7 Tdo 189/2022-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2022 o dovolání obviněného M. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 55 To 178/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 126/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 3. 2021, č. j. 5 T 126/2020-80, byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 9. 2016, č. j. 2 T 79/2016-301, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 11. 2016, č. j. 31 To 432/2016-330, dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 1. 2017, č. j. 3 T 136/2015-78, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 4. 2017, č. j. 31 To 85/2017-89, a dále za přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 7. 2017, č. j. 3 T 144/2016-110, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 10. 2017, č. j. 31 To 363/2017-126, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti jedna měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zrušení výroků o trestech týkajících se sbíhající se trestné činnosti, včetně rozhodnutí obsahově navazujících. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného P. M.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že společně s obviněným P. M. po vzájemné dohodě s další osobou v Liberci, na ulici XY, dne 29. 6. 2015 okolo 7:30 hod. přivezli do areálu autoservisu osobní motorové vozidlo zn. Škoda Yeti v hodnotě 358 650 Kč, které bylo osazeno registračními značkami XY, odcizenými v době od 12:00 hod. dne 28. 6. 2015 do 4:30 hod. dne 29. 6. 2015 v XY č. p. XY, a navíc byla zadní registrační značka upravena černou lepící páskou přelepením písmene X na písmeno K za účelem ztížení odhalení, a obviněný P. M. s další osobou a po předchozí telefonické dohodě s obviněným M. V., který již byl přítomen v autoservisu, vozidlo společně ukryli za účelem zajištění jeho dalšího odbytu, vozidlo měli ve své moci již od 29. 6. 2015 nejméně od 4:30 hod., přičemž uvedené vozidlo bylo odcizeno v době od 3:30 hod. do 3:40 hod. dne 29. 6. 2015 v Jablonci nad Nisou, XY, s čímž byli oba obvinění srozuměni.
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 8. 2021, č. j. 55 To 178/2021-177, byla odvolání obou obviněných směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. V. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. Spatřoval je v tom, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, rozhodnutí spočívala na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Ve vztahu k výroku o vině namítal, že byly nesprávně hodnoceny otázky týkající se zavinění a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem jakožto pojmových znaků trestného činu, a rozhodnutí byla vydána v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv, což založilo nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení
práva na spravedlivý proces a také jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Soudy porušily právo dovolatele na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily důkazy, neumožnily mu se v rámci odvolacího řízení k věci vyjádřit a bez přiměřených důvodů bylo zamítnuto jeho odvolání.
5. Dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že mu bylo odepřeno právo osobně se účastnit veřejného zasedání o odvolání. Odvolacím soudem byl obesílán na nesprávnou adresu, která platila před jeho nástupem do výkonu trestu odnětí svobody. Při propuštění pak uvedl jako adresu, kde má být obesílán a kde si bude přebírat poštu, adresu svých rodičů (XY, XY), na tuto mu však doručování nebylo. Obhájkyně navíc u veřejného zasedání o odvolání namítala, že obviněný předvolání nepřevzal, nebyl obeslán na uvedenou adresu, a tudíž se jednalo o překážku projednání jeho odvolání, neboť se chtěl před odvolacím soudem vyjádřit, především pak k telefonické komunikaci v rozhodné době a významu této komunikace v romštině.
Odvolací soud k námitce nepřihlédl s odůvodněním, že vychází z domněnky doručení, žádost o odročení veřejného zasedání zamítl a jednal v jeho nepřítomnosti. Rozhodnutí tak bylo vydáno v důsledku porušení procesních pravidel, což obviněny podkládal za extrémní porušení jeho procesních práv, tedy porušení práva na spravedlivý proces v ústavněprávním slova smyslu, které ovlivnilo hmotněprávní kvalifikaci.
6. Další námitka obviněného směřovala ke skutečnosti, že výrok o vině je nesprávný, neboť nebyly naplněny pojmové znaky trestného činu, konkrétně protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním a škodlivým následkem a zavinění. Konstatoval, že pojmovým znakem vytýkaného trestného činu podílnictví bylo, že pachatel ukryje, na sebe nebo jiného převede nebo užívá věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestný činem spáchaných na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, a to ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě, která má větší hodnotu. Námitky obviněného pak směřovaly ke skutečnosti, že nebyla žádným relevantním důkazem vyvrácena jeho obhajoba, že se snažil svědkovi T. L. pouze přednostně vyřídit jeho požadavek na servisní zákrok na vozidle Škoda Yeti (zajistit tzv. načipování vozidla v servisu) díky jeho kontaktům na servis J. T., ostatně svědek T. L. potvrdil, že ani obviněný P. M. ani obviněný M. V. se na odcizení vozidla nepodíleli, avšak k tomuto významnému svědectví soudy nepřihlédly. Obviněný neměl žádnou povědomost o tom, že vozidlo bylo kradené a skutkový stav byl rekonstruován tak, aby odpovídal podané obžalobě. Neexistoval žádný důkaz o tom, že by věděl, že vozidlo mělo cizí poznávací značky a že zadní vyměněná registrační značka byla pozměněna černou páskou. Nalézací soud vycházel při hodnocení důkazů zejména z jeho trestně právní minulosti, přičemž za pohnutku jeho jednání označil ziskuchtivost. Obviněný se také vyjádřil k odposlechům, na kterých nalézací soud postavil výrok o vině. V této souvislosti uvedl, že překlady hovorů v romštině nebyly přesné a správné, nebyly k dispozici odposlechy hovorů mezi obviněným a svědkem T. L. (neboť jinak by byly zaznamenány i požadavky svědka T. L. na zjištění tzv. načipování vozu v servisu v XY u J. T.) a z hovoru nevyplývá, že by měl přistoupit na to, že vozidlo ukryje v servisu, takovou možnost ani neměl, současně neměl o auto zájem. Svědek T. L. nabídl vozidlo T. M. (ptal se, zda je schopen sehnat kupce) v telefonním hovoru, který se uskutečnil o hodinu později než hovor s obviněným. Namítal také, že nebyla naplněna předmětná skutková podstata trestného činu po stránce subjektivní, neboť nalézacím soudem byla dovozována bez potřebného řetězce důkazů povědomost obviněného o tom, že vozidlo bylo odcizené a bylo ho třeba na nějakou dobu ukrýt. Uvedl, že se jednalo o pouze ničím nepodloženou spekulaci. Ve výše uvedených pochybeních spatřoval porušení jeho práva na spravedlivý proces.
7. Dovolatel také konstatoval, že odvolací soud neodůvodněně a v rozporu se zásadou spravedlivého procesu zamítl navržený důkaz výslechem svědka J. T., který měl v rámci veřejného zasedání provést.
8. Uzavřel, že soud prvního stupně neměl k dispozici důkazy, které by ospravedlňovaly úvahu soudu o jeho vině, alespoň ne takové, aby nevznikly důvodné pochybnosti. Skutkový stav tak nebyl zjištěn v rozsahu nezbytném pro uznání viny. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl o zproštění obžaloby.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že s ohledem na obsah podaného dovolání a dobu jeho podání je zřejmé, že byl rovněž uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž místo § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 mělo být správně odkázáno na § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
10. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. konstatoval, že na základě spisového materiálu, jež měl k dispozici, nelze argumentaci obviněného přisvědčit, neboť podle odůvodnění usnesení odvolacího soudu se obviněný k veřejnému zasedání bez omluvy nedostavil, ačkoli byl řádně a včas vyrozuměn. Veřejné zasedání tak proběhlo v nepřítomnosti obviněného v souladu se zákonem.
11. Dále uvedl, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 jsou formálně podřaditelné výhrady neprovedení důkazního návrhu na výslech svědka J. T., tvrzení, že vina nebyla prokázána bezpečně, neboť nepřímé důkazy nejsou dostačující a existují v dovolání popsané vady, obviněný neměl žádnou povědomost o související trestné činnosti a rozhodnutí tak trpí extrémními vnitřními rozpory. Nicméně tyto výtky označil za nedůvodné. Z hlediska vady opomenutého důkazu ve formě zamítnutí důkazního návrhu obviněného podotkl, že v napadeném usnesení odvolacího soudu je dostatečně vysvětleno, proč soud považoval předmětný důkazní návrh za nadbytečný, a to jelikož nemohl přispět k dalšímu objasnění věci. K tvrzeným extrémním rozporům pak konstatoval, že existence závažného extrémního rozporu nebyla dána. Soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky podle § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř a jako taková jsou přezkoumatelná. Závěr o vině měl oporu v provedených důkazech (byť nepřímých), zejména v odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a údajích o uskutečněném telekomunikačním provozu, které plně odpovídaly dalším zjištěným skutečnostem.
12. K námitce obviněného stran nedostatků subjektivní stránky trestného činu a absence protiprávnosti či kauzálního nexu uvedl, že je lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, avšak obviněný hmotně právní vady toliko v obecné rovině deklaruje a svou argumentaci buduje pouze na základě zpochybnění hodnocení důkazů a skutkových zjištění. Tyto však netrpí žádnými podstatnými vadami, kvůli kterým by bylo nutno do oblasti dokazování a skutkových zjištění zasahovat. Předmětné výhrady obviněného tak byly uplatněny mimo rámec příslušného dovolacího důvodu.
13. Státní zástupce z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
14. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
16. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem je proto možné namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, což vedlo k tomu, že tímto postupem bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je nicméně patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný namítl, že mu bylo odepřeno právo se osobně účastnit veřejného zasedání o jeho odvolání a z hlediska obsahu dovolání je tedy s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda byly splněny podmínky pro konání veřejného zasedání u odvolacího soudu dne 17. 8. 2021 v jeho nepřítomnosti obviněného.
17. Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení § 234 tr. ř., přičemž účast státního zástupce a v případech nutné obhajoby i obhájce řeší speciálně pro řízení o odvolání ustanovení § 263 odst. 2, 3 tr. ř. Obecné ustanovení § 234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nezbytná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
18. Jak vyplývá z obsahu trestního spisu, o odročení veřejného zasedání na den 17. 8. 2021 byl obviněný vyrozuměn (tj. nebyl k němu předvolán), přičemž toto vyrozumění bylo zasláno prostřednictvím pošty na adresu XY, Liberec. Vzhledem k tomu, že adresát nebyl zastižen, zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 7. 7. 2021, a protože nebylo možné po uplynutí deseti dnů vložit zásilku do schránky, dne 20. 7. 2021 byla vrácena soudu (viz č. l. 171). Zmíněná adresa přitom byla obviněným sdělena při propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jako adresa místa, kam se vrací (viz č. l. 166), nebyla tedy takto označena adresa bydliště jeho rodičů XY, XY, jak uvedl v rámci svého dovolání. Zároveň se jednalo o adresu pobytu, která byla zjištěná odvolacím soudem lustrací v informačním systému základních registrů (viz č. l. 160). Odvolací soud pak rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, neboť doručení vyrozumění bylo vykázáno uložením. K dotazu předsedy senátu potom přítomná obhájkyně obviněného JUDr. Barbora Langerová sdělila, že obviněný po jeho propuštění odjel do SRN za prací, byl s ní v kontaktu asi měsíc a v současné době je nekontaktní (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 17. 8. 2021 na č. l. 174 až 175). Rovněž tedy není pravdou, že by u veřejného zasedání obhájkyně vznesla námitku, že obviněný nebyl obeslán na jím uváděnou adresu a že se chtěl před odvolacím soudem vyjádřit k telefonické komunikaci a jejímu významu v romštině. Odvolací soud pak v odstavci 16. odůvodnění svého usnesení s ohledem na zjištěné skutečnosti konstatoval, že se obviněný k veřejnému zasedání nedostavil, neomluvil se, ačkoli o něm byl řádně a včas vyrozuměn, a proto v souladu s ustanoveními § 238 a § 202 tr. ř. jednal v jeho nepřítomnosti.
19. Nejvyšší soud se s popsaným závěrem ztotožňuje a shrnuje, že tvrzená vada v podobě porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání u obviněného nenastala a dovolací argumentaci v tomto směru nelze přisvědčit, neboť veřejné zasedání proběhlo v nepřítomnosti obviněného v souladu se zákonem. Námitku obviněného tak shledal zjevně neopodstatněnou.
20. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
21. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
22. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
23. Jelikož bylo dovolání podáno 11. 1. 2022, dovolatel v návaznosti na užitou argumentaci měl označit tvrzený dovolací důvod jako § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., popř. uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že námitky, jimž bylo tvrzeno nedostatečné prokázání viny na základě nepřímých důkazů v důsledku extrémního nesouladu mezi zjištěnými okolnostmi a právními závěry a neodůvodněného zamítnutí jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka J. T., lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, namítanou absenci protiprávního jednání, příčinné souvislosti a zavinění pak pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022. Tyto námitky však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými, přičemž nelze ani přehlédnout, že jsou z velké části pouze opakováním argumentace, kterou obviněný uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s ní řádně vypořádaly.
24. K námitce, že skutkový stav nebyl zjištěn v rozsahu nezbytném pro uznání jeho viny, neboť soudy nedisponovaly důkazy, které by každý jednotlivě a ve vzájemných souvislostech ospravedlňovaly úvahu soudu o vině obviněného bez toho, aby vznikly důvodné pochybnosti, Nejvyšší soud uvádí následující. Především nelze soudům vytýkat, že dospěly k závěru o vině obviněného za situace, kdy skutková zjištění opřely zejména o nepřímé důkazy, které se vzájemně podporují, doplňují a tvoří ucelený řetězec, na jehož základě lze mít vinu za bezpochyby prokázanou.
25. Svá skutková zjištění soudy opřely především o důkaz odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu ve spojení se zjištěnými údaji o uskutečněném telekomunikačním provozu, které korespondují s ostatními provedenými důkazy, především pak listinnými. Z údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu bylo dovozeno, že svědek T. L. volal předmětný den obviněnému dvakrát v časech 5:32 a 5:45 hod., v 5:45 hod. mu zaslal textovou zprávu, na kterou mu obviněný o minutu později odpověděl, následně mu svědek T. L. volal v čase 6:58 hod. Bylo také zjištěno, že obviněný přijel na místo autoservisu o pár minut dříve než obviněný P. M. se svědkem T. L. Z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bylo pak především prokázáno, že v uvedených rozhovorech svědek T. L. sdělil obviněnému, že „byli v práci“, zda ví, jak se jmenuje „sněžný muž“, v romštině mluvili o tom, že mají auto zn. Škoda (šlo o vozidlo Škoda Yeti) a obviněný řekl, že ho chce, načež svědek T. L. reagoval tak, že za ním jedou, což posléze potvrdil textovou zprávou. Obviněný byl tedy kontaktován svědkem T. L. za účelem sehnání místa, kam by bylo možné kradené vozidlo Škoda Yeti umístit a obviněný toto místo aktivně zajistil.
26. Naopak soudy obou stupňů dostatečně zdůvodnily, proč neuvěřily verzi obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena. Obviněný svou vinu popíral s odůvodněním, že se snažil svědkovi T. L. pouze přednostně vyřídit jeho požadavek na servisní zákrok na vozidle Škoda Yeti, tzv. načipování vozidla v servisu. Dále tvrdil, že překlady z romštiny nebyly přesné a správné, nebyly k dispozici odposlechy hovorů mezi ním a svědkem T. L. a z hovorů nevyplývá, že by měl přistoupit na to, že ukryje vozidlo v servisu. O auto zájem neměl, což je zřejmé z telefonního hovoru uskutečněného o hodinu později než hovor s obviněným, ve kterém svědek T. L. nabídl auto T. M. K tomu je nutno především podotknout, že v žádném z hovorů není uvedena zmínka o tom, že by svědek T. L. sháněl servis vozidla za účelem jeho tzv. načipování či z důvodu potřeby jiného servisního zásahu. Navíc, pokud by jen vyřizoval objednávku, nebyla by potřeba, aby se v tuto časnou ranní hodinu dostavil osobně na místo. Z odposlechů hovorů včetně překladu z romštiny jasně vyplývá výše učiněný závěr, že svědek T. L. požadoval po obviněném (alespoň dočasné) skrytí automobilu značky Škoda Yeti, na což obviněný přistoupil, přičemž je bez relevance, že předmětné vozidlo bylo posléze nabídnuto T. M., neboť úloha obviněného spočívala právě v ukrytí vozidla.
27. Jedná se ve věci o důkazy, jež ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely pouze z nepřímých důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
28. Lze tedy konstatovat, že mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil.
29. Dovolatel také vytkl neodůvodněné zamítnutí jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka J. T., který měl odvolací soud v rámci veřejného zasedání provést, čímž byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Pokud chtěl prostřednictvím této výhrady poukázat na vadu tzv. opomenutých důkazů, jak ji definoval ve své judikaturní činnosti Ústavní soud (tj. situace, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily) a následně byla do jisté míry včleněna pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 (tj. ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde. Soud prvního stupně v odstavci 33. odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem svědka J. T., kdy uvedl, že jednání obviněného měl za zcela prokázané. Tento svědek již byl v předchozím průběhu trestního řízení vyslechnut, a to v přípravném řízení i v průběhu řízení před soudem předtím, než došlo ke změně v obsazení senátu. Jeho výslech pak k objasnění věci žádným způsobem v minulosti nepřispěl, nelze tedy očekávat, že by bylo možné docílit detailnější výpovědi, která by sloužila k objasnění věci. Odvolací soud v odstavci 18. odůvodnění svého usnesení taktéž uvedl, že provedení výslechu lze považovat za nadbytečné (byť se zcela neztotožnil s odůvodněním nalézacího soudu, kdy k obsahu jeho dříve realizované výpovědi nelze přihlížet), neboť provedené důkazy skýtaly dostatečný základ pro učinění nepochybných skutkových zjištění, když svědek by se mohl vyjádřit pouze k okrajové, konečné fázi posuzovaného skutku. Důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněné na spravedlivé řízení.
30. V podrobnostech Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.
31. Pokud jde o právní posouzení učiněných zjištění, dovolateli nelze přisvědčit, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Konkrétně uvedl, že nebyly naplněny pojmové znaky tohoto deliktu, a to protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním a škodlivým následkem a zavinění. Obviněný konstatoval, že pojmovým znakem vytýkaného trestného činu podílnictví je, že pachatel ukryje, na sebe nebo jiného převede nebo užívá věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestný činem spáchaných na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, a to ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě, která má větší hodnotu. Jeho jednání pak nebylo protiprávní, protože se snažil přednostně vyřídit požadavek na tzv. načipování vozidla, o kterém nevěděl, že je kradené.
32. O protiprávnosti jednání obviněného není pochyb, kdy protiprávností se rozumí rozpor s právní normou v rámci právního řádu, v tomto případě s § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, jehož formální znaky obviněný svým jednáním naplnil, a to současně při plném zohlednění materiálního korektivu spočívajícího v požadavku určité společenské škodlivosti jejich jednání. Z dovozených skutkových závěrů na podkladě provedeného dokazování je totiž, jak již bylo řečeno, jednoznačně zřejmé, že obviněný jednal v rozporu s trestním zákoníkem jako obecně závaznou právní normou, když napomáhal tomu, aby zůstal beze změny přecházející útok směřující proti cizímu majetku.
Námitku absence příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem obviněný uvedl toliko obecně, proto i Nejvyšší soud obecně konstatuje, že tento kauzální nexus naplněn byl, neboť jednání obviněného spočívající v zajištění dočasného ukrytí kradeného vozidla bylo příčinou vzniklého následku v podobě kýženého zakrývání předchozí trestné činnosti. K namítané absenci zavinění Nejvyšší soud uvádí, že nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný zjevně jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, protože svým jednání chtěl porušit zájem chráněný zákonem, v daném případě zájem na ochranu cizího majetku, a učinil tak ve vztahu k věci o větší hodnotě, tj. nejméně 100 000 Kč podle § 138 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku. Úmyslem obviněného za účasti třetí osoby bylo zjevně nakládání s odcizeným vozidlem, o němž takovou informaci musel vyvozovat, když jejich prvním krokem bylo dočasné ukrytí vozidla a jeho následně zpeněžení (viz odstavec 23. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu nalézacího, kdy uvedl, že obhajoba obviněného ve smyslu, že nevěděl o nelegálním původu vozidla, nebyla důvodná, neboť zavinění bylo prokázáno právě odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu spolu se zjištěnými údaji o uskutečněném telekomunikačním provozu ve spojení s ostatními důkazy (viz odstavec 22. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nelegální původ vozidla byl pak obviněnému zjevný a byl dovozován ze snahy umístit vozidlo na volně nepřístupné místo v časnou ranní hodinu, ve které není běžné, že by docházelo k prodeji legálně držených vozidel, ani k servisním zásahům, které nejsou akutní.
Obviněný v době telefonního hovoru přesně věděl, kam a proč má jet a zároveň byl vyrozuměn o skutečnosti, že „proběhla práce“. Uvádí-li obviněný, že soudy nepřihlédly k významnému svědectví T. L., který uvedl, že obviněný se na odcizení vozidla nepodílel, Nejvyšší soud musí konstatovat, že soudy obou stupňů odůvodnily, proč vysvětlení svědka T. L. nepovažovaly za věrohodné.
33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 označen jako písm. m)] obsahoval dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [od 1. 1. 2022 písm. a) až l)].
34. Obviněný jej uplatnil v jeho první alternativě, tedy bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení věcně přezkoumáno; tento dovolací důvod v jeho první alternativě tudíž nemohl být naplněn.
35. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 3. 2022
JUDr. Radek Doležel předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.