7 Tdo 1069/2025-911
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 12. 2025 o dovolání obviněného J. P. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 11 To 44/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 1 T 26/2024 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
1. O odvolání obviněného podaném do všech výroků a poškozené do výroku, jímž byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, č. j. 11 To 44/2025-862, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a při nezměněném výroku o vině a trestu podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl v rozsahu zrušení tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené E. S. částku 769 500 Kč. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
2. Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání doplněné o další dvě podání. Napadl výroky o vině, o trestu a o náhradě škody a odkázal na dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Namítl, že se nedopustil přečinu podvodu, jelikož neměl podvodný úmysl, nikoho neuvedl v omyl ani neuváděl nepravdivé informace a nezamlčel podstatné skutečnosti. Soud podle něj vůbec nespecifikoval, jaké informace měl zamlčet. Uvedl, že nezpůsobil větší škodu na cizím majetku, neměl přímý ani nepřímý úmysl. Dlužnou částku se snažil vyřešit, situace vznikla kvůli chování třetího subjektu, který mu neplnil. Trval na tom, že vše poškozené splatil po vzájemné dohodě uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky, která reálně existovala. Poukázal na princip subsidiarity trestní represe s tím, že je bezúhonný, pracuje a vychovává nezletilé děti.
3. Obviněný v dovolání napadl hodnocení provedených důkazů soudy a skutková zjištění, zejména namítal, že při uzavírání půjčky neuváděl žádnou nepravdu, nic nezamlčoval, poškozenou pravdivě informoval o své situaci. Tvrzení poškozené o splatnosti půjčky do jednoho měsíce (do 18. 6. 2020) bylo podle obviněného účelové a důkazně nepodložené a má je vyvracet výpověď svědkyně M. F. (H.) i výpověď samotné poškozené. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem soudů, že v době uzavírání půjčky věděl, že mu jeho situace neumožní dlužnou částku vrátit. Zdůraznil, že měl reálné očekávání finančního plnění ve výši 3,8 milionů korun z titulu pozastavených pojistných plnění (za provedené opravy skel autobusů). Soudy odmítly doplnit důkazy dotazem na pojišťovny, jak navrhoval. Pohledávky, které byly uvedeny v inventarizaci ze dne 9. 10. 2019 na částku 952 729 Kč, byly odsouhlaseny a nikdy nedošlo k jejich ponížení započtením na částku 92 245 Kč. On nemohl předvídat, že zákazník nezaplatí. Kromě toho jeho firma měla obrat, všechno se pozitivně rozvíjelo.
4. Dále obviněný namítl, že s poškozenou uzavřel smlouvy o postoupení pohledávek a o započtení vzájemných pohledávek, které byly reálně existující. Pohledávka poškozené za ním tak zanikla v plné výši. Přesto, že došlo k zániku závazku, byl odvolacím soudem odsouzen i k náhradě škody. Nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, který postoupení pohledávek poškozené považoval za pokračující podvodné jednání. Naopak poškozená tím, že nepodala na obchodní společnost UMBRELLA Coach & Buses, s. r. o., občanskoprávní žalobu ani tuto pohledávku nevrátila, způsobila, že nebyla úspěšná.1.
2. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky nižších soudů a aby věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby Nejvyšší soud jej sám zprostil obžaloby a poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření konstatoval, že veškeré výhrady dovolatele jsou jen opakováním jeho dosavadní obhajoby, s níž se soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Námitky vztahující se k první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů a nenaplňují žádný z dovolacích důvodů. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že hmotněprávní námitky dovolatele stran naplnění subjektivní stránky trestného činu se odvíjejí od alternativního skutkového děje, nikoli od soudy zjištěného skutkového stavu. Souhlasil se závěrem soudů o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a k námitce subsidiarity trestní represe poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Shrnul, že dovolací námitky zčásti nelze pod uplatněné dovolací důvody podřadit a ve zbytku jsou zjevně neopodstatněné. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
6. První rozhodné skutkové zjištění, které obviněný zpochybňuje, je to, že se s poškozenou dohodli na splatnosti obou zápůjček (dříve půjček) do jednoho měsíce, tj. do 18. 6. 2020. Toto zjištění se opírá o svědeckou výpověď poškozené, které soudy uvěřily a která je v souladu s dalším důkazem – audiozáznamem schůzky poškozené a obviněného. K dohodě o termínu splatnosti obou zápůjček došlo při druhé z nich. Uvedené zjištění proto není v žádném rozporu s výpovědí poškozené, že při první zápůjčce nebyl termín splatnosti pevně stanoven. A není v rozporu ani s výpovědí svědkyně M. F., která se tohoto zjištění vůbec netýká, neboť svědkyně vypovídala pouze o tom, za jakých okolností ona zapůjčila peníze obviněnému (a o splacení závazku pozdějším postoupením jiné pohledávky).
7. Obviněný zpochybnil dále zjištění o neutěšené finanční situaci jeho i obchodní společnosti A., s. r. o., jež mu neumožňovala peníze poškozené v dohodnutém termínu vrátit, a o tom, že poškozené tyto okolnosti zatajil. Jde konkrétně především o zjištění, že neměl dostatečný příjem, že nevlastnil žádný hodnotný majetek, měl exekuce a jeho společnosti se rovněž finančně nevedlo dobře. Jde rovněž o zjištění, že obviněný poškozené tvrdil, že má v majetku své společnosti A., s. r. o., blíže neurčená vozidla Mercedes a Range Rover, která může v případě nutnosti prodat a zapůjčenou finanční hotovost tak řádně a včas poškozené vrátit, a dále že má v případě nutnosti na prodej svůj motocykl a vozík na přepravu aut, čemuž poškozená uvěřila. Ve vztahu k těmto skutkovým zjištěním obviněný neuvedl, se kterými provedenými důkazy by měla být v rozporu a v čem konkrétně by měl takový rozpor spočívat. Uplatněnými námitkami jen vyjádřil nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a proti tomu postavil své vlastní hodnocení, z něhož pak vyvozoval vlastní skutkové závěry. Taková argumentace se míjí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud jím je zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Argumentace dovolatele spočívající v pouhém nesouhlasu s tím, jak soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Jen nad rámec uvedeného lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na odst. 7 odůvodnění napadeného rozsudku a dodat, že postup soudů při hodnocení důkazů a tvorbě skutkových zjištění nevybočil z mantinelů daných ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nevykazuje prvky libovůle a nepříčí se zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).1.
2. Ve vztahu k druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný žádné námitky neuplatnil.
3. Pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tzv. opomenuté důkazy) lze s určitou mírou benevolence podřadit námitku, že soudy nedoplnily dokazování dotazem na pojišťovny, jak obviněný navrhoval. Tento důkaz se měl vztahovat k prokázání jeho tvrzení, že měl reálná očekávání stran plnění za provedené opravy čelních skel autobusů. Ani této námitce však nelze přiznat žádné opodstatnění. Důkazní návrh vzal soud prvního stupně v potaz a vyjádřil se k němu v odst. 54 odůvodnění rozsudku. Nejde tudíž o důkaz opomenutý ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud se ztotožňuje s tím, že tyto navrhované důkazy nebyly provedeny důvodně, neboť by nemohly ovlivnit rozhodná skutková zjištění. V podrobnostech lze přitom odkázat na souvislost s důkazní situací podrobně popsanou v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
4. Shrnuto, námitky obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti nespadají pod uplatněný dovolací důvod a zčásti jsou zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
6. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu, čímž se rozumí škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč [§ 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Jde o trestný čin, u něhož je k trestní odpovědnosti třeba úmyslného zavinění. Podle tzv. právní věty výroku rozsudku nalézacího soudu se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tím, že sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu. Obviněný namítl, že nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu. Je však nutno předeslat, že námitky obviněného se do značné míry opírají o jeho vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od zjištění, k nimž dospěly soudy.1.
2. Pokud jde o objektivní stránku, obviněný v dovolání popřel, že by někoho uvedl v omyl, zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak větší škodu na cizím majetku. Namítl, že soud neuvedl, jaké měl zamlčet informace. Vzhledem k obecné povaze této námitky Nejvyšší soud odkazuje na podrobný výklad soudu prvního stupně obsažený v odstavcích 63, 64 a 67 odůvodnění jeho rozsudku, kde se naplněním všech zmiňovaných znaků objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku soud prvního stupně zabýval. Vymezil zde i to, co bylo těmi podstatnými skutečnostmi, které obviněný poškozené před zapůjčením peněz zamlčel. To, že se jednalo o podstatné skutečnosti ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku, je zřejmé z toho, že kdyby poškozená o těchto okolnostech věděla, obviněnému by finanční prostředky nezapůjčila. Odvolací soud se těmito otázkami rovněž zabýval a závěry soudu prvního stupně aproboval.
3. Z hlediska zavinění soudy shledaly nepřímý úmysl obviněného podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán úmyslně tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Obviněný namítal, že nechtěl poškozenou podvést, předpokládal, že jí vše splatí z očekávaného finančního plnění od svých obchodních partnerů. Této námitce nelze přisvědčit.
Pokud obviněný tvrdil, že zápůjčky měl v úmyslu vrátit z prostředků, jenž mu dlužila obchodní společnost UMBRELLA Coach & Buses, s. r. o., tak pominul zásadní skutečnost, že takto jeho dohoda s poškozenou nezněla. Ve vztahu k první zápůjčce se podle skutkových zjištění s poškozenou skutečně nedohodli o tom, z čeho konkrétně jí vrátí finanční prostředky, nicméně ji obviněný ujistil, že tak učiní „v co možná nejkratší době“. Při druhé zápůjčce ale obviněný poškozenou ubezpečoval, že v majetku společnosti jsou dvě vozidla a on vlastní motocykl a vozík na přepravu aut, to vše že v případě nutnosti prodá a peníze (z obou zápůjček) jí do měsíce vrátí.
I kdyby měl v době poskytování zápůjček od poškozené svou vlastní představu o tom, kde finanční prostředky na splacení sežene, tak tuto představu poškozené nesdělil, a naopak jí tvrdil něco zcela jiného, v důsledku čehož poškozená nabyla mylného přesvědčení o tom, zda a z čeho jí budou její peníze vráceny, a především že obviněný je schopen je skutečně vrátit. Proto mu je také poskytla. Kromě toho bylo prokázáno, že i tato jeho obhajoba – že doufal ve vrácení finančních prostředků od jeho obchodní partnera, obchodní společnosti UMBRELLA Coach & Buses, s.
r. o. – byla čistě účelová, jelikož obviněný dobře věděl (a sám to i tak popisoval ve své výpovědi v hlavním líčení), že vztahy s obchodními partnery (měl na mysli zejm. obchodní společnost UMBRELLA Coach & Buses, s. r. o., resp. jejího majitele P. S.) byly problematické, že mu obchodní partneři dlouhodobě nehradili své závazky řádně a včas, a pokud ano, zaplatili až v rámci vymáhání. Přitom z dokazování vyplynulo, že obviněný se několik měsíců před tím, než si od poškozené zapůjčil první částku, neúspěšně domáhal zaplacení pohledávky za jmenovanou obchodní společností.
Tudíž prokazatelně věděl, že pohledávka je sporná a plnění se s vysokou pravděpodobností jinak, než uplatněním svého nároku u soudu nedomůže. Ve světle těchto zjištění bylo nutno odmítnout obhajobu obviněného, že on celou situaci nezavinil, že jeho neschopnost vrátit zapůjčené peníze vznikla v důsledku jednání třetí osoby, která mu odmítla plnit, a že to nemohl předvídat. Pokud tedy soudy učinily závěr, že obviněný si od poškozené zapůjčil zmíněné finanční obnosy, ačkoli v obou případech věděl, že mu jeho osobní finanční situace neumožní dlužnou částku řádně a včas vrátit, přičemž s tím byl srozuměn, a následně konstatovaly, že byly naplněny znaky subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného přečinu, konkrétně jednání v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku, lze takový závěr akceptovat.
2. Dovolatel bez bližšího odůvodnění poukázal na princip subsidiarity trestní represe. Pokud tím měl na mysli, že závěr o jeho vině je v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zásada subsidiarity trestní represe zakotvena, je nutno takovou námitku odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Byť jednání obviněného s poškozenou mělo být pouze soukromoprávním vztahem (uzavřeli spolu smlouvu o zápůjčce), tak v důsledku toho, že obviněný jednal s podvodným záměrem a od poškozené vylákal finanční prostředky uvedením v omyl ohledně jeho schopnosti vrátit jí zapůjčené peníze a zamlčením podstatných informací o své finanční situaci, jeho jednání nabylo znaků trestného činu. Trestným činem je podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je u méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Hlavním kritériem je zde společenská škodlivost činu, kterou je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. V této věci byl dovolatel odsouzen za přečin, kterým způsobil poměrně vysokou škodu ve výši 769 500 Kč. Již z tohoto důvodu bylo uplatnění trestněprávní represe zcela namístě. Kromě toho společenskou škodlivost jednání zvyšoval fakt, že k němu došlo opakovaným jednáním, při němž obviněný v obou případech zneužil důvěry poškozené. Na toto jednání navíc navázal o rok později, když jako náhradu škody poškozené postoupil pohledávku, o níž vědomě nepravdivě tvrdil, že je bezproblémová, nesporná a snadno vymahatelná, což vedlo jen k dalším komplikacím pro poškozenou a k oddálení vyřešení celé záležitosti. Z těchto důvodů bylo vyvození trestní odpovědnosti u obviněného zcela na místě.
3. Námitky dovolatele týkající se právního posouzení skutku jsou zjevně neopodstatněné.
4. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově odpovídají námitky zaměřené proti výroku o náhradě škody, v rámci kterých obviněný Krajskému soudu v Praze vytýkal, že mu uložil povinnost k náhradě škody, přestože došlo k zániku závazku splněním, konkrétně postoupením jeho pohledávek poškozené. Jde o námitku, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení (míněno jiném než právním posouzení skutku).
5. Při rozhodování o náhradě škody způsobené trestným činem jsou soudy povinny zjišťovat skutkové okolnosti, které jsou významné pro aplikaci toho předpisu hmotného práva, jímž se režim náhrady řídí, i když jsou tyto okolnosti bezvýznamné z hlediska odpovědnosti obviněného za trestný čin. V tomto případě se soudy objasněním skutkových okolností kolem uzavření smlouvy o postoupení pohledávek (včetně smlouvy o zápočtu) podrobně zabývaly a získaly dostatečný skutkový podklad, na jehož základě bylo možné rozhodnout o nároku poškozené na náhradu škody. Soud prvního stupně ve věci konstatoval, že sám obviněný potvrdil, že v době postoupení pohledávek si byl vědom toho, že tyto pohledávky jsou obtížně vymahatelné. Tato skutečnost vyplynula i z listinných důkazů – mailové korespondence mezi obviněným a svědky T. H. a P. S. Obviněný se u zmiňovaných svědků (a to ještě před tím, než poškozenou požádal o první zápůjčku) bez úspěchu dožadoval zaplacení později postoupených pohledávek. Soud prvního stupně uzavřel, že je nepochybné, že předmětné pohledávky byly již v době jejich postoupení na poškozenou obtížně vymahatelné, tedy minimálně sporné, a že okolnosti postoupení těchto pohledávek vypovídají o zcela flagrantním přístupu obviněného k plnění závazků a nerespektování majetkových práv druhých. Odvolací soud z těchto skutkových zjištění vycházel, přičemž zdůraznil především tu okolnost, že obviněný (navzdory vědomí o tom, že dlužník odmítl pohledávky uznat) před postoupením pohledávek poškozenou výslovně ujišťoval, že dlužník pohledávky zaplatí ihned na pouhou výzvu a že s jejím vymožením nebudou žádné problémy.1.
2. Soud prvního stupně tento postup obviněného spočívající v postoupení pohledávek na poškozenou posoudil jako kroky směřující k odčinění škody způsobené poškozené a s poukazem na nejednoznačný závěr o existenci či neexistenci předmětných pohledávek nepřiznal poškozené nárok na náhradu škody ve smyslu § 228 tr. ř. a odkázal ji na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu Krajský soud v Praze uzavřel, že nemohlo v žádném případě jít o náhradu škody, naopak toto jednání považoval za součást pokračujícího podvodného jednání obviněného vůči poškozené, které je obsaženo i v popisu skutku ve výroku o vině. Krajský soud v Praze tak fakticky akceptoval odvolací námitky poškozené, že byla obviněným uvedena v omyl, jelikož ten s vědomím, že obchodní společnost UMBRELLA Bus & Coach, s. r. o., pohledávku odmítá uznat, poškozené tvrdil, že s jejím vymožením nebude mít žádné problémy, čemuž ona uvěřila a na základě tohoto falešného ujištění smlouvu o postoupení pohledávek a smlouvu o zápočtu uzavřela.
3. Na úvod je třeba upřesnit, resp. vysvětlit úvahu Krajského soudu v Praze, že jednání obviněného spočívající v postoupení pohledávek na poškozenou má povahu „pokračujícího podvodného jednání“, což vyvolává představu, že by toto jednání rovněž naplňovalo znaky přečinu podvodu, případně bylo jakýmsi dalším útokem pokračujícího trestného činu. Okolnosti postoupení pohledávek mezi obviněným a poškozenou byly sice soudem prvního stupně zahrnuty do popisu skutkového děje, který je součástí výroku o vině, to však neznamená, že i v těchto okolnostech lze spatřovat znaky skutkové podstaty přisouzeného přečinu podvodu. Jde spíše o dokreslující zjištění, které potvrzuje, že i později, v rámci jednání o náhradě škody jednal obviněný s poškozenou podvodným způsobem. Nicméně i tato zjištění – kromě toho, že mají význam pro posouzení nároku poškozené na náhradu škody – potvrzují a rovněž z dlouhodobějšího hlediska ilustrují podvodný úmysl obviněného.
4. Podstatné je, že Nejvyšší soud souhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že jednání obviněného spočívající v postoupení pohledávek na poškozenou nelze považovat za náhradu škody, a to z následujících důvodů.
5. Při rozhodování o náhradě škody bylo na místě aplikovat zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), konkrétně ustanovení o neplatnosti právních jednání (dříve právních úkonů). Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 583 o. z. jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné. Podle § 584 odst. 2 o. z. bylo-li právně jednáno v omylu vyvolaném lstí, je právní jednání neplatné, třebaže se omyl týká jen vedlejší okolnosti. Podle § 586 odst. 2 o. z. nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.1.
2. V tomto případě byly dány dva důvody neplatnosti právního jednání, konkrétně že se jednání příčilo dobrým mravům a že bylo učiněno v důsledku omylu.
3. Jednak je nesporné, že se jednání příčilo dobrým mravům, když sice samotná smlouva o postoupení pohledávek (i s ní související smlouva o zápočtu) nebyla formálně v rozporu se zákonem, nicméně došlo ke zřejmému porušení společenského určení tohoto jednání, které mělo v tomto případě sloužit k náhradě škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3136/2006). Dohodnutým a v kontextu kritérií dobrých mravů akceptovatelným účelem tohoto postoupení pohledávek měla být náprava situace, v níž obviněný nebyl schopen vrátit zpět poškozené předmět dvou zápůjček, tedy finanční obnos v celkové výši 769 500 Kč. Avšak namísto toho, že by došlo k vyrovnání ztráty, kterou poškozená utrpěla, obviněný na ni postoupil sporné a obtížně vymožitelné pohledávky, s jejichž povahou byl dobře obeznámen, a naopak jí tyto okolnosti záměrně zatajil. Ona přitom k tomuto způsobu řešení přistoupila jen proto, že jí vydlužitel sliboval snadné získání finančních prostředků touto cestou, čímž jí dluh bude splacen. Toto jednání obviněného nejen že nepříznivou situaci poškozené nezlepšilo, naopak vše ještě zkomplikovalo, jelikož poškozená musela vynaložit další (zcela neplodné) úsilí a náklady v pokusu domoci se vlastních finančních prostředků (např. zaplatit si advokátku, která vyzývala dlužníka k zaplacení a shromažďovala podklady, aby případná žaloba na dlužníka měla alespoň nějakou šanci na úspěch). Takové okolnosti právního jednání (smluv o postoupení pohledávek a o zápočtu) jsou natolik mimořádného charakteru, že se zjevně příčí dobrým mravům a v důsledku toho jde o jednání absolutně neplatné.
4. Kromě toho je ze skutkových zjištění zřejmé, že poškozená jednala (uzavřela s obviněným smlouvu o postoupení pohledávek a smlouvu o zápočtu) v omylu, jelikož při znalosti skutečné povahy pohledávek by právní jednání nikdy neučinila, a v tento omyl byla uvedena právě obviněným. Obecně platí, že pro to, aby omyl způsobil skutečně neplatnost právního jednání, musí být splněno, že se jedná o omyl podstatný (o rozhodující okolnosti), druhá strana je na omylu účastna (např. poskytnutím nesprávných informací) a jedná se o omyl omluvitelný (jestliže jednající nemohl rozpoznat skutečný stav věci a zjistit existenci omylu ani poté, co by postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze na něm s ohledem na okolnosti případu požadovat). Nicméně vzhledem k tomu, že obviněný uvedl poškozenou v omyl ohledně obtížnosti vymožení pohledávek úmyslně, tedy jednalo se o omyl vyvolaný lstí (k tomuto pojmu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021), je následkem neplatnost jednání bez ohledu na to, zda se jednalo o omyl podstatný nebo nepodstatný, a rovněž není podstatné, zda byl omyl omluvitelný či nikoli.
5. V případě jednání v omylu se jedná o neplatnost relativní, tedy je jednáním podmíněně platným a za platné se považuje do doby, než oprávněná osoba jeho neplatnost namítne. Nicméně absolutní neplatnost v důsledku jednání příčícího se dobrým mravům má před relativní neplatností přednost v tom smyslu, že je-li právní jednání stiženo vadou zakládající jeho absolutní neplatnost, je existence jiné vady zakládající toliko neplatnost relativní bez vlivu na závěr, že právní jednání je neplatné absolutně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1206/2001). Lze tak uzavřít, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o postoupení pohledávek a s tím související smlouvy o započtení ze dne 2. 7. 2021 je absolutně neplatné.1.
2. Škoda, kterou obviněný poškozené způsobil přečinem podvodu, jímž byl uznán vinným, tedy nebyla a nemohla být nahrazena zmíněnou smlouvou o postoupení pohledávek, a to bez ohledu na to, zda tato pohledávka, resp. tyto pohledávky vůbec existovaly. Z tohoto důvodu je výrok Krajského soudu v Praze, kterým byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené na náhradu škody částku ve výši 769 500 Kč, v souladu se zákonem a spravedlivý.
3. Dovolací námitky obviněného týkající se výroku o náhradě škody jsou z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
4. Uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. bylo v daném případě možné ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
5. V této variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vázán na jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Z uvedené vázanosti vyplývá, že pokud bylo dovolání z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. z části podané z jiného než uplatněného dovolacího důvodu a z části zjevně neopodstatněné, platí to samé i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Závěrem
6. Z důvodů, které byly uvedeny v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu