U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. března 2010
o dovolání obviněného T. P., obviněného T. K., obviněného J. T., obviněného M.
F., obviněného M. P., obviněného R. K., obviněného A. N., proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 4 To 98/2009, který rozhodl
jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3
T 179/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. P., T. K., J.
T., M. F., M. P., R. K. a A. N. o d m í t a j í .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 3 T 179/2008, byli
obvinění T. P., T. K., J. T., M. F., M. P., R. K. a A. N. všichni uznáni
vinnými trestnými činy podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a
svobod člověka podle § 260 odst. 1 tr. zák. Obviněný T. P. byl za tento trestný
čin odsouzen podle § 260 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou
let. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do
věznice s dozorem. Obviněný T. K. byl odsouzen podle § 260 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a podle § 39a odst. 2 písm. c)
tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný J. T. byl
podle § 260 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti
měsíců a podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do
věznice s dozorem. Obviněný M. F. byl odsouzen podle § 260 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59
odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání čtyř let. Obviněný M. P. byl odsouzen podle § 260 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a podle § 58 odst. 1 tr. zák. a §
59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří
let. Obviněný R. K. byl podle § 260 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání patnácti měsíců a podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl
pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněný A. N. byl odsouzen
podle § 260 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců a
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s
ostrahou.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 3 T
179/2008 podali všichni obvinění odvolání proti výrokům o vině a trestech.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 4 To 98/2009,
odvolání obviněných zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 4 To 98/2009,
podali obvinění prostřednictvím společné obhájkyně včas dovolání opírající se o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obvinění namítli
nesprávné zjištění skutkového stavu věci s tím, že z popisu skutku ve výrokové
části rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu
nevyplývá naplnění všech znaků trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zák.
Obvinění rovněž uvedli, že mezi skutkovými a právními závěry existuje extrémní
rozpor.Především zpochybnili naplnění subjektivní stránky trestného činu a jsou
přesvědčeni, že v trestním řízení nebylo soudy nižších stupňů dostatečně
prokázáno, že podstatou jejich jednání byla podpora a propagace hnutí
směřujících k potlačení práv a svobod člověka tak, jak to vyžaduje § 260 odst.
1 tr. zák. Svými námitkami napadli hodnocení důkazů, a to především důkazu
znaleckým posudkem znalce JUDr. Miroslava Mareše. Obvinění se ve svém dovolání
podrobně zabývají významem pojmů neonacismus, národní odpor apod. Svou
argumentací se snaží bagatelizovat význam jednání popsaného ve výrokové části
rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu a
kritizují politické poměry jak v České republice, tak v Evropě. Obvinění též
poukázali na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005, a opírají o ně své námitky, týkající
se nesprávného právního posouzení věci. Podle přesvědčení obviněných je
naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť soud
druhého stupně zamítl jejich odvolání, ačkoli bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně zatíženo vadou zakládající první z uplatněných důvodů dovolání, tedy
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 4 To 98/2009, i
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 3 T 179/2008,
přičemž nenavrhli další postup dovolacího soudu. Obvinění T. P., T. K., J. T.,
R. K. a A. N. současně požádali předsedu senátu Nejvyššího soudu o odklad nebo
přerušení výkonu rozhodnutí, proti němž bylo podáno dovolání.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. Uvedla, že pokud odvolatelé
zpochybňují existenci Národního odporu jako hnutí s poukazem na zjevnou
neorganizovanost jeho příslušníků jako osob stejného smýšlení, pak je třeba
položit otázku, jak by vůbec v takovém případě bylo možné svolat na určité
místo a určitou hodinu shromáždění pěti stovek příslušníků či příznivců
Národního odporu z různých míst republiky. Dřívější představy o podstatě
organizovanosti určité skupiny lidí, tj. konání schůzí, existence řídících
orgánů atd. jsou v důsledku společenského a technického rozvoje již
neudržitelné. V dnešní době mají své nezastupitelné místo média, tedy užívání
telefonních sítí mobilních operátorů, ale především efektivní využívání
nesmírně účinného a globálního informačního média, jakým je internet (zde je
možno opět poukázat na existenci webových stránek www.odpor.org, nemluvě o řadě
webových stránek se stejnou či příbuznou tématikou). Podle názoru nejvyšší
státní zástupkyně s touto mediální výbavou postačuje existence několika
vůdčích osobností hnutí, schopných oslovit ostatní stejně smýšlející občany
zmíněnými komunikačními a informačními médii, aby hnutí spolehlivě existovalo a
efektivně fungovalo bez členských průkazek, schůzí a výborů. Pokud jde o
některé historizující námitky či odkazy na způsob rozhodování obecných soudů v
jiných obdobných věcech, jsou tyto námitky podle nejvyšší státní zástupkyně bez
významu pro podstatu právního posouzení věci, nemluvě o tom, že je naprosto
nelze podřadit pod námitky hmotně právní povahy a nemohou proto naplnit
uplatněný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bez významu
pro dovolací řízení je rovněž polemika s některými důkazy, resp. se způsobem,
jímž provedené důkazy hodnotil soud prvního stupně. Podle nejvyšší státní
zástupkyně nemohlo z obsahu provedených důkazů vyplynout jiné skutkové zjištění
než to, které bylo vyjádřeno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu a skutek nemohl být ani
jinak právně posouzen. Námitku dovolatelů o existenci extrémního rozporu mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nejvyšší státní zástupkyně
shledala zcela nedůvodnou. Polemika s obsahem odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně či usnesení odvolacího soudu nemá pro dovolací řízení význam, poněvadž
dovolání pouze proti důvodům napadeného rozhodnutí je nepřípustné (§ 265a odst.
4 tr. ř.).
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky dovolání všech obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně navrhla, aby
rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném za podmínek stanovených v §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní
posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního
je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který
zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak
ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání
je možné namítat, že skutkový stav věci, který zjistil soud, nenaplňuje znaky
trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í
vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího
důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel
snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a
tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí
skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že
dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř.
hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při
provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na
provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený
k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby
skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí
instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení
skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy
prvního a druhého stupně.
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý
proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen za předpokladu, že tu je extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. O takový rozpor
jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou
obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudu z důkazů
nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková
zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu dokazování apod.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání zásadně vychází ze skutkových zjištění, která
ve věci učinily soudy nižších stupňů. Z těchto důvodů nelze přihlížet k
námitkám obviněných, jimiž napadají způsob hodnocení důkazů soudy nižších
stupňů, a to především důkazu znaleckým posudkem vypracovaným znalcem JUDr.
Miroslavem Marešem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není
naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se
způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva a nikoli z hlediska procesních předpisů.
Všichni obvinění namítli, že z popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu
prvního stupně nelze dovodit naplnění znaků trestného činu podpory a propagace
hnutí směřujících k potlačení práv a svobody člověka podle § 260 odst. 1 tr.
zák. Jde o právní námitku, kterou se lze zabývat v řízení o dovolání. Nejvyšší
soud však shledal tuto námitku neopodstatněnou.
Trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod
člověka podle § 260 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo podporuje nebo
propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka
nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť vůči jiné skupině
osob.
Z popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
usnesením odvolacího soudu vyplývá, že obvinění spáchali trestné činy tím, že
pod bodem 1)obviněný T. P. v době od 28. 2. 2007 do 1. 5. 2007 se v B. a na
jiných místech podílel na organizaci shromáždění a průvodu neregistrované
organizace Národní odpor, k samotnému shromáždění v počtu cca 500 osob pak
došlo dne 1. 5. 2007 v B. na ulici B. v době od cca 10.00 hodin do 13.00 hodin,
kdy bylo ze strany Úřadu městské části Brno-střed, jako protizákonné ukončeno,
v čele shromáždění seskupeného do průvodu stálo vozidlo značky Škoda Fabia, z
něhož byly vztyčeny 2 vlajky v černo-bílo-červeném provedení s černým nápisem
Národní odpor, na vozidle byly umístěny reproduktory, pomocí kterých bylo mimo
jiné provoláváno heslo „Národní odpor”, které členové průvodu skandovali, v
čele průvodu za vozidlem byl nesen červený transparent s nápisem Národní
odpor, svobodný-sociální-národní a odkazem na internetové stránky odpor.org,
dále pak dva černé transparenty s nápisy „Národní odpor Brno” a „Národní odpor
Praha”, účastníci průvodu nesli několik desítek vlajek v černo-bílo-červeném
provedení, někteří měli oblečena trička s nápisem Národní odpor, přičemž celé
akci, která se konala na státní svátek dne 1. 5. 2007 v centru města B. byla
věnovaná značná pozornost ze strany sdělovacích prostředků. Dále pod bodem 2)
dne 1. 5. 2007, v době mezi 10.00 hodin do 13.00 hodin v B. na ulici B. v době
konání shromáždění neregistrované organizace Národní odpor, obvinění T. K., J.
T. a M. F., společně s dalšími neustanovenými osobami, nesli v čele
shromážděného průvodu červený transparent s nápisem Národní odpor, svobodný-
sociální-národní a odkazem na internetové stránky odpor.org, obviněný M. P.
společně s dalšími neustanovenými osobami nesl černý transparent s nápisem
„Národní odpor Brno” a obvinění R. K. a A. N. společně s dalšími neustanovenými
osobami, nesli černý transparent s nápisem „Národní odpor Praha”, přičemž
Národní odpor je organizovaná součást decentralizovaného neonacistického hnutí
dočasně zastřešující neonacistickou scénu v ČR, vycházející z tradic národního
socialismu 20. – 40. let dvacátého století v Evropě, hlásající koncepci
rasistického boje zejména proti Romům, Židům a přistěhovalcům a nadřazenost
tzv. bílých národů. Jeho barevná symbolika má vztah k historickým fenoménům
německého nacionálního socialismu či poválečného neonacismu a je navíc
identická s barevnými symboly neonacistických organizací v jiných evropských
státech.
Obvinění zpochybnili naplnění znaků trestného činu, jimiž byli uznáni vinnými,
a to především subjektivní stránky. Trestný čin podpory a propagace hnutí
směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 odst. 1 tr. zák. je
úmyslným trestným činem, přičemž úmysl pachatele musí zahrnovat i skutečnost,
že svým jednáním podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k
potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo
náboženskou zášť. Protože trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k
potlačení práv a svobod občanů podle § 260 tr. zák. je trestným činem úmyslným,
musí úmysl pachatele (§ 4 tr. zák.) zahrnovat všechny znaky tzv. objektivní
stránky jeho skutkové podstaty (tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi
jednáním a následkem). Proto propagace hnutí uvedeného v § 260 tr. zák. musí
být zahrnuta úmyslem pachatele. K zákonem vyžadovanému úmyslnému zavinění je
třeba dále poznamenat, že již samotný pojem „propagace“ předpokládá uskutečnění
takového jednání, jež bude charakterizováno určitou mírou aktivity pachatele,
tedy činností zaměřenou na dosažení určitého cíle (následku). Z hlediska
zavinění pachatele lze proto dovodit, že propagace hnutí uvedeného v § 260 tr.
zák. bude spočívat v jednání spáchaném převážně v úmyslu přímém [§ 4 písm. a)
tr. zák.]. S ohledem na požadavek naplnění znaku „propagace“ lze mít za to, že
méně časté budou případy jednání pachatele toliko v úmyslu nepřímém [§ 4 písm.
b) tr. zák.], tj. že následek způsobit přímo nechtěl, ale věděl, že svým
jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (který zde
představuje zejména ochrana lidských práv a svobod), a pro případ, že takové
porušení nebo ohrožení způsobí, byl s tím srozuměn. Poněvadž podmínkou
odpovědnosti za nepřímý (eventuální) úmysl musí být to, aby byl pachatel s
výsledkem srozuměn, lze i v případech nepřímého úmyslu dospět k závěru, že
pachatel – chápáno v širším smyslu – následek v podstatě chtěl, i když jeho
jednání k němu přímo nesměřovalo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8.
2005, sp. zn. 3 Tdo 1174/2004).
Z popisu skutku v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
usnesením odvolacího soudu je zjevné, že obvinění svou účastí na shromáždění
hnutí Národní odpor aktivně propagovali a podporovali ideály hlásané hnutím
Národní odpor tím, že se zúčastnili průvodu, skandovali hesla, případně nesli
transparenty. Obviněný T. P. se aktivně podílel na organizaci pochodu. Podpora
hnutí směřujícího k potlačování práv a svobod může mít podobu materiální (např.
poskytnutí finančních darů, technických prostředků apod.) nebo morální (např.
získávání přívrženců, umožnění publikace jeho záměrů či ideologie atd.) a
spočívá v jednání, které má takové hnutí posílit, popřípadě získat mu další
přívržence. Propagací se rozumí veřejné uvádění takového hnutí nebo jeho
ideologie a záměrů ve známost, doporučování jím zastávaných či prosazovaných
myšlenek a názorů apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002,
sp. zn. 5 Tdo 337/2002). Z těchto důvodů není pochyb, že obvinění svým jednáním
naplnili subjektivní stránku trestného činu podpory a propagace hnutí
směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 odst. 1 tr. zák.
Obvinění také namítli, že v trestním řízení nebylo dostatečně prokázáno, že
podstatou jejich jednání byla podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení
práv a svobod člověka. Při rozhodování o tom, zda došlo k naplnění skutkové
podstaty uvedeného trestného činu, je třeba vycházet z toho, k čemu konkrétní
hnutí, o jehož podporu a propagaci jde, skutečně směřuje nebo co hlásá, a
nikoli z pouhého názvu hnutí. Termín „hnutí“ přitom nelze zaměňovat za
„politické hnutí“, tak jak jej používá zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v
politických stranách a politických hnutích. Trestní zákon má v tomto případě na
mysli hnutí formálně neregistrovaná, hlásající zášť vůči určitým skupinám lidí.
Hnutím ve smyslu § 260 tr. zák. se rozumí v určité míře organizovaná a
strukturovaná skupina osob, která má alespoň zřetelné kontury, společné postoje
a orientaci zaměřenou na dosažení některého cíle uvedeného v § 260 odst. 1 tr.
zák., byť takové hnutí nebude zpravidla splňovat podmínky registrace ve smyslu
zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických
hnutích, ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002). Nejvyšší soud v řízení o dovolání zásadně
vychází ze skutkových zjištění tak, jak k nim dospěly soudy nižších stupňů,
nicméně pro úplnost uvádí, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné
důkazy a učinily správný závěr o tom, že Národní odpor je neonacistické hnutí,
které vyvíjí činnost spočívající mimo jiné ve vydávání periodik a organizaci
srazů jejich přívrženců.
Obvinění zpochybnili existenci hnutí Národní odpor s odkazem na zjevnou
neorganizovanost osob stejného smýšlení a v této souvislosti poukázali na
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12.
2006, sp. zn. Tpjn 302/2005. Ani této námitce obviněných nelze přisvědčit,
neboť, jak správně uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí,
není pochyb o tom, že Národní odpor je skutečně hnutím, byť decentralizovaným
do různých buněk, jehož členové o sobě vědí, vzájemně se setkávají a společně
pořádají akce, kterých se zúčastňují. S tímto názorem se ztotožnil i odvolací
soud.
V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve zcela
výjimečných případech. Těmito případy je zjevná existence extrémního nesouladu
mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Obvinění v dovolání
namítli existenci tohoto extrémního nesouladu s tím, že údajně byla porušena
jejich základní práva a svobody zaručené Ústavou, Listinou a Úmluvou (zřejmě
mají na mysli Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod). Nejvyšší
soud shledal, že se v posuzované věci nejedná o případ, kdy právní závěry soudů
jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Pouze v případě,
když jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního
rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v
rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90
Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS
578/04). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud věnoval
hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost, své úvahy řádně rozvedl v
odůvodnění svého rozhodnutí, a na základě všech souvislostí a v souladu se
zásadami logiky došel ke správným skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud sdílí
názor odvolacího soudu, který v odůvodnění usnesení, jímž zamítl odvolání
obviněných, uvedl, že skutkový děj byl soudem prvního stupně zjištěn správně a
bez důvodných pochybností, a v rozsahu nutném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.
ř.). Skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování a jsou úplná
a správná, přičemž odvolací soud nehledal důvody pro jejich doplnění.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z
toho je zřejmé, že tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud
druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí
napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž
byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný
opravný prostředek. Druhou alternativou je tedy skutečnost, že odvolateli sice
nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v
řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního
stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc
sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obvinění uplatnili dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud však
neshledal v rámci řízení před soudem prvního stupně žádnou vadu, která by
naplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto není dán ani důvod dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je vázáno na
existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České
republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněná.
Předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal podmínky
pro odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí u těch obviněných, kteří o takové
rozhodnutí požádali.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2010
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek