7 Tdo 422/2024-1571
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2024 o dovolání obviněných 1. J. B. a 2. M. R. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 10 To 349/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 178/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B. a M. R. odmítají.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 9. 2023, sp. zn. 2 T 178/2017, byli obvinění shledáni vinnými ze spáchání pokračujícího zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (body 4 až 7 výroku o vině, obviněný M. R. i v bodu 3) a pokračujícího přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (body 4 a 6 výroku o vině), a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
2. Této trestné činnosti se obvinění měli dopustit zjednodušeně řečeno tím, že, podle skutkového zjištění popsaného v bodu 3 výroku o vině, obviněný M. R. v přesně nezjištěné době na podzim roku 2015 v XY, ve službě jako strážník Městské policie XY, prováděl u Obchodního domu XY kontrolu poškozených M. S. a J. J. Po kontrole je vykázal z tohoto místa, přičemž následně obviněný poškozeného M. S. nakopl do pravého kolene; poškozený nevyhledal lékařské ošetření.
3. Podle skutkového zjištění popsaného v bodu 4 výroku o vině obvinění v přesně nezjištěné době – avšak přibližně asi půl roku po jednání popsaném pod bodem 5 výroku o vině (viz dále), tzn. přibližně v měsíci dubnu 2016 – v XY, ve službě jako strážníci Městské policie XY, v ulici XY na autobusové zastávce u benzínové čerpací stanice XY spatřili ze svého služebního automobilu na této zastávce sedícího poškozeného S. Š., kterému jsou známí pod přezdívkami Č. a G. Obvinění k poškozenému přistoupili, obviněný J. B. mu vylil víno, které pil, následně si poškozený nastoupil do jejich služebního automobilu na zadní sedadlo, přičemž vedle něj si sedl obviněný J. B.; obviněný M. R. služební automobil řídil. Takto obvinění poškozeného odvezli na polní cestu za XY do místa zvaného XY, kde všichni vystoupili, obviněný M. R. poškozenému řekl, že už ho nechtějí v XY vidět, a obviněný J. B. ho udeřil dlaní do levé části obličeje. V důsledku tohoto jednání poškozenému nebylo způsobeno žádné zranění. Obvinění poté z místa odjeli a poškozeného na místě nechali.
4. Podle skutkového zjištění popsaného v bodu 5 výroku o vině obvinění v přesně nezjištěné době přibližně v měsíci listopadu 2015, v XY ve službě jako strážníci Městské policie XY, v ulici XY na autobusové zastávce u obchodního centra XY, kde poškozený S. Š. konzumoval víno, ho naložili do služebního vozidla a odvezli ke zkratce do obce XY nacházející se u úzké cesty vedoucí přes říčku XY, kde po zastavení a otevření dveří vozidla poškozený utekl do pole, avšak pak se na naléhání obviněných vrátil, neboť měl ve vozidle svůj batoh. Obviněný J. B. ho vyzval, aby mu podal ruku, což poškozený učinil, načež mu tento obviněný zkroutil palec ruky, a takto poškozeného přinutil pokleknout na jedno koleno, z čehož měli oba obvinění legraci. Poté svého jednání zanechali a z místa odjeli, přičemž poškozeného na místě ponechali. Poškozenému byla způsobena bolestivost palce ruky po dobu asi 14 dnů; nevyhledal lékařské ošetření.
5. Podle skutkového zjištění popsaného v bodu 6 výroku o vině obvinění v přesně nezjištěné době kolem listopadu 2015 navečer, v XY na autobusovém nádraží, ve službě jako strážníci Městské policie XY, vyzvali poškozeného L. P. k předložení dokladů, které však nepředložil, a tak ho vyzvali, aby je následoval k služebnímu vozidlu Městské policie XY a sedl si dozadu za spolujezdce. Obviněný J. B. vozidlo řídil, obviněný M. R. si sedl vedle poškozeného a ve vozidle poškozenému říkal, že má jít dělat bordel na Slovensko, a poté si natáhl rukavice a udeřil poškozeného otevřenou dlaní na levou líc, po čemž řekl, aby byl zticha, jinak že dostane do huby a aby si dal ruce pod zadek. Poté poškozeného odvezli mimo město do listnatého lesa, na jemu neznámé místo, kde musel vystoupit a na příkaz obviněného M. R. si musel sundat boty. Podle příkazu pak měl jednu botu zahodit do lesa, což učinil, a druhou botu mu do lesa zahodil tento obviněný, který po něm poté požadoval, aby si sundal kalhoty, což ale poškozený odmítl, načež jej tento obviněný udeřil vnitřkem dlaně do tváře. Poškozený upadl a na zemi jej oba obvinění asi 10 minut kopali po celém těle, nejvíce od krku a dolů po kolena, a potom odjeli a poškozeného nechali na místě, přičemž napadením způsobili poškozenému podlitiny; ten lékařské ošetření nevyhledal.
6. Podle skutkového zjištění popsaného v bodu 7 výroku o vině v přesně nezjištěné době mezi 9. a 10. 2. 2016, v XY, v ulici XY u Obchodního domu XY, ve službě jako strážníci Městské policie XY, obviněný M. R. odvedl z obchodního domu XY poškozeného J. J. se slovy, že si nemusí kupovat rohlíky, když nebude mít čím žrát. Přivedl jej ke služebnímu vozidlu, které řídil obviněný J. B., načež poté ho odvezli do příměstské části XY – XY do chatové oblasti. Obviněný M. R. poškozenému po cestě nadával, že je „zmrd slovenskej“, a říkal mu, jestli má radost, že ho musí bít, přičemž po příjezdu do XY poškozeného nechali vystoupit. Obviněný M. R. mu pak řekl, aby se otočil, po čemž mu blíže neztotožněný obviněný nasadil na ruce pouta, a obviněný J. B. pak poškozeného udeřil tzv. na „solar“. Když si poškozený klekl, tak ho obviněný M. R. začal kopat po těle, do břicha a do hlavy, dále poškozeného chytil oběma rukama za hlavu a kopl jej kolenem na pravé oko, potom jej obviněný M. R. ležícího rozpoutal, vyzul mu boty, které zahodil, oba obvinění pak poškozenému znovu nadávali, že je „slovenskej zmrd,“ a vyzývali ho, aby vypadl. Následně z místa odjeli a poškozeného tam nechali, přičemž napadením poškozenému způsobili nejméně oděrku kůže pravé čelní krajiny, podkožní krevní výron a otok měkkých tkání pravé očnice; poškozený lékařské ošetření nevyhledal.
7. Za tyto trestné činy soud prvního stupně uložil obviněným každému podmíněný úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 let se stanovením zkušební doby J. B. v trvání 4 let a 6 měsíců a M. R. v trvání 5 let; společně s tím uložil soud obviněným každému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání ve služebním poměru u bezpečnostních sborů a v ozbrojených silách České republiky, v pracovním poměru u obecní policie a fyzické či právnické osoby poskytující soukromou bezpečnostní činnost J. B. po dobu 4 let a 6 měsíců a M. R. po dobu 5 let. Poškozeného M. S. soud prvního stupně s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Stran jednání popsaných v bodech 1 a 2 obžaloby, resp. ve vztahu k obviněnému J. B. i v bodu 3, byli obvinění podle § 226 písm. a), resp. c) tr. ř. zproštěni obžaloby.
8. Obvinění se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 10 To 349/2023, bylo odvolání obviněných částečně vyhověno ve vztahu k výroku o trestu, a nově odvolací soud uložil obviněným každému podmíněný úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 let se stanovením (nově nižší) zkušební doby J. B. v trvání 3 let a M. R. v trvání 3 let a 6 měsíců; společně s tím uložil odvolací soud obviněným každému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání ve služebním poměru u bezpečnostních sborů a v ozbrojených silách České republiky a v pracovním poměru u obecní policie J. B. po (opět nově nižší) dobu 3 let a M. R. po dobu 3 let a 6 měsíců. Ve zbytku zůstalo prvostupňové rozhodnutí nedotčeno.
II. Obsah dovolání a vyjádření k nim
Dovolání obviněného J. B.
9. Obviněný J. B. podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
10. V otázce důkazního řízení obviněný ve svém dovolání nejdříve namítl, že rozhodná skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech. Konkrétně uvedl, že čtení protokolů o výsleších svědků J. J. ze dne 8. 7. 2016, L. P. ze dne 8. 7. 2016 a R. V. ze dne 10. 8. 2016 nemělo být připuštěno jako zákonný důkazní prostředek. Tuto námitku obviněný podložil v podstatě třemi argumenty:
11. Za prvé, výslechy shora uvedených svědků nebyly formálně povoleny příkazem soudce; ve spise založená „zdvořilá žádost“ podle obviněného nepostačuje, a to už proto, že neobsahuje důvody pro kvalifikaci úkonů jako neodkladných nebo neopakovatelných.
12. Za druhé, ani samotné protokoly o výsleších shora uvedených svědků podle obviněného neobsahují důvody pro kvalifikaci úkonů jako neodkladných nebo neopakovatelných, dokonce neobsahují ani přesné označení, zda jde právě o úkon neodkladný, nebo neopakovatelný. Povinnost uvedení těchto důvodů platí i pro případy, kdy se úkon provádí podle § 158a tr. ř., a pokud důvody uvedeny nejsou, je úkolem účastnícího se soudce, aby do průběhu úkonu zasáhl a vadu napravil, k čemuž obviněný odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod č. 30/2005-I. Sb. rozh. tr.
13. Za třetí, obviněný neměl možnost se osobně nebo prostřednictvím obhájce účastnit výslechu svědka, přičemž v této části jeho námitka mířila na výslech svědka J. J. Z uvedeného důkazního prostředku se totiž podávají podstatné důkazy svědčící o vině obviněného (šlo tedy o klíčového svědka), ke kterým se přitom obviněný nemohl v průběhu jejich získávání vyjádřit a využít tak svého práva na kontradiktorní řízení, resp. práva na obhajobu; odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jako „ESLP“) a na odbornou literaturu. Toto procesní znevýhodnění navíc nebylo adekvátně kompenzováno (i když orgány činné v trestním řízení věděly o možné budoucí překážce pro opětovné provedení výslechu), aby mohl obviněný plně využít svého práva na obhajobu (např. pořízením videozáznamu výslechu pro možné posouzení věrohodnosti svědka v řízení před soudem). Vycházet z výpovědi nepřítomného a zároveň klíčového svědka pro určení viny obviněného musí být podrobeno nejpřísnějšímu zkoumání pro zjištění, zda je důkaz dostatečně spolehlivý, k čemuž odkázal na závěry rozhodnutí ESLP ve věci Al-Khawaja a Tahery v. Spojené království ze dne 15. 12. 2011, č. stížností 26766/05 a 22228/06. To platí i při naplnění formálních podmínek § 211 tr. ř., neboť to nezbavuje soudy povinnosti dbát na procesní práva obviněného. Obviněný odmítl, že by byl usvědčen „uceleným řetězcem důkazů“, neboť tímto vyjádřením měl odvolací soud jen rozptylovat význam výslechu shora uvedeného svědka J. J.
14. Zásah do práva na obhajobu obviněný namítl i ve vztahu k postupu předsedy senátu soudu prvního stupně, který při hlavním líčení konaném dne 9. 11. 2017 rozhodl o výslechu M. S., S. Š. a L. P. (jehož výpověď byla stěžejním důkazem o vině obviněného) za nepřítomnosti obviněných podle § 209 odst. 1 tr. ř. Podle obviněného má jít o výjimečný procesní postup, který by se měl užít subsidiárně a který nejenže nebyl v tomto případě namístě, ale nebyl ani nikterak odůvodněn s odkazem na konkrétní okolnosti případu. Procesní nevýhoda obviněného nebyla znovu nijak kompenzována; obvinění se sice mohli k výpovědím vyjádřit poté, co byli seznámeni písemnou formou s jejím obsahem, nemohli se však svědků na nic zeptat (a to ani prostřednictvím soudu). Obviněný odkázal na rozhodnutí ESLP ve věci Krasniki proti České republice ze dne 28. 2. 2006, č. stížnosti 51277/99.
15. V rámci hodnocení důkazů pak obviněný namítl nízkou věrohodnost svědka J. J. Odkázal na výpovědi svědků A. M., S. V. a J. U., stejně jako na nesrovnalosti a rozpor mezi výpověďmi svědků R. Ž. a J. Z. Připomněl svou dřívější obhajobu, podle které byli poškození často ve vzájemném konfliktu, případně v konfliktu s jinými osobami a zranění si mohli způsobit sami, resp. jiným způsobem. Poukázal i na jejich opilecký způsob života a na zprávy o jejich pověsti. I další provedené důkazy obviněný označil za nedostatečně věrohodné, čímž se skutkové závěry soudů dostávají do zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů; odkázal příkladem na rozpor ve výpovědích S. Š. ze dnů 5. 5. 2017 a 4. 11. 2022, na rozpor jeho výpovědí týkajících se dat odehrání incidentů, na jeho alkoholové návyky a na jím užívané léky mířící na léčbu psychiatrických nemocí. Podle názoru obviněného soudy pozitivně hodnotily věrohodnost důkazů, které svědčily v neprospěch obviněného, zatímco důkazy svědčící v jeho prospěch v podstatě přehlížely (odkázal příkladem na výpovědi městských strážníků); zvláště odvolací soud pak měl tyto a další námitky obhajoby bez odůvodnění přecházet.
16. Obviněný rovněž namítl, že soudy pochybily, když neprovedly jím navrhovaný důkaz na výslech svědkyně I. O. Poukázal přitom, že samotný odvolací soud výpověď svědkyně označil za potřebnou, v návaznosti na což se soud prvního stupně sice pokusil výpověď provést, avšak bez úspěchu. Obviněný namítl, že soudy nezohlednily ani záznam o osobním rozhovoru se zmíněnou svědkyní ze dne 20. 3. 2018, ani nevyslechly svědka M. K., který mohl poskytnout o svědkyni informace, ani neprovedly znalecký posudek ohledně poškozeného S. Š., který měl být významný s ohledem na údajný stav bezbrannosti poškozeného z důvodu opilosti, ani si nevyžádaly policejní výpisy o výjezdech městské policie vůči poškozeným osobám, resp. si nevyžádaly všechny.
17. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odvolací a případně i prvostupňové rozhodnutí zrušil a aby věc vrátil zpět buď soudu druhého, případně prvního stupně.
Dovolání obviněného M. R.
18. Obviněný M. R. podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil – stejně jako první dovolatel – dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
19. Dovolání obviněného M. R. se v podstatných částech obsahově překrývalo s dovoláním obviněného J. B., jak nastíněno shora. I v případě druhého dovolatele je tak sporována procesní přípustnost důkazního prostředku čtením protokolů o výsleších svědků J. J. a L. P., a to za užití obdobné argumentace; to platí i o výslechu svědků v nepřítomnosti obviněného a o opomenutí důkazů jednak výslechem svědků I. O. a M. K., jednak znaleckým posudkem ve vztahu k poškozenému S. Š. a konečně daty z policejní databáze. Shodně s prvním dovolatelem uvedl, že orgány činné v trestním řízení hodnotily a vyhledávaly důkazy pouze v jeho neprospěch.
20. Obviněný rovněž rozporoval věrohodnost svědků. Připomněl, že jsou společně s druhým dovolatelem již mnoho let městští strážníci, bezúhonní a bez profesních prohřešků či pochybení, setrvali konzistentně na svých výpovědích, které se jednak od sebe nelišily a jednak byly potvrzeny výpověďmi dalších strážníků. Nesouhlasí tedy, že jim soudy neuvěřily, a naopak uvěřily svědkům – osobám bez domova s opileckým způsobem života, které se dopouští dennodenních přestupků a obtěžují občany. Upozornil na momenty, které považoval za významné pro posouzení věrohodnosti svědků, mezi nimi i na výpověď svědka A. M., který měl uvést, že svědek L. P. byl často opilý a zranění si působil sám, dále na nesrovnalosti a nedostatečnou určitost výpovědí svědků stran tvrzených útoků, na pochybnou roli M. B., která měla z despektu k výkonným složkám uměle vytvořit tuto kauzu, i na zištný úmysl poškozených ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy v rámci trestního řízení.
21. Ke skutkovým závěrům pod bodem 3 skutkové věty uvedl, že tyto byly založeny na výpovědi svědka M. S. a (jeho slovy) „zprostředkovaně“ na výpovědi svědka L. P. Druhý jmenovaný přitom nebyl jednání přítomen, na rozdíl od obviněného J. B., který byl později zproštěn obžaloby (a tedy mohl mít postavení svědka) a který výpověď svědka M. S. popřel. Tohoto svědka obviněný navíc označil za zaujatého, odkázal na jeho minulost s městskou policií a trestní oznámení a na jeho možnou zištnou pohnutku, případně i na jeho ovlivnění svědkyní M. B. činnou ve středisku XY pro potraviny a další potřeby.
22. Ke skutkovým závěrům pod body 4 a 5 skutkové věty uvedl, že tyto byly podloženy výlučně výpovědí svědka S. Š., byť tento je nadměrným uživatelem alkoholu, což nakonec vyplývá i z jeho výpovědi. Jeho věrohodnost, stejně jako schopnost vnímat, je tak pochybná (což měly soudy přezkoumat za pomocí znaleckého posudku, viz výše) a soudy neměly z jeho výpovědi vycházet, minimálně ne jako z důkazu výlučného.
23. Ke skutkovému závěru pod bodem 6 skutkové věty obviněný rozporoval věrohodnost výpovědi svědka L. P.; poukazoval na rozpory v jeho výpovědích, zvláště co do počtu útoků. Připomněl, že pokud ho orgány činné v trestním řízení obvinily jen z jednoho z tvrzených útoků, pak se evidentně nedopustil útoků dalších (zbylých), což svědčí o tom, že se s větší pravděpodobností nestal ani útok, pro který byl obviněn.
24. Ke skutkovému závěru pod bodem 7 skutkové věty obviněný rozporoval věrohodnost výpovědi svědka J. J., jenž si měl obsah trestního oznámení vymyslet, jak mělo vyplynout i z výpovědi svědka S. V. Obviněný rozporoval i čas, ve kterém se měl skutkový děj odehrát (únor roku 2016), a to i vzhledem k výpovědím J. Z. a R. Ž., podle kterých měl být J. J. poraněn v letním období. Připomněl také, že soudy zcela opomenuly zhodnotit výpověď svědka J. U., byť jej uvádí mezi provedenými důkazy.
25. Obviněný upozornil na možné nedostatky v průběhu rekognice, při níž byl postaven vedle osob, které přitom možná nejspíše nebyly příslušníky Městské policie XY, a tedy on byl jediný, kterého poškozený znal – logicky pak označil právě jeho.
26. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací i prvostupňové rozhodnutí, a aby vrátil věc soudu (neuvedl kterému) k novému projednání, případně aby sám obviněného zprostil obžaloby.
Vyjádření státního zástupce k dovolání
27. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s žádným z dovolání neztotožnil. Nejdříve uvedl, že s dovolací argumentací se již vypořádaly soudy v předchozím řízení, přitom poukázal zvláště na rozhodnutí soudu prvního stupně, který realizoval komplexní a bezvadné dokazování, v rámci něhož se věnoval i procesní přípustnosti důkazů. Soudy navíc nepřehlédly učiněné důkazní návrhy, naopak se k nim řádně vyjádřily a posoudily je jako nadbytečné. Soudy se vypořádaly i s věrohodností a spolehlivostí usvědčujících svědeckých výpovědí a rozvedly důvody, pro které vzaly za základ skutkového děje právě jimi prezentovaný popis událostí a pro které vyloučily „komplot“ svědků tvrzený obhajobou. Z dokazování nevyplynula ani tvrzená zištná pohnutka poškozených osob. Soudy tak došly ke skutkovému zjištění, o kterém neexistují rozumné pochybnosti, přičemž v jejich rozhodnutí nelze spatřovat žádnou z vad tvrzenou dovolateli. K tomu připojil, že žádná z dovolacích námitek neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
28. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněná.
29. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájcům obviněných k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Přípustnost dovolání
30. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou v této trestní věci přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
31. Obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
IV. a) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
32. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
33. Pod uplatněný dovolací důvod byly podřaditelné námitky do procesní přípustnosti důkazů výpověďmi svědků R. V., L. P. a J. J. pořízených jako neodkladné nebo neopakovatelné úkony před zahájením trestního stíhání, do procesní přípustnosti provedené rekognice a do opomenutých důkazů výslechy svědků I. O. a M. K., stejně jako do opomenutých důkazů znaleckým posudkem ohledně poškozeného S. Š. a výpisy z policejních záznamů. Tyto námitky však byly zjevně neopodstatněné.
34. K dokazování protokoly o výsleších svědků, které byly pořízeny bez přítomnosti obviněných (nebo jejich obhájců) jako úkony neodkladné nebo neopakovatelné ve fázi prověřování, stejně jako k dokazování protokoly o rekognicích, Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že v řízení před soudem mohou být jako důkaz použity zásadně jen takové výpovědi svědků či dalších osob, včetně rekognicí, jejichž provedení měla obhajoba možnost být přítomna a aktivně účastna. Pouze ve výjimečných případech lze přistoupit k použití takového důkazu (výpovědi svědka) provedeného jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle § 158a tr. ř., jehož se obhajoba účastnit nemohla. Zvláště v případech, kdy takový důkaz má být rozhodujícím či dokonce jediným důkazem o vině obžalovaného, je naprosto nezbytné, aby se orgány činné v trestním řízení nespoléhaly automaticky na možnost použití důkazu v režimu § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. (čtení protokolu o výpovědi svědka), ale vyvinuly aktivní úsilí k opakovanému provedení dotčeného úkonu, jehož by se již obhajoba mohla účastnit, a to nejlépe v řízení před soudem. Teprve pokud toto úsilí bylo marné či onen úkon nelze opakovat z povahy věci, je možné připustit odsouzení obžalovaného založené rozhodující či plnou měrou na důkazu (výpovědi svědka či jiných osob), jehož se obhajoba nemohla účastnit, a to pouze za splnění dalších přísných kumulativních podmínek (řízení jako celek lze považovat za spravedlivé a existují skutečnosti dostatečně vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu, včetně možnosti řádného a spravedlivého posouzení jeho věrohodnosti a spolehlivosti). Z hlediska zachování práva stěžovatele na spravedlivý proces je pak rozhodující, zda je trestní řízení spravedlivé jako celek, nikoliv v jednotlivosti úkonů (nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14, uveřejněný pod č. 43/2015 Sb. n. a u.).
35. K protokolu o výpovědi svědka R. V. ze dne 10. 8. 2016 (č. l. 189 a násl.), Nejvyšší soud nejdříve upozorňuje, že v jeho případě nejde o podstatný důkaz, který by byl významný pro zjištění některé z konkrétních skutkových okolností popsaných ve skutkové větě; soud prvního stupně z něj však vycházel při hodnocení věrohodnosti důkazně významné výpovědi svědka J. J. (viz bod 77 prvostupňového rozhodnutí). Ačkoli jsou pak v případě takto méně významného důkazu podmínky na jeho provedení v řízení před soudem v kontextu procesních práv obviněného obecně nižší (na rozdíl od přípustnosti podstatných usvědčujících důkazů), stále by ve světle shora uvedené judikatury mělo jít o výjimečný, a především odůvodněný důkazní postup.
36. Zde je namístě vytknout, že soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí nevyjádřil k tomu, jaká je překážka pro vyslechnutí svědka v řízení před soudem, naopak jen bez dalšího uvedl, že výpověď byla realizována za podmínek stanovených v § 158a tr. ř., a tedy byla naplněna podmínka zakotvená v § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připojuje, že ani samotný protokol o výslechu svědka nepodává informaci, v jakých okolnostech jsou naplněny podmínky pro procesní kvalifikaci tohoto úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného. Protokol obsahuje jen (evidentně šablonově předdefinovanou) větu, za kterou má policejní orgán uvést důvody této procesní kvalifikace; to však policejní orgán neučinil.
37. Jak však již dříve Nejvyšší soud vysvětlil, takové pochybení policejního orgánu ještě nemusí založit nezákonnost důkazu, resp. důkazního prostředku, neboť je nutné povahu tohoto pochybení zvažovat i z materiálního hlediska, tedy zda i přes chybějící odůvodnění existují v konkrétním případě podmínky pro provedení tohoto úkonu uvedené v § 160 odst. 4 tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 47/2011, uveřejněné pod č. 27/2013 Sb. rozh. tr.). V tomto směru pak odůvodnění doplnil odvolací soud, který přihlédl k obsahu návrhu státního zástupce na provedení tohoto úkonu (č. l. 774). Odvolací soud přípustnost důkazu aproboval s tím, že svědek byl osobou bez domova, zaměstnání a sociálních vazeb, což ohrožovalo jeho budoucí dostupnost pro potřeby dokazování, a že byla jeho výpověď významná pro další průběh trestního řízení; odvolací soud i připojil, že svědek dne 5. 9. 2019 zemřel (souhrnně viz bod 35 odvolacího rozhodnutí).
38. Ačkoli tak Nejvyšší soud spatřuje určité pochybení jak u policejního orgánu, tak u soudu prvního stupně, jde o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť odvolací soud, vůči jehož rozhodnutí dovolání směřují (§ 265a odst. 1 tr. ř.), tato pochybení z hlediska trestního řízení jako celku v podstatě zhojil, neboť okolnosti doprovázející pořízení protokolu o výslechu svědka sám materiálně zhodnotil a řádně odůvodnil. K tomuto odůvodnění Nejvyšší soud nemá žádné zásadní výhrady.
39. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.
40. K protokolu o výpovědi svědka L. P. ze dne 8. 7. 2016 (č. l. 146 a násl.), Nejvyšší soud upozorňuje, že tato výpověď byla významným a usvědčujícím důkazem ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 6 skutkové věty (viz bod 70 prvostupňového rozhodnutí); odůvodnění jeho procesní kvalifikace jako úkonu neodkladného nebo neopakovatelného bylo v tomto případě policejním orgánem zaprotokolováno.
41. K dovolací námitce, podle které policejní orgán neuvedl, zda jde právě o úkon neodkladný, nebo právě o úkon neopakovatelný (uvedl, že jde o úkol „neodkladný nebo neopakovatelný“), Nejvyšší soud uvádí, že protokol musí obsahovat popis skutečností, které důvodně podmiňují procesní kvalifikaci úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného (§ 160 odst. 4 tr. ř., srov. i rozhodnutí publikované pod č. 27/2013 Sb. rozh. tr.), naopak zákon nevyžaduje, aby protokol obsahoval informaci o tom, zda jde právě o úkon neodkladný, nebo právě o úkon neopakovatelný; zda uvedené skutečnosti podmiňují procesní kvalifikaci jedné z uvedených forem úkonu podle § 160 odst. 4 tr. ř. posuzuje soud jako otázku zákonnosti důkazu v řízení před soudem (případně státní zástupce při výkonu dozoru podle § 174 odst. 1 tr. ř.). Protože se s relevancí zaprotokolovaných okolností lze ztotožnit a protože výslechu byl přítomen soudce, který dohlížel na zákonnost důkazního prostředku, nebyl tento úkon trestního řízení v rozporu s § 158a, resp. § 160 odst. 4 tr. ř.
42. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.
43. Pro shora uvedené důvody je zjevně neopodstatněná i námitka do procesní přípustnosti důkazu protokolem o výpovědi svědka J. J. ze dne 8. 7. 2016 pořízeným podle § 158a tr. ř., (č. l. 137 a násl.), který byl významný a usvědčující ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 7 skutkové věty (viz bod 73 prvostupňového rozhodnutí); i zde bylo odůvodnění procesní kvalifikace úkonu zaprotokolováno, přičemž s tímto odůvodněním se Nejvyšší soud ztotožňuje.
44. K dovolací námitce, podle níž bylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces tím, že byli usvědčeni výpovědí svědka J. J., které se však nemohli účastnit, resp. která nebyla prováděna kontradiktorně, Nejvyšší soud odkazuje na zcela vyčerpávající a řádné odůvodnění soudu prvního stupně v bodech 73 a násl.; soud prvního stupně se obhajobě obviněných v tomto směru věnoval, vycházel přitom ze směrodatné judikatury Ústavního soudu a podle ní postupoval (zejména nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16, uveřejněný pod č. 204/2017 Sb. n. a u., a nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13-2, uveřejněný pod č. 175/2013 Sb. n. a u.), přičemž tato judikatura, a s tím i postup soudu prvního stupně, byla plně v souladu i s rozhodnutím ESLP ve věci Al-Khawaja a Tahery v. Spojené království ze dne 15. 12. 2011, č. stížností 26766/05 a 22228/06, na které obvinění odkázali. Soud prvního stupně pregnantním způsobem vysvětlil a podložil, že (1) pro nepřítomnost svědka před soudem byl dán vážný důvod, a to nejdříve jeho neznámý pobyt, později smrt (bod 73 in fine prvostupňového rozhodnutí), (2) svědectví nebylo jediným důkazem o vině obviněných, ale naopak byli obvinění usvědčeni řetězcem dalších nepřímých důkazů mezi které soud zařadil zejména znalecký posudek, který určil způsob a datum vzniku zranění poškozeného, přičemž toto datum korespondovalo s rozpisem služeb obviněných, a nepřímé svědectví dalších osob, kterým se poškozený svěřil; tyto nepřímé důkazy pro svou důkazní sílu pak podle soudu prvního stupně vylučují, že by přímé svědectví poškozeného mělo povahu rozhodujícího důkazu (bod 74 prvostupňového rozhodnutí). Konečně soud prvního stupně vysvětlil, že (3) i kdyby snad šlo o důkaz rozhodující, znevýhodnění obhajoby bylo kompenzováno především obezřetným hodnocením důkazů ze strany soudu, který považoval důkazní hodnotu přímého svědectví poškozeného jako nižší za plného uvědomění si procesní situace (bod 75 prvostupňového rozhodnutí). Nejvyšší soud nemá k postupu, a především k vyčerpávajícímu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, žádné vážnější výhrady.
45. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.
46. K námitce, podle které neexistuje žádný oficiální příkaz soudce k provedení výpovědí svědků jako neodkladných nebo neopakovatelných úkonů podle § 158a tr. ř., Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka je zjevně neopodstatněná už proto, že provedení takového úkonu soudce nenařizuje, pouze se ho účastní (a tím garantuje jeho zákonnost). Návrh na provedení úkonu činí státní zástupce sice vůči soudci, ten však o takovém návrhu nerozhoduje (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1978). To obviněným vysvětlil již odvolací soud (bod 29 odvolacího rozhodnutí).
47. Nejvyšší soud připojuje, že jiná situace, na kterou zřejmě a mylně míří dovolací argumentace, je dána u neodkladných nebo neopakovatelných úkonů, které zároveň zasahují do práv a svobod osob, typicky domovní prohlídka (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2787/13, uveřejněný pod č. 205/2013 Sb. n. a u.) – v takovém případě je již nutný příkaz soudce, nikoli však na základě § 158a tr. ř., nýbrž, v případě domovní prohlídky, na základě § 83 odst. 1 tr. ř.; o takový úkon však v této věci nešlo, neboť výslech svědka nijak bez dalšího nezasahuje do práv a svobod obviněných.
48. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.
49. Pokud obvinění napadali i zákonnost dožádání, pak i v tomto případě jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Znovu lze odkázat na bod 29 odvolacího rozhodnutí, v němž odvolací soud aproboval namítaný postup jako zákonný a naplňující podmínky podle § 53 tr. ř. S tam podaným odůvodněním se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje; obvinění toto odůvodnění navíc nijak nesporují, když ve svém dovolání jen opakují své dřívější námitky. Nejvyšší soud připojuje, že sdělení, kterým jeden orgán činný v trestním řízení dožaduje ve smyslu § 53 tr. ř. provedení úkonu trestního řízení po jiném orgánu činném v trestním řízení, je rozhodnutím svého druhu (sui generis), pro které zákon nestanoví žádné formální ani obsahové požadavky; může tak jít i o neformální přípis, jak tomu bylo zcela zákonně v této věci (viz přípis na č. l. 1 ve spise pod sp. zn. 40 Nt 911/2016).
50. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.
51. Pokud obvinění namítali do zákonnosti důkazních prostředků, které spočívaly ve čtení protokolů o dřívějších výpovědích svědků pořízených podle § 158a tr. ř., pak Nejvyšší soud odkazuje na body 34 až 36 odvolacího rozhodnutí, kde se s těmito námitkami plně vypořádal již odvolací soud.
52. Nejvyšší soud tak jen připomíná, že ve vztahu ke čtení protokolů o výpovědích svědků L. P. a J. J. byly naplněny zákonné podmínky provedení důkazního prostředku jejich smrtí (vedle také zákonného provedení úkonu v souladu s § 158a, resp. 160 odst. 4 tr. ř.), která nastala v případě prvně jmenovaného svědka dne 13. 12. 2018 (srov. bod 18 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 36 odvolacího rozhodnutí), v případě později jmenovaného svědka dne 20. 12. 2022 (srov. bod 7 prvostupňového rozhodnutí), popřípadě u svědka R. V. tím, že protokol o výpovědi byl pořízen jako úkon neodkladný nebo neopakovatelný [viz § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř.], a to – jak shora vysvětlil Nejvyšší soud – v souladu s § 158a, resp. 160 odst. 4 tr. ř.
53. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.
54. K protokolu o rekognici ze dne 21. 10. 2016 (č. l. 160 a násl.), ve kterém svědek L. P. identifikoval obviněného M. R., a k námitce, že obviněný měl být při úkonu obklopen dalšími příslušníky městské policie v XY, Nejvyšší soud vysvětluje, že takto formulovaný požadavek obviněného není podložen zákonnými podmínkami tohoto důkazního prostředku podle § 104b tr. ř., a tedy případné nenaplnění tohoto požadavku nemůže založit nezákonnost důkazu, který z důkazního prostředku vyplynul (srov. bod 67 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 38 odvolacího rozhodnutí).
55. Tato námitka, pokud ji Nejvyšší soud s podstatnou mírou tolerance podřadil pod uplatněný dovolací důvod, tak je zjevně neopodstatněná. Jen na okraj Nejvyšší soud připojuje, že podle zákona má-li být při rekognici poznána osoba, ukáže se poznávající osobě (typicky svědkovi) mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Do pojmu odlišení se přitom řadí odlišnosti co do vzezření, případně hlasu (§ 104b odst. 3 tr. ř.). Ačkoli pak Nejvyšší soud rozumí podstatě námitky obviněného, že pokud měla být trestná činnost páchána příslušníkem městské policie v XY, mohlo by být v jistém smyslu a za určitých okolností vhodné, aby poznávající osoba vybírala mezi zástupci z řad těchto příslušníků (nicméně museli by naplňovat podmínku výrazného neodlišování se), nejde o otázku zákonnosti úkonu, resp. důkazu, ale o otázku důkazní hodnoty důkazu, resp. o otázku hodnocení důkazů, jejíž řešení však Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší, neboť neodpovídá žádnému zákonnému dovolacímu důvodu.
56. K námitce obviněného M. R., podle které měli mít svědci před konáním rekognice v dispozici fotografie poskytnuté dalším svědkem J. J., který je měl dostat od svědkyně M. B., Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že i v tomto případě by taková okolnost neměla vliv na zákonnost důkazu, ale mohla a měla by mít vliv na jeho důkazní hodnotu v rámci (volného) hodnocení důkazu.
57. Proto je i tato námitka, pokud ji Nejvyšší soud opět jen s podstatnou mírou tolerance podřadil pod uplatněný dovolací důvod, zjevně neopodstatněná. Opět jen na okraj Nejvyšší soud uvádí, že s touto námitkou se vypořádal už soud prvního v bodě 67 svého rozhodnutí, a to s odkazem na výpověď svědka M. S. Potud Nejvyšší soud souhlasí, že tento svědek v hlavním líčení ze dne 2. 6. 2022 na dotaz obhájkyně uvedl, že svědkyně M. B. žádné takové fotografie neměla (viz č. l. 1059). Pokud pak obviněný odkázal na výpověď svědka J. J., pak je sice pravda, že ten byl podle jeho výpovědi (č. l. 142) seznámen prostřednictvím svědkyně M. B. s fotografií obviněného J. B. z prostředí facebooku (zde srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1638/2016); z výpovědi se však nepodává, že by tuto fotografii ukazoval dalším svědkům, a on sám jako svědek u rekognice podle § 104b tr. ř. nefiguroval.
58. K námitkám do opomenutých důkazů ve vztahu k důkazním návrhům Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
59. Zde Nejvyšší soud upozorňuje na odůvodnění soudu prvního stupně, který se zamítnutí důkazních návrhů obhajoby a jejich neprovedení pregnantně věnoval v bodech 58 a násl. svého rozhodnutí. Ve vztahu k namítaným důkazním návrhům lze konstatovat, že soud prvního stupně postupoval zcela v souladu se shora cit. judikaturou Ústavního soudu.
60. Soud prvního stupně tak především řádně vysvětlil, že výpisy z policejní evidence by byly důkazem nadbytečným, neboť potřebné informace o kontaktu strážníků s poškozenými byly získány z důkazu policejními svodkami (bod 62 prvostupňového rozhodnutí); ve vztahu k důkaznímu návrhu znaleckým posudkem ohledně poškozeného S. Š. a jeho intoxikovaného stavu v době skutku soud prvního stupně vysvětlil, že takový důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, neboť intoxikace nebyla nijak prokázána, a tedy není podklad pro provedení znaleckého posudku. Jakékoli by pak byly závěry znaleckého posudku, bez prokázání opilosti poškozeného by šlo o pouhou hypotézu a polemiku (bod 61 prvostupňového rozhodnutí).
61. Pokud jde o důkazní návrh na vyslechnutí svědkyně I. O., ta byla pro soudy v předchozím řízení nedosažitelná, což odůvodnilo neprovedení důkazního návrhu. Tomuto závěru se především soud prvního stupně podrobně a v detailu věnoval v bodě 58 svého rozhodnutí, z něhož se podává i značné úsilí soudu výpověď svědkyně zajistit. Ačkoli tak lze souhlasit s obviněnými, že výpověď jmenované svědkyně mohla mít určitý důkazní význam (sám soud prvního stupně to nijak nerozporuje), její nedosažitelnost, a tedy neprovedení, nezakládá vadu důkazního řízení, ani zásah do práva obviněných na spravedlivý proces. Významné totiž je, že o vině obviněných šlo v této věci na základě dalších důkazů rozhodnout i bez zmíněného nedosažitelného důkazu.
62. Jen na okraj Nejvyšší soud připojuje, že opačný závěr, podle něhož by soud nemohl rozhodnout o vině obviněného, dokud by byla dána existence neproveditelného důkazu, jehož význam pro rozhodnutí ve věci nelze vyloučit, by vedl k absurdní důkazní paralýze, a to nejen ve vztahu k důkazům nedosažitelným, ale také příkladem ke svědkům nebo obviněným, kteří by odmítli vypovídat, a přitom by jejich výpověď mohla být pro věc významná. Takové situace nezakládají překážku pro formulaci skutkových závěrů a případné vydání odsuzujícího rozhodnutí, ovšem je třeba dále dbát na důkazní standardy a principy zakotvené především v § 2 tr. ř.
63. I odvolací soud, vůči němuž byl učiněn důkazní návrh na výslech svědka M. K., postupoval při zamítnutí důkazního návrhu zcela konformně s uvedenou judikaturou, když vysvětlil, že by šlo o důkaz jednak nadbytečný, jednak nehodnotný (bod 39 odvolacího rozhodnutí).
64. Se shora uvedeným odůvodněním soudů ve vztahu k neprovedení důkazních návrhů se Nejvyšší soud ztotožňuje, soudy tyto návrhy neopomenuly, naopak jejich neprovedení řádně a logicky odůvodnily. Námitky do opomenutých důkazů tak jsou zjevně neopodstatněné.
65. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nebyly podřaditelné námitky do výslechu svědků M. S., S. Š. a L. P. v hlavním líčení konaném dne 9. 11. 2017 bez přítomnosti obviněných podle § 209 odst. 1 tr. ř. a dále námitky směřující do hodnocení důkazů a věrohodnosti svědků.
66. K námitce proti postupu podle § 209 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že jde o námitku do procesního postupu soudu, která neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto se Nejvyšší soud touto námitkou nemůže v zásadě zabývat.
67. Jen na okraj však Nejvyšší soud odkazuje na body 36 a 37 odvolacího rozhodnutí, ve kterých se této námitce odvolací soud pregnantně věnuje a postup soudu prvního stupně aprobuje. V tam obsaženém odůvodnění, ke kterému nemá Nejvyšší soud vážnějších výhrad, odvolací soud vysvětlil, že shora uvedené poškozené (svědky) v této věci považoval za zvlášť zranitelné oběti ve smyslu § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů (což obvinění v podstatě nerozporovali), a podle toho s nimi bylo v řízení jednáno, a to i během výslechu (srov. práva zvlášť zranitelných obětí obsažená v § 20 cit. zákona); o výslech svědků za nepřítomnosti obviněných navíc požádala jejich zmocněnkyně a obviněným se dostalo možnosti seznámit se s obsahem výpovědí a následně klást svědkům otázky v souladu s § 209 odst. 1 tr.
ř. (výslechu navíc byli přítomni obhájci obviněných); vhodno připojit, že obvinění znali identity svědků a mohli se vyjádřit i k jejich věrohodnosti (což také odpovídá obsahu jejich obhajoby), a tedy nelze konstatovat narušení jejich práv ve světle rozhodnutí ESLP ve věci Krasniki proti České republice ze dne 28. 2. 2006, č. stížnosti 51277/99, na které text dovolání odkázal. Soud prvního stupně tak postupoval v mezích zákona. Hlavní líčení konané dne 9. 11. 2017 navíc nebylo hlavním líčením, v rámci něhož byly činěny skutkové závěry významné pro projednávané odsouzení obviněných, neboť předcházelo změně v senátu soudu prvního stupně, v návaznosti na kterou bylo konáno nové hlavní líčení a nové důkazní řízení.
68. K námitkám do hodnocení důkazů a do věrohodnosti svědků Nejvyšší soud vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání, jak správně uvedl státní zástupce.
Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).
Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí.
Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.
69. Jen na okraj Nejvyšší soud uvádí, že věrohodností svědků se soudy důkladně zabývaly, přičemž lze odkázat především na bod 28 odvolacího rozhodnutí, kde byly takto zaměřené námitky obviněných v detailu vypořádány. Aniž by pak Nejvyšší soud opakoval hodnocení důkazů, lze konstatovat, že odůvodnění soudů prvního i druhého stupně jsou v tomto směru řádné a podávají logickou zprávu o tom, jak soudy dospěly ke skutkovým závěrům, jak hodnotily důkazy (včetně věrohodnosti svědků) a proč. Další skutkové polemice prezentované obhajobou (příkladem i ve vztahu k výpovědím svědků L. P. nebo M. S.), která se – jak zmíněno – nachází mimo oblast dovolacího přezkumu, se pak věnoval zvláště odvolací soud v bodech 39 a násl. svého rozhodnutí. K tam podanému odůvodnění Nejvyšší soud nemá co připojit s výjimkou připomenutí již shora zmíněného, a to, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
70. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
IV. b) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
71. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
72. Pod tento uplatněný dovolací důvod nebylo možné podřadit žádnou dovolací námitku, neboť veškerá dovolací argumentace mířila do důkazního řízení.
73. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn.
V. Závěr
74. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných J. B. a M. R.
75. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2024
JUDr. Radek Doležel předseda senátu