7 Tdo 1156/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. listopadu 2010 v Brně v
neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. P. proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 6 To 123/2010, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 358/2005, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 6 To 123/2010, a rozsudek Okresního soudu
v Litoměřicích ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 6 T 358/2005.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Litoměřicích p
ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 6 T
358/2005, byl obviněný D. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1, odst. 3 tr. zákona a podle § 224 odst. 3 tr. zákona byl
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku. Podle § 39a odst. 2 písm.
a) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dohledem. Podle § 49
odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl také uložen trest zákazu činnosti,
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 6 let. Podle § 228 odst. 1
tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené L. N. a Všeobecné
zdravotní pojišťovně ČR. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. B.
odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, na základě kterého Krajský
soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 6 To 123/2010,
podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém
rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1,
odst. 2 tr. zákona a podle § 224 odst. 2 tr. zákona ho odsoudil k trestu odnětí
svobody v trvání 3 let. Podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zákona byl pro výkon
trestu zařazen do věznice s dohledem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.
zákona byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel na 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto
o nároku na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR. Podle §
229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené L. N. a M. B. odkázány se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání
opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se
domnívá, že skutek, jak byl zjištěn odvolacím soud není trestným činem, neboť
příčinou dopravní nehody bylo nikoli porušení § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000
Sb., obviněným, ale nerespektování příkazu vyplývajícího z dopravní značky „Dej
přednost v jízdě!“ ze strany poškozené řidičky. Dovolatel uvádí, že poškozená
nemohla při rozhodování, zda vjede do křižovatky či nikoli, vědět, jaká je
povolená rychlost v daném úseku, a proto musela vycházet z toho, že se k ní
vozidlo obviněného blíží rychlostí 90 km/h, když se jednalo o komunikaci mimo
obec. Obviněný v rámci svého tvrzení, že to byla právě poškozená, kdo způsobil
nehodu nerespektováním povinnosti dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím
po hlavní pozemní komunikaci, upravené v § 22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.,
odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 214/2010 a 7 Tdo
38/2010. Také nesouhlasí se závěrem soudů, že nepřizpůsobil jízdu svým
schopnostem, a to zejména svému zdravotnímu stavu, když trpí slepotou levého
oka a trubicovým viděním pravého oka v rozsahu 10 až 15 stupňů s tím, že je
značně omezeno periferní vidění. K tomu obviněný uvádí, že oční vadou trpí od
dětství a nepamatuje si, že by viděl „lépe“. I kdyby mu tato vada skutečné
reálně bránila v řízení motorových vozidel, tak on neměl žádný důvod si to
myslet. Odvolací soud tak podle něj chybně aplikoval na zjištěný skutkový stav
rovněž ust. § 5 písm. a) tr. zákona a v důsledku toho chybně aplikoval i § 224
tr. zákona, když bez základní míry zavinění ve formě nedbalosti nemůže jít o
trestný čin. Nakonec namítá, že soud II. stupně se výslovně nezabýval
dokazováním chování poškozené řidičky, nezkoumal řadu skutečností důležitých
pro přesné zjištění skutkového stavu věci.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadená
rozhodnutí soudů a sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že poškozená sice nedala obviněnému v jízdě přednost, avšak nevytvořila
mu náhlou a neočekávanou překážku, na kterou nemohl reagovat, takže skutečnou
příčinou dopravní nehody (a s ní spojených následků) byla rychlost obviněného,
zcela nepřiměřená jak rychlosti v těch místech povolené, tak (a to zejména)
jeho zdravotnímu stavu. Státní zástupce proto shledal podané dovolání zjevně
neopodstatněným a navrhl, aby bylo podle § 256i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítnuto.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Po přezkoumání shledal, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud je vázán svojí judikaturou v rámci své rozhodovací činnosti, a
proto aplikoval právní závěry uvedené v usnesení ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7
Tdo 38/2009 a v usnesení ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010, podle
kterých, vzhledem k obdobným skutkovým okolnostem, bylo možné posoudit daný
případ.
