7 Tdo 1396/2019-414
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 o dovolání
obviněného P. U., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 94/2019, v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 143/2018, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného P. U. a s přiměřeným
užitím § 261 tr. ř. také ohledně obviněných J. Č. a V. K. zrušují v
odsuzujících částech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp.
zn. 7 To 94/2019, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018,
sp. zn. 3 T 143/2018.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, č. j. 3 T
143/2018-235, byl obviněný P. U. uznán vinným pomocí k přečinu úvěrového
podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a byl za to
odsouzen podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvě léta,
jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let za současného stanovení dohledu.
Zároveň byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek,
jenž byl obžalobou posouzen jako další útok výše popsaného přečinu, ovšem této
části rozsudku se podané dovolání nijak netýká.
2. Týmž rozsudkem pak bylo rozhodnuto i stran spoluobviněných J. Č.,
který byl uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr.
zákoníku a odsouzen podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na
1 rok, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku, a V. K., který byl uznán vinným
pomocí k přečinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 211 odst. 1,
4 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst.
1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Pro další útok téhož
přečinu byli zproštěni obžaloby obvinění J. Č. podle § 226 písm. a) tr. ř. a V.
K. podle § 226 písm. c) tr. ř.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili
uvedeného přečinu či pomoci k němu jednáním spočívajícím v podstatě v tom, že
dne 4. 9. 2015 na dosud neznámém místě uzavřel obviněný J. Č. smlouvu o
překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření se společností Wüstenrot –
stavební spořitelna, a. s., na částku ve výši 490 000 Kč a zavázal se
poskytnutý úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách po dobu 69 měsíců ve
výši 4 609 Kč měsíčně, kdy při sjednání úvěru předložil potvrzení
zaměstnavatele o výši pracovního příjmu, kde uvedl, že je zaměstnán u
společnosti ADAGIO mobile, s. r. o., na pozici nižší manager s průměrným čistým
měsíčním příjmem za posledních 6 měsíců ve výši 18 962 Kč, ačkoli věděl, že
údaje o zaměstnavateli nejsou pravdivé, jelikož ve společnosti nebyl zaměstnán
a uvedeného příjmu nedosahoval, použil těchto údajů při sjednání úvěru, přičemž
na základě těchto nepravdivých údajů mu byl úvěr ve výši 490 000 Kč poskytnut.
Padělané potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu vyhotovil obviněný
P. U., a obviněný V. K. jako finanční poradce umožnil uzavření výše uvedené
smlouvy, ač věděl, že údaje na potvrzení o výši příjmu nejsou pravdivé.
4. Tento rozsudek napadli obvinění P. U., V. K. a státní zástupce
odvoláními, když státní zástupce je směřoval proti zprošťujícímu výroku v
neprospěch všech tří obviněných. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4.
2019, č. j. 7 To 94/2019-299, rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a
to ve výroku o trestu uloženém obviněnému V. K. a ve výroku, jímž byli všichni
tři obvinění zproštěni obžaloby pro dílčí útok výše uvedeného přečinu. Nově pak
obviněnému V. K. podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody
na 1 rok, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku na zkušební dobu 1 roku. Všichni tři obvinění pak byli zproštěni
obžaloby pro zmiňovaný další dílčí útok výše uvedeného přečinu podle § 226
písm. c) tr. ř. Odvolání obviněného P. U. a státního zástupce v části podané v
neprospěch obviněných P. U. a V. K. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
5. Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný P. U. dovoláním, v němž
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve podrobně
zrekapituloval celé dosavadní řízení a následně namítl, že závěry soudů obou
stupňů vycházely pouze z obecného tvrzení obviněného J. Č., že padělané
potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu vyhotovil on, aniž by k tomu
byl předložen jakýkoli důkaz. Jedná se pouze o fabulaci. Není možné uzavřít, že
byl prokázán jeho úmysl, ať již přímý či nepřímý, jenž je podmínkou vyslovené
kvalifikace. Kromě toho nedošlo ke vzniku žádné škody a skutek nikdy nebyl
charakterizován jako pokus. V rámci své obhajoby poukazoval na některé
skutečnosti znevěrohodňující výpověď obviněného J. Č., který sám potvrdil, že
zfalšoval některé další dokumenty, resp. se na tom domluvil se svým kamarádem,
který však nebyl ztotožněn a vyslechnut. Shodně mělo být posouzeno jeho tvrzení
i ve vztahu k předmětnému potvrzení. Navrhoval též výslech matky obviněného J.
Č., která by potvrdila, že žádala o sjednání úvěru pro svého syna a ten mohl
krýt právě svoji matku, sebe nebo svého přítele, neboť falešné potvrzení o
příjmech mohl vyhotovit kdokoliv z nich. Postupem soudů obou stupňů byl porušen
princip presumpce neviny, zásada in dubio pro reo a též jeho právo na obhajobu
a spravedlivý proces, neboť nebyly provedeny jím navrhované důkazy.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém
vyjádření k dovolání uvedla, že předložená argumentace uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, neboť uváděné hmotně
právní námitky se zakládají na nesouhlasu se skutkovým stavem, tak jak byl
zjištěn soudy. Takový nesouhlas se však nemůže stát předmětem dovolacího
řízení, navíc z odůvodnění dovolání pak ani nelze dovodit, že by obviněný
relevantně namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními. Lze odmítnout také jeho tvrzení, že nebyl dán dostatečný
důkazní podklad pro závěr o jeho pomoci k předmětnému trestnému činu. Tvrzení
obviněného ohledně nevyhovění návrhu na doplnění dokazování pak nepředstavuje
vadu v podobě tzv. opomenutého důkazu, když obviněný ani nenamítal, že by se
návrhem soudy nezabývaly, přičemž soud prvního stupně se s ním řádně vypořádal.
Soudy hodnotily provedené důkazy řádně a nedopustily se žádné jejich deformace,
nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své úvahy jasně, srozumitelně a
logicky vysvětlily. Učiněná skutková zjištění nepředstavují žádné porušení
práva obviněného na spravedlivý proces a byla učiněna bez důvodných
pochybností, což vylučuje aplikaci zásady in dubio pro reo.
8. Státní zástupkyně závěrem navrhla dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
9. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k případné replice, čehož však
nebylo využito.
10. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c
tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci
přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byl podán osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě, na k
tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní
náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
11. Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí
dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř.
přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
13. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému
skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění
správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů
podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro
dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy
prvního a druhého stupně.
14. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
15. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.,
poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli
o námitky skutkové.
16. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Obecné námitky obviněného směřující proti vadám důkazního řízení,
jimiž byla tvrzena existence opomenutých důkazů, rozpor mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a porušení zásady in dubio pro reo,
nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší
soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě
je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces
a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto
situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily
dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a
nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.
Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v
souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž
dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování.
Obhajoba obviněných byla spolehlivě vyvrácena především výpovědí obviněného J.
Č. a listinnými důkazy. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož
extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně
mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy
obou stupňů.
18. Za opomenuté důkazy pak nelze označit ty důkazy, které byly
obviněným navrženy, byť je soud prvního stupně sice neprovedl, nicméně tento
svůj postup řádně odůvodnil, tedy akceptovatelným způsobem popsal, proč jejich
provedení nepovažuje za důležité.
19. Vzhledem k tomu, že obviněný namítl také porušení zásady in dubio
pro reo, je možné doplnit, že taková námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací
důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž
směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení
provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter a
týká se jen otázek skutkových (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
20. Obviněný však ve svém dovolání, byť poměrně stručně a obecně,
namítl, že v případě předmětného trestného činu nevznikla žádná škoda a skutek
nikdy nebyl charakterizován jako pokus. Tuto námitku obviněného již lze pod
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, přičemž
Nejvyšší soud současně zjistil, že je důvodná.
21. Trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr.
zákoníku, tj. v jeho kvalifikované skutkové podstatě, se dopustí ten, kdo při
sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě
zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí takovým činem větší
škodu. K naplnění zmíněné kvalifikované skutkové podstaty je tedy třeba vznik
škody, a to ve větším rozsahu. Škoda se přitom chápe jako újma, která nastala
(projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná
všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím
majetkového plnění, především poskytnutím peněz (srov. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1420).
22. Pomocníkem ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je potom
ten, kdo umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména
opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo
činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět
po trestném činu.
23. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, které byly potvrzeny
i soudem odvolacím, měl být obviněnému J. Č. poskytnut úvěr ve výši 490 000 Kč,
což mělo dokládat způsobení předmětné škody, a tedy dokonání přečinu úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Byť je zřejmé, že obviněný J. Č.,
za pomoci mimo jiné obviněného P. U., o úvěr požádal a poskytovatel tuto žádost
akceptoval, z doposud provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, že by také
došlo k vyplacení těchto peněz. Z podkladů společnosti Wüstenrot – stavební
spořitelny, a. s., vyplývá, že tato již v trestním oznámení (na rozdíl od
jiných zde oznámených trestných činů) uvedla, že obviněný J. Č. podal žádost o
úvěr, která byla následně zrušena z důvodu oznámení třetí osoby. Současně,
ačkoliv soudy řádně odůvodnily, proč věří celé výpovědi obviněného J. Č. (což
Nejvyšší soud nijak nerozporuje), pominuly skutečnost, že u hlavního líčení po
dotazu státního zástupce sdělil, že byť byl požadovaný úvěr schválen, žádnou
finanční částku z něj neobdržel, neboť když mělo dojít k jeho vyplacení, celý
úvěr stornoval (č. l. 212).
24. Krom toho je třeba doplnit, že soudy dovozovaly způsobení škody ve
výši 490 000 Kč. Byly přitom předloženy dva platební příkazy (č. l. 128 až
130), vyhotovené obviněným J. Č., ovšem každý z těchto platebních příkazů se
vztahoval k jiné úvěrové smlouvě a spáchání předmětného trestného činu bylo
shledáno pouze ve vztahu k jedné z nich, v případě druhého žalovaného jednání
došlo ke zproštění všech tří obviněných obžaloby. I pokud by tedy skutečně
došlo k realizaci předmětného platebního příkazu, vztahujícího se k jednání,
které bylo shledáno trestným (platební příkaz na č. l. 128), byla by poskytnuta
částka pouze ve výši 245 000 Kč, neboť druhý platební příkaz se této úvěrové
smlouvy netýkal.
25. Jako podstatné se za této situace jeví zjištění informací o účtu,
který byl uveden v předmětném platebním příkazu, a to zejména stran údajů o
jeho vlastníku a pohybech na něm (zda na něj byla provedena výplata úvěru a v
jaké výši), avšak žádost o poskytnutí informací podle § 8 odst. 2 tr. ř.,
založená ve spise na č. l. 148, zůstala z neznámého důvodu nevyřízena.
26. Soud prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině v návaznosti na
popsané skutečnosti uvedl, že obviněnému J. Č. byl poskytnut úvěr ve výši 490
000 Kč. Výraz „poskytnut“ však představuje za této situace velmi nejasné
vyjádření, jelikož nelze postavit najisto, zda obviněný peníze skutečně obdržel
či pouze uzavřel úvěrovou smlouvu, vyplacení úvěru bylo případně i schváleno
úvěrovou společností, avšak k faktickému odeslání úvěrových prostředků nedošlo.
Pokud tudíž soud prvního stupně, za akceptace soudem odvolacím, uvedené jednání
posoudil podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, tedy jako dokonané v
kvalifikované skutkové podstatě, je nutné vyhodnotit jejich závěr za předčasný,
jelikož z provedených důkazů prozatím nijak nevyplývá, že by požadované
finanční prostředky či jejich část obviněný J. Č. skutečně získal. V návaznosti
na to není ani doposud zřejmé, zda pomoc obviněného P. U. směřovala k
dokonanému deliktu nebo pouze k jeho vývojové fázi, např. pokusu ve smyslu § 21
odst. 1 tr. zákoníku.
27. Dovolací námitky obviněného tedy shledal Nejvyšší soud v jejich
části důvodnými. Výrok o vině obviněného P. U. pomocí k (dokonanému) přečinu
úvěrového podvodu § 24 odst. 1 písm. c), § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku,
spáchaný ve formě účastenství, je vadný, neboť nemůže obstát pro nedostatek
naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to
způsobení škody a její výše. Rozsudky soudu prvního i druhého stupně v jejich
odsuzujících částech, jsou tedy rozhodnutími, která spočívají na nesprávném
právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
28. Nejvyšší soud proto ohledně obviněného P. U. zrušil v odsuzující
části napadené rozsudky soudů obou stupňů, jakož i všechna další obsahově
navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal soudu prvního
stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tento je
podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém
rozhodnutí Nejvyšší soud. Protože ve smyslu § 261 tr. řádu důvod, pro který
Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněného P. U., prospívá také
spoluobviněným J. Č. a V. K., rozhodl ve vztahu k těmto obviněným tak, jak je
uvedeno ve výroku tohoto usnesení, byť tito obvinění dovolání nepodali, resp.
obviněný J. Č. ani odvolání (což však užitému postupu nijak nebrání, srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 979/2016 nebo
ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1425/2016). V části, v níž byli všichni tři
obvinění zproštěni obžaloby, zůstaly rozsudky soudů obou stupňů nezměněny
29. Věc se nyní vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4, přičemž jeho úkolem
bude zejména doplnit dokazování tak, aby bylo zaměřeno na prokázání naplnění či
nenaplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, který je všem
obviněným (resp. pomoc k němu) kladen za vinu, případně na provedení i dalších
důkazů, jejichž potřeba v průběhu řízení vyvstane (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Poté
provedené důkazy řádně zhodnotí (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a učiní skutková zjištění
mající v obsahu provedených důkazů podklad. Zjištěný skutkový stav v souladu se
zákonem právně posoudí, znovu ve věci rozhodne a své rozhodnutí řádně odůvodní
(§ 125 odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel