeho konkrétními dopady do soudního řízení správního se přitom Nejvyšší správní soud v rámci své rozhodovací praxe zabýval opakovaně. V rozsudku ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015
32, dovodil, že (i při zohlednění dotčeného článku procedurální směrnice) lze uplatňovat pouze takové nové skutečnosti, které žadatel o udělení mezinárodní ochrany nemohl bez svého zavinění uvést již v řízení před správním orgánem. Současně zdůraznil, že „[p]ovinnost určenou čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU nelze chápat jako podporu bezdůvodného roztříštění vylíčení skutkového příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v různých fázích řízení, včetně přezkumného soudního řízení. Jedná se o opatření, které má zamezit nesprávnému posouzení situace žadatelů ve světle aktuálních poměrů a závažných změn situace v zemi jejich původu či jejich osobních poměrů.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015
32). Dlužno dodat, že Ústavní soud na základě ústavní stížnosti proti citovanému rozsudku úvahy Nejvyššího správního soudu dále korigoval a rozvedl v tom směru, že může existovat množství ospravedlnitelných důvodů, pro něž žadatel o mezinárodní ochranu nesdělí správnímu orgánu všechny rozhodné skutečnosti. Mezi takové ospravedlnitelné důvody Ústavní soud zařadil například to, že „dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti netýkalo a konkrétní informaci nezjistilo; osobní pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit relevanci některých skutečností pro žádost o mezinárodní ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru (zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí či pronásledování z důvodu sexuality); pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16 a dále usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2023, č. j. 2 Azs 23/2023
49, či ze dne 20. 12. 2023, č. j. 4 Azs 313/2023
29).
[13] S krajským soudem lze s ohledem na obsah spisového materiálu souhlasit i v tom, že poukaz na nepříznivý psychický stav stěžovatelka vznesla až v řízení před krajským soudem, a nikoliv v řízení před žalovaným. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. platí, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu. Jedná se o obecnou zásadu, podle které soudy ve správním soudnictví postupují (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2023, č. j. 4 Azs 313/2023
29). Z předmětné zásady však existují určité výjimky. Specifický důvod prolomení § 75 odst. 1 s. ř. s. vyplývá z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, podle něhož jsou členské státy EU povinny zajistit, aby měl žadatel v řízení o udělení mezinárodní ochrany k dispozici účinný opravný prostředek, jehož podstatou je úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, a to alespoň v řízení o opravném prostředku u soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015
32, ze dne 11. 11. 2020, č. j. 1 Azs 288/2020
27, ze dne 16. 6. 2023, č. j. 2 Azs 23/2023
49, ze dne 19. 10. 2023, č. j. 10 Azs 138/2023
43, ze dne 20. 12. 2023, č. j. 4 Azs 313/2023
29, atp.). Aplikací čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice a jeho konkrétními dopady do soudního řízení správního se přitom Nejvyšší správní soud v rámci své rozhodovací praxe zabýval opakovaně. V rozsudku ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015
32, dovodil, že (i při zohlednění dotčeného článku procedurální směrnice) lze uplatňovat pouze takové nové skutečnosti, které žadatel o udělení mezinárodní ochrany nemohl bez svého zavinění uvést již v řízení před správním orgánem. Současně zdůraznil, že „[p]ovinnost určenou čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU nelze chápat jako podporu bezdůvodného roztříštění vylíčení skutkového příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v různých fázích řízení, včetně přezkumného soudního řízení. Jedná se o opatření, které má zamezit nesprávnému posouzení situace žadatelů ve světle aktuálních poměrů a závažných změn situace v zemi jejich původu či jejich osobních poměrů.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015
32). Dlužno dodat, že Ústavní soud na základě ústavní stížnosti proti citovanému rozsudku úvahy Nejvyššího správního soudu dále korigoval a rozvedl v tom směru, že může existovat množství ospravedlnitelných důvodů, pro něž žadatel o mezinárodní ochranu nesdělí správnímu orgánu všechny rozhodné skutečnosti. Mezi takové ospravedlnitelné důvody Ústavní soud zařadil například to, že „dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti netýkalo a konkrétní informaci nezjistilo; osobní pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit relevanci některých skutečností pro žádost o mezinárodní ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru (zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí či pronásledování z důvodu sexuality); pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16 a dále usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2023, č. j. 2 Azs 23/2023
49, či ze dne 20. 12. 2023, č. j. 4 Azs 313/2023
29).
[14] Optikou výše uvedených východisek nahlížel na danou věc i krajský soud. Správně dovodil, že stěžovatelka v žalobě nově tvrdila, že v minulosti pravidelně užívala léky na deprese, úzkosti, spánkové problémy a přidružené psychické potíže. Tyto léky jí však podle jejího tvrzení byly v průběhu pobytu ve vězení vysazeny. Uvedené skutečnosti však byly stěžovatelce bezesporu známy ještě před tím, než o mezinárodní ochranu požádala, tedy ještě před vydáním napadeného rozhodnutí. Nejedná se přitom o skutečnosti, které by ve správním řízení bez svého zavinění uvést nemohla. Stěžovatelka se zároveň nenacházela v situaci, kdy by sdělení těchto skutečností až v řízení před soudem bylo možné akceptovat z ospravedlnitelných důvodů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16). Tvrzení stěžovatelky, že na svůj zdravotní stav zřejmě nebyla žalovaným dotázána, takovým ospravedlnitelným důvodem není a nadto není pravdivé (neodpovídá obsahu správního spisu). Stěžovatelka byla na zdravotní stav žalovaným přímo dotazována a uvedla pouze obtíže s vysokým krevním tlakem, vč. odpovídající medikace. Jiné zdravotní obtíže, mezi něž deprese, úzkosti či problémy se spánkem bezesporu patří, nezmínila ani nenaznačila. V řízení o žalobě pak stěžovatelka svá tvrzení relevantně nedoložila, přičemž i samotná stížní argumentace je jiná než ta, kterou stěžovatelka vznesla v řízení před krajským soudem (nekonzistentní). Byť i před krajským soudem tvrdila psychické obtíže, jejich neuvedení v řízení před správním orgánem odůvodnila tím, že se jí na tyto skutečnosti nikdo neptal, tj. nikoliv tím, že by jejich neuvedení bylo způsobeno samotným psychickým stavem. Stěžovatelčina argumentace je tedy přinejmenším nekonzistentní. Nejvyšší správní soud z opatrnosti dodává, že skutkové okolnosti nyní posuzované věci nelze vztáhnout ani pod žádnou ze situací, za nichž judikatura připustila nutnost prolomení § 75 s. ř. s., resp. nutnost udělení mezinárodní ochrany (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015
32, ze dne 11. 11. 2020, č. j. 1 Azs 288/2020
27, ze dne 16. 6. 2023, č. j. 2 Azs 23/2023
49, ze dne 19. 10. 2023, č. j. 10 Azs 138/2023
43, ze dne 20. 12. 2023, č. j. 4 Azs 313/2023
29, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 12. 2016, stížnost č. 41738/10, Paposhvili proti Belgii, či rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15. 2. 2016 ve věci J. N. v. Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie, C
601/15).
[14] Optikou výše uvedených východisek nahlížel na danou věc i krajský soud. Správně dovodil, že stěžovatelka v žalobě nově tvrdila, že v minulosti pravidelně užívala léky na deprese, úzkosti, spánkové problémy a přidružené psychické potíže. Tyto léky jí však podle jejího tvrzení byly v průběhu pobytu ve vězení vysazeny. Uvedené skutečnosti však byly stěžovatelce bezesporu známy ještě před tím, než o mezinárodní ochranu požádala, tedy ještě před vydáním napadeného rozhodnutí. Nejedná se přitom o skutečnosti, které by ve správním řízení bez svého zavinění uvést nemohla. Stěžovatelka se zároveň nenacházela v situaci, kdy by sdělení těchto skutečností až v řízení před soudem bylo možné akceptovat z ospravedlnitelných důvodů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16). Tvrzení stěžovatelky, že na svůj zdravotní stav zřejmě nebyla žalovaným dotázána, takovým ospravedlnitelným důvodem není a nadto není pravdivé (neodpovídá obsahu správního spisu). Stěžovatelka byla na zdravotní stav žalovaným přímo dotazována a uvedla pouze obtíže s vysokým krevním tlakem, vč. odpovídající medikace. Jiné zdravotní obtíže, mezi něž deprese, úzkosti či problémy se spánkem bezesporu patří, nezmínila ani nenaznačila. V řízení o žalobě pak stěžovatelka svá tvrzení relevantně nedoložila, přičemž i samotná stížní argumentace je jiná než ta, kterou stěžovatelka vznesla v řízení před krajským soudem (nekonzistentní). Byť i před krajským soudem tvrdila psychické obtíže, jejich neuvedení v řízení před správním orgánem odůvodnila tím, že se jí na tyto skutečnosti nikdo neptal, tj. nikoliv tím, že by jejich neuvedení bylo způsobeno samotným psychickým stavem. Stěžovatelčina argumentace je tedy přinejmenším nekonzistentní. Nejvyšší správní soud z opatrnosti dodává, že skutkové okolnosti nyní posuzované věci nelze vztáhnout ani pod žádnou ze situací, za nichž judikatura připustila nutnost prolomení § 75 s. ř. s., resp. nutnost udělení mezinárodní ochrany (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015
32, ze dne 11. 11. 2020, č. j. 1 Azs 288/2020
27, ze dne 16. 6. 2023, č. j. 2 Azs 23/2023
49, ze dne 19. 10. 2023, č. j. 10 Azs 138/2023
43, ze dne 20. 12. 2023, č. j. 4 Azs 313/2023
29, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 12. 2016, stížnost č. 41738/10, Paposhvili proti Belgii, či rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15. 2. 2016 ve věci J. N. v. Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie, C
601/15).
[15] Z hlediska celkového kontextu věci nelze přehlédnout, že stěžovatelka žádost o udělení mezinárodní ochrany podala až poté, co jí hrozil zásah do jejího pobytového statusu (kterýžto byl vyvolán její opakovanou trestnou činností). Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu se přitom ustálila na závěru, že udělení mezinárodní ochrany nelze zaměňovat s jinými způsoby legalizace pobytu na území České republiky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004
44, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004
69, či ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004
94). I v dalších ohledech Nejvyšší správní soud plně souzní s argumentací žalovaného, resp. krajského soudu, neboť jejich postup má plnou oporu v právní úpravě a judikatuře. Nejvyšší správní soud proto v podrobnostech odkazuje na rozhodnutí žalovaného, resp. na rozsudek krajského soudu.
[15] Z hlediska celkového kontextu věci nelze přehlédnout, že stěžovatelka žádost o udělení mezinárodní ochrany podala až poté, co jí hrozil zásah do jejího pobytového statusu (kterýžto byl vyvolán její opakovanou trestnou činností). Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu se přitom ustálila na závěru, že udělení mezinárodní ochrany nelze zaměňovat s jinými způsoby legalizace pobytu na území České republiky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004
44, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004
69, či ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004
94). I v dalších ohledech Nejvyšší správní soud plně souzní s argumentací žalovaného, resp. krajského soudu, neboť jejich postup má plnou oporu v právní úpravě a judikatuře. Nejvyšší správní soud proto v podrobnostech odkazuje na rozhodnutí žalovaného, resp. na rozsudek krajského soudu.
[16] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.
[17] O náhradě nákladů řízení zdejší soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví
li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020
33, část III. 4., a usnesení téhož soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 Azs 32/2021
32). Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a proto jí náhrada nákladů nenáleží. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
[18] Stěžovatelce byla krajským soudem ustanovena zástupkyně Mgr. Helena Pindejová, advokátka. Podle § 35 odst. 10, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je
li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle věty první téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovené zástupkyni náleží v souladu s § 7, § 9 odst. 4, a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby (kasační stížnost) ve výši 3 100 Kč a dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Daň z přidané hodnoty netvoří součást těchto nákladů, neboť zástupkyně stěžovatelky nedoložila, že je jejím plátcem (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu; srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. 3 Azs 90/2022
50, či ze dne 11. 1. 2024, č. j. 3 Azs 88/2023
52). Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 3 400 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Tomáš Foltas
předseda senátu