V posuzovaném případě spočívala dopravní nehoda ve střetu dvou vozidel na
křižovatce hlavní silnice s vedlejší silnicí, přičemž vozidlo obviněného jelo
po hlavní silnici a vozidlo poškozené vjelo do křižovatky z vedlejší silnice.
Obecně vzato, je za takový střet zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky
vjede z vedlejší silnice, neboť jeho povinností je dát přednost v jízdě
vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici. Samotná okolnost, že řidič, který má
přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na
povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost v jízdě řidiči
přijíždějícímu po hlavní silnici. Přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici
tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede nedovolenou rychlostí.
Příčinou střetu pak je skutečnost, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici
nedal přednost v jízdě. Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po
hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska
míry zavinění následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá
řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Tyto zásady vyplývají z toho,
že porovnají-li se povinnosti obou řidičů, je povinnost dát přednost v jízdě
kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené
rychlosti. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě bez dalšího již samo o sobě
vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se
vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se
směrem jízdy. Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o
sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s
dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu, jakými
jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost,
přehlednost daného místa či úseku apod.
Od těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak
extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet
stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po
hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici
splnění povinnosti dát přednost. Jde o to, že jen v důsledku vysoké rychlosti
vozidla jedoucího po hlavní silnici řidič vozidla přijíždějícího po vedlejší
silnici, i při snaze dát přednost, objektivně nemůže bezpečně provést jízdní
manévr spočívající v projetí křižovatky. Typickým rysem takové situace je to,
že řidič, který jinak je povinen dát přednost v jízdě, jen v důsledku vysoké
rychlosti jízdy vozidla, jemuž má dát přednost, uvidí toto vozidlo až v době,
kdy již není reálné, aby mu skutečně dal přednost. Zároveň je třeba zdůraznit,
že nedání přednosti tu nesmí být důsledkem toho, že řidič přijíždějící po
vedlejší silnici pominul nějakou významnou okolnost, kterou mohl běžně vnímat
nebo kterou mohl snadno předvídat.
V posuzovaném případě je potřeba zohlednit skutečnost, zda poškozená skutečně
dodržela povinnost vyplývající z dopravní značky „dej přednost v jízdě!“ a
zejména tu skutečnost, zda viděla vozidlo obviněného. Pokud soudy neučinily
jasné zjištění o těchto skutečnostech, nelze přisvědčit úvaze, že rychlost
jízdy obviněného, byť překročila stanovený limit, byla jediným důvodem, pro
který bylo poškozené objektivně znemožněno dát obviněnému přednost v jízdě. Za
těchto okolností přichází v úvahu varianta, že skutečným důvodem, pro který
poškozená nedala přednost v jízdě, naopak bylo to, že nerespektovala příkaz
vyplývající z dopravní značky „dej přednost v jízdě!“, a situaci na hlavní
silnici vyhodnotila ve svůj prospěch bez ohledu na potřebu opatrnosti v zájmu
bezpečného projetí křižovatky.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, které pak byly korigovány
odvolacím soudem, se obviněný trestného činu ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, 2 tr. zákona dopustil tím, že dne 5. 7. 2005 v 6:10 hod. při řízení
vozidla Peugeot 106 D, kdy jel po hlavní silnici č. I/15 v km 56,391 na
křižovatce se silnicemi II/260 a III/24081 směrem od Č. L. na L., překročil
nejvyšší povolenou rychlost, která je v místě dopravní nehody omezena na 70
km/h nejméně o 27 km/h a dále nepřizpůsobil jízdu svým schopnostem, a to
zejména zdravotnímu stavu, neboť v době jízdy trpěl oční vadou, a to slepotou
levého oka a trubicovým viděním pravého oka v rozsahu 10-15°, čímž porušil
ustanovení § 18 odst. 1 a § 5 odst. 2 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a v důsledku těchto porušení došlo k tomu, že přední
částí svého vozidla narazil do pravé zadní části vozidla Škoda Favorit, které
dokončovalo odbočování z vedlejší silnice vlevo na hlavní silnici a při tomto
střetu utrpěla řidička vozidla Škoda Favorit poškozená L. N., mnohočetné se
životem neslučitelné úrazové změny – polytrauma, v důsledku čehož téhož dne
zemřela v Městské nemocnici v Litoměřicích, její spolujezdec poškozený P. B.,
sedící na sedadle spolujezdce utrpěl závažné úrazové změny – polytrauma, v
důsledku čehož téhož dne zemřel v Městské nemocnici v Litoměřicích a
spolujezdec obviněného sedící na předním sedadle poškozený J. P., utrpěl úhrn
závažných úrazových změn – polytrauma, na následky čehož zemřel na místě
dopravní nehody.
Z uvedeného vyplývá, že obviněný přijížděl po hlavní komunikaci s právem
přednosti v jízdě, tedy po silnici vyššího řadu, než poškozená, která
přijížděla po vedlejší silnici označené značkou „dej přednost v jízdě!“. Z
revizního znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně, který byl
hlavním podkladem při rozhodování soudů, vyplynulo, že hlavní silnice, po které
přijížděl obviněný, byla v dobrém technickém stavu a tvořila přímý, dobře
přehledný úsek, poškozené tedy nic nebránilo ve výhledu na přijíždějící
vozidlo. V době kdy se poškozená rozhodovala, zda vjede do křižovatky (pro obě
varianty, rozjíždění i plynulý pohyb) bylo vozidlo obviněného vzdálené
107-173,8 m a 3,9-6,4 sekundy před střetem a poškozená musela vidět toto
přijíždějící vozidlo. Poškozená pak od 66,2-133 m a 2,4-4,9 sekundy vzdáleného
vozidla začala vjíždět do křižovatky, přičemž obviněný ještě v této době nijak
nereagoval a pokračoval v jízdě stejnou rychlostí. Reagovat začal teprve 47,4 m
a 1,8 sekundy před střetem, kdy už poškozená projížděla křižovatkou a blížila
se k jeho jízdnímu pruhu. Obviněný tak začal reagovat na vozidlo řízené
poškozenou zjevně až v situaci, kdy se vozidlo Favorit začalo přibližovat k
jeho jízdnímu pruhu, od něhož bylo ale ještě vzdáleno (resp. od místa střetu)
5,6-6,8 m, ale již pouze 1,8 sekundy před střetem obou vozidel. Přestože v této
situaci bylo vozidlo řízené obviněným již pouze 47,4 m od místa střetu a
poškozená s vozidlem Favorit ještě 5,6-6,8 m před místem střetu, nijak na tuto
situaci nereagovala a pokračovala v jízdě až do střetu obou vozidel.
Ze skutkových zjištění je zřejmé, že byly porušeny dvě základní povinnosti,
obviněným povinnost povolené rychlosti a poškozenou povinnost „dej přednost v
jízdě!“. Povinnost poškozené je ale v dané situaci primární, vzhledem k možným
následkům jejího porušení. Překročením povolené rychlosti na rovném přehledném
úseku hlavní silnice bez většího provozu, jak tomu bylo v daném případě, totiž
samo o sobě nevede ke kolizní situaci a střetu vozidel. V případě nedání
přednosti v jízdě je tomu ale zcela naopak, protože zpravidla ke střetu vozidel
vede, a to i s fatálními následky. V této souvislosti je potřebné také zkoumat,
jak intenzivní bylo porušení omezené rychlosti. V posuzovaném případě byla
povolená rychlost překročena o 27 km/h, což nepředstavuje extrémní míru
porušení. Obviněný se mohl spoléhat, že poškozená splní svoji povinnost a dá mu
přednost v jízdě, jeho konání tak možno podřadit pod tzv. princip omezené
důvěry aplikovaný v právní praxi. Do padesátých let 20. století se judikatura
řídila principem nedůvěry, kdy se vycházelo z toho, že není možno se spoléhat
na to, že ostatní účastníci dopravy dodrží dopravní předpisy, přičemž se to u
motoristické veřejnosti zpravidla odůvodňovalo jejich nižší znalostí,
nebezpečím motorového vozidla apod. V dalším období a rovněž v současnosti je
už aplikovaný princip omezené důvěry, spočívající v tom, že řidič se může
spolehnout na to, že ostatní účastníci silničního provozu dodrží dopravní
předpisy, pokud z konkrétní situace nevyvstane obava, že tomu tak nebude. Tato
problematika je řešena i v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2001, sp.
zn. 3 Tz 182/2001, ve kterém se uvádí, že hranice okolností, které řidič může
či nemůže předvídat není možné vymezovat v hypotetické rovině, ale je potřebné
vycházet vždy z existujících objektivních okolností určené dopravní situace,
charakterizované různými faktory, kterými může být určité místo, charakter
komunikace a její technický stav, chování ostatních účastníků silničního
provozu, místní podmínky, náhodný výskyt lesní zvěře na cestní komunikaci apod.
Uvedené okolnosti vnímá řidič svými smysly a vyhodnocuje je v závislosti od své
subjektivní dispozice nebo řidičských schopností, z čeho vyplývá, že u zavinění
z nedbalosti se kromě míry povinné opatrnosti přihlíží i na její subjektivní
vymezení (míra opatrnosti, kterou je možné vynaložit v konkrétním případě). O
zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat
porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně.
I když princip omezené důvěry lze aplikovat i na poškozenou, která mohla
spoléhat na to, že obviněný dodrží svoji povinnost a nepřekročí povolenou
rychlost, primárně však porušila svoji povinnost právě poškozená, a tedy
především obviněný měl právo spoléhat na to, že mu poškozená dá přednost v
jízdě. Právě proto lze princip omezené důvěry v první řadě aplikovat ve
prospěch obviněného. Závěr soudů, že obviněný zcela zavinil dopravní nehodu
překročením povolené rychlosti není podle názoru Nejvyššího soudu správný,
protože poškozená nerespektovala povinnosti vyplývající z dopravní značky „dej
přednost v jízdě!“ a vysvětlila si nejasnou situaci na křižovatce ve svůj
prospěch. Nemohla-li totiž objektivně podle znaleckého posudku poškozená
rozpoznat rychlost vozidla Peugeot přijíždějícího po hlavní silnici zprava, tj.
neměla žádnou představu o jeho rychlosti, nemohla se bez ohledu na jeho
skutečnou rychlost, a to ani v případě, že by obviněný jel povolenou rychlostí
70 km/hod., domnívat, že křižovatkou bezpečně projede. Po účastníkovi
silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal
možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil
své jednání. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto
provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od
ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na povahu a závažnost
svého porušení těchto pravidel. Tak by tomu bylo např. v situaci, kdy by se
jednalo o nepřehlednou křižovatku za ohybem hlavní silnice, kde by byl v
důsledku terénních nerovností nebo lesního porostu znemožněn dostatečný výhled
do křižujících se silnic, z tohoto důvodu by byla rychlost na hlavní silnici
omezena, a řidič jedoucí po hlavní silnici natolik překročil povolenou
rychlost, že by řidiči přijíždějícímu z vedlejší silnice objektivně znemožnil
dát mu přednost v jízdě. V době, kdy vjížděl do křižovatky totiž žádné vozidlo
na hlavní silnici neviděl, a proto mu ani nemohl dát přednost.
V této trestní věci se ale jedná o zcela jinou situaci, když křižovatka byla
zcela přehledná, poškozená již při rozhodování, zda vjede do křižovatky, měla
ničím nerušený přehled o provozu na hlavní silnici, musela vidět vozidlo
obviněného na vzdálenost 107-173,8 m a ještě při rozjíždění do křižovatky mimo
jeho jízdní pruh na vzdálenost 66,2 -133 m.
Z uvedeného pak vyplývá závěr, že důvodem vzniku dopravní nehody bylo právě
nedání přednosti v jízdě obviněnému poškozenou, která nebyla dostatečně opatrná
a nepočínala si v rámci své prevenční povinnosti /§ 4 zák. č. 361/2000 Sb./,
když vjela do křižovatky a následně přímo do jízdního pruhu obviněného v době,
kdy bylo vozidlo obviněného natolik blízko, že už nebylo možné bezpečné projetí
dané křižovatky a vyhodnotila tak situaci nepatřičně ve svůj prospěch.
Nejvyšší soud již v minulosti vyslovil názor, že při dopravních nehodách, k
nimž dochází střetem vozidla jedoucího po hlavní silnici, s vozidlem
vjíždějícím do křižovatky z vedlejší silnice, je zásadně vinen řidič, který
nerespektoval stanovenou přednost v jízdě, a pokud nerespektováním pravidel
silničního provozu k nehodě přispěl i řidič jedoucí po hlavní silnici, může jít
z jeho strany nejvýše o spoluzavinění (viz usnesení ze dne 29. 11. 2006, sp.
zn. 7 Tdo 1411/2006). Totéž v podstatě uvedl Nejvyšší soud i v další trestní
věci (viz usnesení ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009) s tím, že samotná
okolnost, že řidič s předností v jízdě jede rychlostí přesahující stanovený
limit, nic nemění na povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát
přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Přednost řidiče
jedoucího po hlavní silnici tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič
jede nedovolenou rychlostí, a příčinou střetu pak je skutečnost, že řidič
přijíždějící po vedlejší silnici mu nedal přednost. Jak již bylo výše uvedeno,
překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze
omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry zavinění následku vzniklého
ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z
vedlejší silnice. Tyto zásady vyplývají z toho, že porovnají-li se povinnosti
obou řidičů, je povinnost dát přednost v jízdě kvalitativně vyšším stupněm
povinnosti, než povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Porušení povinnosti
dát přednost v jízdě bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu
a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se vždy týká situace, v níž jde o
vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy. Porušení povinnosti
dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového
nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi
konkrétní situace v silničním provozu (přítomnost dalších účastníků provozu,
hustota provozu, viditelnost, přehlednost daného úseku). Od těchto zásad se lze
výjimečně odchýlit, pokud je to odůvodněno jednak extrémní mírou porušení
povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní
limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici
fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti
dát přednost. V této trestní věci obviněného D. P. se ale, jak bylo již výše
uvedeno, o takovou výjimečnou situaci nejednalo, když v přehledné křižovatce na
hlavní silnici překročil povolenou rychlost v podstatě o 1/3 stanoveného
limitu. Nelze rovněž přehlédnout, že vzhledem k protisměrnému a odbočovacímu
jízdnímu pruhu obviněný až do okamžiku najetí poškozené s vozidlem Favorit do
jeho jízdního pruhu, mohl spoléhat na to, že i když vjela do křižovatky přes
protisměrný a odbočovací jízdní pruh, dá mu přednost v jízdě, jak byla povinna.
Tomu odpovídá i výpověď obviněného, že mu z levé strany křižovatky „vjelo do
cesty“ osobní vozidlo Favorit, a to „těsně předtím než došlo k nárazu“.
Pokud v této souvislosti odvolací soud na str. 7 odůvodnění rozhodnutí uvedl,
že nelze mít za to, že by poškozená způsobem řízení svého vozidla vytvořila
obviněnému „tzv. náhlou překážku“, je nutno uvést, že poškozená jako řidička
vozidla byla účastníkem provozu na pozemní komunikaci ve smyslu § 2 písm. a)
zák. č. 361/2000 Sb. (o provozu na pozemních komunikacích) a nemůže být proto
jí řízené vozidlo považováno při jízdě za překážku provozu na těchto
komunikacích. Překážka provozu na pozemních komunikacích je definována v
ustanovení § 2 písm. ee) uvedeného zákona (viz též § 45).
Pokud jde o oční vadu obviněného, je nutno uvést, že vzhledem k tvaru
křižovatky se vozidlo Favorit nacházelo v přímém zorném poli obviněného, jak je
to také konstatováno na str. 16 tzv. revizního znaleckého posudku (pozn. proto
je rozporné a neodpovídající skutečnosti tvrzení v témže posudku na str. 14, že
„oba“ řidiči nemohli druhé vozidlo sledovat přímým pohledem). Pokud podle
znalce z odvětví očního lékařství má obviněný slepotu levého oka a trubicové
vidění na pravém oku v rozsahu 10-15°, je zřejmé, že i přes tuto oční vadu byl
obviněný v daném případě schopen sledovat situaci v provozu na předmětné
pozemní komunikaci, když se vozidlo Favorit nacházelo vzhledem k tvaru
křižovatky v jeho přímém zorném poli a tedy v rámci jeho omezeného
(trubicového) vidění. V rozsahu tohoto omezeného vidění (10-15°) má totiž podle
znalce zachovanou normální zrakovou ostrost a špatně vidí pouze do stran. Navíc
je toto zrakové omezení běžně korigovatelné, ať již pohybem oka nebo celé
hlavy, čímž se rozsah normálního ostrého vidění rozšiřuje. Nejvyšší soud se
proto neztotožnil ani se závěrem soudu druhého stupně, že vedle nepřiměřené
rychlosti měla i oční vada obviněného jednoznačný a přímý vliv na vznik
dopravní nehody.
Zdravotní indispozice, ať již přechodná nebo trvalá, která činí postiženou
osobu nezpůsobilou k řízení motorového vozidla, nemůže sama o sobě založit
odpovědnost za vznik dopravní nehody, pokud se neprokáže, že právě v důsledku
této indispozice došlo k dopravní nehodě. Tak jako řidič jedoucí po hlavní
silnici neztrácí přednost v jízdě jen proto, že překročí povolený rychlostní
limit, neztrácí ji ani v důsledku toho, že je obecně nezpůsobilý k řízení
motorového vozidla. Pokud obviněný ve své výpovědi nebyl schopen uvést
vzdálenost, na kterou uviděl křižovatkou projíždějící vozidlo Favorit, a odhadl
ji na „asi desítky metrů“, koresponduje to se znaleckým posudkem (revizním),
podle kterého začal na situaci reagovat 47,4 m a 1,8 sekundy před střetem. V té
době se ale poškozená s vozidlem Favorit nacházela ještě 5,6 – 6,8 m před
místem střetu (viz přílohy č. 3 – 4 posudku). Obviněný tak začal reagovat na
vozidlo Favorit již v okamžiku, kdy vjelo do křižovatky, a to ještě pouze do
protisměrného jízdního pruhu, což ještě samo o sobě neznamenalo bezprostřední
ohrožení, pokud by mu poškozená s vozidlem Favorit dala přednost v jízdě, jak
byla povinna.
Z výše zmíněných důvodů je zřejmé, že nebyly dány přesvědčivé skutečnosti, aby
bylo možné učinit závěr, že obviněný zcela výlučně překročením povolené
rychlosti a v důsledku oční vady zapříčinil střet obou vozidel. Z toho vyplývá,
že jak napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak rozsudek
Okresního soudu v Litoměřicích, jako součást řízení předcházejícího napadenému
rozsudku, jsou rozhodnutími spočívajícími na nesprávném právním posouzení
skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil
rozsudky obou soudů, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí,
která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Protože obviněnému byl usnesením soudu I. stupně ze dne 25. 8. 2010 povolen
odklad výkonu trestu do 25. 11. 2010, vzhledem k době rozhodnutí o dovolání
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na postup podle § 265o odst. 1
tr. ř.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr.
Michal Mikláš