7 Tdo 441/2025-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2025 o dovolání obviněného Lukáše Menšíka, trvale bytem Zoubkova 148/51, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 3 To 171/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 73/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Lukáše Menšíka odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2024, sp. zn. 91 T 73/2024, byl obviněný shledán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Těchto trestných činů se měl obviněný dopustit v podstatě a zkráceně tak, že dne 31. 8. 2023 v době od 20:00 do 20:30 hodin v Brně na ulici XY vyzval poškozeného J. P. k nastoupení do motorového vozidla pod záminkou, že potřebuje s něčím pomoci. Obviněný tak učinil po předchozí domluvě na společném postupu se spoluobviněným K. K. (ten nevyužil svého práva podat dovolání), který ve vozidle rovněž seděl. Poškozený byl v té době skladníkem ve společnosti GEM, s. r. o., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl obviněný, a měl se dopustit v tomto zaměstnání krádeže zboží ze zásilek. Následně obviněný přinesl ze skladových prostor společnosti batoh poškozeného, v němž měl poškozený jednak své osobní věci, a to mobilní telefon a pracovní desky, ale dále také odcizené zboží, a to dva mobilní telefony a jedny chytré hodinky. Poškozeného odvezli vozidlem, které řídil obviněný, přičemž spoluobviněný si během jízdy přesedl zepředu na zadní sedadlo vedle poškozeného. Vozidlo zastavili v městské části Brno – XY, zde si obviněný přesedl ze sedadla řidiče dozadu, takže poškozený seděl mezi oběma obviněnými. Ti na něj začali křičet, proč zboží odcizil, a vyhrožovali mu, že ho dobijí jako psa, že půjde do kriminálu a děti nebudou mít tatínka. Spoluobviněný poškozeného ještě během jízdy udeřil pěstí do obličeje. Po zastavení vozidla pak obviněný předložil poškozenému k podpisu dvě listiny, a to okamžité zrušení pracovního poměru a směnku na částku nejméně 100 000 Kč coby náhradu za údajně odcizené zboží. Poškozený ze strachu obě listiny podepsal, aniž měl možnost se s nimi řádně seznámit. Následně obviněný vysypal obsah batohu poškozeného na přední sedadlo vozidla, oba obvinění si nasadili rukavice a opakovaně poškozeného udeřili pěstí do obličeje, přičemž mu opět vyhrožovali, že skončí v kriminále, že jeho děti budou bez otce a že mohl dopadnout ještě hůř. Poté jej vytáhli z vozidla, obviněný mu hodil zpět prázdný batoh, jehož obsah zůstal ve vozidle, a z místa i se spoluobviněným odjeli. Poškozený druhý den ráno vyhledal lékařské ošetření – měl zlomeninu nosních kůstek a pohmoždění hlavy, v důsledku čehož byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu asi tří týdnů. Následně v průběhu září roku 2023 obviněný opakovaně telefonicky kontaktoval manželku poškozeného a požadoval po ní zaplacení částky 150 000 Kč, přičemž vyhrožoval, že pokud částku její manžel neuhradí, podá trestní oznámení na policii, půjde do vězení a bude z toho mít problémy. Dne 6. 10. 2023 telefonicky kontaktoval poškozeného také spoluobviněný a sdělil mu, aby poslal seznam odcizených věcí, že to dělají nejen pro něj, ale hlavně pro jeho rodinu, že na něj mají „spoustu věcí” a že pokud nenapíše do seznamu „všechno”, dohoda padá a budou to muset „řešit jinak”.
3. Za tyto trestné činy soud prvního stupně uložil obviněnému podmíněný úhrnný trest, a to odnětí svobody ve výměře 27 měsíců se stanovením zkušební doby v trvání 4 let a peněžitý trest ve výměře 75 denních sazeb o jednotlivé výši 2 000 Kč, tedy celkem 150 000 Kč. Soud prvního stupně dále uložil obviněnému povinnost k náhradě škody a nemajetkové újmy poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 1 420 Kč a poškozenému ve výši 60 000 Kč, v obou případech společně a nerozdílně se spoluobviněným, stran kterého bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 3 To 171/2024, bylo toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II. Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Namítl zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů o nátlaku na úhradu určité částky při telefonátu ze dne 6. 10. 2023 a obsahem důkazu vyplývajícího z nahrávky tohoto rozhovoru mezi obviněným a poškozeným. Mělo totiž jít o pobídnutí k součinnosti při zjištění škody.
7. Rovněž namítl zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním o vynuceném podpisu okamžitého ukončení pracovního poměru a obsahem jednak důkazu samotnou listinou o okamžitém ukončení pracovního poměru a jednak důkazu o jeho postavení na pozici jednatele, z čehož mělo plynout, že je dostatečně právně erudovanou osobou na to, aby věděl, že takový dokument není třeba ze strany zaměstnance podepsat.
8. Dále namítl zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů o existenci (a podpisu) směnky a obsahem provedených důkazů. Znovu připomněl nedostatky takového zjištění v širších právních souvislostech, neboť by nemělo smysl takovou směnku podepisovat, když by nebyla vynutitelná.
9. Obviněný nakonec vznesl námitku opomenutého důkazu, protože soudy zamítly jeho důkazní návrh na vyžádání elektronické komunikace mezi poškozeným a jeho manželkou.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil prvostupňové i odvolací rozhodnutí, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření neztotožnil s dovoláním obviněného a uvedl, že ve věci není dán žádný zjevný rozpor, protože učiněná skutková zjištění mají v dokazování oporu a jsou řádně odůvodněna. S jeho důkazním návrhem se soudy řádně vypořádaly. K obojímu státní zástupce odkázal na relevantní části soudních rozhodnutí. Proto navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
14. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, na kterou odkázal obviněný v dovolání, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Třetí alternativu, obviněným rovněž dovozovanou, pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
15. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná pouze námitka opomenutého důkazu. Tato však byla zjevně neopodstatněná.
16. K této námitce Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
17. V tomto směru lze odkázat na bod 15 prvostupňového rozhodnutí, ve kterém soud prvního stupně vysvětluje, proč neobstaral důkaz navrhovaný obhajobou. Uvedl zejména, že měl již dostatečný podklad pro zhodnocení důvěryhodnosti svědků (poškozeného a jeho manželky), neboť oba vypovídali v hlavním líčení, díky čemuž je soud mohl bezprostředně pozorovat a hodnotit, a dodal i dílčí nedostupnost požadované komunikace. To aproboval i odvolací soud (bod 7 odvolacího rozhodnutí) a bez širších výhrad se s tímto postupem ztotožňuje i Nejvyšší soud.
18. Soud prvního stupně se tedy s důkazním návrhem řádně vypořádal, neopomněl ho, naopak pečlivě vysvětlil, proč nepřikročí k jeho obstarání a provedení. Toto odůvodnění bylo logické a nebylo v zásadním rozporu s judikaturními požadavky na zamítnutí důkazního návrhu.
19. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
20. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nebyla podřaditelná žádná z námitek zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Zde Nejvyšší soud především připomíná, že nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 292/2023).
21. Dále je namístě konstatovat, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání.
Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).
Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti důkazu) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí.
Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.
22. Obviněný, jak již bylo řečeno, dovozoval naplnění zmíněné alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z toho, že jednak ze zajištěné nahrávky telefonického hovoru nevyplýval skutkový podklad pro kvalifikaci jeho jednání jako vydírání (poškozený nebyl k ničemu nucen), jednak nemělo smysl, aby dal poškozenému k podpisu listinu vyjadřující okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem a směnku (a proto opět nebyl poškozený nucen k jejich podpisu). V návaznosti na to považoval učiněná skutková zjištění za nesprávná.
23. Jak ovšem uvedly soudy činné dříve ve věci, své skutkové závěry opřely o více důkazů, zejména o výpověď samotného poškozeného a jeho manželky, o znalecký posudek týkající se zdravotního stavu poškozeného a o listinné důkazy. Pokud jde proto o nahrávku telefonického hovoru, tento důkaz ve věci vystupoval v rámci širší skupiny důkazů, které zejména soud prvního stupně hodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. při pečlivém uvážení všech okolností i v jejich souhrnu (nejde tedy o to, zda tento důkaz sám o sobě poskytuje dostatečný podklad pro skutkové závěry dovozené ve věci). Navíc hovořícím na dané nahrávce byl nikoli obviněný, ale (byť v rámci společného jednání, i když soudy výslovně neposouzenému jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku) spoluobviněný K. K., a současně v rámci navazujících prohlášení, po spáchání těžiště jednání dne 31. 8. 2023 (viz shora reprodukovaný popis). Jinak řečeno, obviněný v této své námitce napadá vytržením jednoho důkazu od ostatních proces hodnocení důkazů, což je v rozporu s výše naznačenými možnostmi uplatněného dovolacího důvodu, a i v rozporu s logikou věci.
24. V zásadě obdobný názor pak Nejvyšší soud zaujímá k podpisům poškozeného na listinách (okamžité zrušení pracovního poměru, směnka). Jak opět dovodily soudy na podkladě provedeného dokazování (zde zejména s ohledem na výpověď poškozeného a listinu založenou ve spisu) a na podkladě hodnocení důkazů (což je proces v dovolacím řízení zásadně nepřezkoumatelný), poškozený byl spoluobviněnými násilím a pohrůžkou násilí a jiné těžké újmy přinucen právě k takovým podpisům. Bylo tak do jisté míry až nad rámec nutného, aby soudy předložily úvahy o tom, jaké bylo právní povědomí obviněného o smysluplnosti takových podpisů (byť tím bylo reagováno na především odvolací námitky), totiž zda jde v případě okamžitého zrušení pracovního poměru o jednostranné či dvoustranné právní jednání či jak je to s užitím směnky v pracovněprávních vztazích. Jestliže jinak soudy shledaly, že obviněný (se spoluobviněným) donutili poškozeného (mimo jiné) k podpisu dokumentu o skončení právního poměru, což ze strachu učinil, potom zda se obviněný domníval, že jeho podpis je nutný pro úplnost celého právního jednání, pro potvrzení převzetí nebo pro jiný důvod, je pro trestněprávní kvalifikaci v daném smyslu nerozhodné. Stejně tak spoluobvinění donutili poškozeného k podpisu směnky, a je dále nerozhodné, zda ji také např. chtěli reálně uplatnit nebo měla být podkladem k dalšímu nátlaku.
25. Souhrnně řečeno, obviněný zde primárně napadl proces hodnocení důkazů, navíc v prvním případě důkazu méně významného, což je v rozporu s možnostmi dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jak v tom smyslu, že tvrzené vady se mohou týkat jen rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, tak v tom smyslu, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy.
26. V uvedeném rozsahu byly námitky obviněného nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
V. Závěr
28. S ohledem na shora uvedené závěry Nejvyšší soud shledává dovolací argumentaci obviněného za zčásti nepodřaditelnou pod uplatněný, resp. i jakýkoli jiný zákonný dovolací důvod, ve zbytku pak za zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
29. Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 6. 2025
JUDr. Radek Doležel předseda senátu