U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. ledna 2018 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněného F. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, sp.
zn. 7 To 51/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
40 T 9/2016 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. H. odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, č. j. 40 T 9/2016-1112,
byl obviněný uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst.
1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody na osm let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen
do věznice s ostrahou.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu
dopustil v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době v průběhu měsíců prosince
roku 2007 až února roku 2008 na pozemku svého domu v P.-H., opakovaně fyzicky
napadal poškozeného A. P., který pro něho vykonával pomocné práce a v jeho domě
bydlel tak, že jej opakovaně bil blíže nezjištěnými tupými předměty středně
velkou a velkou silou do různých částí těla, zvláště do hlavy, hrudníku a
horních končetin, přičemž s ohledem na způsob vedení útoků a zasažených míst na
těle věděl, že mu může tímto jednáním způsobit těžkou újmu na zdraví a byl s
tím srozuměn. Tímto jednáním mu obviněný způsobil četná poranění a v důsledku
jejich neléčení, přibližně týden před smrtí, poškozený již pouze ležel, nebyl
schopen aktivního jednání, byl zcela závislý na péči dalších osob, a přes též
laikovi zjevnou nutnost odborné péče, která mu mohla zachránit život, mu s
vědomím uvedených skutečností nezajistil nezbytné ošetření a lékařskou péči,
načež poškozený v přesně nezjištěné době od 20. 2. 2008 do 22. 2. 2008 v
důsledku septického šoku při mnohačetných neléčených poraněních zemřel a jeho
tělo bylo následně dne 24. 2. 2008 nalezeno na poli v hromadě hnoje v katastru
obce Ch. v okrese P.-z.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v
Praze usnesením ze dne 29. 8. 2017, č. j. 7 To 51/2017-1215, podle § 256 tr. ř.
zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce
dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.
ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvedl, že
tento uplatňuje v jeho druhé alternativě, neboť v řízení předcházejícím
napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Ve věci je podle obviněného extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými
zjištěními z nich učiněnými o tom, že pachatelem skutku je obviněný. Nebyla
prokázána příčinná souvislost mezi tím, že obviněný vulgárními a fyzickými
útoky napadal poškozeného a jeho smrtí, jakož i nálezem těla. Soudy vybočily z
mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., pokud dospěly k závěru
o vině na základě výpovědí svědků o obecném chování obviněného a tvrzení
nevěrohodného svědka H. V., který poskytl jen zprostředkované informace.
Obviněný zdůraznil, že výpovědi svědků jsou pouze nepřímé důkazy o událostech,
které se odehrály před deseti lety, kdy tito vše vnímali pouze sluchově.
Násilnická povaha obviněného nemůže bez dalšího odůvodňovat závěr o tom, že by
konkrétní osobě ublížil na zdraví, zvláště když nebyla prokázána přítomnost
poškozeného v době po jeho zranění či dokonce v době úmrtí v bydlišti
obviněného.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a
sám jej zprostil obžaloby, anebo aby přikázal soudu druhého stupně věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného do
doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr.
ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku
je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.,
poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli
o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů nejsou
námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř., neboť
směřují výhradně do rozsahu a způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Kromě
toho je na místě poznamenat, že v hodnocení důkazů soudy prvního a druhého
stupně nelze shledat žádné rozpory, natož extrémní, neboť zcela v souladu s § 2
odst. 5 tr. ř. byly provedeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí
a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. soudy pečlivě hodnotily jak jednotlivě,
tak i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky a
zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům
odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě
vyvrácena výpověďmi utajených svědků a svědka H. V. Protože Nejvyšší soud ve
věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde
důvod k zásahu Nejvyššího soudu do zjištěného skutkového stavu.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit
toliko námitku obviněného, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho
jednáním a následkem, tedy smrtí poškozeného. Obviněný především tvrdil, že
svědeckými výpověďmi prokázané agresivní vystupování a chování není samo o sobě
důkazem toho, že by způsobil smrt poškozeného. V této souvislosti obviněný
uvedl, že ho usvědčuje jen výpověď svědka H. V., přičemž tuto zpochybnil jako
nevěrohodnou a poskytující pouze zprostředkované informace. Nejvyšší soud,
stejně jako soudy nižších stupňů, nemá důvod pochybovat o pravdivosti svědecké
výpovědi svědka H. V., ani dalších výpovědí svědků vystupujících v režimu
utajení. K ověření věrohodnosti svědka H. V. byl vypracován znalecký posudek a
nebylo zjištěno nic, co by mohlo snížit věrohodnost jeho svědecké výpovědi, ani
schopnost vnímat a následně reprodukovat prožité události. Taktéž není pravdou,
že by obviněného usvědčovala pouze výpověď svědka H. V. Obviněný je i podle
dalších svědeckých výpovědí nejen velmi agresivní a konfliktní osobnost, ale
navíc svědci vypověděli o jeho násilném chování vůči osobám, které pro něj
pracovaly, tzv. „kádesům“. Utajení svědci vystupující pod smyšlenými jmény I.
F., H. D., P. N. a P. Z. potvrdili, že obviněný poškozeného napadal, a to nejen
vulgárně slovně, ale i fyzicky. Podle svědeckých výpovědí se poškozený
nepohyboval volně, byl hlídán buď obviněným, nebo jedním ze synů obviněného. V
inkriminované době svědci slyšeli z pozemku obviněného, kde poškozený vykonával
práce jako „kádes“, fyzické i slovní napadání, sténání, naříkání a prosby,
přičemž především z výpovědi svědka vystupujícího pod smyšleným jménem P. N.
jednoznačně vyplynulo, že napadeným byl právě poškozený a obviněný byl tím, kdo
jej napadal.
Nejvyšší soud připomíná, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele
a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý
následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se
nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež
spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností,
bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by
došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná
příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo
399/2002). Taková situace však v tomto případě nenastala. Podle znaleckého
posudku došlo ke smrti poškozeného v důsledku velkého množství zranění, která
nebyla ošetřena nebo léčena a která byla poškozenému způsobována po delší
časový úsek. Podle svědeckých výpovědí to byl právě obviněný, kdo poškozeného
dlouhodobě fyzicky i psychicky týral a zabraňoval mu ve svobodném a volném
pohybu, tedy i ve vyhledání zdravotní pomoci. Tato skutková zjištění jsou pak
výrazně podpořena výpovědí svědka H. V., který dosvědčil fyzické napadání
poškozeného obviněným i skutečnost, kterou se dozvěděl od své družky V. H.,
která je sestrou obviněného, že obviněný poškozeného zabil. Kromě toho svědek
potvrdil i domluvu obviněného a dalších jeho rodinných příslušníků na způsobu,
jak se zbavit těla poškozeného. Bylo spolehlivě prokázáno, že obviněný se
dopouštěl intenzivního fyzického násilí na poškozeném a jeho neošetřená a
neléčená zranění byla příčinou septického šoku, v jehož důsledku zemřel.
Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následným úmrtím poškozeného na
tato zranění byla soudy obou stupňů spolehlivě prokázána a Nejvyšší soud proto
shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 256b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož je dovolání obviněného zjevně
neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný většinu námitek
obsažených v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této
souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého
stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly,
jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. ledna 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.