7 Tdo 22/2025-474
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2025 o dovolání obviněného G. B. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 9 To 109/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 71/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. B. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 3 T 71/2023, byl obviněný G. B. shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Tohoto trestného činu se obviněný dopustil v podstatě a zjednodušeně tím, že dne 1. 8. 2023 v době kolem 00:44 hodin až 00:53 hodin v Plzni, ulici XY, v prostoru mezi XY a XY sady, na jedné ze zde umístěných parkových laviček, seděl společně s poškozenou D. Š. a spoluobviněným M. N. Tyto osoby se nejdříve setkaly v XY ulici před večerkou, ve které poškozená zakoupila mimo jiné dvoulitrovou láhev bílého vína, a obviněný poškozené sdělil, že má pěkné prstýnky a vyzval ji, aby láhev zakoupeného vína otevřela a z této se všichni společně napili. Dále poškozenou vyzval, aby s nimi poseděla na lavičce, na kterou společně odešli a na které následně láhev vypili. Když poškozená řekla, že chce odejít, vzala si kabelku přes rameno a pokusila se vstát, obviněný ji udeřil pěstí pravděpodobně levé ruky nejméně do levého ramene a v důsledku popsaného úderu a své silné opilosti následně poškozená upadla přední částí těla na zem. Poté oba obvinění z lavičky vstali, přiklekli k poškozené, která stále ležela na zemi, spoluobviněný uchopil hlavu poškozené, přičemž zjistil, že je poškozená mimo vědomí, obviněný sundal postupně z levé ruky poškozené nejméně 4 prsteny a z pravé ruky poškozené 1 prsten, vše z chirurgické oceli a stříbra v celkové hodnotě nejméně 500 Kč, přitom se pokoušeli nejprve poškozenou posadit na zemi, v mezidobí se obviněný posadil na lavičku a odcizené prsteny uschoval do pravé kapsy svojí bundy. Spoluobviněný po celou dobu jednání obviněného jeho konání přihlížel a hlídal rozhlížením se kolem sebe, následně poškozenou posadili opět mezi sebe na lavičku. V důsledku popsaného jednání poškozená utrpěla krevní podlitinu v oblasti levého oka a drobné odřeniny čela a tváře vlevo bez omezení v obvyklém způsobu života.
3. Za tento trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody ve výměře 2 a půl roku, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou; společně s tím soud obviněnému uložil zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náhradu škody s vymezeným úrokem z prodlení. Rozhodnuto bylo současně o vině a trestu spoluobviněného M. N.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 9 To 109/2024, odvolací soud zčásti zrušil prvostupňové rozhodnutí ve výroku o náhradě škody a nově rozhodl, resp. uložil obviněnému zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně náhradu škody spolu s nově vymezeným úrokem z prodlení. Ve zbytku zůstalo prvostupňové rozhodnutí nedotčeno. Podané odvolání spoluobviněného bylo odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zmítnuto.
II. Obsah dovolání a vyjádření k nim
5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. V rovině procesněprávní a skutkové obviněný ve svém dovolání nejdříve namítl, že popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině je „spekulativní“, a tím v rozporu s § 120 odst. 3 tr. ř. Tvrdil rozpor mezi částí tohoto popisu skutku, podle které to byl on, kdo oslovil poškozenou, nabídl jí alkohol a vyzval ji, aby si šla sednout na lavičku, a obsahem výpovědi poškozené D. Š., které přitom podle soudů nebylo důvod nevěřit a která vypověděla, že ji oslovili dva muži s plnovousem, přičemž obviněný byl v době skutku hladce oholený. Návazně poukázal, že se skutku mohl dopustit svědek R. K., jehož výslech neúspěšně navrhoval.
7. S tím souvisí námitka obviněného do opomenutých důkazů. Prvně obviněný namítl pochybení soudů právě ve vztahu k důkaznímu návrhu na výslech R. K.; ten si se spoluobviněným M. N. říkali „bráškové“, a jeho účast na činu by více zapadala do obsahu čteného protokolu o výslechu poškozené, podle které se pachatelé označovali za „brášky“ nebo „dvojčata“. Soud se tímto důkazem nijak nezabýval. Dále obviněný namítl, že se soud nesprávně vypořádal i s jeho důkazním návrhem na zpracování psychiatrického a psychologického posudku spoluobviněného týkající se mj. věrohodnosti jeho výpovědi; k tomu připomněl, že spoluobviněný je osobou mentálně retardovanou. O těchto návrzích nebylo rozhodnuto, přičemž odkázal na vybrané nálezy Ústavního soudu dotýkající se problematiky této kategorie vad důkazního řízení.
8. Dále obviněný namítl, že popis průběhu skutku je v rozporu s obsahem kamerového záznamu; poškozená upadla vlivem vlastní opilosti, přičemž měla podle skutkových zjištění, k nimž připomněl úřední záznam Městské policie, při dechové zkoušce mít naměřeno více jak 3,5 promile alkoholu v dechu, což i vylučuje, aby mohla podat věrohodnou výpověď.
9. Obviněný ke skutkové části svého dovolání připojil, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo.
10. V rovině hmotněprávní obviněný namítl, že vzhledem k důkazním vadám nebyl zjištěn a adekvátně promítnut v tzv. skutkové větě skutečný průběh skutkového děje. Kdyby byl, nebylo by možné kvalifikovat skutek jako trestný čin loupeže, neboť obviněný ve skutečnosti neužil ani násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí. Jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil prvostupňové i odvolací rozhodnutí, a aby věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí ve věci, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že se obviněný dopustil přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnil, neboť obviněný spíše jen nesouhlasil s tím, jak byly hodnoceny důkazy. Ve věci totiž není dán žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a obsahem provedených důkazů. Odůvodnění prvostupňového i odvolacího rozhodnutí jsou z procesního hlediska řádná a plně přezkoumatelná a věnují se hodnocení důkazů nejen samostatně, ale také v jejich vzájemné souvislosti, což je v této věci zvlášť významné. K důkazním návrhům státní zástupce uvedl, že na ně soudy reagovaly a odůvodnily jejich zamítnutí. Pokud pak jde o hmotněprávní rovinu námitek obviněného, je evidentně postavena na jeho vlastní verzi skutkového děje, čímž však nemůže být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
13. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
14. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Obviněný ve svém dovolání uplatnil jednak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, na kterou také odkázal obviněný v dovolání, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Třetí alternativu, kterou obviněný rovněž tvrdil, pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
18. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná jednak námitka do zjevného rozporu mezi skutkovým zjištěním jednak o identifikaci obviněného jako jednoho z pachatelů jednak o jeho jednání nebo důvodu pádu poškozené a obsahem provedených důkazů. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
19. Pokud jde o identitu obviněného, nelze než připomenout, že ten byl na místě činu identifikován jednak Městskou policií (viz bod 5 prvostupňového rozhodnutí), jednak výpovědí spoluobviněného M. N. (viz bod 2 prvostupňového rozhodnutí i bod 17 odvolacího rozhodnutí); nakonec sám obviněný přiznává nejen to, že na místě činu byl, ale dokonce i že to byl on, kdo se prstenů zmocnil. Okolnost, že obviněný udeřil poškozenou, pak vyplývá jednak z výpovědi poškozené, jednak z výpovědi spoluobviněného; věrohodnosti obou výpovědí se ve vztahu k tomuto poznatku soud prvního stupně důkladně věnoval a hodnotil ji (v této části) pozitivně (viz bod 9 prvostupňového rozhodnutí). Naopak s rozhodnými momenty skutkového děje nijak nesouvisí R. K., který se na místě činu nenacházel. Je pak pravda, jak uvádí obviněný, že z kamerového záznamu pro chybějící rozsah záběru neplyne přímý poznatek o úderu, jak nakonec uznává i soud prvního stupně, nicméně tento poznatek vyplývá právě ze zmíněných výpovědí. Co však z kamerového záznamu vyplývá, je, že bezprostředně před pádem na zem poškozená stála bez opory, a o minutu později již ležela na zemi, což spíše vyvrací obhajobu, podle které měla obviněná spadnout sama pouze z opilosti (viz bod 10 prvostupňového rozhodnutí), byť samozřejmě soudy nevyloučily, že opilost poškozené mohla mít na pád vliv, nakonec to promítly i do skutkové věty výroku o vině.
20. K dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud navíc připojuje, že existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. současně nelze dovozovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Pokud obviněný v této souvislosti poukazoval na zásadu presumpce neviny, Nejvyšší soud k tomu připojuje, že tato zásada není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se zásada presumpce neviny projevuje v pravidle in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).
21. Tato námitka je zjevně neopodstatněná. S důkazním postupem soudů v předchozím řízení se Nejvyšší soud bez výhrad ztotožňuje, neboť je nejen řádně odůvodněný, ale také zcela logický. Sporované skutkové zjištění je založeno na dostatečném a řádně hodnoceném důkazním podkladu.
22. Pod uplatněný dovolací důvod byla dále podřaditelná námitka do opomenutých důkazů, a to jednak ve vztahu k výslechu svědka R. K. jednak ve vztahu ke znaleckému posudku o duševním stavu spoluobviněného M. N. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
23. Nejvyšší soud nejdříve společně vysvětluje, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
24. Soud prvního stupně odmítl důkazní návrh na vyslechnutí R. K., neboť nebylo nijak prokázáno, že by se na místě činu v době jeho spáchání pohyboval (byl zde jen chvíli na počátku kontaktu obviněných s poškozenou, poté odešel), což vylučuje upotřebitelnost jeho výpovědi (bod 12 prvostupňového rozhodnutí, srov. i bod 13 odvolacího rozhodnutí). Odvolací soud pak odmítl vůči němu učiněný důkazní návrh na znalecké zkoumání spoluobviněného M. N. opět pro jeho neupotřebitelnost, neboť spoluobviněný nevypovídal o složitých otázkách nebo zkrátka o ničem, co by v soudu vzbuzovalo pochybnosti o jeho duševní způsobilosti vyjadřovat se k předmětu dokazování (bod 13 odvolacího rozhodnutí).
25. Tato odůvodnění soudů prvního i druhého stupně jsou i ve světle provedeného dokazování ve věci logická a řádná, a zcela odpovídají shora nastíněným judikaturním předpokladům pro zamítnutí důkazního návrhu.
26. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
27. Pokud jde o námitky obviněného proti důvěryhodnosti svědků, resp. věrohodnosti jejich výpovědí, nebylo možné je pod uplatněný důvod podřadit, neboť představují pouhou polemiku nad hodnocením důkazů soudy v předchozím řízení.
28. Nejvyšší soud k tomu vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání, jak správně uvedl státní zástupce.
Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).
Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí.
Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.
29. Jen nad rámec přezkumu proto Nejvyšší soud uvádí, že soudy v předchozím řízení se věrohodnosti výpovědí poškozené i spoluobviněného M. N. věnovaly, přičemž při svém odůvodnění vycházely také z okolností, na které odkazuje obviněný, tedy že poškozená byla v době skutku pod vlivem alkoholu a spoluobviněný mentálně retardovaný. K tomu lze odkázat zejména na bod 9 prvostupňového rozhodnutí, ve kterém soud prvního stupně mimo jiné vysvětlil, ve které části považuje výpověď poškozené i vzhledem k její opilosti za věrohodnou a konzistentní, ve které naopak ne a proč; podobně i v případě spoluobviněného soud vysvětlil, v jaké části jeho výpověď posoudil za věrohodnou i s ohledem na jeho mentální retardaci, která v očích soudu vylučovala sofistikovanější lež, a v jaké části naopak ne a proč, zejména vzhledem k exkulpačním snahám spoluobviněného. Odvolací soud k tomu v bodě 20 svého rozhodnutí připomenul, že spoluobviněný neměl důvod obviněného křivě obvinit.
30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
31. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
32. Pod tento uplatněný důvod nebylo možné podřadit žádnou dovolací námitku, neboť obviněný rozporoval hmotněprávní kvalifikaci toliko na podkladě shora uvedených a vypořádaných neopodstatněných námitek do skutkového zjištění.
33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn.
IV. Závěr
34. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného G. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
35. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 2. 2025
JUDr. Radek Doležel předseda senátu