7 Tdo 318/2023

7 Tdo 318/2023-1141

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2023 o dovolání obviněného D. T., nar. XY v XY, státní občan Slovenské republiky, trvale bytem XY, Slovenská republika, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 2 To 33/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 8/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. T. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2022, č. j. 46 T 8/2021-709, byl obviněný D. T. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných L. S. a P. S.

2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že

1. společně s obviněnými L. S. a P. S. dne 27. 5. 2021 v době kolem 21:40 hod. v Praze 1, v prostoru čekárny u zastávky tramvaje XY ve směru od XY, v úmyslu zmocnit se věci poškozeného J. G., po předchozí vzájemné nejméně konkludentní dohodě, že obviněný L. S. poškozeného osloví a pokusí se s ním navázat hovor, obviněný D. T. pak poškozeného ve vhodné chvíli fyzicky napadne a obvinění P. S. a L. S. budou hlídat okolí, sledovali poškozeného při jeho cestě z XY až na zastávku tramvaje XY, přičemž obviněný L. S. se poškozeného třikrát postupně zeptal, kolik je hodin a obvinění P. S. a D. T. poškozeného a obviněného L. S. s odstupem několika metrů následovali až na zastávku tramvaje XY, kde poškozeného v prostoru čekárny všichni tři obvinění obestoupili, obviněný D. T. poškozeného vyzval, aby se tento sedl na lavičku v čekárně a obviněný P. S. chytil poškozeného za levé rameno a na lavičku ho posadil, obviněný D. T. poškozenému nařídil, aby zůstal sedět a když se ho poškozený zeptal, zda chce láhev šumivého vína, kterou držel v levé ruce, tak obviněný D. T. nereagoval a přitom stále sledoval obě ruce poškozeného, který v pravé ruce držel svůj mobilní telefon zn. Xiaomi Redmi 9 Pro v hodnotě 7 500 Kč, když v té chvíli přijela do zastávky tramvaj linky č. 5 a poškozený chtěl za pomoci svědka J. V., do této tramvaje nastoupit, v čemž mu ale zabránil obviněný D. T., který chytil poškozeného rukou za jeho oblečení a odtáhl ho zpět na lavičku do čekárny a současně obviněný P. S. fyzicky napadl svědka J. V. tak, že ho dvakrát udeřil dlaní do obličeje a pak ho rukama objal kolem těla tak, aby se svědek nemohl hýbat a svědek J. V. začal křičet o pomoc a obviněný P. S. mu řekl, aby nekřičel, že jim jde jen o peníze a svědka pustil a postavil vedle obviněného D. T., který mezitím žádal od poškozeného vydání jeho mobilního telefonu, a když toto poškozený odmítl, tak ho obviněný D. T. udeřil rukou do hrudníku, až poškozený spadl z lavičky na zem, obviněný D. T. se poškozenému snažil vytrhnout mobilní telefon z ruky, což se mu ale nepodařilo, neboť poškozený se přetočil na pravý bok a přitom žádal obviněné, aby ho nechali být, protože má nemocné nohy a pak začal volat o pomoc, přičemž obviněný L. S. se po celou dobu napadení poškozeného pohyboval na místě činu a pozoroval okolí, v důsledku volání poškozeného a svědka J. V. o pomoc na místo přišel dosud neztotožněný muž v černé bundě, který pomohl poškozenému J. G. vstát a obvinění následně z místa činu odešli společně směrem na XY, kde byli krátce nato zadrženi hlídkou Policie ČR, a tímto jednáním způsobili poškozenému J. G. škodu poškozením mobilního telefonu zn. Xiaomi Redmi 9 Pro ve výši 500 Kč a drobné poranění levého ramene a křížové kosti, které bylo poškozenému ošetřeno ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze na I. Chirurgické klinice,

2. obviněný D. T. dále sám nejméně dne 27. 5. 2021 v době kolem 21:40 hod. se zdržoval na území České republiky na Praze 1, v prostoru zastávky tramvaje XY, ačkoli věděl, že mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 4. 2021, sp. zn. 67 T 29/2021, který nabyl právní moci dnem 3. 4. 2021, uložen mimo jiné i trest vyhoštění z území České republiky na dobu 2 let s lhůtou k vycestování z České republiky do 17. 4. 2021 do 23:59 hod., a současně věděl, že mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 5. 2021, sp. zn. 4 T 39/2021, který nabyl právní moci dnem 1. 5. 2021, uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 1 roku s lhůtou k vycestování z České republiky do 4. 5. 2021 do 24:00 hod.

3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 2 To 33/2022-877, byl z podnětu odvolání obviněného D. T. a státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu uloženému tomuto obviněnému a ve výroku o náhradě škody u obviněných P. S. a D. T., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný D. T. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let. Dále bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Odvolání obviněného P. S. bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž jej směřoval do výroku o vině toliko pod bodem 1. a výroku o trestu. Rozsudku pak vytýkal vady spočívající v naplnění podmínek pro dovolání podle § 265d (zřejmě § 265b) odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolatel namítal, že odůvodnění rozsudku je logicky nekonzistentní, protože nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Konkrétně poukazoval na rozpory ve výpovědích poškozeného a svědka J. V. stran intenzity údajného útoku. Svědek si vůbec nevybavoval obviněného D. T. ani nepotvrdil přetahování o mobilní telefon. Soud se také nezabýval rozpory ve výpovědi poškozeného, který v přípravném řízení uvedl zcela odlišný popis obviněného D. T. než později a rovněž až při hlavním líčení uvedl, že mělo dojít k útoku i na jeho peněženku. Poškozený přitom nebyl znalecky zkoumán, zda má sklon k fabulaci a k ukřivděnému životnímu naturelu. Nedošlo přitom k odcizení žádné věci, což lze vzhledem k silovému nepoměru mezi poškozeným a obviněným vysvětlit jedině tak, že o se o žádnou loupež nejednalo. Nesprávně byla vyhodnocena i výpověď svědka D. B., který uvedl, že nezaznamenal žádné násilí, ač ve chvíli, kdy místem projížděl, měl incident vrcholit, přičemž je nepravděpodobné, že by si jako řidič přijíždějící tramvaje ničeho nevšiml. Nelze ani pominout, že ani žádný z dalších přihlížejících nezavolal Policii ČR. Z dokazování nevyplývá, že by incident ukončil Rus, který se poté ztratil. Dále obviněný konstatoval, že v rozsudku je napsáno, že měl praštit poškozeného do srdce, nicméně poškozený vypověděl a lékařská zpráva uvádí, že jej bolelo rameno a záda. Na kamerovém záznamu je pak zřetelně vidět, že obviněný šel ve skupině jako poslední a hlavu měl dole, nemohl si tak všimnout poškozeného a poslat za ním obviněného L. S. Pokud by chtěl skutečně oloupit poškozeného, není jasné, proč by tak neudělal na cestě z XY, kde bylo méně svědků. Pokud se měl poškozený fyzicky bránit, není zřejmé, proč soud uvádí jako dostatečně efektivní obranu toliko jeho verbální obranu. V tomto ohledu nebyla respektována zásada presumpce neviny. Dále vyjádřil své přesvědčení, že nebyly provedeny zásadní návrhy na provedení dokazování, neboť nebyly sejmuty otisky prstů nebo udělána pachová zkouška, která by prokázala, zda měl obviněný předmětný mobilní telefon skutečně v ruce.

6. Dovolatel měl také za to, že došlo k narušení kontradiktornosti řízení, neboť poškozený byl v průběhu výslechu izolován od obviněných. Akcentoval, že poškozený je tělesně poškozený (nikoli psychicky) a konfrontace s údajnými pachateli v prostředí hlavního líčení za přítomnosti justiční stráže nezakládá sebemenší důvod pro výslech takové osoby v oddělené místnosti se změněným hlasem. Tím došlo k narušení zásady ústnosti a autenticity hlavního líčení, neboť nebyly splněny předpoklady, aby poškozený vypovídal v tomto ochranném režimu. Konstatoval, že institut ochrany svědka by neměl být nadužíván na případy, které neodpovídají zákonným podmínkám.

7. Stran právní kvalifikace s ohledem na shora řečené obviněný uvedl, že lze připustit naplnění znaků maximálně trestného činu výtržnictví, nikoli loupeže. Tomu nasvědčují všechny okolnosti případu, zejména to, že poškozený nepřišel o žádný majetek, neměl z incidentu žádné negativní zdravotní následky, ač měl být vystaven hrubé fyzické síle. Nebyla naplněna ani subjektivní stránka ve formě úmyslného zavinění, neboť z ničeho nelze dovozovat úmysl obviněného loupit. V této souvislosti akcentoval, že byl pod silným vlivem alkoholu. Dále zdůraznil, že žil v letech 2013 až 2021 řádným životem a neměl jediný důvod, aby usiloval o cizí mobilní telefon, který nemá žádnou hodnotu, neboť neoprávněný uživatel jej není schopen ovládat. Přestože byl v minulosti odsouzen za páchání trestné činnosti, nikdy se nejednalo o snahu se obohatit. Dále vznesl námitky k chování obviněných předcházejícímu incidentu, neboť sledování obviněného ani opakované dotazování obviněných L. S. na čas nemohou prokázat úmysl ve vztahu k trestnému činu loupeže. Nebylo pak zjišťováno, jak obviněný prověřoval, jaký mobilní telefon má poškozený u sebe, zda vyhověl požadavku na sdělení času, zda vytáhl mobilní telefon, zda obviněný S. dokáže rozeznat značky jednotlivých mobilních telefonů, odhadnout jejich hodnotu apod., aby to mohl reprodukovat obviněnému D. T. Uvedl také, že má-li být trestný čin loupeže spáchán za užití pohrůžky bezprostředního násilí, musí být v popisu uvedeny takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, čím poškozenému hrozil a jak to dal najevo, přičemž popis takových okolnosti v napadeném rozsudku absentuje.

8. Rovněž v rámci svého mimořádného prostředku akcentoval, že soud si měl vyžádat pro své rozhodnutí hodnocení obviněného z výkonu trestu. Odmítl hodnocení soudu, že přitěžující okolností by měla být skutečnost, že poškozený je tělesně postižený, neboť o této skutečnosti neměl obviněný povědomí, a proto útok na tělesně postiženého neměl v úmyslu. Udělený úhrnný trest odnětí svobody v délce čtyř let je nespravedlivý i vzhledem ke skutečnosti, že poškozený nepřišel o žádný majetek (vznikla toliko škoda 500 Kč na mobilním telefonu) a nevznikly u něj žádné negativní zdravotní následky. V této souvislosti poukázal na nutnost vyváženého uplatňování trestní represe, přičemž škodlivosti spáchaného trestného činu musí odpovídat i aplikovaný trest. Uložený trest pak označil za zcela nehumánní a neodpovídající principům, na kterých stojí trestní zákoník demokratické společnosti. Navíc vzhledem k okolnostem měl být udělen trest souhrnný (tuto okolnost blíže neodůvodnil).

9. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby ze zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že některé námitky obviněného nespadají pod jím uplatněné (ani žádné jiné) dovolací důvody a ty, které pod jím uplatněné dovolací důvody spadají, jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že v této věci nelze shledat žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný opakoval stejné námitky, které uváděl v průběhu celého trestního řízení a předkládal svou vlastní interpretaci provedených důkazů, na což již reagovaly soudy obou stupňů, přičemž s jejich odůvodněním se ztotožnil i státní zástupce. Konstatoval, že stěžejními důkazy byly kromě výpovědi poškozeného, výpověď svědka J. V., znalecký posudek MUDr. Dany Dufkové a kamerový záznam, přičemž nalézací soud zvlášť hodnotil i věrohodnost důkazů a vysvětlil, že výpovědi poškozeného a svědka J. V. jsou ve vzájemném souladu. Také se vyjádřil k námitce neprovedení důkazu sejmutím otisků prstů z mobilního telefonu poškozeného, kterou označil za neopodstatněnou. Nejedná se totiž o důkaz opomenutý, neboť nalézací soud konkrétně vysvětlil, proč považoval tento důkazní návrh za neúčelný a nadbytečný.

11. K námitce obviněného, že nebyly splněny předpoklady, aby poškozený vypovídal odděleně, konstatoval, že se s ní odpovídajícím způsobem vypořádal odvolací soud. Opatření soudu bylo učiněno v souladu s § 209 odst. 1 tr. ř., poškozený byl řádně poučen jako svědek a všichni obvinění mu mohli klást otázky. Poškozený pak byl nejméně podle § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) (dále jen „zákon o obětech trestných činů“) zvlášť zranitelnou obětí, neboť byl obětí trestného činu, který zahrnoval násilí a s ohledem na jeho zdravotní stav u něj bylo zvýšené nebezpečí druhotné újmy. Podle § 17 odst. 1 zákona o obětech trestných činů má oběť právo požadovat v kterémkoli stadiu trestního řízení, aby byla při úkonech, kterých se účastní, učiněna potřebná opatření k zabránění jejího kontaktu s osobou, proti níž se řízení vede. Podle § 17 odst. 2 tohoto zákona jsou příslušné orgány takové žádosti povinny vyhovět, pokud to nevylučuje povaha prováděného úkonu.

12. Námitkami, jimiž obviněný odůvodnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., se obviněný snažil o prosazení pro něho příznivějších skutkových zjištění a své právní úvahy činil až na základě odlišného skutkového stavu. Za pod tento důvod obsahově spadající námitky označil pouze ty, jimiž zpochybňoval naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu, a to, že popis skutku neobsahuje skutkové okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, čím obviněný poškozenému hrozil a jak to dal najevo. Jestliže však bylo prokázáno, že obviněný násilím posadil poškozeného na lavici, přetahoval se s ním o mobilní telefon a udeřil jej do prsou, je zcela zřejmé, že tak jednal v přímém úmyslu zmocnit se za užití násilí věcí poškozeného. Námitku, že v popisu skutku absentuje popis okolností vyjadřujících násilí jako znak trestného činu loupeže, označil za zjevně nedůvodnou, neboť soudy jednání obviněného kvalifikovaly jako trestný čin loupeže za užití alternativního znaku užití násilí, kdy tento znak v popisu skutku vyjádřen je. Vzhledem k tomu, že spoluobviněným je skutek kladen za vinu ve spolupachatelství, odpovídá každý z nich, jako by trestný čin spáchal sám, a tedy každý z nich odpovídá i za veškeré násilí, které se na poškozeném dopustil nejen on sám, ale i jeho spolupachatelé. Kromě toho je ve skutku pospáno i několik dílčích jednání, kterých se dopustil konkrétně obviněný D. T.

13. Nakonec se vyjádřil k námitkám obviněného, jimiž brojil proti přiměřenosti trestu, které podle jeho názoru nespadají pod uplatněné dovolací důvody ani pod žádný jiný dovolací důvod. Přiměřenost trestu je zjevně i mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž lze napadnout výrok o trestu. Obviněný se také mýlí, když tvrdí, že mu měl být ukládán trest souhrnný. Pro posouzení souběhu a z toho vyplývající úvahy o tom, zda je na místě uložit souhrnný trest je podstatný okamžik doručení trestního příkazu sp. zn. 67 T 29/2021 obviněnému, k čemuž došlo 3. 4. 2021, tedy před tím, než spáchal oba skutky projednávané ve věci, v níž nyní podává dovolání a je tak zjevné, že souhrnný trest mu nebyl uložen zcela správně.

14. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

16. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

18. Část dovolacích námitek obviněného spočívá v nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními soudů, popřípadě v existenci nedůvodně neprovedených navrhovaných důkazů. Tuto část námitek lze sice formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud neshledal jeho naplnění. Námitky stran nesprávné právní kvalifikace jako trestného činu loupeže, nenaplnění objektivní stránky v podobě užití pohrůžky bezprostředního násilí (resp. nevyjádření tohoto znaku v popisu skutku) a částečně i subjektivní stránky vytýkaného trestného činu pak lze s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., stejně jako námitku, že měl být ukládán souhrnný trest, avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Mimořádný opravný prostředek obviněného nakonec obsahuje i námitky, které nelze podřadit pod žádný z taxativně stanovených dovolacích důvodů, mezi které patří zejména procesní námitka obviněného týkající se narušení kontradiktornosti řízení, neboť poškozený byl během hlavního líčení vyslýchán v oddělené místnosti se změněným hlasem, a rovněž také námitka nepřiměřenosti uloženého trestu.

19. Pokud jde o námitku obviněného, podle níž došlo k narušení kontradiktornosti řízení, dále zásady ústnosti a bezprostřednosti tím, že poškozený J. G. byl v průběhu výslechu izolován od obviněných, pak lze konstatovat, že předkládaná vada ryze procesního charakteru není podřaditelná pod zvolené důvody dovolání, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř. a současně zvoleným postupem nalézacího soudu nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Proto Nejvyšší soud toliko pokládá za vhodné připomenout, že s totožnou námitkou se již vypořádal odpovídajícím způsobem odvolací soud v odstavci 20. odůvodnění jeho rozsudku. Výslech poškozeného, který byl poučen jako svědek, je invalidní a byl vystaven útoku obviněných, byl proveden v souladu s § 209 odst. 1 tr. ř. pro zmírnění možnosti jeho sekundární viktimizace, přičemž obvinění mohli svědkovi klást otázky, čímž byly zachovány principy kontradiktorního řízení. Lze se plně ztotožnit se závěrem, že předpoklady pro využití zvukového zařízení při jeho výslechu v oddělené místnosti byly dány, neboť poškozený jako zvlášť zranitelná oběť ve smyslu § 2 odst. 4 písm. d) tr. ř. zákona o obětech trestných činů, kdy byl obětí trestného činu, který zahrnoval násilí a s ohledem na jeho zdravotní stav u něj bylo zvýšené nebezpečí druhotné újmy, a měl tedy právo na zabránění kontaktu s obviněnými (srov. § 17 odst. 1 a 2 zákona o obětech trestných činů). Nelze tedy přistoupit na argumentaci obviněného, který absolutně bagatelizuje tělesné postižení poškozeného, jehož si, jak vyplývá z provedeného dokazování v rozporu s jeho tvrzením, byl nadto dobře vědom.

20. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného směřujícími proti skutkovým zjištěním. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný D. T. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Je namístě připomenout, že ani po nabytí účinnosti novely, která zavedla shora uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se Nejvyšší soud jako soud dovolací nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.

21. Obviněný v tomto směru akcentoval rozpory ve výpovědích poškozeného a svědka V., rozpory ve výpovědi poškozeného zakládající případnou nevěrohodnost jeho výpovědi, nesprávné vyhodnocení výpovědi svědka D. B., neprokázání ukončení incidentu, stejně jako fyzický útok na oblast srdce, uvádí- li lékařská zpráva, že poškozeného bolelo rameno a záda.

22. Nejvyšší soud k tomu nejprve v obecné rovině konstatuje, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o svědecké výpovědi poškozeného J. G., svědka J. V., svědka D. B., které korespondují s výpovědí znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Dany Dufkové, důkazy listinnými, kamerovým záznamem, jakož i částečně s výpovědí spoluobviněného P. S. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněného, která byla označena za ryze účelovou a vykonstruovanou s cílem vyvinit se z následků jeho protiprávního jednání.

23. V návaznosti na uplatněnou dovolací argumentaci pak nutno akcentovat, že soudy výpověď poškozeného J. G. hodnotily dostatečně pečlivě, přičemž dospěly k závěru, že je věrohodná bez nutnosti jeho případného znaleckého zkoumání. Nestojí totiž osamoceně, ale je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy. Nelze pak přisvědčit názoru obviněného, že výpovědi poškozeného a svědka J. V. si odporují, nýbrž se navzájem doplňují, přičemž je zcela logické, že nemohou být zcela shodné i s ohledem na skutečnost, že každý z nich danou událost vnímal z jiného místa, měl tedy jiný úhel pohledu.

I výpověď svědka J. V. jakožto konstantní a neměnná byla soudy shledána věrohodnou, jelikož nebyl zjištěn žádný důvod, který by jeho věrohodnost snižoval. Svědek především popsal aktivní součinnost všech spolupachatelů a dále násilí, kterého se dopustil obviněný P. S. na jeho osobě, když se snažil poškozenému pomoci. Nemohl přitom vidět celý průběh útoku na poškozeného. Závěr o nejvyšší míře aktivity obviněného D. T. je dovozován především z výpovědi poškozeného, jenž však nelze v žádném případě hodnotit jako rozporný s výpovědí svědka J.

V. Poškozený pak dostatečným způsobem identifikoval obviněného, resp. obviněné uměl odlišit od ostatních pachatelů. Stran svědecké výpovědi D. B., řidiče přijíždějící tramvaje projíždějící místem v době konfliktu, nelze přistoupit na závěr, že jelikož si tento ničeho nevšiml, musel být průběh konfliktu odlišný, než jak byl dovozen. Jak správně poznamenal odvolací soud, tento svědek nezaznamenal surový charakter incidentu, neboť v prvé řadě dbal své povinnosti při řízení tramvaje. Potvrdil však pohyb osob směrem k tramvaji a zpět, výskyt hloučku mužů, z nichž jeden měl postižené nohy, což byl ten, který chtěl nastoupit, přičemž daná výpověď je plně v souladu s výpovědí poškozeného i svědka J.

V. Rovněž bylo provedenými důkazy (především výpovědí poškozeného) dostatečně objasněno ukončení incidentu, skutečnost, že obviněný praštil poškozeného do hrudníku nebo sled událostí předcházející dění na tramvajové zastávce. Relevanci pak postrádá nezkoumání vyhovění požadavku na sdělení času poškozeným obviněnému L. S., jeho případné předchozí rozeznání značky a hodnoty mobilního telefonu či skutečnost, proč takto neučinil dříve, až teprve na tramvajové zastávce. Nakonec co se týče obrany ze strany poškozeného, tato byla jak verbální (i s ohledem na jeho postižení), tak fyzická (kdy se přetahoval o mobil s obviněným), přičemž soudy obou stupňů tyto okolnosti dovodily.

24. Námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť v nyní projednávané věci nelze shledat zjevný rozpor předpokládaný důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjištění učiněná soudy totiž z provedených důkazů vyplývají. Lze také konstatovat, že veškeré své závěry soudy obou stupňů rozebraly i odůvodnily (viz zejména odstavec 24. až 28. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 17. až 21. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozsudků odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Výše uvedené se rovněž týká námitky logicky nekonzistentního odůvodnění rozsudku, neboť žádný z rozsudků soudů nižších stupňů nevybočil z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena zásada presumpce neviny či z ní vyplývající procesní zásada in dubio pro reo uplatnitelná za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.

25. Dovolatel také v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkl soudům nedůvodné neprovedení navržených zásadních důkazů. Konkrétně specifikoval, že nebyly sejmuty otisky prstů nebo pachová stopa z mobilního telefonu poškozeného, což by prokázalo, zda měl obviněný skutečně předmětný telefon v ruce. Lze tedy připustit, že v souladu s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud však tuto námitku shledal jako neopodstatněnou. Především je namístě připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

26. Lze konstatovat, že soud prvního stupně v odstavci 23. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč pro nadbytečnost a neúčelnost zamítl návrhy obviněného, neboť skutkový děj byl spolehlivě prokázán, stejně jako vina obviněných bez jakýchkoli pochybností. Navíc dodal, že v době důkazního návrhu již z mobilního telefonu z objektivně pochopitelných důvodů nelze sejmout otisky prstů. Odvolací soud pak na toto vysvětlení navázal v odstavci 17. a 19. odůvodnění svého rozsudku, přičemž případný důkaz označil jako neproveditelný, ale i nadbytečný, neboť provedenými důkazy bylo prokázáno, že se s poškozeným o telefon přetahoval a snažil se mu ho vytrhnout. S jejich závěry se Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožnil, proto ani citovanou vadou, předvídanou další alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., důkazní řízení netrpí.

27. Obviněný dále vyjádřil své přesvědčení o nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení jako zločinu loupeže, absenci subjektivní stránky a nevyjádření znaku užití pohrůžky bezprostředního násilí v popisu skutku. Lze pak dospět k závěru, že ač obviněný své hmotněprávní námitky částečně vystavěl na odlišném skutkovém ději, zčásti jsou pod zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné a Nejvyšší soud se jimi tedy v tomto ohledu taktéž zabýval.

28. Namítal-li obviněný, že daný skutek nelze kvalifikovat jako trestný čin loupeže, ale nanejvýš jako trestný čin výtržnictví, nebylo možné mu přisvědčit. Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se totiž dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Lze akcentovat, že dovolatel touto námitkou částečně brojil proti skutkovým zjištěním, kdy negoval proběhnuvší fyzickou potyčku s poškozeným, přičemž s ohledem na shora osvětlená a již stabilizovaná skutková zjištění lze zopakovat, že ze strany spoluobviněných k násilí došlo.

Násilím se přitom rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, což jejich počínání beze zbytku naplnilo, když poškozeného nejprve obviněný P. S. chytil za rameno a posadil na lavičku, obviněný D. T. následně poškozeného chytil za oblečení a odtáhl zpět na lavičku, udeřil ho rukou do hrudníku, až poškozený spadl z lavičky na zem a snažil se mu vytrhnout mobilní telefon z ruky. V tomto ohledu je nutné akcentovat, že obvinění se daného zločinu dopustili úmyslným společným jednáním jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr.

zákoníku. Každý ze spolupachatelů se pak dopustil jednání, které bylo v podstatě článkem řetězu, kdy ve vzájemné návaznosti tvoří skutkovou podstatu zločinu loupeže. Právním důsledkem je pak to, že každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako kdyby trestný čin spáchal sám, což především znamená, že se mu přičítá celý následek, tedy i důsledky jednání dalších spolupachatelů. Nicméně nelze přehlédnout, že jednání obviněného, které bylo vyhodnoceno jako nejintenzivnější, samo o sobě naplňuje požadovaný alternativní znak násilí s ohledem na jeho shora vyjmenovaná dílčí jednání.

Dále nutno konstatovat, že podstatou předmětného trestného činu není ztráta majetku nebo ublížení na zdraví, čehož se obviněný rovněž dovolává. Loupež totiž patří mezi tzv. předčasně dokonané trestné činy, neboť je dokonána okamžikem, kdy pachatel použije násilí či pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Nevyžaduje se tedy ani to, aby se pachatel cizí věci skutečně zmocnil či způsobil určitou škodu. Nakonec ani neužití bezprostřední pohrůžky násilí (resp. její vymezení v tzv. skutkové větě rozsudku) nemůže obviněného vyvinit, kdy se jedná toliko o alternativu k užití násilí, které bylo v tomto konkrétním případě bezpochyby vykonáno.

29. Nelze souhlasit ani s tím, že by nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty daného zločinu ve formě úmyslného zavinění. K námitce obviněného lze obecně uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Zde je třeba připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010 nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018). Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. Úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je správně dovozen, neboť obviněný věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem a toto porušení či ohrožení způsobit chtěl, když společně se spoluobviněnými užili násilí vůči poškozenému J. G. v úmyslu zmocnit se jeho mobilního telefonu, který měl poškozený v ruce a nechtěl ho dobrovolně vydat. Jeho silné ovlivnění alkoholem je v tomto ohledu irelevantní. Přestože se totiž dopustil svého jednání pod vlivem alkoholu, nejednalo se o patickou opilost, do tohoto stavu se pak přivedl sám, přičemž z minulosti má dostatečné zkušenosti s vlivem alkoholu na své jednání a chování, jak vyplývá z výslechu znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Dany Dufkové. Shodně lze nahlížet na námitku jeho předchozího neodsouzení za majetkovou trestnou činnost, kterážto skutečnost rozhodně naplnění subjektivní stránky v tomto konkrétním případě nemůže vylučovat.

30. Poslední námitkou obviněný brojil proti výroku o trestu. Konkrétně namítal nepřiměřenost uloženého trestu, neboť nepodmíněný trest odnětí svobody v délce čtyř let je nehumánní a nespravedlivý za situace, ve které poškozený nepřišel o žádný majetek a nebyl vystaven žádným negativním následkům. Dále měl za to, že si soud měl vyžádat pro své rozhodnutí hodnocení obviněného z výkonu trestu a jako přitěžující okolnost neměla být přičtena skutečnost, že obviněný je tělesně postižený, neboť o této skutečnosti neměl obviněný povědomí. Nakonec rovněž namítal, že mu měl být uložen trest souhrnný.

31. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit pouze s odkazem na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo a obviněný to ani v dovolání netvrdil). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by byl v daném kontextu možný, pouze pokud by byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Tomu tak v přezkoumávaném případě nebylo, neboť v zásadě trest odpovídá všem zákonným kritériím týkajícím se trestu a jeho výměry.

32. Nejvyšší soud tedy pouze pro úplnost uvádí, že za zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku mohl být obviněnému uložen trest odnětí svobody na dvě až deset let, přičemž jeho výměra v délce čtyř let byla v daném případě stanovena v souladu se zákonem. Odvolací soud své úvahy o druhu a výši trestu popsal v odstavci 27. odůvodnění svého rozsudku, přičemž nelze odhlížet od skutečnosti, že trest byl ukládán jako úhrnný. Co se týče přitěžující okolnosti podle § 42 písm. h) tr. zákoníku, lze toliko konstatovat, že čin byl spáchán vůči osobě zdravotně postižené, kdy soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že o této okolnosti obviněný v rozporu s jeho tvrzením v dovolání velice dobře věděl, a právě proto ji využil. Nicméně jen na okraj poznamenává, že v souladu s § 39 odst. 6 tr. zákoníku lze tuto okolnost pachateli přičíst tehdy, jestliže se k ní vztahuje alespoň jeho nedbalostní zavinění. Napadený uložený trest odnětí svobody nelze s ohledem na skutečnost, že se trestné činnosti dopustil ve lhůtě podmíněného odsouzení, byla prokázána jeho vyšší intenzita jednání a současně se dopustil více trestných činů, považovat za nepřiměřeně přísný.

33. Uvádí-li pak (poměrně nekonkrétně) obviněný, že mu měl být vzhledem k okolnostem uložen trest souhrnný, nelze se ztotožnit ani s touto námitkou, byť jako takovou ji již s ohledem na shora osvětlená obecná východiska lze podřadit pod obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jeho jiný trestný čin. V tomto ohledu lze předestřít, že oba skutky projednávané v této trestní věci spáchal dne 27. 5. 2021, přičemž ty sice předcházejí jeho předchozímu odsouzení, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 9 T 52/2021, avšak tímto rozsudkem byl ukládán souhrnný trest k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 4. 2021, sp. zn. 67 T 29/2021, který byl obviněnému doručen 3. 4. 2021. Pro posouzení souběhu a z toho vyplývající úvahy o tom, zda je na místě uložit souhrnný trest je tak podstatný okamžik doručení trestního příkazu sp. zn. 67 T 29/2021 obviněnému. K tomu došlo 3. 4. 2021, tedy před tím, než spáchal oba skutky projednávané v této věci a je tak zjevné, že souhrnný trest mu nebyl uložen zcela správně. Protože předmětnou námitkou k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedošlo, Nejvyšší soud dovolací námitku obviněného brojící proti neuložení souhrnného trestu vzhledem k výše uvedenému shledal zjevně neopodstatněnou.

34. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného D. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 4. 2023

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu