7 Tdo 1139/2024-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2025 o dovolání obviněného P. Š. podaném proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 55 To 276/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 67/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2024, č. j. 1 T 67/2024-86, byl obviněný P. Š. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře sto padesáti hodin. Podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby se po dobu výkonu trestu obecně prospěšných prací zdržel požívání alkoholu a podrobil se namátkovým kontrolám na jeho přítomnost ze strany Probační a mediační služby. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jedenatřiceti měsíců.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 9. 5. 2024 v době kolem 23:45 hod. v Olomouci-XY, ve stavu neslučitelném s bezpečným řízením motorového vozidla, po předchozím požití alkoholických nápojů, záměrně řídil po pozemních komunikacích, nejméně po ulici XY, osobní motorové vozidlo zn. Mercedes Benz, přičemž následně byl stavěn a kontrolován hlídkou Policie ČR, kdy při dechové zkoušce kalibrovaným přístrojem Dräger Alcotest 7510 byla v čase 23:49:40 hod. naměřena hodnota 3,04 ‰ alkoholu v dechu a v čase 23:57:52 hod. byla naměřena hodnota 3,12 ‰ alkoholu v dechu.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 9. 2024, č. j. 55 To 276/2024-107, bylo odvolání obviněného směřující proti výroku o trestu zákazu činnosti rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v jehož rámci nejprve citoval znění všech důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. a následně vyjádřil své přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Soudy obou stupňů podle něj nesprávně právně vyhodnotily důkazy a „skutkový stav podle popsaného skutkového stavu“ a nesprávně vyměřily výši uloženého trestu. Byl porušen čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, k čemuž citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 8.
8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, podle něhož není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (zásada in dubio pro reo). Obhajoba měla za to, že soudy dostatečně nezohlednily učiněné prohlášení viny, ačkoli lze hovořit o jednom ze základních práv obviněného před soudem v rámci trestního řízení. Jedná se o zásadní institut, na jehož základě je povinností soudu, aby toto zohlednil jako polehčující okolnost při ukládání druhu a výše trestu.
Dovolatel zcela dobrovolně prohlásil svou vinu, když projevil značnou dávku sebereflexe, a tím, že soudy jeho prohlášení nezohlednily, narušily zásadní právo dovolatele na řádnou obhajobu. Dále deklaroval, že vše řádně vysvětlil a soudu projevil svou upřímnou lítost. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto věc vrátil zpět k rozhodnutí.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že z podaného dovolání není dostatečně zřejmé, zda obviněný hodlal zpochybnit také výrok o vině nebo svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil pouze do výroku o trestu. Uvedl, že případné dovolání proti výroku o vině by bylo s ohledem na zaměření odvolání a soudem přijaté prohlášení viny obviněného nepřípustné. Pokud se jedná o námitky obviněného proti výroku o trestu, ty označil za nepodřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nebylo by pak možné uvažovat ani o důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť tresty uložené obviněnému byly uloženy jako tresty přípustné, a to rovněž v zákonných výměrách. Ostatně proti druhu uložených trestů obviněný v podaném dovolání nic konkrétního nenamítal a spokojil se s obecným poukazem na „nepřiměřenou výši uloženého trestu“, aniž by současně specifikoval, jakých trestů se jeho výhrada týká a v čem je jejich výše nepřiměřená. Uložené tresty pak rozhodně nejsou ani extrémně přísné a zjevně nespravedlivé, zasahující ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, kdy jejich druh i výše byly oběma soudy odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním. Odkázal pak na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů s dodatkem, že není pravdivým tvrzení obviněného o nezohlednění prohlášení jeho viny. Soudy jej neopomněly, avšak současně důvodně akcentovaly, že s přihlédnutím k jeho přistižení při činu nelze prohlášení viny přeceňovat. Obdobně nepřehlédly jakousi formu lítosti obviněného, kterou však v reakci na jeho prezentaci a naučené fráze označily spíše za projev jeho vlastní sebelítosti nad očekávaným trestem. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
7. Dospěl přitom k závěru, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Přičemž dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 9. 2024, č. j. 55 To 276/2024-107, je přípustné toliko částečně proti výroku o trestu.
8. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. je totiž skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 tr. ř. Dovolání je pak nepřípustné, jestliže je jím napadeno jiné rozhodnutí, než je rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., anebo když jím dovolatel napadá takovou část rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací soud. Rozhodnutí soudu druhého stupně lze totiž dovoláním napadat pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně podle hledisek vymezených v § 254 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, uveřejněné pod č. 1/2005 Sb. rozh. tr.). Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost je přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
9. Z hlediska přípustnosti tohoto dovolání je určující, že obviněný proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání toliko do výroku o trestu zákazu činnosti. Odvolací soud návazně přezkoumal výrok o trestu, jakož i řízení, které mu předcházelo. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k výroku o vině nepřezkoumával, a současně platí, že dovolatel může dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud shledal, že v rozsahu, v jakém obviněný patrně napadal výrok o vině (byť nutno podotknout, že částečně neurčitě, neboť vytýkal zcela obecně, že soudy nesprávně právně vyhodnotily důkazy a skutkový stav, jakož i
nesprávné právní posouzení skutku s odkazem na porušení zásady in dubio pro reo), není dovolání ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Dovolatel však rozporoval usnesení odvolacího soudu i ve výroku o trestu za uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
11. Svou argumentaci založil na přesvědčení, že výše uloženého (avšak nespecifikovaného) trestu byla nesprávně vyměřena. Své mínění odůvodnil na základě nezohlednění učiněného prohlášení viny jakožto polehčující okolnosti. Rovněž pak zdůrazňoval projevenou sebereflexi a upřímnou lítost.
12. Ve vztahu k tomuto nejprve Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Zmíněný stav však reálně nenastal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by byl v daném kontextu možný, pouze pokud by byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným.
13. Z tohoto pohledu je nutno konstatovat, že stěžejní námitky obviněného se s uvedenými důvody dovolání míjí, neboť jsou založeny na jeho přesvědčení o nezohlednění učiněného prohlášení viny a projevené upřímné lítosti. Tresty přitom byly uloženy v souladu se zákonem a nejsou tak tresty, které zákon nepřipouští.
14. Nejvyšší soud proto nejdříve (jen na okraj) uvádí, že za spáchaný přečin byl obviněnému plně v souladu s § 62, § 63 tr. zákoníku uložen trest obecně prospěšných prací v rámci výměry zákonem předvídané. Dále byl obviněnému zcela v mezích § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku a v reakci na páchání konkrétního typu trestné činnosti uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Tresty tedy byly uloženy v souladu se zákonem a nejedná se o tresty, které zákon nepřipouští.
15. Stran učiněného prohlášení viny a koncentrace vznesených výtek k nesprávnému vyhodnocení polehčujících okolností nutno konstatovat, že soud prvního stupně vzal v potaz doznání obviněného, jež mu polehčovalo. Současně však upozornil na skutečnost, že takovou skutečnost nelze přeceňovat, neboť obviněný byl přistižen při činu. Uložení jednotlivých trestů zevrubně odůvodnil, přičemž formálně projevenou lítost obviněného považoval spíše za projev silné sebelítosti nad uloženým trestem (viz odstavce 16. až 18. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Návazně i soud odvolací vyjádřil svůj postoj k vyžadovanému zmírnění trestu zákazu činnosti mj. pro nedostatečné vyhodnocení upřímné lítosti obviněného a jeho prohlášení viny, přičemž dospěl k závěru, že uložený trest zákazu činnosti je i za situace, kdy obviněný prohlásil vinu, s ohledem na osobu obviněného a okolnosti daného případu zcela zákonný a v žádném případě jej nelze hodnotit jako trest nepřiměřeně přísný (viz odstavec 9. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nelze tedy přisvědčit obviněnému, že by učiněné prohlášení viny bylo soudy opomenuto.
16. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že uložené tresty s ohledem na všechny skutečnosti nejsou v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byly neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe, byť si je plně vědom nutnosti jeho zásahu právě v takových případech (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Muselo by však jít o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavněprávní roviny. Taková situace v posuzovaném případě nenastala. V tomto ohledu nelze u obviněného rozhodně odhlédnout od jeho vysoké míry ovlivnění alkoholem (před 3 ‰) a starším záznamům v evidenční kartě řidiče. Aniž by tedy byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výrok o trestu vytýkaným ústavním deficitem netrpí, je naopak správný a řádně odůvodněný.
V.Závěr
17. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněného P. Š. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu