7 Tdo 472/2024

7 Tdo 472/2024-1476

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2024 o dovolání obviněného J. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 9 To 45/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 1/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2023, sp. zn. 1 T 1/2023, byl obviněný J. B. shledán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku, pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit jednáním popsaným v bodu I výroku o vině tohoto rozhodnutí, a dále ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním popsaným v bodu II.

2. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestnou činnost byl odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci a podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ochranné léčení protitoxikomanické a protialkoholní v ústavní formě. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku pak byl zrušen výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti a postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

3. Obviněný a poškození AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) podali proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 9 To 45/2023, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. a z podnětu poškozeného AAAAA podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v bodu I, ve výroku o uloženém trestu a ochranném opatření a v části výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. potom sám rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku, zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestnou činnost obviněného odsoudil, za současného zrušení výroku o trestu týkajícího se této sbíhající se trestné činnosti, podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku dále uložil obviněnému ochranné léčení protitoxikomanické a protialkoholní v ústavní formě a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl v potřebném rozsahu o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. Odvolání poškozené BBBBB pak odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. S přihlédnutím k tomu, že obviněný uplatnil dovolací námitky pouze ve vztahu k výroku o vině (a navazujícímu trestu) uvedenému v rozsudku odvolacího soudu (resp. před tím v bodu I výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), Nejvyšší soud nebude rekapitulovat skutek popsaný v bodu II výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze (stran kterého obviněný prohlásil vinu a toto jeho prohlášení bylo soudem přijato a který ani nenapadl dříve svým odvoláním).

5. Podle skutkového zjištění popsaného ve skutkové větě výroku o vině odvolacího rozhodnutí pak obviněný od blíže nezjištěného období, minimálně však od února 2021 do 6. 6. 2022, ve společně obývaném bytě nejprve v XY č. ev. XY a posléze v Praze 4, XY XY v bytě ve XY. patře domu, opakovaně, se vzrůstající intenzitou úmyslně psychicky a fyzicky týral svou družku, poškozenou P. U., a to tak, že jí vulgárně nadával slovy: „kundo, píčo, tlustá krávo, demente, debile“, zakázal jí scházet se s kamarádkou, v domácnosti nic nedělal, očekával, že vše zastane ona, zakázal jí ukončit jejich společný vztah, protože jí říkal, že o tomto ona nerozhoduje, nesmyslně jí říkal, že bez něho nebude mít žádné finanční prostředky, byť domů skoro žádné peníze nenosil, postupně ji začal fyzicky napadat, nejprve pouze v průběhu hádek, kdy do ní strkal, postupně na ni začal útočit fackami, posléze údery pěstí do hlavy, kopal do ní nebo ji tahal za vlasy, smýkal s ní za vlasy po zemi, např. ji za vlasy strhl na zem a pramen vlasů jí vyrval.

Když se bránila, tak byl útok násilnější nebo jí zacpával ústa rukou, aby nekřičela. Jednou ráno, když ho o něco poprosila, tak do ní strčil a ona si rozrazila hlavu o krb, motala se jí hlava, krev jí tekla až do večera, ale lékařské ošetření nevyhledala, také ji v kuchyni povalil na zem a skákal jí po zádech. Po přestěhování do Prahy začaly být útoky velmi časté, jejich vyprovokování způsobilo cokoli, řval na ni a mlátil ji. Poškozená z něho měla takový strach, že se v několika případech i strachy pomočila.

V průběhu hádky v listopadu 2021, když poškozená seděla na sedačce v obývacím pokoji, k ní přišel, strčil do ní a povalil ji na sedačku, řval na ni a nadával jí, když ji bil, chránila si rukama obličej a on jí začal lámat malíček a palec tahem každý na opačnou stranu, čímž jí způsobil tříštivou zlomeninu základního článku V. prstu pravé ruky s posunem, přičemž poškozená vyhledala lékařské ošetření na Chirurgii Praha 5, s. r. o., až po třech dnech, protože jí obviněný tvrdil, že simuluje; při lékařském ošetření jí byl lokálním znecitlivění proveden návrat úlomků do původního postavení a následně jí byl zafixován 4.

a 5. prst pravé ruky ortézou; k tomuto popsanému jednání obviněného docházelo za přítomnosti jejího nezletilého syna poškozeného AAAAA a jejich společné dcery poškozené BBBBB, kteří s nimi sdíleli domácnost a byli opakovaně verbálním a fyzickým útokům vůči své matce přítomni, přičemž plakali, nevěděli, jak matce pomoci, nebo následně viděli, jak matka po útocích pláče.

Po přestěhování do Prahy se obviněný začal chovat nepřiměřeně i k nezletilému AAAAA, ponižoval ho tím, že ho označoval za „mamánka“, za holku, že se jak holka chová, nadával mu, že je dement a debilní, bezdůvodně na něho řval, stresoval ho sdělením, že nebude moci jezdit za prarodiči nebo že se z návštěv bude muset hned vrátit, opakovaně ho bil údery otevřenou rukou zejména do hlavy a těla, jednou ho udeřil asi šesti ranami vařečkou velkou silou na hýždě, až měl modřiny, v průběhu her s poškozeným používal obviněný nepřiměřenou sílu, hry byly násilné, obviněný například poškozeného kousnul, až měl modřinu, silně ho držel za krk nebo hrudník, minimálně ve dvou případech obviněný poškozeného oblečeného sprchoval ledovou vodou, až se v minimálně jednom případě poškozený pomočil, jednou ho schválně hodil do kopřiv.

Jednání obviněného vyvrcholilo dne 6. 6. 2022, kdy v brzkých ranních hodinách nejprve obviněný v průběhu hádky s poškozenou tuto před domem udeřil fackou do obličeje a poté, co se bránila a udeřila jej taktéž, tak ji udeřil pěstí do levé tváře takovou silou, až se jí hlava otočila a udělala krok dozadu, poté, již v bytě, v době cca od 6:45 hodin na poškozeného řval, vytáhnul si opasek z kalhot, nezletilého povalil na postel a bil ho do hýždí a zad, poté ho chytil za levou ruku a levou nohu, takto ho vytáhl do vzduchu do výšky svých natažených paží a silou s ním hodil o postel takovou silou, že se středová rozpěra pod molitanovou matrací ohnula a zničila, poté ho bil pěstmi do rukou a do hrudníku a udeřil jej fackou do hlavy takovou silou, až se nezletilý úplně otočil, také vzal nezletilého oběma rukama za krk a rdousil jej a přitom řval „já ho dneska zabiju!“.

Nezletilý měl strach, byl apatický a klepal se, posléze obviněný v chodbě bytu poškozeného chytil a držel ho ve vzduchu, dělal s ním trhané pohyby jako by z něho chtěl něco vytřást, posléze ho chytil za kotníky a s poškozeným udeřil o zem, poškozenému se motala hlava, obviněný křičel, že simuluje a zatlačil mu bouli na hlavě, poté na něho opět začal fyzicky útočit a to tak, že ho vzal za pravou ruku a nohu a opět s ním praštil o postel, dále obviněný shodil televizi a regál v pokojíčku nezletilého a udeřil ho fackou, po část daného útoku byla přítomna i nezletilá BBBBB, která opakovala chování obviněného tak, že na posteli bratra bila pěstičkami.

Obviněný uvedeným fyzickým násilím poškozenému způsobil podkožní krevní výron v týlní krajině vpravo, drobné oděrky, tečkovité krevní výronky na přední a zadní straně krku a začervenání kůže na levé straně krku, podkožní krevní výron na zádech rozměrů 2 x 4 cm vpravo při páteři ve střední třetině zad, podkožní krevní výron v zevní horní čtvrtině levé hýždě, podkožní krevní výron a oděrky v zevní horní čtvrtině pravé hýždě, podkožní krevní výrony na zevní a zadní ploše pravé paže, podkožní krevní výron na zadní straně levého ramene, podkožní krevní výrony různého stáří na přední až zevní ploše a zadní ploše levé paže.

6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) a h) tr. ř.

7. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by se dopouštěl jednání ve smyslu § 198, § 199 a § 201 tr. zákoníku po delší dobu; učiněné skutkové závěry jsou v tomto směru v rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž některé důkazy nebylo možné použít. Podle jeho výpovědi a výpovědí svědků k útokům docházelo až po přestěhování do Prahy na přelomu roku 2021 a 2022; zejména vůči poškozenému AAAAA se tak dělo až jeden či dva měsíce před zadržením dne 6. 6. 2022, přičemž větší intenzity nabyly útoky až právě při incidentu zmíněného dne.

8. Důkazy hodnocené v jeho neprospěch, zejména jeho výpověď z přípravného řízení, výpověď poškozeného a výpověď svědkyně P. U., jsou nezákonné a nebylo možné k nim přihlížet. Na počátku přípravného řízení totiž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť mu byla ustanovena obhájkyně, která řádně nevykonávala obhajobu, byla vůči němu zaujatá, snažila se pomáhat poškozené, o čemž i vypověděli svědci. Fakticky tedy obhájce neměl a důkazy získané v této fázi řízení proto nebylo možné použít v řízení před soudem. K tomu obviněný vyslovil nesouhlas s tvrzením odvolacího soudu, podle něhož není možné při soudním rozhodování posuzovat výkon obhajoby; s ohledem na garanci práva na spravedlivý proces je nutné v případě důvodně vznesených námitek výkon obhajoby hodnotit. Bez ustanovené obhájkyně by se nedoznal, což podporuje i skutečnost, že se doznal i ke skutku, který byl kvalifikován jako zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu a který nebyl následně prokázán.

9. K výslechu nezletilého poškozeného (svědka) AAAAA obviněný namítl, že měl proběhnout v rozporu se zákonem. Kromě již zmíněného nikoli řádného výkonu obhajoby nebyl nezletilý řádně a dostatečně poučen. Stalo se tak jen neurčitě a v jiném významu, neboť mu nebylo řečeno, že pokud by osobě blízké, tedy obviněnému, mohl svou výpovědí ublížit, nemusí vypovídat. O jejich blízkém vztahu pak svědčí pohlednice, které si posílají. Nepoužitelnost výslechu je dána i způsobem kladení otázek, které byly návodné, vyvolávající v nezletilém pocit strachu.

10. Pokud jde o výslech poškozené (svědkyně) P. U. provedený v přípravném řízení, vedle nikoli řádné obhajoby byl na svědkyni vyvíjen nátlak policejním orgánem. Svědkyně nedostala čas na rozmyšlenou a bylo jí řečeno, že si má vybrat mezi obviněným a synem, který byl v tu dobu v nemocnici. Jeho propuštění přitom záviselo na stanovisku Policie České republiky, které bylo dáno až po výslechu svědkyně.

11. Nakonec shledal obviněný nepřiměřeně přísným uložený trest, a to s ohledem na předchozí odsouzení v jiné věci a tam uloženému trestu odnětí svobody v trvání tří let, což spolu s nyní uloženým trestem v trvání pěti let činí celkem osm let. Takto dlouhý (osmiletý) trest je nepřiměřený a kumulace měla být řádně zohledněna, protože dostatečným by podle obviněného byl i trest kratší.

12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

13. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k námitkám obviněného především uvedl, že jimi opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nižšími soudy, přičemž textově jeho podání v zásadě kopíruje odvolání. S dříve vyslovenými námitkami se proto vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, s nimiž se státní zástupce ztotožnil. Zásadní uplatněnou námitkou, podle níž obhájkyně poskytla obviněnému jen formální obhajobu, se zabýval odvolací soud, který vysvětlil, proč kvalitu obhajoby soudy nemohou hodnotit. K tomu státní zástupce dodal, že obhajoba může být vedena způsobem ofenzivním nebo defenzivním, přičemž obecně nelze říct, který způsob je pro obviněného „lepší“. Nelze ani jednoznačně stanovit, že defenzivní způsob obhajoby vedený původní obhájkyní byl obhajobou „horší“. Ofenzivní obhajoba navazující na obhajobu defenzivní však byla krokem dosti riskantním a obviněného (který si kdykoliv mohl zvolit jiného obhájce, což také nakonec učinil, nicméně s obhajobou vedenou původní obhájkyní zjevně nejprve souhlasil) nakonec spíše poškodila při ukládání trestu. Rozhodující ovšem je, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. může být naplněn pouze pokud obviněný obhájce nemá, nikoliv tím, že mu byla poskytnuta obhajoba nekvalitní. „Kvalitu“ obhajoby nemůže přitom hodnotit ani soud dovolací, k čemuž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, uveřejněný pod č. 87/1996 Sb. n. a u., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 8 Tdo 532/2023.

14. Pokud obviněný brojil proti naplnění znaku „po delší dobu“, opíral se o zpochybnění prokázání svého násilného chování vůči poškozené P. U. a o bagatelizaci intenzity útoků vůči poškozenému AAAAA a jejich četnosti. Pokud by však měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Taková vadná zjištění však ve věci nejsou. K naplnění znaku týrání po delší dobu podle § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku přitom při vysoké intenzitě či četnosti pachatelova jednání postačí i doba několika týdnů. I kdyby bylo vycházeno pouze ze zajištěné komunikace obviněného s poškozenou z počátku října 2021 citované v bodu 59 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, znamenalo by to, že násilí počalo jistě před říjnem 2021 a skončilo dne 6. 6. 2022. Trvalo by tedy více než 9 měsíců.

15. Obviněný dále namítl, že byl pro poškozeného nezletilého osobou blízkou, k čemuž státní zástupce konstatoval § 125 tr. zákoníku a dodal, že obviněný měl patrně spíše na mysli osobu, ohledně níž je svědek podle § 100 odst. 2 tr. ř. oprávněn odepřít vypovídat. Takový vztah k obviněnému ale nezletilý v době své svědecké výpovědi ani před tím očividně neměl, neboť se ho bál, nechtěl kvůli němu jezdit domů a zjevně se mu ulevilo po vzetí do vazby (viz výpověď samotného poškozeného a jeho babičky). Pokud se snad dovolateli podařilo či podaří nějaký takový vztah s poškozeným navázat poté, kdy jmenovaný svědek již vypovídal, je to z hlediska procesní použitelnosti takové svědecké výpovědi nepodstatné.

16. Ve vztahu k námitce do nepřiměřené přísnosti uloženého trestu státní zástupce zmínil rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. s tím, že takové tvrzení by mohl dovolací soud posoudit pouze buď v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by nastaly výjimečné podmínky vymezené nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017, anebo mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. K tomu odkázal na přesvědčivé odůvodnění druhu a výše trestu v rozsudku odvolacího soudu s tím, že výsledný trest se z pohledu státního zastupitelství jeví jako spíše mírný.

17. Státní zástupce se tak neztotožnil s předloženou dovolací argumentací a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

18. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

20. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) a h) tr. ř.

IV. a) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

21. Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod se vztahuje především na situace, kdy ve věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1170/2022). Současně je namístě, jak již připomněl státní zástupce ve svém vyjádření, zmínit závěr soudní praxe, podle níž je obsahem práva na obhajobu na základě čl.

40 odst. 3 Listiny v trestním řízení povinnost státu (orgánů činných v trestním řízení) umožnit výkon obhajoby v plném rozsahu, tedy v intencích příslušných ustanovení procesního předpisu (trestního řádu). Na druhou stranu však není v moci státu, resp. jeho orgánů (včetně soudů) kontrolovat či dokonce regulovat způsob výkonu obhajoby a vstupovat tak do vztahu mezi obviněným a jeho obhájcem, což platí zásadně i v případech, kdy obviněný svého práva na volbu obhájce nevyužije. Opak by totiž znamenal zásah státní moci do práva na obhajobu a případně též jistou (ústavně nepřípustnou) formu státní kontroly nad jeho výkonem.

Nápravu nedostatečného plnění povinností zvoleného obhájce tak lze řešit jedině u České advokátní komory. To obviněnému vysvětlil i odvolací soud v bodě 11 svého rozhodnutí. Výhrada proti úrovni právních služeb poskytnutých obhájcem proto v zásadě nemůže být předmětem soudního přezkumu a naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

22. Obviněný v rámci svého dovolání (patrně s odkazem na zmíněný dovolací důvod, neboť své konkrétní námitky konkrétněji pod jednotlivé dovolací důvody nepodřazoval) tvrdil, že mu ustanovená obhájkyně Mgr. Eliška Losertová (resp. obhájkyně činná v substituci, v tomto ohledu není dovolání zcela konkrétní) nevykonávala svoji obhajobu řádně. Taková argumentace je však s ohledem na připomenuté závěry neuplatnitelná. Obviněný se navíc ani se stabilizovaným přístupem soudní praxe k dané problematice (a s vypořádáním této námitky ze strany odvolacího soudu) nijak nevyrovnal, např. pokusem o jeho vyvrácení, přičemž jen stručně konstatoval, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je taková kontrola (výkonu obhajoby) nutná. Zmíněné právo však, jak bylo řečeno, garantuje existenci obhájců a umožnění výkonu jejich činnosti, nikoli jejich kontrolu. K tomu je namístě zmínit i ustanovení § 40a odst. 1 tr. ř., které umožňuje v některých výjimečných situacích rozhodnout o zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajování, které se ovšem vztahuje na jiné situace (a obviněný se ani tohoto postupu nedovolával). Nakonec Nejvyšší soud dodává, že hodnocení řádnosti výkonu obhajoby by mohla být i v řadě případů věc nejednoznačná, zatížená hypotézou, jak by se pro obviněného věc vyvíjela za jiné strategie obhajoby. Přitom např. státní zástupce ve svém vyjádření vyslovil domněnku, že změna takové strategie provedená v daném řízení spíše obviněnému uškodila – což je jistě také možný úhel pohledu –, což by dále ve svém důsledku mohlo vést k obtížně řešitelné otázce, která obhajoba (zda spíše doznávající spáchání jednání či je popírající) byla tedy pro obviněného (i ve světle pravomocně stabilizovaných závěrů skutkové povahy) vlastně vhodnější.

23. Nejvyšší soud na okraj zdůrazňuje, že větší význam nemá obviněným v dovolání zmiňované neužití (v konečném důsledku, rozhodnutím odvolacího soudu) právní kvalifikace jednání jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Především se tak nestalo z důvodu neprokázání skutku (jak bylo tvrzeno v dovolání), neboť tento delikt měl být spáchán jediným skutkem v jednočinném souběhu s dalšími trestnými činy, kterými pak i obviněný byl odvolacím soudem uznán vinným. Skutek jako takový tedy prokázán byl, včetně napadení nezletilého poškozeného (k němuž se skutečně obviněný v přípravném řízení doznal), byla však s ohledem na další upřesňující zjištění vyplývající z dokazování tzv. vypuštěna jedna právní kvalifikace, kterou obviněný neaproboval, což je odlišná situace.

24. Stejně tak Nejvyšší soud připomíná i vyjádření odvolacího soudu, který v bodu 12 svého rozhodnutí podle provedených úkonů obhajoby (nad rámec vlastního přezkumu) zhodnotil, že obhájkyně obviněného obhajobu fakticky vykonávala, podávala stížnosti, radila se s obviněným a účastnila se činěných úkonů ve věci.

25. Argumentace obviněného, jen s podstatnou mírou tolerance podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., je zjevně neopodstatněná. Uvedené přitom platí bez ohledu na případné určité telefonické kontakty obhájkyně, zejména pokud byly poněkud nesrozumitelně popsány s údajným tvrzením o trestu smrti, což je institut časově a místně se s vedeným řízením zcela míjející.

IV. b) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Poslední alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

27. Pod tento dovolací důvod byla podřaditelná jednak námitka do zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění ohledně trvání útočného jednání obviněného vůči poškozeným, a jednak námitka do procesní použitelnosti důkazů vyplývajících ze svědeckých výpovědí. Tyto námitky však byly zjevně neopodstatněné.

28. Pokud jde o námitku týkající se zjištění délky trestněprávně relevantního jednání, obviněný tvrdil, že nebyl naplněn znak uvedený v § 198 odst. 2 písm. d), § 199 odst. 2 písm. d) a § 201 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, spočívající v páchání (či v pokračování v páchání) činu uvedeného v základní skutkové podstatě po delší dobu. Takové tvrzení by mohlo být, směřovalo-li by do právní kvalifikace, podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz dále). Obviněný nicméně svoji argumentaci primárně opřel o jiný průběh skutkového děje s tím, že z provedených důkazů vyplývá, že se svého jednání dopouštěl jen po dobu jednoho až dvou měsíců, resp. vyšší intenzity nabyl až dne 6. 6. 2022. Jiný závěr je proto v rozporu s provedenými důkazy a nebyl prokázán.

29. Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že doba jednání obviněného, která je obsažena i ve skutkové větě odvolacího rozhodnutí, byla soudy v předchozím řízení zjištěna důkazy plynoucími ze zpráv mezi poškozenou P. U. a obviněným, z výpovědi této poškozené a z výpovědi poškozeného AAAAA (bod 59 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 16 odvolacího rozhodnutí).

30. Zvláště z výpovědi svědkyně P. U., která byla jako úkon provedena v přípravném řízení dne 10. 6. 2022 a čtena před soudem, protože svědkyně v zásadě odmítla před soudem vypovídat (viz bod 18 prvostupňového rozhodnutí), vyplynulo, že obviněný se jednání začal dopouštět zejména tři měsíce po porodu jejich dcery (viz protokol o výslechu svědkyně na č. l. 402 a násl.), tedy právě v únoru 2021 (datum narození dcery je 24. 11. 2020). Z této výpovědi vyplynul i časový údaj o počátku útoků vůči poškozenému, kterých se obviněný začal dopouštět po přestěhování do Prahy v listopadu 2021.

31. Obviněný přitom obsah uvedených důkazů (na rozdíl od jejich zákonnosti, k tomu viz dále) ve svém dovolání v podstatě nesporuje. Tvrdí však vlastní údaj o době trvání posuzovaného jednání a současně patrně mylně předpokládá, že je pro právní kvalifikaci významná pouze délka již zintenzivněného jednání, tedy pouze délka jednání následujícího po jeho přestěhování do Prahy (které dílem připouští). Zde však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro právní kvalifikaci je významná délka celého trestněprávně relevantního jednání, jak správně posoudily soudy v předchozím řízení, tedy i doba jednání předcházející přestěhování, které jinak skutečně představovalo (jak vyplývá ze skutkové věty i provedeného dokazování) zhoršení jednání obviněného.

32. K právní kvalifikaci zjištěných dob jako dob delších ve smyslu shora cit. ustanovení, do které však obviněný v podstatě nenamítá, lze pro úplnost a nad rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkázat na bod 16 odvolacího rozhodnutí.

33. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.

34. K námitce do procesní použitelnosti důkazů, resp. důkazních prostředků čtením svědeckých výpovědí Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že tuto argumentaci lze v podstatě rozdělit do dvou částí.

35. V první části své argumentace obviněný namítl, že důkazní prostředek je ztížen nedostatečným (nikoli řádným) výkonem obhajoby jeho tehdejší ustanovenou obhájkyní v době pořízení výpovědí. Proto tyto důkazní prostředky nemohly být v řízení před soudem provedeny. V této části je však argumentace obviněného nadbytečná a zjevně neopodstatněná, přičemž se s její podstatou Nejvyšší soud vypořádal shora v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., na který tato část dovolací argumentace navazuje.

36. Takto mířené namítání obviněného je proto zjevně neopodstatněné.

37. V druhé části své argumentace obviněný namítl, že na svědkyni P. U. byl vyvíjen nátlak policejním orgánem a svědek AAAAA nebyl náležitě poučen o svém právu nevypovídat a během výslechu mu byly kladeny návodné otázky.

38. Pokud jde o námitku do policejního nátlaku vůči svědkyni P. U., Nejvyšší soud nejdříve odkazuje na bod 15 odvolacího rozhodnutí, kde se odvolací soud s touto námitkou obviněného v detailu a řádně vypořádal. Nejvyšší soud návazně jen připomíná, že výpověď poškozené byla souvislá, logická, poškozená se držela časové linky a široce odpovídala i na dotazy vyšetřovatelky; chování svědkyně nenasvědčovalo tomu, že by byla do výpovědi nucena. Navíc byla výslechu přítomna i obhájkyně obviněného a další osoby policejního orgánu. Tvrzení obviněného, že svědkyni mělo být policejním orgánem řečeno, aby si vybrala mezi obviněným a synem (poškozeným), nedostala žádný čas na rozmyšlenou a nechtěla vypovídat, nemá podklad. Odvolací soud se vypořádal i s tvrzením, že svědkyně měla být do výpovědi nucena hospitalizací jejího syna (poškozeného), a s odkazem na vyjádření znalce vysvětlil, že hospitalizace poškozeného byla odůvodněna nutností provést další vyšetření, jelikož ve věci bylo podezření na závažnou trestnou činnost, a bylo tak potřebné nalézt či vyloučit další možná poranění. I když je pravda, že propuštění syna poškozené proběhlo až po pořízení její výpovědi, neznamená to, že by tento úkon byl podmínkou jeho propuštění, takové tvrzení není opřeno o zjištěný stav a sám obviněný toto tvrzení nijak blíže nepodkládá.

39. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.

40. Pokud jde o námitku do nedostatečného poučení svědka AAAAA během jeho výslechu v přípravném řízení (č. l. 329 a násl.), lze odkázat na bod 13 odvolacího rozhodnutí, kde se s touto námitkou plně vypořádal odvolací soud. Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že poučení bylo v daném případě dostatečné, bylo přizpůsobeno věku svědka a jeho jazyková formulace, byť ne zcela bez vad, zachovala smysl sdělení. Nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že nelze vyloučit, že v dané chvíli vzhledem k dalším okolnostem mohlo poučení působit jinak a zřetelněji než zpětně při čtení protokolu, což také podkládá skutečnost, že obhájkyně obviněného, která byla úkonu přítomna, proti jeho průběhu (včetně poučení svědka) neuplatnila žádné námitky. Nakonec je namístě odkázat i na vyjádření státního zástupce k terminologickým momentům námitky odvíjejícím se jednak od definice osoby, ohledně níž je svědek oprávněn odepřít výpověď (§ 100 odst. 1, 2 tr. ř.) a jednak definice osoby blízké (§ 125 tr. zákoníku), a dále k tomu, že potřebný vztah ani v době výpovědi, navazující na posuzovaní jednání, dán nebyl.

41. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.

42. I v případě namítání do formulace otázek svědkovi v rámci shora uvedeného výslechu lze odkázat tentokrát na bod 14 odvolacího rozhodnutí. Nejvyšší soud opět jen připomíná, že formulaci otázek je v tomto případě nutné posuzovat prizmatem zvláštností výslechu nezletilého svědka, který musí otázkám rozumět, musí se s ním jednat jako s dítětem (resp. přiměřeně vzhledem k jeho kognitivním a jiným schopnostem) a musí se pro něj v rámci výslechu vytvořit vhodné a pozitivní prostředí, k čemuž jsou také vyslýchající osoby vyškoleny. Nejvyšší soud se pak ztotožňuje s posouzením odvolacího soudu, podle něhož výslech svědka AAAAA splňoval tyto požadavky. Odpovědi mu nebyly tzv. vkládány do úst, vedení úkonu policejním orgánem bylo přizpůsobeno osobě svědka, byl k výpovědi pozitivně motivován (např. pochvalami typu „Výborně!“) a policejní orgán mu přiměřeně a v mezích zákona pomáhal se orientovat v právě projednávané (tázané) události i tím, že na ně odkazoval nebo odkazoval a navazoval na dřívější odpovědi vyslýchaného svědka, čímž se však v této podobě nedopustil sugesce či prezentování vlastního postoje, jak namítl obviněný. Na celý průběh navíc dohlíželo hned několik osob včetně obhájkyně obviněného, která do průběhu úkonu neuplatnila žádnou námitku.

43. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.

44. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.

IV. c) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

45. S odkazem na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.

46. V rámci své argumentace však obviněný nijak právní posouzení skutku (k čemuž zmíněný dovolací důvod především směřuje), kladeného mu za vinu, nezpochybnil, ale námitky směřoval (vedle námitek shora vypořádaných) pouze proti výroku o trestu, resp. proti přiměřenosti trestu.

47. K tomu Nejvyšší soud připomíná a vysvětluje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod však může být naplněn pouze v případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Takové tvrzení ovšem obviněný nepředkládá (a ani by pro něj nebyl dán podklad), resp. o tento dovolací důvod svoji argumentaci neopírá. S odkazem na (obviněným uplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze potom ve vztahu k výroku o trestu namítat jen pochybení v jiných případech porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Ani uvedené vady však obviněný netvrdí (a opět by pro to ani nebyl dán podklad). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, resp. § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak není možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a navazující, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 737/2015).

48. Lze dodat, že zásah dovolacího soudu by ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným tak, že by to již představovalo porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku, jímž je v nejkoncentrovanější podobě právě uložený trest. Podle čl. 4 Ústavy jsou přitom základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, což platí tím spíše, jde-li o základní ústavně zakotvená práva. Nejvyšší soud proto musí vykládat ustanovení trestního řádu – včetně ustanovení o dovolacích důvodech – způsobem, který nevyvolává kolizi s ústavním pořádkem a při kterém je dán průchod mimo jiné ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 736/2022).

49. Nicméně ani při zohlednění tohoto výjimečně možného postupu v dovolacím řízení není namístě dovodit jakékoli pochybení. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 5 let, tedy o 3 roky méně než kolik stanoví, resp. umožňuje horní hranice zákonné sazby (§ 43 odst. 1, 2 ve spojení s § 198 odst. 2 tr. zákoníku). Odvolací soud přehledně vysvětlil, které přitěžující okolnosti pro takovou výměru trestu kvalifikoval, zejména mnohost spáchaných trestných činů, souběh dvou zločinů a že v předchozích případech nevedl výkon trestu odnětí svobody k uspokojivému napravení obviněného a jeho způsobu života. Naopak za polehčující okolnosti, případně okolnosti vedoucí k mírnější výměře trestní sazby, odvolací soud považoval, že se obviněný doznal k trestnému činu podvodu, že v odvolacím řízení méně bagatelizoval své předchozí jednání, ale také přihlédl k trestu odnětí svobody ve výměře 3 roky, který mu byl uložen v jiné trestní věci; je to právě tento druhý trest, na který obviněný ve svém dovolání odkazuje a jehož výkon společně s výkonem trestu uloženého v této věci považuje za nepřiměřeně přísný, na rozdíl od odvolacího soudu, který takovou výměru trestu (v celkové době obou trestů 8 let) považoval s ohledem na okolnosti případu za zcela dostatečnou a přiměřenou (souhrnně viz bod 29 odvolacího rozhodnutí). Nejvyšší soud se s odůvodněním odvolacího soudu bez výhrad ztotožňuje, neboť podává logickou a řádnou zprávu o důvodech stanovení výměry trestu v délce 5 let; soud přitom evidentně pracoval s trestem uloženým obviněnému v jiné trestní věci (§ 39 odst. 4 tr. zákoníku).

50. S tvrzením obviněného, nepodřaditelným pod uplatněný dovolací důvod, by tak ani nebylo možné se ztotožnit.

51. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy nebyl naplněn.

V. Závěr

52. Nejvyšší soud uzavírá, že námitkám obviněného J. B. potud, pokud je bylo možné podřadit pod zákonné dovolací důvody, nemohl přiznat jakékoli opodstatnění, a proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 6. 2024

JUDr. Radek Doležel předseda senátu