8 Tdo 148/2017-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2017 o dovolání
obviněného R. Š. (v jiné trestní věci), proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 7 To 236/2015, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 1 T 20/2014,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Š.
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 1
T 20/2014, byl obviněný R. Š. uznán vinným pod bodem 1) přečinem výtržnictví
podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2) zločinem násilí
proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,
kterých se dopustil skutky popsanými tak, že
ad 1) dne 22. 12. 2013 v době okolo 21.00 hod. ve vinárně Luna na M. n. v Ú.,
napadl poškozeného A. Z., tak, že na něj skočil, povalil na zem a mlátil ho
pěstmi do hlavy a kopanci do různých částí těla, v důsledku čehož způsobil
poškozenému tržnou ránu pod pravým okem a zranění pravého kolena,
a uvedeného jednání se dopustil, ačkoli byl odsouzen za trestný čin výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. rozsudkem Okresního soudu v
Litoměřicích ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 5 T 28/2008, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 7 To 573/2011, k
trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen
na zkušební dobu do 5. 6. 2014 a k peněžitému trestu ve výši 20.000 Kč,
2) dne 24. 2. 2014 okolo 23.10 hod. v podnapilém stavu na M. n. v Ú. nejprve
slovně napadal policisty Policie České republiky, Obvodní oddělení Litoměřice,
policejní stanice Ú., pprap. P. H., prap. L. P., kteří byli ve službě ve
služebním stejnokroji tzv. „čerňákách“ a řádně označeni, a rovněž i policisty
Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního
odboru Litoměřice, por. Bc. P. P. a nprap. P. V., kteří obviněnému řádně
prokázali svou příslušnost k Policii České republiky služebním průkazem, tak,
že jim vulgárně nadával výrazy „čuráci a mrdky“ a vyhrožoval tím, že je všechny
„sundá“ a por. Bc. P. P. „ukopne hlavu, i když je policajt“, načež přistoupil k
por. Bc. P. P. a s nadávkami a slovy „já tě zabiju“ jej nejméně dvakrát
zatlačil sevřenými pěstmi do hrudi a tlakem ho odstrčil, ale policista neupadl.
Po opakovaných výzvách „Jménem zákona“, aby svého jednání zanechal, se obviněný
dal na útěk do ulice 1. Máje, kde bydlí, a vešel do domu a zamkl. Když
policisté P. H. a L. P. odcházeli z ulice M. v domnění, že jednání obviněného
skončilo, tak obviněný vyběhl znovu z domu ven, běžel proti policistům s
napřaženýma rukama nad hlavou, ve kterých držel tyč (později zjištěnou násadu
od smetáku), přičemž na policisty křičel, že je rozseká. Ti ho na svou obranu
včas zpacifikovali za užití donucovacích prostředků, hmatů a chvatů, a na místě
zadrželi podle § 76 odst. 1 tr. ř., přitom ke zranění policistů a škodě na
majetku nedošlo.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný R. Š. odsouzen podle § 325 odst. 2
tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 19.
4. 2016, sp. zn. 7 To 236/2015, odvolání obviněného podané proti shora
citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal,
že soudy závěry o jeho vině založily na extrémním nesouladu, a proto
přezkoumávaná rozhodnutí spočívají na nesprávném právní posouzení skutků,
jimiž byl pod body 1) a 2) uznán vinným. Nesprávné hmotněprávní posouzení, na
které obviněný poukázal, shledal v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními a
vytýkal i nesoulad popsaných skutkových zjištění a provedených důkazů. Obviněný
za příčinu extrémního nesouladu považoval porušení základních lidských práv a
svobod ve vztahu k řádnému a spravedlivému procesu ve smyslu článku 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a též i konkrétně
citovaných článků 1 odst. 1, 2, 3; článku 3; 4; 10 odst. 1; 95 odst. 1; 96
odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), a článků 1, 2, 8, 36, 37,
39 a 40 odst. 2 Listiny, a článků 5 odst. 1 písm. a); článku 6 odst. 1, 2 a
článku 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále § 1
odst. 1, § 2 odst. 2, 4, 5, 6, § 89 odst. 3, § 101 odst. 3 a § 125 odst. 1 tr.
ř. a § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zákoníku, jimiž se podle jeho názoru soudy nižších stupňů v daném trestním
řízení proti němu vedeném neřídily.
5. V důsledku uvedených porušení obviněný výroku o vině pod bodem 2)
vytkl, že soudy dostatečně neobjasnily, která verze popisu události je
pravdivá, zda policistů nebo jeho, když Policie České republiky ani soudy
neprojevily vůli ztotožnit a předvolat nestranné svědky. Nebylo rovněž
zjištěno, jak probíhal incident u kostela, ani následném pokračování situace
cestou k jeho bydlišti a u místa bydliště, ani jaké ústní výhrůžky vůči
policistům činil a zda je bylo možné s ohledem na jeho ovlivnění alkoholem brát
vážně, zda se chopil koštěte za účelem své obrany nebo útoku, jak a kdy vznikla
jeho zranění, a do jaké míry u něj zjištěná hladina 2.82 g/kg alkoholu v krvi
ovlivnila jeho jednání, zda jsou učiněné výpovědi věrohodné či nikoli.
6. Za nedostatek obviněný označil, že vůči němu nebyla respektována
zásada presumpce neviny, rozhodnuto bylo v jeho neprospěch s ohledem na jeho
dřívější odsouzení a rovněž na to, že poškozenými byli policisté. Byly tak
upřednostňovány důkazy svědčící v jeho neprospěch, zatímco ty, které mohly
svědčit v jeho prospěch, vyhledány nebyly a návrhy na jejich provedení soudy
zamítaly. Obviněný rovněž vytkl, že soudy nezdůvodnily, proč výpovědi všech
čtyř policistů považovaly za věrohodné, když proti jejich tvrzení stojí jeho
odlišná výpověď, a pominuly, že se jednalo o kolegy, kteří se mezi sebou
navzájem velmi dobře znali. Nezkoumaly jejich nezainteresovanost a nestrannost
a přehlížely rozpory v nejen v jejich výpovědích, ale i dalších svědků, a
nezvážily, že na náměstí v nočních klidných hodinách by vše bylo slyšet.
7. Podle obviněného soudy pochybily i v tom, že se nezabývaly otázkou,
jak a kdy vznikla jeho zranění popsaná v lékařské zprávě MUDr. E. V. ze dne 28.
2. 2014, doplněná fotodokumentací, a že odvolací soud odmítl jeho návrh na
doplnění dokazování jednak přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví
soudní lékařství, za účelem objasnění, jakým způsobem u něj mohla uvedená
zranění vzniknout, zda se tak stalo jednáním policistů, jednak výslechem
svědkyně K. N., která měla vidět incident popsaný pod bodem 2).
8. Výhrady obviněného směřovaly i proti závěru soudů, že užil násilí v
úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a že předmětné plastové koště
použil jako zbraň vůči policistům s úmyslem na ně zaútočit pro výkon jejich
pravomoci. S tímto závěrem se obviněný neztotožnil proto, že podle znaleckého
posudku MUDr. Kláry Semerádové, Ph.D., byla jeho schopnost ovládat své jednání
podstatnou měrou narušena.
9. Ohledně skutku pod bodem 2) obviněný shrnul, že soudy obou stupňů
odmítly náležitě zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností,
spokojily se s nedostatečným prokázáním viny obviněného, důkazy nehodnotily
podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Závěry v napadených
rozhodnutích ani logicky a přesvědčivě nevysvětlily, když navíc odmítly provést
obviněným navržené důkazy svědčící v jeho prospěch.
10. Ke skutku popsanému pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně
obviněný namítal, že nebylo prokázáno, že by do poškozeného A. Z. kopal, neboť
podle výsledků provedeného dokazování tento poškozený nevypovídal zcela
pravdivě. Soudy obviněného uznaly nesprávně vinným přečinem, aniž by braly do
úvahy jeho částečné doznání, které s ostatními okolnostmi svědčícími v jeho
prospěch měly vyhodnotit tak, že šlo o přestupek, a nikoli trestný čin.
11. Ze všech uvedených důvodů obviněný proti výroku o vině namítl, že
nebylo prokázáno, že by naplnil skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §
358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinu násilí proti úřední osobě
podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
12. Obviněný brojil i proti výroku o trestu, a to zejména s ohledem na
okolnosti, za nichž mělo dojít ke spáchání předmětných skutků. Při absenci
jakýchkoli zranění policistů, jakož i pro pochybnosti o přesvědčivosti důkazů
svědčících v neprospěch obviněného zejména u skutku pod bodem 2), považoval
uložený trest za nepřiměřeně přísný.
13. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené
rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
14. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v
opise doručeno dne 6. 1. 2017 k vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř.,
prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že
po seznámení se s jeho obsahem i obsahem napadených rozhodnutí se k němu nebude
věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále
zkoumal, zda dovolání obsahuje takové výhrady, které naplňují označený dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože dovolání, jakožto mimořádný
opravný prostředek, je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody, a proto jen
na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z nich mohou být napadená
rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním
vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního
posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to,
že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým
byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006,
sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).
17. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné
nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace)
skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění
vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže
rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne
29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4.
2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
18. Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu
Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního,
příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn.
I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003,
sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31
SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
Tato zákonná podmínka je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně
obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí,
a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze
vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu
zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující
některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v
napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v
dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou
dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném
rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní
pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
19. Uvedené zásady jsou však limitovány případy, kdy dovolatel namítá
porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v tehdy je na
základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího
soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není
dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém
případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou
zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením
věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a
nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a
pravidel, podle kterých mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém
případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9.
2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je
zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické
rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech,
opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne
20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp.
zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněného
20. Nejvyšší soud s ohledem na takto vymezená hlediska posuzoval, zda
dovolání obviněného opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. a směřující proti výroku o vině, jímž vytýkal ve vztahu ke skutku pod bodem
2) nesprávná skutková zjištění, nevěrohodnost slyšených svědků, neprovedení
všech navržených důkazů, nebo u skutku pod bodem 1) uváděl, že do poškozeného
nekopal, a proto se nemělo jednat o trestný čin, ale jen o přestupek, je
učiněno v souladu s tímto označeným důvodem. V této části obviněný označený
dovolací důvod nenaplnil, protože zásadně brojil proti skutkovým závěrům,
eventuálně na základě vlastních tvrzení dovozoval skutkové okolnosti odlišné od
těch, k nimž na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy dospěly, a na
jejich podkladě tvrdil, že je použitá právní kvalifikace nesprávná, a to jak u
skutku pod bodem 1), tak i 2). I přesto, že jsou tyto výhrady uplatněny mimo
zákonné vymezení uvedeného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud nad jeho rámec, v
intencích judikatury Ústavního soudu posuzoval, zda v procesních postupech byla
dodržena pravidla spravedlivého procesu.
a) K námitkám proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu
21. Ke skutku pod bodem 1) obviněný vytýkal, že nebylo prokázáno, že by
poškozeného A. Z. kopal, a že tento poškozený nevypovídal zcela pravdivě.
Vzhledem k těmto námitkám se obviněný domáhal, aby uvedený čin byl posouzen
jako přestupek.
22. K tomuto požadavku, jak již bylo výše naznačeno, je třeba uvést, že
jde prvotně o výhrady založené na jiných skutkových okolnostech, protože podle
popsaných zjištění vzal soud prvního stupně za prokázané, že obviněný „fyzicky
napadl poškozeného A. Z. tak, že na něj skočil, povalil na zem a mlátil ho
pěstmi do hlavy a kopanci do různých částí těla…“. Dovolatelovo tvrzení o tom,
že poškozeného nekopal, s uvedeným skutkovým stavem nekoresponduje, a nemůže se
proto o ně opírat žádný právní závěr, neboť pouze soudem vymezený skutek mohl
být obviněným brán do úvahy pro výhrady proti právní kvalifikaci na něm
vystavěné. Obviněný však svými námitkami tato skutková zjištění zpochybnil,
protože kopání popíral, ačkoli další ve výroku o vině uvedené jednání doznal.
23. Nejvyšší soud přitom z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zjistil, že
soudy uvedené skutkové závěry učinily na podkladě dokazování provedeného v
rozsahu dostatečném pro řádné, spolehlivé a úplné objasnění skutkového stavu, o
němž nejsou důvodné pochybnosti.
24. Vedle částečného doznání obviněného a výpovědi samotného poškozeného
vycházely soudy pro skutkové závěry zejména ze svědectví I. P. a L. P., které
byly incidentu v baru osobně přítomny a jeho průběh popsaly v zásadě shodně
jako poškozený, s výjimkou kopání nohou do těla poškozeného, jež však, jak
vysvětlil k obdobným výhradám obviněného soud druhého stupně v odůvodnění svého
usnesení, nemusely tyto svědkyně postřehnout. Zjištěná a popsaná zranění
poškozeného přitom s průběhem skutku korespondují a byla doložena též lékařskou
zprávou z ošetření poškozeného dne 22. 12. 2013 a rovněž odborným vyjádřením
MUDr. P. V. ze dne 17. 3. 2014. Protože soudy dospěly k závěru, že výpovědi
poškozeného se z valné části shodují s výpověďmi obou svědkyň, vyhodnotily
výpověď poškozeného jako věrohodnou, bez zjevné snahy obviněnému jakkoli
uškodit. V návaznosti na to odvolací soud nevyhověl návrhu obviněného na
zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, neboť tento důkaz pokládal
s ohledem na výsledky dosavadního dokazování za nadbytečný (viz strany 3 až 6
rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 až 4 usnesení odvolacího soudu).
25. Při závěru o správnosti skutkových zjištění v bodě 1) lze jen pro
úplnost k požadavku obviněného na to, aby v jím spáchaném činu byl spatřován
přestupek, uvést, že jde o požadavek, kterému nebylo možné vyhovět, protože
soudy škodlivost činu, jejž obviněný spáchal, posuzovaly mimo jiné i z hlediska
zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a při
respektu k ní správně posoudily, že jde o jednání, které se vyznačuje vyšší
mírou škodlivosti předpokládanou u přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2
písm. a) tr. zákoníku. Tento přečin spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na
místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že
napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým
způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního
utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, a spáchá takový čin opětovně.
26. V posuzované věci obviněný na poškozeného útočil fyzicky různými
mechanizmy, když na něj „skočil, povalil na zem, mlátil pěstmi do hlavy a
kopanci do různých částí těla“. Tento jeho čin byl tedy veden poměrně velkou
intenzitou, což je okolnost významná pro stanovení jeho škodlivosti, která se
projevila i tím, že tyto útoky měly nepříznivý dopad na zdraví poškozeného,
jenž utrpěl újmu na zdraví v podobě tržné rány pod pravým okem a zranění
pravého kolena, byť nikoliv v rozsahu, jak je chápán ustanovením § 146 odst. 1
tr. zákoníku. Ačkoli následky u poškozeného nedosáhly újmy na zdraví ve smyslu
§ 122 odst. 1 tr. zákoníku o ublížení na zdraví [srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1449/2015 (uveřejněné pod č. 27/2016
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], přesto jej v běžném způsobu života
na krátkou dobu ovlivnily. Za podstatné je třeba považovat i to, že obviněný
uvedeným činem naplnil i kvalifikační znak podle § 358 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku, protože se tohoto činu dopustil opětovně, neboť pro obdobný čin byl
již v minulosti odsouzen, což je okolnost, která škodlivost činu též zvyšuje.
27. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud přisvědčil závěrům soudů obou
stupňů, jestliže v činu pod bodem 1) shledaly po všech stánkách naplněné znaky
přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
28. Vůči skutku pod bodem 2) obviněný v rozporu s citovaným dovolacím
důvodem namítal rovněž v návaznosti na nevěrohodnost slyšených svědků a
neprovedení všech navržených důkazů nesprávnost učiněných skutkových zjištění.
I v tomto případě obviněný primárně zpochybňoval věrohodnost výpovědí dotčených
policistů a prosazoval svoji vlastní výpověď, anebo brojil proti přehlížení,
zamítání či opomíjení důkazů navržených obhajobou, zejména výslechu svědkyně K.
N. a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství či se
domáhal aplikace principu presumpce neviny a in dubio pro reo, anebo poukazoval
na extrémní nesoulad.
29. Přestože takto formulované námitky vůči skutku v bodě 2) výroku o
vině odsuzujícího rozsudku směřují zejména proti procesním postupům stanoveným
v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., Nejvyšší soud se zřetelem na vyloučení vad, které by
se mohly dotýkat spravedlivého procesu, připomíná, že zejména soud prvního
stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném k řádnému a spolehlivému
objasnění všech skutkových okolností. Za tím účelem vyslechl vedle obviněného,
u nějž konfrontoval a pečlivě posuzoval jeho výpovědi učiněné v přípravném
řízení a posléze v řízení před soudem, především poškozené policisty P. H., L.
P., P. P. a P. V., dále svědky J. H. a M. K., znalkyni MUDr. Kláru Semerádovou,
Ph.D., a provedl důkaz i listinami za podmínek § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř.
Všechny důkazy následně hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu, což koresponduje se zákonnými požadavky zakotvenými v § 2 odst. 6 tr.
ř. Soud prvního stupně obviněným tvrzené skutečnosti nepominul, ale hodnotil je
s ohledem na všechny provedené důkazy, a zcela logicky vysvětlil, z jakých
důvodů jeho obhajobu, případně i výpovědi některých slyšených svědků (M. K.)
nepovažoval za věrohodné. Současně vyložil i to, z jakých důvodů jiným
svědeckým výpovědím uvěřil (zejména výpovědi všech čtyř policistů a svědka J.
H.), a to s odkazem i na další důkazy svědčící o správnosti na jejich základě
učiněného skutkového zjištění. Konkrétní údaje a informace podávající se z
provedených důkazů ve vztahu ke skutku soud prvního stupně uvedl na stranách 6
až 9, 10 až 12 cit. rozsudku, argumenty a úvahy týkající se na jejich základě
učiněných skutkových zjištění pak rozvedl na stranách 9 až 10, 12 tohoto
rozsudku. Správnost jeho procesních postupů a na nich učiněných skutkových i
právních závěrů následně potvrdil také odvolací soud, přezkoumávající rozsudek
soudu prvního stupně k obdobným výhradám obviněného (viz č. l. 232 verte, 238,
242, 243, 247, 253), jenž sám za podmínek § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.
přistoupil k doplnění dokazování (viz č. l. 297 verte).
30. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů
nižších stupňů žádné podstatné nedostatky ani vady, které by svědčily o
nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných
pochybností. Lze proto uzavřít, že jimi učiněné skutkové závěry vztahující se k
bodu 1) i bodu 2) neobsahují žádné obviněným vytýkané, ale ani jiné nedostatky
nebo vady, tzv. opomenuté důkazy nevyjímaje. Oba soudy nižších stupňů věnovaly
potřebnou pozornost všem rozhodným okolnostem a důsledně všechny provedené
důkazy hodnotily (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Tento postup koresponduje i s tím, že,
trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k
prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav
zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a
priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých
důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé
důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS
2228/12). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje
jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje
mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály,
neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu
bez důvodných pochybností. V této souvislosti je vhodné zmínit, že hodnocení
toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je
přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky
závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov.
přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06
(N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS
1576/15]. Obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy,
zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však
vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné
provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, že důkazy, o něž se
napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a že odůvodnění
napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle [srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)].
31. Obviněnému nebylo možné přisvědčit ani v požadavku na uplatnění
zásady in dubio pro reo, protože soudy při existenci rozporů mezi jednotlivými
důkazy splnily svou povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu
jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke
konkrétní skutečnosti. Z výše uvedených skutečností plyne, že nedošlo k
porušení presumpce neviny, protože obecný soud srozumitelným a logickým
způsobem vysvětlil, proč výpovědi některých svědků uvěřil a výpovědi obviněného
nikoli. Případné rozpory ve výpovědích překlenul v rámci hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12.
7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)].
32. Nejvyšší soud z uvedených důvodů neshledal v procesním postupu žádné
známky libovůle nebo snahy soudů vyhnout se plnění svých povinností a nejedná
se ani o nedostatky namítané v dovolání, nebo o případnou existenci tzv.
deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která by v žádném smyslu
nevyplývala z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7.
2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn.
III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Při tomto zjištění Nejvyšší soud mohl dále
přezkoumávat důvodnost výhrad obviněného obsahově korespondujících s uplatněným
dovolacím důvodem podle těch skutkových okolností, k nimž soudy dospěly na
základě výsledků provedeného dokazování, na základě shora vymezených ústavně
zaručených zásad.
b) K námitkám proti subjektivní stránce
33. Nejvyšší soud shledal, že obviněný v části dovolání proti skutku pod
bodem 2) dovolacímu důvodu dostál, neboť jím brojil proti závěrům o naplnění
úmyslu působit na výkon pravomoci jmenovaných policistů jako úředních osob, a
tom, že k tomuto činu došlo „se zbraní“. Vzhledem k tomu, že tyto výhrady
směřují proti hmotněprávnímu posouzení, Nejvyšší soud z jejich podnětu zkoumal,
zda jsou opodstatněné.
34. Zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a),
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný v případě skutku pospaného v
bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným, se dopustí, kdo užije
násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, a spáchá tento čin se
zbraní.
35. Násilím se v obecné rovině rozumí použití fyzické síly k působení na
vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu
zamezit. Násilí může směřovat proti člověku, a to jak proti člověku, jehož
odpor má být překonán, nebo jehož odporu chce pachatel zamezit. K naplnění
znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví.
36. Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl
přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť pachatel jedná s cílem
působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou
pravomoc vůbec nevykonala, nebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat
předtím, než došlo k použití násilí, anebo jedná úmyslně pro výkon pravomoci
úřední osoby (viz § 127 tr. zákoníku).
37. Podle skutku popsaného v bodě 2) obviněný napadal příslušníky
Policie České republiky, kteří byli oděni ve služebních stejnokrojích a řádně
se také obviněnému prokázali. Obviněný jim nejprve vulgárně nadával a
vyhrožoval tím, že je všechny „sundá“, jednomu řekl, že mu „ukopne hlavu, i
když je policajt“, a se slovy „já tě zabiju“ jej nejméně dvakrát zatlačil
sevřenými pěstmi do hrudi a tlakem ho odstrčil. Ve vztahu k subjektivní stránce
soud prvního stupně poté, co u obviněného neshledal ani nedostatek příčetnosti,
uzavřel, že obviněný v době spáchání činu věděl, že útočí na policisty, kteří
plnili služební povinnosti podle zákona o Policii České republiky, a tudíž
požívají také zvláštní ochrany jako úřední osoby, s čímž se ztotožnil i
odvolací soud (viz strany 12 rozsudku soudu prvního stupně a 6 usnesení
odvolacího soudu).
38. K těmto jinak správným závěrům Nejvyšší soud považuje za vhodné
doplnit, že pokud obviněný jednal způsobem v bodě 2) popsaným, věděl, že jeho
jednání směřuje proti zákroku policejních orgánů a věděl, že tak činí pro výkon
jejich pravomoci, kterou vůči němu v té době uplatňovali. Jeho jednání
spočívalo sice ve slovních projevech, ale tím, že v dané situaci tlačil
sevřenými dlaněmi do stojícího policisty, vůči němu použil fyzické síly a
naplnil tak znak násilí, jak má tato skutková podstata na mysli [srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1966, sp. zn. 1 Tz 95/65 (uveřejněné
pod č. 22/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Z popsaného průběhu
události plyne, že obviněný zcela záměrně ve snaze zamezit úředním osobám ve
výkonu jejich pravomoci, vědomě a chtěně užil násilí, aby jim v tomto zákroku
proti němu zabránil. Jeho násilí se proto stalo prostředkem působení na výkon
jejich pravomoci jakožto úředních osob. Tím po subjektivní stránce užil násilí,
v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a působil na výkon
pravomoci úřední osoby, jak ustanovení v § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
předpokládá [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 9
Tz 56/66 (uveřejněné pod č. 16/1967-II. Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 1972, sp. zn. 4 To 47/71
(uveřejněné pod č. 48/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či ze dne
27. 11. 1979, K rozboru a zhodnocení postihu zneužívání pravomoci veřejného
činitele (uveřejněné pod č. 19/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
39. Pokud obviněný v této souvislosti zpochybňoval správnost závěrů o
svém zavinění s ohledem na těžkou opilost, v níž se podle výsledků provedeného
dokazování nacházel, je třeba zdůraznit, že zavinění vztahující se k
subjektivní stránce a příčetnost jsou rozdílné a samostatné znaky skutkové
podstaty, a proto je nutné se jimi zabývat odděleně. Jestliže soudy učinily
správný závěr o zavinění obviněného, posuzovaly ho až poté, co shledaly, že
obviněný byl v době činu příčetný. Z výsledků provedeného dokazování (srov.
závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Kláry
Semerádové. Ph.D. ve znaleckém posudku na č. l. 27 až 42 spisu), vzaly za
objasněné, že obviněný se činu pod bodem 2) dopustil ve zmenšené příčetnosti,
protože jeho ovládací schopnosti byly sice v důsledku stavu těžké opilosti
podstatně narušeny, avšak schopnost rozpoznat protiprávnost jednání byla
zachovaná. Bylo zjištěno, že obviněný je sice osobou na alkoholu závislou, ale
dobře zná účinky alkoholu na svou psychiku, nikdy se nepokusil pití alkoholu
regulovat, do stavu opilosti se dostal sám, ač se mohl jeho požití zdržet,
jelikož dobře ví, že po alkoholu je zvýšeně agresivní, hůře se ovládá a páchá
trestnou činnost (č. l. 41 až 42, viz též strany 11 a 12 rozsudku soudu prvního
stupně). Soudy z těchto důvodů dospěly k závěru o trestní odpovědnosti
obviněného, protože nebylo z výsledků provedeného dozování prokázáno, že by
jednal jako nepříčetná osoba (§ 26 tr. zákoníku).
40. Nejvyšší soud k těmto správným závěrům jen pro úplnost doplňuje, že
podle § 26 tr. zákoníku je nepříčetnost definována jako stav, ve kterém někdo
pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost
nebo ovládat své jednání, a proto není za tento čin trestně odpovědný. Přitom
postačuje, že chybí jedna z těchto schopností. V důsledku nedostatku
rozpoznávací schopnosti pachatel není schopen rozpoznat, že jeho čin je
protiprávní (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Nedostatek schopnosti určovací
způsobuje, že pachatel není způsobilý ovládat své jednání. Pachatel si tedy
uvědomuje protiprávnost činu, ale není způsobilý v konkrétním případě své
jednání regulovat, tedy ovládnout.
41. Za nepříčetného se ve smyslu § 26 tr. zákoníku považuje pachatel,
jenž pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho
nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání. Duševní poruchou je
zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav
úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších
(psychociálních a environmentálních) faktorů. >1< O nedostatek schopnosti
rozpoznávací půjde i v tom případě, jestliže osoba, jejíž nepříčetnost
posuzujeme, sice vnímala rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyla
schopna vůbec pochopit protiprávnost činu, tedy jeho společenské souvislosti,
jeho vlastní smysl a dopad (např. osoba trpící určitou psychózou dobře
reprodukuje skutkové okolnosti svého činu, ale není schopna pochopit jeho
protiprávnost, tedy že jde o čin nedovolený a v dané společnosti právem
zakázaný). Nedostatek schopnosti určovací se spatřuje v tom, že osoba, jejíž
nepříčetnost se posuzuje, není způsobilá ovládat své jednání. Nepříčetná osoba
je tedy v takovém duševním stavu, že si sice uvědomuje protiprávnost svého
činu, ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání svými duševními
schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy
není schopna své jednání ovládnout. Nedostatek schopnosti určovací nastane,
pokud nedokáže ovládnout své jednání zcela, tedy jestliže je schopnost určovací
zcela vymizelá, pokud jde jen o podstatné snížení schopnosti určovací, půjde o
zmenšenou příčetnost. Zda jsou či nejsou dány u pachatele schopnosti
rozpoznávací a určovací, je třeba posuzovat se zřetelem k povaze spáchaného
trestného činu. Byl-li trestný čin spáchán pod vlivem alkoholu nebo jiné
návykové látky, jež je způsobilá nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho
ovládací a rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování, je třeba posuzovat, v
jakém stavu se obviněný nacházel před spácháním činu, za jakých okolností čin
provedl (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář, 2.
vydání, Praha: C. H. Beck, 2001, s. 371, 372).
42. V posuzované věci se obviněný odvolával na znalecký posudek z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle kterého u něj v době spáchání činu
šlo o nedostatek schopnosti určovací, v jejímž důsledku nebyl způsobilý ovládat
své jednání. Uvědomoval si tedy protiprávnost svého činu, ale nebyl způsobilý v
konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat tak, aby
se jej nedopustil.
43. Z takto vyložených zásad je patrné, že při zkoumání trestní
odpovědnosti pachatele za konkrétní čin nepostačuje jen to, že u obviněného
bylo zjištěno vysoké množství požitého alkoholu či jiné návykové látky, ale
toto požití musí u něj vyvolat stav nepříčetnosti ve smyslu § 26 tr. zákoníku,
jak je shora definován. V projednávané věci však bylo prokázáno, že obviněný si
stav těžké opilosti, v níž čin spáchal, přivodil tím, že i když znal účinky
alkoholu na svůj organizmus, požil ho velké množství, které působilo na jeho
psychiku tak, že nebyl zcela schopen své jednání ovládat, a tedy tato schopnost
byla do velké míry narušena, nebyla však zcela vymizelá. Soudy proto navíc
kromě závěrů znalkyně MUDr. Kláry Semerádové, Ph.D., zejména z průběhu činu a
chování obviněného při něm zjistily, že u obviněného i přes jeho vysokou
opilost nebyly shledány známky chování, které by svědčilo o tom, že by byl
dezorientován. Nechoval se neadekvátně k probíhajícím událostem a nejednal
zmateně nebo jinak nesmyslně. Naopak z jeho konkrétního chování bylo možné
shledat, že byl orientovaný v místě i v čase, neboť věděl, proti komu a z
jakých důvodů verbálně i fyzicky útočí. Z okolností činu i z chování obviněného
po něm nic nesvědčí o takových projevech, které by byly v logickém rozporu s
aktuální skutečností (např. zmatenost, bezcílnost či dezorientace). Naopak z
jeho jednání je patrná cílenost a jasný záměr i důvody, proč čin spáchal, a
význam má i to, že si většinu svého jednání i přes těžkou opilost vybavoval.
44. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud ve shodě se závěry soudů
nižších stupňů shledal, že obviněný byl v době činu příčetným, byť zmenšeně i
přesto, že se jej dopustil ve stavu silné, leč prosté opilosti, do níž se sám
přivedl. Zcela důvodně byl proto uznán vinným zločinem násilí proti úřední
osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy nejen v
jeho základní, ale i kvalifikované skutkové podstatě.
45. K výhradám obviněného o nesprávnosti závěru o naplnění
kvalifikačního znaku „se zbraní“ podle § 325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je
třeba uvést, že trestný čin je spáchán se zbraní podle § 118 tr. zákoníku,
jestliže pachatel užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo
jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého
ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit
útok proti tělu důraznějším. Jde tedy nejen o zbraň v technickém slova smyslu
(např. střelná zbraň, sečná zbraň jako šavle, bodná zbraň jako kord), ale i o
jakýkoli předmět způsobilý přivodit zranění. V konkrétním případě to může být
kámen, železná tyč, vidle, silný klacek, tzv. kasr (aerosolový rozprašovač se
slzným plynem). Zbraní může být i motorové vozidlo [srov. přiměřeně např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1312/2012
(uveřejněné pod č. 39/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či
usnesení ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 751/2016, aj.].
46. V případě činu pod bodem 2) se obviněný útoku proti policistovi
dopustil násadou od smetáku, s níž vyběhl z domu a křičel na policisty, že je
rozseká. Lze jen dodat, že tak činil poté, co jeho prvotní užité násilí vůči
nim bylo zdánlivě ukončeno jeho odchodem do domu, z něhož s násadou proti nim
vyběhl, a poté, co jej policisté opakovaně vyzývali „jménem zákona“, aby svého
jednání zanechal.
47. Soudy správně uvedené jednání obviněného i nástroj, jejž ke svému
činu užil, posoudily tak, že byl naplněn uvedený znak kvalifikované skutkové
podstaty vymezené v odstavci 2 písm. a) § 325 tr. zákoníku, poněvadž „násada od
smetáku“ s níž obviněný proti policistům běžel spolu se slovy, jež v této
souvislosti užil, mu sloužila jako zbraň, jíž chtěl působit proti policistům,
kteří vůči němu vykonávali svou pravomoc, a tím svůj odpor vůči jejich zákroku
učinit údernější. V dané situaci volil takový prostředek, který mu místní
možnosti poskytly, a protože se jednalo o dům, v němž bydlel, byl s tím, že
násadu v daném místě nalezne, obeznámen. Užil ji proto zcela záměrně právě pro
uvedený účel, tj. k zamezení či překonání předpokládaného odporu dotčených
policistů. Ze všech uvedených důvodů v posuzované věci násada od smetáku (tyč)
naplňovala kritéria zbraně ve smyslu citovaných zákonných ustanovení.
48. Na základě všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud výhrady
obviněného, jimiž brojil proti nesprávnosti použité právní kvalifikace v bodě
2), shledal nedůvodnými, protože závěr o tom, že obviněný naplnil po všech
stránkách znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě
podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl učiněn na
podkladě správných skutkových zjištění i zákonem stanovených podmínek.
c) K výhradám proti nepřiměřenosti uloženého trestu
49. Obviněný proti výroku o trestu namítal výhradně jeho nepřiměřenost a
přílišnou tvrdost. Takové námitky však není možné prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný své dovolání
opřel, uplatňovat, neboť tento důvod je určen jen k odstranění vad právní
povahy. Pro nápravu vad ve vztahu k výroku o trestu slouží především důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však v dovolání neuplatnil), jejž
je však možné užít tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou
zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající
v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo
530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
50. Obviněný uvedené dovolací důvody obsahově relevantními výhradami
nenaplnil, protože nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
když brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z
hlediska obecných zásad určujících druh trestu (srov. přiměřeně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12.
2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
51. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci
neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť soudy zkoumaly podmínky
rozhodné pro jeho vyměření, když podrobně uvedly veškeré okolnosti, které
posuzovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na
jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí
svobody (viz strany 12 a 13 rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 a 7
napadeného usnesení odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností
významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti
lze považovat za dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek [srov.
přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N
62/45 SbNU 53)], ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827),
a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz].
V. Závěr
52. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud v projednávané trestní
věci shledal, že soudy obou stupňů na základě zjištěných skutkových okolností
řádně posoudily všechny významné procesní i právní otázky, a to i z hlediska
obviněným vznesených námitek, dovolání obviněného jako celek neshledal
opodstatněným. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě
napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená
rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání
obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně 23. 2. 2017
JUDr. Milada
Šámalová
předsedkyně
senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Srov. např. Raboch, J., Zvolský, P. a kol. Psychiatrie. 1. vyd.
Praha: Galén, 2001, s. 18 a 146n.