Nejvyšší soud rozhodl dne 19. července 2017 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněného M. A., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2016,
sp. zn. 5 To 501/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod
sp. zn. 4 T 123/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 4 T 123/2014,
byl obviněný M. A. uznán vinným v bodech 1) a 2) dvěma zločiny podvodu dle §
209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle § 209
odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1
tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3
roků. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci
(nemovitostí konkrétně uvedených ve výroku o trestu). Podle § 228 odst. 1 tr.
ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu
škody.
Obviněný se trestných činů dopustil tím, že ad 1) „poté, co sám přesně
nezjištěného dne v měsíci březnu 2012 jako zástupce realitní kanceláře
ProfiRealPlus s. r. o. oslovil D. Š., která prostřednictvím jiné realitní
kanceláře převáděla svůj členský podíl bytového družstva spojený s užívacím
právem k družstevnímu bytu č. … o velikosti 1+4 na adrese K., M. …, v úmyslu se
obohatit a za využití vzbuzení důvěry u poškozené, využití její sociální
izolace a malé schopnosti řešení finančních problémů, D. Š. přesvědčil, aby
svůj členský podíl prodala prostřednictvím jeho realitní kanceláře s tím, že
členský podíl nejprve převede na jeho osobu, následně obdrží částku 200.000 Kč,
která bude použita na úhradu dluhů souvisejících s předmětným bytem, následně
bude členský podíl převeden na případnou třetí osobu a D. Š. obdrží zbytek
peněz s tím, že byt se prodá nejméně za částku 700.000 Kč, dne 29. 3. 2012
předložil D. Š. k podpisu dohodu o převodu členských práv a povinností s tím,
že dohoda obsahuje jejich předchozí ústní ujednání, v důsledku čehož D. Š. téhož dne dohodu podepsala a nechala úředně ověřit svůj podpis, přičemž dle
dohody převedla na obžalovaného členský podíl bytového družstva spojený s
právem k výše uvedenému družstevnímu bytu za částku 700.000 Kč s tím, že z
kupní ceny nabyvatel zaplatil částku 200.000 Kč při podpisu hotově, částku ve
výši 200.000 Kč uhradí nabyvatel do 10. 4. 2012 hotově a částku ve výši 300.000
Kč uhradí nabyvatel hotově do 1. 9. 2012, přičemž ve skutečnosti dne 29. 3. 2012 po předchozí dohodě uhradil obviněný za D. Š. její dluh vůči bytovému
družstvu, dále poplatky a penále vůči původní realitní kanceláři a poplatky
spojené s převodem v celkové výši 186.000 Kč, a v hotovosti předal D. Š. toliko
částku 14.000 Kč, tedy zbývající rozdíl do částky 200.000 Kč, poškozené nedal
do ruky uzavřenou dohodu, následně jí na její žádost předložil jinou dohodu,
než která odpovídala skutečně uzavřené, a rovněž předložil padělané výdajové
doklady, podle kterých předal D. Š. jednak dne 10. 4. 2012 částku 200.000 Kč
jako druhou část kupní ceny za převod členských práv a povinností, jednak dne
1. 9. 2012 částku 300.000 Kč jako doplatek kupní ceny, ačkoliv ve skutečnosti
tyto částky poškozené nepředal a způsobil jí tak škodu ve výši nejméně 500.000
Kč,“ ad 2) „po předchozím delší dobu trvajícím působení, ovlivňování, využitím
submisivity poškozeného a jeho neschopnosti řešit majetkové záležitosti, v
úmyslu se na jeho úkor obohatit, přesně nezjištěného dne na podzim roku 2012 v
K., okres B., přesvědčil J. K., aby mu jako fyzické osobě prodal rodinný dům č. p. … stojící na pozemku parcelní č. … spolu se zahradou a stavební parcelou,
přičemž dohoda zněla na částku 1.700.000 Kč s tím, že část kupní ceny bude
uhrazena tak, že poškozený získá do vlastnictví jednopokojový byt v ceně
600.000 Kč a zbytek bude uhrazen v hotovosti, následně dne 22. 12. 2012 v K.
předložil poškozenému k podpisu dvě kupní smlouvy s ujištěním, že obsah
odpovídá předchozí dohodě, přičemž poškozený tyto podepsal bez toho, že by si
je přečetl, když neměl s sebou brýle, ale obviněnému na základě jeho ujištění
důvěřoval, přičemž oproti dohodě podle kupní smlouvy prodal poškozený nikoliv
obviněnému jako fyzické osobě, ale společnosti ProfiRealPlus s. r. o. zastoupené jednatelem M. A. výše uvedené nemovitosti za částku 800.000 Kč s
tím, že kupní cena byla uhrazena jednak v hotovosti ve výši 10.000 Kč při
podpisu kupní smlouvy, jednak v částce 790.000 Kč buď na účet či v hotovosti, a
další kupní smlouvou zakoupil J. K. od třetí osoby bytovou jednotku č. …
nacházející se v bytovém domě č. p. … na pozemku č. … spolu se spoluvlastnickým
podílem na společných částech bytového domu, vše zapsáno na LV č. … pro
katastrální území O. P., obec K., a to za částku 700.000 Kč, přičemž ve smlouvě
jako zprostředkovatel vystupovala společnost ProfiRealPlus s. r. o. zastoupená
jednatelem M. A., na jejíž účet měla být kupujícím zaplacena kupní cena s tím,
že tato bude převedena prodávající osobě, a poškozený tímto jednáním přišel o
rodinný dům se zahradou a pozemkem a získal byt v částce vyšší, než bylo
dohodnuto, čímž J. K. byla takto způsobena škoda ve výši 1.000.000 Kč.“
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný a státní zástupkyně Okresního
státního zastupitelství v Bruntále v neprospěch obviněného. Krajský soud v
Ostravě usnesením ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 5 To 501/2015, podle § 258 odst.
1 písm. d), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného zrušil výrok o trestu
propadnutí věci. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř.
odvolání státní zástupkyně zamítl.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně
a včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném hmotněprávním posouzení skutku a rozhodnutí o uložení povinnosti
nahradit poškozenému J. K. škodu ve výši 1 000 000 Kč. Obviněný je přesvědčen,
že byl zkrácen na svém právu na obhajobu, neboť v řízení nebyly provedeny
důkazy, které jsou pro rozhodnutí podstatné a mohly podle něj zásadně změnit
skutkový stav. Pokud jde o skutek pod bodem ad 2) zdůraznil obviněný, že s
poškozeným opakovaně jednal, o čemž existuje mnoho záznamů v písemné formě,
opakovaně poškozenému předával i peníze oproti příjmovým dokladům. Obviněný má
za to, že závěry znalce z oboru grafologie jsou nesprávné a sporné, pokud tento
uvedl, že se pravděpodobně jedná o padělané podpisy, a to i v případech, kdy
poškozený listiny podepsal před zaměstnancem pošty. Podle obviněného znalec ve
znaleckém posudku ani neučinil žádný kategorický závěr ohledně pravosti
podpisů, přesto soud na základě toho uzavřel, že poškozený zkoumané listiny
nepodepsal. Obviněný dále považuje za nesprávný závěr krajského soudu o tom, že
ze spisu vyplývá, že mu byly vráceny originály pokladních dokladů z ledna 2013,
tyto se podle něj z policejního spisu nejspíše ztratily a nemohly být podrobeny
grafologickému zkoumání. Kdyby doklady, které orgánům policie předal, byly
podrobeny grafologickému zkoumání, nepochybně by byla potvrzena jeho výpověď o
tom, že se s poškozeným opakovaně sešel, aby mu předal peníze na vypořádání
sjednané ceny. Podle obviněného je nesporné, že originály uvedených dokladů
policejnímu orgánu vydal pro účely grafologického zkoumání, a neměl důvod
následně v hlavním líčení tyto nevydat, pokud by jimi ovšem disponoval. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ztráta těchto výdajových dokladů je
účelová. Obviněný se dále domnívá, že nebyla objektivizována výše škody, která
měla vzniknout poškozenému J. K., když soud při stanovení výše škody vycházel
toliko z výpovědi poškozeného. Obviněný v této souvislosti navrhoval doplnit
dokazování znaleckým posudkem, který by ocenil hodnotu rodinného domu, a měl
být rovněž vyslechnut znalec Ing. P. Želinský, který zpracoval posudek k dani z
převodu nemovitostí a stanovil hodnotu nemovitosti na 796 400 Kč. Podle
obviněného požadavek poškozeného na zaplacení částky 1 700 000 Kč, byl podle
něj zcela neadekvátní. Soudy vůbec nezjišťovaly hodnotu nemovitosti a cena
zjištěná znalcem je podle obviněného jediným objektivním vodítkem, když tento
znalecký posudek akceptoval i finanční úřad. Obviněný v této souvislosti
poukázal na údajně špatný stav nemovitosti. Soud neměl učinit závěr o výši
škody pouze na základě výpovědi poškozeného a cena domu měla být
objektivizována. Obviněný poukázal na to, že v současné době probíhá civilní
řízení vyvolané poškozeným J. K. o určení vlastnictví k domu, který namítá
neplatnost kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2013 pro nedostatek vůle prodat
obviněnému dům za 800 000 Kč.
Argumentace krajského soudu ohledně zrušení
trestu propadnutí věci podle obviněného demonstruje neznalost obsahu spisu ze
strany soudu. Poškozenému tedy byla přiznána náhrada škody ve výši 1 000 000
Kč, přestože výše škody nebyla soudy objektivizována a vychází toliko z tvrzení
poškozeného, nebylo soudy zohledněno, že probíhá civilní řízení o určení
neplatnosti kupní smlouvy. Poškozenému se tak výrokem o náhradě škody dostalo
bezdůvodného obohacení, kdy je vlastníkem rodinného domu, vlastníkem bytové
jednotky v hodnotě nejméně 650 000 Kč, aniž by cokoli za tuto bytovou jednotku
zaplatil a ještě mu byl přiznán nárok na náhradu škody ve výši 1 000 000 Kč,
který je ale v rozporu s hmotněprávními předpisy a měl by být Nejvyšším soudem
zrušen. Dále obviněný uvádí, že je na místě posoudit, zda se vůbec jedná o
trestný čin podvodu, když smlouva o převodu nemovitosti musí mít písemnou formu
a v kupních smlouvách je uvedena kupní cena 800 000 Kč, jak o ní vypovídá on. Nepochybně bylo v možnostech poškozeného se s obsahem smlouvy seznámit. Obviněný odmítá jakékoli ústní dohody ohledně ceny 1 700 000 Kč, za niž by byl
dům neprodejný. Podstatný je podle obviněného projev vůle vyjádřený v kupní
smlouvě. Poukázal na znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie na
osobu poškozeného s tím, zda vůbec byl poškozený ochoten vnímat realitu a
skutečnost, že v kupní smlouvě je uvedená částka 800 000 Kč a nikoli částka, na
které se dohodli, kterou však kupující nebyl ochoten akceptovat. Kupní cena
byla tedy smlouvou stanovena na 800 000 Kč. Podle obviněného je
nepravděpodobné, že by si poškozený vůbec nepřečetl a nepochopil obsah kupní
smlouvy, když o prodeji jednal opakovaně, neuzavřel toliko jednu kupní smlouvu,
není osobou sociálně vyloučenou a nesvéprávnou. Podle obviněného toliko nebyl
ochoten vnímat předmětnou kupní cenu, což mu ovšem nemůže být přičteno k tíži. Smlouva byla uzavřena v roce 2012, katastrální úřad poté zasílal provedení
vkladu každému z účastníků a poškozený ani tehdy nenamítal nic proti kupní
ceně, jinou představu o kupní ceně měla zřejmě bývalá manželka poškozeného, kdy
to byla právě ona, kdo inicioval trestní oznámení. Obviněný v závěru namítá, že
skutek, jehož se měl dopustit vůči poškozenému J. K. není trestným činem. J. K. nebyl podle něj jeho jednáním poškozen a v případě, že ano, je na poškozeném,
aby se v občanskoprávním řízení domáhal náhrady škody.
Pokud jde o skutek pod bodem ad 1) obviněný namítá, že skutek tak jak je popsán
v rozsudku není trestným činem. Hodnocení důkazů (hodnocení věrohodnosti
poškozené i dalších důkazů) soudy považuje obviněný za nepřípustné. V průběhu
řízení byli podle obviněného vyslechnuti svědci, kteří potvrdili, že poškozená
D. Š. převzala zbývající část dohodnuté ceny ve výši 500 000 Kč, soudy však
shledaly výpovědi nevěrohodnými, přitom nalézací soud vyslechl svědkyni S.,
která neměla s touto trestní věcí nic společného, aby z její výpovědi učinil
závěr, že již v minulosti se dopustil obdobného jednání jako v této věci, a
učinil závěr o tom, že došlo k podvodnému jednání. Obviněný trvá na tom, že o
předání částky 500 000 Kč, jako doplatku kupní ceny ve výši 700 000 Kč
poškozené, svědčí výpověď jeho, výpovědi rodinných příslušníků (jeho bratra a
otce), výpověď svědka M. a příjmové doklady, na nichž poškozená potvrdila, že
částku 500 000 Kč převzala. Soudy jako stěžejní vzaly důkaz znaleckým posudkem
z oboru psychiatrie a psychologie, ve kterém byla osoba poškozené hodnocena
jako důvěřivá, avšak podle obviněného nebyla osobou, která by nepřicházela do
kontaktu s lidmi, má dokonce středoškolské vzdělání, pracovala na pokladně
Českých drah a nepochybně jí byl znám význam peněz a smluv. Soudy podle
obviněného pomíjejí skutečnosti, že poškozená krátce před vstupem do
insolvenčního řízení bezplatně převedla svou zahradu na rodinné příslušníky,
uzavřela s realitní kanceláří smlouvu o zprostředkování prodeje svého
družstevního podílu, tedy podle obviněného jednala účelově, aby před svými
věřiteli skryla svůj majetek, nelze podle něj proto vyloučit, že také v tomto
případě jednala poškozená s úmyslem se obohatit. Kroky poškozené před vstupem
do insolvenčního řízení vypovídají podle obviněného o tom, že jednala plánovitě
a s rozvahou pro sebe získat prospěch, pokud by insolvenční správkyně
nepožadovala řešit věc přes policii, poškozená by žádné trestní oznámení
neučinila, neboť se sama necítila být podvedena. Důkazy byly podle obviněného
vyhodnoceny jednostranně v jeho neprospěch. Soudy nesprávně posoudily skutek
jako trestný čin podvodu. Ač s tím obviněný nesouhlasí, bylo údajně prokázáno,
že nezaplatil poškozené ve sjednaných termínech zbývající část úhrady za převod
družstevního podílu. Nezaplacení kupní ceny jako nedodržení závazku, však podle
něj nemůže být kvalifikováno jako trestný čin. K tomu by podle obviněného
muselo být prokázáno (což se podle něj nestalo), že neměl v úmyslu poškozené
zbývající část úplaty ve výši 500 000 Kč zaplatit a již při uzavření smlouvy
jednal s tímto úmyslem. V řízení zůstala podle přesvědčení sporná toliko
otázka, zda poškozená obdržela za převod podílu celou úplatu či nikoli. Tuto
otázku je však podle obviněného nutno řešit cestou občanskoprávního řízení a
nikoli, aby takové jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu. Uvedený
skutek tak podle něj není trestným činem.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v
Ostravě a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. V Dodatku k dovolání požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu
odložil výkon rozhodnutí z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7.
2016, sp. zn. 5 To 501/2015, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Bruntále
ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 4 T 123/2014.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se s ohledem na
obsah dovolání k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila, aby
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na shodných
námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání (č. l. 381 a násl. tr.
spisu). Shodnými námitkami obviněného se proto zabýval a vypořádal se s nimi
soud odvolací. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval
se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je
zřejmé, že námitky obviněného [jak ke skutku pod bodem ad 1), tak ke skutku ad
2)] z podstatné části dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
neodpovídají.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají
námitky, které obviněný založil na popření skutkového zjištění uvedeného ve
výroku o vině [bod body ad 1) a ad 2)] a na opakování své verze průběhu
skutkového děje, na které po celou dobu řízení před soudy trvá a nesouhlasí se
skutkovým stavem zjištěným oběma soudy.
Pokud jde o skutek pod bodem ad 1) obviněný se domnívá, že skutek, jak je
popsán není trestným činem, hodnocení důkazů soudy je podle něj nesprávné a
výrazně v jeho neprospěch. Obviněný polemizuje se závěry znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie vypracovaného na osobu
poškozené a má za to, že soudy nesprávně hodnotily věrohodnost výpovědi
poškozené. Obviněný tak nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů s tím, že
nesprávně hodnotily provedené důkazy, přičemž sám také v dovolání podrobně
rozebírá důkazní situaci, důkazy sám hodnotí a vyvozuje z nich své vlastní
závěry. Jeho námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, pokud jsou
založeny výhradně na tvrzeních zpochybňujících nikoliv hmotněprávní posouzení
soudy zjištěného skutku, ale procesní postup soudů při dokazování a hodnocení
důkazů. Obviněný v dovolání opakovaně nabízí k posouzení svou verzi průběhu
skutkového děje o poctivosti uzavření kupní smlouvy a o zaplacení také dvou
zbývajících splátek kupní ceny, přičemž tuto verzi měly podle něj také soudy
shledat jako správnou. Výpověď poškozené považuje za nevěrohodnou a její
jednání za účelové, plánovité, vedené úmyslem se obohatit. Z provedených důkazů
poukazuje na ty, které podle něj svědčí o jeho nevině (výpovědi rodinných
příslušníků ohledně schůzek s poškozenou a výplatě dvou splátek kupní ceny) a
právě těmto měly podle něj soudy uvěřit. Naopak ty důkazy, které svědčí o jeho
vině, sám hodnotí zcela izolovaně a považuje je za neprokazující jeho vinu.
Nesouhlasí s tím, jaké důkazy shledaly soudy věrohodnými a staly se proto
podkladem pro jejich rozhodnutí.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela
výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího
soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod
ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud
mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se ztotožnil také krajský
soud a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor. Je zřejmé, že soudy provedly
celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu
nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Všechny
dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve
vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují
zásadám formální logiky. To ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v
odvolání také odvolací soud, který se se způsobem hodnocení důkazů nalézacím
soudem ztotožnil a dostatečně podrobně své rozhodnutí odůvodnil.
Skutečnost, že se skutek stal tak jak je popsán ve skutkové větě a obviněný
svým jednáním naplnil znaky uvedeného zločinu (včetně úmyslu) byla prokázána
především výpovědí poškozené D. Š. a důkazy, jimiž byla potvrzena pravdivost
její výpovědi (výpověďmi JUDr. Ing. D. M., J. H., rozpory ve výpovědích M. A. ml., M. A. st., V. M., listinnými důkazy – závěry znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, existencí dvou verzí kupní
smlouvy). Oba soudy, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí, postupovaly
při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného a poškozené obezřetně s vědomím,
že se jedná o protichůdné výpovědi. Své úvahy podložené provedenými důkazy pak
ve svých rozhodnutích přesvědčivě odůvodnily. Především je nepochybné, že
poškozená popisuje průběh skutkového děje po celou dobu trestního řízení zcela
shodně a neměně, popisuje osobu obviněného jako osobu, která v ní vzbudila
dojem zkušeného, přesvědčivého a důvěryhodného obchodníka s realitami, jemuž
věřila, že jí pomůže ze zadlužení. S ohledem na strukturu osobnosti poškozené,
jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a
psychologie, tato obviněnému zcela důvěřovala v jeho krocích, které podnikal za
účelem uzavření kupní smlouvy na její byt. Nejvyšší soud k námitkám obviněného
stran znaleckého posudku a jeho způsobu hodnocení soudy zdůrazňuje, že znalecký
posudek je důkaz jako každý jiný, jeho hodnocení pak náleží výhradně soudu. Výpověď poškozené je pak potvrzována výpovědí svědkyně JUDr. Ing. D. M.,
správkyně konkurzní podstaty D. Š., které poškozená zcela spontánně vypověděla
ohledně uzavření kupní smlouvy a skutečnosti, že jí dosud nebyla vyplacena celá
částka kupní ceny (kromě vyplacení 14 000 Kč v hotovosti, splacení dluhů u
bytového družstva a vyplacení z původní realitní kanceláře, když v tomto ohledu
není mezi poškozenou a obviněným sporu). Pokud obviněný uváděl, že zbývající
část kupní ceny (200 000 Kč a 300 000 Kč) poškozené předal na osobních
schůzkách v termínech 10. 4. 2012 a 1. 9. 2012, jak bylo ve smlouvě ujednáno,
soud tuto verzi oprávněně shledal jako nevěrohodnou. Nevěrohodnost jeho
výpovědi vyplývá zejména z existence řady rozporů a nepravdivých informací ve
výpovědích rodinných příslušníků obviněného, kteří měli svou účastí potvrdit
setkání poškozené a obviněného v uvedených termínech. Nemožnost setkání
obviněného s poškozenou v termínu 1. 9. 2012 pak tvrdila poškozená a potvrdil
ve své výpovědi také svědek J. H., o něhož poškozená v té době pečovala. Soudy
zcela důvodně shledaly jako věrohodnou výpověď poškozené, že od obviněného
zbytek kupní ceny ve výši 500 000 Kč nepřevzala a převzetí peněz mu
nepodepsala.
Podvodný úmysl obviněného vyplývá především z okolností, za nichž
byl trestný čin spáchán, kdy obviněný zcela vědomě využil důvěřivosti a
submisivity poškozené a její neschopnosti řešit nastalou finanční situaci
samostatně, záměrně s poškozenou uzavíral smlouvu ve spěchu, obviněná si její
obsah nebyla momentálně schopná ověřit, kopii podepsaných listin ani nedostala
k dispozici, utvrzoval ji, že podepisuje dohodu podle jejich ujednání a nechal
ji podepsat dohodu jinou. Již existence dvou verzí kupní smlouvy s různým
ujednáním o kupní ceně (č. l. 334, 335 tr. spisu) vypovídá o podvodném úmyslu
obviněného. Poškozenou pak utvrzoval v tom, že další peníze (kromě první
vyplacené částky a vyplacení dluhů) dostane až po prodeji bytu (nikoli tedy v
termínech uvedených ve smlouvě). Hodnotící úvahy soudu jsou pak obsáhle
rozvedeny na str. 11, 12, 13 rozhodnutí soudu prvního stupně, který uvedl, z
jakých důvodů uvěřil výpovědím poškozené a proč považoval obhajobu obviněného
za vyvrácenou, přesvědčivě odůvodnil, proč neuvěřil výpovědím svědků M. A. ml.,
M. A. st. a V. M. Nejvyšší soud nemá důvod na skutkových závěrech soudů cokoli
měnit.
Pokud jde o skutek pod bodem ad 1) Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy,
uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný
podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§ 2 odst. 6 tr.
ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy
byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na
základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr.
ř. soudy oprávněně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. To, že obviněný
nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž
soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
S ohledem na shora uvedené tak nelze akceptovat námitku obviněného, že jeho
jednání není trestným činem a věc (nezaplacení zbývající části kupní ceny) měla
být řešena v rámci občanskoprávního sporu, čímž se v podstatě domáhá užití
zásady subsidiarity trestní represe. Tato zásada je zakotvena v § 12 odst. 2
tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní
důsledky s ní spojené, lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých,
ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost ve smyslu citovaného ustanovení nepředstavuje nějakou
složku skutkové podstaty trestného činu, ale vyjadřuje interpretační hledisko,
podle něhož se postupuje při výkladu zákonných znaků trestného činu.
Zjednodušeně vyjádřeno jde o to, aby jako trestné činy nebyly kvalifikovány
skutky, u nichž to není nutné. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin,
který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a
proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný
závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze
učinit jen ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není
vhodné uplatňovat trestní represi, a to tehdy, pokud posuzovaný čin svou
závažností neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům
dané právní kvalifikace (TR NS 75/2011 – T 1378).
Z logiky věci pak vyplývá, že je nutné vždy zvažovat konkrétní okolnosti
případu a osobu pachatele a vedle toho nelze odmyslet ani typovou společenskou
škodlivost určitého trestného činu vyjádřenou sazbou trestu odnětí svobody. Pro
úvahy o tom, zda je na konkrétní případ možné aplikovat zásady vymezené v § 12
odst. 2 tr. zákoníku je důležité, zda jde o čin, který vyžaduje ochranu
trestního práva a trestněprávní kvalifikace protiprávního jednání vykazujícího
znaky trestného činu, anebo zda jde o jednání, jež má soukromoprávní základ. Je
proto třeba rozlišit, kdy již je možné dovodit, že trestní právo nemůže
nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních
vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil
svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, a kdy je opodstatněné, aby
tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem
je ochrana převážně celospolečenských hodnot (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
Posuzovaná věc obviněného, jednání popsané pod bodem ad 1), ale nevykazuje nic,
co by připouštělo možnost dojít k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Způsob provedení činu, okolnosti,
za nichž byl spáchán, následek spočívající ve způsobení značné škody, vypovídá
o skutku, který se nijak nevymyká z rámce běžně se vyskytujících případů tohoto
trestného činu. Nejvyšší soud tudíž neměl důvodu k tomu, aby do právního
posouzení skutku jakkoli zasahoval, a to ani s ohledem na ustanovení § 12 odst.
2 tr. zákoníku. Tuto námitku tak shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o jednání pod bodem ad 2) je zřejmé, že obviněný uplatnil námitky,
které byly již součástí jeho odvolání, krajský soud se jimi zabýval a vypořádal
se s nimi. Námitky z velké části dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. nenaplňují, neboť obviněný jimi nenamítá nesprávné právní posouzení
skutku, jak je uveden ve skutkové větě, nebo jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, ale soudům vytýká porušení procesních ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.
ř. týkajících se procesu zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů
orgány činnými v trestním řízení. Podstatou argumentace obviněného k tomuto
bodu je, že jeho jednání není trestné, nejde o podvodné jednání, ale vše
odpovídá obsahu smluv a ostatních dokladů, čímž obviněný opakuje svou verzi
průběhu skutkového děje, která však byla shledána nevěrohodnou a provedenými
důkazy byla vyvrácena. Námitky, kterými obviněný brojil proti způsobu hodnocení
důkazů soudy, zpochybňoval věrohodnost výpovědí poškozeného J. K., neboť tento
měl podle něj možnost se s obsahem smluv seznámit, polemizoval se závěry
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie
zpracovaného na osobu poškozeného, zpochybňoval závěry znaleckého posudku z
oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, poukazoval na údajnou ztrátu
výdajových dokladů orgány policie, které tak nemohly být podrobeny znaleckému
zkoumání, jsou evidentně námitkami skutkovými, jimiž není naplněn dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud znovu opakuje, že
znalecký posudek je důkaz jako kterýkoli jiný, je podroben hodnocení ze strany
soudu, který jej hodnotí jednotlivě i ve vztahu k ostatním provedeným důkazům.
Skutečnost, že se skutek stal tak jak je popsán ve skutkové větě byla u jednání
pod bodem ad 2) prokázána především výpovědí poškozeného, kterou soudy po
pečlivém hodnocení shledaly věrohodnou, neboť během celého trestního řízení
vypovídal podrobně, logicky a neměně. Jeho výpověď je pak podporována i dalšími
ve věci provedenými důkazy, zejména výpovědí D. K., ohledně ceny na které se s
obviněným domluvil, závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví
psychiatrie a psychologie a výpověďmi znalců, ohledně osobnosti poškozeného,
jako osoby submisivní, naivně důvěřivé, bez tendencí škodit obviněnému, bez
schopnosti si celou situaci vymyslet, dále závěry znaleckého posudku z oboru
písmoznalectví, specializace ruční písmo, který podporuje výpověď poškozeného
ohledně listin, které skutečně sám podepsal. V neposlední řadě způsob jednání
obviněného vůči klientům dokresluje výpověď svědkyně N. S. Jednání obviněného
spočívalo v tom, že po delší dobu kontaktoval poškozeného a přesvědčoval ho k
prodeji domu, přičemž se z původní představy poškozeného o kupní ceně ve výši 2
500 000 Kč, shodli na ceně 1 700 000 Kč za dům. Za tuto cenu byl poškozený
ochoten dům prodat. Současně se dohodli na koupi bytu pro poškozeného v hodnotě
600 000 Kč, kdy rozdíl v cenách (1 100 000 Kč) měl být vyplacen poškozenému v
hotovosti nebo na účet jeho bývalé manželky. Za těchto podmínek se poškozený
rozhodl k podpisu smluv. Obviněný v souvislosti s četným jednáním s poškozeným
nepochybně poznal povahu poškozeného závisející v jeho submisivitě a
důvěřivosti, současně věděl, že u podpisu smluv by chtěla být účastna bývalá
manželka poškozeného, přičemž využil situace, kdy tato byla mimo K., využil
submisivity poškozeného a obdobně jako v předešlém případu poškozené D. Š.,
zcela úmyslně se záměrem sebe obohatit využil důvěřivé povahy poškozeného (viz
znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie),
jeho momentálně tíživé životní situace, nechal poškozeného podepsat připravené
listiny, trval na tom, že podpisy a jejich ověření musí být provedeno týž den,
zneužil skutečnosti, že poškozený si nebyl schopen předložené listiny přečíst a
velice obviněnému v tomto směru důvěřoval, neboť jím byl utvrzován, že
podepisuje smlouvy ve verzi na které se společně dohodli, ale nechal ho
podepsat dohodu jinou. Žádnou ze smluv poškozenému obviněný nedal k dispozici.
Obviněný využívaje důvěřivosti poškozeného, tohoto v rozporu s ujišťováním a s
dohodou nechal podepsat kupní smlouvu na prodej rodinného domu za 800 000 Kč a
současně na koupi bytu 1+1 za 700 000 Kč, čímž zcela vědomě snížil majetek
poškozeného.
Zjevně neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud hmotněprávní námitku obviněného
týkající se výše škody u skutku ad 2) výroku o vině. Výši škody obviněný
považuje za neobjektivizovanou, vyplývající pouze z výpovědi poškozeného.
Nejvyšší soud s touto argumentací nesouhlasí. Obviněný byl uznán vinným
zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se
dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou
škodu. Za značnou škodu se podle výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr.
zákoníku považuje škoda dosahující výše nejméně 500 000 Kč.
Vzhledem k tomu, že obviněný brojí proti výši zjištěné škody, lze
uvést, že za škodu na cizím majetku je třeba považovat újmu majetkové povahy,
kterou představuje nejen zmenšení majetku (damnum emergens), ale i ušlý zisk
(lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek poškozeného oprávněně
zvětšen. Rozhodující je přitom hodnota, o kterou byl majetek poškozeného
zmenšen, nikoli obohacení pachatele (srov. rozhodnutí č. 71/1971 Sb. rozh. tr.).
V případě škody způsobené trestným činem se pro trestní řízení výše škody
stanoví podle § 137 tr. zákoníku, podle něhož se vychází z ceny, za kterou se
věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává.
Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na
obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně
se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě.
Uvedené pravidlo pro výpočet škody se užije obecně u všech trestných činů, u
nichž je znakem škoda. Při stanovení výše škody ve smyslu ustanovení § 137 tr.
zákoníku, které vyjadřuje celkem tři kritéria, a to cenu, za kterou se věc v
době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání
stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý
stav, se postupuje tak, že vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by
šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle
volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá
hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou
se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši
škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších
dvou, tj. účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo
účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav (srov. rozhodnutí č.
39/2002 Sb. rozh. tr.).
Takto stanovená pravidla pro určení výše škody je nutné dodržet i v případě, že
obviněný stíhaný pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku
jednal v podvodném úmyslu v době sepisování této smlouvy. V takovém případě
škodou není smluvně dohodnutá částka, ale hodnota věci, kterou obviněný
převzal. K tomu však Nejvyšší soud považuje za nutné zmínit, že není vyloučeno,
aby za škodu ve smyslu § 137 odst. 1 tr. zákoníku byla považována smluvní cena
dohodnutá stranami kupní smlouvy, ale to jen v případě, že provedeným
dokazováním bylo prokázáno, že tato smluvní cena je cenou, za niž se uvedené
nemovitosti v době a místě činu obvykle prodávaly. To je možné připustit za
určitých okolností, zejména tehdy, když cena věcí nebo služeb dohodnutá v rámci
poctivého závazkového vztahu uzavřeného mezi účastníky smlouvy při dodržení
pravidel smluvní svobody zpravidla odpovídá ceně, za niž se věc (služba) v době
a místě činu obvykle prodává, což však lze připustit jen tehdy, když z
okolností není zřejmé něco jiného (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005, uveřejněné v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, svazek 17, č. T 804).
S ohledem na okolnosti, za nichž byl čin v projednávané věci spáchán, je
zřejmé, že předmětem podvodného jednání obviněného a vylákanou věcí zde byly
nemovitosti, rodinný dům se zahradou, které byly v důsledku trestného činu
obviněného převedeny do jeho vlastnictví, resp. do vlastnictví společnosti
ProfiRealPlus, s. r. o., zastoupené obviněným. Za těchto okolností přichází do
úvahy pro stanovení způsobené škody první kritérium určené podle § 137 tr.
zákoníku, a to podle ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle
prodává, resp. ceny, za kterou se v době a místě činu obviněného uvedené
pozemky obvykle prodávaly. Tuto cenu, jakožto nezbytný předpoklad závěru o
naplnění zákonného znaku škody u trestného činu podvodu, soudy v trestním
řízení určily v souladu se zákonem. Především bylo zjištěno, že se z původní
představy poškozeného o kupní ceně ve výši 2 500 000 Kč, obviněný s poškozeným
shodli na ceně 1 700 000 Kč za dům. Za tuto cenu byl poškozený ochoten dům
prodat a obviněný jako obchodník s realitami, tedy odborník, tuto cenu
akceptoval. Tuto skutečnost potvrzuje ve své výpovědi svědkyně D. K. Nalézací
soud pak dostál požadavku § 137 tr. zákoníku při zjišťování výše škody
(odvolací soud se s tímto postupem ztotožnil), neboť provedeným dokazováním
bylo prokázáno, že tato dohodnutá kupní cena je cenou, za niž se uvedené
nemovitosti v době a místě činu obvykle prodávaly. Bylo totiž zjištěno, že
obviněný sám následně nemovitosti poškozeného nabízel k prodeji právě za cenu
dohodnutou s poškozeným, přičemž s ohledem na to, že obviněný je osobou
zkušenou, dlouhodobě se pohybující v oblasti obchodu s realitami se znalostí
cen nemovitostí v daném regionu, tímto dohodnutou cenu ve výši 1 700 000 Kč
nepochybně objektivizoval, jako cenu reálnou, tedy v době a místě činu
obvyklou. Od takto zjištěné hodnoty nemovitosti (sjednané ceny) pak soudy
odečetly hodnotu bytu získaného poškozeným. Nejvyšší soud nemá důvod na těchto
závěrech soudů cokoli měnit a námitka ohledně zjištění výše škody je zjevně
neopodstatněná. Za připomenutí v této souvislosti stojí správná argumentace
okresního soudu ohledně názoru obviněného na kupní ceny (viz str. 19 rozsudku),
kdy podle něj má jednopokojový panelákový byt ve třetím patře bez výtahu, v
podstatě stejnou cenu, jako osmipokojový dvoupodlažní dvougenerační dům se
zahradou.
Pokud obviněný v této souvislosti namítá neprovedení důkazu znaleckým posudkem
Ing. P. Žilinského, který zpracovával znalecký posudek na rodinný dům pro účely
daňového řízení, Nejvyšší soud uvádí, že není procesní povinností soudu vyhovět
důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže
zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov.
např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a
další). O takový případ se v uvedené věci jedná, kdy soudy neměly pochybnosti o
reálnosti a obvyklosti sjednané ceny mezi poškozeným a obviněným, když současně
řádně odůvodnily, proč navrhovaný důkaz neprovedly.
Nejvyšší soud také zdůrazňuje, že adhezní výrok se opírá o předpisy civilně
právní, a pokud smlouva prozatím nebyla určena za neplatnou (civilní řízení,
které obviněný zmiňuje) a u zobchodovaných pozemků nebylo v katastru
nemovitostí opětovně vyznačeno vlastnictví poškozeného, je obviněný jako
pachatel povinen nahradit škodu způsobenou trestným činem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tz 59/2012).
V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly
věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o
které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při
hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak
právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního
zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti
o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu
dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval
a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a
druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily
žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení
důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a
především logicky vysvětlily.
Ani v případě skutku pod bodem ad 2) nelze akceptovat námitku obviněného, že
jeho jednání není trestním činem a věc měla být řešena v rámci civilního
řízení. Způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, následek
spočívající ve způsobení značné škody, vypovídá o skutku, který se nijak
nevymyká z rámce běžně se vyskytujících případů tohoto trestného činu. Nejvyšší
soud tudíž neměl důvodu k tomu, aby do právního posouzení skutku jakkoli
zasahoval, a to ani s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto
námitku tak shledal Nejvyšší soud rovněž zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části
neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky tomuto dovolacímu důvodu odpovídající byly shledány zjevně
neopodstatněnými. Protože ve věci nebyl shledán extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako
zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu