7 Tdo 11/2025-475
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 1. 2025 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného K. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. 11 To 257/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 117/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. 5. 2024, č. j. 3 T 117/2023-389, byl obviněný uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené přečiny byl podle § 146 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v celkové výši 50 000 Kč. Výrokem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu a pokusu přečinu v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době okolo 13:00 hod. dne 22. 11. 2021, v důsledku silničního incidentu, při kterém jej měl ohrozit poškozený P. A. motorovým vozidlem, obviněný jej pronásledoval a na pozemní komunikaci pod restaurací A. č. p. XY, ve XY, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného, kterého opakovaně udeřil pěstmi do obličeje, strhl ho na zem, kde mu dupl na pravou ruku, o kterou byl opřený a opakovaně se ho snažil udeřit pěstmi a kopnout ho do hlavy a s fyzickým napadáním přestal, až když na místo přišel M. S., po jehož příchodu obviněný na rohu budovy vzal do ruky kovovou tyč a rozešel se proti poškozenému, ale v dalším fyzickém napadení mu zabránil M. S., který se mezi ně postavil a snažil se situaci uklidnit a následně, když chtěl obviněný z místa odjet, narazil do nohou poškozeného, který se mu snažil zabránit v odjezdu zastoupením cesty, následkem nárazu poškozený upadl na přední kapotu vozidla, na které se chytil levou rukou stěrače a obviněný s ním na kapotě vozidla ujel 1,5 až 2 metry, než poškozený z kapoty vozidla spadl na zem, přičemž svým jednáním poškozenému způsobil poranění, která lze ze soudně lékařského hlediska považovat za poškození zdraví vyžadující zpravidla jen základní lékařské ošetření, s délkou trvání nepříliš přesahující dobu jednoho týdne, omezující poškozeného podstatným způsobem v obvyklém způsobu života jen po dobu jeho hospitalizace od 22. do 23. 11. 2021, ale jeho napadení bylo způsobilé ke vzniku poranění, která by poškozeného podstatným způsobem omezovala na běžném způsobu života nikoliv jen po krátkou dobu.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a poškozený odvoláními, která Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 9. 2024, č. j. 11 To 257/2024-431, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Na jeho námitky proti vadnému postupu nalézacího soudu v odvolání soud druhého stupně dostatečně nereagoval. K tomu poukázal i na rozdíl v rozsahu odvolání a usnesení odvolacího soudu, ze kterého je zřejmé, že se odvolací soud s jeho obhajobou nevypořádal. Stručně zrekapituloval odvolací důvody, které ve svém odvolání uvedl. Z napadeného usnesení nelze zjistit žádné úvahy, kterými se odvolací soud řídil, tudíž je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dále namítl rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a taktéž nedůvodné neprovedení podstatných důkazů navržených obhajobou. I k této námitce zrekapituloval část své odvolací argumentace ohledně nedostatečného prokázání viny s tím, že s těmito otázkami se odvolací soud nevypořádal. Rovněž konstatoval, že počátku incidentu byl přítomen pouze on a poškozený, avšak soudy bezdůvodně uvěřily pouze nevěrohodné verzi poškozeného oproti jeho verzi celé události. K tomu taktéž zmínil, že je poškozený prokazatelně uživatelem omamných látek, avšak soudy o tom neprovedly žádná relevantní skutková zjištění. Je přesvědčen, že je incident popsaný poškozeným v rozporu s ostatními svědeckými výpověďmi i s tvrzením jeho samotného. Zdůraznil, že to byl poškozený, kdo na něj zaútočil. On se tedy toliko bránil probíhajícímu útoku a z jeho strany se proto jednalo o nutnou obranu. Pokud soudy učinily jiný závěr o průběhu skutkového děje, pak to je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Agresivitu poškozeného prokazuje způsob jeho bezohledné a agresivní jízdy i tvrzená přítomnost návykových látek v krvi, následné chování poškozeného v nemocnici, poškození vozidla obviněného, tetování na zádech poškozeného i jeho chování v průběhu celého incidentu.
5. V části věnované dovolacímu důvodu podle písmene h) obviněný namítl, že nebyla prokázána především subjektivní stránka přečinu a pokusu přečinu, kterými byl uznám vinným, což naráží na presumpci neviny. Zdůraznil, že jednal v nutné obraně, jelikož se bránil útoku poškozeného a nebylo ani prokázáno, že by útočil pěstmi na obličej poškozeného. Nebyl prokázán úmysl k přečinu ublížení na zdraví. Taktéž další útoky na poškozeného nebyly prokázány, a to krom těch, kterými se bránil výpadům poškozeného. Zpochybnil výpověď svědka M. S., kterou považuje za neprůkaznou stran fyzických útoků i údajného útoku motorovým vozidlem. Svědka navíc označil za souputníka poškozeného, který byl zainteresován v celém konfliktu. Dále pak poukázal na výpověď svědkyně N. H., která podle jeho názoru vyvrací soudy tvrzený průběh skutkového děje. Soudům vytkl deformaci důkazů a další pochybení v rámci volného hodnocení důkazů s tím, že nedostatečně a nesprávně zjistily skutkový stav, když tento vůbec nevyplývá z provedených důkazů. Odvolací soud se nevypořádal ani s jeho argumentací stran nedůvodně neprovedených důkazů soudem prvního stupně i dalšími otázkami, které opakovaně uvedl i ve svém odvolání.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil. Co se týče námitek obviněného pod dovolacím důvodem podle písmene g), tyto lze podle jeho názoru podřadit pod uplatněný dovolací důvod pouze s výhradou. Obviněný fakticky nepopisuje žádné závažné vady, které by se týkaly zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, ani že by daná skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, či že by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Námitky obviněného tak považuje za uplatněné toliko formálně. K dovolací argumentaci zdůraznil, že výpověď poškozeného není osamoceným důkazem, jak naznačuje obviněný. Jeho výpověď má totiž oporu ve znaleckém zkoumání a lékařských zprávách i v dalších výpovědích a koresponduje i s počátkem konfliktu tak, jak jej popsal i sám obviněný. Z důkazů je přitom zřejmé, že obviněný byl iniciátorem konfliktu, když poškozený se spíše snažil uniknout. Dále poukázal na srovnání věku a fyzických sil poškozeného a obviněného a na absenci zranění obviněného, které by napovídalo, že by byl napaden. O iniciativě obviněného v konfliktu pak vypovídá i jeho jednání, když sledoval poškozeného, následně vystoupil z vozidla a poškozeného napadl, a navíc v útoku hodlal pokračovat i poté, co byl konfrontován svědkem M. S. Dále akcentoval, že z hlediska věci není podstatné případné ovlivnění poškozeného návykovou látkou, neboť se tato skutečnost nedotýká samotného napadení. K tomu doplnil, že ani nesouhlas obviněného se způsobem hodnocení důkazů a rozsahem dokazování, stejně jako předkládání vlastního hodnocení důkazů, není dovolacím důvodem. Ke zmínce obviněného stran opomenutých důkazů pak uvedl, že tato sice může založit uplatněný dovolací důvod podle písmene g), avšak v projednávané věci se soudy s nadbytečností důkazních návrhů obhajoby vypořádaly, tudíž tato námitka není důvodná.
8. K dovolacímu důvodu podle písmene h) konstatoval, že obviněný prakticky ani nenamítá vady právní kvalifikace, nýbrž na základě své vlastní interpretace důkazů a vlastních skutkových zjištění, tedy až sekundárně, označuje právní kvalifikaci za vadnou a prosazuje svůj závěr o nutné obraně. K takové argumentaci však v rámci dovolacích důvodů nelze přihlížet. Stran rozsahu usnesení odvolacího soudu pak připustil, že napadené usnesení sice mohlo být zpracováno pečlivěji, avšak v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně, se kterým tvoří komplexní a vzájemně podmíněný celek, není tato vada důvodem nepřezkoumatelnosti či porušením práva na spravedlivý proces. Relevantními pak neshledal ani námitky proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, když tyto nemohou být dovolacím důvodem.
9. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu.
Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
12. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze se značnou mírou benevolence podřadit námitku obviněného, že soudy nedůvodně neprovedly jím navrhované důkazy, které měly svědčit o možném ovlivnění poškozeného návykovou látkou a o jeho chování při řízení motorového vozidla, resp. i následně při ošetření v nemocnici. V nyní projednávané věci soud prvního stupně v rámci hlavního líčení dne 6. 5. 2024 usnesením řádně zamítl tyto důkazní návrhy obhajoby, a to pro jejich nadbytečnost.
Soud prvního stupně svůj postup taktéž i správně zdůvodnil v odůvodnění svého rozsudku (str. 9 rozsudku nalézacího soudu), když zdůraznil, že skutkový děj byl dostatečně prokázán již provedenými důkazy a navrhované důkazy by nic nového nepřinesly. I odvolací soud ve veřejném zasedání usnesením rozhodl, že navržené doplnění dokazování provádět nebude, přičemž v rámci zdůvodnil, že doplnění dokazování rovněž pokládal za zcela nadbytečné a nemající vliv na rozhodnutí o vině, neboť se týkalo jiných okolností než samotného napadení poškozeného ze strany obviněného.
K otázce nedůvodně neprovedených důkazů je přitom namístě zdůraznit, že soudy nejsou podle ustálené judikatury povinny vyhovět všem návrhům obhajoby na provedení důkazů, jestliže: 1. tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, 3. důkaz je nadbytečný, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23.
9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že se soudy obou stupňů s nadbytečností obviněným navrhovaných důkazů sice stručným, avšak dostatečným způsobem vypořádaly v souladu se zákonem i judikaturou. Navíc se tyto důkazy ani netýkají otázek podstatných pro posouzení rozhodných skutkových zjištění. Tudíž nedošlo k namítanému nedůvodnému neprovedení podstatných důkazů ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, a tuto námitku lze proto shledat zjevně neopodstatněnou.
13. Další námitky obviněného brojící proti rozsahu a způsobu hodnocení důkazů již nejsou s to naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný jimi toliko polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a zpochybňuje správnost a úplnost dokazování. Takto koncipované námitky se však zcela rozchází s materiálním obsahem uplatněného dovolacího důvodu. K tomu je namístě zdůraznit, že dovolání je ve smyslu § 265b odst. 1 tr.
ř. mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke generální revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud jakousi třetí instancí detailně přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem. Nejvyšší soud pak může v rámci dovolacího přezkumu zasáhnout pouze v případech flagrantního porušení pravidel dokazování, což se, i pokud jde o hodnocení důkazů, týká toliko závažných rozporů mezi konkrétními provedenými podstatnými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, která z nich soudy učinily.
V nyní projednávaném případě však obviněný žádnou výše naznačenou vadu konkrétně nenamítl a Nejvyšší soud ani takovou vadu neshledal. Pro úplnost však Nejvyšší soud k argumentaci obviněného akcentuje, že o jeho vině nesvědčí pouze osamocená výpověď poškozeného, jak obviněný tvrdí, nýbrž tato je podpořena závěry znaleckého zkoumání a lékařskými zprávami, a především i výpovědí svědka M. S. a částečně i svědkyň N. H. a J. K. Rovněž pak lze doplnit, že výpověď svědkyně N. H. nevylučuje verzi prezentovanou poškozeným a svědkem M.
S., když z výpovědi této svědkyně vyplývá, že neviděla celý průběh incidentu. Stran rozsahu dokazování se přitom Nejvyšší soud rovněž ztotožnil se závěrem soudů obou stupňů, že další dokazování týkající se případného ovlivnění návykovými látkami poškozeného a jeho chováním po daném incidentu nemá relevanci pro posouzení viny obviněného.
14. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., pak nemohou naplnit ani námitky, kterými obviněný brojí proti věrohodnosti výpovědí poškozeného a svědka M. S. Nejvyšší soud i s ohledem na již uvedené akcentuje, že mu nepřísluší konat zpětné hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí, když tyto jsou s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti doménou soudu, před kterým výslech svědků proběhl. Nejvyšší soud tak může toliko ověřit zákonnost postupu soudu a reagovat na případnou existenci zjevného nesouladu obsahu provedených výpovědí a skutkových zjištění, která z nich soud prvního stupně učinil. V nyní projednávané věci však takový nesoulad shledán nebyl. Navíc je vhodné připomenout, že soud prvního stupně dostatečně kriticky hodnotil výpověď poškozeného, když tuto srovnával s ostatními v řízení provedenými důkazy a odvolací soud i tyto skutkové závěry nalézacího soudu následně zcela potvrdil.
15. K poukazu obviněného na procesní zásady in dubio pro reo a presumpce neviny pak lze toliko konstatovat, že ani tato argumentace není s to naplnit žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Námitka založená na porušení těchto zásad by mohla odůvodnit zásah Nejvyššího soudu pouze v případě, že by došlo k jejich flagrantnímu porušení v rámci řízení před soudy nižších stupňů, které by dosáhlo intenzity porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud však takové porušení v nyní projednávané věci neshledal, když byly soudem prvního stupně v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. provedeny důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům provedeného dokazování. Lze si sice představit extenzivnější a pregnantnější odůvodnění jednotlivých skutkových závěrů soudu prvního stupně, avšak rozsudek výrazněji nevybočuje z mezí požadavků stanovených zákonem v ustanovení § 125 tr. ř., resp. požadavků, které na rozhodnutí soudu klade judikatura. Nalézací soud sice stručným, avšak dostatečným způsobem zdůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného (srov. str. 9 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž jeho závěry následně přezkoumal a potvrdil soud odvolací. Nejvyšší soud tak v projednávaném případě neshledal namítané nedůvodné neprovedení podstatných důkazů, závažnou deformaci skutkových zjištění, zjevný nesoulad mezi podstatnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani jiné porušení procesních zásad. S ohledem na výše uvedené je namístě uzavřít, že námitky obviněného jsou zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti je pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
17. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
19. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
20. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze se značnou mírou tolerance podřadit námitky týkající se subjektivní stránky předmětného přečinu a pokusu přečinu a taktéž tvrzení obviněného o jednání v nutné obraně, ale obviněný tyto námitky v podstatné míře staví na prosazování vlastní verze skutkového stavu, která je odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Obviněný především namítl, že on konflikt nevyvolal, když to měl být naopak poškozený, kdo zaútočil na něj a tudíž se tak pouze bránil útoku poškozeného, který ho předtím svým vozidlem vytlačil ze silnice, a jednal v rámci nutné obrany. K tomu poukázal na údajnou agresivitu poškozeného a zdůraznil, že nebyly prokázány jeho útoky pěstí do obličeje poškozeného, resp. ani další útoky na ležícího poškozeného, tudíž nemohlo dojít ani k naplnění subjektivní stránky přečinu a pokusu přečinu, za které byl odsouzen. Tyto námitky však Nejvyšší soud neshledal důvodnými. Především je namístě zdůraznit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit pouze pokud je nesprávně hmotněprávně hodnocen skutkový stav uzavřený soudy a obsažený v tzv. skutkové větě. Při přezkumu správnosti právního posouzení jednání obviněného se proto v dovolacím řízení vychází z uzavřených skutkových zjištění soudů nižších stupňů, k nimž se Nejvyšší soud vyjádřil již výše.
21. Podle těchto skutkových zjištění obviněný ve stručnosti poté, co ho poškozený ohrozil svým vozidlem, tohoto pronásledoval, následně vystoupil z vozidla a po slovní rozepři poškozeného napadl. Obviněný poškozeného opakovaně udeřil pěstí do obličeje, strhl ho na zem, kde mu dupl na pravou ruku a opakovaně se ho snažil udeřit pěstmi a kopnout ho do hlavy. V konfliktu navíc hodlal pokračovat i nadále, a to vč. použití železné tyče, v čemž mu však zabránil svědek M. S. Rovněž měl obviněný poškozeného ohrozit i svým motorovým vozidlem během odjezdu z místa činu. Z uvedených skutkových zjištění je tak zcela zjevné, že to byl obviněný, kdo konflikt inicioval a poškozeného sám vyhledal a napadl. Rovněž i další průběh skutku svědčí o tom, že se obviněný nesnažil bránit, nýbrž v útocích na poškozeného aktivně pokračoval, a to i ve chvíli, kdy byl poškozený již imobilizován na zemi. Obviněný přitom v konfliktu hodlal pokračovat i po příchodu svědka M. S., v čemž mu však bylo tímto svědkem zabráněno. Z uvedených důvodů rozhodně nelze jednání obviněného hodnotit jako nutnou obranu podle ustanovení § 29 tr. zákoníku.
22. Pokud jde o námitky obviněného stran subjektivní stránky, Nejvyšší soud se s ohledem na již výše uvedené ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Nalézací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku správně kvalifikoval jednání obviněného jako spáchané v úmyslu nepřímém, co se týče pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Jak uzavřel nalézací soud, obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že při způsobu útoku na poškozeného, kdy mj. útočil údery do hlavy, může poškozenému ublížit na zdraví (viz str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Rovněž co se týče subjektivní stránky přečinu výtržnictví podle ustanovení § 358 odst. 1 tr. zákoníku, soud prvního stupně správně toto jednání posoudil jako spáchané v úmyslu přímém. K tomu lze připomenout, že přímý úmysl zahrnuje i případy, kdy pachatel chce sice způsobit následek předpokládaný trestním zákoníkem, ale tento následek není přímo cílem jeho jednání (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 339). Závěry soudu prvního stupně stran subjektivní stránky skutkových podstat přečinu i pokusu přečinu rovněž přezkoumal i soud druhého stupně (viz odst. 6 usnesení odvolacího soudu), který je potvrdil. Uvedenou argumentaci obviněného pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proto Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
23. Pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. pak nelze podřadit ani námitky obviněného, že se odvolací soud nedostatečným způsobem vypořádal se všemi jeho vznesenými námitkami a tvrzeními, což má jeho rozhodnutí činit nepřezkoumatelným. S ohledem na potenciální ústavněprávní přesah této námitky však Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13). V nyní projednávané věci soud prvního stupně své závěry o vině obviněného odůvodnil řádně a v mezích požadavků, které na jeho rozhodnutí klade trestní řád v ustanovení § 125 tr. ř. Odvolací soud se následně s rozhodnutím soudu prvního stupně zcela ztotožnil, když jej shledal správným a v plném rozsahu na něj odkázal, přičemž nad rámec tohoto odkazu se i sám vypořádal s podstatnými částmi argumentace obviněného (viz odst. 4 a násl. usnesení odvolacího soudu).
Je přitom namístě zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit za nepřezkoumatelné toliko proto, že se v dílčích otázkách vypořádá s námitkami odvolatele tím způsobem, že odkáže na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který se s danými otázkami správně vypořádal. Odvolací soud se totiž může při zamítnutí odvolání omezit i na převzetí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92).
Napadené rozhodnutí soudu druhého stupně tak nelze posuzovat pouze izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek (rovněž srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 11 Tdo 676/2024, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 559/13 či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 150/22). Pokud tedy odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně správným a dostatečným, pak není v rozporu se zákonem a rozhodovací praxí, pokud na tento rozsudek v části svého odůvodnění odkázal.
Byť tedy lze odůvodnění usnesení odvolacího soudu označit za stručné, v návaznosti na správný rozsudek soudu prvního stupně tato stručnost nečiní napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Pouze na okraj pak Nejvyšší soud k dovolací argumentaci
obviněného připomíná, že námitky proti odůvodnění napadeného rozhodnutí nemohou být předmětem dovolání (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).
V. Závěrečné zhodnocení
24. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu