Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 5 T 2/2015, byl
obviněný J. D. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §
140 odst. 3 tr. zákoníku a § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku k výjimečnému trestu
odnětí svobody v trvání 23 let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl
pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228
odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se zločinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 18. 11. 2013 v době
kolem 08:00 hodin, poté, co si na volně přístupné prostranství v P. před
panelovým domem v ulici P. V. donesl kyselinu sírovou o koncentraci 33%, kterou
si opatřil v úmyslu s ní usmrtit svou bývalou přítelkyni M. P., neboť vůči ní
cítil zášť kvůli rozchodu a tomu, že si našla jiného partnera, ve snaze ztížit
možnost svého rozpoznání si zakryl hlavu kapucí a čepicí s kšiltem a před domem
vyčkával příchodu M. P. z jejího bydliště, jakmile M. P. vyšla kolem 08:00
hodin ven a nastoupila do služebního osobního automobilu tov. zn. Škoda Fabia
zaparkovaného poblíž domu v ulici P. V. přistoupil k tomuto vozidlu, otevřel
dveře u řidiče a M. P. polil přesně nezjištěným množstvím kyseliny sírové na
horní část těla, včetně hlavy, následně z místa utekl, M. P. v důsledku
napadení utrpěla život bezprostředně ohrožující poranění (konkrétně uvedené ve
výroku o vině), do současné doby nedošlo k jejímu plnému uzdravení a bude nutné
další komplikované dlouhodobé léčení, a tohoto jednání se dopustil přesto, že
věděl a byl srozuměn s tím, že kyselina sírová je nebezpečná látka a při
potřísnění obličeje může dojít ke spolknutí či vdechnutí kyseliny, poleptání
životně důležitých vnitřních orgánů a ke smrti obzvláště bolestivým způsobem,
kdy smrt nenastala jen v důsledku náhody a včasného poskytnutí vysoce odborné
lékařské péče.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 7 To 74/2015, podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně
a včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., neboť má za to, že určité okolnosti skutkové povahy byly
nesprávně právně posouzeny, když k tomuto nesprávnému posouzení došlo především
nesprávnou aplikací procesních zásad. Obviněný zcela popírá jednání, jež mu je
kladeno za vinu s tím, že se ho nedopustil. Soudy podle něj nesprávně
aplikovaly procesní zásady, především zásadu volného hodnocení důkazů. Při svém
rozhodnutí, podle obviněného, vycházely pouze z vlastních, pro jeho vinu
účelově dovozovaných domněnek a teorií, které jsou podle něj v rozporu se
skutečným obsahem jednotlivých důkazů nebo v nich nemají dostatečnou oporu. Soud také podle obviněného neprovedl některé důkazy mající podle něj zásadní
vliv na zjištěný skutkový stav, učinil rozhodnutí v důkazní nouzi, neboť v jeho
případě neexistuje žádný přímý důkaz o jeho vině, a nepřímé důkazy netvoří
ucelený řetězec, na jehož základě by bylo možné ho uznat vinným. Podle
obviněného sice zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán zločin,
avšak nelze uzavřít, že tento zločin spáchal on. Zopakoval, že soud vycházel z
vlastních domněnek a teorií, které jsou však v rozporu s objektivně zjištěnými
fakty. Soudy podle názoru obviněného porušily zejména svou povinnost
vyčerpávajícím způsobem důkazy popsat a logicky přesvědčivým způsobem
odůvodnit. Nenaplnily tak požadavky § 125 tr. ř. Nesprávně hodnotily provedené
důkazy a dospěly k nesprávnému závěru o tom, že je pachatelem uvedeného skutku,
přičemž připustily, že se tak stalo pouze na základě nepřímých důkazů. Obviněný
zdůraznil, že svou vinu od počátku popíral a uváděl důkazy, které jeho vinu
vyvracejí. Ty však podle něj soudy neakceptovaly, postavily svá rozhodnutí na
řetězci nepřímých důkazů, přičemž vyloučily, aby jejich souběh byl dílem pouhé
náhody. Avšak podle obviněného i takto postavené dokazování netvoří dostatečný
podklad pro odsuzující výrok. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/08. V rozhodnutích soudů spatřuje zkrácení
svého práva na spravedlivý proces. Náhled obou soudních instancí byl podle něj
modifikován a zkreslen v jeho neprospěch. Například úvaha soudu, že si obviněný
měl vyhledávat informace o kyselinách a jejich účincích nikoli až po útoku na
poškozenou, ale i před ním. Z čeho však při této úvaze soudy vycházely, není
obviněnému zřejmé, když tato skutečnost nebyla ze žádného důkazu zjištěna. Odborným zkoumáním bylo podle obviněného zjištěno (a on sám to ani nepopírá),
že vyhledával předmětná slovní spojení na internetu až dne 28. 11. 2013, tedy
10 dní po útoku na poškozenou. Obviněný v dovolání dále rozebírá, za jakých
okolností se měl dozvědět o útoku na poškozenou a o jejím zdravotním stavu,
přičemž uvádí, že se tak stalo již v den útoku, a to z médií, které již uvedený
den zmiňovaly útok kyselinou sírovou. Tyto skutečnosti soudy podle něj
neakceptovaly.
V další části dovolání se obviněný obsáhle zabýval dalšími
provedenými důkazy, a to pachovými stopami (na dveřích auta, v blízkosti domu
čp. …, na víčku od PET lahve). V této souvislosti zdůraznil, že nikdy
nepopíral, že by se na místě činu nikdy nenacházel, neboť se skutečně po útoku
vydal hledat bydliště poškozené, aby jí předal dopis s ujištěním, že on není
pachatelem předmětného skutku. Orgánům činným v trestním řízení se podle názoru
obviněného nepodařilo prokázat jeho vinu. Rovněž pokud jde o hodnocení důvodů
výskytu kyseliny sírové na jeho botě soudy pochybily, neboť podle obviněného
nešlo o stejnou kyselinu, která byla použita k útoku na poškozenou. Tato
skutečnost podle obviněného rovněž vyplývá z provedeného dokazování. Obviněný
rozebírá závěry odborných vyjádření a výslechů znalců v této souvislosti. Nabízí logický závěr o tom, jak se uvedená skvrna dostala na jeho obuv, a to
buď při manipulaci s autobaterií, nebo při čistění ptačí voliéry čisticími
prostředky, které příměs kyseliny sírové obsahovaly. Provedením uvedených
důkazů tak bylo podle obviněného objektivně zjištěno, že se na jeho obuvi sice
nacházela určitá látka, která s určitou mírou pravděpodobnosti vykazuje znaky
kyseliny sírové, která ale svým složením neodpovídá vzorku, který byl odebrán z
oblečení poškozené. Takový závěr však podle obviněného ani náznakem neukazuje
na to, že on měl být pachatelem uvedeného jednání. Konstrukce vystavěná soudem
a založená na domněnkách tedy podle něj nemůže obstát. Nebylo podle obviněného
rovněž prokázáno, že by se měl předmětného dne pohybovat po trase z místa činu
do oblasti svého bydliště, kde bylo v 9:57 hodin učiněno první přihlášení na
facebookový profil J. D. Nebyl nikým spatřen, nebyl zaznamenán žádným
vytipovaným kamerovým systémem. Ani identifikace osoby pachatele několika
svědky, kteří popsali jen určitou osobu, když žádný ze svědků neviděl pachateli
do tváře, nemůže být usvědčujícím důkazem proti němu. Uvedené důkazy měly být
podle názoru obviněného hodnoceny v jeho prospěch. Rozhodnutí soudů tedy
obviněný považuje za nesprávná a v rozporu se zákonem. Soudy podle něj
aplikovaly hmotné právo na skutek, který však nemá oporu ve skutkových
zjištěních.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nevyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že žádnou z námitek nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
Obviněný podle něj pouze zpochybňuje skutková zjištění soudu, napadá proces
dokazování a způsob hodnocení důkazů, nesouhlasí se závěry, k nimž soud po
zhodnocení důkazů dospěl, poukazuje na nerespektování zásady in dubio pro reo a
prostřednictvím toho dovozuje porušení pravidel spravedlivého procesu. Státní
zástupce ve věci neshledal, že by rozhodnutí soudů byla zatížena extrémním
nesouladem a proto je třeba vycházet ze stabilizovaných skutkových zjištění
učiněných soudy na základě provedeného dokazování. Poukázal na to, že existence
„pouze“ nepřímých důkazů automaticky neznamená, že by síla rozhodnutí soudu a
síla usvědčujících důkazů byla menší, než v případě důkazů přímých. Státní
zástupce se ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů a na jejich odůvodnění
odkázal. Doplnil, že rozhodnutí o vině obviněného není založeno na ojedinělém
nepřímém důkazu (či na dvou, třech náhodných, vzájemně nesouvisejících
indiciích). Existuje podle něj velké množství nepřímých, na sebe navazujících a
svou vypovídací hodnotou dostatečně silných nepřímých důkazů, jež umožňují
vyslovit přesvědčivý závěr o vině obviněného. Neztotožnil se s tvrzením
obviněného, že závěr o jeho vině se opírá jen o spekulace či teorie a není
ničím podložen. Má za to, že v trestní věci byly zajištěny a provedeny všechny
podstatné a potřebné důkazy, tyto byly získány a posléze provedeny v souladu s
procesními předpisy, přičemž soud je rovněž řádně a logicky vyhodnotil a proces
hodnocení dokazování nebyl svévolný. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud omítl
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
V replice na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněný
setrval na svém dovolání a vyjádřil nesouhlas s argumentací státního zástupce.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již
zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako
mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části
dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 2448
a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a
zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání,
je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně obviněný vědom, když v dovolání
poukazuje, že v rámci dovolacího řízení nelze dosáhnout změny či dokonce zvratu
ve skutkových zjištěních soudu, přesto se s poukazem na porušení jeho práva na
spravedlivý proces přezkumu ze strany Nejvyššího soudu domáhá. Nejvyšší soud v
tomto směru pouze podotýká, že je jeho rozhodovací praxe již dlouhodobě v
souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor).
Podstatou dovolání obviněného je především námitka, že se trestného činu, jak
byl zjištěn a popsán ve skutkové větě, nedopustil a jeho zásadní výhradou je,
že soudy neakceptovaly jím uváděnou obhajobu. V dovolání kritizuje hodnotící
postupy soudů, obsáhle s nimi polemizuje a opakovaně nabízí svou verzi průběhu
skutkového děje, na které po celé trestní řízení trvá, přičemž zcela pomíjí, že
jeho obhajoba byla provedeným dokazováním vyvrácena. Vytýká soudům, že
nesprávně hodnotily provedené důkazy, které jsou pouze důkazy nepřímými, při
absenci jakéhokoliv důkazu přímého. Obviněný provedené důkazy jednotlivě
podrobně rozebírá a z každého zvlášť vyvozuje své závěry, ke kterým měly podle
něj dospět i soudy. Má za to, že soudy nemohly opřít své závěry o vině pouze o
nepřímé důkazy, které navíc podle obviněného netvoří ucelený řetězec. Mimo to
obviněný brojí proti odůvodnění rozhodnutí obou soudů a neshledává je v souladu
s podmínkami § 125 tr. ř. a v podstatě se domáhá aplikace procesní zásady in
dubio pro reo.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá
skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí
s tím, jaké důkazy krajský a vrchní soud ve věci provedly, resp. neprovedly,
jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě
postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů
obsáhle polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za
chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za
další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené
rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř.
uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního
posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu
dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou
považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou
povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně.
Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah
Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl
dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním
nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá
Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních
stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z
jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad
důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na
spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první
skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést
důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu
věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v
odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné
realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není
získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do
hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného
hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah
provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při
interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že
v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani
do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v
napadeném rozsudku ztotožnil také vrchní soud, na straně jedné, a provedenými
důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní.
V rámci obsáhlého dokazování nalézací soud podrobně vyložil, na základě kterých
provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině obviněného a přesvědčivě
odůvodnil, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je
zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který
je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními
prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění
skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu. Z pojetí této zásady vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. plyne,
že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním
návrhům stran (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07,
IV. ÚS 691/06 a další).
Pokud obviněný namítá, že všechny důkazy ve věci provedené byly pouze nepřímé,
Nejvyšší soud uvádí, že trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k
odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u
poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto
situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž
byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý
důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších
skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci
trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej
spáchal. Nepřímé důkazy nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale
dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní
řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání
určité skutečnosti. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší,
méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé. (Srov. např. Musil,
J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo
procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396
s.). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za
situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím
nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně
doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém
příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale
současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná
osoba. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce
navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně
přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy,
bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 426/2014, sp. zn. 7 Tdo 438/2014,
usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 260/06).
V daném případě se podle přesvědčení Nejvyššího soudu o takovýto ucelený
vzájemně propojený souhrn velkého počtu nepřímých důkazů jedná. Z rozhodnutí
soudů obou stupňů je zřejmé, že postupovaly zcela v souladu se všemi svými
povinnostmi, pro závěr o vině obviněného provedly řadu důkazů a své hodnotící
postupy přesvědčivě odůvodnily. Oba soudy evidentně postupovaly s vědomím
existence toliko nepřímých důkazů v daném případě. Velice pečlivě proto
přistupovaly k hodnocení výpovědi obviněného. Hodnotily ji samostatně i v
souvislosti s ostatními provedenými důkazy, důkladně takto prověřovaly její
věrohodnost, přičemž přesvědčivě odůvodnily, pokud výpovědi obviněného
neuvěřily. Soudy tak měly k dispozici celou řadu nepřímých důkazů, z nichž za
zásadní (avšak nikoli osamocené), je třeba považovat výsledky odborných
vyjádření z oboru metody pachové identifikace související se zajištěním
pachových stop při ohledání místa činu ve dnech 18. 11. 2013 a 21. 11. 2013. V
šesti případech (č. l. 1830 tr. spisu) pak byla zjištěna shoda mezi kontrolním
vzorkem obviněného a odebranými pachovými stopami na místě činu. Jedná se
především o pachovou stopu zajištěnou na klice dveří řidiče auta, ve kterém
byla poškozená napadena, a které pachatel při útoku otevřel, dále pachová stopa
na víčku PET lahve (v níž byla kyselina sírová) na místě činu, jakož i pachové
stopy v blízkosti vchodu do domu v ulici P. V., kde poškozená bydlela. Soudy se
v souvislosti s těmito důkazy důkladně zabývaly obhajobou obviněného (jeho
vysvětlením, jak se mohly jeho pachové stopy dostat na uvedená místa), přičemž
přesvědčivě odůvodnily, proč jeho verzi neuvěřily. Z provedeného dokazování je
dále zřejmé, že pachové stopy v blízkosti domu, kde poškozená bydlela, byly
odebírány z míst, kde se podle výpovědí svědkyň (R. Ř., M. K., J. B., P. K., M. L.) předmětného dne ráno (těsně před a po spáchání trestného činu) pohybovala
neznámá (podezřelá) osoba, kterou viděly poblíž vchodu uvedeného domu. Svědkyně
osobu popsaly, avšak neidentifikovaly (neboť byla maskována). Podaly zcela
shodný popis muže, jehož bylo možné typově ztotožnit s osobou obviněného. Svědkyně R. Ř. při rekognici podle fotografií dokonce ve dvou případech
označila obviněného jako osobu, kterou mohla vidět předmětného dne ráno
(označila současně dvě osoby z předestřených fotografií – vždy však i
obviněného). K dispozici měly soudy odborná vyjádření z oboru kriminalistiky,
odvětví chemie, z jejichž závěrů plyne, že poškozená byla polita kyselinou
sírovou o koncentraci 33%. V rámci dokazování poškozená identifikovala u
pachatele obuv, přičemž druhově stejnou obuv vydal obviněný pro účely
dokazování. Vydaná obuv obviněného byla navíc na horní části potřísněná
drobnými kapkami kyseliny sírové. Soudy se v této části dokazování důkladně
zabývaly rovněž obhajobou obviněného, jakým způsobem se mohly kapky kyseliny
dostat na jeho obuv, přičemž přesvědčivě odůvodnily, proč výpovědi obviněného
neuvěřily.
Soudy se neopomněly zabývat rovněž otázkou totožnosti vzorků
kyseliny sírové, jíž byla potřísněna poškozená, a vzorku kyseliny sírové na
botě obviněného, když totožnost vzorků kyseliny podle vypracovaných znaleckých
posudků a odborných vyjádření, jakož i podle výpovědí znalců, nelze potvrdit
ani vyloučit. Na doplnění lze uvést, že v souvislosti s tímto závěrem obviněný
v dovolání obsáhle reprodukuje závěry expertíz a zdůrazňuje, že se nejedná o
stejnou tekutinu, ale nelze přehlédnout, že kyselina na oblečení poškozené,
která byla použita pachatelem, obsahovala částice na bázi olova, a tedy podle
expertízy byla používána jako náplň do olověných akumulátorů, přičemž obviněný
svojí obhajobu ohledně stopy kyseliny na jeho botě, zakládá mimo jiné právě na
tvrzení, že vzhledem k poruše na jeho autě opakovaně manipuloval s
autobateriemi. Soudy při svém rozhodování posuzovaly rovněž širší souvislosti
chování obviněného před a po činu. Z výpovědí svědků (L. P., P. Š.) bylo
zjištěno, že obviněný v době před útokem sháněl nějakou silnou „žíravinu“. Krátce po napadení poškozené intenzivně vyhledával předmětné články na
internetu (aniž by mohl vědět, že obětí je právě poškozená). Po útoku
prokazatelně vyhledával informace o účincích kyselin a žíravin na lidský
organismus. Soudy se rovněž podrobně zabývaly možnostmi pachatele opustit místo
činu, přičemž v souvislosti s obviněným uzavřely, že se do místa svého bydliště
mohl dostat do 9:57, resp. do 9:20 hodin, když z analýzy provozu mobilního
telefonu a notebooku vyplývá, že v tuto dobu se již ve svém bydlišti nacházel. Jak z výpovědí svědků, tak z elektronické komunikace bylo zjištěno, že
obviněný, ač sám v té době souběžně udržoval vztah i s jinou ženou, což bylo i
důvodem rozchodu poškozené s ním, ukončení vztahu ze strany poškozené psychicky
nezvládl a poté, co zjistil, že má nového přítele, jí začal urážet a
vyhrožovat. V souvislosti s hodnocením motivu jednání pachatele soudy
posuzovaly osobnost obviněného, přičemž vycházely ze znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie (č. l. 1881 a násl tr. spisu). Popis osobnostní struktury obviněného logicky doplňuje závěry o tom, že právě
obviněný je pachatelem zjištěného a ve výroku o vině popsaného skutku, když
současně soudy vyloučily, že by trestný čin mohla spáchat jiná osoba, když
touto otázkou se zabývaly zejména k námitkám obviněného, že pachatelem mohl být
někdo ze zaměstnání poškozené.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti
o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu
dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval
a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. V tomto případě Nejvyšší soud plně
odkazuje na přesvědčivá rozhodnutí soudů obou stupňů. Podstatné je, že soudy
prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se
nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně,
srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se
skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy
hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. V daném případě nepřímé důkazy tvoří
ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se
jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe tak, že se mohly
stát spolehlivým podkladem soudů o vině obviněného a současně také vylučují
reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba.
K výhradám obviněného, jimiž poukazoval na nedostatky v odůvodnění odvolacího
soudu, je třeba připomenout, že proti odůvodnění napadených rozhodnutí nelze
dovolání podávat (§ 265a odst. 4 tr. ř.), takže tato výhrada stojí zcela mimo
rámec přezkumu dovolacím soudem. Nejvyšší soud navíc tvrzené nedostatky
neshledal.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto bylo dovolání
obviněného J. D. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b
tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu