7 Tdo 1110/2022-400
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovolání
obviněného F. B., nar. XY v XY, státního příslušníka Rumunska, trvale bytem XY,
podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 9 To
186/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T
192/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. B. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 4. 2022, č. j. 4 T
192/2021-296, byl obviněný F. B. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na
zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti
měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle §
228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil
obviněný v podstatě tím, že dne 12. 9. 2021 v blíže nezjištěné době,
pravděpodobně v odpoledních hodinách v Praze 10, poblíž ulice XY, v zalesněné
části XY parku po předchozí konzumaci alkoholu úmyslně napadl poškozeného P.
P., a to tak, že mu přesně nezjištěným způsobem nožem s nezjištěnou délkou
čepele zaútočil do oblasti spodní části obličeje a oblasti krku, čímž mu
způsobil řezné poranění pod spodním rtem o délce 10 cm s masivním krvácením, v
důsledku čehož byl poškozeny? nucen vyhledat lékařské ošetření, kdy zranění
způsobilo poškozenému omezení v běžném způsobu života po dobu minimálně 10 dnů,
avšak vzhledem ke způsobu vedení útoku a jeho intenzitě reálně mohlo dojít a
jen shodou okolností nedošlo k vážnému, bezprostředně život ohrožujícímu
poranění, tedy k poranění, majícímu ze soudně lékařského hlediska charakter
těžké újmy na zdraví.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, č. j. 9 To
186/2022-355, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání
obviněného podaného do všech výroků napadeného rozsudku zrušen výrok o trestu a
obviněný byl při nezměněném výroku o vině odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních
výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a
h) tr. ř., jejichž naplnění spatřoval ve zjevném rozporu rozhodných skutkových
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem
provedených důkazů, a v nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel svou
vinu popřel. Poté, co v supermarketu Albert nakoupil mj. alkohol, který
společně s dalšími osobami vypili (zdůraznil přitom fakt, že o něm někdo mluvil
jako o bance, což byla zřejmě narážka na fakt, že u sebe měl větší objem
peněžních prostředků a hostil ostatní), usnul na lavičce, nato byl odveden do
lesíka, kde se měl stát vytýkaný útok. Pamatoval si, že cestou tam nemohl
chodit, ostatní ho museli podpírat a také upadl. V lesíku spal a probudily ho
nějaké osoby, které prohledávaly jeho věci, následně opět usnul a vzbudili jej
až policisté. Za pachatele útoku ho označil nikoliv poškozený, ale svědek M. I.
Po zadržení měl 3,85 promile alkoholu v dechu. Následně nenašel batoh, ve
kterém měl peníze a své věci, měl proto za to, že ho poškozený nebo někdo ze
svědků okradl.
5. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že rozhodná skutková zjištění
určující naplnění znaků trestného činu zjevně nedostatečně prokazují, že
zranění poškozenému způsobil právě on. Soudy rovněž ve vztahu k rozhodným
skutkovým zjištěním nedostatečně zohlednily obsah provedených důkazů svědčících
v pochybnostech v jeho prospěch, v důsledku čehož došlo k nesprávnému
hmotněprávnímu posouzení skutkových okolností. Nebyly zajištěny důkazy, které
mohly svědčit v jeho prospěch, např. kamerové záznamy od prodejny Albert, které
by lépe popsaly předchozí děj, nebyly dohledány jeho věci, nebyl řešen jiný
průběh skutkového děje, než že skutek spáchal obviněný.
6. Konkrétně pak obviněný zpochybňoval prokázání skutečnosti, že zranění
poškozenému způsobil právě on, neboť existovala vysoká pravděpodobnost omylu
poškozeného při identifikaci pachatele. Poškozený přede dnem údajného útoku
obviněného nikdy neviděl a v době útoku byl pod značným vlivem alkoholu.
Nalézací soud se nezabýval skutečností, zda nebyla rozpoznávací schopnost
poškozeného vlivem vysoké míry opilosti vyloučena či omezena. Dostatečně
průkazná nebyla ani skutečnost, že poškozený obviněného při hlavním líčení
jednoznačně identifikoval, neboť fyzicky se na místě určeném pro obviněného
nacházel pouze obviněný a žádná jiná osoba vyjma příslušníků vězeňské služby.
Při zadržení obviněného policisty byl označen za pachatele svědkem M. I.
(nikoli poškozeným), jenž však nebyl přímým svědkem údajného útoku.
7. Dále obviněný akcentoval skutečnost, že nebyla nalezena použitá
zbraň. Tato skutečnost svědčící v pochybnostech pro obviněného (s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1706/2016) však
nebyla vůbec zohledněna. Fakt, že nebyla nalezena zbraň, v kombinaci s dalšími
skutečnostmi vyplývajícími z provedeného dokazování svědčil v pochybnostech ve
prospěch obviněného. Za tyto další skutečnosti označil nevyloučení možnosti
omylu poškozeného (jakožto jediného přímého svědka) v osobě útočníka, rozpory
ve výpovědích svědků, vysokou míru opilosti obviněného, jež zapříčinila jeho
fyzickou neschopnost spáchat jakýkoli útok na poškozeného, a nezajištění
biologických stop, a to jak na obviněném či jeho oblečení, tak na místě činu.
Stopy krve na místě údajného činu nebyly prokázány, neboť z protokolu o
ohledání místa činu vyplývá, že se zde měly nacházet stopy červeno-hnědého
barviva, které mohly být vytvořeny jinou látkou, např. červeným vínem nebo
nějakou potravinou, rovněž se na místě mohly nacházet už před údajným útokem.
Nelze tak ověřit, že k zranění došlo na místě, které poškozený popsal, neboť
jej bezprostředně po zranění nikdo ze svědků neviděl. V této souvislosti
poukázal dovolatel na názor Ústavního soudu v nálezu ze dne 29. 4. 2009, sp.
zn. I. ÚS 3094/08, podle něhož nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému
podezření vůči obviněnému, nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem
mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného.
8. Dovolatel rovněž namítal, že svědek J. A. naprosto zásadním způsobem
změnil svou výpověď, když při svém výslechu v přípravném řízení uvedl, že viděl
poškozeného po útoku od krve, měl s ním jít hned na policii a poté měli odvést
poškozeného na šití zranění. Tato výpověď byla v rozporu s výpovědí
poškozeného, že po dobu útoku jej nikdo neviděl a šel na policii sám. Při
hlavním líčení svědek J. A. uvedl, že poškozeného od krve vůbec neviděl a viděl
jej až ošetřeného, přičemž s ním měl jít na policii až další den. Vzhledem k
uvedeným rozporům a ke skutečnosti, že s poškozeným sdílí přístřešek a jsou v
častém kontaktu, vyjádřil dovolatel pochybnost o věrohodnosti tohoto svědka,
který svou výpověď mohl účelově před hlavním líčením změnit tak, aby
korespondovala s výpovědí poškozeného. Soud prvního stupně se spokojil s tím,
že svědkovi byly předestřeny rozpory, načež svědek potvrdil, že poškozeného
neviděl pořezaného, a jeho výpověď byla označena za věrohodnou. Podle mínění
dovolatele se soud nedostatečně zabýval skutečnostmi, proč k rozporům došlo. V
této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn.
III. ÚS 1104/08, v němž bylo konstatováno, že není v souladu s požadavky § 125
tr. ř., opomene-li obecný soud v odůvodnění rozsudku vyložit, jak dospěl k
závěru o spolehlivosti důkazního pramene.
9. Nakonec obviněný předestřel své výtky vztahující se k tvrzení soudu,
že bylo vyloučeno, aby se jednání dopustil někdo jiný, neboť v kritické době se
na místě činu nacházel pouze on, poškozený a svědek J. A. Sám poškozený při
podání vysvětlení dne 14. 9. 2021, uvedl, že se na místě nacházel také pan V.
P., společnost této osoby potvrdil i obviněný při svém výslechu ze dne 15. 9.
2021. Místo, kde mělo dojít k útoku, je pak veřejně přístupné a rovněž je to
místo, kde pobývají další osoby, často bez domova. Skutkové zjištění, že je
vyloučeno, aby se jednání dopustil někdo jiný, je s ohledem na výše řečené v
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména listinnými důkazy, kde je
zaznamenán popis místa skutku.
10. Závěrem dovolání proto obviněný uvedl, že soud prvního stupně
zjištění, že je pachatelem předmětného skutku, založil v podstatě na jediném
přímém důkazu (výpovědi poškozeného, který mohl mít zájem na tom se obviněného
zbavit) a na dalších nepřímých důkazech. Výpovědi poškozeného a svědků, kteří
spáchání činu neviděli a byli značně opilí, se často rozcházely, tudíž nelze s
jistotou vyloučit omyl v identifikaci pachatele, případně snahu zakrýt vlastní
trestný čin. Soudy dostatečně nezohlednily obsah důkazů zpochybňujících vinu
obviněného, čímž došlo k namítanému zjevnému rozporu mezi rozhodnými skutkovými
zjištěními s obsahem provedených důkazů. Podle názoru Ústavního soudu v nálezu
ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, platí, že jakkoli vysoký stupeň
podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad
pro odsuzující výrok soudu. Dále poukázal na nutnost aplikace principu in dubio
pro reo, potažmo zásady presumpce neviny s odkazem na nález Ústavního soudu ze
dne 4. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 362/19, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS
698/19. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu a nově rozhodl tak,
že se podle § 226 písm. a), c) tr. ř. obviněný zprošťuje obžaloby, jelikož
nebylo prokázáno, že se tento skutek stal ani že jej případně spáchal obviněný.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření
uvedl, že argumentaci obviněného nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nesměřuje vůči právnímu posouzení
skutku a jinému hmotněprávnímu posouzení, nýbrž primárně míří do oblasti
dokazování a skutkových zjištění. Námitky však lze formálně podřadit pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně nejsou věcně
opodstatněné. Obviněnému šlo primárně o nesouhlas s tím, jak byla hodnocena
usvědčující výpověď poškozeného P. P., která není k závěru o jeho vině
dostačující, a se závěrem o prokázání jeho viny bez důvodných pochybností,
jelikož přezkoumávaná rozhodnutí vykazují podstatné rozpory a neodpovídají
zásadě in dubio pro reo. V této souvislosti státní zástupce poukázal na výklad
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem,
přičemž o tímto ustanovením předpokládaný zjevný rozpor se v posuzované věci
nejedná. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly
v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž jejich odůvodnění splňují požadavky
podle § 125 tr. ř. a rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud
soudy pracovaly s výpovědí poškozeného P. P. jako s jedním z rozhodných
usvědčujících důkazů, ten pak nestojí osamoceně, ale koresponduje se
souvisejícími výpověďmi J. A. a M. I., s obsahem znaleckých posudků nebo s
obsahem protokolu o ohledání místa činu. Soudy pak dostatečně vysvětlily, proč
lze předmětné důkazy považovat za spolehlivé a dostačující k usvědčení
obviněného. Učiněná zjištění tak podklad v provedených důkazech mají. Závěrem
proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo
podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d
odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§
265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.),
avšak je zjevně neopodstatněné.
13. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., ten je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo
ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci
samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
15. Nejprve je nutno konstatovat, že veškeré námitky obviněného jsou
vystaveny toliko na skutkovém podkladě, jimiž obviněný tvrdí odlišná skutková
zjištění, než jaká dovodily soudy obou stupňů, z čehož usuzuje na existenci
zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění
znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů. Takovou argumentaci je pak
možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný
sice dále formálně označil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. a deklaroval nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, nicméně neuvedl žádnou
relevantní argumentaci, jež by zakládala naplnění předmětného důvodu dovolání.
K tomu lze především konstatovat, že obsahově tomuto dovolacímu důvodu
odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily
soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl
obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, tak jak ho
zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje
dovolatel. Proto není možné se v rámci zmíněného důvodu dovolání domáhat
přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím
provedeného dokazování.
16. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný F. B. svou dovolací
argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení
včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s
uplatněnými námitkami vypořádaly. Jak již bylo uvedeno shora, v rámci námitek
obviněného se tak v podstatě jedná výlučně o polemiku s provedeným dokazováním
a hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný
neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
17. Nutno obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v
dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán
výše. Tato zjištění se opírají zejména o svědeckou výpověď poškozeného P. P.,
která korespondovala s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to svědeckými
výpověďmi svědků J. A. a M. I., protokolem o ohledání místa činu včetně
fotodokumentace a náčrtku, lékařskými zprávami stran ošetření zranění
poškozeného, úředními záznamy Policie ČR, a dále se znaleckým posudkem z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie k posouzení duševního stavu obviněného,
jakož i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství ke
zranění poškozeného. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se
zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří
logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve
svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel
dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy
neuvěřily verzi obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena a označena
za účelovou a nevěrohodnou ve snaze zbavit se své trestní odpovědnosti za
spáchaný zločin.
18. Dovolatel konkrétně namítal možnost omylu poškozeného P. P. při
identifikaci pachatele, neboť jej nikdy předtím neviděl, v době útoku byl pod
značným vlivem alkoholu a dovolatele označil při hlavním líčení na místě
určeném pro obviněného. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že ač poškozený obviněného
vskutku předtím neviděl a neznal jeho jméno, jeho totožnost potvrdil svědek J.
A. i svědek M. I., kterým poškozený incident následně popsal. Dále lze
akcentovat, že poškozený uvedl, že slyšel ihned po útoku, jak obviněný říká
svědku J. A. „že příště ho podřízne“ či „zařízl jsem ti kamaráda“, přičemž
svědek J. A. potvrdil, že sám obviněný mu bezprostředně po útoku sdělil, aby se
šel podívat na poškozeného, co mu udělal. Poškozený pak zcela jednoznačně
obviněného u hlavního líčení poznal a označil ho za útočníka. K tomu je
zapotřebí uvést, že jedním z důkazních prostředků (který sice trestní řád
výslovně neupravuje, avšak v praxi se objevuje) je tzv. agnoskace. Agnoskací se
rozumí způsob ztotožnění osoby či věci v trestním řízení, resp. v hlavním
líčení, přičemž poznávající osobě je za účelem identifikace ukázána jen jedna
osoba či věc (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn.
II. ÚS 2/03). Ústavní soud se ke konformitě tohoto důkazního prostředku s
ústavně zaručenými právy vyjádřil již opakovaně a agnoskaci jako důkazní
prostředek připustil a akceptoval jako další způsob ztotožnění osoby (či věci)
v trestním řízení (viz např. dále usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS
1335/11, nebo usnesení ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2414/13). Rekognice,
upravená v § 104b tr. ř. jako jeden ze zvláštních způsobů dokazování, se
provede pouze v případech, je-li nutné, aby poznávající osoba znovu označila
osobu poznávanou a tím určila její totožnost. Tyto podmínky v dané věci nebyly
dány, neboť o totožnosti obviněného jako osoby, která napadla poškozeného,
nebyly pochybnosti. Při zadržení obviněného neexistovaly žádné pochybnosti o
tom, že byla zadržena osoba, o které svědek M. I., jemuž byl děj událostí
poškozeným interpretován, prohlásil, že byl pachatelem daného skutku. Za
takovéto situace je určení totožnosti pachatele formou rekognice nadbytečné.
Jednoznačné ztotožnění pachatele poškozeným v rámci hlavního líčení (tj. byl si
zcela jist) pak bylo souladné s dalšími ve věci provedenými důkazy, tudíž
nestálo osamoceně. Co se týče míry jeho ovlivnění alkoholem, pak již odvolací
soud konstatoval, že poškozený žádné alkoholové okénko neuváděl a po útoku
jednal zcela racionálně, neboť jej ihned nahlásil na policii, čímž je vyvráceno
tvrzení obviněného o možném vymizení vzpomínek na prožité události u
poškozeného (viz odstavec 5. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Hodnotily-li soudy výpověď poškozeného jako věrohodnou s ohledem na jeho
přesvědčivá a konzistentní tvrzení po celou dobu trestního řízení, přičemž
nebyly zjištěny žádné skutečnosti, pro které by vypovídal nepravdivě ve snaze
ublížit nebo se mstít obviněnému, pak Nejvyšší soud k takovému hodnocení, které
je v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., nemá žádné výhrady.
19. Dále v reakci na dovolací argumentaci obviněného, že nenalezení
použité zbraně nasvědčovalo tomu, že jakýkoli jiný pachatel mohl jakýmkoli
nožem způsobit daná zranění poškozenému, lze poznamenat, že taková skutečnost
(ani v kombinaci s jinými) nezakládá pochybnost o vině obviněného. Ostatně již
nalézací soud se vyjádřil tak, že nenalezení nože nemá zásadní vliv na
posouzení věci, neboť svědek J. A. měl v přístřešku kuchyň s několika noži, a
proto se mohlo jednat o některý z těchto nožů nebo nůž patřící obviněnému (viz
odstavec 12. odůvodnění jeho rozsudku). Bylo totiž prokázáno, že útok na
poškozeného byl spáchán právě nožem, tato skutečnost vyplývá z výpovědi
poškozeného korespondující se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví soudního lékařství. Stran vysoké míry opilosti obviněného a z ní podle
jeho mínění vyplývající fyzické neschopnosti spáchat jakýkoli útok lze poukázat
na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle
nichž se mohl obviněný v důsledku těžké opilosti, která podstatně ovlivňovala
jeho schopnost dostatečně chápat nebezpečnost svého jednání a ještě více své
jednání ovládat, dopustit daného zločinu. V době spáchání vytýkaného jednání
trpěl přechodnou duševní poruchou – těžkou opilostí s poruchou paměti na
prožité události. Do stavu, ve kterém ztratil kontrolu nad svým jednáním, se
přivedl sám a dobrovolně, se znalostí účinku alkoholu na svůj organismus,
nejednalo se ani o patickou opilost. Nebyly-li zajištěny biologické stopy na
místě činu, z čehož obviněný usuzuje, že stopy krve nebyly prokázány a mohlo se
jednat o stopy vytvořené jinou látkou (červeným vínem nebo nějakou potravinou),
lze poukázat na výpověď poškozeného, který popsal, že po útoku mu tekla krev z
brady, výpověď svědka J. A., který sice samotný útok neviděl, ale na matraci a
koberečku si všiml stop krve, a protokol o ohledání místa činu popisující silně
znečištěný koberec evidentně krví podpořený související fotodokumentací.
20. Obviněný rovněž opakovaně namítal zásadní změnu ve výpovědi svědka
J. A. stran toho, zda viděl poškozeného od krve a zda s ním šel po útoku na
policii. Na tyto rozpory již reagovaly soudy obou stupňů, přičemž nalézací soud
se svědka dotázal na nesrovnalosti v jeho výpovědi, na které svědek reagoval
tak, že poškozeného neviděl pořezaného, ale viděl krevní stopy (viz protokol o
hlavním líčení ze dne 17. 3. 2022, na č. l. 256 až 257), přičemž shodnou
námitkou se pak zaobíral i soud odvolací, který zohlednil to, že svědek od
počátku shodně uváděl, že samotné napadení neviděl, a vyjadřoval se o
okolnostech, které nastaly až po útoku, přičemž o krevních stopách svědčila i
provedená fotodokumentace (viz odstavec 10. odůvodnění jeho rozsudku). Nelze
tedy přisvědčit argumentaci obviněného, že by obecné soudy opomněly vyložit,
jak dospěly k závěru o spolehlivosti důkazního pramene, jelikož výpověď tohoto
svědka korespondovala s výpovědí poškozeného. Nadto lze uvést, že rozpory a
odchylky ve výpovědích svědků byly nalézacím soudem odůvodněny silnou
podnapilostí všech osob, avšak neměly pro věc zásadní význam.
21. Nakonec ani výtka dovolatele, že se předmětného trestného činu mohl
dopustit někdo jiný, neboť v kritické době se na místě činu nacházel také pan
V. P. a jednalo se o místo veřejně přístupné, nemá své opodstatnění. Ze
svědeckých výpovědí poškozeného P. P. i svědka J. A. vyplývá, že na místě byly
právě jen tyto osoby a obviněný, přičemž přímým svědkem samotného útoku pak byl
výlučně poškozený, neboť svědek J. A. se nacházel opodál. Obviněný pak v rámci
svého výslechu v přípravném řízení ze dne 15. 9. 2021 sice zmínil výskyt „V.“,
avšak jen v souvislosti s popíjením na lavičce u Alberta, přičemž následně
nevěděl, zda s ním šel směrem k lesu (viz č. l. 65). Co se týče úředního
záznamu o podaném vysvětlení ze dne 14. 9. 2021 poškozeného P. P., pak již soud
odvolací s ohledem na § 158 odst. 6 tr. ř. vysvětlil, že k úřednímu záznamu o
podaném vysvětlení nelze přihlížet, neboť osoba podávající vysvětlení byla
následně v procesním postavení svědka vyslechnuta jak v přípravném řízení, tak
před nalézacím soudem (viz odstavec 9. odůvodnění jeho rozsudku).
22. Námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť existence případného
zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení
důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Takový
zjevný rozpor by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění
neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z
důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou
pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K tomu však v nyní
projednávané věci nedošlo. Zjištění učiněná soudem prvního stupně totiž z
provedených důkazů zřetelně vyplývají.
23. Veškeré své závěry soudy obou stupňů rozebraly i odůvodnily (viz
zejména odstavec 12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 5. až 10.
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na
odůvodnění obou rozsudků odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé
důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a
vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů
k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to
vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve
věci. Nelze tudíž přisvědčit ani námitce obviněného, že by nebyla naplněna
zásada vyhledávací. Důkazy pak soudy hodnotily ve shodě s jejich obsahem, takže
se nedopustily žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky
libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl
k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající
skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci
zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo.
Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že
za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o
skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve
prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje
nevznikly.
24. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) či h) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.
25. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto
rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného F. B. podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.