USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2022 o dovolání obviněného A. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 55 To 340/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 80/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 5. 2021, č. j. 4 T 80/2020-247, byl obviněný A. P. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 roky a 6 měsíců.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že v XY, XY, dne 4. 9. 2019 v době od 12:30 hod. do 14:00 hod. ve Vazební věznici XY během výkonu vazby křivě s cílem přivodit trestní stíhání příslušníku Vězeňské služby České republiky J. H., vrchnímu dozorci oddělení výkonu vazby a trestu, který vůči němu vykonával úkony vyplývající z jeho pracovního zařazení, pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tím, že po řádném poučení mimo jiné i o následcích křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku uvedl do protokolu o trestním oznámení č. j. GI-3055-13/ČJ-2019-842031-K, sepsaném příslušníkem Generální inspekce bezpečnostních sborů, skutečnosti, které se nezakládaly na pravdě, a to, že byl dne 20. 8. 2019 ve 13:00 hod. na cele č. 214 J. H. napaden údery pěstí do obličeje a kopy do hrudníku, čímž mu měly být způsobeny pohmožděniny na celém těle, které si vyžádaly ošetření, přičemž prověřováním policejním orgánem Generální inspekce bezpečnostních sborů bylo zjištěno, že se jedná o lživé oznámení.
3. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 23. 9. 2021, č. j. 55 To 340/2021-271, podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudů obou stupňů podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), v tom smyslu, že usnesením odvolacího soudu byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný současně poukázal i na znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinné od 1. 1. 2022 a uvedl, že jeho námitky se i s touto dikcí shodují.
5. V předložené argumentaci jednak namítl existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť dokazování neprobíhalo v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Soud prvního stupně se dostatečně nezabýval posouzením věrohodnosti svědka J. H., který byl v procesním postavení poškozeného, a svědků, jimiž byli jeho kolegové z Vazební věznice XY. Konkrétně nebyla dostatečně zohledněna skutečnost, že poškozený měl zájem na výsledku řízení, jeho kolegové z práce pak zprostředkovaně taktéž, svědek M. Š. se pak mohl vyjádřit pouze k tomu, co slyšel, nikoli, co viděl. Soud nevysvětlil, z jakého důvodu uvěřil verzi poškozeného a jeho kolegů, ačkoli ji nepodporovaly žádné jiné důkazy. Jejich věrohodnost nebylo možné bez dalšího konstatovat s odkazem na skutečnost, že vypovídali shodně a byli poučeni o následcích nepravdivé výpovědi, resp. ani s odkazem na to, že jednání poškozeného nebylo příslušným orgánem zjištěno. Skutkový stav mohl soud prvního stupně rozumně vyložit i ve prospěch obviněného, který neměl důvod si vymýšlet a vystavit se tak postihu, čímž porušil zásadu in dubio pro reo, k čemuž obviněný odkázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se zmíněné zásady, a rovněž na soudní praxi zaobírající se hodnocením věrohodností výpovědi za situace „tvrzení proti tvrzení“.
6. Dále obviněný tvrdil existenci opomenutého důkazu, a to znaleckého posudku, kterým by bylo objektivně a odborně zjištěno, jaké utrpěl zranění, jaký byl mechanismus jeho vzniku a zda tento mechanismus odpovídal popisu uváděnému obviněným či poškozeným. Jeho návrh byl však bez důkladného odůvodnění soudem prvního stupně zamítnut, ačkoli soud neměl pro posouzení těchto otázek dostatek odborných znalostí. Jako nepřípustné obviněný odmítl posuzování jeho věrohodnosti podle vyjádření psychiatra, které bez dalšího nevylučuje, že by jeho výpověď byla nevěrohodná. S takovým přístupem by soudy nikdy nemohly uvěřit žádné oběti trestného činu s obdobným psychiatrickým onemocněním a měl být vypracován znalecký posudek z oboru psychiatrie, který je dalším opomenutým důkazem. Tímto postupem, kdy nebyl proveden ani jeden ze zmíněných důkazů, bylo hrubě zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
7. Soud prvního stupně své rozhodnutí navíc opřel o nepřípustný důkazní prostředek, a to o protokol o podání trestního oznámení, který nemohl být s ohledem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. Tpjn 300/2019, proveden jako důkaz.
8. Obviněný nakonec považoval rozsudek soudu prvního stupně za nesprávný i proto, že nebylo prokázáno naplnění základního znaku skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění, neboť lživé obvinění se musí týkat tvrzení, že se poškozený dopustil trestného činu. To však nijak netvrdil, pouze popsal jednání poškozeného, aniž by je jakkoliv právně kvalifikoval, což mu ostatně jako laikovi bez právního vzdělání ani nepříslušelo a orgány činné v trestním řízení by jeho případnou kvalifikací nebyly vázány. Vzhledem k tomu, že protokol o podání trestního oznámení není použitelný důkaz a v protokolu o výslechu pouze uvedl, že byl fyzicky napaden, aniž by uvedl kým, bylo již na osobách znalých práva, aby určily, zda mohlo dojít ke spáchání přestupku či trestného činu. Neobvinil tak poškozeného z trestné činnosti, protože trestný čin křivého obvinění vyžaduje výslovně obvinění ze spáchání trestného činu. Doplnil, že vzhledem k tomu, že nebyl vypracován znalecký posudek, nemohl soud řádně kvalifikovat jím popsané fyzické napadení.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci i předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání nejprve uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou založena na svévolném hodnocení důkazů a nedošlo k deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Soudy obou stupňů se důsledně a pečlivě zabývaly věrohodností výpovědi poškozeného, svědků a obviněného, a také posuzovaly drobné odlišnosti ve výpovědích svědků a logicky dospěly k závěru, že jsou způsobeny plynutím času a s tím souvisejícím procesem vyhasínání paměťových stop. S jejich závěry se tak lze v daném ohledu plně ztotožnit. Zároveň bylo správně poukázáno na skutečnost, že zmíněné výpovědi plně korespondují s kamerovými záznamy a listinnými důkazy. Bylo tak vyvráceno, že by poškozený a ostatní svědci vypovídali nepravdivě v neprospěch obviněného pouze v rámci jakési kolegiality mezi nimi. Z lékařských zpráv a fotodokumentace naopak nebylo zjištěno, že by obviněnému byla způsobena taková zranění, jež by odpovídala průběhu skutkového děje, který prezentoval.
11. Obviněnému lze sice přisvědčit, že uplatnil návrh na doplnění dokazování (na přibrání znalce ke zjištění mechanismu poranění), který nebyl akceptován, avšak stalo se tak za současného odůvodnění takového postupu, neboť soudy přesvědčivě popsaly své zamítavé stanovisko v tom smyslu, že v daném případě bylo i laikovi zcela zřejmé, že charakter poranění neodpovídá jeho tvrzením. Ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie uvedla, že obviněný jeho provedení ani nenavrhoval, navíc hodnocení obviněného z psychiatrického oddělení věznice nesloužilo jako jediný usvědčující důkaz, ale pouze jako důkaz dokreslující závěr o jeho nevěrohodnosti. Ani v tomto ohledu tedy nebylo možné zaznamenat namítanou vadu důkazního řízení spočívající v existenci opomenutých důkazů.
12. K námitce stran o nepoužitelnosti protokolu o podání trestního oznámení jakožto nepřípustného důkazního prostředku sdělila, že i tato námitka se dotýká dodržení pravidel spravedlivého procesu, neboť obviněný tvrdil, že předmětný protokol neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Argumentace o nepoužitelnosti protokolu o podání trestního oznámení by však činila danou skutkovou povahu takřka obsoletní, neboť právě oznámení je jedním z nejčastějších prostředků dostatečně způsobilých k zahájení úkonů příslušnými orgány trestního řízení k prověření toho, zda byl spáchán trestný čin a jakou osobou. A již v samotném rozhodnutí, na něž obviněný odkazoval, je uvedeno, že ve výjimečných případech může být trestní oznámení důkazním prostředkem i z hlediska jeho vlastního obsahu, a to např. v rámci trestního řízení vedeného pro trestný čin spáchaný podáním trestního oznámení.
13. Námitce obviněného, podle níž nelze shledat naplnění skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, neboť podal trestní oznámení, aniž by sám kvalifikoval trestný čin, pro který by měl být poškozený stíhán, taktéž nelze dát za pravdu. Danou argumentaci obviněného lze s jistou dávkou tolerance zařadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, avšak nelze jí přisvědčit. Obviněnému totiž muselo být zřejmé, že pokud uváděl, že se poškozený vůči němu dopustil násilí (údery do obličeje, brutální kopy do těla), mohlo by mu dané oznámení způsobit trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, případně pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku. Skutečnost, že si toho byl obviněný vědom a že s tím cílem i učinil oznámení, svědčí nejen samotné nepravdivé oznámení, ale taktéž jeho slova, která podle svědků pronášel, tedy že poškozeného „svleče z uniformy“, či že jej „dostane do tepláků“. Není tedy podstatné, že obviněný nevěděl, které ustanovení trestního zákoníku, příp. kvalifikovaná skutková podstata, zde připadá v úvahu, ale že si byl vědom nebezpečí trestního postihu, které zjevně může oznámením způsobit poškozenému.
14. Státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
16. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel, proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
17. Podstatou námitek obviněného, opírajících se o citovaný dovolací důvod, bylo, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, přičemž soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy, které navíc, podle názoru obviněného, byly pro prokázání předmětného děje nedostatečné. Soudy pak také některé důkazy opomenuly a vycházely i z důkazů, jejich užití nebylo přípustné. Jeho argumentace se tedy v tomto rozsahu, s ohledem na výše naznačené výklady, svou podstatou s možnostmi dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 [byť ve spojení s § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], míjela.
18. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
19. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový [a v návaznosti na to je také nynější důvod podle písm. l) nyní označen písm. m)], jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, na nějž obviněný v dovolání dílem také odkazoval.
20. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněného A. P. shledat nelze. Pokud jde o námitku opomenutých důkazů, popřípadě o námitku, podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, určujícím pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, je nutné uvést, že obviněný se skutečně již v průběhu přechozích fází řízení domáhal znaleckého zkoumání jeho zranění, což však soud prvního stupně výslovně shledal nadbytečným a svůj názor také dostatečně odůvodnil, zejména s ohledem charakter zranění obviněného, který zcela zásadně, a tudíž bez potřeby odborného ověření, nekorespondoval s jím tvrzeným způsobem útoku poškozeného vůči jeho osobě (odstavce 20. a 25. odůvodnění jeho rozsudku). S tímto závěrem se Nejvyšší soud plně ztotožňuje (viz i dále odstavec 26. tohoto usnesení). Dále obviněný uváděl, že mělo dojít k psychiatrickému zkoumání jeho osoby, avšak žádný takový důkazní návrh v rámci hlavního líčení ani veřejného zasedání neučinil (soud prvního stupně pouze podpůrně poukázal na vyjádření vězeňského psychologa, podle kterého byl obviněný pacient se zvýšenou dráždivostí se sklony k manipulaci). Zmíněné důkazní návrhy tedy nebyly opomenuty a v prvním případě (s ohledem na to, že u druhého údajně opomenutého důkazu nedošlo ani k jeho navržení) důvodně nebyly akceptovány (srov. přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 224/2019).
21. Co se týče tvrzeného užití nepřípustného důkazního prostředku, konkrétně protokolu o trestním oznámení, které podal dne 4. 9. 2019, obviněný na podporu svého tvrzení odkazoval na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. Tpjn 300/2019, publikované pod č. 1/2019 Sb. rozh. tr. Zmíněné stanovisko skutečně omezuje použití trestního oznámení jako důkazního prostředku (důkazu), a to ohledně skutečností v něm tvrzených (tj. ohledně vlastního obsahu tohoto oznámení), které je třeba dokazovat postupy výslovně stanovenými v hlavě páté trestního řádu. Naznačené závěry se ovšem svojí podstatou zaobírají procesní účinností trestního oznámení v řízení, které bylo tímto oznámením iniciováno. Situace ve věci obviněného, vedené pro podezření, že se dopustil přečinu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku, je ovšem odlišná, a vyjádřilo se k ní i zmíněné stanovisko v rámci jeho právní věty (kterou ostatně obviněný částečně citoval), podle níž trestní oznámení ve výjimečných případech důkazním prostředkem (důkazem) i z hlediska jeho vlastního obsahu být může, a to např. v rámci trestního řízení vedeného pro trestný čin spáchaný podáním trestního oznámení, tj. i trestný čin křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku. Což je právě případ, o nějž jde v posuzované věci. Protokol o trestním oznámení, které bylo podané obviněným dne 4. 9. 2019, byl tedy v tomto trestním řízení nepochybně důkazním prostředkem přípustným.
22. Na základě provedeného dokazování, provedeného v rozsahu vyplývajícím i z předchozích odstavců, pak soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o výpověď poškozeného, a dále o výpovědi dalších svědků, M. P., J. V., Č. K., P. Ch., M. B. a P. S., kolegů poškozeného z Vazební věznice XY. K tomu se však zásadně nelze ztotožnit s tvrzením obviněného, podle kterého se soudy jejich věrohodností v podstatě vůbec nezabývaly. Naopak, tuto hodnotil zejména soud prvního stupně velmi pečlivě, vědom si skutečnosti (což i výslovně uváděl), že v obecné rovině nelze vyloučit jejich možnou motivaci ke zkreslení výpovědi ve prospěch poškozeného z důvodu kolegiality. Nebyla však shledána jediná jejich snaha, že by k tomuto mělo skutečně docházet. S ohledem na popsanou situaci není pak možné naznačený stav hodnotit jako tzv. "tvrzení proti tvrzení", tedy tvrzení obviněného proti (pouze) tvrzení poškozeného (přičemž ani v takovém případě by nebylo principiálně vyloučeno, aby obecné soudy dospěly k bezpečně prokázanému skutkovému stavu a dovození viny obviněného).
23. Jednotlivé výpovědi jmenovaných svědků tedy spolu v podstatných rysech korespondovaly, soud prvního stupně taktéž neshledal, že by byly naučené. Navíc odpovídaly i dalším provedeným důkazům, zejména kamerovým záznamům, lékařským zprávám o zranění obviněného, fotodokumentací jeho zranění, záznamu o oznámení úrazu/sebepoškození vztahujícímu se k předmětnému skutku vypracovanému dne 21. 8. 2019, záznamu o kázeňském přestupku obviněného ze dne 20. 8. 2019, rozhodnutím ve věci užívání vlastního oděvu prádla a obuvi ze dne 20. 8. 2019, dennímu hlášení ze dne 20. 8. 2019, záznamu o průběhu služby ze dne 20. 8. 2019, hodnocení obviněného z výkonu vazby a propouštěcí zprávě z Psychiatrického oddělení Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence XY ze dne 12. 8. 2019. Stěžejní je v tomto případě nepochybně kamerový záznam, z něhož je zřetelné jednání obviněného, jenž po vyvedení z cely zcela samovolně „upadl“ na zem, tedy bez jakéhokoliv přičinění příslušníků vězeňské stráže, přičemž se jednalo o totožné jednání, které popisoval poškozený i další svědci. Na kamerovém záznamu nebyla zpozorována ani žádná zranění obviněného.
24. Naopak výpověď obviněného stojí zcela osamoceně. Neshodovala se ani s výpověďmi odsouzených M. Š. a T. V., tedy osob na celé věci nijak nezainteresovaných. V podstatě veškeré provedené důkazy tedy poukazují na pravdivost výpovědi poškozeného.
25. Ke zranění obviněného Nejvyšší soud doplňuje, že bylo zdokumentováno prostřednictvím lékařských zpráv (tedy odborných vyjádření o zranění poškozeného) a fotodokumentací. Na základě těchto důkazů nebylo zjištěno, že by mu byla způsobena zranění, která by alespoň vzdáleně odpovídala průběhu skutkového děje, jenž popisoval (opakované údery pěstí do obličeje, opakované brutální kopy do hrudníku, utažení pout do krve). V tomto případě se lze ztotožnit s tvrzením soudu první stupně, že k závěru, že obviněnému nemohla být tato zranění způsobena jím tvrzeným jednáním poškozeného, není třeba žádných odborných znalostí, neboť i osobě s pouze základními znalostmi o lidské anatomii musí být zřejmé, že není možné, aby měl obviněný po jím popisovaném útoku pouze povrchová zranění bez modřin, boulí, výraznějších hematomů, otoků, případně zlomenin. Zjištěná zranění tedy ani zdaleka neodpovídala útoku ze strany poškozeného, navíc v tvrzené intenzitě, naopak odpovídala použití zákonných donucovacích prostředků a samovolným pádům obviněného na zem či na postel.
26. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že nelze také souhlasit s tvrzením obviněného, podle kterého byla vina dovozena na základě nezjištění obviněným oznámeného jednání v příslušném řízení. Byť je závěr tohoto (jiného) řízení zmíněn ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že zde byla dána řada důkazů, obviněného usvědčujících.
27. Pokud tedy obviněný namítal, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (což by bylo namístě dovodit zejména, jak již bylo řečeno, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.), nebylo možné mu přisvědčit. Tato zjištění, učiněná zejména soudem prvního stupně, totiž z provedených důkazů zřetelně vyplývají. Navíc stav, v němž z jednotlivých důkazů vyplývají rozdílné závěry, není bez dalšího zjevným či extrémním rozporem ve smyslu citovaných požadavků, ale běžnou skutečností. V řadě řízení totiž nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně vyznívající informaci (důkaz). Jestliže je konečný skutkový závěr, dovozený po řádném hodnocení důkazů zejména podle § 2 odst. 6 tr. ř., s některým z nich v neshodě, neznamená to nutně ani existenci pochybnosti a potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo, ani existenci zjevného rozporu takového skutkového závěru s obsahem provedených důkazů.
28. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů velmi podrobně rozebraly a odůvodnily (viz zejména odstavce 19. až 24. rozsudku Okresního soudu v Liberci a 8. a 9. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci).
29. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. za užití písm. l) téhož ustanovení, lze podřadit pouze námitku, jíž byla tvrzena absence zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, totiž že obviněný poškozeného lživě neobvinil z „trestného činu“, neboť takové kvalifikace nebyl jako právní laik ani schopen. Argumentaci, kterou tuto námitku odůvodnil, však nelze v žádném případě přisvědčit.
30. Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Lživé obvinění musí spočívat v tvrzení, že se poškozený dopustil trestného činu, nicméně pro naplnění znaku lživého obvinění z trestného činu pachatel tohoto trestného činu vůbec nemusí znát přesnou právní kvalifikaci činu a nemusí ji ani uvádět. K trestní odpovědnosti postačí, uvede-li nepravdivě, že poškozený spáchal určitý konkrétní skutek, který popíše a který spadá pod některou skutkovou podstatu trestného činu (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. § 205–421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2800). Právní posouzení lživé obvinění obsahovat tedy nemusí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 3 Tdo 832/2007). Otázku, zda se poškozený trestného činu, z nějž jej pachatel obvinil, skutečně dopustil, řeší orgány činné v trestním řízení jako předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř.
31. Z hlediska naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu je pak rozhodné, že pachatel musí chtít jiného obvinit z trestného činu, jehož se tato jiná osoba ve skutečnosti nedopustila. Nevyžaduje se však žádný další zvláštní úmysl, proto postačí, uvádí-li úmyslně pachatel nepravdivé skutečnosti o tom, že poškozený svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 45/2013 Sb. rozh. tr.). Kromě označení poškozeného jako pachatele musí lživé obvinění zahrnovat (byť rovněž i jen zastřeným či pouze v kontextu pochopitelným způsobem) skutečnosti, které zakládají všechny znaky nějaké skutkové podstaty trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1747/2016; či také Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. § 205–421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2801–2802).
32. Na základě učiněných skutkových zjištění pak není sporu o tom, že obviněný vědomě a objektivně nepravdivě obvinil (i přes poučení o následcích křivého obvinění) poškozeného ze spáchání skutku, který měl nepochybně všechny znaky potřebné k naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví i skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, neboť tvrdil údajný poměrně agresivní útok poškozeného jako člena Vězeňské služby České republiky proti obviněnému jako osobě ve výkonu vazby. Tím zjevně mohl poškozenému přivodit jeho trestní stíhání, čehož si obviněný s ohledem na zjištěný skutkový stav musel být v obecné rovině nepochybně vědom, přičemž není rozhodné, zda znal konkrétní možnou právní kvalifikaci – podstatné bylo, že jím tvrzený útok měl zřetelně být předmětem trestního stíhání. O tomto jeho úmyslu navíc nepochybně svědčí i sdělení poškozenému, že ho „dostane od tepláků“ či že ho „svleče z uniformy“.
33. Lze tedy uzavřít, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku [naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 písm. e) téhož ustanovení pak obviněný nijak nerozporoval].
34. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného částečně odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. za užití § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, je taktéž podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, za případného užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 4. 2022
JUDr. Radek Doležel předseda senátu