7 Tdo 1192/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. října 2008 o
dovolání obviněného Mgr. D. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7.
2. 2008, sp. zn. 7 To 281/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 142/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. D. V. o d m í
t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 3 T 142/2003, byl
obviněný D. V. uznán vinným v bodech 3., 5., a 6. rozsudku trestným činem
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. c) tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle § 158 odst. 2 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák.
byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř
let a současně byl nad ním vyloven dohled. Naproti tomu byl obviněný D. V.
podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován
jeden útok pokračujícího trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm.c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno,
že skutek spáchal obviněný D. V.
Odvolání obviněného proti odsuzující části rozsudku bylo usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 7 To 5/2005, podle § 256 tr. ř.
zamítnuto. Proti tomuto usnesení podal obviněný dovolání. Nejvyšší soud České
republiky usnesením ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1619/2005, dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Proti tomuto usnesení
podal obviněný ústavní stížnost, o níž rozhodl Ústavní soud České republiky
nálezem ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 388/06, tak, že I. zrušil v částech
týkajících se obviněného (tehdy Bc.) D. V. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1619/2005, a usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 7 To 5/2005, a II. odmítl ústavní
stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2004, sp.
zn. 3 T 142/2003. Tím se trestní věc obviněného dostala opět do stadia
odvolacího řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 2. 2008, sp. zn. 7 To 281/2007, zamítl
odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2003,
sp. zn. 3 T 142/2003, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Podle skutkových zjištění soudů obviněný spáchal trestný čin tím, že společně s
obviněnými pprap. V. V. a V. K. dne 16. 11. 1998 v době od 16:30 do 20:45 hodin
na OO Policie České republiky Brno-Komárov nutili poškozeného J. O., k doznání
k trestné činnosti tím, že jej mimo jiné udeřili telefonním seznamem do hlavy,
bili pěstmi do břicha, srazili na zem a kopali, tloukli obuškem do chodidel a v
důsledku toho poškozený utrpěl zhmoždění hrudníku s krevními výrony, které jej
omezovalo toliko bolestivostí.
Společně s pprap. V. V. a V. K. dne 8. 12. 1997 v době mezi 12:00 hodin a 20:50
hodin na OO Policie České republiky Rajhrad po zadržení poškozených R. B., A.
K., a J. K., proti nim za účelem doznání a vytěžení k další trestné činnosti
užili fyzické násilí tak, že obviněný V. K. kopl poškozeného R. B. do hrudníku,
bil pěstmi a fackami poškozeného A. K. a poškozeného J. K. bil pěstmi a
pendrekem do různých částí těla a chodidel, obviněný D. V. poškozeného R. B.
rovněž bil pěstmi, otevřenou dlaní a pendrekem do různých částí těla,
poškozeného A. K. pendrekem do chodidel, stejně jako poškozeného J. K., rovněž
obviněný V. V. bil pěstmi poškozené A. K. a J. K. pendrekem pak poškozeného R.
B. do různých částí těla, a v důsledku toho poškozený R. B. utrpěl krevní výron
dolní části levé strany hrudníku a krevní výron levé bederní krajiny, poškozený
A. K. mnohočetné pohmožděniny s krevními výrony na zádech a chodidlech, které
jej omezovaly v obvyklém způsobu života 3 – 4 týdny, poškozený J. K.
pohmožděniny a krevní výrony na levém rameni a paži, pravém zápěstí a na celé
ploše břicha, v obou bederních krajinách, na bércích a chodidlech s omezením v
obvyklém způsobu života po dobu 3 – 4 týdnů.
Dále obviněný D. V. společně s obviněným V. K. dne 10. 3. 1999 v době od 10:00
hodin na OO Policie České republiky Rajhrad v kotelně budovy při výslechu
poškozeného M. S., spolu s dalšími neustanovenými policisty jej obviněný D. V.
za účelem doznání k trestné činnosti udeřil pěstí do břicha, poškozený byl
policisty sražen na zem, kde jej obviněný D. V. smýkal za vlasy, obviněný V. K.
jej bil hadicí přes chodidla, přičemž byl poškozený soustavně policisty fyzicky
týrán. Poté byl poškozený M. S. odvezen na OO Policie České republiky
Brno-Komárov, kde byl opětovně policisty bit, včetně obviněnými V. K. a D. V.,
který jej mimo jiné kopal a spolu s dalšími policisty poškozeného topili v
napuštěné vaně. V důsledku tohoto jednání poškozený M. S. utrpěl podkožní
krevní výrony na vnitřní straně obou paží, projevující se jen dočasnou
bolestivostí (body 3., 5., 6. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
usnesením odvolacího soudu zmíněnými shora).
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2008, sp. zn. 7 To 281/2007,
podal obviněný prostřednictvím obhájce včas dovolání z důvodů uvedených v §
265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dovolání namítl, že již před soudem prvního
stupně vznesl podáním ze dne 7. 5. 2004 námitku protokolace ve své trestní
věci, neboť podle jeho poznámek se v určitých částech protokol od nich lišil a
požádal o pořízení kopií zvukových záznamů z hlavních líčení, přičemž na výzvu
soudu k upřesnění námitky soudu sdělil, kterých částí protokolu se měla jeho
námitka týkat. Podle názoru obviněného po rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 388/06, byly v rámci veřejného zasedání konaného u
Krajského soudu v Brně obhajobě předloženy jen některé zvukové záznamy z
hlavních líčení a nebyly mu poskytnuty zvukové záznamy z hlavních líčení
konaných ve dnech 3. 10. 2003 a 4. 12. 2003, zvukový záznam z hlavního líčení
konaného dne 20. 2. 2004 byl neslyšitelný a nelze tak posoudit, co svědek
vypovídal. Stejně je tomu se záznamem ze dne 7. 4. 2004, který je společně na
CD se záznamem ze dne 30. 1. 2004 a nebyl vůbec slyšet. Obviněný dovodil, že
Krajský soud v Brně, který rozhodoval o jeho odvolání, neměl žádnou možnost
posoudit, zda námitky proti protokolaci jsou oprávněné či nikoliv, a proto se
obviněný domnívá, že byla porušena zásada dvojinstančnosti trestního řízení a
byl tak zkrácen na svých právech obviněného. Obviněný uvedl, že se trestné
činnosti nedopustil a odkázal v podrobnostech na závěrečnou řeč obhájce a obsah
svého odvolání. V další části dovolání namítl nesprávnou kvalifikaci skutku
jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. V této souvislosti poukázal na judikát
Nejvyššího soudu České republiky, který označil jako „NS 13/2002 T 327“ s tím,
že jeho jednáním nebyl naplněn znak uvedený v § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák.,
totiž že takovým činem způsobil jiný zvlášť závažný následek. Podle obviněného
jiný zvlášť závažný následek musí být svou nebezpečností srovnatelný s dalšími
okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby uvedenými v § 158 odst. 2
tr. zák. Obviněný uvedl, že v případě způsobení tohoto následku by se mohlo
maximálně jednat o jednočinný souběh trestných činů zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestného činu
ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2008, sp.
zn. 7 To 281/2007, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2004, sp. zn.
3 T 142/2003, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na
zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla,
že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit
námitky obviněného, že mu nebyly poskytnuty všechny zvukové záznamy z hlavních
líčení a že některé záznamy byly málo nebo nebyly vůbec slyšitelné. Stejně tak
nelze pod tento dovolací důvod podřadit námitku, že se obviněný nedopustil
skutků, jejichž spácháním byl uznán vinným. Obviněný totiž předkládá dovolacímu
soudu k posouzení vlastní verzi skutkového děje, která je odlišná od skutkových
zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Nelze přihlédnout ani k té části
dovolání, v níž obviněný poukázal na výhrady obsažené v závěrečné řeči obhájce
a v odůvodnění odvolání, protože takové námitky nelze akceptovat jako námitky
dovolací (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2006,
sp. zn. 8 Tdo 1264/2006). Nadto nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že soud
druhého stupně učinil vše pro naplnění práva obviněného na obhajobu, když
obviněnému zpřístupnil všechny jím požadované zvukové záznamy, jejichž
technická úroveň jednak logicky ležela mimo rozhodovací pravomoc soudů obou
stupňů a jednak ve své podstatě nemohla ovlivnit ani správnost písemného
protokolu o hlavním líčení, jak ostatně vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu
druhého stupně. Za předpokladu, že by obviněný podal dovolání výlučně ze shora
uvedených důvodů, bylo by nutné takové dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b
tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně také poukázala na to, že z vymezení obsahu dovolání
v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že nepostačuje pouhé formální uvedení
některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na
toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání
tvrzen a odůvodněn, neboť ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat,
jen je-li tu některý z následujících konkrétně vymezených důvodů dovolání
uvedených § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř. (srov. přiměřeně např.
rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III.
ÚS 732/02, III. ÚS 282/03).
Podle nejvyšší státní zástupkyně je dovolání opírající se o důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní pouze v té části, v níž
obviněný uvádí, že skutečnost, že se trestné činnosti dopustil jako policista,
nemůže být bez dalšího hodnocena jako zákonná podmínka pro uznání jeho viny
podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák. (způsobení jiného
zvlášť závažného následku). Východiskem pro zkoumání existence dovolacího
důvodu je především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem
hmotného práva, především práva trestního, ale i jiných právních odvětví, které
mohou vyplývat z odůvodnění rozhodnutí, které je možno napadat dovoláním.
Nejvyšší státní zástupkyně zejména poukázala na to, že ze skutkových okolností
je zřejmé, že obviněný Mgr. D. V. jako příslušník Policie České republiky, a to
speciálního týmu podílejícího se na odhalování závažné trestné činnosti
majetkového charakteru, společně s dalšími obviněnými, rovněž příslušníky
Policie České republiky, stíhanými společně s obviněným v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 142/2003, kteří se podíleli na činnosti
tohoto policejního týmu, opakovaně hrubě fyzicky napadali poškozené, aby je tak
přinutili k doznání trestné činnosti, kterou nespáchali. Obviněný Mgr. D. V.
byl mezi těmi obviněnými příslušníky Policie České republiky, kteří nutili
poškozené k doznání trestné činnosti, např. i úderem pendrekem do rozkroku,
opakovanými údery pěstí do různých částí těla, po pádu na zem i kopáním do
různých částí těla či topením ve vaně, která byla napuštěna vodou, přičemž
obvinění tímto jednání způsobili poškozeným i újmu na zdraví. Zdůraznila, že
jiný zvlášť závažný následek ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 2
písm. c) tr. zák. musí být svou nebezpečností pro společnost srovnatelný s
ostatními okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby uvedenými v §
158 odst. 2 tr. zák. Měl by tedy být na úrovni značného prospěchu, značné škody
nebo vážné poruchy v činnosti podniku nebo organizace. Může jím být i obzvlášť
závažný zásah do osobní svobody občana, do ochrany života a zdraví občana nebo
jiných základních práv a svobod. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně by se
mohlo jednat též o vyvolání vážné nedůvěry a nespokojenosti s činností orgánů
státu u větší skupiny občanů apod. V posuzovaném případě tak lze považovat za
způsobení zvlášť závažného následku opakované fyzické násilí, použité
příslušníky Policie České republiky při odhalování závažné majetkové trestné
činnosti a vedoucí nejen ke vzniku újmy na zdraví poškozených, ale i k tomu, že
poškození se v rozporu s účelem trestních předpisů platných na území České
republiky doznávali k trestné činnosti, kterou nespáchali. Jednání obviněného
Mgr. D. V., které navíc bylo koordinováno s ostatními příslušníky policejního
týmu zvaného R., bylo prováděno v takové míře, že lze oprávněně hovořit o
nepřípustné „pracovní metodě policejního týmu,“ nepochybně vyvolalo i vážnou
nedůvěru a nespokojenost většiny občanů s činností Policie České republiky jako
jednoho z orgánů státu. Aféra spojená s prací policejního týmu R. byla
opakovaně prezentována i ve sdělovacích prostředcích.
Nejvyšší státní zástupkyně z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud
České republiky dovolání obviněného Mgr. D. V. v jeho celku odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby o
dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, a souhlasila s projednáním
dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je z převážné části založeno na námitkách, které nejsou dovolacím
důvodem, a pokud se opírá o námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu, je
zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní
posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního
je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který
zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak
ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání
je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky
trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní v
kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu
jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout
jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve
skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu,
kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel
nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil
důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění
důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení
dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě
závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková
zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí
instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení
skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního
a druhého stupně. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva
na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen za předpokladu, že tu
je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. O
takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají vůbec
žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudu z
důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže
skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu dokazování apod.
Námitky, které v posuzovaném případě uplatnil obviněný proti skutkovému základu
výroku o vině, jsou v podstatě jen opakováním obhajoby, kterou obviněný
prezentoval v řízení před soudy prvního a druhého stupně. Oba soudy se touto
obhajobou zabývaly a velmi obezřetně hodnotily důkazy mimo jiné i z toho
hlediska, zda obhajobu obviněného podporují, vyvracejí či jsou ve vztahu k ní
indiferentní, a své závěry odpovídajícím způsobem v souladu se zákonem
odůvodnily (srov. zejména č. l. 1729 až 1730 a č. l. 1997 spisu). Úvahami, na
jejichž podkladě obhajobu obviněného neakceptovaly, soudy nijak nevybočily z
mezí volného hodnocení důkazů. Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v
Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně, a
provedenými důkazy není žádný extrémní rozpor, neboť tato zjištění mají jasnou
obsahovou a logickou návaznost na provedené důkazy. To, že obviněný nesouhlasí
s tím, jak soudy v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy a
jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinily, a že nepovažuje dokazování
provedené v hlavním líčení za úplné, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud se
proto skutkovými námitkami obviněného dále nezabýval a správnost právního
posouzení skutku ověřil ve vztahu ke skutkovému stavu, tak jak byl zjištěn ve
výroku o vině a podrobně dále rozveden v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Zbývá jen dodat, že ze zákonného vymezení dovolacích důvodů vyplývá, že
dovolání nelze opírat o závěrečnou řeč obhájce nebo obsah odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně (§ 265f odst. 1 tr. ř).
Nejvyšší soud České republiky je vázán námitkami obviněného, které podřadil pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Všechny námitky obviněného
kromě námitky týkající se naplnění zákonného znaku trestného činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák. jsou
námitkami skutkovými, které se týkají procesního postupu soudů při provádění
dokazování a Nejvyšší soud se jimi nemůže zabývat.
Jedinou právní námitkou je námitka týkající se naplnění znaku skutkové podstaty
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. se
dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě
nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím
zákonu a takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Pachatel tohoto trestného činu bude potrestán trestem odnětí svobody na tři
léta až deset let.
Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že obviněný Mgr. D. V. vykonával svou
pravomoc veřejného činitele způsobem, který odporoval zákonu. Jednání
obviněného bylo bez všech pochybností zcela v rozporu s Ústavou České republiky
i Listinou základních práv a svobod, trestním řádem i zákonem o Policii České
republiky a obviněný jím způsobil velmi citelný zásah do základních práv a
svobod poškozených, zakotvených v Ústavě České republiky (zejména čl. 2 odst.
2, čl. 4) a Listině základních práv a svobod (čl. 1, 2 odst. 2, 8 odst. 2 a 10)
a vedlo k vyvolání vážné nedůvěry a nespokojenosti větší skupiny občanů
republiky s činností orgánů státu, a to Policie České republiky.
Soud prvního stupně správně poukázal na to, že obviněný spáchal trestnou
činnost v postavení veřejného činitele, který se ve smyslu ustanovení § 89
odst. 9 tr. zák. podílel na plnění úkolů společnosti a státu a který k tomu
používal pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkonů
svěřena. Naprosto správně zmínil ustanovení § 6 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., o
Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je policista
při provádění služebních zákroků a služebních úkonů povinen dbát cti, vážnosti
a důstojnosti osob i své vlastní, a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s
touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod
nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo
služebním úkonem. Stejně tak podle § 1 odst. 1 tr. ř. musí řízení podle tohoto
zákona působit k upevňování zákonnosti v duchu důsledného zachovávání zákonů a
pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a
společnosti. Zcela na místě poukázal na ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř., podle
něhož musí orgány činné v trestním řízení projednávat trestní věci co
nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních
práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních
svobodách, jimiž je Česká republika vázána, a že při provádění úkonů trestního
řízení lze do těchto práv zasahovat jen v odůvodněných případech na základě
zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení.
Zdůraznil ustanovení § 92 odst. 1 věta druhá tr. ř., podle něhož obviněný nesmí
být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání. Při výslechu je nutno
šetřit jeho osobnost. Analogicky lze vztáhnout tuto povinnost na jednání s
osobou podezřelou ze spáchání trestného činu. Právo na lidskou důstojnost a
čest je zakotveno i v Listině základních práv a svobod v jejím čl. 10 (srov. č.
l. 1729 spisu). Soud prvního stupně na základě všech okolností případu dospěl
ke správnému závěru, že následky zranění poškozených a počty útoků ze strany
obviněného (ale i dalších obviněných policistů v této trestní věci) vůči
poškozeným posoudil jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle
§ 88 odst. 1 tr. zák. a jednání obviněného posoudil podle kvalifikované
skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle
§ 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Nelze ani přehlédnout, že
soud prvního stupně dospěl také k závěru, že obviněný Mgr. D. V. patřil mezi
nejagresivnější policisty a iniciátory trýznění poškozených (srov. č. l. 1729
spisu). S těmito závěry se ztotožnil i soud odvolací (č. l. 1797 spisu).
Nejvyšší soud České republiky považuje nezákonné praktiky týrání poškozených a
ponižování lidské důstojnosti policisty, kteří vykonávají pravomoc veřejných
činitelů, v jejichž důsledku je vyvolávána nespokojenost obyvatelstva k policii
jak jednomu z orgánů státu, ve svém souhrnu za jiný zvlášť závažný následek ve
smyslu § l58 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., který je svojí
závažností srovnatelný s ostatními okolnostmi, podmiňujícími použití vyšší
trestní sazby, které jsou uvedeny v ustanovení § 158 odst. 2 tr. zák. Právní
kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, je proto správná.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z
toho je zřejmé, že tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění, z nichž
obviněný uplatnil nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem pro takové
rozhodnutí. Ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. 1) tr. ř. ve znění zák. č.
200/2002 Sb., v níž je uvedena dikce „aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, se na posuzovaný případ nevztahuje. Z
dikce „aniž byly splněny procesní podmínky … pro takové rozhodnutí“ vyplývá, že
k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku došlo z procesních
důvodů. V případě odvolání to znamená jeho zamítnutí podle § 253 odst. 1 tr. ř.
nebo jeho odmítnutí podle § 253 odst. 3 tr. ř., tedy bez meritorního
přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně. Jde o postup, jímž byl obviněnému
odňat přístup k odvolací instanci.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný odůvodnil jen
stručně tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž by byly
splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Obviněný nesprávně
uvedl alternativu tohoto důvodu dovolání, která se vztahuje k situaci, kdy
odvolací soud napadené rozhodnutí nepřezkoumával. V posuzované věci však bylo
odvolání obviněného zamítnuto podle § 256 tr. ř., tedy po meritorním
přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem podle § 254 odst. 1
tr. ř. Odvolací soud doplňoval dokazování, když byl vázán podle § 314h odst. 1
tr. ř. právním názorem Ústavního soudu České republiky, který vyslovil ve svém
nálezu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 388/06. Dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. proto nebyl naplněn obecně formulovanou námitkou, která
jen opisuje znění části dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání obviněného podané z důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se z převážné části opírá o
námitky skutkové povahy, které nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, a jediná
právní námitka týkající se znaku skutkové podstaty trestného činu, jímž byl
obviněný uznán vinným, je nedůvodná. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř. nebyl naplněn. Proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. O dovolání
rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř., v němž může Nejvyšší soud České republiky učinit rozhodnutí o odmítnutí
dovolání podle § 265i tr. ř. bez souhlasu obviněného a bez souhlasu nejvyššího
státního zástupce.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. října 2008
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek