7 Tdo 1013/2024

7 Tdo 1013/2024-1681

USNESENÍ

Předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl dne 29. 1. 2025 v řízení o dovoláních, které podali obvinění R. K., O. R. a O. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 8 To 123/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 41/2023, takto:

Podle § 265g odst. 2 tr. ř. se bere na vědomí zpětvzetí dovolání obviněného O. K., které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 8 To 123/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 41/2023.

1. Všichni tři obvinění byli rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2024, č. j. 9 T 41/2023-1445, shodně uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Obviněný R. K. byl za tento zločin a za sbíhající se zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterým již byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2023, č. j. 43 T 1/2022-4250, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 4 To 26/2023, a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2023, č. j. 43 T 1/2022-4761, a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 61/2023, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devět let a čtyři měsíce, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 45 denních sazeb, kdy výše denní sazby činila 1 000 Kč, tedy celkem 45 000 Kč. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Současně byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku ve výroku o trestu stran obviněného R. K. zrušeny rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2023, č. j. 43 T 1/2022-4250, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 4 To 26/2023, a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2023, č. j. 43 T 1/2022-4761, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 61/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný O. R. byl za tento zločin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný O. K. byl za tento zločin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 90 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činila 400 Kč, tedy celkem 36 000 Kč. Dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného K. P., jakož i rozhodnuto podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku o zabrání věci.

2. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2024, č. j. 8 To 123/2024-1578, byla odvolání obviněných R. K., K. P., O. R. a O. K. směřující

3. Rozhodnutí soudu druhého stupně napadli všichni tři obvinění dovoláním, a to obviněný R. K. dne 26. 8. 2024, obviněný O. R. dne 2. 10. 2024 a obviněný O. K. dne 7. 10. 2024.

4. Následně dne 5. 12. 2024 obviněný O. K. prostřednictvím svého obhájce vzal své dovolání zpět.

5. Podle § 265g odst. 1 věty první tr. ř. osoba, která podala dovolání, může je výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se Nejvyšší soud odebere k závěrečné poradě. Podle § 265g odst. 2 věty první tr. ř. vezme zpětvzetí dovolání, není-li překážek, usnesením na vědomí předseda senátu Nejvyššího soudu, a nebyla-li věc dosud tomuto soudu předložena, předseda senátu soudu prvního stupně.

6. Vzhledem k tomu, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal žádné překážky, které by bránily tomu, aby bylo zpětvzetí dovolání obviněného O. K. vzato na vědomí, postupoval podle § 265g odst. 2 tr. ř. a vzal zpětvzetí dovolání obviněného na vědomí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 1. 2025

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu

Soud: Nejvyšší soud

Důvod dovolání: NEUVEDEN

Spisová značka: 7 Tdo 1013/2024

Datum rozhodnutí: 29.01.2025

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Dotčené předpisy: § 265g odst. 2 tr. ř.

Kategorie rozhodnutí: D

Podána ústavní stížnost.

7 Tdo 1013/2024-1675

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovoláních obviněných 1. R. K. a 2. O. R. podaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 8 To 123/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 41/2023, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. R. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2024, č. j. 9 T 41/2023-1445, byli obvinění R. K. a O. R. shodně uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Obviněný R. K. byl za tento zločin a za sbíhající se zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterým již byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9.

2. 2023, č. j. 43 T 1/2022-4250, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 4 To 26/2023, a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2023, č. j. 43 T 1/2022-4761, a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 61/2023, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devět let a čtyři měsíce, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 45 denních sazeb, kdy výše denní sazby činila 1 000 Kč, tedy celkem 45 000 Kč. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Současně byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku ve výroku o trestu stran obviněného R. K. zrušeny rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2023, č. j. 43 T 1/2022-4250, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 4 To 26/2023, a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2023, č. j. 43 T 1/2022-4761, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 61/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný O. R. byl za tento zločin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněných K. P. a O. K., jakož i rozhodnuto podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku o zabrání věci.

2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně obvinění dopustili v podstatě tím, že po vzájemné dohodě a společným jednáním nechali dopravit ze zahraničí na území České republiky do haly bez čísla popisného/ evidenčního postavené na pozemku parc. č. XY v ulici XY v obci XY: - přesně nezjištěného dne od 14. 5. 2020 do 18. 5. 2020 celkem 26 000 litrů minerálního oleje (26 kusů IBC kontejnerů o objemu 1 000 l), - 18. 6. 2020 celkem 26 000 litrů minerálního oleje (26 kusů IBC kontejnerů o objemu 1 000 l), - 6. 8. 2020 celkem 26 000 litrů minerálního oleje (26 kusů IBC kontejnerů o objemu 1 000 l), - 28. 8. 2020 celkem 26 000 litrů minerálního oleje (26 kusů IBC kontejnerů o objemu 1 000 l), kdy R. K., K. P. a O. R. společně minerální oleje nakoupili, financovali a nechali přivézt a O. K. zajišťoval obsluhu a manipulaci s uskladněnými minerálními oleji a jejich následný prodej, kdy minerální oleje byly používány k pohonu motorů vlastních vozidel nebo vozidel používaných v rámci podnikatelské aktivity obviněnými, a také byly dále prodávány jako motorová nafta dalším odběratelům, aniž by přiznali a správci daně uhradili spotřební daň dle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve výši 1 138 800 Kč (104 000 litrů x sazba daně 10 950 Kč/1 000 l), a dále jako identifikované osoby, které nejsou plátci daně z přidané hodnoty, avšak jsou povinné k této dani podle § 6g zákona č. 235/2004, o dani z přidané hodnoty, úmyslně nepřiznali a nezaplatili správci daně související daň z přidané hodnoty z uskutečněných zdanitelných plnění s místem plnění v tuzemsku ve výši 561 288 Kč, čímž způsobili České republice zastoupené Celním úřadem pro Jihomoravský kraj a Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj škodu v celkové výši 1 700 088 Kč.

3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2024, č. j. 8 To 123/2024-1578, byla odvolání obviněných R. K., K. P., O. R. a O. K. směřující proti napadenému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti usnesení odvolacího soudu nejprve podali dovolání prostřednictvím obhájců obvinění R. K., O. R. a O. K., přičemž však podáním ze dne 5. 12. 2024 vzal podané dovolání obviněný O. K. zpět, což vzal v souladu s § 265g odst. 2 tr. ř. usnesením předseda senátu na vědomí. Nejvyšší soud tedy rozhodoval toliko o dovolání obviněných R. K. a O. R.

Dovolání obviněného R. K.

5. Obviněný R. K. své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť v odvolacím řízení byl dán důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle jeho přesvědčení nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že se skutek uvedený ve výroku odsuzujícího rozsudku stal tak, jak je popsán, neboť skutkový děj neodpovídá provedeným důkazům a je částečně podložen pouze úvahami soudu.

K výtce odvolacího soudu, že obvinění nepředložili žádné nové důkazy k potvrzení jimi tvrzených skutečností, podotkl, že není jeho povinností prokazovat svou nevinu a v souladu se zásadou kontradiktornosti řízení leží důkazní břemeno na státním zástupci. V případě jeho neunesení je pak nutno postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dovolatel částečně vinu přiznal, nicméně nesouhlasil s rozsahem páchání trestné činnosti. Byl pak shledán vinným tím, že nakoupil čtyřikrát 26 kusů IBC kontejnerů obsahujících 26 000 litrů minerálního oleje, z nichž řádně neodvedl spotřební daň a daň z přidané hodnoty.

Avšak podle jeho názoru byla tato skutečnost prokázána toliko na základě videozáznamu, z něhož je zřejmá vykládka těchto kontejnerů z kamionu. Obsah kontejnerů zachycených na videozáznamu nebyl nikdy zkoumán a neexistuje důkaz, že veškeré IBC kontejnery byly naplněny minerálními oleji. Obviněný opakovaně uváděl, že v rozhodném období nakoupil pouze 25 000 litrů nafty na čerpacích stanicích Tank ONO za cenu cca 17,3 Kč bez DPH, kdy škoda na dani mohla činit maximálně 197 500 Kč. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu akcentoval nutnost dodržování zásady presumpce neviny, jakož i fakt, že zásada volného hodnocení důkazů nesmí být projevem libovůle.

V případě dovolatele se soudy neměly vypořádat se všemi známými skutečnostmi a své skutkové závěry dostatečně neodůvodnily.

6. Dále poukazoval na podle jeho názoru nepřiměřeně přísný trest, neboť soud prvního stupně měl při ukládání souhrnného trestu upustit od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku, jelikož trest v délce trvání 8 let a 4 měsíce uložený dřívějším rozsudkem byl již dostatečný. Jeho výše byla nad horní hranicí trestní sazby později projednávaného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku. Bylo rovněž potřeba zohlednit skutečnost, že obviněný strávil tři roky ve vazbě a v současné době je zařazen do výkonu trestu, kde svým dosavadním chováním prokázal velmi dobrou možnost nápravy a ukládání vyššího trestu odnětí svobody by bylo zjevně neúčelné. K výši souhrnného trestu připomněl též pochybení Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 43 T 1/2002, kdy byl shledán vinný z pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Krajský soud v tomto případě závažně opomenul provedení navrhovaného důkazu výslechem svědka jménem A. B., jenž mohl prokázat, že se nejednalo o nakládání s prekurzorem efedrinem pro výrobu metamfetaminu, nýbrž o doplňky stravy obsahující kofein. Uvedené pochybení mělo mít za následek nesprávnou kvalifikaci skutku podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a při absenci pochybení by mu byl uložen trest v nižší zákonné sazbě. Tím pádem by při ukládání souhrnného trestu v tomto případě nemohl být uložen trest odnětí svobody v délce trvání 9 let a 4 měsíce. I z tohoto důvodu považoval jemu uložený souhrnný trest za nepřiměřeně přísný.

7. Závěrem proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolání obviněného O. R.

8. Obviněný O. R. své dovolání opřel o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) a m) tr. ř., v jejichž rámci namítal, že členové senátu Městského soudu v Brně, kteří ve věci rozhodovali v nalézacím řízení, byli vyloučeni z důvodu podjatosti. Zejména rekapituloval průběh řízení, kdy měla předsedkyně senátu soudu prvního stupně bezprostředně po vyhlášení rozsudku uvést, že pokud se týká odůvodnění rozsudku, odkazuje na jeho písemné vyhotovení, které již má z 98 % hotové. Z toho usuzoval, že si senát ještě před ukončením hlavního líčení utvořil pevný názor o jeho podílu na stíhaném jednání, a to ještě před poradou senátu před vyhlášením rozsudku. Za této situace podle něj existovaly pochybnosti o tom, že senát byl schopen objektivně a nestranně hodnotit jeho obhajobu a v jeho trestní věci nezaujatě rozhodovat. Na tuto jeho námitku stran vyloučení členů senátu reagoval Městský soud v Brně usnesením ze dne 14. 5. 2024, č. j. 9 T 41/2023-1511, kde bylo rozhodnuto, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. členové senátu nebyli vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení proti obviněnému. O stížnosti proti tomuto rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 8 To 178/2024-1588, kterým ji zamítl. Dovolatel citoval z odůvodnění obou zmíněných rozhodnutí, přičemž namítal, že poměr k věci a k obviněnému, který zakládá vyloučení členů senátu, vyplývá z toho, že senát měl ještě před skončením hlavního líčení předem připravené písemné vyhotovení rozsudku. Zdůraznil, že taková situace objektivně mohla odůvodnit jeho obavu z toho, že o věci bylo rozhodnuto ještě před skončením dokazování, aniž proběhly porady senátu a hlasování o vině a trestu obviněných v rámci závěrečné porady. Současně namítal, že krajský soud použil pojem „koncept rozhodnutí“, přičemž nevysvětlil, co tento pojem znamená a jak je upraven trestním řádem. V jeho věci měl soud prvního stupně rozhodovat v senátu a není zřejmé, jakým způsobem se v souladu se zásadami spravedlivého procesu mohli členové senátu ještě před koncem hlavního líčení podílet na tvorbě písemného vyhotovování rozsudku, který ještě nebyl přijat v rámci porady senátu a veřejně vyhlášen. Tento předběžně vyhotovený písemný rozsudek přitom musel obsahovat i hodnocení důkazů ze strany členů senátu.

9. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného R. K. konstatoval, že dovolací argumentaci, jíž chtěl redukovat vlastní podíl na daňové trestné činnosti v souvislosti s nakládáním s minerálními oleji, zejména kolik kontejnerů bylo naplněno minerálním olejem a k jakému zkrácení daně došlo k tíži České republiky, nepřesahovala meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož extrémní, a poukázal na podrobný výklad Městského soudu v Brně, vyhodnocující důkazní situaci k postavení obviněného jako hlavní osoby dojednávající a organizující nákup nafty, její prodej a určování ceny prodeje, resp. dovoz minerálních olejů. K naznačované potřebě následovat zásadu in dubio pro reo uvedl, že k jejímu porušení nedošlo.

11. Dále se státní zástupce vyjádřil k té části dovolací argumentace, jež směřovala vůči uloženému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a čtyř měsíců. Připomněl, že určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jenž však obviněný nezmínil. Stran avizované doby umístění obviněného ve vazbě konstatoval, že se započítává do konečné délky výkonu trestu odnětí svobody. Zmiňované chování obviněného v podmínkách stávajícího výkonu trestu odnětí svobody ve věznici bude nabývat významu z hlediska možnosti aplikace institutu podmíněného propuštění podle § 331 a násl. tr. ř. Při pochybení soudu o tom, zda měl či neměl být uložen i souhrnný trest lze též uplatnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy obviněný sice zmiňoval vady uloženého souhrnného trestu odnětí svobody, ovšem kritikou vybočil z předvídané konstrukce dovolacího důvodu. Obviněným specificky uplatněné námitky proti nepoužití § 44 tr. zákoníku o upuštění od uložení souhrnného trestu, nemůže být založena na tvrzení o nepřiměřenosti jinak správně uloženého trestu, neboť námitka nepřiměřenosti uloženého trestu totiž nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů. Za mimo hranice aktuálně projednávané věci konečně označil výhradu obviněného ohledně údajného pochybení Krajského soudu v Brně v dřívější věci vedené pod sp. zn. 43 T 1/2022, v níž byl odsouzen za drogovou trestnou činnost a ve které nebyl akceptován jeho návrh na výslech svědka A. B. k prokázání nakládání s doplňky stravy obsahujícími kofein. Podle něj dovolatel za pomoci této sekundární námitky vyloženě spekuloval o jiné právní kvalifikaci a poté i uložení nižší výměry trestu odnětí svobody, což se mělo odrážet ve finálně zaujatém souhrnném trestu. Proto toliko poznamenal, že ani podle judikatury Ústavního soudu není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany, pakliže o něm rozhodne a své rozhodnutí odůvodní.

12. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se rovněž vyjádřil k dovolání obviněného O. R. Připomněl konstrukci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., rozhodnutí městského soudu o tom, že členové senátu nejsou vyloučeni z vykonávaní úkonů trestního řízení, jakož i znění § 30 odst. 1 a § 31 tr. ř. Vypracování konceptu soudkyní Městského soudu v Brně před vlastním vyhlášením rozhodnutí podle jeho přesvědčení nezaložilo důvod pro vyloučení této soudkyně, resp. přísedících. Rovněž akcentoval, že uvedená problematika se již stala předmětem přezkoumání v návaznosti na dřívější výhrady obviněného. Upozornil na skutečnost, že podstata dokazování před soudem prvního stupně byla skončena v předposledním hlavním líčení konaném dne 3. 11. 2023. V odročeném líčení se pak prováděly jako důkazy toliko zmiňované rozsudky s ohledem na další trestnou činnost spoluobviněných. Text rozsudku nebyl tehdy dokončen, přičemž ve zbytku se stále vyčkávalo na doplnění i se zřetelem na závěrečnou řeč tohoto obviněného, aniž by v očekávané míře mohla zásadním způsobem zvrátit komplexní úsudek soudu vytvořený na podkladě výsledku provedeného dokazování. Ani porada senátu Městského soudu v Brně nebyla formálního rázu, čemuž odpovídá na ni vyměřený čas. Pakliže obviněný polemizoval s užitým pojmoslovím, doplnil, že konceptem se běžně rozumí vypracování návrhu textu. Jde o pracovní verzi, která pochopitelně může doznávat dalších změn. Takový návrh soud nezavazuje ani mu nezabraňuje po slyšení stran přijmout názor jiný.

14. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podané obviněným O. R. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

K dovolání obviněného O. R.

16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele O. R., že ve věci rozhodl vyloučený orgán, pročež byl podle jeho přesvědčení naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

18. Obviněný konkrétně vznesl výhrady vůči členům senátu Městského soudu v Brně, kteří ve věci rozhodovali v nalézacím řízení, neboť byli vyloučeni z důvodu podjatosti. Akcentoval zejména tu skutečnost, že rozsudek měl být již písemně vyhotoven z 98 % před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně, což značí, že senát si vytvořil pevný názor k podílu obviněného na trestné činnosti ještě před ukončením hlavního líčení, a proto nemohl ve věci nestranně rozhodovat (resp. panovaly pochybnosti o jeho nezaujatosti).

19. Předně nutno podotknout, že tuto svou námitku obviněný uplatnil již v předchozím řízení, přičemž soudy se s ní již dostatečným způsobem vypořádaly (viz usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2024, č. j. 9 T 41/2023-1511, a usnesení Krajského soudu v Brně jako soudu stížnostního ze dne 9. 7. 2024, č. j. 8 To 178/2024-1588). Tím byly sice splněny podmínky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak dovolací soud námitky obviněného shledal zjevně neopodstatněnými, neboť nebyla naplněna podmínka, že by členové senátu Městského soudu v Brně, tj. soudkyně Mgr. Hana Bartoňová, přísedící Mgr. Hana Petlachová a Zdeněk Reichenauer byli ve věci vyloučeni.

20. Obviněný podjatost členů senátu spatřoval v konstatování předsedkyně senátu po vyhlášení rozsudku, že má rozsudek již z 98 % vyhotoven. Nicméně již soudy ve shora uvedených usneseních přesvědčivě vysvětlily, proč takové prohlášení nemohlo být předpokladem pro vyloučení členů senátu soudu prvního stupně z důvodu pochybnosti o jejich nepodjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je přitom z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

21. Pakliže bylo dokončeno kompletní dokazování v rámci předposledního hlavního líčení dne 3. 11. 2023, jež následně bylo odročeno toliko za účelem vyčkání právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 1/2022, neboť u obviněných R. K. a K. P. šlo o souběh trestných činů, nelze soudu vyčítat, že bylo čtyřměsíční mezidobí s respektem k zásadě rychlosti a hospodárnosti využito k přípravě konceptu rozsudku. Současně však bylo akcentováno, že senát, se kterým byla věc průběžně probírána a konzultovaná, si zbylá cca 2 % vyčlenil na to, aby mohl reagovat na závěrečné řeči, což je i z rozsudku patrno. Rovněž bylo v této souvislosti poukázáno i na skutečnost, že senát se před vyhlášením rozsudku radil 40 minut, z čehož je patrno, že se nejednalo toliko o poradu formální. Pakliže obviněný ve vztahu k argumentaci stížnostního soudu namítal, že tento použil pojem „koncept rozhodnutí“, aniž by vysvětlil jeho význam, nutno (v souladu s vyjádřením státního zástupce) podotknout, že se jedná o vypracování návrhu textu, jenž může v závislosti na konkrétních časově navazujících okolnostech zajisté doznávat dalších změn. Lze tedy uzavřít, že avizované vypracování konceptu soudkyní Městského soudu v Brně před vlastním vyhlášením rozhodnutí nezaložilo důvod pro její vyloučení, jakož ani přísedících z vykonávání úkonů trestního řízení. Pro úplnost je možné doplnit, že případným vytvořením konceptu rozsudku by nebylo zasaženo ani právo dovolatele na spravedlivý proces, neboť návrh rozsudku připravený předem, a poté případně i neformálně projednaný členy senátu, soud nijak nezavazuje ani mu nezabraňuje po slyšení stran přijmout názor jiný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3115/12, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 9. 1993 ve věci Kremzow proti Rakousku, stížnost č. 12350/86, § 70 a 72).

22. Souhrnně řečeno, důvody, jež by měly vést k rozhodnutí o vyloučení členů senátu soudu prvního stupně, jak se obviněný domáhal, dány nebyly, a proto nebylo možné dovodit naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

23. Obviněný O. R. rovněž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci jím dále uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Jestliže však bylo jeho dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle písm. b) shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

K dovolání obviněného R. K.

24. Dovolání obviněného R. K. bylo opřeno o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

25. Výslovně pak namítal jeho první alternativu, tj. existenci zjevného rozporu ve smyslu citovaného důvodu dovolání, jejíž naplnění spatřoval v neprokázání toho, že se skutek uvedený ve výroku odsuzujícího rozsudku stal tak, jak je popsán. Konkrétně nesouhlasil s rozsahem páchání trestné činnosti, neboť množství pořízených IBC kontejnerů mělo být prokázáno toliko na základě videozáznamu, z něhož je zřejmá vykládka těchto kontejnerů, obsah kontejnerů však nebyl zkoumán a neexistoval důkaz, že veškeré IBC kontejnery byly naplněny minerálními oleji. Opakoval pak svou obhajobu, že v rozhodném období nakoupil pouze 25 000 litrů nafty na čerpacích stanicích Tank ONO za výhodnou cenu cca 17,3 Kč bez DPH, kdy škoda na dani mohla činit maximálně 197 500 Kč.

26. Nejvyšší soud z této části mimořádného opravného prostředku obviněného seznal, že dovolatel brojil toliko proti skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně v nyní projednávané věci, přičemž podle něj nebylo prokázáno, zda se skutek stal tak, jak je prezentován v odsuzujícím rozsudku. K tomu považuje za nutné nejprve úvodem konstatovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

27. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí, že není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř. Předmětný dovolací důvod vyžaduje konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, případně které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).

28. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že pouhá polemika obviněného se skutkovým dějem, v jejímž rámci předkládá svou setrvalou verzi obhajoby a usiluje o umenšení vlastního podílu na předmětné daňové trestné činnosti, není s to naplnit první alternativu shora citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel nespecifikoval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, pouze projevil svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy (jmenovitě videozáznamem, z něhož je zřejmá vykládka kontejnerů z kamionu), zejména pak stran počtu IBC kontejnerů a jejich naplnění minerálním olejem, jakož i navazující výši zkrácení daně.

29. Pro úplnost lze však konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Stran participace obviněného na předmětné trestné činnosti soudy přezkoumatelně dospěly k závěru, že dovolatel (společně s dalšími obviněnými) nakoupil a nechal dopravit celkem čtyřikrát 26 000 litrů minerálního oleje (26 kusů IBC kontejnerů o objemu 1 000 l), z nichž pak řádně neodvedl spotřební daň a daň z přidané hodnoty. Nelze se ztotožnit s tvrzením obviněného, že by tato skutečnost byla prokázána toliko na základě videozáznamu, neboť významné jsou v této věci též obsahy telekomunikačního provozu (které jsou nalézacím soudem velice podrobně rozebrány), protokoly o sledování, protokoly o domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor, protokoly o vydání věci svědkem J.

H. a M. D., úřední záznam k odebraným vzorkům, odborné vyjádření z oboru automobily a spalovací motory, šetření ke kamionu, který navážel naftu, výpisy MYTO k absolvované trase či šetření k vývoji ceny nafty. Role obviněného R. K. coby hlavní osoby organizující nákup minerálních olejů a jejich následný prodej (včetně určování ceny) byla ozřejměna způsobem vylučujícím svévoli, současně tím byla vyvrácena i nyní předkládaná legenda o nákupu nafty na čerpacích stanicích (k tomu blíže odstavce 49. až 63.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pakliže obviněný rozporuje množství minerálních olejů, jakož i nezkoumání obsahu kontejnerů, je nutné jej odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž se zevrubně věnuje jednak množství prodaných minerálních olejů – jednotlivé dodávky (odstavce 41. až 47.), jakož i rozboru zajištěných vzorků motorového oleje (odstavce 107. až 111.). Byť lze v obecné rovině přitakat dovolateli, že neměl povinnost předkládat důkazy prokazující jeho nevinu, současně nelze odhlédnout od nezpochybnitelného faktu, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.

Lze tedy uzavřít, že obviněným namítaná pochybení nebyla Nejvyšším soudem shledána, kdy důkazy byly v tomto směru vyčerpávajícím způsobem popsány, logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodněny, přičemž zásada volného hodnocení důkazů není projevem libovůle.

30. Zjevný rozpor ve shora uvedeném smyslu by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., což se však v projednávané věci nestalo, neboť tato zjištění z provedených důkazů zřetelně vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů rozebraly a odůvodnily, v podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nemohl-li být v posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, ve které nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly.

31. Obviněný R. K. rovněž vznesl výhrady vůči uloženému trestu, v jejichž rámci namítal nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody, neboť soud prvního stupně měl přikročit k upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku. K výši souhrnného trestu argumentoval též nedůvodným neprovedením navrhovaného důkazu v jiné trestní věci.

32. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na (výslovně neuplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

33. Výtku obviněného, že soud neupustil od uložení souhrnného trestu nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 399/2017, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 8 Tdo 245/2023, nebo ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 3 Tdo 714/2023). Obviněný totiž touto námitkou ve své podstatě brojil proti přísnosti uloženého trestu jako celku při zohlednění trestu, který mu již byl uložen v jiné věci, a který by měl na jeho osobu působit dostatečně, aniž by bylo třeba ukládat další trest i za nyní projednávaný skutek. Ačkoli tedy námitku, že obviněnému byl uložen nepřiměřeně přísný trest, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud nad rámec řečeného poznamenává, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto trestu řídil (viz odstavce 127. a 128. odůvodnění jeho rozsudku). Návazně se uloženým trestem zabýval i soud odvolací, jenž jej nemodifikoval, neboť jej neshledal nepřiměřeně přísným (viz odstavec 8. odůvodnění jeho usnesení).

34. Tresty uložené obviněnému byly stanoveny v souladu se zákonem a nejsou tak tresty, které zákon nepřipouští. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost uvádí, že obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody na 8 až 12 let podle nejpřísnější zákonné trestní sazby zakotvené v § 283 odst. 3 tr. zákoníku (srov. zásady pro ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku). V případě obviněného byla výměra souhrnného trestu odnětí svobody stanovena na 9 let a 4 měsíce, kdy původně uložený trest Krajským soudem v Brně byl zpřísněn o jeden rok. V souladu s § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uvedeného trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Lze dodat, byť obviněný žádné konkrétní námitku vůči ostatním trestům neformuluje, že vedle trestu odnětí svobody došlo v rámci souhrnného trestu odnětí svobody k zopakování trestů uložených Krajským soudem v Brně, konkrétně tedy trestu peněžitého a trestu propadnutí věci.

35. Soud prvního stupně pak neakceptoval návrh obhajoby na upuštění od uložení souhrnného trestu, neboť neměl za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem by byl dostatečný (srov. znění § 44 tr. zákoníku). Pakliže obviněný poukazoval na tu skutečnost, že výše trestu odnětí svobody byla stanovena nad hranicí trestní sazby později projednávaného trestného činu podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, je tato jeho argumentace zcela lichá, neboť (jak již bylo řečeno), soud ukládá souhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na sbíhající se trestný čin nejpřísněji trestný. Co se pak týče požadavku na zohlednění skutečnosti, že obviněný strávil tři roky ve vazbě, nutno upozornit na skutečnost, že se doba strávená ve vazbě započítává do uloženého souhrnného trestu (viz § 92 odst. 1 tr. zákoníku). Fakt, že ve výkonu trestu odnětí svobody prokazuje dobrou možnost nápravy, bude nabývat významu z hlediska institutu podmíněného propuštění podle § 331 a násl. tr. ř. Zcela bezpředmětné jsou pak úvahy obviněného o nepřiměřenosti trestu v souvislosti s údajným opomenutím provedení navrhovaného důkazu výslechem svědka jménem A. B. ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 1/2002, neboť se jedná o čirou spekulaci dovolatele o odchylné právní kvalifikaci a výši trestu v jiné než nyní projednávané trestní věci.

36. Nejvyšší soud na okraj konstatuje, že uložený souhrnný trest s ohledem na všechny skutečnosti není ani v příkrém rozporu s povahou a závažností spáchaných trestných činů a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, byť si je plně vědom nutnosti jeho zásahu právě v takových případech (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Muselo by však jít o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny. Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Aniž by tedy byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétně uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že souhrnný trest vytýkaným ústavním deficitem netrpí, je naopak správný a řádně odůvodněný.

37. Obviněný R. K. též své dovolání založil na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jak již bylo shora osvětleno, tento obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tento obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže však bylo jeho dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle písm. g) podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. [kterýžto závěr platí i pro výslovně neuplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) či i) tr. ř.], plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V.Závěr

38. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a dovolání obviněného O. R. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 1. 2025

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu