7 Tdo 13/2026

Judikát 7 Tdo 13/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:24.02.2026

Spisová značka:7 Tdo 13/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.13.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Důvody dovolání

Podvod

Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:C

7 Tdo 13/2026-516

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 24. 2. 2026 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Miroslava Kupky proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 3 To 46/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 1/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Miroslava Kupky odmítá. Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2025, č. j. 43 T 1/2025-355, byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 5, § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o náhradě škody.

2. Uvedeného zločinu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, na kterou Nejvyšší soud s ohledem na obsahové zaměření dovolání obviněného ve stručnosti odkazuje.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný, státní zástupce i poškozená. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 9. 2025, č. j. 3 To 46/2025-465, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výrocích o trestu a náhradě škody a v souladu s § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil při nezměněném výroku o vině podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či prokuristy obchodní korporace nebo družstva na pět let a podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o náhradě škody. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž jej směřoval výhradně proti výrokům o trestu a náhradě škody. Odvolacímu soudu vytkl, že při stanovení výše trestu do značné míry vycházel z výše škody, kterou přitom obviněný v průběhu celého řízení rozporoval. Má za to, že vzniklou škodu měl soud hodnotit s ohledem na občanskoprávní předpisy a instituty, k čemuž odkázal na dohodu o narovnání mezi společností Anodius CZ, s. r. o., za kterou jednal jako jednatel, a poškozenou společností.

Touto dohodou o narovnání byla způsobená škoda nahrazena, neboť tím došlo k zániku předmětného závazku a váznou na ní i zajišťovací instituty, a to dohody o přistoupení k dluhu, zástavní právo k podílu na společnosti a splátkový kalendář. Škoda způsobená jeho jednáním zanikla a její výše mu nemůže být přičítána k tíži.

5. Obviněný dále namítl nesprávné hmotněprávní posouzení ohledně uložení povinnosti nahradit škodu, když k tomuto vztahující se rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů. Opětovně poukázal na dohodu o narovnání, v důsledku které škoda zanikla, a dále i na argumentaci soudů prvního a druhého stupně, kterou shledává vadnou. Odvolacímu soudu vytkl, že převzal výši nezaplacené škody z tvrzení poškozené, aniž by její reálnou výši podrobil dalšímu dokazování. Zdůraznil, že působil pouze jako jednatel předmětné společnosti.

Na tuto skutečnost se přitom musí podle jeho názoru nahlížet v rámci civilního pojetí dané otázky, které vychází z majetkového oddělení právnické osoby a fyzických osob, které za ně jednají. Je přesvědčen, že mu bylo uloženo nahradit škodu nad rámec zákonného ručení jednatele za dluhy společnosti a napadený rozsudek je proto v rozporu se zákonem. Z důvodu této zákonné překážky tak podle obviněného nebylo možné rozhodnout podle § 228 tr. ř. K tomu ještě doplnil, že poškozená společnost disponuje notářským zápisem s doložkou přímé vykonatelnosti, přičemž na základě tohoto titulu již došlo k zahájení exekučního řízení, ve kterém je obviněný povinným.

6. Nesouhlasí ani se skutkovými zjištěními týkajícími se polehčujících okolností, neboť jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů. Především zdůraznil, že pečuje o postiženou osobu, tudíž tvrzení odvolacího soudu, že na něm nejsou závislé žádné osoby je v rozporu s důkazy. Zpochybnil i názor soudu, že by šlo o situační řešení reflektující průběh trestního řízení, když o tom nejsou žádné důkazy. Další pochybení obviněný spatřuje v tom, že odvolací soud nepřihlédl při výměře trestu k jiným skutečnostem, které soudu uváděl, a které standardně představují polehčující okolnosti.

Odvolací soud především opomněl zhodnotit okolnosti, které ho k jeho jednání vedly, a dále nepřihlédl ani k jeho maximální snaze o nahrazení škody. V této souvislosti poukázal na své předchozí úspěšné podnikatelské projekty. Nad rámec uvedeného pak obviněný poukázal na to, že nebyl nikdy předtím trestně stíhaný, neměl úmysl ublížit a jednal pouze pod vlivem náročných a stresujících životních okolností a sám se ani neobohatil. Daného jednání lituje, trest odnětí svobody i trest zákazu činnosti přijímá, avšak výrok o náhradě škody považuje za doživotní trest, který nebude nikdy schopen uhradit.

7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a připomněl, že z důvodu prohlášení viny obviněného se výrok o vině nachází mimo jakýkoli dovolací přezkum, a to včetně výše způsobené škody. Námitky obviněného s ohledem na jejich obsah nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř., neboť se jeho výhrady netýkají skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků posuzovaného trestného činu a nesplňují ani další podmínky uplatnění tohoto dovolacího důvodu. Ani námitky obviněného proti nepřiměřenosti trestu nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, když mu byl uložen trest v souladu se zákonem a v zákonné trestní sazbě, takže by nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle písmene i), pokud by ho obviněný namítl.

9. Co se týče dovolacího důvodu podle písmene h), státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného, které se týkají výroku o náhradě škody, lze pod tento dovolací důvod podřadit. K argumentům obviněného se již dostatečně obsáhle vyjádřil odvolací soud. Stran dohody o narovnání přitom akcentoval, že by sice mohla být překážkou k učinění výroku o náhradě škody, avšak protože ji neuzavřel s poškozenou obviněný, nýbrž společnost Anodius CZ, s. r. o., pak deliktní závazkový vztah mezi poškozenou a obviněným nezanikl.

Dále připomněl, že skutečnost, že obviněný při páchání zločinu podvodu jednal na základě výkonu funkce jednatele obchodní společnosti, nemění nic na tom, že to byl on, kdo svým protiprávním jednáním způsobil poškozené společnosti škodu trestným činem podvodu. Proto odvolací soud nepochybil, pokud rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. K tomu zdůraznil, že danému výroku nebrání ani skutečnost, pokud by ke stejnému plnění byla již předtím zavázána právnická osoba, za kterou obviněný jednal, a která dosud nesplnila svůj závazek.

10. Ohledně námitky obviněného k omezenému ručení jednatele státní zástupce připomněl, že závazek nahradit škodu má svůj základ právě v příčinné souvislosti mezi spáchaným zločinem podvodu na straně jedné a škodě způsobené poškozené společnosti na straně druhé, a to ve smyslu obecné deliktní odpovědnosti za újmu. Institut ručení jednatele tak nelze směšovat s otázkou náhrady škody a není proto vyloučena možnost soudu rozhodnout o povinnosti pachatele trestného činu nahradit škodu, kterou svým činem způsobil.

Taktéž konstatoval, že ani skutečnost, že obviněný neměl ze svého jednání majetkový prospěch, není rozhodná pro posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu a nemá ani vliv na výrok o náhradě škody. Dále se stručně vyjádřil i k námitce obviněného týkající se notářského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti s tím, že odkázal na odůvodnění odvolacího soudu a doplnil, že přistoupením k dluhu nevzniká nový závazek, nýbrž se modifikuje závazek stávající. Ani vedení exekučního řízení nepředstavuje překážku rozhodnutí podle § 228 odst. 1 tr.

ř. Co se týče prokázání výše škody, jedná se o námitky ryze procesní, které jsou vně zákonných mezí dovolacích důvodů.

11. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr.

ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu.

Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

14. S poukazem na rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů obviněný namítl, že soudy nesprávně posoudily existenci polehčujících okolností a pochybily i při hodnocení skutkových zjištění týkajících se náhrady škody. Konkrétně soudům vytkl, že nepřihlédly ke skutečnostem důležitým pro rozhodnutí o trestu, např. k péči o zdravotně postiženého, jeho úspěšné podnikatelské minulosti, stejně jako k tomu, že se snaží nahradit způsobenou škodu a k činu se uchýlil v důsledku obtížné situace. Dále podle obviněného soudy neprovedly dostatečné dokazování stran výše nesplacené škody, když měly vycházet primárně jen z tvrzení poškozené. Nejvyšší soud k této dovolací argumentaci konstatuje, že se s obsahovým naplněním uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí.

15. Námitky obviněného, které směřují proti uloženému trestu a kterými obviněný poukazuje na existenci polehčujících okolností, totiž nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Stejně tak tento dovolací důvod nemohou naplnit ani námitky obviněného týkající se posouzení skutkových zjištění stran těchto polehčujících okolností. Tato skutková zjištění totiž nelze posoudit jako určující pro naplnění znaků předmětného zločinu. Je přitom nutné zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr.

zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Je tedy zjevné, že námitky obviněného by nebylo možné podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., i kdyby ho obviněný ve svém dovolání uplatnil.

16. Nad rámec uvedeného přitom Nejvyšší soud doplňuje, že se neztotožnil ani s tvrzením obviněného, že by se soud druhého stupně polehčujícími okolnostmi dostatečně nezabýval. Odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku zevrubně hodnotil polehčující okolnosti v podobě dosavadní trestní bezúhonnosti, lítosti obviněného nad trestnou činností a jeho spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, a to včetně prohlášení o vině. Dále soud hodnotil i komunikaci obviněného s poškozenou a snahu o řešení náhrady škody, stejně jako společenskou angažovanost obviněného a jím akcentovanou péči o postiženou osobu (srov. odst. 38 a násl. rozsudku odvolacího soudu).

Zároveň však odvolací soud přistupoval k těmto skutečnostem dostatečně kritickým způsobem, když posuzoval i možnost jejich částečné účelovosti, přičemž své závěry i přiléhavě odůvodnil. Argumentaci odvolacího soudu tak nelze nic vytknout a Nejvyšší soud se s ní ztotožnil. Navíc je nutno zdůraznit, že s ohledem na dané okolnosti nelze uložený trest odnětí svobody na pět let, tedy trest na samé dolní hranici trestní sazby podle ustanovení § 209 odst. 5 tr. zákoníku, považovat za nepřiměřený ve smyslu zásad pro ukládání trestu.

Pouze na okraj pak lze v této souvislosti poukázat i na určitou vnitřní rozpornost dovolání obviněného, který uplatnil výše uvedené námitky proti výroku o trestu, avšak zároveň výslovně sdělil, že tresty odnětí svobody i zákazu činnosti přijímá.

17. Pokud obviněný dále namítl, že odvolací soud provedl nedostatečné dokazování týkající se výše dosud nesplacené škody, pak ani takto koncipovanou námitku, navíc primárně procesního charakteru, pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Tvrzené nedostatečné zjištění výše dosud nesplacené škody totiž nelze považovat za rozhodné skutkové zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, jak jej ve svém dovolání označil obviněný. Odvolací soud navíc v otázce výše náhrady škody učinil dostatečná skutková zjištění, když doplnil dokazování vyžádáním zprávy poškozené o výši dosud uhrazené části, jakož i předložením dokladů o jednotlivých úhradách poskytnutých obviněným, přičemž svůj postup i řádně odůvodnil (viz odst. 43 a násl. rozsudku odvolacího soudu).

K tomu lze taktéž doplnit, že danou částku sdělila i obhajoba při veřejném zasedání dne 3. 9. 2025. S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud uzavírá, že žádná z obviněným uplatněných námitek není s to dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 19.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

20. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.

21. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

22. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení samotné existence i výše škody, kterou má nahradit. Odvolací soud podle obviněného nesprávně vyhodnotil povahu dohody o narovnání, která měla původně způsobenou škodu nahradit, a která je navíc přímo vykonatelná a váznou na ní další zajišťovací instituty. Původní závazek, který je předmětem trestního řízení, tak měl zaniknout v celém rozsahu. Rovněž namítl, že za dluhy právnické osoby má jakožto jednatel ručit toliko omezeně a soud v trestním řízení není oprávněn mu uložit náhradu škody nad rámec zákonného ručení jednatele za dluhy společnosti.

Uvedené námitky lze se značnou mírou tolerance pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, neboť jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002 či ze dne 6.

12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006).

23. Pokud jde o námitku obviněného, že z důvodu existence dohody o narovnání došlo k zániku jeho povinnosti k náhradě škody, a tudíž nebylo možno rozhodnout výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud ji neshledal důvodnou. Nejprve je namístě připomenout, že existence dohody o narovnání skutečně může být za jistých okolností překážkou k učinění výroku o uložení povinnosti k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř.

Důsledkem uzavření takové dohody je totiž zánik závazku k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, takže těchto nároků se poškozený nemůže domáhat v adhezním řízení. V takovém případě totiž dohoda o narovnání představuje nový závazek, jehož právním důvodem vzniku není náhrada škody způsobená trestným činem nebo vydání bezdůvodného obohacení získaného takovým činem na úkor poškozeného, ale jedná se o smluvní závazek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 75/2013).

To však neplatí v případě dohody o narovnání, na kterou poukazuje obviněný. V nyní projednávané věci došlo dne 9. 6. 2023 k uzavření dohody o narovnání, jejímiž stranami byly poškozená společnost a společnost Anodius CZ, s. r. o. Obviněný nebyl smluvní stranou předmětné dohody o narovnání, nýbrž ji toliko podepsal jako jednatel společnosti Anodius CZ, s. r. o. Protože tedy obviněný nebyl stranou dohody o narovnání, je zjevné, že nemohlo dojít k zániku jeho závazku, resp. nedošlo k zániku povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem ve vztahu k obviněnému.

Pokud pak obviněný dále uzavřel stejného dne dohodu o přistoupení k dluhu ve smyslu ustanovení § 1892 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), pak ani tato skutečnost nemohla výše uvedený závěr změnit. Obviněný totiž nepřistoupil jako smluvní strana k dohodě o narovnání, nýbrž toliko přistoupil k dluhu společnosti Anodius CZ, s. r. o. Podle § 1892 o. z., přistoupením k dluhu nedochází ke změně v osobě dlužníka, ale na dlužnické straně přibývá vedle původního dlužníka další osoba.

Přistoupivší se nestává stranou závazku, pouze je spolu s dlužníkem povinným z dluhu ze závazku vzniklého. Aby se stal stranou závazku, muselo by dojít k dohodě o přistoupení ke smlouvě, jejíž stranou by měl být rovněž původní dlužník, resp. by k přistoupení musel udělit souhlas (srov. GURIČOVÁ, Jana. § 1892 [Přistoupení k dluhu]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání [3. aktualizace]. Praha: C. H. Beck, 2024). Z uvedených důvodů tak existence dohody o narovnání mezi poškozenou společností a společností Anodius CZ, s.

r. o., nebyla překážkou pro učinění výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k obviněnému.

24. Co se týče poukazu obviněného na omezené ručení za dluhy právnické osoby ve smyslu ustanovení § 66 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, pak Nejvyšší soud akcentuje, že ani tento institut není pro otázku výroku o náhradě škody ve věci obviněného jakkoli relevantní. Obviněný totiž institut ručení za dluhy v případě úpadku společnosti nesprávně zaměňuje s obecnou deliktní odpovědností za škodu. Povinnost obviněného k náhradě škody přitom vyplývá z toho, že svým jednáním způsobil poškozené společnosti škodu spácháním zločinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, nikoli pouze z porušení povinností jednatele, kterým by přispěl k úpadku obchodní korporace. Jelikož tedy náhrada škody obviněného vyplývá z jeho obecné deliktní odpovědnosti za újmu způsobenou jeho protiprávním jednáním, nelze dané ustanovení o omezeném ručení za dluhy právnické osoby na jeho případ aplikovat. 25.

Dále je k námitkám obviněného namístě zdůraznit, že ani skutečnost, že by již došlo k zahájení exekučního řízení, není kritériem pro posouzení zákonnosti výroku o náhradě škody a nepředstavuje překážku rozhodnutí podle § 228 odst. 1 tr. ř. Takovou překážkou by mohlo být pouze učinění výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř. v době zákazu vydání rozhodnutí podle § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 7 Tz 55/2024).

Dále Nejvyšší soud doplňuje, že ani skutečnost, že se obviněný sám neobohatil, není relevantní k posouzení povinnosti k náhradě škody. Pro naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, ani pro následné rozhodnutí soudu v adhezním řízení o povinnosti k náhradě škody, totiž není nutné, aby obviněný získal majetkový prospěch sám pro sebe. S ohledem na vše uvedené proto Nejvyšší soud souhrnně posoudil námitky obviněného pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

V. Závěrečné zhodnocení

26. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu