7 Tdo 227/2026

Judikát 7 Tdo 227/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:25.03.2026

Spisová značka:7 Tdo 227/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.227.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Důvody dovolání

Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 240 odst. 1 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:C

7 Tdo 227/2026-504

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 25. 3. 2026 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Radka Ondráčka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2025, sp. zn. 7 To 250/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 178/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Radka Ondráčka odmítá. Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2025, č. j. 3 T 178/2024-445, byl obviněný uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. Uvedeného přečinu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil ve stručnosti tím, že jako jednatel společnosti INVESTRO, s. r. o., tedy jako osoba plně odpovědná za finanční a daňové záležitosti společnosti, v rámci činnosti společnosti dne 4. 11. 2022 prodal osobní motorové vozidlo kupujícímu PEGAS REAL & DEVELOPMENT, s. r. o., za kupní cenu ve výši 2 000 000 Kč vč. daně z přidané hodnoty (dále taktéž jen „DPH“), která byla uhrazena započtením vzájemných závazků a pohledávek.

S ohledem na sazbu DPH ve výši 21 % podle § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“) činí DPH částku nejméně 331 953 Kč a daňový subjekt jakožto registrovaný plátce DPH, který uskuteční zdanitelné plnění dodání zboží s místem plnění v tuzemsku, je podle § 108 odst. 1 zákona o DPH povinen z tohoto plnění přiznat daň a podle § 20a zákona o DPH vzniká při prodeji osobního motorového vozidla plátce povinnost přiznat DPH ke dni uskutečnění zdanitelného plnění.

Podle uvedeného ustanovení měla být daňová povinnost na výstupu vykázána v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2022 nejpozději do 25. 12. 2022, což obviněný neučinil, a to ani přes výzvu správce daně ze dne 6. 1. 2023, doručenou téhož dne, čímž obviněný způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj škodu ve výši nejméně 331 953 Kč.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 11. 2025, č. j. 7 To 250/2025-470, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výrocích o náhradě škody.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pod dovolacím důvodem podle písmene g) namítl zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy.

Tento rozpor spatřuje v tom, že nebylo žádným důkazem prokázáno, že by věděl o své povinnosti podat daňové přiznání, příp. že by byl srozuměn s možným následkem jeho nepodání. Soudy ignorovaly skutečnost, že danou smlouvu nečetl a pouze podepsal. Nebyla posouzena jeho osobní situace, čímž soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Co se týče samotné transakce, tato nebyla standardním prodejem, nýbrž účetní operací zápočtu vzájemných pohledávek a obviněný za ni neobdržel peníze, tudíž nevěděl, že tato operace zakládá okamžitou povinnost odvést DPH.

Dále soudy pochybily i v posouzení účetního zázemí společnosti, když účetní i prokurista ukončili se společností spolupráci. Obviněný se tak podle vlastních slov ocitl v situaci manažerského a administrativního vakua uprostřed krachu společnosti. Z provedeného dokazování přitom nevyplynulo, že by ho kdokoliv výslovně nebo jinak upozornil ohledně povinnosti podat přiznání k DPH a daň odvést. Dále zpochybnil i to, že by se seznámil s výzvou správce daně doručenou mu do datové schránky. V té době byla datová schránka zahlcena stovkami zpráv od věřitelů a exekutorů, a navíc měly do schránky přístup i další osoby.

Skutečnost, že by se s výzvou seznámil, proto nebyla prokázána, když výzva navíc směřovala vůči společnosti jako právnické osobě, nikoli vůči němu, jakožto jednateli.

5. K nesprávnému právnímu posouzení skutku namítl, že absentují vědomostní i volní složky úmyslu, neboť nevěděl, že zápočet podléhá DPH a nemohl ani vědět, že nepodáním přiznání krátí daň. Srozumění nelze zaměňovat s lhostejností k plnění povinnosti, k čemuž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018. Proto mohl jednat toliko v rámci nevědomé nedbalosti, nikoli úmyslu. V té souvislosti soudu prvního stupně vytkl, že v rámci popisu skutku neuvedl jakékoli výslovné vyjádření toho, že obviněný jednal úmyslně.

Soudy nesprávně posoudily následek jeho činu. K tomu zdůraznil, že v jeho případě správce daně tuto daň vyměřil, tudíž nedošlo k materiálnímu zkrácení daně a daňová povinnost nebyla zatajena. Došlo tak pouze k tomu, že daň nebyla přiznána včas, přestože následně byla uhrazena. Je proto přesvědčen, že jeho jednání bylo prosté nezaplacení daně, ke kterému došlo z nepozornosti, nikoli sofistikovaným pokusem o zkrácení daně ve smyslu projednávaného přečinu. Rovněž namítl i rozpor se zásadou subsidiarity trestní represe.

Především konstatoval, že šlo v jeho případě o izolované pochybení v rámci jediné transakce, které se odehrálo v kontextu prokazatelného úpadku a chaosu ve společnosti, nikoli jako plánovaný podvod, přičemž daň byla správcem daně doměřena a následně i uhrazena. Má za to, že kriminalizace jednání, které nese znaky manažerského selhání v krizové situaci a nikoli kriminálního podvodného úmyslu, je nepřiměřená a jeho společenská škodlivost nedosahuje závažnosti pro uplatnění trestní represe, a to zvláště s ohledem na jeho dosavadní bezúhonnost.

6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil ho obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. 7.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného, kterou považuje za opakování námitek, jež obviněný uplatňoval po celé trestní řízení a s nimiž se soudy vypořádaly. Co se týče námitek obviněného týkajících se skutkových zjištění, tyto nelze pod dovolacím důvodem podle písmene g) vůbec uplatnit, neboť jsou vystavěny výlučně na vlastním hodnocení části důkazů odlišném od hodnocení důkazů realizovaného soudy.

Argumentaci obviněného týkající se subjektivní a objektivní stránky však považuje za podřaditelnou pod dovolací důvod podle písmene h). K objektivní stránce státní zástupce především zdůraznil, že zkrácení povinné platby lze dosáhnout i opomenutím konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen, tedy i tím, že vůbec nepodá daňové přiznání a následně daň nezaplatí, ačkoli byl povinen tak učinit. Jednání obviněného tak objektivní stránku daného přečinu naplnilo, neboť zkrátil DPH opomenutím zákonné povinnosti podat daňové přiznání, v důsledku čehož nedošlo k řádnému vyměření DPH za měsíc listopad 2022.

8. Stran námitek obviněného týkajících se subjektivní stránky pak konstatoval, že obviněným citovaná judikatura na jeho případ nedopadá, k čemuž poukázal na konkrétní situaci v tomto případě a dále rozvedl teoretická východiska týkající se forem zavinění. Státní zástupce proto nemá pochybnosti o zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za opodstatněnou pak nepovažuje ani námitku obviněného stran nerespektování zásady subsidiarity trestní represe.

K tomu odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se danou otázkou zabýval. Dále rozvedl podmínky týkající se uplatnění této zásady, které však věc obviněného nesplňuje, když nebyla zjištěna žádná významná skutečnost, která by měla na společenskou škodlivost natolik zásadní vliv, že by uplatnění trestní odpovědnosti v případě obviněného vylučovala. Nad rámec uvedeného pak doplnil, že pod uplatněný dovolací důvod podle písmene h) nelze podřadit argumentaci obviněného týkající se chybějícího vyjádření subjektivní stránky ve skutkové větě.

Navíc má za to, že potřebné okolnosti pro posouzení zavinění jsou ve skutkové větě uvedeny, tudíž popis skutku považuje za dostačující, přičemž konkrétní závěry o zavinění obviněného jsou řádně rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Skutkové závěry soudů jsou správné, proto nemohlo dojít k porušení zásad in dubio pro reo či presumpce neviny, když žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů neměl pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obviněného.

9. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.

ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dovolání obviněného přezkoumal v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a z nich vyplývajících dovolacích námitek a shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu.

Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

12. Co se týče námitek směřujících proti skutkovým zjištěním soudů, obviněný především namítl, že nebylo dostatečně prokázáno, že by věděl o své povinnosti podat daňové přiznání, příp. že by byl srozuměn s možným následkem jeho nepodání. Taktéž soudům vytkl, že nedostatečně posoudily, zda se s výzvou mohl seznámit, resp. zda do datové schránky neměly přístup i jiné osoby. Tyto námitky však nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod podřadit, neboť jimi obviněný toliko zpochybňuje rozsah a hodnocení důkazů soudy obou stupňů a nastiňuje svoji vlastní verzi skutkového děje.

K tomu Nejvyšší soud akcentuje, že dovolání je ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke generální revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud jakousi třetí instancí detailně přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem.

Nejvyšší soud pak může v rámci dovolacího přezkumu zasáhnout pouze v případech flagrantního porušení pravidel dokazování, což se, i pokud jde o hodnocení důkazů, týká toliko závažných rozporů mezi konkrétními provedenými podstatnými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, která z nich soudy učinily. V nyní projednávaném případě však obviněný žádnou výše naznačenou vadu konkrétně nenamítl. Nad rámec uvedeného je pak vhodné konstatovat, že se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda obviněný věděl o své povinnosti podat předmětné daňové přiznání (srov. odst. 11 a násl.

rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud jeho závěry řádně přezkoumal a dále argumentačně rozvedl (srov. odst. 8 a násl. usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud se taktéž stručně vypořádal i s otázkou možnosti vstupu dalších osob do datové schránky (srov. především odst. 15 usnesení odvolacího soudu).

13. Pokud jde o námitky obviněného týkající se porušení procesních zásad presumpce neviny a volného hodnocení důkazů, pak Nejvyšší soud i s ohledem na již výše uvedené doplňuje, že ani tyto námitky nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů. Námitka založená na porušení těchto zásad by mohla odůvodnit zásah Nejvyššího soudu pouze v případě, že by došlo k jejich zásadnímu porušení v rámci řízení před soudy nižších stupňů, které by dosáhlo intenzity porušení ústavního práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud však takové porušení v nyní projednávané věci neshledal, když byly soudem prvního stupně v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. provedeny důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům provedeného dokazování. Soudy obou stupňů své závěry taktéž řádně odůvodnily a vypořádaly se i s námitkami obhajoby.

K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo je na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). To však není případ nyní projednávané věci, neboť vina obviněného byla dostatečně objasněna a nevznikly o ní pochybnosti. V postupu soudů tak nelze shledat namítaná pochybení.

14. S ohledem na uvedené je tak namístě uzavřít, že žádnou z námitek obviněného nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, přičemž Nejvyšší soud ve věci neshledal ani porušení obviněným uvedených procesních zásad.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

16. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

17. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.

18. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

19. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že v jeho jednání absentovala subjektivní stránka. K tomu zdůraznil, že nevěděl, resp. ani nemohl vědět, že nepodáním přiznání krátí daň a v jeho jednání tak nebyla obsažena ani vědomostní, ani volní složka úmyslu a jeho zavinění tak mohlo být posouzeno maximálně jako nedbalostní. Tuto námitku lze s určitou mírou tolerance pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.

20. V nyní projednávané věci soud prvního stupně uzavřel, že obviněný své jednání spáchal minimálně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. odst. 11 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně především poukázal na to, že obviněný o svých daňových povinnostech věděl jakožto jednatel obchodní společnosti, a to nejen z důvodu zákonných povinností, ale i zkušeností s těmito daňovými přiznáními. Navíc věděl, že prodává část svého majetku, tudíž jako plátce této daně musel být velmi dobře srozuměn s tím, že je jeho povinností daňové přiznání podat, aby mu mohla být DPH vyměřena.

Odvolací soud se pak taktéž s otázkou naplnění znaků subjektivní stránky řádně vypořádal (viz především odst. 19 a násl. usnesení odvolacího soudu), když v reakci na odvolací námitky obviněného přezkoumal a potvrdil závěry soudu prvního stupně, přičemž Nejvyšší soud se se závěry soudů obou stupňů ztotožnil. Především je namístě zdůraznit, že obviněný věděl, že je jediným, kdo ve společnosti zbývá, tudíž veškeré daňové a administrativní povinnosti jsou čistě jeho odpovědností. Svědkyně D. R., která pro společnost obviněného vykonávala účetní služby, s touto činností v dané době již skončila, neboť jí obviněný přestal za účetní služby platit.

Ani prokurista již nebyl v tu dobu ve společnosti zaměstnán. Obviněný tak věděl, že nepodá-li daňové přiznání sám, ve společnosti nebyl nikdo další, kdo by to za něj mohl učinit, přičemž při tomto vědomí musel být s takovým následkem srozuměn, neboť neučinil nic, pro co by mohl spoléhat na to, že následek v podobě nenahlášené a neuhrazené daně nevznikne. Pro posouzení úmyslného zavinění obviněného přitom má význam právě i to, že přestože si byl vědom, že účetnictví ve společnosti již není vedeno svědkyní D.

R., neučinil žádné kroky k zajištění řádného vedení účetnictví osobou k takové činnosti odborně vybavenou (k tomu srov.

obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 745/2014).

21. Co se pak týče samotné vědomosti obviněného o vzniklé povinnosti podat přiznání k dani, Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů. Obviněný byl jednatel společnosti s dlouhodobými zkušenostmi, a to včetně podávání přiznání k daním. V předmětné kupní smlouvě ze dne 4. 11. 2022 bylo zcela jasně uvedeno, že „strana prodávající ujišťuje kupující, že u převodu lze uplatnit odpočet DPH“. Tuto smlouvu přitom uzavřel obviněný osobně. Navíc správce daně vyzval společnost prostřednictvím řádně doručené datové zprávy k podání přiznání k dani.

Pokud obviněný tvrdí, že se s žádnou z těchto skutečností neseznámil, pak se jedná toliko o tvrzení polemizující se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. K tomu však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit pouze pokud je nesprávně hmotněprávně hodnocen skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně. Při přezkumu správnosti právního posouzení jednání obviněného se proto v dovolacím řízení vychází z uzavřených skutkových závěrů soudů nižších stupňů, k nimž se Nejvyšší soud vyjádřil již výše.

22. Nelze se přitom ztotožnit ani s tvrzením obviněného, že jednal v tzv. pravé lhostejnosti, k čemuž obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018. K tomu je namístě poznamenat, že v citovaném rozhodnutí se obviněný spoléhal na řádné vedení účetnictví, které za něj dlouhodobě vedla jiná osoba na základě plné moci k zastupování před příslušnými příjemci plateb a podávala k nim daňová přiznání a činila další podání. Obviněný v citovaném případě tedy spoléhal na jinou osobu, které plně důvěřoval, že předmětné povinnosti splní.

V této okolnosti se však citovaný případ a nyní projednávaná věc zcela liší. Obviněný Radek Ondráček byl totiž ve společnosti sám, jak již bylo rozvedeno výše, neměl tedy již žádnou jinou osobu, na kterou by mohl v tomto ohledu spoléhat a která by za něj mohla předmětnou povinnost splnit, přičemž obviněný si této skutečnosti byl zcela jasně vědom. Vztah obviněného k trestněprávnímu následku tak lze hodnotit minimálně jako tzv. lhostejnost nepravou. Tím se myslí lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje tedy jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.

Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 343). V případě nepravé lhostejnosti se přitom stále jedná o nepřímý úmysl.

23. S ohledem na uvedené tak Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů správně posoudily jednání obviněného jako spáchané minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Uvedenou dovolací argumentaci je proto namístě posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

24. K související námitce obviněného stran nedostatečného vyjádření jeho zavinění ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu pak lze toliko doplnit, že tato není pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná (k tomu srov. např.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Navíc ji nelze shledat ani materiálně důvodnou, neboť skutková věta (popis skutku ve výroku o vině) má obsahovat obecný popis skutku, tj. všech rozhodných skutkových okolností, a nikoliv zároveň jeho popis právní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1048/2004). Popis skutku tak musí obsahovat všechny okolnosti, které vytvářejí znaky daného trestného činu, nemusí se však jednat o doslovné vyjádření, např. ve vztahu k subjektivní stránce spojením v úmyslu či s cílem, apod. Úmysl tak nemusí být v tzv. skutkové větě deklarován výslovně; postačuje, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, ze kterých existence tohoto úmyslu na straně obviněného nepochybně vyplývá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

5. 2021, sp. zn. 8 Tdo 421/2021 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1307/2013). Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně přitom obsahuje všechny relevantní okolnosti, z nichž zavinění obviněného vyplývá, přičemž tyto jsou dále rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jak již Nejvyšší soud konstatoval výše.

25. V rámci své dovolací argumentace obviněný dále zpochybnil i naplnění znaků objektivní stránky předmětného přečinu. Především namítl, že v jeho případě nedošlo ke zkrácení daně, neboť správcem daně byla daň následně vyměřena, tudíž stát nebyl oklamán a daň toliko nebyla přiznána včas. I tuto argumentaci lze s jistou mírou tolerance pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, avšak Nejvyšší soud ji taktéž shledal zjevně neopodstatněnou.

26. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Zkrácením je pak jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3110).

27. Dále je namístě připomenout, že podle ustálené rozhodovací praxe lze trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k DPH spáchat i úmyslným nepodáním přiznání k této dani a tím i zatajením zdanitelného plnění. V takovém případě správce daně není povinen stanovit výši nepřiznané daně podle pomůcek, ale je oprávněn předpokládat u daňového subjektu nulovou výši daně. Ke zkrácení daně pak dojde v důsledku nepodání daňového přiznání a zatajení zdanitelného plnění, nikoli v příčinné souvislosti s případnou nečinností správce daně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3.

2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, uveřejněné pod č. 9/2012 Sb. rozh. tr.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 8 Tdo 740/2021; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2022; sp. zn. 8 Tdo 630/2022; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023).

28. Z uzavřených skutkových zjištění soudu prvního stupně ve stručnosti vyplývá, že obviněný nesplnil své zákonné povinnosti tím, že nepodal, ani nezajistil, aby bylo podáno, přiznání k DPH za zdaňovací období listopadu 2022 a neodvedl řádně daň, přestože tak byl povinen učinit vzhledem k existenci zdanitelného plnění ve formě prodeje osobního automobilu na základě kupní smlouvy ze dne 4. 11. 2022. S ohledem na výše uvedené toto jednání zcela naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 tr.

zákoníku. Na daný závěr pak nemá vliv, pokud byla daň až následně správcem daně vyměřena, když k tomuto došlo na základě finančního šetření správce daně, nikoli např. v důsledku pozdějšího splnění povinnosti podat přiznání k dani ze strany obviněného, ani skutečnost, že byla daň až následně uhrazena. Rovněž není relevantním, zda obviněný za prodej vozidla obdržel peníze přímo, nebo došlo k účetnímu započtení dané částky, neboť se v obou případech jedná o zdanitelné plnění s povinností přiznat a odvést DPH.

Lze přitom konstatovat, že se soudy nižších stupňů, především pak soud odvolací, s otázkou naplnění znaků objektivní stránky zabývaly (rámcově viz odst. 12 a násl. rozsudku soudu prvního stupně a odst. 16 a násl. usnesení odvolacího soudu), přičemž i na jejich argumentaci lze ve stručnosti dále odkázat.

29. Je proto namístě uzavřít, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky objektivní stránky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak shledal uvedené námitky zjevně neopodstatněnými.

30. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dále podřadit i námitku obviněného stran neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný k této námitce uvedl, že v jeho případě šlo toliko o izolované pochybení v rámci jediné transakce, které se odehrálo v kontextu prokazatelného úpadku a chaosu ve společnosti, nikoli jako plánovaný podvod, přičemž daň byla správcem daně doměřena a následně i uhrazena. K tomu Nejvyšší soud nejprve připomíná, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30.

1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Rovněž je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky.

Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). S ohledem na výše rozvedená východiska Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněného nelze posoudit jako méně společensky škodlivé ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe. Předmětné jednání nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována.

Navíc škoda způsobená obviněným nebyla toliko na dolní hranici škody většího rozsahu ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 písm. c), resp. § 240 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž ve výši více než jejího trojnásobku. Závěr o společenské škodlivosti jeho jednání pak nemohou změnit ani obviněným uváděné okolnosti jeho činu, a to včetně skutečnosti, že daň byla následně uhrazena. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.

1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Rovněž lze pro úplnost doplnit, že se i s otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe řádně zabýval odvolací soud (viz odst. 26 usnesení odvolacího soudu). S ohledem na uvedené je proto namístě shledat i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

31. Obiter dictum je rovněž vhodné doplnit, že obviněný obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení

32. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu