7 Tdo 281/2023

7 Tdo 281/2023-966

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2023 o dovolání obviněné R. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 5 To 173/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 11/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. H. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 T 11/2019-844, byla obviněná R. H. uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2022, č. j. 5 To 173/2022-921, byl z podnětu odvolání obviněné podaného do výroku o vině a trestu napadeného rozsudku, státního zástupce podaného v neprospěch obviněné do výroku o trestu napadeného rozsudku a poškozeného podaného do výroku o náhradě nemajetkové újmy napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy.

3. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudů obviněná dopustila v podstatě tím, že v období od 11. 1. 2015 do 11. 7. 2018, v XY na ulici XY č. XY a následně v Ostravě – Porubě, na ul. XY č. XY, při výkonu své rodičovské odpovědnosti zle nakládala se svým synem nezletilým AAAAA (pseudonym), kterého za malichernosti a drobné prohřešky slovně ponižovala a nepřiměřeně fyzicky trestala tím, že ho opakovaně bila rukou, kabelem, opaskem či násadou na smeták do zad, hlavy a břicha, kopala do něj, nutila jej dělat domácí práce neodpovídající jeho věku za ostatní členy rodiny, ponechávala ho doma samotného několik dní, rozbila mu několik mobilních telefonů a nezajistila mu podnětné, čisté, klidné a láskyplné prostředí nutné pro jeho rozvoj, v důsledku čehož u něj zapříčinila vznik syndromu CAN a způsobila mu podlitiny na těle bez vyhledání lékařského ošetření.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Konkrétně je spatřovala v tom, že soudy zcela pominuly důkazní návrhy obhajoby, pročež rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a současně by vytýkaný skutek nemusel dosáhnout intenzity nezbytné pro závěr o naplnění předmětné skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby, a tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení skutku.

5. Podle jejího přesvědčení soud prvního stupně odmítnul takřka zcela realizovat důkazní návrhy obhajoby, zejména výslechy ošetřující lékařky nezletilého AAAAA, jeho vyučujících v rozhodné době, sestry poškozeného M. M., rodinných známých docházejících do bytu obviněné, posouzení věrohodnosti klíčových svědků obhajoby atd. Poukázala na to, že ve věci bylo rozhodováno již podruhé, kdy soud prvního stupně se nevypořádal s pokyny uloženými usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2020, č. j. 5 To 196/2020-733. Odvolací soud následně plně akceptoval stávající rozsah provedeného dokazování, když se oproti svému předchozímu rozhodnutí spokojil s povětšinou zcela vágními odůvodněními pro nadbytečnost důkazů. Důkazní návrhy obhajoby tak byly jako celek odmítnuty jako nadbytečné, ač výslechy v úvahu připadajících svědků byly schopny potvrdit tvrzení obhajoby. Vícero navržených výslechů svědků nebylo realizováno s odůvodněním, že dostačují jejich písemná vyjádření (lékař, škola), ač je zřejmé, že výslechy svědků jsou stěží zastupitelné pouhými přípisy.

6. Zdůraznila, že jde o věc důkazně složitou již proto, že se jedná fakticky o vyústění mnohaletých sporů v rámci jedné rodiny, přičemž upozornila na vztahovou patologii, především na špatné vztahy mezi babičkou a matkou. V této souvislosti poukázala na možnou účelovost jednání nezletilého poškozeného a finanční motivaci babičky J. K. v souvislostí se svěřením poškozeného do její pěstounské péče. Rovněž měla za to, že existuje evidentní motivace poškozeného AAAAA, patologicky závislého na nezdravé stravě, aby proti ní vypovídal, když to byla toliko ona, kdo se v souladu s pokyny ošetřující lékařky systematiky snažila držet stravovací návyky poškozeného pod kontrolou, přičemž pro nezodpovědnost své babičky dosáhnul ještě ve věku nezletilého zdraví ohrožující obezity.

Dále byla přesvědčena, že skutková věta napadeného rozsudku v rozsahu způsobu trestání AAAAA nekoresponduje s odůvodněním rozsudku. Podle této měla opakovaně poškozeného bít rukou, kabelem, opaskem či násadou na smeták do zad, hlavy a břicha a kopat do něj, přičemž v odůvodnění je řečeno, že důsledkem byl vznik modřin, které nemusely budit pozornost u lékařky či vyučujících. Tímto bylo ignorováno, že výslechy lékařky či vyučujících mohly být zjištěny i jiná relevantní zjištění, a současně nebylo zdůvodněno, proč soudy nepovažovaly za relevantní sdělení školy či ošetřující lékařky, ze kterých vyplynulo, že poškozený nejevil v průběhu inkriminované doby jakékoli známky týraného dítěte.

Akcentovala absurditu závěru, že by své zavrženíhodné jednání byla schopna přede všemi tajit. Podle jejího názoru se v řízení vycházelo krom výpovědí samotného poškozeného z výpovědí osob, které se v domácnosti obviněné nevyskytovaly (či velmi sporadicky), nebyla shledána jejich osobní zaangažovanost na odsouzení obviněné, a naopak případná svědectví navržená obhajobou byla považována za nadbytečná, případně a priori nevěrohodná pro osobní vztah s obviněnou. Takový postup označila za rozporný s jejím právem na spravedlivý proces.

Měla za to, že při vědomosti existence vzájemných sporů tří generací v rámci rodiny mělo být dokazování provedeno mimořádně pečlivě a celistvě.

7. Obviněná dále namítala, že nelze akceptovat jako správný postup odvolacího soudu, který fakticky přejal hodnocení provedených výslechů nalézacím soudem, kdy takřka veškeré provedené důkazy hovoří v její prospěch. Takto soudy výpovědi svědků F. M., J. S. a zejména M. M. vyhodnotily jako nevěrohodné, přičemž svůj závěr bez dalšího relevantního zjištění opřely o to, že vztahy všech zmíněných jsou vůči obviněné veskrze kladné, a naopak jejich vztahy vůči manželům K. jsou negativní. Současně dospěly k závěru, že svědkové F. M. a J. S. měli jen omezenou možnost sledovat chování obviněné vůči poškozeného, v minulosti byli trestáni a u M. M. dovodily, že může být motivována vypovídat ve prospěch své matky, se kterou nadále sdílí společnou domácnost. Soudy závěr o vině obviněné shodně opřely zejména o svědeckou výpověď poškozeného a svědecké výpovědi J. a J. K., BBBBB (pseudonym) a závěry provedených znaleckých posudků, ačkoli J. K. domácnost své dcery nenavštěvoval po mnoho let vůbec, J. K. jen výjimečně, a obdobně tomu bylo v případě syna V. K., který dlouhodobě žije v pěstounské péči J. K. Zmíněné osoby pak na stávajícím stavu profitují, neboť z dávek sociální péče čerpaných v souvislosti se svěřením tří dětí do pěstounské péče prarodičů pochází zjevně zásadní část příjmů dvou samostatných domácností, avšak soudy se poukazovanou finanční motivací nezabývaly (poukázala např. i na to, že svědkyně J. K. se nezajímá o zbývající vnoučata), nadto nebyla reflektována trestní minulost manželů K. Byla akceptována teze, že poškozený jako jediný přímý svědek si vše velice dobře pamatuje již od svých 4 let a nemá sklony k lhavosti a fabulacím, třebaže bylo prokázáno, že ve škole opakovaně lže a vymýšlí si.

8. Podle obviněné v řízení nebylo prokázáno, jaký byl skutečný rozsah údajného trestání, resp. týrání poškozeného. Za daných okolností nebylo možné dospět k závěru o vině obviněné ve smyslu zločinu týrání, jakožto dlouhodobého systematického špatného nakládání s poškozeným AAAAA. Toto jednání mohlo být posouzeno jako jiný trestný čin či jako přestupek. V dané souvislosti proto obhajoba dovodila i možné naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

9. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, in eventum byla s ohledem na charakter vad řízení vrácena Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že uplatněná argumentace obviněné odpovídá označeným dovolacím důvodům, avšak dospěla k závěru, že právní kvalifikace stíhaného skutku byla soudy zvolena přiléhavě. Stran důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovala, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není možné zaznamenat žádný, natož extrémní rozpor. I přes komplikované rodinné vztahy byla usvědčujícím důkazem svědecká výpověď nezletilého poškozeného AAAAA, jež byla hodnocena velmi obezřetně, přičemž soudy rovněž vycházely ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie pro děti a dorost vypracovaného MUDr.

Danou Trávníčkovou a PhDr. Helenou Khulovou. Po zevrubném zhodnocení osoby poškozeného a jeho výpovědi pak došly k přesvědčivému závěru, že jeho výpověď je věrohodná, byla v souladu s výpovědí jeho bratra BBBBB a svědka J. K., ale také s listinnými důkazy. Z výpovědi babičky poškozeného J. K. vyzdvihla popis okolností, podle kterých se po prázdninách 2008 již nechtěl k matce vrátit. Pokud soud označil některé výpovědi, které mohly vyznívat ve prospěch obviněné, za nevěrohodné, uvedený postup vysvětlil.

Úkorné zacházení s poškozeným pak odpovídá i osobnostnímu nastavení obviněné zjištěnému znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který byl vypracován znalkyněmi MUDr. Danou Skřontovou a PhDr. Renátou Koláčkovou. Obviněnou neprovedené navrhované důkazy nelze zahrnout do kategorie důkazů opomenutých, neboť oba soudy se návrhy velmi podrobně zabývaly, věnovaly se každému neprovedenému důkazu individuálně a srozumitelně vysvětlily, proč je označily za nadbytečné.

11. Dále se vyjádřila k zpochybnění správnosti právního posouzení skutku v tom směru, že jednání obviněné nenaplnilo znaky skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby, ale mohlo by se jednat o přestupek. S ohledem na teoretická východiska stran této právní kvalifikace nepochybovala, že jednání obviněné charakteristické rysy týrání vůči nezletilému synovi nese. Míra trestání poškozeného překročila únosnou mez, což je patrné i z toho, že nezletilý trpí syndromem týraného dítěte a byl u něj shledán syndrom vyhýbání se, což je známka přetrvávající traumatizace. Obviněná nezletilého neadekvátně trestala (bez citlivého přístupu k výchově, pokud trpí syndromem ADHD), nerozumnost trestání a jeho vnímání poškozeným jako nespravedlnost vyplývá z toho, že raději zůstává v péči babičky. Za neobhajitelné rovněž označila, že obviněná poškozeného nechávala samotného doma, a to i po několik dní, kdy s ostatní rodinou odjížděla. V těchto souvislostech je zjevné, že si dítě nemohlo k matce vytvořit důvěru, a že se v její přítomnosti necítí bezpečně. Výchovný přístup obviněné nepokládala za adekvátní, i pokud by se nezletilý nechoval vždy podle představ matky, neboť rozumnost trestu musí být zjevná jak co do povahy zvolených prostředků, tak co do přiměřenosti jejich použití. Tato hlediska však jednání obviněné vůči poškozenému zjevně nesplňuje, a tudíž znak týrání naplněn byl, a jednání obviněné tedy v žádném ohledu nemohlo být posouzeno pouze jako přestupek. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

13. Pokud jde o obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

15. Část dovolacích námitek obviněné spočívala v nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními soudů, popřípadě v existenci nedůvodně neprovedených navrhovaných důkazů, lze sice formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud neshledal jeho naplnění. Námitku stran nedostatečné intenzity jednání obviněné pro učinění závěru o týrání podle předmětné skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby pak lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.

16. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval námitkami obviněné směřujícími proti skutkovým zjištěním. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněná R. H. svou dovolací argumentaci založila v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Je namístě připomenout, že ani po nabytí účinnosti novely, která zavedla shora uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se Nejvyšší soud jako soud dovolací nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, lze dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.

17. Obviněná v tomto směru opakovaně zpochybňovala výsledky dokazování s ohledem na dlouhotrvající spory v rodině vyúsťující v účelové jednání poškozeného a současně finanční motivaci babičky J. K. v souvislosti se svěřením poškozeného do její pěstounské péče. Akcentovala absurditu závěru, že by své zavrženíhodné jednání byla schopna tajit především před ošetřujícími lékaři a vyučujícími, přičemž měla za to, že soudy vycházely z výpovědí osob, které se v domácnosti nevyskytovaly či velmi sporadicky, a naopak výpovědi svědků vyznívající v její prospěch byly shledány nevěrohodnými.

18. Nejvyšší soud k tomu nejprve v obecné rovině konstatuje, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o výpověď poškozeného AAAAA, která koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to zejména s výpověďmi svědků BBBBB a J. K. i svědkyně J. K. (k níž bude pojednáno dále), znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie znalkyň MUDr. Dany Trávníčkové a PhDr. Dany Khulové včetně jeho doplňku, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie znalkyň MUDr. Dany Skřontové a PhDr. Renáty Koláčkové i s listinnými důkazy (především lze poukázat na materiály OSPOD). V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatelka dopustila shora popsaného jednání.

19. Nutno pak v návaznosti na uplatněnou dovolací argumentaci akcentovat, že soudy výpověď poškozeného AAAAA hodnotily velice pečlivě. Jeho popis nepřiměřených fyzických trestů a vulgárních nadávek ze strany obviněné, ničení jeho věcí, výkon domácích prací i skutečnost, že ho nechávala samotného doma, totiž koresponduje nejen se shora vyjmenovanými svědeckými výpověďmi, ale zejména s vypracovanými znaleckými posudky v této věci. Lze tedy toliko stručně zrekapitulovat, že svědek BBBBB potvrdil například modřiny na těle poškozeného i fyzické trestání ze strany obviněné páskem a kabelem, které rovněž uplatňovala vůči němu či užívání sprostých nadávek.

Svědek J. K. dosvědčil, že zprostředkovaně věděl, že poškozený, ale i starší dvě děti BBBBB a CCCCC (pseudonym), byly bity a oslovovány sprostě, přičemž poškozený měl bývat doma často sám. Jeho výpověď pak byla za plné vědomosti o jeho trestní minulosti shledána rovněž věrohodnou, neboť o své trestní minulosti pravdivě vypovídal, jeho pěstounská péče byla hodnocena kladně ze strany OSPOD a nebyla shledána zášť vůči obviněné, která je jeho dcerou. Co se týče námitek, že poškozený má sklony k lhavosti a fabulacím, přičemž pro svou patologickou závislost na nezdravé stravě vypovídal proti obviněné nepravdivě, je nutno vyzdvihnout závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie znalkyň MUDr.

Dany Trávníčkové a PhDr. Heleny Khulové včetně jeho doplňku, ve kterém znalkyně vyloučily, že by poškozený byl schopen si popsané události vymyslet. Jeho výpověď byla konstantní, nesla známky prožitého, informace nebyly rozporuplné a obsahovaly detaily vylučující případné smyšlenky poškozeného a jeho vývoj korespondoval s posuzovanými nepříznivými životními zkušenostmi. Rovněž je zapotřebí zdůraznit, že v době, kdy odcházel od matky, byl vybaven pouze schopností lží obrannou nikoli lží jako charakterovou vlastností, což plně koresponduje i s námitkami poukazujícími na jeho chování ve škole.

V neposlední řadě nelze opomenout ani skutečnost, že u poškozeného došlo ke vzniku syndromu týraného dítěte a byl u něj shledán syndrom vyhýbání se, což jsou známky přetrvávající traumatizace.

20. Nelze přisvědčit ani obhajobě obviněné, že babička poškozeného svědkyně J. K. byla finančně motivována k nepravdivé výpovědi v podobě dávek sociální péče spojených s pěstounstvím, což nebylo vzato v potaz, stejně jako její trestní minulost a její vyhrocené vztahy s obviněnou dcerou. Na tomto místě je příhodno vyzdvihnout, že právě s ohledem na jejich komplikovaný vztah, poznatky z opatrovnického řízení i záznamy o úmyslných přestupcích proti majetku soudy vycházely z její výpovědi jako z usvědčující toliko podpůrně, a to v částech, které korespondovaly s dalšími provedenými důkazy. Jedná-li se o skutečnost, že měla poškozeného motivovat, aby šel do její péče, pak s ohledem na závěr znalkyně PhDr. Heleny Khulové svědkyně mohla poškozeného motivovat pouze z důvodu, že s ním bylo špatně zacházeno a měla zkušenost se staršími chlapci BBBBB a CCCCC, kteří byli odmítnuti matkou a žili v péči babičky a dědečka.

21. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněné, která byla provedenými důkazy vyvrácena a shledána jako účelová. Pokud v tomto ohledu namítala, že případná zranění v podobě modřin musela budit pozornost u lékařek a vyučujících, přičemž nebyly vzaty v potaz sdělení školy a ošetřující lékařky, ze kterých vyplynulo, že poškozený v průběhu inkriminované doby nejevil jakékoli známky týraného dítěte, pak lze zopakovat, že předmětné zprávy nevylučují, že by k fyzickému týrání poškozeného ze strany obviněné nedocházelo. Fyzické tresty u něj vedly toliko ke vzniku modřin (nikoli závažnějších či viditelnějších poranění), kdy ojedinělé hematomy nemusely vzbudit pozornost lékařky ani vyučujících. Jednání vůči poškozenému pak bylo možné před návštěvnou lékaře přizpůsobit, tudíž v době vyšetření nemusely být následky zřejmé. Stran neshledání známek týrání pedagogy byla zohledněna absence poškozeného ve škole, jelikož jej matka mohla záměrně ponechat doma, nadto lze jen stěží předpokládat, že modřiny schované pod oblečením by byly registrovány vyučujícími, kteří nemají důvod prohlížet pravidelně žáky bez oblečení. S těmito závěry se pak ztotožňuje i Nejvyšší soud. Naopak nutno konstatovat, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie znalkyň MUDr. Dany Skřontové a PhDr. Renáty Koláčkové vyplývá skutečnost, že obviněná nemá kritický náhled na své jednání (byly shledány projevy vyšší míry dominance, nedostatek empatie, necítí vinu ani výčitky svědomí), má sklony k impulsivitě, dráždivosti a současně snížené pečovatelské a vychovatelské schopnosti. Ostatně poté, co poškozený odešel do péče babičky, nejevila o něj zájem.

22. Nakonec nelze přisvědčit ani obhajobě obviněné, že výpovědi svědků F. M., J. S. a M. M. byly vyhodnoceny jako tendenčně nevěrohodné. Soud prvního stupně se všemi zmíněnými výpověďmi podrobně zabýval (viz odstavce 29. až 31. odůvodnění jeho rozsudku), což akceptoval i soud odvolací (odstavec 14. odůvodnění jeho rozsudku). Z hlediska důvodů pro zvážení věrohodnosti svědecké výpovědi F. M. se nejednalo výlučně o jeho kladný vztah k obviněné a bohatou trestní minulost (včetně odsouzení za křivou výpověď), ale současně o skutečnost, že svědek si během samotné výpovědi odporoval, učinil na OSPOD oznámení ohledně špatné péče ze strany obviněné v rozporu s jeho výpovědí učiněnou u soudu, odmítl také, že by se dopustil fyzického násilí vůči poškozenému, což bylo v rozporu s ostatními výpověďmi, nevypověděl popravdě ani o své trestní minulosti, nadto souhlasil se svěřením poškozeného do péče babičky J.

K. Obdobně svědek J. S. učinil na OSPOD oznámení ohledně špatné péče ze strany obviněné, dokonce podal trestní oznámení, což bylo v rozporu s jeho výpovědí učiněnou u soudu, zlehčoval svou trestní minulost, měl omezené možnosti sledovat chování obviněné vůči poškozenému a popsal kladný vztah k obviněné, se kterou tráví dovolené. Taktéž byly shledány pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědkyně M. M. s ohledem na okolnosti, za kterých se dozvěděla o výslechu, nevyloučila, že se o něm s někým bavila, současně ze znaleckého posudku MUDr.

Dany Skřontové a PhDr. Renáty Koláčkové vypracovaného na obviněnou vyplynul závěr o preferenci dcery před ostatními dětmi, svědkyně obviněné asistovala při krádeži v obchodě a v době svého výslechu sdílela s obviněnou společnou domácnost. Nejvyšší soud má pak daná odůvodnění za přiléhavá, přičemž bylo dostatečně odůvodněno, proč po provedeném dokazování soudy nepřisvědčily verzi dovolatelky.

23. Námitky obviněné tak byly bezpředmětné, neboť v nyní projednávané věci nelze shledat zjevný rozpor předpokládaný důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjištění učiněná soudy totiž z provedených důkazů vyplývají. Lze také konstatovat, že veškeré své závěry soudy obou stupňů rozebraly i odůvodnily (viz zejména odstavec 26. až 32. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 13. až 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozsudků odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Poukázala-li obviněná na skutečnost, že ve věci bylo rozhodováno již podruhé, kdy se soud prvního stupně nevypořádal s pokyny uloženými usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2020, č. j. 5 To 196/2020-733, nelze jí přisvědčit, neboť okresní soud se (s výjimkou vymezení doby páchání trestné činnosti, která byla korigována soudem odvolacím, viz odstavec 22. odůvodnění jeho rozsudku) danými pokyny řídil, přičemž se dostatečně vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi pro posouzení viny dovolatelky a objasnil sporné otázky.

24. Obviněná také v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkla soudům neprovedení navržených důkazů, konkrétně specifikovala výslechy ošetřující lékařky nezletilého AAAAA, jeho vyučujících v rozhodné době, sestry poškozeného M. M., rodinných známých docházejících do bytu obviněné a posouzení věrohodnosti klíčových svědků obhajoby, ač mohly potvrdit tvrzení obhajoby. Lze tedy připustit, že v souladu s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítala, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud však tuto námitku shledal jako neopodstatněnou. Především je namístě připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

25. Lze konstatovat, že soud prvního stupně v odstavci 25. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč pro nadbytečnost zamítl rozsáhlé důkazní návrhy obviněné, neboť skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a vina obviněné jednoznačně prokázána. Konkrétně byl shledán nadbytečným výslech praktických lékařek s ohledem na provedené dokazování lékařskými zprávami a znaleckým posudkem na poškozeného. Obdobně nebylo vyhověno ani důkaznímu návrhu výslechem specifikovaných vyučujících, neboť byly k důkazu provedeny zprávy základní školy a k otázce možného navádění poškozeného se opakovaně vyjádřila znalkyně PhDr. Helena Khulová. Co se týče osobního výslechu nezletilé svědkyně M. M., pak tato byla vyslechnuta za podmínek § 102 odst. 2 tr. ř. za přítomnosti obhájce a v souladu s tímto ustanovením byla její výpověď čtena. Tato svědkyně pak byla v minulosti hospitalizována v psychiatrické léčebně, přičemž výslech pro ni byl emočně náročný. Stran výslechu nespecifikovaných rodinných známých docházejících do bytu obviněné lze konstatovat, že výslech rodinných přátel L. S. a M. Š. byl shledán nadbytečným s ohledem na prokázaný skutkový stav a provedené rozsáhlé dokazování. Konečně ani požadavku na posouzení věrohodnosti klíčových svědků obhajoby (pravděpodobně prarodičů K.) nebylo vyhověno, neboť jejich věrohodnost soud posuzoval v kontextu ostatních provedených důkazů. Pro úplnost lze dodat, že i zpracování nového znaleckého posudku na poškozeného (a současně i na obviněnou) bylo shledáno nadbytečným, když ve věci přibrané znalkyně byly v hlavním líčení vyslechnuty a soud neshledal pochybnosti o závěrech jejich znaleckých posudků, které byly považovány za úplné, vnitřně logické, koherentní a řádně odůvodněné. Odvolací soud pak na toto vysvětlení navázal v odstavci 21. odůvodnění svého rozsudku. S jejich závěry se Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožnil, proto ani citovanou vadou, předvídanou další alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., důkazní řízení netrpí.

26. Obviněná dále vyjádřila své přesvědčení, že vytýkaný skutek nemusel dosáhnout intenzity nezbytné pro závěr o naplnění znaku týrání (jednání mohlo být posouzeno toliko jako přestupek), čímž rozporovala naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přisuzovaného trestného činu týrání svěřené osoby. Tuto námitku obviněné lze v zásadě podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jí dovolatelka zpochybnila právní kvalifikaci skutku užitou soudy obou stupňů, nicméně jí nebylo možno přiznat opodstatnění.

27. Nejvyšší soud k tomu nejprve v obecné rovině uvádí následující. Týráním se podle ustálené judikatury i odborné literatury rozumí zlé nakládání s osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Může se jednat o násilí fyzické, psychické i sexuální, ale i např. vyvolání stavu sociální izolace, přičemž je zapotřebí, aby vykazovalo určitou trvalost, přičemž tuto trvalost jednání je nutné posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání (tj. kratší trvání může být vyváženo jeho vyšší intenzitou).

Jedná se přitom o trestný čin trvající, pro který je typické souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků, kdy pachatel vyvolá protiprávní stav, jenž následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení a trestný čin se posuzuje jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněné pod č. 17/2015 Sb. rozh.

tr.). Kvalifikace daného jednání zároveň znamenala, že obviněná čin páchala po delší dobu.

28. Na základě výše uvedených skutečností pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci byly beze zbytku naplněny zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Podle skutkových zjištění obviněná jednala vůči poškozenému způsobem dále specifikovaným po dobu tří a půl let, kdy toto časové vymezení upřesnil soud odvolací. Na intenzitu jejího jednání je potřeba nahlížet optikou jejího celkového počínání, tj. v celém kontextu jeho povahy, návaznosti, četnosti, opakování a charakteru, kterým dosáhly vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti. Jako taková je pak odvolacím soudem popsána v tzv. skutkové větě rozsudku, kdy jsou uváděna její konkrétní chování zahrnující slovní ponižování a nepřiměřené fyzické tresty (opakované bití rukou, kabelem, opaskem či násadou na smeták do zad, hlavy a břicha, kopání do něj), nucení k domácím pracím neodpovídajícím jeho věku za ostatní členy rodiny, ponechávání doma samotného i několik dnů či rozbití jeho věcí. Jednalo se tedy bezpochyby o násilí fyzické, kdy lze jednoznačně hovořit o nepřiměřeném trestání ze strany obviněné a nikoli o výchovném usměrňování dítěte (či toliko výchovném excesu), ale i násilí psychické ve formě vulgárních nadávek vůči vlastnímu dítěti či jeho ponižování nebo ponechávání poškozeného samotného doma po několik dnů, čímž současně opomíjela svou povinnou péči, či rozbití věcí v jeho vlastnictví. Stran četnosti takového jejího počínání lze připustit, že výraz „opakovaně“ zvolený nalézacím soudem a převzatý soudem odvolacím v tzv. skutkové větě rozsudku není zcela konkrétní, neboť z něj není zřejmá frekvence počínání obviněné, nýbrž toliko to, že popsané jednání nebylo ojedinělé. Nicméně nutno odkázat zejména na odstavec 28. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který provedl úvahy o tom, že nebylo prokázáno, že by k fyzickému trestání poškozeného docházelo téměř denně, tudíž zvolil předestřený výraz „opakovaně“. Znalkyně PhDr. Helena Khulová se vyjádřila k poškozeným uváděné četnosti nevhodných postupů obviněné, že byly „pořád“, tak, že pokud jsou zkušenosti negativní, děti vidí to negativní pořád. Zvolený závěr o poměrně četné opakovanosti jednání obviněné je podpořen výpovědí poškozeného, podle níž se nejednalo o jednorázové či ojedinělé jednání obviněné. Viděnou touto optikou lze dospět k závěru, že frekvence jejího protiprávního jednání byla dostatečná pro učinění závěru o spáchání posuzovaného zločinu. Nelze pochybovat ani o závěru, že takové jednání týraná osoba – poškozený pociťoval jako těžké příkoří i s ohledem na fakt, že (jak již ostatně bylo řečeno) trpěl syndromem týraného dítěte a byl u něj shledán syndrom vyhýbání se, což jsou známky přetrvávající traumatizace. Je tudíž možné dospět k závěru, že znak týrání naplněn byl a jednání obviněné tedy nemohlo být posuzováno pouze jako přestupek či jiný trestný čin.

29. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. tedy nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.

30. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné R. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 4. 2023

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu