7 Tdo 1136/2022-467
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovolání
obviněného M. A., nar. XY v XY, státního příslušníka Italské republiky, trvale
bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp.
zn. 5 To 70/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.
zn. 39 T 26/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. A. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 2. 2022, č. j. 39 T
26/2020-383, byl obviněný M. A. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle
§ 146 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře
90 denních sazeb po 700 Kč, tedy celkem 63 000 Kč, s tím, že peněžitý trest
může být zaplacen v deseti měsíčních splátkách po 6 300 Kč. Dále bylo
rozhodnuto výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného nahradit
poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky majetkovou škodu ve
výši 2 882 Kč a poškozené M. P. nemajetkovou újmu – bolestné v penězích ve výši
38 262 Kč.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil
obviněný v podstatě tím, že dne 24. 9. 2019 kolem 22:00 hodin v Praze, XY, ve
2. patře domu před bytem číslo 6 po předchozí hádce několikrát udeřil otevřenou
dlaní do obličeje poškozenou M. P., následně ji chytil za zápěstí a strhl k
zemi a poté, co mu poškozená dala lehkou facku, poškozenou otevřenou dlaní
udeřil do levé části obličeje až spadla na zem, čímž jí způsobil perforaci
bubínku levého ucha, otok levé tváře a další zranění, jež vedla k narušení
celistvosti sluchového orgánu levého ucha jako celku, vyžádala si lékařské
ošetření a poškozenou omezovala v obvyklém způsobu života zejména pro nutnost
dodržovat léčebný režim po dobu delší jednoho týdne, ne však déle než šest
týdnů.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 5 To
70/2022-438, bylo odvolání obviněného směřující proti výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Obviněný podal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání,
přičemž výslovně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítl, že se nemohlo jednat o úmyslné
násilné jednání, šlo nejvýše o nedbalost. Poškozená jej napadla jako první, on
to neočekával a v reakci na tento útok se jen instinktivně ohnal a nikoli
úmyslně ji zasáhl. Mělo být rovněž uvažováno o tom, že šlo o jednání v nutné
obraně. Pokud jde o poškození zdraví u poškozené, to souviselo s jejími
předchozími potápěčskými aktivitami, v žádném případě je nezpůsobil on.
Poukázal rovněž na údajné změny ve výpovědi svědkyně M. K.-B., která měla
nejprve v přípravném řízení tvrdit, že on s poškozenou při útoku stáli vedle
sebe, později u hlavního líčení však vypověděla, že měli stát proti sobě.
Konstatoval, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož mu byla
odepřena účast na hlavním líčení dne 16. 12. 2021. Hlavního líčení se nemohl
účastnit z důvodu karantény své dcery, řádně a včas se omluvil, soud však jeho
žádosti o odročení jednání nevyhověl. Neměl tak možnost klást výše zmíněné
svědkyni při jejím výslechu otázky.
5. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 7 a aby věc vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání
obviněného vyjádřil v tom smyslu, že ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [byť dovolatel nesprávně odkázal na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] obviněný nevznesl žádnou relevantní
argumentaci. Zpochybnění naplnění subjektivní stránky trestného činu učinil
ryze formálně, neboť tuto námitku vystavěl výhradně na zpochybnění svědecké
výpovědi M. K.-B. Výhrada stran příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a
způsobenými zraněními poškozené měla původ spíše v procesu dokazování, kromě
toho tvrzení obviněného neodpovídala zjištěnému skutkovému stavu. Uplatněnému
dovolacímu důvodu neodpovídala ani námitka, že soud prvního stupně obviněnému
neumožnil účast na jednom z hlavních líčení. Dovolatel jednak vůbec nenaznačil,
která ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení měla být porušena.
Současně platí, že soud nemůže porušit ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. jen tím,
že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže svou nepřítomnost
řádně předem omluvil, jelikož zákonné podmínky na konání hlavního líčení bez
přítomnosti obviněného nejsou na jeho omluvu (ani důvody jeho nepřítomnosti)
nijak vázány. V této věci byly podle státního zástupce splněny formální i
materiální podmínky ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř., právo obviněného na
projednání věci v jeho přítomnosti nebylo porušeno. Státní zástupce proto
navrhl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání
podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k
tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm.
c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.)
a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně
neopodstatněné.
8. Obviněný podal dovolání dne 7. 12. 2022, tj. téměř rok po nabytí
účinnosti té části zákona č. 220/2021 Sb., jíž bylo změněno ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř., které upravuje důvody dovolání. Od 1. 1. 2022 záleží dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. Od tohoto data je nesprávné právní posouzení
skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
9. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný chtěl uplatnit dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022,
jehož podstatou je porušení hmotného práva, tj. trestního zákona, při jeho
aplikaci na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
10. Obviněný poukázal na údajnou absenci svého zavinění, namítl, že v
žádném případě nejednal úmyslně, reagoval pouze na útok ze strany poškozené,
kterou zasáhl v úleku, když se po ní instinktivně ohnal. Z formulace takové
námitky je zřejmé, že ji dovolatel vystavěl z větší části na odlišném – pro něj
však příznivějším – skutkovém stavu, než jaký byl zjištěn na základě řádně
provedeného dokazování soudem prvního stupně. Taková námitka obviněného má
spíše skutkovou povahu (včetně jeho výhrad k výpovědi svědkyně M. K.-B.). Na
základě provedeného dokazování bylo naopak zjištěno, že – byť to byla první
poškozená, která uštědřila obviněnému menší facku v reakci na jeho urážky –
obviněný zcela vědomě udeřil poškozenou stojící před ním, a to takovou
intenzitou, až upadla na zem. Obhajoba obviněného, že se jen tak ohnal za sebe
a při tom poškozenou uhodil, byla zcela vyvrácena provedenými důkazy, a to
především výpovědí samotné poškozené i svědkyně M. K.-B., která byla incidentu
přítomna. Tato svědkyně sice nebyla u celého konfliktu od jeho počátku
(poškozená se zmiňovala o tom, že ji obviněný na začátku konfliktu tahal za
vlasy, chytil za zápěstí a strhl na zem), nicméně byla mu účastna od okamžiku,
kdy obviněný poškozenou slovně napadal, a po zmiňované facce ze strany
poškozené viděla, jak se obviněný napřáhl a poškozenou silně udeřil do hlavy,
načež se poškozená sesunula ke zdi. Ve světle takových skutkových okolností
potom není pochyb o tom, že obviněný musel s ohledem na intenzitu svého úderu,
skutečnost, že ránu směřoval na oblast hlavy poškozené i s ohledem na celkový
rozdíl v tělesné konstituci obou aktérů, vědět, že poškozené může takovým
úderem způsobit poškození zdraví ve zjištěném rozsahu (protržení bubínku levého
ucha a otok levé tváře) a s takovým následkem musel být i srozuměn [srov. § 15
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku tak byla bezpochyby
naplněna. Námitka dovolatele je proto ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. zjevně neopodstatněná.
11. Soud prvního stupně rovněž zcela logickým způsobem vysvětlil, proč
nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení o nutné obraně. V odstavci 6
odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že reakce obviněného na lehkou facku
poškozené byla zcela nepřiměřená a nebyly naplněny ani další zákonné znaky
nutné obrany. Poškozená mu uštědřila pouze jednu facku, kterou mu nezpůsobila
žádné zranění. Obviněný nemusel odvracet přímo hrozící nebo trvající útok,
jelikož poškozená jen jednorázově reagovala na jeho urážky, dále na něj
neútočila ani ho nijak nenapadala. Kromě toho bylo nutné vzít v potaz i rozdíl
mezi fyzickou konstitucí obviněného a poškozené – obviněný měl oproti poškozené
jasnou fyzickou převahu. Námitka dovolatele, že byly naplněny podmínky pro
použití ustanovení o nutné obraně, je proto zjevně neopodstatněná.
12. Obdobné povahy jako výhrada stran absence zavinění byla i námitka
dovolatele, že nebyla dána příčinná souvislost mezi jeho útokem a zraněním na
straně poškozené (perforací levého ušního bubínku). Ve vztahu k této námitce
dovolatel jen stručně konstatoval, že toto zranění bylo způsobeno potápěčskými
aktivitami poškozené. Taková výhrada je opět převážně skutkové povahy, přičemž
na její nedůvodnost poukázal již soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozsudku. V odstavci 7 uvedl, že kromě protrženého bubínku byl u poškozené
zjištěn i čerstvý otok tváře svědčící o tom, že musela obdržet úder do hlavy.
Pokud zároveň úder od obviněného viděla přítomná svědkyně (která rovněž mluvila
o tom, že poškozená si ihned po úderu stěžovala na bolest hlavy a že neslyší),
nebylo důvodu pochybovat o závěrech znaleckého posudku, resp. o tom, že
zjištěné poranění (konkrétně dovolatelem namítané protržení bubínku) způsobil
právě obviněný fyzickým atakem na poškozenou dne 24. 9. 2019. Obhajoba
obviněného byla zcela správně oběma soudy označena za čistě účelovou a
obviněným vymyšlenou ve snaze zbavit se odpovědnosti za zranění způsobená
poškozené.
13. Obviněný v závěru svého dovolání namítl, že byla porušena ustanovení
o jeho přítomnosti v hlavním líčení, jelikož hlavní líčení dne 16. 12. 2021 se
konalo v jeho nepřítomnosti. Takové námitky by obsahově spadaly pod dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který však obviněný neuplatnil.
Nicméně i kdyby tak učinil, jednalo by se o námitku zjevně neopodstatněnou.
14. Dovolatel postavil tuto námitku na tvrzení, že hlavního líčení se
účastnit chtěl, avšak z důvodu, že jeho dcera byla v nařízené karanténě, nemohl
se v den konání k soudu dostavit. Proto poslal soudu (podle jeho názoru řádnou
a včasnou) omluvu s prosbou o odročení hlavního líčení. Dovolatel tak vychází z
premisy, že pokud se hlavního líčení účastnit nemůže a svou neúčast řádně a
včas omluví, konání hlavního líčení (či jeho části) je v jeho nepřítomnosti
vyloučeno. Takový předpoklad je však chybný. Nikoli každé konání hlavního
líčení v nepřítomnosti obviněného je porušením základního práva obviněného na
projednání věci v jeho přítomnosti. Zákon stanoví podmínky, za kterých je
takový postup možný.
15. Podle § 202 odst. 1 tr. ř. se hlavní líčení koná za stálé
přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce. Podle odst. 2
téhož ustanovení lze v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení provést, jen když
soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení
dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom obžaloba byla obviněnému řádně
doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku,
který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení
vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr.
ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na
doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.); na možnost konání hlavního líčení
v jeho nepřítomnosti musí být obviněný v předvolání upozorněn. Podle § 202
odst. 4 tr. ř. nelze hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného konat (s výjimkou
stanovenou v § 202 odst. 5 tr. ř.), je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí
svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody,
jehož horní hranice převyšuje pět let. Nejvyšší soud nezjistil porušení
podmínek citovaného ustanovení a dovolatel ani neuvedl, v jakém směru by mělo
být porušeno.
16. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý
právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z hlediska práva
obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti může být relevantní, zda měl
obviněný nějaký naléhavý a akceptovatelný důvod nepřítomnosti. Vzhledem k tomu,
že Listina nemá bližší ustanovení týkající se podmínek ochrany uvedeného
základního práva, je třeba z tohoto hlediska posuzovat každý konkrétní případ v
závislosti na jeho individuálních okolnostech. Zákonné podmínky pro konání
hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se
obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Účelem práva
obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny
je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu
v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Zásah
do tohoto práva lze považovat za akceptovatelný, měl-li k němu soud zákonný
podklad, a nebylo-li soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým
způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002).
17. V posuzované věci se jednalo o případ, kdy hlavní líčení bylo možno
konat v nepřítomnosti obviněného, neboť veškeré zákonné podmínky pro takový
postup uvedené v § 202 odst. 2 tr. ř. byly splněny a nebylo jím ani zasaženo do
uvedeného základního práva obviněného. V jeho nepřítomnosti se konalo pouze
hlavní líčení dne 16. 12. 2021. Materiální podmínky pro konání hlavního líčení
v nepřítomnosti obviněného (tj. že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu
trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného) byly naplněny.
Předmětné hlavní líčení bylo v pořadí třetím hlavním líčením, kde sice proběhl
výslech svědkyně M. K.-B., nicméně i když obviněný přítomen nebyl, jeho obhájce
se hlavního líčení účastnil a bylo mu umožněno klást svědkyni otázky, čehož
také využil. Dále lze pro úplnost dodat, že obžaloba byla obviněnému řádně
doručena, obviněný byl řádně a včas k hlavnímu líčení předvolán a splněny byly
i další zmíněné podmínky. Pokud jde o důvody jeho nepřítomnosti, lze odkázat na
velmi podrobné odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které se touto námitkou
velmi pečlivě zabývaly (viz odstavec 9 odůvodnění rozsudku a odstavec 11
odůvodnění usnesení) a uzavřely, že je nelze považovat za důvody, pro které by
nebylo možné konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Lze zdůraznit
především ty skutečnosti, že obviněný byl o termínu hlavního líčení dlouho
dopředu informován a byl i obeznámen s tím, že bude prováděn důkaz výslechem
předmětné svědkyně, která se na hlavní líčení musela dostavit až z Polské
republiky. Okolnost, že jeho nezletilé dítě je v karanténě, mu rovněž byla
známa s dostatečným předstihem, aby měl dost času na zajištění péče o něj.
Kromě toho hlavní líčení se konalo v 13:00 a vzhledem k tomu, že jeho dítě bylo
školou povinné, musel by si hlídání dítěte zajistit v každém případě, tedy i
pokud by nenastala překážka v podobě nařízené karantény. Stejně tak mohl
informovat soud prvního stupně o této překážce dříve, než učinil, a nikoli až v
den předcházející termínu hlavního líčení.
18. Lze tak v souladu s názorem obou soudů uzavřít, že hlavního líčení
se obviněný neúčastnil z vlastního rozhodnutí i přes soudem podanou informaci,
že jeho omluvu nepovažuje za dostatečnou a řádnou. Pokud se rozhodl nevyužít
procesních práv, která mu zákon přiznává (tj. mimo jiné svou osobní účastí u
soudního jednání realizovat svá oprávnění související s důkazním řízením a
obhajovacím právem obecně), nese případné negativní procesní následky, které
jsou s takovým jeho postojem spojeny (např. nemožnost být přítomen výslechu
svědka, klást mu otázky apod.). Rezignuje-li obviněný v příslušném stadiu
trestního řízení na obsahové využití práva na obhajobu, nemůže se následně v
opravném řízení (tj. i v řízení o mimořádném opravném prostředku) domáhat
nápravy, resp. tvrdit, že postupem soudu, který je opřen o příslušná zákonná
ustanovení, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Smyslem
opravného řízení je zjednání nápravy vadného postupu soudu, a nikoli náprava
vlastního procesního postupu dovolatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
3. 9. 2019, sp. zn. 6 Tdo 983/2019).
19. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto
rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. A. podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu