USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání
obviněného R. U., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 2 To 62/2020, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 3/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. U. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2020, č. j. 40 T
3/2020-430, byl obviněný R. U. shledán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21
odst. 1, § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 a půl roku, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou. Obviněnému byl dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen
trest propadnutí věci, a to konkrétně specifikovaného nože a podle § 228 odst.
1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR
na náhradu škody.
2. Podle učiněných skutkových závěrů se obviněný dopustil uvedeného
pokusu zločinu jednáním spočívajícím v tom, že během dne 18. 9. 2019 zaslal své
bývalé přítelkyni K. S. opakované zprávy, ve kterých uvedl, že zabije
poškozeného J. B., a téhož dne kolem 16:20 hod. na chodbě v přízemí domu na ul.
XY v Brně, v úmyslu usmrtit jej, napadl poškozeného J. B., který vystupoval z
výtahu, tak, že jej násilím zatlačil zpět do výtahu, kde jej opakovaně nožem s
čepelí o délce cca 80 mm bodal do krku a zad a způsobil mu čtyři bodné rány, a
to bodnou ránu na přední straně krku na rozhraní krku a hrudníku délky 2 až 3
cm zasahující do podkoží, bodnou ránu na levé boční straně krku délky 2 cm
zasahující do hloubky 3 cm a ze dvou třetin protínající zevní jugulární žílu,
která jej v důsledku hrozící vzduchové embolie a krvácení bezprostředně
ohrožovala na životě, a dále mu způsobil bodnou ránu na zadní straně krku délky
1 cm zasahující do podkoží, přičemž tato bodně řezná poranění krku byla
lokalizována do míst, kde hrozilo vážné poranění důležitých orgánů, a to např.
průdušnice a dalších cév krku s nebezpečím aspirace krve do dýchacích cest s
následným udušením, na zadní straně krku hrozilo zejména zasažení obratlové
tepny, při jejímž protětí by vzniklo život ohrožující krvácení anebo zasažení
míšního nervu, např. s následkem trvalé ztráty hybnosti dolní končetiny a v
případě průniku nástroje do páteřního kanálu hrozilo nejen poranění krční míchy
se vznikem trvalého ochrnutí všech končetin, ale i okamžitá smrt, a bodnou ránu
v horní části zad délky 0,5 cm sahající jen mělce do podkoží, avšak v případě,
že by čepel nože pronikla do dutiny hrudní, hrozilo by zejména poranění plíce,
příp. poranění cév, zejména mezižeberních, přičemž ke smrti J. B. nedošlo jen
proto, že poškozený z místa činu utekl a krátce po činu mu byla poskytnuta
urgentní odborná lékařská pomoc.
3. Tento rozsudek obviněný napadl odvoláním, které Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 8. 9. 2020, č. j. 2 To 62/2020-474, podle § 256 tr.
ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že zjištěný skutkový stav neumožňoval
dovodit, že by své jednání směřoval k úmyslnému zavinění smrti. Při absenci
takového úmyslu usmrtit pak nemohl být shledán vinným pokusem zločinu vraždy
podle § 140 tr. zákoníku, ale zločinem (resp. ve stadiu pokusu) těžkého
ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku. Poškozeného totiž nechtěl zabít,
měl na něj pouze vztek, jelikož se cítil zrazeně s ohledem na to, co pro
tehdejší družku K. S. a vidinu úplné rodiny udělal, avšak poškozený mu
partnerku přebral. Obviněný tedy chtěl poškozenému pouze z nastalé situace „dát
přes držku“. Dne 18. 9. 2019 šel svoji bývalou přítelkyni navštívit, neboť si s
ní chtěl promluvit, a náhodně potkal ve výtahu poškozeného, o kterém nevěděl,
že se zde zdržuje. Došlo k potyčce, při které vytáhl nůž, avšak až ve chvíli,
kdy ho poškozený chytl „do kravaty“. Obviněný měl tehdy zraněnou ruku a nůž
tasil právě z důvodu tohoto zranění, přičemž jím máchal kolem sebe pouze v
obranném reflexu. Závěr o úmyslu poškozeného usmrtit tedy neodpovídá
provedenému dokazování ani zjištěnému skutkovému stavu věci. Odvolací soud se
dostatečně nezabýval tím, jak přesně potyčka mezi zmíněnými aktéry probíhala a
v jakém okamžiku nůž vytáhl. Pasáže v jeho odůvodnění k posouzení naplnění
subjektivní stránky trestného činu vraždy jsou nelogické, neopírají se o žádné
důkazy a jde tak pouze o domněnky. Přiblížil závěry teorie i soudní praxe k
aplikaci § 140 odst. 2 tr. zákoníku stran premeditace a dodal, že ze spisového
materiálu nevyplývá, že by si na místo donesl nůž se záměrem usmrtit
poškozeného, přičemž jím máchal ve znevýhodněné pozici, v obraně a útok účelně
nevedl do oblasti krku. Ani z výhružek usmrcením ve vzteku během hádky pak
nelze bez dalšího usuzovat na úmysl usmrtit, zvláště když tomu nenasvědčují
objektivní okolnosti. Předchozí uvážení se musí vztahovat nejen na samotné
rozhodnutí, při kterém pachatel zvažuje všechny okolnosti pro i proti
případnému usmrcení, ale i na volbu vhodných prostředků, tedy jde ve své
podstatě o naplánování činu. Všechno, co dne 18. 9. 2019 prostřednictvím
Facebooku napsal, bylo jen proto, aby vyventiloval tlak, který na něj byl
obrovský. Pokud tedy byly provedené důkazy hodnoceny jako prokazující úmysl
usmrtit poškozeného, jedná se o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými
zjištěními a provedeným dokazováním. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že
by šlo o případ, kdyby vědomě a úmyslně mířil na poškozeného a na jeho životně
důležité orgány a byl alespoň srozuměn se škodlivým následkem. Dodal, že ve
vztahu k posouzení subjektivní stránky soudy plně nevycházely z presumpce
neviny a z navazujícího pravidla in dubio pro reo. Dále obviněný namítl, že
délka uloženého trestu je pro něj nepřiměřená, neboť jinak žije řádným životem,
v minulosti pracoval, staral se o rodinu a vyživoval také svoji nezletilou
dceru.
K útoku se plně doznal, přičemž jeho resocializace je podle znaleckého
posudku na nejvyšším stupni úspěšnosti. Mělo proto dojít k mimořádnému snížení
jeho trestu, neboť zde existuje více významných polehčujících okolností a
nedostatek okolností přitěžujících.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v
Olomouci i předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a soudu prvního
stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém
vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že je považuje za částečně důvodné, pokud
byla namítnuta absence rozmyslu jako kvalifikačního momentu podle § 140 odst. 2
tr. zákoníku. Nejprve k nedůvodným tvrzením konstatoval, že přezkoumávaná
rozhodnutí netrpí žádnými vnitřními rozpory a učiněná skutková zjištění mají
oporu v provedených důkazech, stejně tak neměl žádnou pochybnost o tom, že
obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit. Ke znaku
rozmyslu pak sdělil, že podstatou jednání bylo setkání obviněného s poškozeným,
kterého dlouhodobě a hluboce nesnášel, u výtahu, což bylo pro oba jistým
překvapením. Obviněný nicméně zareagoval útokem, kterému se poškozený bránil,
přičemž potyčka měla tzv. pěstní charakter. Teprve posléze, když poškozený
začal nabývat převahy, obviněný vytáhl nůž a začal bodat, resp. řezat. K tomu
státní zástupce poukázal na závěry znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická
psychologie, podle nichž obviněný jednal v afektu a v silném hněvu s potřebou
pomstít se poškozenému za své utrpení, avšak nikoli v afektu patickém, který by
mohl eliminovat jeho ovládací či rozpoznávací schopnosti. Poukázal na závěry
odborné literatury k této problematice a dovodil, že popsané okolnosti vylučují
premeditaci v jakékoli formě, neboť obviněný jednal v afektu, bez zvažování
jakýchkoli možností a alternativ. Argumenty soudů pak shledal nepřiléhavými.
Obviněný se sice opakovaně vyjadřoval v tom smyslu, že poškozeného zabije,
avšak význam takových projevů je limitovaný a je nutné je hodnotit opatrně,
neboť ne vždy dokladují skutečný lidský záměr (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 1. 2013, sp. zn.. 7 Tdo 40/2013). Obviněný navíc užil nůž až v
průběhu konfliktu, nikoli ihned. Jeho verbální projevy tak dotváří povšechný
obraz zlého úmyslu, avšak nikoli rozmyslu vztahujícího se ke zjištěnému skutku,
tedy k jedinečnému činu. K námitkám obviněného směřujícím proti výroku o trestu
se pak státní zástupce s ohledem na popsané úvahy již nevyjadřoval.
7. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a
Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však
nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr.
ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci
přípustný [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném
místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu
dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
10. Z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ač v řízení předcházejícím bylo učiněno
rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu
rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají především námitky,
v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého
stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a
nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
11. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
tak obecně možné podřadit námitku obviněného týkající se absence obligatorního
znaku skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku,
a to subjektivní stránky. Je však třeba doplnit, že obviněný tuto námitku
postavil zejména na výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v nichž
popisoval své jednání v některých momentech odlišně od toho, než jak bylo
zjištěno soudy činnými ve věci, a to v podstatě tak, že při náhodném konfliktu
s poškozeným v obraně máchal nožem, a tedy nebylo zjištěno, že by ho chtěl
usmrtit, navíc s rozmyslem. Jeho námitky tedy především směřují proti způsobu
hodnocení důkazů soudy obou stupňů a jejich skutkovým závěrům, což s odkazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] činit nelze.
12. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah
Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav
extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z
provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením,
učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní
nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení,
zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na
provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů
jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem
dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp.
zn. 11 Tdo 1494/2011).
13. V projednávaném případě ovšem není dán žádný, a již vůbec nikoli
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (odst. 6. až 20. rozsudku soudu prvního
stupně a odst. 18. až 23. usnesení soudu druhého stupně) vyplývá přesvědčivý
vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je
zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6
tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily
podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s
požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou
obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu
dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a
vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů
hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné
deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že
své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení
provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím
důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o
nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
14. Jen obiter dictum Nejvyšší soud připomíná, že již učiněná
skutková zjištění týkající se doby předcházející samotnému napadení nepochybně
vypovídají o stupňující se agresi obviněného vůči poškozenému, včetně jeho úvah
ohledně usmrcení. Obviněný se mezi svými známými pokoušel sehnat někoho, kdo by
poškozenému „zlámal kosti“, přičemž M. M. napsal, že měl takové nervy, že chtěl
poškozeného i jednou rukou zabít. Několik dní před napadením toto poškozenému
sám sdělil při náhodném setkání s ním a K. S., kdy se ho rovněž pokusil
napadnout, navíc pak i několik minut před samotným napadením poškozeného napsal
K. S. zprávy, kde zmínil, že poškozeného zabije (konkrétně „zabiju tu svini“).
15. Nelze také přehlédnout, že K. S. v den napadení obviněnému při
jejich komunikaci prostřednictvím telefonu sdělila, že se poškozený nachází u
ní v bytě, přičemž obviněný následně do domu, v němž se tento byt nachází,
přišel, vyzbrojen nožem. S poškozeným se setkal již u výtahu, kterým poškozený
sjel do přízemí, kde – byť setkání již u výtahu bylo náhodné – ho ihned napadl
údery rukou a násilím zatlačil zpět do malého prostoru výtahu, v němž vzniklá
potyčka pokračovala. Pokud jde o její průběh, soudy se v konečném důsledku
nepřiklonily k závěru, že by poškozený chytil obviněného do tzv. kravaty, na
což bylo opakovaně poukazováno v dovolání. Pro vývoj předmětného střetu bylo
ovšem daleko podstatnější zjištění, že obviněný zcela cíleně napadl poškozeného
a byl neustále v daném směru iniciativní. Užil údery rukou, popřípadě i
kolenem, čemuž se poškozený samozřejmě bránil, mimo jiné i kousnutím obviněného
do prstu. Následně obviněný zaútočil nožem (jak vypověděl poškozený, obviněný
začal něco vytahovat z kapsy, věděl, že u sebe nosívá nůž, proto ho začal
napadat údery, ale vytažení nože nezabránil) a své údery (obviněný sdělil, že
se jím začal ohánět doslova hlava nehlava) vedl především na krk a záda
poškozeného, přičemž způsobil několik zranění, včetně zranění ohrožujícího jej
na životě. Ještě poté, co se poškozenému podařilo z výtahu utéci, ho obviněný
krátce pronásledoval. Pak zavolal na linku 158 a své jednání oznámil, s tím, že
poškozeného snad zabil.
16. Přehlédnout nelze ani závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, které vyloučily patický afekt, byť potvrdily jednání v afektu,
který obviněný navzdory svému vědomí o tendenci chovat se agresivně nechal
narůst do takové míry, že v konečném důsledku jednal shora popsaným způsobem.
Útočil bez snížení či dokonce vymizení rozpoznávacích či ovládacích schopností.
Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická
psychologie, pak obdobně konstatovala, že obviněný jednal v silném hněvu, s
potřebou pomstít se poškozenému za své utrpení a vyrovnat s ním účty.
17. Je možné i doplnit, že obviněný takto nejednal poprvé, neboť již byl
odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 90 T
95/2016, za v jistém smyslu obdobné jednání, byť kvalifikované jako zločin
těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu,
spočívající v útoku nožem. Obviněný si tedy musel nepochybně být vědom svého
silně impulzivního jednání, přičemž na základě tohoto rozsudku byl dokonce
povinen podrobit se programu psychologického poradenství na zvládání agrese.
18. Popsané učiněné skutkové závěry, tedy nikoli skutkové závěry
modifikované, předložené obviněným v dovolání, pak svědčí o tom, že bylo jeho
záměrem usmrtit poškozeného, a to navíc nikoli pouze situačním (okamžitým), ale
již dříve přijatým, a přistoupil k jeho uskutečnění. Setkání s poškozeným v
domě nebylo náhodné, ale o jeho přítomnosti u K. S. věděl, navíc již dříve
projevoval vůči němu jak verbální, tak i fyzickou agresivitu, spojenou s
výhružkami zabitím. Konflikt iniciativně započal (nelze tedy přesně tvrdit, že
„došlo k potyčce“, jak uváděl v dovolání) a v jeho průběhu užil nůž, kterým
poškozeného opakovaně bodnul, zejména do oblasti krku – není proto možné
přisvědčit obviněnému, pokud namítl, že chtěl poškozeného v podstatě jen
napadnout několika údery rukou („dát pár po držce“), neboť (pouze) tak nečinil,
ani že jen v obraném reflexu máchal rukou s nožem. Napadení pak ukončil
poškozený, který utekl, přičemž obviněný jej ještě, byť krátce, pronásledoval.
Tyto skutkové závěry, jak již bylo řečeno, jsou zcela jednoznačné a navazují
jak na provedené důkazy, tak i na sebe navzájem, ve smyslu geneze jeho
impulsivity, silného hněvu a potřeby pomstít se poškozenému.
19. Pokud jde o právní kvalifikaci, obviněný napadl závěr o naplnění
subjektivní stránky, tedy zavinění, přičemž akceptoval pouze dovození úmyslu ve
vztahu k těžké újmě na zdraví, což mělo vést k užití § 145 tr. zákoníku. Naopak
rozporoval existenci úmyslu usmrtit poškozeného, a to jak existenci tohoto
úmyslu vůbec, tak i jeho kvalifikované formy v podobě rozmyslu jako
kvalifikačního momentu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Přestože, jak již bylo
řečeno, své námitky opíral především o odlišný průběh skutkového děje, a navíc
k problematice rozmyslu, resp. k premeditaci obecně, spíše citoval některé
úvahy z odborné literatury, aniž by předložil konkrétní hmotněprávní argumenty
k absenci rozmyslu v jeho případě, lze mít s jistou mírou tolerance za to, že
podstatou námitek obviněného je v určitém rozsahu i zpochybnění právního
posouzení skutečně učiněných zjištění. Proto Nejvyšší soud doplňuje následující.
20. Především na podkladě skutkových závěrů nepochybně vyplývajících z
provedených důkazů, nikoliv tedy pouze jejich částí nebo jejich modifikovaného
znění, nelze nijak pochybovat o správnosti úvahy soudů obou stupňů, že obviněný
jednal v úmyslu poškozeného usmrtit, konkrétně v úmyslu přímém podle § 15 odst.
1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný zcela cíleně zaútočil na poškozeného, a to
opakovanými bodnutími nožem, do míst, kde i ze zcela laického pohledu může mít
navazující zranění smrtící následek. Související okolnosti předložené obviněným
v dovolání, pokud jimi neměnil učiněná skutková zjištění, tedy zejména že měl
vztek na poškozeného, který mu přebral družku, s níž měl dítě a chtěl udržovat
vztah, resp. že potyčka byla z počátku pouze pěstní a poškozený se v určité
míře bránil, na tom nemohou ničeho změnit.
21. Nejvyšší soud akceptuje i právní kvalifikaci podle § 140 odst. 2 tr.
zákoníku, tedy pokusu o úmyslné usmrcení s rozmyslem (nikoli po předchozím
uvážení, obviněným v dovolání rovněž zmiňovaném). Rozmysl je kvalifikovanou
formou úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na
základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde
o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení coby druhé alternativy
kvalifikačního znaku vymezeného v § 140 odst. 2 tr. zákoníku, je na jedné
straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných
stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná
uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem,
znamená to, že zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného)
jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i
proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné
důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší
forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu
včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je
charakteristické pro premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje
méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním
směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním
rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou a premeditativní. U rozmyslu jde o
racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj
rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného
usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky
jeho naplánování (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1467 až 1468, a dále
rozhodnutí publikované pod č. 49/2013 Sb. rozh. tr).
22. Aplikují-li se naznačené závěry odborné literatury a soudní praxe,
do jisté míry citované obviněným v dovolání, resp. i státním zástupcem ve
vyjádření, na reálně dovozený skutkový stav, je zřejmé, že (jak již bylo výše
řečeno), obviněný dlouhodoběji projevoval svoji nenávist vůči poškozenému a
záměr způsobit mu fatální zranění. Tento svůj postoj opakovaně a poměrně
výslovně vyjadřoval, přičemž tak činil nikoli např. pouze v opilosti v průběhu
finální potyčky, kdyby jeho sebekontrola nad takovými slovními projevy byla
snížená a proto by je bylo nutné od jeho skutečného úmyslu odlišovat jako tzv.
silácká prohlášení (viz státním zástupcem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 1. 2013, sp. zn.. 7 Tdo 40/2013), ale jednal zřetelně uvědoměleji,
opakovaným hledáním osoby, která by takový útok provedla, opakovaným
vyhrožováním apod. Ke kontaktu obou aktérů pak nedošlo náhodně, ale po cíleném
vstupu obviněného do domu, kde se poškozený v daný okamžik nacházel. Náhodou
byl pouze kontakt již u výtahu, který vedl zprvu k obviněným iniciované pěstní
potyčce, nicméně pak vytáhl nůž, kterým poškozeného napadl, a to opakovaně a
posléze ho i pronásledoval. Popsaná zjištění ve svých souvislostech poskytují
dostatečný podklad pro hmotněprávní závěr, že obviněný zvážil za vědomí své
agresivity zamýšlený cíl, jímž bylo odstranění poškozeného jako osoby, která
mu, podle jeho vnímání, ohrozila vztah s družkou, a činil kroky k jeho
realizaci. Rozmysl pak, na rozdíl od předchozího uvážení, nepožaduje detailní
uvážení činu samotného ani prvky jeho naplánování. Je tak zřejmé, že byť ze
strany obviněného nebyl připraven podrobnější plán či proveden sofistikovanější
útok, což na jedné straně vyloučilo posouzení v podobě předchozího uvážení,
tedy premeditaci v užším slova smyslu, současně podstatou skutku nebyla
situační záležitost, v níž by teprve obviněný, tedy až po vzájemném kontaktu u
výtahu nebo dokonce až v průběhu potyčky pojal úmysl poškozeného usmrtit, což,
na straně druhé, posuzovaný skutkový děj odlišilo od útoků jinak podřazovaných
pod § 140 odst. 1 tr. zákoníku.
23. Právní kvalifikaci, byla-li rovněž do jisté omezené míry napadena,
tedy nelze ničeho vytknout, ale je namístě ji shledat správnou a provedenou v
souladu se zákonem.
24. K námitce ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu Nejvyšší soud
nejprve obecně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze
úspěšně uplatnit pouze s odkazem na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo a
obviněný to ani v dovolání netvrdil). Jiná pochybení soudu, spočívající v
nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 trestního
zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného
trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003
Sb. rozh. tr.). Pod žádný dovolací důvod rovněž není možné podřadit tvrzení
obviněného, že v jeho případě byl namístě postup (zřejmě) podle § 58 odst. 1
nebo 6 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020), spočívající v mimořádném
snížení trestu odnětí svobody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4.
2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020).
25. Zásah dovolacího soudu by v daném ohledu, tedy zejména do výměry
trestu, přicházel v úvahu jen zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak
extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími
relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem
proporcionality trestní represe. O takový případ se zde rozhodně nejedná. Soudy
obou stupňů se zabývaly jak souvisejícími polehčujícími a přitěžujícími
okolnostmi, tak i dalšími zákonnými kritérii a svá rozhodnutí i v tomto směru
důkladně odůvodnily. Vzhledem k okolnostem lze pak trest (zejména trest odnětí
svobody) nepochybně považovat za adekvátní (viz odst. 26. odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně a odst. 26. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Nad
rámec tohoto Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný projednávanou trestnou
činnost spáchal ve zkušební době podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí
svobody, a to za trestný čin velmi obdobného (násilného) charakteru. Nejenže se
tedy dopustil speciální recidivy, ale ještě tak učinil v době, kdy měl naopak
prokázat snahu po nápravě, tedy zásadně nelze souhlasit s jeho tvrzením
uvedeným v dovolání, že jinak žije řádným životem. Ani námitky směřující proti
výroku o trestu tak nejsou pod tvrzený dovolací důvod podřaditelné.
26. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že
dovolací argumentace obviněného v části neodpovídá uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v § 265b tr. ř., v části je pod
něj sice podřaditelná, nicméně byla shledána zjevně neopodstatněnou. Proto
Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel