7 Tdo 134/2025-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2025 o dovolání obviněného M. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 3 To 265/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 104 T 137/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 104 T 137/2023, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Těchto trestných činů se obviněný dopustil v podstatě a zjednodušeně tím, že dne 26. 10. 2022 se v prostorách restaurace XY XY na ulici XY XY, XY-XY, dopustil nejdříve přestupkového jednání, při němž za přítomnosti nejméně pěti hostů restaurace začal hlasitě na adresu obsluhující číšnice bezdůvodně v důsledku své podnapilosti pronášet hrubé a urážlivé výroky. Poté byl kolem 21:00 hodin přivolanou hlídkou strážníků Městské policie XY ve služebních stejnokrojích ve složení strážníků A. L. a V. Š. vyzván k prokázání své totožnosti. Obviněný začal v reakci na adresu strážníků pronášet urážlivé výroky a z místa přestupku odcházel, proto byl strážníky opětovně vyzván, aby prokázal svou totožnost a setrval na místě přestupku do jeho vyřešení. Strážníci mu sdělili, že pokud neprokáže svou totožnost, může být předveden na Policii České republiky ke zjištění totožnosti. Obviněný se přesto odmítl podrobit, do strážníka A. L. nejprve strčil ramenem, poté v bezprostřední blízkosti tomuto sdělil „pičo, co to na mě zkoušíš“. Ze strany strážníka A. L. byly následně užity donucovací prostředky v souladu s § 18 odst. 1 písm. a), písm. d) a § 18a zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“), kterým se však obviněný aktivně bránil tím, že zasahujícího strážníka udeřil dvakrát pěstí a následně i kolenem do obličeje. Následně se poškozenému strážníkovi A. L. za součinnosti strážníka V. Š. a další osoby podařilo obviněného znehybnit a přiložit služební pouta. Obviněný tímto fyzickým útokem způsobil poškozenému strážníku A. L. poranění v podobě zhmoždění měkkých tkání hlavy, otřesu mozku, zhmoždění pravého zápěstí s nutností fixace ortézou, zhmoždění nosu, které si vyžádalo okamžité ošetření v NsP Havířov s následnou dobou léčení těchto poranění včetně rehabilitační léčby od 26. 10. 2022 do 13. 1. 2023 a pracovní neschopností, přičemž po dobu zhruba tří týdnů byl A. L. citelně omezen ve svém obvyklém způsobu života bolestivostí obličeje a nosu s nutností užívat tišící prostředky proti bolesti a nemožností výkonu svého povolání.
3. Za tyto trestné činy soud prvního stupně uložil obviněnému úhrnný podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 1 roku se stanovením zkušební doby v délce 2 let; společně s tím soud obviněnému uložil povinnost zaplatit RBP, zdravotní pojišťovně, majetkovou škodu ve výši 16 600 Kč, a Kooperativa pojišťovně, a. s., majetkovou škodu ve výši 65 497 Kč (šlo o náhradu škody odvíjející se od náhrady ztráty výdělku). Druhou zmíněnou poškozenou pak soud odkázal se zbytkem nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 3 To 265/2024, odvolací soud zčásti zrušil prvostupňové rozhodnutí ve výroku o trestu a nově uložil obviněnému úhrnný podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 1 roku se stanovením zkušební doby v délce 1 rok a 6 měsíců.
II. Obsah dovolání a vyjádření k nim
5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Zejména namítl, že poškozený strážník A. L. nepostupoval v mezích své pravomoci, resp. tuto překročil a jednal afektivně a svévolně. Odkázal přitom na vybraná ustanovení správního řádu a zákona o obecní policii, které ať už v obecné rovině řeší podmínky postupu úřední osoby při výkonu své pravomoci, nebo v konkrétní rovině regulují postup strážníka při použití donucovacích prostředků (v této části pak dílem odkázal na obsah svého odvolání); připomněl také, že od příslušníka obecní policie lze požadovat míru sebekontroly a profesionality. V důsledku tohoto překročení pravomoci ze strany poškozeného strážníka pak nejenže tento strážník nepožíval ochrany úřední osoby podle § 127 tr. zákoníku, ale také tato skutečnost umožnila obviněnému se takovému postupu bránit, a to i v mezích institutu nutné obrany jako okolnosti vylučující protiprávnost podle § 29 tr. zákoníku; připomněl povahu donucovacích prostředků, zejména, že byl bit pěstmi do obličeje (odkázal na fotodokumentaci a jeho lékařskou zprávu). Soudy se při tomto hmotněprávním hodnocení měly odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, na kterou obviněný ve svém dovolání odkázal, neboť mj. vycházely z překonaného nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97.
7. Obviněný tak namítl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to ve vztahu k objektivní stránce trestného činu, zejména k předmětu útoku (neboť poškozeného nešlo považovat za úřední osobu, viz shora), ve vztahu k subjektivní stránce a objektu trestného činu. Zvláště stran zavinění obviněný vysvětlil, že nemohl při svém slovním útoku očekávat tento typ reakce ze strany poškozeného strážníka, a při své fyzické obraně cílil na ochranu svého zdraví, nikoli na narušení výkonu úřední činnosti poškozeného strážníka. Nahodilost a neopodstatněnost této reakce vylučovala také příčinnou souvislost. Celá událost totiž měla dvě roviny, a to jeho nevhodné chování a odmítání podrobit se výzvě strážníků, což mělo jen přestupkový charakter, a dále jeho obranu proti napadení ze strany strážníků, ochranu života a zdraví; skutek se totiž stal jinak, než je uvedeno v jeho popisu, protože A. L. ho v afektu povalil na zem a bil pěstí do obličeje.
8. Dále obviněný tvrdil, že popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině neodpovídá skutečnému skutkovému ději. Zákrok strážníka totiž nenavazoval na odmítnutí spolupráce ze strany obviněného nebo na kontakt jeho ramene s tělem strážníka, ale až na jeho slovní vulgární vyjádření, které strážníka vyprovokovalo a uvedlo v afekt. Odkázal na poznatky vyplývající z audiovizuálního záznamu skutku a rozpor jejich obsahu se skutkovým zjištěním o tom, že poškozený strážník obviněného nenapadl, pouze se mu snažil přiložit pouta, stejně jako se závěrem o tom, že obviněný udeřil poškozeného kolenem do obličeje a že se mu (strážníkovi) snažil pomoct druhý strážník svědek V. Š.
9. Rovněž obviněný zpochybnil závěry adhezního řízení, resp. přiznanou výši nároku na náhradu škody spočívající ve ztrátě výdělku. Poukázal na to, že podle lékařské zprávy se mělo zranění poškozeného strážníka zahojit nejdéle do 17. 11. 2022, přičemž však jeho pracovní neschopnost trvala až do 13. 1. 2023; pokud soudy bez odůvodnění přiznaly škodu za celé toto období, pak pochybily.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil prvostupňové i odvolací rozhodnutí, stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, pokud by vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a aby sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, příp. aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnil. Pokud jde o námitky do skutkového zjištění, ty jsou podle státního zástupce zcela obecné a nekonkrétní, přičemž obviněný se spíše jen snaží ospravedlnit své jednání; v této části jeho dovolání neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Pokud jde o námitky hmotněprávní, státní zástupce se především podrobně zabýval analýzou judikatury k mezím výkonu pravomoci úřední osoby, a to i ve vztahu této problematiky k případné trestní odpovědnosti pachatele. Přitom státní zástupce jednak uvedl, že nález Ústavního soudu, ze kterého soudy prvního a druhého stupně vycházely, nebyl překonán, jak namítl obviněný, a také zjistil, že některé ze soudních rozhodnutí, na které obviněný odkazoval, neexistují (nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
12. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.
13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
15. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž svoji argumentaci blíže pod ten který z nich nepodřazoval a do jisté míry procesní a hmotněprávní problematiku směšoval.
i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, na kterou také odkázal obviněný v dovolání, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily.
17. Pod uplatněný dovolací důvod byly podřaditelné námitky zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů, zejména poznatků plynoucích z audiovizuálního záznamu, a skutkovým zjištěním o průběhu skutku, především pokud jde o úder kolenem, a to však pouze potud, pokud obviněný pouze nepolemizoval s hodnocením důkazů. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.
18. K tomu Nejvyšší soud zejména konstatuje, že skutkové závěry soudů činných dříve ve věci jsou opřeny právě o audiovizuální záznamy z kamer strážníků a o shodně vyznívající výpovědi svědků – hostů restaurace a obsluhujícího personálu, z nichž je průběh celého děje zřejmý. V případě výslovně zpochybněného skutkového zjištění o úderu kolenem Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že je soud prvního stupně učinil na podkladě výpovědí poškozeného a svědků V. Š. a M. H. (srov. bod 19 prvostupňového rozhodnutí). Toto skutkové zjištění nevyplývalo z žádného audiovizuálního záznamu, avšak proto, že žádný ze záznamů tento moment útoku obviněného zřetelně nezachytil. Provedení úderu proto není nijak vyvráceno, neboť v logické rovině absence důkazu neznamená existenci protidůkazu. Předmětné dílčí skutkové zjištění tudíž není v žádném, natož extrémním rozporu s obsahem audiovizuálních záznamů, jak namítl obviněný, a jeho tvrzení je zjevně neopodstatněné.
19. Rovněž je zřejmé, že se soudy zaobíraly povahou donucovacích prostředků a učinily je nejen předmětem dokazování (srovnej dotazování svědků v bodech 6 a násl. prvostupňového rozhodnutí), ale i souvisejících hmotněprávních otázek (viz bod 18 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 17 odvolacího rozhodnutí), na které sám obviněný ve svém dovolání poukazuje. Je dále třeba rozlišovat skutek od jeho popisu (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 8 Tdo 563/2023), neboť ačkoli soudy konkrétní podobu donucovacích prostředků nepromítly do popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině, neznamená to, že by skutková zjištění o této okolnosti neučinily. Nakonec z rozhodnutí soudů je zřejmé, že se podobou zákroku zabývaly a posuzovaly i jeho zákonnost (viz shora citované body rozhodnutí). Popis skutku ale nemusí obsahovat veškerá skutková zjištění týkající se skutku, ale jen ta skutková zjištění, která vyloučí záměnu s jiným skutkem a která jsou rozhodná pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu (§ 120 odst. 3 tr. ř.).
20. Pod uplatněný dovolací důvod pak nebyla podřaditelná námitka o skutkovém zjištění, podle něhož strážníkovi pomáhaly při zákroku další osoby, neboť to není významné z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty, jak předpokládá § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Rovněž se se zmíněným dovolacím důvodem míjela argumentace proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nešlo-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
23. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
24. Pod tento uplatněný důvod bylo možné podřadit jednak námitku neoprávněnosti zásahu poškozeného strážníka, resp. námitku naplnění znaku předmětu útoku, stejně jako další a v tomto související námitky zpochybňující naplnění znaků trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 odst. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, i související námitku, podle které obviněný jednal v nutné obraně. Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Nicméně zde Nejvyšší soud na okraj dodává, že vycházel (aniž by to něco na závěrech měnilo) z tvrzení uplatněných přímo v dovolání, a nikoli za užití odkazu obviněného na dříve podané odvolání (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
25. Pokud jde o hodnocení oprávněnosti zásahu poškozeného strážníka, resp. o zákonnost jeho zákroku a limity výkonu jeho pravomoci, této otázce se soud prvního stupně ve svém odůvodnění důsledně věnoval, přičemž v daném směru také vedl dokazování zejména výslechem poškozeného strážníka. Soud nejdříve vysvětlil, že obviněný byl opakovaně vyzván, a to se slovy „jménem zákona“, aby prokázal svou totožnost, byl poučen nejen o tom, že může být předveden, ale také že vůči němu mohou být použity donucovací prostředky. Přesto obviněný opakovaně odmítl spolupracovat. Jeho další chování pak naznačovalo připravenost k útoku, zejména pokud jde o jeho vulgární chování a narušení blízké fyzické sféry strážníka, byť to může být posouzení do značné míry subjektivní, k čemuž poškozený strážník uvedl – a soud toto vysvětlení přijal – že použití donucovacích prostředků je velmi individuální a nedá se přesně naplánovat, neboť záleží na druhé osobě a jejím chování. Strážník tedy jednal po opakované výzvě a poučení o následcích jejího nevyslechnutí (viz bod 18 prvostupňového rozhodnutí). Odvolací soud zmíněnou připravenost k útoku ze strany obviněného více rozvedl, když vysvětlil, že již v průběhu zjišťování totožnosti obviněný zaujal bojový postoj za současného pronášení slov „Co je, co je?“, následně do poškozeného strčil ramenem a snažil se odejít, pronášel další vulgární výroky a přiblížil se k poškozenému do jeho tělesné blízkosti (bod 17 odvolacího rozhodnutí). K tomu odvolací soud připojil, že jednání strážníků bylo trpělivé, tito opakovaně požadovali součinnost a nelze u nich shledat žádné šikanózní jednání (viz bod 14 odvolacího rozhodnutí).
26. Soud prvního stupně zhodnotil, že případné (potencionální) pochybení strážníka tak zůstalo pouze v rovině taktiky a profesionality zásahu, nikoli v rovině zákonnosti a oprávněnosti (bod 18 prvostupňového rozhodnutí). I odvolací soud na tuto adresu uvedl, že jednání poškozeného strážníka lze hodnotit sice jako překvapivé (byť Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že obviněný byl o možnosti použití donucovacích prostředků podle skutkových zjištění poučen, a tedy stran překvapivosti postupu lze s odvolacím soudem do jisté míry polemizovat) a sporné z pohledu taktiky zásahu, nicméně nejednalo se o zásah protiprávní, resp. jinak vybočující z mezí jeho pravomoci (bod 17 odvolacího rozhodnutí).
27. S tímto hodnocením, které učinily soudy prvního a druhého stupně, se Nejvyšší soud bez vážnějších výhrad ztotožňuje. Jak vyplynulo ze skutkových zjištění, zasahující policisté (včetně poškozeného strážníka) obviněného řádně vyzvali podle § 18 odst. 3 zákona o obecní policii. Tyto výzvy nebyly úspěšné, a poškozený policista proto ve smyslu § 18 odst. 4, 5 zákona o obecní policii vyhodnotil jako vhodné použití donucovacích prostředků, přičemž, pokud jde o jejich typy a povahu, zhodnotil konkrétní situaci a jednání obviněného v době skutku, jeho vulgaritu, podnapilost, agresivitu a neochotu spolupracovat a podvolit se řádným a oprávněným výzvám zasahujících policistů, jinak řečeno zjevné odhodlání jít s nimi do střetu. Právě na podkladě těchto okolností a četných předcházejících výzev a poučení je zřejmé, že poškozený strážník nepřekročil zásady přiměřenosti a zdrženlivosti (§ 6 odst. 1 zákona o obecní policii). Je nutné vyzdvihnout, že poškozený strážník plnil v souladu se zásadou iniciativy (§ 7 odst. 1 zákona o obecní policii) svou povinnost zásahu vůči obviněnému, který se v době skutku dopouštěl přestupkového jednání, byl vulgární a potencionálně nebezpečný, čemuž odpovídala jeho agresivita vůči strážníkům, navíc podnapilý a v tomto přirozeně nevyzpytatelný, čemuž odpovídalo jeho hrubé chování. K tomu je vhodné i připomenout, že zákon o obecní policii ukládá zasahujícím policistům jistou míru diskrece, neboť pouze oni jsou schopni nejlépe vyhodnotit konkrétní situaci, přičemž poškozený strážník z této diskrece svévolně nevybočil. Jakkoli totiž zákon o obecní policii směřuje předmětem své regulace i k ochraně práv osob, vůči kterým jednají orgány veřejné moci, resp. úřední osoby, nadále je obsah této regulace nutné poměřovat s veřejným zájmem na efektivní zásah státu vůči protiprávnímu jednání a jeho původcům, stejně jako s hodnotovou odpovědností osob za následky svého jednání, a to včetně následku spočívajícího v zákonném zakročení orgánů veřejné moci.
28. Nejvyšší soud dodává, že celý děj nelze pro potřeby právního posouzení rozdělit na dvě samostatné fáze (roviny), jak to tvrdil obviněný v dovolání, totiž na pouhou přestupkovou část zakončenou jeho nepodrobením se výzvě strážníků, a navazující v podobě (údajné) obrany svého života a zdraví (viz zde i konečná skutková zjištění, poněkud odlišná od tvrzení obviněného), kterou údajně neinicioval. Strážníci samozřejmě nemohli po projevu odporu obviněného k jejich výzvám zásah ukončit, popř. nechat obviněného svévolně odejít, ale v konečném důsledku museli přistoupit k použití donucovacích prostředků, právě pro prvotní a trvající agresivitu a odpor obviněného – tedy jde o jeden ucelený, obviněným iniciovaný skutkový děj. Navíc zjevnou snahou strážníků bylo řešit s obviněným jeho urážlivé a vulgární vystupování, tudíž tvrzení o obraně vlastního života ze strany obviněného je poněkud mimo přijatelně logické úvahy.
29. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
30. Uvedený závěr o zákonnosti postupu poškozeného strážníka pak má následující kvalifikační důsledky související s dovolací argumentací.
31. Za prvé, vzhledem k zákonnosti výkonu pravomoci byl poškozený v době skutku chráněn jako úřední osoba ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, neboť plnil úkoly státu a používal při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 629/2012).
32. Za druhé, protože násilné jednání obviněného mířilo proti úřední osobě při výkonu její pravomoci, resp. pro tento výkon a vzhledem k zákonnosti tohoto výkonu, byl narušen individuální objekt trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 tr. zákoníku, kterým je společenský zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti (srov. ŠÁMAL, P., RIZMAN, S., RICHTER, M. § 325. In: ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4088).
33. Za třetí, zákonná perfekce postupu zasahujících policistů vylučuje, aby obviněný proti použití donucovacích prostředků jednal v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku, neboť poškozený zákonným způsobem vykonával svá práva a povinnosti (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 55/1977 a č. 47/1980 Sb. rozh. tr.).
34. K tomu lze navíc připojit nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97, uveřejněný pod č. 1/1998 Sb. n. a u., podle něhož, i pokud se snad osoba, vůči které zasahuje orgán veřejné moci, podle svého soukromého názoru domnívá, že jí je tímto postupem zasaženo do práv, má povinnost uposlechnout výzev a strpět jednání těchto orgánů, přičemž bránit se nemůže svévolným a svépomocným odporem, ale jiným, a především zákonem stanoveným způsobem. Tento právní závěr je přitom stále aktuální, resp. nebyl překonán, jak ve svém dovolání namítá obviněný, a Ústavní soud z něj nadále ve své judikatuře vychází (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 2593/23); je přitom třeba dodat, že popsaný závěr nijak nevylučuje, že by výkon pravomoci mohl vybočovat z rovin formální nebo materiální správnosti (k tomuto rozlišení viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, uveřejněný pod č. 30/2010 Sb. n. a u.), ovšem – a to je jeho podstata – toto hodnocení spadá do rámce k tomu určených mechanismů stanovených právním řádem, zásadně však nikoli do sféry hodnocení soukromé osoby, vůči které výkon pravomoci směřuje. Je pak zásadně odlišnou situací, pokud by úřední osoba realizovala zcela svévolný postup, k němuž by vůbec nebyla oprávněna (v dovolání zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 629/2012).
35. I v těchto směrech proto byly námitky obviněného zjevně neopodstatněné.
36. Pokud jde o argumentaci týkající se zavinění obviněného, tedy naplnění subjektivní stránky trestného činu, Nejvyšší soud uvádí, že nelze přijmout obhajobu, podle které obviněný nemohl předpokládat, že odmítne-li spolupracovat a bude vulgární vůči zasahujícím strážníkům, že tito přistoupí k zásahu donucovacími prostředky. Především totiž je třeba upozornit na skutková zjištění, podle kterých byl obviněný o této možnosti poučen, navíc na podkladě těchto zjištění se obviněný vůči zasahujícím policistům dopustil více jednání než pouze slovních vulgarit, čemuž se Nejvyšší soud věnoval shora.
37. K tomu je třeba zdůraznit jistou logickou nesrovnalost této obhajoby, neboť to, zda obviněný skutečně očekával takový postup policie nebo ne, v podstatě nesouvisí s otázkou zavinění k tomu jeho jednání, které následovalo po zahájení tohoto postupu ze strany zasahujících policistů a které bylo (teprve až v této míře) trestněprávně relevantní.
38. V této relevantní části pak lze u obviněného kvalifikovat zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť vzhledem k předchozímu poučení o možnosti použití donucovacích prostředků a k vlastnímu neuposlechnutí těchto výzev obviněný musel vědět, že zásah poškozeného policisty představuje ohlašovaný výkon jeho pravomoci. Pokud tomuto zásahu obviněný aktivně a za použití násilí vzdoroval, pak musel vědět, že takovým jednáním na tento výkon působí; pokud pak jde o kvalifikovaný následek podle § 325 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, obviněný v případě svého jednání musel být přinejmenším srozuměn s tím, že pokud bude fyzicky útočit na tělo zasahujícího policisty, pak mu může ublížit na zdraví, a lze tedy kvalifikovat zavinění přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Požadavky naplnění subjektivní stránky na tento trestný čin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tak byly naplněny (k tomu ještě viz níže).
39. Nejvyšší soud dodává (s odkazem na bod 22 rozsudku soudu prvního stupně a s ohledem na poněkud obecnější závěry v bodu 24 rozsudku soudu druhého stupně), že v případě trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se k naplnění znaků skutkové podstaty vyžaduje, aby byl u pachatele přítomen tzv. druhý úmysl, který přesahuje objektivní stránku (dolus coloratus), který vzhledem k formulaci skutkové podstaty musí být dán v podobě úmyslu přímého (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 148/2017). Obviněný přitom skutečně jednal v rámci znaků celé základní skutkové podstaty v přímém úmyslu. Pokud jde o kvalifikovaný následek podle § 325 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, k jeho naplnění může obviněný jednat i ve formě nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku].
40. Na okraj lze pak zmínit, že stran právní kvalifikace skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku žádná argumentace vznesena nebyla.
41. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.
42. Pod uplatněný dovolací důvod byla také podřaditelná námitka chybného hmotněprávního posouzení v adhezním řízení, resp. při stanovení nároku na náhradu škody (náhrady vyplacené náhrady na výdělku). I tato námitka je zjevně neopodstatněná.
43. K této námitce Nejvyšší soud jen stručně připomíná bod 27 odvolacího rozhodnutí, v němž se odvolací soud s touto námitkou v celé šíři vypořádal a vysvětlil, že doba pracovní neschopnosti (jež je jinak ve zjevné příčinné souvislosti s jednáním obviněného) v sobě nemusí obsahovat jen samotnou léčbu, ale i rehabilitaci, která vzhledem ke zraněním poškozeného a k povaze jeho zaměstnání nebyla v této věci nijak nepřiměřeně dlouhá. S tímto odůvodněním se Nejvyšší soud ztotožňuje, je zcela logické a obviněný ho nijak ve svém dovolání nevyvrací.
44. Ani v naposled uvedeném rozsahu nebylo možné argumentaci obviněného přisvědčit.
45. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn.
IV. Závěr
46. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
47. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 3. 2025
JUDr. Radek Doležel předseda senátu