7 Td 31/2023-777
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. 6. 2023 v neveřejném zasedání v trestní věci obviněného Z. H., nar. XY v XY, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 154/2002, v řízení o povolení obnovy řízení, o návrhu obviněného na odnětí a přikázání věci takto:
Podle § 25 tr. ř. se věc Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí neodnímá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 2 T 154/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 11 To 100/2003, byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/19361 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009) a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání 1 roku.
2. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1433/2003, bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto dovolání obviněného, jímž napadl zmíněné usnesení Krajského soudu v Hradci Králové.
3. Dne 2. 5. 2023 (č. l. 764 a násl. tr. spisu) byl Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí doručen v pořadí již osmý návrh obviněného na povolení obnovy řízení v uvedené trestní věci, a současně také další návrh na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř., jímž se obviněný domáhal, aby pro řízení o povolení obnovy byla věc odňata příslušnému Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí a přikázána Městskému soudu v Brně. Dne 25. 5. 2023 byl Nejvyššímu soudu předložen trestní spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 2 T 154/2002, se zmíněným návrhem, k rozhodnutí.
4. Ve svém obsáhlém návrhu, obviněný v části I. podal návrh na obnovu řízení a v části II. podal návrh na delegaci, a poté odůvodnil oba body společně. Uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 2 T 154/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 11 To 100/2003, byl nespravedlivě odsouzen. Rozsudek trpí vadou a žádal, aby soudy věc znovu řešily s novými důkazy. Ze spisu vyplývají skutečnosti, které změnu příslušnosti soudu odůvodňují.
Nebyly splněny zákonné podmínky řádného objasnění věci kvůli zaujatému přístupu, extrémním průtahům a nedodržování kogentních norem o stěžejním dokazování. Tím se stalo, že se případ vleče mnoho let. Rozhodnutí soudů lze podle něj kvalifikovat jako libovolnou aplikaci podústavního práva, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jež v sobě zahrnuje i právo na reálnou a efektivní možnost účastníka řízení jednat před soudem. Obviněný uvedl, že nikdy neměl možnost se k věci plně vyjádřit a dát důkazy do souvislostí (nové důkazy ve spojitosti s důkazy již provedenými).
V jeho případě byla odsouzena oběť místo viníka, čehož si soudy po celou dobu nevšimly. V roce 2002 mělo dojít k napadení jeho manželky, která se však sama poškodila při stěhování nábytku u svých rodičů. Soudy si byly vědomy, že nebylo nijak prokázáno, že by se skutku dopustil obviněný a neměly pro výrok o vině oporu v důkazech. Jejich hodnocení důkazů bylo vadné a tendenční. Obviněný upozornil na rozpory ve výpovědích samotné poškozené i svědků. Skutečnosti svědčící o jeho nevině byly pro zaujatost soudy přehlédnuty, ačkoli se nachází v trestním spise.
Došlo k odsouzení nevinného člověka. Neúspěch předchozích žádostí o obnovu řízení spočívá podle obviněného v tom, že k zinscenovanému případu nelze sehnat nové důkazy, dostatečné důkazy jsou však již ve spise. Soudy postavily jeho odsouzení na tom, že sice nemají žádné důkazy, ale mohl se něčeho dopustit, okolnosti ve věci významné zcela opomíjely. JUDr. Stanislav Rizman, dřívější předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu, také ve svém přípisu zaslaném obviněnému uvedl, že ze spisu se nedá dovodit, jestli se nějaký trestný čin stal.
Obviněný dodal, že je dodnes traumatizován vadným odsouzením, v čemž spatřuje důležité důvody pro postup podle § 25 tr. ř., neboť jde o případ, který je svou povahou natolik výjimečný, že splňuje požadavky tohoto ustanovení. Zopakoval, že dne 20. 6. 2002, kdy mělo dojít k napadení, k žádnému útoku nedošlo, ale byl vykraden jeho dům poškozenou, které se stěhováním pomáhalo šest lidí. Po odstěhování se všichni schovali k sousedům, kromě poškozené, která zavolala policejní hlídku, jíž sdělila, že byla napadena.
Obviněný poté popisoval podrobnou časovou souslednost lékařských vyšetření poškozené včetně lékařských závěrů. Poukázal na rozporné výpovědi poškozené v zápisu ze dne 20. 6. 2002, v trestním oznámení a před soudem. Doplnil, že lékařská zpráva H.
byla pro státní zástupkyni nevyhovující, a tak si opatřila několik hrubě nepravdivých lékařských zpráv, ačkoli dva nezávislí svědci potvrdili, že poškozená neměla v dané období žádné modřiny ani omezený způsob života. Obviněný v další části podrobně popisoval průběh řízení o jeho návrzích na povolení obnovy řízení od prvního až po sedmý, který byl zamítnut bez projednání. Měl za to, že důkazů na excesy soudů je plný spis. Soudci důkazy nestudovali, souvislosti jim unikly, dopouštěli se fatálních chyb, pokud si vše nenechali od obviněného vysvětlit a vše zamítli. Obviněný popisoval postup zejména JUDr. Radoše, jehož rozhodnutí považoval za bezprávní. Žádný z důkazů nesvědčil o jeho vině. Nesouhlasil s postupem soudů v jeho věci, uvedl, že má další podpůrný důkaz, včetně výčtu důkazů, které nebyly projednány, a jsou tak stále důkazy novými.
5. Obviněný proto navrhl, aby byla věc vedená Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 154/2002 odejmuta tomuto soudu a přikázána Městskému soudu v Brně.
6. Nejvyšší soud projednal předložený návrh obviněného na delegaci a dospěl k následujícímu závěru.
7. Podle § 281 odst. 2 tr. ř. o návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo m. j. pravomocným rozsudkem, rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Tímto soudem je v této trestní věci Okresní soud v Ústí nad Orlicí. Obviněný navrhl přikázání věci Městskému soudu v Brně, přičemž o odnětí a přikázání rozhoduje soud, jenž je oběma soudům nejblíže společně nadřízen, kterým je v dané souvislosti Nejvyšší soud.
8. Dále je třeba připomenout, že podle § 25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. ř., podle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu.
9. Nejvyšší soud pro úplnost k průběhu dosavadního řízení v dané věci konstatuje, že obviněný podal již osmý návrh na povolení obnovy řízení. Ve věci návrhu na povolení obnovy řízení naposledy rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, a to usnesením ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 14 To 372/2021, kterým byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 2 T 154/2002 (č. l. 749 tr. spisu), jímž byl zamítnut v pořadí sedmý návrh obviněného na povolení obnovy řízení v této trestní věci.
10. V dané souvislosti Nejvyšší soud rozhodoval o předchozích návrzích obviněného na odnětí věci Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí a její přikázání Městskému soudu v Brně, a to usneseními ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 7 Td 71/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 7 Td 29/2015, a ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 7 Td 1/2018, kterými bylo ve všech případech rozhodnuto, že se věc Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí neodnímá. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 7 Td 29/2015, podal obviněný ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2835/15, jako zjevně neopodstatněnou odmítl (č. l. 558 tr. spisu).
11. Ústavní soud usneseními ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/13 (č. l. 494 tr. spisu) a ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 1545/21 (č. l. 746 tr. spisu), jako zjevně neopodstatněné odmítl také ústavní stížnosti obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (sp. zn. 14 To 135/2013 a sp. zn. 14 To 123/2021), kterými byly zamítnuty jako nedůvodné stížnosti obviněného proti rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jimiž byly zamítnuty návrhy obviněného na povolení obnovy řízení v této trestní věci.
12. Nejvyšší soud dále ve více případech reagoval přípisy na různá podání obviněného Z. H. zaslané Nejvyššímu soudu a týkající se jeho trestní věci, v rámci sběrné agendy Ntn, naposledy přípisem ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. Ntn 21/2022 nebo ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. Ntn 29/2023. V posledně jmenovaném přípisu JUDr. Antonína Draštíka, předsedy senátu Nejvyššího soudu, bylo rovněž uvedeno na pravou míru, že z přípisu JUDr. Stanislava Rizmana (pod sp. zn. Ntn 104/2014), o něž se argumenty obviněného také opírají, nevyplývá, že by se ve vztahu k trestní věci obviněného podrobně zabýval tím, zda se předmětný skutek stal či nikoli, jak se snažil dovozovat obviněný. V přípisu byl obviněný upozorněn, že již ve své věci vyčerpal všechny řádné i mimořádné opravné prostředky a byla konstatována možnost podání návrhu na delegaci, což ostatně vyplývá z ustanovení § 25 tr. ř., která samozřejmě nijak neznamenala, že jí musí být také vyhověno, když i ve zmíněné odpovědi je zdůrazněno, že pro takový postup musí být důležité důvody.
13. Nejvyšší soud tedy v tomto konkrétním případě (návrh obviněného na delegaci věci v řízení o jeho v pořadí osmém návrhu na povolení obnovy řízení) opět zvažoval důvody pro odnětí věci příslušnému soudu, a její přikázání jinému soudu, přičemž shledal, že argumenty odůvodňující podle obviněného tento zcela výjimečný postup podle § 25 tr. ř., jsou v podstatě totožné s jeho předchozími návrhy na delegaci, kterými se Nejvyšší soud zabýval ve výše citovaných rozhodnutích a podklad pro požadovaný postup v nich neshledal. Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud v řízení o návrhu na delegaci se nezabýval – a ani nemohl – námitkami vznášenými obviněným zejména proti způsobu hodnocení důkazů Okresní soudem v Ústí nad Orlicí (popřípadě odvolacího soudu) ve věci sp. zn. 2 T 154/2002, kterými především podkládal svůj návrh na povolení obnovy, tedy nezabýval se podstatou věci jako takovou, k čemuž řízení o delegaci není určeno. Posouzení těchto tvrzení (námitek proti způsobu hodnocení důkazů soudy, námitek stran nesprávně zjištěného skutkového stavu, nedostatečného dokazování) nepřísluší Nejvyššímu soudu v řízení o návrhu na delegaci, ale případně mohou být v mezích možností daných zákonem (§ 277 a násl. tr. ř.), zda-li vůbec, řešeny příslušnými soudy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení.
14. Pokud jde o návrh na delegaci věci, z obsahu návrhu v podstatě vyplývá, že obviněný nesouhlasí s tím, že okresní soud opakovaně zamítá jeho návrhy na obnovu řízení a i nadále má za to, že u jiného soudu by dosáhl jiného výsledku tohoto řízení. Návrh na delegaci postavil zjevně na svém subjektivním vnímání průběhu trestního řízení proti jeho osobě. Z této nespokojenosti se způsobem rozhodování soudu prvního stupně pak dovozuje své pochybnosti o tom, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí je schopen nestranně rozhodovat o jeho návrhu na obnovu řízení.
15. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že samotná okolnost, že soud (předseda senátu) vede řízení a věc rozhodne v rozporu s právním názorem nebo přáním obviněného nebo účastníka řízení, neznamená, že jeho rozhodnutí je nezákonné, nespravedlivé a nikoli nestranné, a že tedy existuje důvod pro odejmutí věci tomuto soudu a její přikázání soudu jinému. Z konstantní judikatury vyplývá, že způsob rozhodování soudu (soudců) nemůže být důvodem pro jejich vyloučení z rozhodování věci (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 23/1998 Sb. rozh. tr.).
16. V obecné rovině dále Nejvyšší soud připomíná, že námitky směřující k vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení lze vznášet jen proti konkrétním osobám, které se na provádění těchto úkonů skutečně podílejí, nikoli proti neurčitým osobám (např. proti všem soudcům určitého kraje; srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 371 a násl.). V zásadě se lze domáhat vyloučení jen těch konkrétních soudců, kteří jako zákonní soudci jsou určeni rozvrhem práce příslušného soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci. Teprve pro případ, že by došlo k rozhodnutí o jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci (popř. k vyloučení některého z nich), by přicházelo v úvahu zabývat se povahou a důvody, pro které zákonný soudce příslušného soudu je vyloučen z rozhodování a zda tyto důvody by se případně mohly vztahovat i k dalším zákonným soudcům tohoto soudu. Taková situace v posuzované věci není dána.
17. K problematice procesního postupu v řízení o obnově lze na okraj poukázat na změnu § 30 tr. ř., do jehož odst. 4 bylo novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. zařazeno ustanovení, podle něhož je z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení vyloučen soudce nebo přísedící, který ve věci rozhodoval v původním řízení.
18. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný žádná tvrzení, z nichž by vyplývala existence důležitých důvodů ve smyslu § 25 tr. ř., které by mohly opodstatnit odnětí a přikázání zmíněné věci, nepředložil či nevyjádřil. Navíc se jednalo o opakování již dříve vypořádané argumentace (uplatněné v dřívějších návrzích na delegaci věci), které Nejvyšší soud nemohl ani v tomto případě přisvědčit, tedy akceptovat názor obviněného o jakési libovůli okresního soudu při rozhodování. Lze mít za to, že obviněný je setrvale přesvědčen, že byl nespravedlivě odsouzen, ačkoli se jeho trestní věcí jak v původním řízení, tak i v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, zabývaly soudy obou stupňů (dále také Nejvyšší soud v řízení o dovolání obviněného a Ústavní soud o ústavní stížnosti obviněného), a to opakovaně, jakož i se věcí zabývali různí soudci, jimž byla věc přidělena podle rozvrhu práce. Obviněný brojí proti všem, kteří byli nějak zapojeni v jeho trestní věci, proti okresnímu a krajskému soudu, ale také proti jiným orgánům činným v původním trestním řízení (státní zástupkyně, policisté). Je zřejmé, že podstatné pro obviněného není to, který orgán jeho věc projednává. Podstatné pro něj je, aby vyhověl jeho pohledu na věc, jeho pravdě a jeho návrhům či požadavkům. V takovém způsobu argumentace však nelze shledávat důležité důvody pro postup podle § 25 tr. ř.
19. Nezbývá než konstatovat, že obviněný ve svém návrhu na postup podle 25 tr. ř. neuvedl žádné závažné argumenty, které by ve smyslu požadavků tohoto ustanovení prokazovaly jeho důvodnost. Odnětí věci místně příslušnému soudu a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu je rozhodnutím výjimečným a znamená průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro takový postup musí být dány důležité důvody, které ale Nejvyšší soud v daném případě neshledal.
20. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, tedy tak, že se podle § 25 tr. ř. věc Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí neodnímá.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 6. 2023
JUDr. Radek Doležel předseda senátu