Judikát 7 Tdo 150/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11.03.2026
Spisová značka:7 Tdo 150/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.150.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Podvod
Vyloučení orgánů činných v trestním řízení Úmysl
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 30 odst. 1 tr. ř. § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
7 Tdo 150/2026-1020
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2026 o dovolání obviněného Davida Gachechiladzeho proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 67 To 260/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 56/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Davida Gachechiladzeho odmítá. Odůvodnění:
I. Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 1 T 56/2024, byl obviněný David Gachechiladze shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025).
2. Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit v podstatě a zjednodušeně tím, že neoprávněně nakládal s peněžními prostředky ve výši 5 000 000 Kč, které obdržel dne 10. 3. 2022 na bankovní účet společnosti European Academy of Sciences & Talent EAST Vysoká škola, s. r. o., jejíž byl jednatelem. Tyto finanční prostředky byly na účet, který je blíže specifikovaný v tzv. skutkové větě prvostupňového rozhodnutí, nedopatřením zaslány zaměstnankyní poškozené společnosti Simply Office, s. r. o. Zaměstnanci této společnosti obviněného na nedopatření ještě téhož dne upozornili a vyzvali ho k navrácení finančních prostředků, což obviněný neučinil, namísto toho dne 12. 3. 2022 převedl částky 1 000 Kč a 4 999 000 Kč na bankovní účet P. H., z něhož byly finanční prostředky převedeny na další účty vedené v České republice i zahraničí. Tímto jednáním způsobil společnosti Simply Office, s. r. o., škodu ve výši 5 000 000 Kč.
3. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 let se stanovením zkušební doby v trvání 5 let. Rovněž obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby ve zkušební době podle svých sil a možností uhradil poškozené společnosti způsobenou škodu. Společně s tím soud obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené společnosti náhradu škody ve výši 3 437 455,02 Kč (neboť část finančních prostředků se podařilo policejnímu orgánu včas zajistit).
4. Obviněný i státní zástupce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 67 To 260/2025, odvolací soud přisvědčil odvolací argumentaci státního zástupce, zrušil výrok o trestu prvostupňového rozhodnutí a nově rozhodl tak, že se obviněnému ukládá trest odnětí svobody ve výměře 2 let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstalo rozhodnutí prvního stupně nedotčeno. Odvolání obviněného odvolací soud pak podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Obsah dovolání a vyjádření k němu 5.
Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř.
6. V rovině dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl, že v řízení před soudem prvního stupně ve věci rozhodla soudkyně, která měla být vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. K tomu odkázal na výroky vyskytující se v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, a to následující: „V těchto listinách kromě vyjádřených apelů na svědomí rozhodujícího orgánu a oslovování osob soudkyně a státního zástupce, obžalovaný popírá svou vinu, kdy se vyviňuje tím, že on nebyl tím, kdo prostředky z účtu zaslal jiným…“ nebo „…podle posledních indicií, lze-li považovat za relevantní komunikaci dovolatele s jeho obhajobou a ostatně i se soudem prostřednictvím emailu, by se měl nacházet na území Izraele, kde jeho modlitby zde činěné mají směřovat vůči zdejším orgánům činným v trestním řízení“.
Podle obviněného soudkyně ironizuje duchovní ráz jeho podání, hodnotí jej způsobem zpochybňujícím jeho osobní integritu a náboženské přesvědčení a interpretuje jeho projevy způsobem, který má zjevně pejorativní tón.
7. V rovině dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že v řízení před soudy nebyly provedeny důkazy v jeho prospěch, resp. že nebyly provedeny jím navrhované důkazy výslechem svědků F. P. M. a D. S. Soud měl v takovém případě alespoň přiznat větší důkazní váhu prohlášením těchto svědků, které obviněný soudu prvního stupně na vlastní náklady předložil. Tyto osoby byly přítomny konfrontaci obviněného s Y. D. D., u nějž lze mít za to, že mohl učinit převod finančních prostředků v době, kdy byl obviněný pod vlivem alkoholu a neschopný vnímat své okolí.
Ve věci rovněž chybí odborné prověření IP adresy a vůbec přístupu k bankovnímu účtu společnosti, jejímž byl jednatelem; to má být přitom podle obviněného v dnešní době i podle soudní praxe Nejvyššího soudu standardem. Vedle toho, že tak mohl mít přístup k jeho telefonu již zmíněný Y. D. D., nebyl jako svědek slyšen ani P. H., na jehož účet dokonce byly následně finanční prostředky zaslány. Kvůli těmto pochybením nejenže nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, ale byla i porušena zásada in dubio pro reo.
8. V rovině dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že nejednal v přímém úmyslu, resp. že takový závěr nemá oporu ve skutkovém podkladu. Uvedl, že finanční prostředky byly na účet odeslány výlučně v důsledku omylu zaměstnankyně poškozené společnosti, a tedy pachatel nemohl chtít tento omyl vyvolat nebo využít, protože v době odeslání finančních prostředků o něm nemohl vědět. Nejsou dány konkrétní důkazy o tom, že již při obdržení finančních prostředků počítal s tím, že poškozené společnosti nebude plnit, resp. že jí způsobí škodu, navíc v takovém rozsahu. Za dostatečný podklad nepovažoval zejména to, že po činu odcestoval, neboť ještě dva týdny byl v České republice. Soud se tak měl zabývat tím (což nezabýval), zda se trestného činu nedopustil v úmyslu nepřímém.
K tomu připojil, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a neodpovídá povaze ani závažnosti trestného činu.
9. V poslední části svého dovolání obviněný učinil podnět k soudu prvního stupně, aby podal návrh na přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř., resp. obviněný učinil podnět, aby tak rozhodl Nejvyšší soud sám podle § 265o odst. 1 tr. ř.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil prvostupňové i odvolací rozhodnutí, a přikázal (blíže nespecifikovanému) soudu věc znovu projednat, provést obviněným navrhované důkazy a rozhodnout.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnil. K tvrzené podjatosti soudkyně zejména uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývají žádné skutečnosti, jimiž obviněný ve svém dovolání argumentoval.
Odůvodnění tohoto rozhodnutí podle něj neobsahuje dehonestující výroky ani vyjádření zpochybňující osobní či kulturní integritu obviněného nebo jeho náboženské přesvědčení. K námitkám týkajícím se dokazování státní zástupce zdůraznil, že tyto neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť navrhované důkazy nejsou podstatné z hlediska rozhodných skutkových zjištění; současně shrnul dosavadní skutková zjištění i jejich důkazní podklad. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou porušení zásady in dubio pro reo, ani s tvrzením o narušení práva obviněného na spravedlivý proces či jiných základních práv.
Za nedůvodné označil rovněž námitky směřující proti závěrům o zavinění, neboť závěr o zavinění ve formě přímého úmyslu má podle jeho názoru oporu v provedeném dokazování, z něhož vyplynulo, že obviněný následek, resp. účinek trestného činu chtěl. Pokud jde o námitku nepřiměřenosti trestu, státní zástupce uvedl, že tato nenaplňuje žádný dovolací důvod a nelze ani dovodit, že by uložený trest byl extrémně přísný, zjevně nespravedlivý či nepřiměřený.
12. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
15. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř. i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
16. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento dovolací důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla obviněnému již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
17. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná námitka, podle které měla být soudkyně (předsedkyně senátu) činná v řízení před soudem prvního stupně vyloučena z úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.
18. Podle zmíněného ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce (resp.
další vyjmenované osoby), u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Lze k tomu doplnit, že pochybnosti o nestrannosti soudce musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 375).
19. Nejvyšší soud po prostudování odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, a to zejména těch částí jeho odůvodnění, na které odkázal obviněný (tj. body 11 a 14), nemohl přiznat argumentaci obviněného žádné opodstatnění. Předsedkyně senátu a zpracovatelka prvostupňového rozhodnutí se v žádné jeho části nevyjádřila způsobem, který by měl být dehonestující nebo v jakémkoli smyslu útočit, byť nepřímo, na obviněného, jeho hodnoty nebo integritu. Naopak Nejvyšší soud uvádí, že soudkyně v odkazovaných částech v podstatě pouze – a to nijak nezdvořilým způsobem – shrnovala vyjádření obviněného, která měl sám učinit ve svých podáních. Shrnutí postojů a apelů obviněného (samozřejmě bez nevhodných hodnotících soudů, které obviněný domýšlí zcela nedůvodně), pak jistě stav popsaný v předchozím odstavci založit nemůže.
20. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl naplněn. ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna.
Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily.
Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
23. Pod uplatněný dovolací důvod (jeho třetí alternativu) byla podřaditelná námitka týkající se opomenutých důkazů, resp. neprovedení důkazů navrhovaných obviněným. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.
24. Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že obecně platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
25. Soudy v předchozím řízení zamítnutí důkazních návrhů řádně odůvodnily, a to s odkazem na jejich nadbytečnost (viz bod 11 prvostupňového rozhodnutí, resp. body 21 a 22 odvolacího rozhodnutí). Uvedly, že nejsou povinny vyhovět všem důkazním návrhům a že zejména navrhovaná svědectví nelze považovat za klíčová (na rozdíl od jiných svědectví nebo důkazů získaných v důkazním řízení) a že nemohla relevantním způsobem zvrátit již učiněná skutková zjištění. To platí i o návrhu na pořízení důkazu znaleckým zkoumáním k prověření IP adres, k němuž odvolací soud zdůraznil skutková zjištění podporující závěr o vině obviněného (k tomu viz bod 22 odvolacího rozhodnutí).
26. Soudy se tak v předchozím řízení s důkazními návrhy obviněného řádně vypořádaly, odůvodnily jejich zamítnutí, a to s odkazem na jeden z judikaturně aprobovaných důvodů. Nelze proto dovodit, že by soudy důkazní návrhy opomenuly, přičemž k jejich odůvodnění Nejvyšší soud nemá žádných výhrad. K návrhu na znalecké dokazování, resp. na „expertízu“, jak jej označuje obviněný, Nejvyšší soud dodává, že ve věci nevyvstala odborná otázka, kterou by bylo třeba vyřešit k ustálení skutkových zjištění svědčících o vině obviněného. Pokud jde o zjištění údajů o telekomunikačním provozu ve smyslu § 88a tr. ř., s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.
totiž jistě (ani podle ustálené soudní praxe) neplatí, že by v případech, kdy jsou v průběhu projednávaného skutkového děje užity elektronické komunikační prostředky, bylo nutné vždy a bez dalšího použít metadata jako důkazní prostředek; bude vždy otázkou konkrétní situace (viz výše), jaké důkazy bude nutné či možné a v jakém rozsahu opatřit. Ve věci obviněného přitom soudy shledaly (důvodně) zcela dostatečnými podklady jiné.
27. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.
28. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nebylo možné podřadit námitky, ve kterých obviněný prosazoval svou verzi skutkového děje o pachatelství jiné osoby.
29. K tomu Nejvyšší soud vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. Dokazování je totiž úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny.
Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.
I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o důvěryhodnosti svědka nebo věrohodnosti jeho výpovědi) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22.
2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn.
15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.
30. Jen nad rámec přezkumu tak Nejvyšší soud odkazuje zejména na body 14 a 15 prvostupňového rozhodnutí, ve kterém soud vysvětlil, z čeho plyne jeho závěr o pachatelství obviněného. Soud prvního stupně upozornil na okolnosti, že přístup do bankovního účtu spravovaného obviněným je dostatečně chráněn před vstupem dalších osob, a zároveň se obviněný měl finančními prostředky sám chlubit jednomu ze svědků D. T., stejně jako mu měl sdělit, že už ho to v České republice nebaví, že vezme peníze a pak do Izraele, což nakonec i udělal (viz body 6 a 15 prvostupňového rozhodnutí).
Soud prvního stupně dokonce jednání obviněného označil za jednoduchý až učebnicový příklad tohoto typu trestné činnost, jejíž řešení bylo zjednodušené nejen shora uvedenými skutečnostmi, ale také tím, že obviněný byl jediným disponentem bankovního účtu, na který byly omylem odeslány finanční prostředky (viz bod 14 prvostupňového rozhodnutí). Tento závěr pak potvrdil i odvolací soud (viz bod 18 a násl. odvolacího rozhodnutí). Ani Nejvyšší soud k němu nemá žádných výhrad, naopak jej lze označit za zcela logický a opodstatněný.
Nelze pak ani přehlédnout přístup obviněného ke komunikaci se zástupci poškozené společnosti, k nimž přistupoval vyhýbavě a nedostavil se na sjednanou schůzku v bance, při které měla být situace vyřešena. Pokud pak obviněný v rámci svého polemizování uvedl, že nebyl jediným disponentem k bankovnímu účtu, pak toto tvrzení je zcela nepodložené, neboť obviněný neodkazuje na žádné důkazy; k tomu pak lze jen nad rámec přezkumu uvést, že z důkazních listin založených v trestním spise plyne poznatek o tom, že obviněný skutečně byl v době skutku jediným disponentem k bankovnímu účtu, na který byly v omylu odeslány finanční prostředky.
31. Z uvedeného důvodu nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit ani námitku, podle které měl soud prvního stupně přiznat větší důkazní váhu notářsky ověřeným prohlášením některých svědků, ve vztahu k nimž zamítl důkazní návrh na jejich výslech (viz shora). V této části, která souvisí s hodnocením důkazů, pak lze v podstatě jen odkázat, vedle již zmíněné zásady volného hodnocení důkazů i na shora uvedená skutková zjištění, z nichž zcela jednoznačně plyne vina obviněného, a tedy pokud soud prvního stupně čelil drtivě převažujícímu důkaznímu řetězci o vině obviněného, je zcela logické, pokud nepřiznal těmto vyjádřením takovou důkazní váhu, jakou by si přál obviněný.
Jak ale zmíněno, toto hodnocení bylo vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů zcela v diskreci soudu prvního stupně, a pro Nejvyšší soud coby soud dovolací je tak významné především to, že z rozhodnutí soudů v předchozím řízení jsou skutková zjištění a skutkové závěry dostatečně, řádně a logicky odůvodněny, a že toto odůvodnění neponechává prostor pro pochybnosti o vině obviněného.
32. Nešlo se přitom ztotožnit ani s tvrzením obviněného, že soudy nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo. Nejvyšší soud připomíná, že existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Zásada in dubio pro reo není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se tato zásada projevuje v tom, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).
33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn. ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
34. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
35. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná námitka týkající se právního posouzení zavinění obviněného. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
36. Na prvním místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitka obviněného je bez věcného významu pro naplnění znaků trestného činu. Pokud totiž obviněný namítl, že neměl jednat v úmyslu přímém, ale namísto toho v úmyslu nepřímém, pak i v takovém případě by se nadále dopustil trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se totiž lze dopustit i v úmyslu nepřímém. Je pak sporné, nakolik lze skutečně hodnotit, že rozhodnutí ve věci samé „spočívá“ na otázce vznesené obviněným, jak přitom vyžaduje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a tedy Nejvyšší soud tuto námitku pod uplatněný dovolací důvod podřadil jen s jistou mírou tolerance, neboť alespoň její hmotněprávní povaha je zřejmá.
37. Vedle toho, že je námitka obviněného věcně bez významu, je však i neopodstatněná. Ze skutkového zjištění soudů v předchozím řízení, kterým je Nejvyšší soud v rámci uplatněného dovolacího důvodu vázán, totiž vyplynulo, že obviněný chtěl způsobit poškozené společnosti škodu, resp. chtěl naplnit znaky uvedeného trestného činu, což snad nejzřetelněji plyne zejména z výpovědi svědka D.
T., jehož soud prvního stupně považoval za věrohodného (bod 14 prvostupňového rozhodnutí). Podle poznatků plynoucích z této výpovědi se obviněný chlubil nabytými finančními prostředky a tím, že s nimi unikne do Izraele (viz bod 6 prvostupňového rozhodnutí). Závěr o přímém úmyslu také pramení z poznatků o jednání obviněného poté, co mu byly finanční prostředky připsány na účet, zejména poznatků o jeho komunikaci se zaměstnanci poškozené společnosti (bod 3 prvostupňového rozhodnutí). S přihlédnutím k těmto i dalším poznatkům je jiný závěr než ten, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, vyloučen.
38. Této námitka je tak zjevně neopodstatněná.
39. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nebylo možné podřadit námitku nepřiměřenosti trestu.
40. K tomu Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod však může být naplněn pouze v případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Takové tvrzení ovšem obviněný nepředkládá (a ani by pro něj nebyl dán podklad), resp. o tento dovolací důvod svoji argumentaci neopírá.
S odkazem na (obviněným uplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze potom ve vztahu k výroku o trestu namítat jen pochybení v jiných případech porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Ani uvedené vady však obviněný netvrdí (a opět by pro to ani nebyl dán podklad). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr.
zákoníku, resp. § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak není možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a navazující, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 737/2015).
41. Lze dodat, že zásah dovolacího soudu by ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným tak, že by to již představovalo porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku, jímž je v nejkoncentrovanější podobě právě uložený trest (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 736/2022).
Jen nad rámec přezkumu tak Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud v bodě 28 svého rozhodnutí pregnantně odůvodnil své úvahy při stanovení výměry a druhu trestu, k nimž se Nejvyšší soud připojuje a dodává, že trest odnětí svobody, byť nepodmíněný, byl obviněnému uložen při samotné dolní hranici trestní sazby, která je podle návětí § 209 odst. 4 tr. zákoníku stanovena na 2 až 8 let. 42. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn. IV. Závěr
43. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného Davida Gachechiladzeho odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
44. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
45. Nakonec Nejvyšší soud dodává, že s ohledem na výše uvedené a na dobu vedení dovolacího řízení u Nejvyššího soudu nebylo důvodu rozhodovat o odložení výkonu napadeného rozhodnutí, k čemuž ani nebyl učiněn návrh soudem prvního stupně ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. 3. 2026 JUDr. Radek Doležel předseda senátu