7 Tdo 117/2025

7 Tdo 117/2025-430

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 2. 2025 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 4 To 182/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 34/2024, takto:

I.

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2024, č. j. 4 To 182/2024-363, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2024, č. j. 2 T 34/2024-305. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný T. B. nebere do vazby.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2024, č. j. 2 T 34/2024-305, byl obviněný uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl podle § 187 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy.

2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů tím, že v blíže nezjištěné době, pravděpodobně na začátku měsíce prosince 2021, v Brně na ulici XY XY v rodinném domě, který v dané době obýval společně se svojí manželkou K. B., synem T. B., a nevlastní nezletilou dcerou, poškozenou AAAAA (pseudonym), na jejíž výchově se dlouhodobě podílel, poškozená k němu měla s ohledem na jejich dlouhodobé rodinné soužití blízký vztah a velkou důvěru, považovala ho za výchovnou autoritu a oslovovala ho „tati“, a přestože bezpečně znal její věk, za účelem svého sexuálního vzrušení si v nočních hodinách přilehl v ložnici domu do manželské postele k poškozené, která byla oblečena v krátkém pyžamu, předtím zde uspávala postiženého bratra a usnula, a osahával ji na jejím přirození přes látku pyžama, kdy svého jednání zanechal, když se poškozená, která mezitím procitla, po několika vteřinách od něj odsunula, přičemž když se dívka ráno svěřila své matce, tak tvrdil, že spal, následně po několika dnech v nočních hodinách, po návratu do místa bydliště, vešel opět do ložnice, kde spala v manželské posteli poškozená společně s bratrem a matkou, lehl si vedle poškozené a poté, co z ložnice kvůli nedostatku místa odešla její matka, tak si poškozenou jednou rukou přitáhl k sobě, začal ji hladit pod kraťasy pyžama na jejím přirození a snažil se jí strkat prsty do pochvy, na což poškozená zareagovala tak, že se mu po chvíli vytrhla a odešla z ložnice a následující den se z domu odstěhovala k prarodičům, přičemž s ohledem na charakter jeho počínání, nízký věk poškozené a tomu odpovídající její rozumovou a psychickou vyspělost a celkové selhání jeho výchovné role bylo toto jeho jednání způsobilé přivodit u ní negativní psychické následky a negativně ovlivnit její další citový a mravní vývoj.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a poškozená odvoláními, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 10. 2024, č. j. 4 To 182/2024-363, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve je namístě připomenout, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo k novelizaci trestního řádu spočívající mimo jiné v přidání nového dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve svém dovolání nesprávně uplatnil dovolací důvod uvedený pod písmenem g) podle starého znění trestního řádu, který je v aktuálně účinném trestním řádu uveden pod písmenem h). Jeho dovolací námitky by však svým zaměřením na hmotněprávní i skutkové otázky mohly obecně odpovídat jak tomuto dovolacímu důvodu, tak i novému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto je Nejvyšší soud podle těchto dvou dovolacích důvodů i posuzoval.

5. Konkrétně obviněný namítl, že soudy řádně nepřezkoumaly všechny souvislosti týkající se intenzity a způsobu jeho jednání. Především poukázal na to, že se v případě pohlavního zneužití musí jednat o intenzivní zásah do mravního a tělesného vývoje dítěte srovnatelný s vykonáním soulože, pachatel musí vědět, že jeho jednání směřuje vůči dítěti mladšímu patnácti let a musí se jej dopouštět za účelem dosažení vlastního sexuálního vzrušení. Trvá na své nevině s tím, že poškozenou nikdy neosahával a soudy jeho jednání nesprávně právně posoudily. Z provedeného dokazování podle jeho názoru vyplývá, že uvedeného jednání se mohl dopustit ve spánku, a navíc se poškozená ani necítila být v jakémkoli ohrožení, když po události zůstala dál spát na stejném lůžku. Soudům vytkl, že se nedostatečně vypořádaly s rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků, svědčících navíc o události na základě pouhého doslechu. Rovněž namítl, že soudy neprovedly obhajobou navržené důkazy, a to textové zprávy s poškozenou a návrh na vyhotovení znaleckého posudku, kterým by byly zkoumány jeho osobnostní rysy a sexuální preference. K subjektivní stránce uvedených trestných činů pak konstatoval, že byl v polospánku a možná pod vlivem návykových látek, a proto ani nemohl jednat úmyslně. Pokud k nějakému dotyku došlo, pak to bylo v rámci skutkového omylu, neboť měl za to, že vedle něj leží jeho vlastní manželka. Uvedenými okolnostmi, které vylučují naplnění znaků subjektivní stránky, se přitom soudy obou stupňů nezabývaly. Dále konstatoval, že popsanou událostí nemohl naplnit ten znak skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití, že by jednal v pohlavním vzrušení či ve snaze své vzrušení uspokojit, neboť nemá žádné sklony k sexuálním praktikám zahrnujícím malé děti. Další pochybení soudů spatřuje v nesprávném posouzení znaku „zneužití závislosti“. Situace, kdy se měl dotýkat spící poškozené, nemůže tento znak naplnit. Ke skutkovým okolnostem dále citoval některá prohlášení poškozené i její matky, ze kterých vyvozuje, že se jeho případný nevědomý omyl rozhodla matka poškozené použít proti němu a v této souvislosti poukázal na výši požadovaného odškodnění.

6. K přečinu ohrožování výchovy dítěte uvedl, že pár letmých dotyků způsobených v omylu nemůže založit posouzení jeho jednání podle tohoto ustanovení. Byl to naopak on, kdo dbal na řádnou výchovu poškozené, dohlížel na její školní docházku, plnění domácích úkolů, vedl ji k udržování pořádku v domácnosti, zajišťoval jí smysluplné trávení volného času, a to jak sám, tak i prostřednictvím svých rodičů. K tomu dále shrnul své dobré vztahy s poškozenou, pro kterou je stále oporou. Taktéž zpochybnil i věrohodnost výpovědi poškozené, k čemuž poukázal na dílčí závěry znaleckého posudku stran paměti poškozené a její schopnosti reprodukce událostí staršího data, přičemž následky na psychice poškozené, které z tohoto posudku vyplývají, připisuje jednání její matky, nikoli svému případnému nevhodně vedenému dotyku. V otázce náhrady nemajetkové újmy pak namítl, že došlo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, neboť poškozená neutrpěla žádné duševní útrapy, když i po jeho jednání dále spala ve stejné místnosti.

7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl odložení výkonu rozhodnutí, a to s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, rodinné poměry i jeho podnikání.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a upozornil, že obviněný ve svém dovolání nesprávně označil dovolací důvod, neboť nezaregistroval novelu trestního řádu. Tuto vadu však neshledává zásadní. Námitka obviněného týkající se objektivní stránky trestného činu není důvodná. Ačkoliv jednání obviněného v posuzované trestní věci netrvalo zvlášť dlouhou dobu, šlo o jednání opakované a ani v jednom případě se nejednalo o letmý, krátký a bezvýznamný dotyk těla poškozené, o čemž svědčí i reakce poškozené a následky na její psychiku. S ohledem na formu jednání není pochyb o tom, že se jej obviněný dopouštěl za účelem sexuálního vzrušení. Za opodstatněnou však státní zástupce označil námitku obviněného, že jeho jednání nemělo být posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití. K tomu připomněl obecné zásady posouzení znaku „zneužití závislosti“ dítěte svěřeného dozoru pachatele, přičemž tento znak v nyní projednávané věci naplněn nebyl. Obviněný se totiž svého jednání dopouštěl v situaci, kdy poškozená spala, tudíž nemohl zneužít její závislosti. Právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu ohrožování výchovy dítěte považuje za správnou. Předmětné ustanovení totiž nevyžaduje dlouhodobý charakter jednání, neboť to může být i jednorázové. Jednání obviněného bylo způsobilé ohrozit další citový a mravní vývoj nezletilé poškozené, protože mohlo nezletilou utvrdit v takových zájmech či návycích, které zpravidla vedou k předčasné sexualizaci a k nemravnému způsobu života. Stran otázky zavinění pak státní zástupce konstatoval, že nalézací soud jednání obviněného posoudil jako spáchané v úmyslu nepřímém, nikoli přímém, jak tvrdí obviněný, přičemž se s tímto závěrem soudu zcela ztotožňuje. Dále k obviněným namítanému nesouladu důkazů a skutkových zjištění uvedl, že jej nelze v žádném ohledu zaznamenat. Soudy se zabývaly věcí řádně a dokazování provedly v potřebném rozsahu, přičemž skutková zjištění navazují na provedené důkazy, které byly správně hodnoceny. Rovněž tak se soudy řádně vypořádaly s otázkou věrohodnosti výpovědi poškozené, přičemž pokud jsou v jednotlivých výpovědích svědků nějaké rozpory, tak jsou marginální a nezpůsobilé změnit závěr o správnosti hodnocení důkazů. Neshledal v projednávané věci ani opomenuté důkazy, neboť se soudy obou stupňů s důkazními návrhy obhajoby vypořádaly.

9. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

10. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku, ve které stručně na něj zareagoval a zrekapituloval části své dovolací argumentace. Především zdůraznil, že skutkový omyl měl být prokázán mj. prohlášením poškozené, podle kterého obviněný v době svého jednání možná spal a rovněž bral návykové látky. Také poukázal na výpověď svědkyně K. W., ze které vyplývá, že měl poškozené nadávat, že spala na místě své matky. Dále se ohradil i proti názoru státního zástupce, že by se svého jednání dopustil za účelem sexuálního vzrušení. K tomu zdůraznil, že nebyl proveden jediný důkaz, který by toto prokazoval a nevhodného dotyku vůči poškozené se dopustil toliko z nevědomosti toho, kdo vedle něj leží. Taktéž zpochybnil své srozumění s tím, že svým počínáním může nezletilou vystavit negativním zážitkům. Zopakoval svoji dovolací argumentaci týkající se účelovosti celého trestního řízení ze strany matky poškozené a zdůraznil, že rozpory v jednotlivých výpovědích neshledává marginálními. Rovněž se vyjádřil i k neprovedeným důkazům, které považuje za důležité k prokázání skutkového děje, přičemž v tom, že je soudy neprovedly, spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Závěrem své repliky se obviněný ztotožnil s návrhem státního zástupce na zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

12. Nejvyšší soud dále zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného je důvodné.

IV. Důvodnost dovolání

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

14. Obviněný v rámci svého dovolání namítl, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, a to textové zprávy s poškozenou a návrh na vyhotovení znaleckého posudku, který měl přezkoumat jeho osobnostní rysy a případné sklony k sexuálním deviacím. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že byť lze námitky týkající se nedůvodného neprovedení důkazů pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně podřadit, argumentace obviněného se s jeho obsahem zcela míjí. Především je namístě připomenout, že námitku opomenutých, resp. nedůvodně neprovedených důkazů, lze uplatnit pouze v případě, že soudy nedůvodně neprovedly podstatné důkazy týkající se rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

Prezentované důkazní návrhy obviněného však tuto podmínku nesplňují. Návrh obviněného na vyhotovení znaleckého posudku, který by měl zkoumat jeho osobnostní rysy a učinit závěry o případné existenci či absenci deviace, nelze považovat za podstatný důkaz, který by mohl ovlivnit rozhodnutí soudu o jeho vině. U trestného činu pohlavního zneužití totiž není vyžadováno, aby byl pachatel osobou trpící sexuální deviací (např. pedofilií) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 550/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

9. 2010, sp. zn. 11 Tdo 785/2010). Ohledně obviněným předložených textových zpráv s poškozenou je pak nutné zdůraznit, že tyto neobsahují zmínku o jeho jednání, tudíž to nemůže ještě vést k pochybnostem o jeho vině. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že nalézací soud v hlavním líčení usnesením podle § 216 odst. 1 tr. ř. zamítl návrh na provádění dalších důkazů, což řádně v rozsudku zdůvodnil (viz odst. 26 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud pak v odůvodnění svého usnesení stručným způsobem konstatoval, že provedené dokazování není nutno doplňovat, neboť se ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu (srov. odst. 9 a 13 usnesení odvolacího soudu).

Lze sice připustit, že se soudy obou stupňů mohly s těmito návrhy vypořádat důkladněji, avšak s ohledem na sice stručné odůvodnění, ale v kombinaci se skutečností, že se nejednalo o důkazy natolik podstatné pro rozhodnutí o vině, lze postup soudů obou stupňů s jistou mírou tolerance akceptovat.

15. Co se týče dalších námitek obviněného, kterými brojí proti skutkovým zjištěním soudů, příp. se snaží nastínit jiný výklad provedených důkazů a prosadit vlastní verzi skutkového děje, ani tyto nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. ani jiný dovolací důvod podřadit. Obviněný především namítl, že v řízení provedené důkazy neprokazují jeho vinu a výpověď poškozené nepovažuje za dostatečně věrohodnou. Dále nastínil svoji verzi skutkového děje s tím, že se jednání nedopustil, nepamatuje si ho a pokud se ho dopustil, pak ne v té podobě, v jaké uzavřely soudy.

Rovněž poukázal na určité rozpory ve výpovědích svědků, kteří se o předmětném jednání měli dozvědět z doslechu a prezentoval svůj názor, že je celé trestní řízení zosnováno matkou poškozené, která se mu chce pomstít, příp. by mohla mít i finanční motiv, a to s poukazem na výši požadovaného odškodnění. Tyto námitky jsou však pouhou polemikou se skutkovými zjištěními soudů a zpochybňováním správnosti a úplnosti dokazování, příp. poukazem na nepodstatné rozpory mezi jednotlivými důkazy. Takto koncipované námitky se taktéž zcela rozchází s materiálním obsahem tohoto dovolacího důvodu.

K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání je ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke generální revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud jakousi třetí instancí detailně přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem.

Nejvyšší soud pak může v rámci dovolacího přezkumu zasáhnout pouze v případech flagrantního porušení pravidel dokazování, což se, i pokud jde o hodnocení důkazů, týká toliko závažných rozporů mezi konkrétními provedenými podstatnými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, která z nich soudy učinily. V nyní projednávaném případě však obviněný žádnou výše naznačenou vadu konkrétně nenamítl. Obviněným uvedené rozpory mezi jednotlivými výpověďmi svědků nejsou nějak závažné či dostatečně relevantní, příp. se nedotýkají podstatných skutečností, resp. rozhodných skutkových zjištění, která by byla v projednávané věci určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl obviněný shledán vinným.

Jde přitom o výpovědi svědků, kteří u samotného činu nebyli přítomni a jako takové tedy slouží spíše k dokreslení skutkových zjištění soudu. Dále lze k argumentaci obviněného pro úplnost doplnit, že se nalézací soud vypořádal i s jeho tvrzením, že měla být celá věc zosnována matkou poškozené (srov. odst. 23 rozsudku nalézacího soudu).

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebo jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., pak nemohou naplnit ani námitky, kterými obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené. Nejvyšší soud i s ohledem na již uvedené akcentuje, že mu nepřísluší konat zpětné hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí, když tyto jsou s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti doménou soudu, před kterým výslech svědků proběhl. Nejvyšší soud tak může toliko ověřit zákonnost postupu soudu a reagovat na případnou existenci zjevného nesouladu obsahu provedených výpovědí a skutkových zjištění, která z nich soud prvního stupně učinil. V nyní projednávané věci však takový nesoulad shledán nebyl. Soud prvního stupně si přitom provedeným dokazováním vytvořil dostatečný skutkový podklad pro posouzení věrohodnosti poškozené, když vycházel nejen z její výpovědi, ale též ze závěrů znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, ze kterých vyplývá jak věrohodnost výpovědi poškozené a její ukotvenost v reálném zážitku, tak i to, že poškozená nebyla zmanipulovaná jinou osobou (srov. především odst. 24 rozsudku nalézacího soudu). S ohledem na uvedené lze uzavřít, že žádná z těchto uplatněných námitek obviněného není pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

18. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

19. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.

20. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

21. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že jeho jednáním nedošlo k naplnění znaku „zneužití závislosti“ ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití. S ohledem na dále uvedené shledal Nejvyšší soud tuto námitku důvodnou.

22. V nyní projednávané věci uznal soud prvního stupně obviněného vinným mj. zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 tr. zákoníku. Podle tzv. právní věty uvedeného rozsudku měl obviněný jiným způsobem pohlavně zneužít dítě mladší patnácti let a spáchat tento čin na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti. K tomu lze nejprve konstatovat, že obviněného lze bezpochyby označit za osobu, která byla k poškozené v pozici dozorující autority ve smyslu tohoto ustanovení, neboť obviněný byl nevlastním otcem poškozené a staral se o ni. Nelze však dospět k závěru, že by obviněný ke svému činu postavení dozorující autority jakkoli zneužil. Naplnění znaku „zneužití závislosti“ totiž předpokládá stav, kdy je poškozená osoba v určitém směru odkázána na pachatele a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody rozhodování pachatel využívá k realizaci svých záměrů (srov. zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80, uveřejněné pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr.).

23. Zneužití závislosti dítěte svěřeného dozoru pachatele tedy znamená, že takové dítě mladší než patnáct let dá pachateli souhlas k souloži nebo k jinému pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem, často vyplývajícím právě z poměru mezi dozorujícím pachatelem a dítětem (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2366). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně měl obviněný v prvním případě osahávat poškozenou na jejím přirození přes látku pyžama, kdy svého jednání zanechal, když se poškozená, která mezitím procitla, po několika vteřinách od něj odsunula. Ve druhém případě si obviněný měl spící poškozenou jednou rukou přitáhnout k sobě, následně ji začal hladit pod kraťasy pyžama na jejím přirození a snažil se jí strkat prsty do pochvy, na což poškozená zareagovala tak, že se mu po chvíli vytrhla a odešla z ložnice. Z uvedeného je zjevné, že ani v jednom případě obviněný nemusel využít své autority k poškozené nebo na ni vyvíjet psychický nátlak. V obou případech došlo k předmětnému jednání primárně ve chvíli, kdy poškozená spala a obviněný svého jednání zanechal, jakmile zjistil, že se probudila, resp. projevila nesouhlas tím, že se od něj odsunula, příp. se mu vytrhla a odešla. Závěr nalézacího soudu o naplnění znaku „zneužití závislosti“ ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle ustanovení § 187 odst. 2 tr. zákoníku proto není správný.

24. Obiter dictum Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že vzhledem k tomu, že poškozená v obou případech spala, když obviněný přistoupil k projednávanému jednání vůči ní, tato se tudíž nacházela ve stavu bezbrannosti, mohla by tato skutečnost založit kvalifikaci přísnějšího trestného činu, ale vzhledem k absenci opravného prostředku v neprospěch obviněného, brání těmto úvahám princip zákazu reformace in peius.

25. Obviněný dále namítl, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako zločin pohlavního zneužití, ačkoli nebyly naplněny ani další znaky objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto zločinu. I tyto námitky lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s určitou tolerancí podřadit. Stran objektivní stránky konstatoval, že jeho jednání nelze považovat za „jiný způsob pohlavního zneužití“ ve smyslu ustanovení § 187 tr. zákoníku, neboť nebylo dostatečně intenzivní. Mělo přitom jít o pouhý letmý dotyk a okamžitě s ním přestal, přičemž se jednání ani nedopustil za účelem dosažení vlastního sexuálního vzrušení. Dále k otázce intenzity uvedl, že událost měla být pro poškozenou bezvýznamná a poškozená se jeho jednáním ani necítila ohrožená. Soudům obou stupňů přitom vytkl, že povahu a závažnost jeho jednání nedostatečně posoudily.

26. K těmto námitkám obviněného je nejprve namístě připomenout, že při hodnocení správnosti právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vychází Nejvyšší soud z uzavřených skutkových zjištění soudů nižších stupňů. K částem dovolací argumentace, ve kterých obviněný toliko nastiňuje vlastní verzi skutkového děje, proto nelze při přezkumu právního posouzení věci přihlížet. Co se týče objektivní stránky základní skutkové podstaty uvedeného zločinu, obviněný podle již výše zmíněných skutkových zjištění nalézacího soudu v případě prvního jednání osahával poškozenou na jejím přirození přes látku pyžama, ve druhém případě ji hladil pod kraťasy pyžama na jejím přirození a snažil se jí strkat prsty do pochvy. Takové jednání však nelze označit za pouhý letmý dotyk těla poškozené, jak se obviněný opakovaně hájí. Podle rozhodovací praxe přitom lze jednání spočívající v osahávání poškozené přes oděv na přirození, třebaže trvající krátkou dobu, považovat za natolik intenzivní zásah do její pohlavní sféry, že naplňuje znak „jiného způsobu pohlavního zneužití“ ve smyslu ustanovení § 187 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 8 Tdo 402/2016). Navíc jednání obviněného ve druhém případě svojí intenzitou výrazně přesáhlo pouhé osahávání přes oděv. Z výše uvedených skutkových závěrů soudu prvního stupně pak lze rovněž dovodit i splnění podmínky, že se obviněný svého jednání dopustil za účelem sexuálního vzrušení, a to právě s ohledem na způsob, intenzitu i opakování jeho počínání. Lze proto konstatovat, že jednání obviněného tak, jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu naplnilo znaky objektivní stránky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. Tato námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná. Zároveň je však nutno doplnit, že se soud prvního stupně s otázkou objektivní stránky vypořádal velmi stroze a je namístě, aby své závěry v rámci nového projednání věci podrobněji rozvedl a odůvodnil.

27. K subjektivní stránce obviněný namítl, že podle skutkových zjištění soudu byl v polospánku, možná pod vlivem návykových látek a celou událost si proto nepamatuje, přičemž pokud vůbec k nějakým dotykům došlo, byly pouze letmé. Taktéž poukázal na existenci skutkového omylu, neboť měl důvod se domnívat, že vedle něj leží jeho manželka. Poškozená totiž ležela na místě jeho manželky a neměla v jejich posteli vůbec být. Předmětných dotyků navíc měl zanechat ihned po zjištění, že vedle něj leží právě poškozená.

28. Pokud jde o subjektivní stránku skutkové podstaty předmětného zločinu, argumentaci obviněného lze pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. akceptovat pouze z části, neboť jeho námitky směřují mj. i k prosazení jeho vlastní verze průběhu skutkového děje, která je rozdílná oproti skutkovým zjištěním nalézacího soudu. Nejvyšší soud však dále konstatuje, že shledal odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v části týkající se otázky zavinění nedostatečným. K subjektivní stránce zločinu pohlavního zneužití soud prvního stupně toliko uvedl, že „ze všech okolností případu je zřejmé, že obžalovaný jednal v případě trestného činu pohlavní zneužití v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť zcela vědomě při znalosti věku poškozené tuto v daném období opakovaně pohlavně zneužil“ (viz odst. 25 rozsudku nalézacího soudu). S ohledem na skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování však nelze takto strohé a obecné odůvodnění otázky subjektivní stránky akceptovat.

29. Soud prvního stupně má povinnost se v rámci odůvodnění svého rozsudku vypořádat se všemi podstatnými okolnostmi, které vyplynuly z provedeného dokazování a zdůvodnit, proč v jednání obviněného shledal naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat trestných činů, a to včetně subjektivní stránky. Nalézací soud se měl se zaviněním vypořádat tak, aby bylo zřejmé, z jakých skutečností vycházel a jak posoudil skutková zjištění a obhajobu obviněného, které by závěr o zavinění mohly případně zneplatnit. Soud totiž nemůže rezignovat na dostatečné odůvodnění svých závěrů, neboť jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v § 125 a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03; ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07 a ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Pokud přitom z provedených důkazů, a to vč. výpovědi poškozené, vyplývaly okolnosti, které by mohly závěr soudu o zavinění obviněného jakkoli narušit, soud se měl s těmito v rámci odůvodnění svého rozsudku zevrubně vypořádat.

30. Pro úplnost je namístě akcentovat, že Nejvyšší soud neuzavřel, že by obviněný svým jednáním znaky subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného zločinu nenaplnil, nýbrž toliko uvádí, že bez extenzivnějšího odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se Nejvyšší soud k těmto závěrům nemohl blíže vyjádřit. Soud prvního stupně se tedy bude muset při novém projednání a rozhodnutí věci i s těmito otázkami důkladněji vypořádat.

31. Další pochybení soudů obviněný spatřuje v tom, že mělo být jeho jednání nesprávně posouzeno jako přečin ohrožování výchovy dítěte, přestože nebyly naplněny znaky skutkové podstaty tohoto přečinu. Tuto námitku lze s jistou mírou benevolence pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit. V rámci své argumentace uvedl, že neohrozil rozumový, citový nebo mravní vývoj poškozené tím, že by ji sváděl k zahálčivému nebo nemravnému životu, když byl naopak jako manžel matky aktivně účasten na její výchově.

Taktéž zdůraznil, že pár letmých dotyků, navíc omylem, nemohlo naplnit znak skutkové podstaty ve formě svádění k nemravnému životu, přičemž zpochybnil i vznik následku svého jednání ve smyslu tohoto přečinu. K této námitce je nejprve namístě zdůraznit, že pokud obviněný i v této souvislosti tvrdí, že se jednalo toliko o pár letmých dotyků, navíc učiněných omylem, pak jde opět o tvrzení jdoucí proti uzavřeným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a jako takové nemůže dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. naplnit. Jak přitom Nejvyšší soud uvedl již výše, jednání obviněného nelze hodnotit jako pouhé náhodné letmé dotyky.

32. Co se týče znaku „svádění“ ve smyslu přečinu ohrožování výchovy dítěte, tento nezahrnuje jen jednání, které má delší dobu trvající nebo opakující se charakter, ale může být naplněn i tehdy, když se pachatel pouze v jednom případě vůči osobě mladší osmnácti let dopustil mimořádně závažného jednání, které pro ni má do budoucna natolik nepříznivý vliv, že je způsobilé ovlivnit její morálku a vyvolat u ní společensky nežádoucí přístupy k obecně uznávaným společenským pravidlům, posunout mimo obvyklé normy její sexuální život, či vytvořit předpoklady pro její závadové chování a nemravný život (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.

11. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1276/2007, uveřejněné pod č. 26/2010 Sb. rozh. tr.). S ohledem na uvedená skutková zjištění nalézacího soudu Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněného již dosáhlo intenzity potřebné pro posouzení jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle ustanovení § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Poškozená byla v době činu ve věku, kdy sexuální aktivity nejsou mravnou činností a je v jejím zájmu se takových aktivit zdržet do dospělosti, aby nebyla ohrožena její vývojová integrita v této velmi citlivé oblasti.

Navíc došlo ke zneužití v rámci vztahu osob žijících v rodině, tedy manžela matky a nezletilé poškozené, pro kterou byl obviněný prakticky v roli otce, což ovlivňuje obecně chápání základních rolí v rodině, disciplíny a autority. S tím pak souvisí i poukaz obviněného na jeho vztah s poškozenou, kdy se před projednávaným skutkem aktivně podílel na její výchově. Tuto skutečnost nelze považovat za vylučující naplnění znaků tohoto přečinu, spíše naopak. To, že se činu vůči poškozené dopustila právě osoba, která byla pro poškozenou výchovnou autoritou, poškozená jí důvěřovala a byla pro ni osobou blízkou, je totiž obecně s to možné dopady na poškozenou zhoršit.

Pokud pak obviněný zpochybnil i způsobený následek u poškozené, lze toliko doplnit, že přečin ohrožování výchovy dítěte má povahu konkrétního ohrožovacího deliktu, jehož následek spočívá v ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte. Není třeba, aby k takovéto poruše v rozumovém, citovém či mravním vývoji dítěte fakticky došlo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 Tdo 600/2019, uveřejněné pod č. 50/2019 Sb. rozh. tr.). Lze proto uzavřít, že naplnění znaků objektivní stránky tohoto přečinu z provedených skutkových zjištění dostatečně vyplývá.

Tuto námitku obviněného je proto namístě shledat zjevně neopodstatněnou.

33. Stran otázky subjektivní stránky přečinu podle ustanovení § 201 tr. zákoníku obviněný namítl, že nalézací soud nesprávně posoudil jeho zavinění jako úmysl přímý. Soud prvního stupně však v rámci svého rozsudku uzavřel, že v případě trestného činu ohrožování výchovy dítěte obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť musel být alespoň srozuměn s tím, že svým počínáním se zjevným sexuálním podtextem může vystavit poškozenou negativním zážitkům, případně jí i přivodit negativní psychické následky pro její další život a ohrozit tak její mravní a citový vývoj (viz odst. 25 rozsudku nalézacího soudu). K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že pokud nalézací soud na základě řádně odůvodněných závěrů opětovně shledá úmyslné zavinění obviněného v případě zločinu pohlavního zneužití, pak bude možné s ohledem na skutková zjištění shledat správným i prezentovaný závěr o úmyslném zavinění přečinu ohrožování výchovy dítěte.

34. Dále obviněný namítl jiné nesprávné hmotněprávní posouzení otázky náhrady nemajetkové újmy. Svoji argumentaci však postavil primárně na zpochybnění skutkových závěrů soudu prvního stupně stran průběhu skutku a útrap poškozené. Tato námitka by tak formálně sice mohla dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnit, materiálně se však s jeho obsahem zcela míjí, a to právě s ohledem na její skutkový základ. Jak již bylo opětovně rozvedeno výše, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové, tudíž uvedenou argumentaci obviněného není možné pod tento dovolací podřadit. Navíc lze ve stručnosti odkázat jak na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se otázkou následků u poškozené a nárokem na náhradu nemajetkové újmy zevrubně zabýval (srov. především odst. 30 a násl. rozsudku nalézacího soudu), tak i na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který tyto závěry přezkoumal a potvrdil (viz odst. 15 usnesení soudu druhého stupně).

V. Závěrečné zhodnocení

35. V nyní posuzovaném případě shledal Nejvyšší soud dovolání důvodným, neboť zjistil zásadní pochybení soudu prvního stupně spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení jednání obviněného. Tím došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž odvolací soud toto pochybení nenapravil. Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně, stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Zároveň přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Nalézací soud se v rámci nového projednání věci bude muset opětovně zabývat právním posouzením skutku obviněného tak, aby v intencích tohoto rozhodnutí dovolacího soudu znovu posoudil otázku naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití ve smyslu ustanovení § 187 odst. 2 tr. zákoníku. Zároveň nalézací soud zevrubně odůvodní své závěry, a to zvláště týkající se zavinění obviněného u zločinu pohlavního zneužití a napraví i další v tomto rozhodnutí konstatované nedostatky.

36. Vzhledem k tomu, že obviněný v současné době vykonává trest odnětí svobody uložený v této věci, bylo nutno rozhodnout podle § 265l odst. 4 tr. ř., zda se bere do vazby. Ze spisového materiálu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly některý z důvodů vazby podle § 67 tr. ř., a proto Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněný do vazby nebere. Zároveň Nejvyšší soud doplňuje, že s ohledem na rozhodnutí v krátkém časovém horizontu od obdržení spisu nebylo namístě zvlášť rozhodovat o žádosti obviněného podle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř.

37. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 2. 2025

JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu