7 Tdo 189/2026

Judikát 7 Tdo 189/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:25.03.2026

Spisová značka:7 Tdo 189/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.189.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Ublížení na zdraví

Nutná obhajoba

Dotčené předpisy:§ 146 odst. 1 tr. zákoníku § 29 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:CD

7 Tdo 189/2026-281

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovoláních obviněných 1. M. S. a 2. D. S. podaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 4 To 201/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 103/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. S. a D. S. odmítají. Odůvodnění:I.Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 3. 2025, č. j. 4 T 103/2024-193, byli obvinění M. S. a D. S., uznáni vinnými přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený přečin byli odsouzeni obviněný M. S. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a obviněný D. S. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustili obvinění v podstatě tím, že dne 11. 8. 2023 okolo 16:45 hod., před rodinným domem č. p. XY, v obci XY, část XY, okres XY, po vzájemné slovní rozepři a vzájemném strkání mezi obviněným M. S. a poškozeným T. V., nejprve obviněný M. S. udeřil poškozeného T. V. rukou sevřenou v pěst do levé části hlavy, načež oba upadli na zem, kde obviněný M. S. pokračoval v napadání údery pěstí do oblasti hlavy poškozeného T. V., načež k nim přiběhl obviněný D. S., který jmenovaného poškozeného udeřil nejméně dvakrát rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy a trupu, v důsledku čehož poškozený T. V. utrpěl otřes mozku, pohmoždění krční páteře, převodní ztrátu sluchu s šelestem v levém uchu a zdravotní obtíže spočívající v přetrvávajících závratích, nestabilitou při chůzi, přičemž poškozený T. V. byl hospitalizován v nemocnici od 11. 8. 2023 do 14. 8. 2023 a v pracovní neschopnosti trvající od 11. 8. 2023 do 12. 11. 2023.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 10. 2025, č. j. 4 To 201/2025-240, k odvolání obviněných M. S. a D. S., podaných proti rozsudku okresního soudu v celém jeho rozsahu, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění M. S. a D. S. prostřednictvím obhájkyně dovolání, přičemž tak učinili jedním podáním, tudíž byla jejich argumentace shodná. Dovolání opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr.

ř., neboť vyslovili názor, že napadený rozsudek spočívá na skutkových závěrech, které však nemají oporu v provedeném dokazování, což se následně odráží i v nesprávném právním posouzení skutku.

5. Obvinění úvodem vyjádřili striktní nesouhlas s tvrzením, že by byl po provedeném dokazování spolehlivě a bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav v posuzované věci. Kritizovali přitom, že soudy vyvodily skutková zjištění pouze z výpovědi poškozeného T. V., s níž ovšem nekorespondovaly výpovědi obou obviněných ani jiné ve věci provedené důkazy. Zdůraznili, že soudy hodnotily výpověď jmenovaného poškozeného bez náležité míry kritičnosti a objektivity, aniž by se vypořádaly s rozpory v této výpovědi obsaženými a zohlednily skutečnost, že poškozený T.

V. představuje osobu přímo zainteresovanou na výsledku věci. Ve vymezeném postupu soudů pak spatřovali porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo, přičemž v tomto kontextu poukázali na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16. Z hlediska konkrétních skutkových závěrů brojili především proti zjištění soudů, kdo inicioval předmětný konflikt, jak tento proběhl a zda se do něj vůbec zapojil obviněný D. S.

6. Dovolatelé taktéž akcentovali, že jejich výpovědi zůstávaly po celou dobu řízení konzistentními, vnitřně logickými a bez podstatných rozporů, přičemž z nich jednoznačně vyplývala informace o zahájení potyčky poškozeným T. V., což potvrdily i odřeniny loktů, které utrpěl obviněný M. S. Ve vztahu k neúčasti obviněného D. S. na celém konfliktu vyzdvihli svědectví svědka J. Č., který měl část incidentu sledovat z okna. V nastíněném směru soudům obecně vytkli nedostatečný rozsah dokazování i nerovný a selektivní přístup k provádění důkazů, když soud prvního stupně provedl výslech svědkyň M. D. a T. B. k místním poměrům, avšak odvolací soud zamítl důkazní návrhy obhajoby směřující k objasnění totožné skutečnosti. Konkrétně se mělo jednat o čestná prohlášení svědků J. Č., M. K., V. R. a Š. S., vyjádření svědka J. K. a dvě fotografie cesty i domu XY čp. XY. Zdůvodnění odvolacího soudu, že se jednalo o důkazy irelevantní a nadbytečné, označili obvinění za mylné.

7. Dovolatelé dále výslovně kritizovali skutečnost, že se soudy nezabývaly závažnými rozpory ve výpovědi poškozeného T. V. týkajícími se jeho psychiatrické léčby, jelikož tento nejprve zapřel, že by se na psychiatrii léčil, nicméně následně připustil, že léčbu započal dlouho před inkriminovaným konfliktem s obviněnými. S ohledem na tato fakta považovali dovolatelé za nemožné dovodit, bez důvodných pochybností, příčinnou souvislost mezi vytýkaným jednáním obviněných a aktuálním psychickým stavem jmenovaného poškozeného. Taktéž připomněli vyjádření poškozeného T. V., podle něhož byl právě on iniciátorem vzniklého konfliktu, z čehož vyvodili, že jednání obviněného M. S. muselo být, alespoň zčásti, realizováno v rámci institutu nutné obrany. Dále vyzdvihli zjevný nepoměr fyzických sil mezi obviněným M. S. a poškozeným T. V., jenž jednoznačně vyzníval ve prospěch zmíněného poškozeného. 8.

V neposlední řadě dovolatelé brojili i proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, poněvadž soudy nezohlednily poměr, v němž se na způsobení škody a nemajetkové újmy podílel sám poškozený T. V., tudíž došlo k porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody. V tomto smyslu přitom obecně odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 4 Tdo 460/2011. Shrnuli, že soudy obou stupňů, dle jejich názoru, také porušily jejich právo na spravedlivý proces i zásadu vyhledávací, zásadu materiální pravdy a nedůvodně zamítly relevantní návrhy na doplnění dokazování.

9. Závěrem proto obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl o ní.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podaným dovoláním uvedl, že se zakládají na takřka doslovném opakování námitek z předchozích fází řízení, s nimiž se soudy obou stupňů správně a úplně vypořádaly. Zdůraznil, že podaná dovolání obvinění z velké části vystavěli na výhradách proti rozsahu dokazování a zejména proti způsobu hodnocení provedených důkazů, proti čemuž postavili vlastní výklad důkazů a formovali tak vlastní skutkové závěry. Vzpomínané námitky označil za nepodřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný zákonný důvod dovolání. Naopak naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tvrzení obviněných, že rozhodná skutková zjištění nedůvodně odporují jejich vlastním, konzistentním výpovědím a také ve výhradě ohledně nedůvodného zamítnutí vznesených důkazních návrhů odvolacím soudem, nicméně detekoval zjevnou neopodstatněnost obou vytyčených námitek.

11. Proces dokazování před nalézacím soudem vyhodnotil státní zástupce za úplný a bezvadný, přičemž upozornil, že ani obvinění v řízení před prvostupňovým soudem žádné další důkazní návrhy nevznesli a učinili je až v rámci podaného odvolání. Dále konstatoval, že soud odvolací sice důkazním návrhům dovolatelů nevyhověl, avšak svůj postup řádně odůvodnil, přičemž státní zástupce se s užitou argumentací ztotožnil. Připomněl, že obviněnými navržení svědci se v rozhodné době nenacházeli na místě činu, tudíž k průběhu incidentu se vyjádřit nemohli, zatímco povahu sousedských vztahů již soudy vyřešily v dostačující míře.

Dodal, že svědci nějak spjatí s obviněnými vypovídali v jejich prospěch, kdežto svědci bez vztahu k dovolatelům hovořili o zhoršených sousedských vztazích a problémech spojených s obviněným M. S. Na základě těchto faktů následně soudy učinily skutková zjištění, čemuž nelze fakticky nic vytknout a další dokazování v této věci již bylo nadbytečným, proto nemohlo dojít k porušení práva obviněných na spravedlivý proces. 12.

Státní zástupce rovněž zavrhl, že by skutková zjištění nalézacího soudu zatěžovala vada zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními ve věci určujícími pro naplnění znaků trestného činu, jelikož obvinění tento svůj závěr vystavěli jen na nesouladu skutkových zjištění soudů v porovnání s vlastní představou o skutkovém ději. Připustil sice, že stěžejní přímý důkaz v dané věci představovala výpověď poškozeného T. V., leč poukázal na řádné odůvodnění soudů, které dostatečně vysvětluje, proč vycházely z výpovědi jmenovaného poškozeného a neuvěřily výpovědím obviněných. Připomněl rozpory ve výpovědích dovolatelů, a to jak z hlediska vnitřní nesouladnosti jednotlivých výpovědí, tak v rovině diskrepancí mezi nimi navzájem a rozporů s dalšími důkazy. Akcentoval též spolehlivě prokázanou existenci zranění poškozeného T.

V. Ve vztahu k účasti obviněného D. S. na inkriminovaném skutku vyjádřil přesvědčení o jeho spolehlivém prokázání výpovědí poškozeného T. V., jelikož zde fakticky absentoval důvod, proč by měl o této okolnosti jmenovaný poškozený lhát, když vedl spory primárně s obviněným M. S. Nadto poukázal na fragmenty zvukového záznamu telefonátu poškozeného T. V. na tísňovou linku, v nichž tento oznámil, že jej napadli dva muži.

13. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dospěl státní zástupce k mínění, že tento dovolatelé uplatnili toliko formálně a způsobem, který se s předmětným dovolacím důvodem rozchází, poněvadž veškerá argumentace obviněných se zakládala výlučně na rozporování skutkových závěrů soudů. Předestřený závěr přitom vztáhl i k tvrzenému naplnění podmínek nutné obrany, protože ve skutečnosti dovolatelé žádný hrozící ani trvající útok poškozeného T. V. neodvraceli, nýbrž se jednalo o drobný slovní konflikt mezi obviněným M.

S. a jmenovaným poškozeným, na nějž dovolatelé reagovali brutální reakcí zachycenou v popisu předmětného skutku. Doplnil, že takovéto napadení ze strany obviněných nemohlo ospravedlnit ani předchozí drobné postrčení ze strany poškozeného T. V., které nemělo žádný nepříznivý následek. V neposlední řadě státní zástupce zavrhl i námitky dovolatelů o údajném porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť žádné takové pochybení v postupu soudů neshledal, a to ani v podobě narušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo.

14. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná. IV. Důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

18. Obvinění v podaném dovolání především brojili proti způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany nalézacího soudu a odmítali tímto postupem dosažená skutková zjištění jako nepodložená. Na podkladě nastíněné argumentace pak konstruovali a předkládali vlastní skutkové závěry, přičemž rozvíjeli úvahy o jejich přiléhavém právním hodnocení.

19. Z odůvodnění rozhodnutí, zejména soudu nalézacího, je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zcela zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo.

20. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soud prvního stupně dovodil průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají zejména o výpověď poškozeného T. V., znalecký posudek, zpracovaný znalcem MUDr. Zbyňkem Dandou, vztahující se k vzniklým zraněním jmenovaného poškozeného a příslušnou lékařskou dokumentaci, zatímco další ve věci provedené důkazy měly veskrze podpůrný charakter. Nutno však uvést, že i za této situace je především z rozhodnutí soudu prvního stupně zřejmé, že se hodnocení jednotlivých důkazů pečlivě věnoval a podrobně, logicky i srozumitelně rozvedl úvahy, jimiž se v tomto směru řídil. Pokud pak předestřeným způsobem soud nalézací dospěl k odůvodněnému závěru, že výpověď poškozeného T. V.

je věrohodná, přičemž koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, nelze v takovémto postupu shledat požadovaný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními v dané věci. Nejvyšší soud přitom mezi výpověďmi poškozeného T. V. v průběhu trestního řízení nedetekoval žádné zásadní rozpory, které ostatně nedokázali konkrétně označit ani dovolatelé. Soudy obou stupňů se přitom dostatečně vypořádaly též s obhajobou obviněných, když zejména soud nalézací popsal detekované rozpory a nelogičnosti v jejich výpovědích, v důsledku čehož dospěl k odůvodněnému závěru o vyvrácení obhajoby obviněných provedenými důkazy (viz odstavec 20.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), s čímž se soud odvolací ztotožnil (viz primárně odstavec 12. odůvodnění jeho rozsudku). Nastíněný postup je souladný se zásadou volného hodnocení důkazů, na čemž nemůže ničeho změnit kategoricky odmítavý postoj obviněných a jejich snaha prosadit odlišný náhled na provedené důkazy a tím i vlastní rozhodná skutková zjištění.

21. V kontextu předestřených faktů nelze považovat za příhodný ani poukaz dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, jelikož soudy si v nyní posuzované věci byly vědomy pozice poškozeného T. V. v probíhajícím řízení, jeho výpověď hodnotily i s ohledem na tento aspekt a svůj závěr nezaložily toliko na odůvodnění, že jmenovaný poškozený vypovídal pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi, nýbrž posuzovaly jeho výpověď v širším kontextu, zkoumaly její konzistentnost, vnitřní bezrozpornost a souladnost s dalšími důkazy provedenými ve věci. Skutečnost, že osoba poškozená vystupuje rovněž v pozici svědka, přitom není nikterak raritní a rozhodně nevylučuje možnost, aby na základě takovéto svědecké výpovědi došlo k odsouzení obviněných. Soudy pouze musí v nastíněné situaci vzít daný stav věcí na vědomí a zohlednit jej v rámci svých úvah, přičemž v projednávané kauze soudy nižších stupňů vytyčenou podmínku dodržely.

22. Nad rámec se zdá vhodným doplnit, že i tvrzení dovolatelů v podaném dovolání ohledně skutkového stavu působí místy protichůdně a nelogicky, když na jedné straně jsou vyzdvihována zdravotní omezení, vyšší věk a další fyzické limity obviněného M. S., ale současně, skrze popření účasti obviněného D. S. na celém konfliktu, by musel prokazatelně vzniklá zranění poškozenému T. V. způsobit právě sám M. S., navzdory svým zdravotním a jiným omezením i vyššímu věku, a to ještě v obraně před jeho útokem. Logicky též působí připomínka státního zástupce, když poukázal na záznam o tísňovém volání jmenovaného poškozeného v krátkém momentu po vytýkaném skutku, kde tento uvedl, že jej napadli dva muži.

23. Souhlasit není možno ani s námitkou dovolatelů, že nebyla dostatečně prokázána příčinná souvislost mezi jim vytýkaným jednáním a následkem v podobě ublížení na zdraví, jelikož zmíněná příčinná souvislost jednoznačně vyplývá z relevantní lékařské dokumentace i z podaného znaleckého posudku zpracovaného znalcem MUDr. Zbyňkem Dandou, když je striktně oddělen stav poškozeného T. V. před rozhodným skutkem a stav nastalý po tomto skutku (viz odstavce 16. až 19.

odůvodnění rozsudku soudu nalézacího), tudíž poukazy na předchozí zdravotní obtíže jmenovaného poškozeného ze strany dovolatelů postrádají na opodstatněnosti.

24. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud nedetekoval v hodnocení důkazů ze strany soudů ani žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž dospěl k názoru, že úvahy soudů plně odpovídají zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.

25. Obvinění v podaném dovolání též protestovali proti neprovedení vybraných, jimi navrhovaných, důkazů ze strany soudu druhého stupně, odmítali odůvodnění takového postupu a označili jej za rozporný s jejich právem na spravedlivý proces. Mělo se jednat o fotografie cesty a domu, v jejíchž blízkosti došlo k předmětnému konfliktu mezi dovolateli a poškozeným T. V., dále o čestná prohlášení vybraných sousedů z dané lokality a vyjádření J. K. Zmíněné důkazy měly podle obviněných přispět k objasnění místních poměrů.

26. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění přijatého rozhodnutí uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

27. V projednávané věci přitom odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vysvětlil, proč výše uvedené důkazní návrhy obviněných, vznesené v rámci jejich odvolání, zamítl pro nadbytečnost (viz odstavec 7. odůvodnění jeho rozsudku). Kritika dovolatelů, že soudy se na jedné straně zabývaly i místními poměry v klíčové lokalitě, avšak provedení dalších důkazů k této skutečnosti již odmítly, zcela postrádá na opodstatněnosti, jelikož odvolací soud odmítl další dokazování primárně pro nadbytečnost, tedy s ohledem na skutečnost, že k místním poměrům již bylo provedeno dostatečné množství relevantních důkazů, na jejich základě nalézací soud dospěl k bezpečnému závěru, pročež další dokazování by logicky postrádalo na významu.

Opačné chápání procesu dokazování by muselo vést k absurdním závěrům, dle nichž by soudům v takové situaci nezbývalo nic jiného než zjistit názory úplně všech obyvatel dané lokality, třebaže tyto by již nemohly přinést nové informace. Pokud pak soud druhého stupně připomněl, že stav sousedských vztahů v místě činu představoval toliko doplňkovou a podpůrnou skutečnost, která neměla zásadní význam pro rozhodnutí v projednávané věci, nelze s tímto stanoviskem než souhlasit.

Krajský soud rovněž velmi správně uvážil, zda by navrhované důkazy mohly přispět k objasnění jiné, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti, leč logicky dospěl k přesvědčení, že nikoliv. Zmíněným důkazům tedy chyběl jakýkoliv vypovídací potenciál ve vztahu k samotnému skutku, tvořícímu předmět řízení, poněvadž jejich teoretická vypovídací hodnota se omezovala výhradně na otázku místních poměrů, která však již byla dostatečně objasněna dříve provedeným dokazováním. Nezbývá tedy než shrnout, že soud odvolací řádně rozhodl o vznesených důkazních návrzích, přičemž toto rozhodnutí logicky a dostatečně odůvodnil, tudíž nemohlo dojít k nedůvodnému neprovedení podstatných navrhovaných důkazů v odvolacím řízení, ani k porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

28. Dovolatelé uplatnili rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod který lze, s jistou mírou tolerance, podřadit námitku spočívající v tom, že obviněný M. S. jednal během první fáze konfliktu v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku, když po vzájemném strkání a současné slovní rozepři reagoval tak, že poškozeného T. V. udeřil pěstí do oblasti hlavy. Ovšem této námitce nelze přiznat žádnou relevanci, neboť popsané jednání obviněného M. S., ani ve své úvodní fázi, zcela evidentně znaky nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku nenaplnilo.

29. V tomto kontextu se zdá vhodné připomenout, že nutnou obranou se rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, nicméně o nutnou obranu se nejedná, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Postrádá přitom na významu, zda dovolatele M. S. jako první postrčil poškozený T. V., neboť podobný čin by, v kontextu projednávané věci, nedosahoval intenzity útoku na zájem chráněný trestním zákonem a v žádném případě by nemohl ospravedlnit zjevně nepřiměřený, drastický fyzický útok ze strany výše jmenovaného obviněného, sestávající z opakovaných úderů zejména do oblasti hlavy.

Ostatně ze skutkových zjištění nevyplývá, že by, byť i jen v této fázi skutku, obviněný M. S. jednal ve strachu z bezprostředně hrozícího útoku poškozeného v podobě fyzického napadení, nýbrž, jak správně upozornil státní zástupce, šlo o většinově slovní konflikt doplněný o lehké postrkování, který se právě obviněný M. S. rozhodl vygradovat do fyzického napadení dosahujícího intenzity trestného činu.

30. Pod vytyčený dovolací důvod je možné podřadit i námitku dovolatelů zaměřenou proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, s argumentací, že soudy nižších stupňů nehodnotily, do jaké míry se na způsobení škody a nemajetkové újmy podílely okolnosti na straně poškozeného T. V., tudíž došlo k porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody a nemajetkové újmy. V tomto kontextu Nejvyšší soud nejprve obecně předestírá, že podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

V případech úmyslného způsobení škody či nemajetkové újmy se přitom jeví vhodné zvážit otázku spoluúčasti osoby poškozené zejména v případech, kdy poškozený čin vyprovokoval nebo tam, kde škůdce odvracel útok poškozeného, aniž byly splněny všechny podmínky nutné obrany (viz MELZER, Filip a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894 - 3081. Praha: Leges, 2018, s. 413).

31. Ani této námitce ovšem nelze přiznat opodstatnění, jelikož obvinění neodvraceli útok poškozeného T. V. a nejednali tak ani zčásti v mezích nutné obrany, z nichž by toliko vybočili, jak bylo ostatně popsáno výše. Rovněž ze skutkových zjištění soudu nalézacího nevyplývá, že by konflikt a útok ze strany dovolatelů vyprovokoval poškozený T.

V. Iniciátorem konfliktu měl být naopak obviněný M. S., který celý spor vyvolal a také zcela změnil jeho intenzitu i charakter, když poškozeného T. V. udeřil pěstí do oblasti hlavy. V této souvislosti je skutečnost, že i jmenovaný poškozený se zapojil do dřívější slovní rozepře a vzájemného postrkování s obviněným M. S. zcela zanedbatelná. Nelze tudíž dospět k opodstatněnému závěru, že by bylo namístě aplikovat ustanovení zakotvené v § 2918 o. z., neboť vznik vyvstalé škody i nemajetkové újmy zapříčinilo jednání dovolatelů, které mělo charakter trestného činu spáchaného v úmyslu přímém, zatímco poškozený se na vzniku zmíněných následků podílel nejvýše zcela zanedbatelným způsobem.

V. Závěr

32. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněných byly zčásti podřaditelné pod důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněných M. S. a D. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu