11 Tdo 676/2024

11 Tdo 676/2024-300

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovolání obviněného D. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 50 To 395/2023, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 77/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 1 T 77/2023, byl obviněný D. P. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 62 odst. 1 tr. zákoníku a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 180 (sto osmdesáti) hodin. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému též uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, částku ve výši 10.924 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený F. K., nar. XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:

dne 25. 6. 2022 v době kolem 08:45 hod. u chaty s číslem evidenčním XY v obci XY, okres Plzeň-XY, nejprve udeřil poškozeného F. K., narozeného XY nejméně čtyřmi údery otevřenou dlaní do obličeje a obou spánků, následně při odchodu poškozeného z místa jej otevřenou dlaní levé ruky udeřil do oblasti pravého ucha, přičemž v důsledku úderu poškozený upadl na zem, načež si na něj jednou nohou klekl a dvakrát jej udeřil rukou do oblasti hlavy, čímž mu způsobil podlitiny na obou spáncích a úrazovou perforaci pravého ušního bubínku s poklesem sluchu na pravém uchu na 10 %, což si vyžádalo ošetření ve Fakultní nemocnici Plzeň a v důsledku čehož byl poškozený po dobu nejméně 7 dnů omezen v obvyklém způsobu života poklesem funkce sluchu a poruchami rovnováhy mírného stupně a po dobu nejméně 4 týdnů musel dodržovat klidový režim, vyvarovat se pobytu v prašném prostředí, dbát zvýšené opatrnosti při mytí, tudíž nemohl po dobu nejméně 4 týdnů vykonávat své povolání klempíře.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný D. P., rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 50 To 395/2023 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný D. P. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný předně konstatuje, že odůvodnění napadeného usnesení je strohé, pouze velmi obecně odůvodněné, a proto se jeví jako nepřezkoumatelné, když odvolací soud se řadou jeho námitek uplatněných v odvolání vůbec nezabýval. On sám od počátku trestního stíhání jakoukoliv trestnou činnost popřel a na tomto svém postoji setrvává, přičemž rozhodnutí obecných soudů vnímá jako nespravedlivé.

6. Vyslovil přesvědčení, že v jeho věci došlo k několika pochybením, neboť soudy nepostupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení a odvolací soud náležitě nevyhodnotil všechny relevantní okolnosti případu. V dané věci byly předestřeny dvě protichůdné verze skutkového děje popisující událost jak ze strany poškozeného, tak obviněného, a jedná se tak o tvrzení proti tvrzení. Jestliže bylo zjištěno poranění poškozeného ve formě perforace ušního bubínku, je sporné nejen, co bylo příčinou poranění poškozeného, ale i kdy k němu došlo. Obviněný popírá, že by poškozeného udeřil a toto jeho tvrzení bylo jednoznačně podpořeno výpovědí svědkyně P., která se podstatné části skutkového děje účastnila a jeho verzi v podstatných částech nepochybně potvrdila. Na druhou stranu zde byla verze poškozeného o napadení obviněným, ke které se nakonec soudy přiklonily. K této své argumentaci poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99, ze dne 13. 7. 2000.

7. Domnívá se, že i když znalec ve svém posudku konstatoval, že vznik poranění mohl být zapříčiněn úderem (otevřenou dlaní), jak jej popsal poškozený, tato skutečnost neznamená, že se skutek odehrál tak, jak jej poškozený popsal. Podle obviněného nebylo přesvědčivě vyvráceno, že k poranění poškozeného mohlo dojít i jiným způsobem nebo v jinou dobu. V této souvislosti připomněl, že mezi návštěvou poškozeného na místě samém a lékařským ošetřením uplynulo cca 6 hodin. Z hlediska obecné věrohodnosti svědkyně P.

nelze mít za to, že by její výpověď měla být z pohledu soudů, které její verzi přehlíží nebo se s ní nevypořádaly, nevěrohodná. Navíc svědkyně vypovídala shodně od samého začátku trestního řízení, včetně úředních záznamů o podaných vysvětleních. Soud prvního stupně ve svém rozsudku poukázal na rozpor v tvrzení ohledně pádu poškozeného v tom ohledu, zda svědkyně viděla či neviděla přímo, jak poškozený uklouzl a toliko na základě tohoto jediného rozporu pak soudy vyhodnotily její nevěrohodnost. Navíc mohlo jít o zlomek sekundy, kdy je třeba vnímat fakt, že při její výpovědi v hlavním líčení uplynulo od události přibližně 14 měsíců.

Je tak pravděpodobné, že si svědkyně zcela přesně nemůže pamatovat celý průběh děje ani dopodrobna vědět, jak ho vylíčila při výslechu u policie. Tato drobná nuance mohla být způsobena jednak jinak formulovanou otázkou vyslýchající osoby nebo i rozdílným vnímáním toho, co si svědkyně vybavila. Soud nicméně, aniž by bylo cokoliv prokázáno, spekuloval, že již v té době tvořil obviněný a svědkyně P. pár, což tato popřela a opak nebyl prokázán. I pokud by tomu tak bylo, mohl být naopak poškozený určitým způsobem motivován svou verzí se obviněnému pomstít, když z důkazů (SMS zpráv), bylo patrné, že se s rozchodem se svědkyní nesmířil.

Právě ze strany poškozeného pak byl prezentován negativní vztah k svědkyni P., i když soud prvního stupně bez patřičného důvodu spekuloval nad údajným negativním vztahem svědkyně P. k jeho osobě. Ten však prokázán nebyl a jde pouze o domněnku.

8. Obviněný v rámci své obhajoby rovněž poukazoval na nelogičnost výpovědi poškozeného ohledně jeho postupu po údajném napadení a na rozpory s dalšími důkazy, resp. na jeho nevěrohodnost. Namítl, že pokud by byl poškozený skutečně opakovaně obviněným udeřen, zakleknut a pociťoval jím tvrzené následky, pak není jasné, proč jel v tomto stavu na návštěvu za svým údajným známým pro vajíčka (zde byl dle tvrzení svědka S. z přípravného řízení 40-60 minut), a nikoliv rovnou do nemocnice, když údajně pociťoval příznaky, které popsal. Je rovněž s podivem, že pokud se znal se svědkem S. 20 let, že při výslechu na policii nevěděl, jak se jmenuje příjmením. Poškozený rovněž při prvotním vyšetření neuvedl, že byl v bezvědomí, jak tvrdil později. Současně zranění na jím pořízené fotce cca půl hodiny po údajném napadení zjevně neodpovídá úderům otevřenou dlaní do oblasti hlavy, ale právě naopak verzi obviněného a svědkyně P. o pádu na kluzkém terénu, kdy je zřejmá pouze oděrka na čele. Pokud by byl poškozený opakovaně udeřen fackami, pak by zjevně byly patrné následky na jeho tváři v podobě červených fleků či obtisků ruky, případně by byly podlitiny viditelné při vyfocení na policii následující den. Navíc poškozený sám tvrdil při výpovědi, že na fotkách od policie byly již foceny údajné podlitiny, ačkoliv tomu tak zjevně není. I tento argument však soudy ponechaly bez povšimnutí.

9. Soudy se nezabývaly ani tím, jak poškozený různě prezentoval útok, způsoby a počty úderů, jakož i dopady, jak je prezentoval lékařům. V tomto ohledu obviněný poukázal na rozporuplné údaje v lékařských zprávách, z nichž je zjevné, že údaje popisované poškozeným se značně rozcházejí s provedenými důkazy. Podle obviněného zjištěné poranění poškozeného neodpovídá způsobu útoku, jak jej prezentoval poškozený (viz lékařská zpráva z prvotního ošetření „bez známek traumatu“), pokud se skutek odehrál, jak vypověděl poškozený (tedy např. po nekontrolovatelný pád po „vypnutí“ zakleknutí 100 kilovým obviněným, opakované údery do hlavy, vymanění se ze zakleknutí apod.). Tím spíše v kontextu poškozeným pořízené fotografie, kde žádné zranění, krom oděrky na čele, není viditelné. Pokud je v lékařské zprávě konstatováno, že poškozený byl bez známek traumatu (což odpovídá pořízené fotografii), tak je toto zcela v rozporu s popisem události poškozeného a závěry soudu.

10. Poukázal též na rozpory v tvrzení poškozeného ohledné „prvního úderu“ v rámci „druhého incidentu“, a to ve smyslu, zda byla mezi nimi svědkyně P., zda ji obešel nebo dal ránu přes ni, zda stáli proti sobě nebo šli za sebou apod. Není tedy vůbec ani zřejmé, jakým konkrétním úderem mělo být zranění způsobeno nebo aspoň v jaké fázi děje. Navíc není pravděpodobné, že by jej udeřil levou rukou, neboť je pravák. Poškozený při hlavním líčení navíc uvedl, že byl udeřen pouze na část ucha, což by mohlo vylučovat mechanismus vzniku perforace bubínku, kdy je potřeba podtlaku, tedy překrytí celého ucha. Nadto při výslechu dne 7. 2. 2023 uvedl, že byl udeřen přitom, když šel úzkou cestičkou k autu. V tomto případě by tedy úder musel být veden s největší pravděpodobností zezadu, tedy do levého ucha. Jestliže ve své další výpovědi ze dne 19. 4. 2023 již tvrdil, že stáli s obviněným proti sobě, není zřejmé, jak by se do této pozice dostali, když po úzké cestě měl jít první poškozený, za ním svědkyně P. a třetí obviněný. Pro dokreslení obviněný poukázal, byť na nepoužitelný úřední záznam ze dne 6. 7. 2022, kde poškozený jen pár dní po údajném incidentu tvrdil, že dostal ránu zezadu pěstí a poté spadl ze stráně, kdy úderem pěsti dle znalce k protržení bubínku nedochází.

11. Soud prvního stupně taktéž neobjasnil, z jakého důvodu z výpovědi svědka H. v hlavním líčení neučinil žádné závěry, když to byl jediný svědek, který ve věci nebyl nějakým způsobem zainteresován. Tento svědek jednoznačně vyvrátil verzi poškozeného, který tvrdil, že svědkyně P. křičela větu „Nech ho být nebo ho zabiješ“, která se objevila v trestním spisu a poškozený ji doslovně uvedl při hlavním líčení. Nesouhlasí tedy s odvolacím soudem, že toto řekl obviněný. Rovněž to svědčí o tom, že výpověď poškozeného mohla být ovlivněna údaji ze spisu. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 532/01 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 107/98, ze dne 11. 11. 1998.

12. Co se týče znaleckého posudku, má za to, že se znalec jednoznačně nevypořádal s tím, zda by následkem tolika úderů byly viditelné známky již ten samý den, když ve spisu je fotka pořízená samotným poškozeným cca půl hodiny po údajném incidentu, a rovněž je zde fotka z následujícího dne. Tvrzení znalce o tom, že se podlitina může objevit 3. den v kontextu zmíněného údajného napadení, se jeví jako pochybné. Rovněž nebyla vyvrácena možnost, že zranění mohlo být staršího data, např. z předchozího dne nebo že bylo způsobeno až po odjezdu poškozeného z místa nebo jakýmkoliv jiným způsobem (např. mechanické poškození bubínku apod.). S ohledem na uvedené se obviněný domnívá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

13. K tomu připomněl judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 335/05), podle níž musí být mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázáno, že je obviněný vinen. Soudy obou stupňů stěžejní zásadu trestního práva in dubio pro reo nerespektovaly, když podle jeho názoru nebylo prokázáno, že spáchal jemu za vinu kladenou trestnou činnost. V dané věci existovaly zásadní pochybnosti o jeho vině a v takové situaci proto měl soud prvního stupně rozhodnout v jeho prospěch (k tomu viz. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 864/11 a sp. zn. I. ÚS 533/05). Rovněž Evropský soud pro lidská práva uvedl, že zásada presumpce neviny a z ní plynoucí zásada „in dubio pro reo“ vyžadují, aby soudci „nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obžalovaný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obžalovaného“. Pakliže soudy těmto požadavkům nedostojí, poruší stěžovatelova práva podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy.

14. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 50 To 395/2023, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu jednal a rozhodl.

15. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce) k podanému dovolání vyplývá, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně, a kterou shrnul již ve svém odvolání, přičemž podstatná část textu dovolání je vyjma části IV. shodná s textem předchozího odvolání. Obviněný ve svém dovolání opět namítá způsob, jakým soudy posoudily věrohodnost jednotlivých svědků a tvrdí, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by poškozeného fyzicky napadl. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, na jejichž argumentací soudů, s níž se ztotožnil, státní zástupce v podrobnostech odkázal.

16. Z hlediska dovolání státní zástupce označil za podstatné, že námitky směřují výlučně proti skutkovému zjištění, že poškozeného fyzicky napadl. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění. K tomu připomněl, že v případě tohoto dovolacího důvodu „není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“, jak je patrno z bodu 13 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3298/22. Ačkoliv dovolatel uplatnil první variantu tohoto dovolacího důvodu založenou na existenci zjevného rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, žádný takový konkrétní zjevný rozpor neoznačil. Namísto toho předkládá svou alternativní verzi skutkového zjištění a namítá porušení zásady „in dubio pro reo“.

17. K tomu státní zástupce zdůraznil, že se jedná o zásadu procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Současně odkázal na bohatou judikaturu, kupř. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo tak podle státního zástupce nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. To je patrno například z odstavce 14 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, a z odstavce 16 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22. Ani v této části proto dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

18. Z citovaných judikátů Ústavního soudu i Nejvyššího soudu státní zástupce učinil závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení výslovně konstatoval, že vzhledem k logickému a přesvědčivému hodnocení důkazů nalézacím soudem v této věci důvodné pochybnosti „nevznikají“.

19. Státní zástupce shrnul, že pokud dovolatel brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, namítl první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 písm. g) tr. ř. pouze formálně, aniž by označil konkrétní zjevný rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, když namísto toho poukázal pouze na zásadu in dubio pro reo, takto formulované dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

22. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obecně spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

23. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

24. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, včetně v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.

25. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný jej uplatnil v jeho první alternativě, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Námitky proti učiněným skutkovým zjištěním obsahují nesouhlas obviněného s tím, že byl uznán vinným na základě skutkového stavu a důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru svévolně a nesprávně, v důsledku čehož shledal, že stávající skutkové i právní závěry jsou s nimi ve zjevném rozporu. Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, nicméně obviněný ve skutečnosti brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany obou soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. To platí zejména ve vztahu k námitkám, že jeho vina nebyla žádným z provedených důkazů prokázána, vytýká způsob, jakým soudy posoudily věrohodnost svědkyně H. P., že neučinily žádné závěry z výpovědi nezúčastněného svědka V. H., přestože tento jednoznačně vyvrátil verzi poškozeného, naopak vycházely z výpovědi poškozeného F. K., kterou nesprávně při zjišťování skutkového stavu preferovaly, zpochybnil výpověď svědka L. S., vytkl, že se soudy nezabývaly tím, jak poškozený rozličným způsobem prezentoval útok a jeho dopady lékařům, pokud vznáší výhrady vůči znaleckému posudku stran mechanismu vzniku a doby údajného zranění poškozeného a další. Na základě toho dovozuje, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neodpovídají obsahu provedených důkazů, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu. Taková vadná zjištění však v posuzované věci dána nejsou.

26. Podstata dovolací argumentace obviněného totiž nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudu prvního stupně projevující se v závěru o jeho vině přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž vyšel soud prvního stupně, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje.

27. K tvrzenému zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, které obviněný shledal v závěrech soudu prvního stupně, který hodnotil provedené důkazy ve zjevném rozporu s jejich obsahem, když pominul zejména jinou, v úvahu připadající variantu skutkového děje, nutno stran jeho existence zdůraznit, že by musel nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

28. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud stran námitky zjevného rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním a právním posouzením skutku konstatuje, že takto vymezenou vadou rozsudek soudu prvního stupně a potažmo na něj navazující usnesení soudu odvolacího, zatíženy nejsou. Okresní soud Plzeň-sever realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových a právních závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Plzni, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-sever, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Plzni na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný, natož obviněným namítaný zjevný rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, a sp. zn. I. ÚS 55/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).

29. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že postupem obou soudů byla porušena zásada in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

30. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní, a v tomto směru lze též odkázat na bohatou judikaturu jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu, citovanou již ve vyjádření státního zástupce (viz bod 17. shora).

31. Podle řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02) se rovněž nelze ztotožnit s názorem obviněného, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Jinak vyjádřeno, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže by mezi nimi existovaly určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.

32. Pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které shledává strohé, velmi obecně odůvodněné a v důsledku toho nepřezkoumatelné, ve skutečnosti těmito svými námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudního rozhodnutí, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

33. Jestliže obviněný vytýká, že odvolací soud dostatečně nereagoval na jeho odvolací argumentaci, když se řadou námitek uplatněných v odvolání vůbec nezabýval, nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu nebylo přezkoumatelné, nebo že představuje zásah do práva obviněného na spravedlivý proces. Z ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, mj. vyplývá, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59–60).“ V rozporu s tím tedy není, jestliže Krajský soud v Plzni na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž, je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Napadené usnesení nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde.

34. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání uvedeného přečinu popírá, není pochyb o tom, že soud prvního stupně dovodil své skutkové závěry z výsledků provedeného obsáhlého dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o jeho trestném jednání. Jejich dostatečné ukotvení shledal zejména ve výpovědi poškozeného F. K., přičemž neshledal žádný důvod pochybovat o její věrohodnosti. Pokud jde o námitky poukazující na její rozporuplnost, soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu i tuto obviněným zpochybňovanou výpověď shledal nejen za důkaz věrohodný, ale také usvědčující.

Tento důkazní prostředek totiž nestojí osamoceně, ale je zřejmé, že důkazní situaci objektivizoval i dalšími důkazy a provedené důkazy hodnotil odpovědným způsobem. Výpověď poškozeného totiž podpořil i svědek L. S., který v hlavním líčení shodně jako v řízení přípravném vypověděl, že k němu loni v létě kolem desáté hodiny ráno přijel poškozený K., protože byli domluveni, že si přijede pro vajíčka. Při té příležitosti mu řekl, že před návštěvou byl sbírat jahody u chaty H. P., přičemž z chaty vyběhl obviněný a dal mu „pár ran na ucho“.

Svědek uvedl, že poškozený sice neměl viditelná zranění, ale stěžoval si, že ho bolí ucho, tak ho svědek poslal k lékaři. Jestliže obviněný odkázal na výpověď svědkyně H. P., která měla jeho tvrzení podpořit, i touto okolností se soud prvního stupně dostatečně zabýval, přičemž logicky zdůvodnil, z jakých důvodů naopak její výpovědi neuvěřil. V tomto směru uvedl, že je vyvrácena nejen výpovědí poškozeného F. K. a znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství MUDr. Pittery i lékařskými zprávami, ale i z toho důvodu, že ač se jedná o osobu bezúhonnou, její věrohodnost je zároveň postižena jejím vztahem k obviněnému, který je jejím partnerem, a zároveň vztahem k bývalému partnerovi – poškozenému F.

K., který v současné době rozhodně nelze nazvat přátelským. To nakonec vyplynulo z vyjadřování svědkyně na adresu poškozeného v hlavním líčení. Jestliže svědkyně podpořila verzi uplatněnou obviněným, podle soudu její výpověď ohledně části skutkového děje, který je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného nejpodstatnější, vyzněla velmi nepřesvědčivě, přičemž svědkyně měnila verze ohledně toho, zda přímo viděla pád poškozeného F. K. na zem, či nikoliv. Ohledně této okolnosti poukázal soud na rozpory v jejích výpovědích v přípravném řízení a v hlavním líčení.

Soud rovněž zdůraznil, že obviněný měl bezesporu k napadení poškozeného K. motiv, když oba vypověděli, že poškozený K. je měl v té době „stalkovat“ a na chatu je přijel kontrolovat, a nikoliv sbírat jahody. Pokud jde o výpověď svědka V. H. v hlavním líčení, soud na jejím podkladě neučinil žádné relevantní skutkové závěry, neboť tento svědek vypověděl, že si na událost již moc nevzpomíná, přičemž je z jejího obsahu zřejmé, že samotný incident mezi obviněným a poškozeným neviděl, pouze zaslechl slova, jejichž použití kromě poškozeného potvrdil i sám obviněný a nevyloučila ani svědkyně H.

P. (k tomu srov. bod 8 str. 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

35. Skutkové závěry jsou dále podporovány řadou dalších, zejména listinných důkazů. Mimo lékařské zprávy ohledně ošetření obviněného po jeho napadení, nutno vyzdvihnout především znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, včetně jeho doplňku vypracovaný znalcem MUDr. Luďkem Pitterem, který své závěry stvrdil i při svém výslechu u hlavního líčení. Z těchto vyplývá, že poškozený F. K. utrpěl podlitiny oboustranně na spáncích hlavy a úrazovou perforaci bubínku vpravo s poklesem sluchu na pravém uchu na 10 %.

Případný otřes mozku ani bezvědomí nelze mít za jednoznačně prokázané, nicméně náhlé poranění bubínku vede k narušení vegetativního nervového systému s projevy připomínajícími poruchu vědomí, přičemž následně dochází k pádu. Toto tvrzení znalce tak plně koresponduje s výpovědí poškozeného, který mj. uvedl, že na samotný pád si nepamatuje, je možné, že byl na chvilku „vypnutý“. Naprosto v souladu s výpovědí poškozeného je pak i závěr znalce, že utrpěné zranění v podobě perforace bubínku lze nejlépe vysvětlit jako následek úderu otevřenou dlaní do oblasti pravého zvukovodu.

Znalec už ve znaleckém posudku a následně i ve své výpovědi v hlavním líčení vyloučil, že by k takovémuto zranění došlo při pádu na zem v nerovném terénu. V této souvislosti znalec poukázal na výpověď obviněného, který uvedl, že poškozený upadl na levý bok, ač k perforaci bubínku došlo na uchu pravém. Dále pak znalec ve svém posudku uvedl, že u poškozeného byly zaznamenány také podlitiny v oblasti levého a pravého spánku, které prokazují, že byl opakovaně udeřen do spánkové krajiny vlevo i vpravo dlaní či rukou sevřenou v pěst.

Zranění jsou přitom v přímé příčinné souvislosti s napadením dne 25. 6. 2022. I tento závěr posudku plně koresponduje s výpovědí poškozeného, který uvedl, že celkem dostal od obviněného minimálně sedm úderů rukou (ať už otevřenou dlaní či pěstí) na obě strany hlavy do oblasti uší. Současně znalec vyvrátil verzi obviněného, že by ke zranění došlo pádem poškozeného na trávu. Za ryze účelovou a nedůvodnou soud označil verzi obviněného stran mechanismu pádu a vzniku zranění poškozeného, neboť znalec opětovně potvrdil, že poškozený na 100 % dostal nejméně jeden úder (facku), který vedl k proražení bubínku.

K jeho námitkám se rovněž vyjádřil k fotodokumentaci, kterou policie pořídila den po napadení poškozeného (tedy 26. 6. 2022) a na níž nejsou patrná žádná zranění na hlavě či obličeji poškozeného popsaná v lékařské zprávě z urgentního příjmu FN Plzeň ze dne 27. 6. 2022. K tomu znalec uvedl, že je běžné, že hematomy mohou být vidět teprve až za 2-3 dny od napadení, tudíž 26. 6. při pořizování fotodokumentace viditelné být nemusely, ale při ošetření FN Plzeň dne 27. 6. 2022 již viditelné být mohly (k tomu srov. bod 5 na str.

4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

36. Soudy proto vyhodnotily obviněným uplatněnou, a dle situace často vnitřně rozporuplnou obhajobu obviněného, která byla navíc provedeným dokazováním zcela vyvrácena, jako nevěrohodnou. Rovněž odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně si byl vědom dvou protichůdných verzí skutkového děje popisující jednání obviněného vůči poškozenému. Byl si vědom i toho, že verzi obviněného měla svědčit výpověď svědkyně H. P., logicky však vysvětlil, proč verzi obviněného a svědkyně P. neuvěřil a svá skutková zjištění a vinu obviněného opřel o svědeckou výpověď poškozeného F. K. S těmito závěry soudu prvního stupně, i pokud jde o vyrovnání se s rozpory zjištěnými ve výpovědích vyslýchaných osob podrobně rozvedenými v odůvodnění jeho rozsudku, se odvolací soud plně ztotožnil. Beze vší pochybnosti tak bylo prokázáno, že se skutek stal způsobem popsaným ve výroku rozsudku, a že se jej obviněný dopustil (k tomu srov. bod 16 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

37. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.

38. V návaznosti na shora uvedená východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, je evidentní, že obviněný tímto svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil všechny zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

39. Námitky dovolatele byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 2-6), a rovněž poukazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 3-5). Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z toho vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je jím namítáno.

IV. Závěrečné shrnutí

40. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného D. P. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných než zákonných důvodů. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 8. 2024

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu