7 Tdo 27/2025

7 Tdo 27/2025-519

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2025 o dovolání obviněného J. F. podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 10 To 284/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 47/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 7. 2024, č. j. 8 T 47/2024-459, byl obviněný J. F. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu tří let.

2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný J. F. v podstatě tím, že dne 19. 7. 2023 při plnění pracovních povinností – hasič strojník, v době kolem 22:45 hod. na základě vyhlášeného požárního poplachu II. stupně – požár nízké budovy v obci XY č. XY, okres XY, řídil po silnici II. třídy č. XY, ulicí XY v XY, ve směru z centra města, nákladní vozidlo – vozidlo zvláštního určení, značky Scania P480, majitele Hasičský záchranný sbor Středočeského kraje, se zapnutým zvláštním výstražným znamením modré barvy a při projíždění místy mokré pravotočivé zatáčky, nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky, přičemž při rychlosti 89 km/hod (± 10% tj. 80 až 96 km/hod) vozidlo ztratilo směrovou stabilitu a v km 72,84 ve smyku vyjelo vpravo ve směru své jízdy mimo vozovku, kde pravým předním kolem narazilo do gabionové stěny se zábradlím, tuto utrhlo, následně narazilo do sloupu veřejného osvětlení se světelným signalizačním zařízením, ku škodě majitele Město XY, pravou přední částí vytrhlo obrubníky chodníku za gabionovou stěnou, ku škodě majitele Krajská správa a údržba silnic Středočeského kraje, příspěvková organizace, a v pokračujícím smyku přejelo přes ulici XY, kde levou boční částí kabiny narazilo do zdi zešikmeného domu čp. XY, ku škodě majitelů E. P. a A. P., od této zdi se odrazilo a poté se převrátilo na pravý bok, kde se sunulo po vozovce a zastavilo se v konečném postavení, kdy v průběhu jízdy si část osádky vozidla připravovala potřebnou výstroj k následnému hasícímu zákroku a nebyla proto připoutána, včetně, na pravé straně vozidla vzadu v kabině sedícího Z. H., který následkem nárazu vypadl z vozidla, zůstal částečně zaklíněn pod kabinou vozidla a utrpěl smrtelné zranění, jehož bezprostřední příčinou bylo udušení při znemožnění dýchacích pohybů (tzv. traumatická asfyxie) po zaklínění těla v rámci polytraumatu hrudníku a pánve, zranění utrpěl i vzadu v kabině za řidičem sedící T. P., který byl po nehodě převezen k jednorázovému vyšetření do Oblastní nemocnice v Kolíně, a též vpředu sedící J. K., který utrpěl tržnou ránu hlavy a pohmoždění žeber s vystavenou pracovní neschopností do 31. 7. 2023.

3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2024, č. j. 10 To 284/2024-490, byla odvolání obviněného a státní zástupkyně podané v neprospěch

obviněného proti napadenému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Dále byl podle § 259 odst. 2, 3 tr. ř. napadený rozsudek doplněn o výrok, jímž byly poškozené podle § 265 tr. ř. odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. F. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na písm. h) tr. ř. Právní otázka naplnění skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti byla podle názoru obviněného odvolacím soudem vyhodnocena chybně. Odkázal na stanovisko velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., podle něhož je třeba při spolupůsobení více příčin z hlediska povahy znaku porušení důležité povinnost vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku s tím, že je-li rozhodující příčinou pro vznik následku v podobě usmrcení poškozeného významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost uloženou zákonem. Podle přesvědčení dovolatele mělo být jednání poškozeného, jenž neužil bezpečnostní pás, vyloženo jako okolnost natolik důležitá pro následek dopravní nehody, že nelze uzavřít, že obviněný plně odpovídá za následek, zejména s přihlédnutím k přetržení příčinné souvislosti. Úvahy soudů stran dobrovolnosti využití bezpečnostního pásu jsou sice založeny na zákonné i podzákonné úpravě, avšak ničeho nemění na významném ovlivnění následku předmětného nehodového děje ze strany poškozeného. Tyto závěry odporují správnému vyhodnocení věci optikou gradace příčinné souvislosti a principu in dubio pro reo, neboť nelze v dané věci tvrdit, že by byly vyvráceny veškeré pochybnosti.

5. Dovolatel dále nesporoval skutečnost, že osádka hasičského vozu při plnění služebních povinností nemá povinnost bezpečnostní pásy užít, byť podle něj tato právní úprava postrádá smysl. Samotné zdůvodnění časové prodlevy při zásahu by podle obviněného nemělo obstát, přičemž odkázal na videozáznam z nehodového děje, kdy vozidlo před výjezdem „prostálo“ 1 minutu, tudíž eventuální dostrojení bezprostředně po příjezdu k zásahu považoval za úkon odpovídající srovnatelnému času, jaký byl potřebný k výjezdu z hasičské stanice. Rovněž argumentoval rozhodovací praxí Policie ČR. Výjimku z povinnosti užít bezpečnostní pásy upravují jednotlivá Krajská ředitelství Policie ČR, přičemž příslušníci bezpečnostních sborů mají vyhodnocovat míru hrozícího rizika v porovnání s rizikem pomalého opuštění vozidla po příjezdu k zásahu, čemuž odpovídá v případě ohrožení života povinnost bezpečnostní pás použít. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že i u Hasičského záchranného sboru ČR by tak mělo být vyhodnocováno, zda je riziko spočívající ve vystrojování příslušníků za jízdy k zásahu opravdu takovým přínosem oproti stavu, kdy by se příslušníci vystrojili bezprostředně po příjezdu k zásahu.

6. Rovněž měl za to, že nebylo bez pochybností prokázáno, že by ke stejnému následku došlo, pokud by poškozený užil bezpečnostní pás, přičemž v tomto ohledu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se rozhodování trestních soudů dle zásady in dubio pro reo. Polemizoval tedy nad tím, zda neexistuje pochybnost, že skutkový děj a zejména příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem jeho jednání, se mohl odehrát zcela jinak než tak, aby naplňoval všechny znaky skutkové podstaty předmětného přečinu. Za dané situace totiž nelze vyloučit, že by jeho jednání směřovalo k tak škodlivému následku, pokud by poškozený použil bezpečnostní pás. Z vyjádření znalce Ing. Tomáše Němečka plyne, že by při užití bezpečnostního pásu poškozený z hasičského vozidla během uvedené dopravní nehody nevypadl.

7. Za nesouladné se zásadami ultima ratio a subsidiaritou trestní represe pak označil to, že má být trestán prostředky trestního práva, aniž by bylo jakkoli bráno v potaz jednání poškozeného, ať již jednal v souladu s povinnostmi mu uloženými či v jejich rozporu.

8. Dále uložený trest označil za v podstatě likvidační. Konkretizoval, že trest spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu tří let má za následek v podstatě propuštění obviněného ze služebního poměru. Byl totiž zařazen na pozici hasič – strojník a uložením tohoto trestu již nesplňuje požadavky kladené na tuto pozici. Současně je v místě působení obviněného plně obsazena pozice hasiče. Pravděpodobné ukončení služebního poměru označil za sekundární efekt uložení tohoto trestu, jenž je nepřiměřeně přísným a je nejhorším řešením nejen pro obviněného, nýbrž i pro stát v době odlivu příslušníků bezpečnostních sborů ze služebního poměru. S odkazem na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 7. 2024, č. j. 25 T 28/2024-167, namítal, že v jeho případě se jednalo o exces, o vůbec první provinění v oblasti provozu na pozemních komunikacích. Akcentoval, že při uložení trestu zákazu činnosti by mělo být zvažováno, zda představuje takové riziko pro ostatní účastníky dopravního provozu, že je skutečně zapotřebí ho takovým způsobem omezit.

9. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Kolíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se písemně vyjádřil k podanému dovolání obviněného. Uvedl, že dovolatel opakuje obhajobu, se kterou se již správně vypořádaly soudy obou stupňů, jejímž základem je tvrzení, že neužití záchranných pásů poškozeným přerušilo příčinnou souvislost mezi jednáním dovolatele a smrtí poškozeného. Pro úplnost připomněl judikaturu, z níž je zřejmé, že neužití záchranných pásů poškozeným hasičem v zasahujícím vozidle bylo z hlediska příčinné souvislosti okolností zcela bezvýznamnou.

Nejvyšší i Ústavní soud totiž ve své judikatuře hodnotí význam nepřipoutání poškozených pro vznik jejich zranění velmi omezeným způsobem. Z jím citované judikatury učinil závěr, že nepřipoutání poškozeného může viníka dopravní nehody zbavit trestní odpovědnosti jen výjimečně, pokud by bylo výlučnou a samostatnou příčinou, která by jeho zranění vyvolala i nebýt jednání pachatele, v ostatních případech má význam jen pro posouzení míry škodlivosti nebo pro ukládání trestu. Veškerá jím předestřená judikatura se pak týkala spolucestujících, kteří povinnost se připoutat měli, oproti poškozenému, který povinnost připoutat se neměl.

Pomocí argumentu a maiori ad minus dovodil, že pokud k přerušení příčinné souvislosti nepostačuje nepřipoutání poškozených, kteří takovou povinnost měli, tím méně je nepřipoutání významné u hasiče, který

takovou povinnost neměl. Právní posouzení skutku tak označil s ohledem na zachovalou příčinnou souvislost mezi dovolatelem způsobenou nehodou a úmrtím poškozeného za správné a dovolání v této části za zjevně neopodstatněné.

11. Ve vztahu k námitkám dovolatele vůči nepřiměřeně přísnému trestu zákazu činnosti uvedl, že nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů. S ohledem na princip proporcionality trestní represe a z něj plynoucí zásady přiměřenosti trestních sankcí k uloženému trestu konstatoval, že se nejeví jako „v podstatě likvidační“, když dovolatel u hlavního líčení dne 30. 5. 2024 k dotazu státního zástupce sdělil, že je nadále zařazen jako hasič, byť nejezdí, s vysvětlením, že se na to necítí. Pakliže byla obviněnému zakázána činnost, kterou ani po 10 měsících po události vykonávat nechtěl, stěží lze takový trest považovat za přísný. Nadto lze pokládat za nepravděpodobné opětovné zařazení dovolatele na původní profesi řidiče, pokud mezi jeho kolegy i nadřízenými vejde ve známost jeho stávající tvrzení, že nepřipoutaný hasič si za svou smrt může sám.

12. Konečně uvedl, že text dovolání obsahuje také zmínky o porušení zásady in dubio pro reo s tím, že nebylo prokázáno, že by poškozeného nezachránilo připoutání. Nic takového ovšem prokazováno nebylo, soudy shodně s dovolatelem zjistily, že pokud by byl poškozený připoután, z vozidla by nevypadl a usmrcen by nebyl. Toto skutkové zjištění však nic nemění na příčinné souvislosti a účel uvedené skutkové námitky tím není zcela jasný. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel formálně ani obsahově neuplatnil a samotná zásada in dubio pro reo je zásadou procesní a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. V tomto ohledu dovolání obviněného žádnému dovolacímu důvodu neodpovídalo a nic nenasvědčovalo ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.

13. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

16. Úvodem je vhodné podotknout, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl na v podstatě třech okruzích námitek. Předně rozporoval naplnění objektivní stránky trestného činu usmrcení z nedbalosti pro absenci jejího obligatorního znaku – příčinné souvislosti, dále deklaroval porušení zásady in dubio pro reo a konečně též nesouhlasil s uloženým trestem zákazu činnosti, jenž vzhledem k jím specifikovaným okolnostem považoval za nepřiměřeně přísný.

17. Nejvyšší soud se tedy nejprve vyjádří k otázce existence znaku příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Pakliže dovolatel deklaroval zejména přerušení příčinné souvislosti, lze jeho výhrady subsumovat pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nicméně jim nebylo možno přiznat opodstatnění.

18. V projednávané věci je na základě stabilizovaných skutkových zjištění soudů nepochybné, že v době a na místě uvedeném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně způsobil obviněný J. F. dopravní nehodu, přičemž v jejím důsledku došlo ke smrti poškozeného Z. H. Současně bylo prokázáno, že poškozený nebyl během nehodového děje připoután bezpečnostním pásem.

19. V obecné rovině je vhodné připomenout, že pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Za pomoci teorie podmínky (condicio sine qua non) bezpochyby dojdeme k závěru, že existuje příčinný vztah mezi jednáním obviněného, tedy nepřizpůsobením rychlosti jízdy stavu a povaze vozovky při projíždění místy mokrou pravotočivou zatáčkou a smrtí poškozeného Z. H., člena osádky vozidla, neboť pokud by takto obviněný nejednal, způsobený následek by vůbec nenastal. Dovolatel však vyjadřuje své přesvědčení, že jednání poškozeného, jenž nebyl připoután bezpečnostním pásem, je okolnost natolik důležitá pro následek dopravní nehody, že lze hovořit o přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a jeho následkem.

20. Obecně se však příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele (nebo jednoho z pachatelů). Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě nich vedlo k následku další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě, nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).

21. Ústavní soud se pak již ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, explicitně vyjádřil k situaci, kdy se na následku dopravní nehody podílí jak protiprávní jednání řidiče, tak protiprávní jednání poškozeného spočívající v porušení povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), bez něhož by došlo k mírnějšímu následku (např. místo těžké újmy na zdraví by došlo toliko k „lehké“ újmě na zdraví, místo smrti by došlo toliko k těžké újmě na zdraví atd.).

V tomto směru však uzavřel, že toto protiprávní jednání poškozeného zásadně příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním řidiče spočívajícím v porušení jeho povinností řidiče motorového vozidla a tímto těžším následkem nepřerušuje. Takové přerušení příčinné souvislosti by totiž mohla uvedená skutečnost způsobit toliko tehdy, pokud by řidič v době nehody žádnou svou povinnost neporušil a k nehodě by došlo náhodou či zaviněním třetí osoby. Pakliže řidič porušuje při řízení své povinnosti a zároveň si je vědom toho, že přepravovaná osoba není připoutaná, ví, že svým jednáním vytváří nebezpečí dopravní nehody, jakož i to, že následek této nehody bude spoluurčen právě i skutečností, že přepravovaná osoba není připoutaná bezpečnostním pásem.

Tuto skutečnost má tudíž zahrnout do svých úvah a zohlednit ve způsobu jízdy (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1197/2022).

22. Konečně i při uvedení těchto obecných východisek je nutno mít na zřeteli, že poškozený v nyní posuzované věci povinnost užití bezpečnostních pásů neměl [viz § 9 odst. 3 zákona o silničním provozu a body 9) a 10) Bojového řádu požární ochrany – taktické postupy zásahu]. Označuje-li tedy obviněný za spolupůsobící příčinu jednání poškozeného, nejednalo se o jednání protiprávní, v němž by bylo možné shledat porušení povinností poškozeného, jež by bylo nutno posuzovat optikou zásady gradace příčinné souvislosti. Za daných okolností tedy nelze dospět k závěru, že by „spoluzavinění“ poškozeného v podobě nepřipoutání se bezpečnostním pásem přerušovalo příčinnou souvislost. Smrt poškozeného vznikla v důsledku nehody zaviněné pouze obviněným, jenž nepřizpůsobil rychlost požadavkům bezpečnosti osádky, kdy se bezesporu jednalo o příčinu dostatečně významnou, naproti tomu neužití záchranných pásů poškozeným hasičem v zasahujícím vozidle bylo z hlediska příčinné souvislosti okolností zcela bezvýznamnou. Jinak řečeno, jednání obviněného bylo jedinou příčinou dopravní nehody a stojí na počátku kauzálního řetězce událostí, vedoucího k úmrtí poškozeného. Dovolatel pak musel vědět, že svým protiprávním jednáním vytváří nebezpečí vzniku poruchy v podobě usmrcení poškozeného; mohl a měl si představit, že se daný příčinný vztah může rozvinout, zejména s ohledem na jeho vědomost o neužití bezpečnostního pásu spolujezdci (hasiči strojící se k následnému hasícímu zákroku), a odpovídá tak i za následek, který takto vzešel (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 7 Tdo 805/2023). Nelze tedy přisvědčit dovolateli, jestliže namítal nesprávné posouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě smrti poškozeného.

23. Zcela irelevantní jsou úvahy dovolatele o nesprávné právní úpravě týkající se dobrovolnosti užití bezpečnostních pásů při plnění služebních povinností, vztahující se k možnosti dostrojení osádky bezprostředně po příjezdu k zásahu, jakož i k podmínkám užití bezpečnostních pásů Policií ČR.

24. Pro úplnost lze doplnit, že jestliže obviněný odkazoval na závěry obsažené v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněného pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., již z pasáží citovaných dovolatelem je zřejmé, že toto usnesení řeší naplnění znaku porušení důležité povinnosti při spolupůsobení více příčin. Nicméně obviněný byl uznán vinným trestným činem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, tj. oproti podané obžalobě toliko v základní skutkové podstatě, kdy v jeho jednání nebylo spatřováno porušení tzv. důležité povinnosti (srov. argumentace soudu prvního stupně v odstavcích 27. až 28. jeho odůvodnění). Předkládané usnesení pak dopadá na obvyklou nemožnost dovození porušení důležité povinnosti uložené zákonem v případě, kdy rozhodující příčinou pro vznik následku je významné spoluzavinění poškozeného při dopravní nehodě, pročež v nyní projednávané věci nemůže nalézt dovolatelem přisuzované uplatnění.

25. Obviněný v tomto smyslu učinil též kusé poznámky o nesouladnosti závěrů soudů obou stupňů se zásadami ultima ratio a subsidiaritou trestní represe, neboť mělo být bráno v potaz jednání poškozeného, byť by bylo v souladu s povinnostmi mu uloženými. S ohledem na nekonkrétnost této námitky dovolací soud rovněž v obecné poloze uvádí, že se nejedná o případ, v němž by bylo možné dospět k závěru, že by nyní posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace a jednání obviněného lze hodnotit jako trestný čin. Ze skutečnosti, že poškozený v souladu s právními předpisy nebyl připoután bezpečnostním pásem, nelze dovozovat výjimečnost daného případu, jež by eliminovala trestní odpovědnost dovolatele.

26. Druhý okruh námitek dovolatele směřoval k porušení zásady in dubio pro reo, neboť souhrn důkazů bez důvodných pochybností neprokazuje naplnění všech zákonných znaků vytýkaného trestného činu, zejména příčinné souvislosti. Podle jeho přesvědčení totiž nebylo bez pochybností prokázáno, že by ke stejnému následku došlo, pokud by poškozený užil bezpečnostní pás, naopak z vyjádření znalce Ing. Tomáše Němečka plyne, že by při užití bezpečnostního pásu poškozený z hasičského vozidla během uvedené dopravní nehody nevypadl. Takto konstruovaná námitka však pod žádný z taxativně stanovených dovolacích důvodů podřaditelná není. Nejprve lze připomenout, že soudy (ve shodě s prezentovaným závěrem obviněného) nerozporovaly, že pokud by byl poškozený připoután, z vozidla by nevypadl. Pakliže obviněný identifikoval pochybnosti o naplnění obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu usmrcení z nedbalosti, dovolací soud považuje za vhodné připomenout, že zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, ve které nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Toto pravidlo „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ tudíž nalézá své uplatnění v případě důvodných pochybností stran skutkových otázek týkajících se viny obviněného, které nejsou ani dalším dokazováním odstranitelné. V pochybnostech o otázkách právních ovšem takto postupovat zásadně nelze, neboť zde platí, že soud zná právo (iura novit curia). Jak již bylo shora ozřejměno, kauzální nexus pak v nyní projednávané věci shledán byl.

27. Konečně v rámci posledního okruhu námitek obviněný svou dovolací argumentaci soustředil proti uloženému trestu zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu tří let. Tento označil za likvidační, nepřiměřeně přísný a zapříčiňující v podstatě propuštění obviněného ze služebního poměru, neboť již nesplňuje požadavky kladené na pozici hasič – strojník. Rovněž akcentoval, že se v jeho případě jednalo o exces a mělo být zvažováno, zda představuje dostatečné riziko pro ostatní účastníky dopravního provozu.

28. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

29. Je tudíž nutno konstatovat, že námitka uplatněná obviněným obsahově nenaplňuje stanovený dovolací důvod, neboť trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu tří let byl uložen v souladu se zákonem a není tak trestem, který zákon nepřipouští. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku může totiž soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Pro úplnost lze doplnit, že soudy obou stupňů se zabývaly všemi hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu. Zejména nelze odhlédnout od toho, že nepřehlédly dosavadní bezúhonnost obviněného i jeho příznivé pracovní hodnocení. Odvolací soud pak neshledal důvod pro korekci uloženého trestu, přičemž vzal pečlivě v potaz skutečnost, že obviněný řídil hasičské vozidlo jedoucí k zásahu. Nicméně poukázal na skutečnost, že svým jednáním porušil zájmy nejvíce chráněné trestním zákoníkem (na ochraně života a zdraví), kdy jednání dovolatele mělo tragický následek v podobě smrti jeho kolegy, a tudíž trest zákazu činnosti včetně jeho výměry nepovažoval za nepřiměřený (viz odstavec 11. odůvodnění jeho usnesení).

30. Napadený uložený trest zákazu činnosti pak nelze považovat ani za nepřiměřeně (excesivně) přísný, že by byl s ohledem na všechny skutečnosti v příkrém rozporu s povahou a závažností spáchaného trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, pročež i neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, byť si je plně vědom nutnosti jeho zásahu právě v takových případech (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Muselo by však jít o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavněprávní roviny. Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Aniž by tedy byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétně uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že trest zákazu činnosti vytýkaným ústavním deficitem netrpí.

31. Obviněný též namítal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Tento obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci jím dále uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jestliže však bylo jeho dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V.Závěr

32. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) či m) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.

33. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 2. 2025

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu