7 Tdo 49/2024

7 Tdo 49/2024-454

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2024 o dovolání obviněného R. Š. podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 61 To 578/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 65/2023, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují

- rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 1 T 65/2023, ve výroku o vině obviněného pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku (skutek pod bodem 2 výroku),

- rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 61 To 578/2023, v části, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. proti výroku o vině u skutku pod bodem 2 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 a v celém výroku o trestu. Jinak zůstávají napadená rozhodnutí beze změny.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný R. Š. bere z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. do vazby.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 7. 2023, č. j. 1 T 65/2023-361, byl obviněný R. Š. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (skutek pod bodem 1) a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. (skutek pod bodem 2), za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, č. j. 61 To 578/2023-391, byl k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen toliko ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto že se obviněný, při nezměněném výroku o vině odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, když pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 10 let. Odvolání obviněného směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

3. Vytýkaných trestných činů se podle skutkových zjištění soudů obviněný dopustil stručně řečeno tím, že 1. dne 7. 2. 2023 v době kolem 17:15 hodin v Praze 1, ul. XY č. XY, nalákal kolegyni, poškozenou A. H. do šatny zaměstnanců, zamkl, strčením srazil poškozenou na zem až upadla na kolena, načež ji bil rukama různě po těle, přitom si stěžoval na výplatu, že dostal menší než ona, a když se poškozená bránila a snažila se zvednout ze země, vytáhl zbraň černé barvy zn. Voltran Lady, ráže 9 mm, namířil ji na poškozenou a řekl jí, ať drží hubu a nemluví, nebo ji v šatně zamkne a ona už se z ní nedostane živá, a dále říkal, že vyběhne nahoru do provozovny a všechny je tam vystřílí, načež poškozenou během následujícího rozhovoru, kdy obviněný neustále mluvil o tom, že potřebuje peníze, napadlo, že mu dá peníze a slíbila mu ze strachu 1 000 Kč s úmyslem, že ji pak nechá odejít, nato obviněný v klidu odemkl dveře a odešel s poškozenou nahoru do provozovny, kde mu poškozená dala ze své peněženky bankovku nominální hodnoty 1 000 Kč s vědomím, že je stále ozbrojen, a následně společně odešli z pracoviště, přičemž poškozené řekl, ať nikomu nic neříká, přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozené modřiny na kolenou a finanční škodu ve výši 1 000 Kč,

2. v přesně nezjištěné době v ranních hodinách pravděpodobně dne 8. 2. 2023 v Praze 9, v ulici XY, poblíž č. XY, v areálu V. ú. XY, v unimobuňce obývané poškozenou D. S., přistoupil k poškozené, která seděla v křesle, postavil se nad ni, v rukou držel kuchyňský nůž a sekeru ve výši svého hrudníku a mířil čepelemi nástrojů na poškozenou, které řekl, ať se svléká, nebo ji zabije, a dále se slovy: „Udělej mi to!“ požadoval sexuální uspokojení, a když poté poškozenou začal bránit její pes tím, že vstoupil mezi ně, svého jednání zanechal.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř, přičemž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a současně rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný měl za to, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, jelikož soudy obou stupňů dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným a ničím nepodloženým skutkovým závěrům a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Konkrétně svou argumentaci založil na skutečnosti, že soudy k závěru o jeho vině dospěly toliko na základě výpovědi jediné svědkyně, poškozené D. S., která je osobou nevěrohodnou, jelikož je dlouhodobou uživatelkou pervitinu, navíc měnila svou výpověď ohledně toho, kdy ke skutku mělo dojít. Ostatní svědkové slyšení ve věci pak měli informace toliko z doslechu od poškozené. Z tohoto důvodu obviněný navrhl vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k posouzení věrohodnosti poškozené, který orgány činné v trestním řízení odmítly provést.

6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že soudy nesprávně právně posoudily jeho jednání u skutku pod bodem 2, jelikož i v případě, že by se dopustil skutku tak, jak k němu dospěly soudy, sám a zcela dobrovolně upustil od dokonaní trestného činu, o který se měl dle závěru soudů pokusit, aniž by ho k tomu nutily jakékoliv vnější vlivy. Došlo tedy k zániku trestnosti skutku pod bodem 2 podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Pokud odvolací soud namítá, že upuštění od dokonání trestného činu nebylo dobrovolné, ale jen díky psovi, pak tento si dle výpovědi poškozené jen lehl k ní a šťouchal obviněného čumákem do ruky. Takové chování psa by jistě nestačilo k tomu, aby od pokusu dokonat trestný čin upustil, pokud by je dokonat chtěl. Navíc zdůraznil, že psa znal, žil spolu s ním a poškozenou, opakovaně jej hlídal a tento byl na něj zvyklý. Takové jednání by tedy nemohlo být právně posouzeno jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, ale jen jako trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku.

7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Jak má být dále s věcí, po zrušení výše uvedených rozhodnutí, naloženo však obviněný již neuvedl.

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Veškeré námitky kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Soud prvého stupně se s věrohodností poškozené jednoznačně vypořádal a soud druhého stupně s tímto postupem souhlasil. Pokud jde o námitku dobrovolného upuštění od dokonání trestného činu státní zástupkyně odkázala na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, se kterým se ztotožnila, a měla za to, že obviněný zanechal svého protiprávního jednání pouze díky psovi poškozené. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje i náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání

10. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že obviněný sice uvedl, že dovoláním napadá rozsudek v celém rozsahu, nicméně argumentaci předložil toliko ke skutku pod bodem 2 výroku rozsudku soudu, přičemž pokud jde o skutek pod bodem 1 tento ve svém dovolání zcela pominul a ve vztahu k němu nepředložil argumentaci žádnou. Úkolem dovolacího soudu není dotvářet dovolací argumentaci za obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 7 Tdo 734/2019). Vzhledem k vágnímu charakteru této námitky Nejvyšší soud neměl dostatečný podklad k tomu, aby se ke skutku pod bodem 1 mohl kvalifikovaně vyjádřit a dále se tedy zabývá pouze skutkem pod bodem 2, na který obviněný směřuje svou argumentaci.

11. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze přitom dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

14. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními, určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, spočívající ve zpochybnění věrohodnosti klíčové svědkyně D. S., jakož i nedůvodně neprovedený navrhovaný podstatný důkaz, znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie na věrohodnost výše uvedené svědkyně jsou námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně jsou to námitky neopodstatněné. Námitka upuštění od dokonání pokusu zločin znásilnění? podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, je námitka nesprávného právního posouzení skutku, a tudíž podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že tato dovolací námitka obviněného je důvodná.

V. K meritu věci

V. a) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. K podanému mimořádnému opravnému prostředku, ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno akcentovat, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Těžiště dovolacích námitek, jak již bylo naznačeno, spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění na základě nesprávného hodnocení důkazů, jelikož soudy vyšly z nevěrohodné výpovědi svědkyně D. S. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je však dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.

16. Proto dovolací soud považuje pouze pro úplnost za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají zejména o výpověď poškozené D. S. Jen ona sama byla přítomná jednání obviněného, a z tohoto úhlu pohledu je její výpověď stěžejním důkazem, nicméně její výpověď nestojí zcela samostatně, ale je v souladu s dalšími provedenými důkazy, především výpovědí svědků M. K., B. Š., P.

K. a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalkyně MUDr. Gabriely Léblové. Tyto důkazy jsou dostatečně podrobně rozvedeny v odůvodnění rozsudku nalézacího (odst. 13 rozsudku) i odvolacího (odst. 8 rozsudku) soudu, jež obviněného z trestné činnosti usvědčují, přičemž o věrohodnosti poškozené, i přes námitky dovolatele, nemá Nejvyšší soud, stejně jako oba soud rozhodující v předcházejících fázích řízení, žádné pochyby. Ačkoliv žádný ze svědků nebyl přímo přítomen vytýkanému jednání obviněného, svědkyně Š.

potvrdila, že když do její buňky poškozená něco před půlnocí přišla, byla celá rozklepaná, i její pes se klepal. O obviněném jí poškozená uvedla, že ji chtěl zabít, že vzal sekeru a nůž, poškozená měla na sobě tílko, kraťasy a bundu. Z výpovědi M. K. vyplývá, že byl u toho, když se mu obviněný přiznal, že poškozenou napadl, řekl, že měl zkrat, měl nad ní stát se sekerou a nožem. Vysvětloval to tak, že mívá zkrat, a že s tím nic neudělá.

17. Oba soudy si byly vědomy důležitosti výslechu svědkyně D. S. a tomuto věnovaly zvýšenou pozornost, přičemž podrobně zkoumaly věrohodnost této svědkyně a pravdivost její verze skutkového děje. Okresní soud poukázal na skutečnost, že svědkyně D. S. byla řádně poučena o následcích křivé výpovědi, její výpověď před soudem byla naprosto spontánní, vypovídala nenuceně, přirozeně, byla dobře orientovaná, nezlehčovala nikterak, že sama je problematickou osobou s trestní minulostí, nepopírala ani, že v současné době zneužívá návykové látky.

Velmi spontánně hovořila o tom, že obviněný byl v podstatě bezproblémový a přátelský a jak ji samotnou jeho nenadálé chování překvapilo. Výpověď byla též prosta zásadních rozporů, skutečnost, že svědkyně nebyla schopna uvést konkrétní den, či přesný sled událostí, rozhodně není důvodem pro to, aby soud svědkyni nevěřil, stejně tak její trestní minulost (odst. 13 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud pak doplnil odůvodnění nalézacího soudu k námitce obviněného, že poškozená je nevěrohodná, neboť nebyla schopna určit čas, kdy k jednání došlo.

Poukázal na její výpověď u hlavního líčení, ve které svědkyně uvedla, že to bylo ráno, poté, co vstali, pokud řekla dříve dva dny, tak to nebyla pravda. V přípravném řízení uvedla, že ten večer, po ranním incidentu s obviněným, kdy se vrátil zpět do buňky, utekla k P. a B., které vzbudila v noci, měla z obviněného strach, tu noc spala v XY, ráno se vrátila domů, večer si pro obviněného přijela policie, což bylo, dle protokolu o zadržení, dne 9. 2. 2023 v 20.30 hodin. Správně tedy obvodní soud uvedl, že obviněný se tohoto jednání dopustil pravděpodobně dne 8.

2. 2023, přičemž poškozená není nevěrohodná jen proto, jak odvolatel namítá, že nebyla schopna uvést konkrétní den či přesný sled událostí (odst. 8 rozsudku odvolacího soudu). Logicky zní i její vysvětlení, proč událost neohlásila hned, ale až poté, co zjistila, že obviněný je trestně stíhán v jiné věci. Výpověď svědkyně je navíc podporována dalšími provedenými důkazy, to zejména výpověďmi svědků B. Š. a P. K. Nelze dále přehlédnout, že obviněný i v minulosti použil při páchání trestné činnosti nůž, dokonce opakovaně.

Je také nutné vzít v úvahu, že obviněnému stačí málo, aby jednal agresivně. Byť svědkyně vystupovala současně i v pozici poškozené, nikterak ze svého oznámení neprofitovala, nežádala ani náhradu nemajetkové újmy. Obviněný jí navíc materiálně vypomáhal, svědkyně sama byla nezaměstnaná, jeho pomoc pro ni tedy musela být nezanedbatelnou. Soud tedy správně uzavřely, že se obviněný jednání, které je mu kladeno za vinu dopustil a poškozená se ho natolik bála, že se rozhodla vzdát určitých benefitů, které jí přinášelo jejich společné soužití, a věc nahlásila.

Lze tedy uzavřít, že výpověď svědkyně D. S. tvoří se shora rozvedenými důkazy ucelený řetězec svědčící vině obviněného.

18. K námitce obviněného, že soudy v řízení neprovedly jím navržený důkaz v podobě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na věrohodnost poškozené je namístě uvést, že v tomto případě se nejedná o tzv. opomenuté důkazy. Soud prvního stupně se s důkazními návrhy obviněného dostatečně vypořádal (odst. 10 rozsudku nalézacího soudu) a odůvodnil, proč provedení těchto důkazů považoval za nadbytečné. Jeho závěry pak stvrdil i soud odvolací (odst. 8 rozsudku odvolacího soudu). Pokud tedy soud zamítl důkazní návrh obviněného, pak tímto nedošlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces. V tomto směru lze s poukazem na ústavněprávní rovinu námitky poukázat na již delší dobu ustálenou judikaturu (např. nálezy ÚS ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 nebo ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), ze které vyplývá, že soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům účastníků řízení a naopak sám soud musí rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obviněného. Pokud tedy soudy dospěly v projednávaném případě k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci a s důkazy navrženými obviněným se řádně vypořádaly, pak postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř.

V. b) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že soudy nesprávně právně posoudily jeho jednání u skutku pod bodem 2, jelikož i v případě, že by se dopustil skutku tak, jak k němu dospěly soudy, sám a zcela dobrovolně upustil od dokonaní trestného činu, o který se měl dle závěru soudů pokusit, aniž by ho k tomu nutily jakékoliv vnější vlivy. Došlo tedy k zániku trestnosti skutku pod bodem 2 podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tuto námitku pak dovolací soud jako důvodnou shledal.

20. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus trestného činu je tedy charakterizován jednáním bezprostředně směřujícím k dokonání trestného činu, úmyslem spáchat trestný čin a nedostatkem jeho dokonání, ve formě nedostatku následku. Jinak řečeno, pokus vyžaduje především jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu čili ke způsobení následku, jenž je znakem skutkové podstaty trestného činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 43/1958 Sb. rozh. tr.). Vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákoníku, v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, pakliže k jeho dokonání nedošlo (srov. rozhodnutí publikované pod č. 33/1965). Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu (např. vrah začal škrtit svou oběť nebo zloděj odšroubovávat věc, kterou hodlá odcizit). Jako pokus však lze dokonce posoudit též jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákoníku, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 296).

21. Podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, nebo b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.

22. Pokus trestného činu pak můžeme dělit na pokus ukončený a pokus neukončený, přičemž u každý z nich jsou jiné podmínky dobrovolné upuštění od pokusu podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku. O neukončený pokus jde, jestliže pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu, tím že dobrovolně v dalším jednání nepokračuje, současně odstraňuje i nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Při neukončeném pokusu tedy stačí k zániku trestní odpovědnosti podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání trestného činu (viz rozhodnutí pod č. 16/1979 Sb. rozh. tr). U neukončeného pokusu pak může samo upuštění od dalšího jednání postačovat k zániku trestní odpovědnosti za pokus, pokud dosavadním jednáním žádné bezprostřední nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem ještě nevzniklo (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 9/2012 Sb. rozh. tr).

23. V projednávané věci jde o pokus neukončený, pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu, jelikož se pouze ústně dožadoval, aby se poškozená svlékla a sexuálně ho uspokojila. Z tohoto důvodu k zániku trestnosti pokusu v tomto případě postačí, pokud obviněný dobrovolně od pokusu upustil, neboť žádné bezprostřední nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem ještě nevzniklo.

24. Dobrovolnost upuštění je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná (a to třeba i mylně), a přesto se rozhodne od dokonání upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu, nebo učinit o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem, mohlo být ještě odstraněno. Pachatel musí tedy jednat s vědomím možnosti čin dokonat v souladu se svými představami a sám z vlastní vůle se rozhodne upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu. Upuštění od dalšího jednání musí být trvalé a definitivní, pachatel již dále nejedná a nehodlá ve svém jednání pokračovat, tedy čin dokonat.

25. Dobrovolnosti upuštění od pokusu nebrání, pokud tak pachatel učiní při objektivním vědomí možnosti čin dokonat z příčin, které nevylučují jeho svobodné rozhodnutí, například proto, že se obává těžšího následku, který by dokonáním oběti způsobil a který původně způsobit nechtěl, nebo že se mu oběti zželí, například sdělila-li oběť pokusu znásilnění pachateli, že když se za daných podmínek vysvleče, nastydne a nebude moci v budoucnu mít děti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 7/1957 Sb. rozh. tr). Nepůjde však o dobrovolné upuštění, jestliže k němu došlo toliko kvůli lsti, kterou oběť použila, například oběť pokusu znásilnění pachateli sdělí, že je nakažena pohlavní chorobou, pročež pachatel od realizace svého záměru upustí (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 33/1965 Sb. rozh. tr).

26. V projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 9 se zcela opomněl problematikou dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu zabývat, ačkoliv v odst. 15 svého rozhodnutí při odůvodnění druhu a výměry trestu doslovně uvádí, že „nezanedbatelnou měrou pak obviněnému polehčuje ta skutečnost, že obžalovaný od svého protiprávního jednání vůči poškozené sám a zcela dobrovolně upustil, aniž by ho k tomu nutily jakékoli vnější vlivy. Skutečnost, že se k poškozené přitulil její pes by obžalovaného skutečně od dokonání činu neodradila, pokud by byl zcela rozhodnut jej spáchat, se zdravotním stavem poškozené byl srozuměn již dříve.“ Obvodní soud tímto konstatováním připustil existenci dobrovolného upuštění od pokusu v projednávané věci podle § 21 odst. 3 tr.

zákoníku, (obviněný dobrovolně upustil od dokonání trestného činu u neukončeného pokusu). Přičemž uvedl, v rozporu se zněním skutkové věty rozsudku, pokud jde o dobrovolnost upuštění od pokusu, že se „pes k poškozené přitulil“, ačkoliv ve skutkové větě uvádí, že „pes poškozenou začal bránit tím, že mezi ně vstoupil“. Odvolací soud se pokusil pochybení nalézacího soudu napravit v odst. 8 svého rozhodnutí, když konstatoval, že je přesvědčen o tom, že obviněný zanechal svého protiprávního jednání díky psovi poškozené, jelikož poškozená u hlavního líčení uvedla, že odvolatel toho upustil díky „čubě“.

V přípravném řízení vypověděla, že její pes vycítil tu atmosféru, zalehl ji a šťouchal obviněnému čumákem do rukou, útok byl ukončen díky komunikaci poškozené s obviněným, snažila se s ním mluvit, velkou roli v tom sehrál její pes, mluvila s ním, aby toho nechal, měla strach. Nicméně k takovému závěru odvolací soud dospěl, aniž by sám jakýmkoliv způsobem doplnil dokazování.

27. Je tedy zjevné, že soudy si doposud neujasnily, zda obviněný dobrovolně upustil od dokonání trestného činu (jak tvrdí nalézací soud), nebo zda jej od dokonání odvrátila jiná skutečnost, například „bránící pes“ (jak je uvedeno ve skutkové větě). Jiná by byla situace, pokud by obviněný upustil od dokonání trestného činu, protože pes poškozenou brání, například tím, že na obviněného zavrčí a vycení zuby, dá najevo připravenost poškozenou bránit (nešlo by o dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu) a jiná situace by byla, pokud by si jen mezi poškozenou a obviněného lehl a šťouchal obviněného čumákem, což spíše svědčí o podřízenosti psa (v projednávané věci by šlo o dobrovolné upuštění od pokusu). Soudům práci neulehčila ani obhajoba, která byla v tomto směru nečinná až do podání dovolání, jelikož v řízení před nalézacím ani odvolacím soudem na dobrovolnost upuštění od pokusu neupozornila. Soudy se tedy dostatečně nevěnovaly prokazování skutečnosti, z jakého důvodu obviněný upustil od dokonání trestného činu znásilnění. V tomto směru bude nutné dokazování doplnit, především o doplnění výslechu obviněného i poškozené D. S., případně i o další důkazy jejichž existence při doplněném dokazování vyplyne. Bude nutné se především zaměřit na to o jakého psa šlo, jaký vztah měl pes k obviněnému a jaká byla jeho reakce na podniknutý pokus znásilnění obviněného. Teprve poté bude nutné zvážit, zda obviněný upustil od dokonání trestného činu dobrovolně či nikoliv. Již v této chvíli však Nejvyšší soud, ve shodě se soudem nalézacím, má za to, že pokud pes jen zalehl poškozenou a čumákem šťouchal do ruky obviněného, navíc pokud ho znal, pak takové jednání nebylo způsobile obviněného zastavit, a tudíž nemůže vést k závěru, že by obviněný neupustil od neukončeného pokusu dobrovolně.

28. Dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku znamená zánik trestní odpovědnosti za pokus trestného činu, ke kterému směřovalo úmyslné jednání pachatele, čímž však není vyloučena jeho trestní odpovědnost za některý dokonaný trestný čin, jehož skutkovou podstatu již naplnil (tzv. kvalifikovaný pokus). Kvalifikovaným pokusem se rozumí čin, jímž v rámci pokusu předsevzatého (zamýšleného) trestného činu již pachatel naplnil znaky jiného dokonaného trestného činu. V tomto směru, pokud dospějí soudy k závěru, že v případě pokusu trestného činu znásilnění podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku došlo k dobrovolnému upuštění podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, budou se muset zabývat otázkou, zda obviněný svým jednáním nenaplnil znaky jiného trestného činu, přičemž do úvahy přichází minimálně zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

V. c) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

29. Obviněný pak uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Obviněným byl uplatněn v druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu, která je vymezená tak, že dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku mimo jiné proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tato alternativa se vztahuje na případy, v nichž bylo odvolání zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné po meritorním přezkoumání rozsudku podle § 254 odst. 1 tr. ř. V této alternativě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnitelný pouze ve spojení s jiným dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný současně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k jehož (ne)naplnění se již Nejvyšší soud vyjádřil výše, ale také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož naplnění Nejvyšší soud shledal. Za této situace pak lze dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. také přisvědčit.

VI. Závěr

30. Proto nezbylo než rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, tj. že se částečně zrušují napadené rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve vztahu k výroku o vině pod bodem 2) a dále výroku o trestu, včetně rozhodnutí na ně navazujících a soudu prvního stupně se přikazuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

31. Obvodní soud pro Prahu 9 bude postupovat podle § 265s odst. 1 tr. ř. a doplní dokazování v naznačených směrech tak, aby obsah důkazů v jejich souhrnu byl dostatečný jako podklad pro rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Nelze vyloučit, že bude třeba provést i případná další doplnění dokazování, jehož potřeba v průběhu řízení vyvstane. Přesný rozsah dokazování bude na úvaze nalézacího soudu, který nicméně veškeré podstatné provedené důkazy zhodnotí v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a ve věci znovu rozhodne. Lze doplnit, že Obvodní soud pro Prahu 9 je vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.), přičemž v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch dovolatele (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

VII. Rozhodnutí o vazbě

32. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.

33. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný skutečně nyní vykonává (od 14. 2. 2023) v této věci trest odnětí svobody, jehož právní moc, a tudíž i vykonatelnost, případným kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu pomine. Proto předseda dovolacího senátu ještě před rozhodnutím o dovolání písemně poučil obviněného o možnosti být slyšen pro účely případného rozhodování o vazbě za situace, že Nejvyšší soud shledá dovolání obviněného důvodným a z tohoto důvodu zruší napadené rozhodnutí.

34. Obviněný soudu sdělil, že nepožaduje být slyšen k rozhodování o vazbě a požádal, aby rozhodování proběhlo bez jeho přítomnosti.

35. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného kasačním (zrušovacím) rozhodnutím, jak je uvedeno shora. Protože se na obviněném vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze, jehož výrok o trestu byl nyní zrušen, stal se další výkon tohoto trestu nepřípustným. Nejvyšší soud tak ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. musel rozhodnout zároveň o vazbě. S ohledem na stanovisko obviněného bylo o vazbě rozhodnuto v neveřejném zasedání, neboť ustanovení o vazebním zasedání se v tomto případě nepoužijí (§ 265l odst. 4 věta druhá tr. ř.). Přitom o dovolání nebylo nutné rozhodovat ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

36. V nyní projednávané věci byl obviněný vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 43 Nt 11/2023, v souvislosti s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2023, sp. zn. 61 To 147/2023 a to z důvodů § 67 písm. c) tr. ř., s tím, že vazba se počítala od 14. 2. 2023. Soudy odůvodnily vzetí do vazby zejména dosavadním životem obviněného, především opakováním násilné trestné činnosti přes předchozí dlouhodobý výkon trestu odnětí svobody, který ho neodradil od opětovného páchání násilné trestné činnosti. Ve výkonu vazby byl do doby převedení do výkonu trestu odnětí svobody.

37. Nejvyšší soud posuzoval samostatně existenci důvodů vazby obviněného a po zvážení všech okolností případu na podkladě spisového materiálu dospěl k závěru, že v současné době je dán důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. Především nelze pochybovat o tom, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že obviněný spáchal skutek, pro který je trestní řízení vedeno, a že tento skutek je trestným činem, byť možná jiným, než byl právně kvalifikován v předchozím řízení. V tomto směru postačí poukázat na to, že o vině obviněného už bylo pravomocně v této věci rozhodnuto, přičemž podstata skutku spáchaného obviněným není zpochybněna ani tímto kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu.

38. Podle § 67 písm. c) tr. ř. smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

39. Z výše uvedených skutečností Nejvyšší soud dovodil, že u obviněného je důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán. Obviněný je osobou, která má sklony k páchání závažné násilné trestné činnosti, současně v projednávané věci se dopustil v krátké časové souvislosti dvou trestných činů (7. 2. 2023 a 8. 2. 2023), přičemž mu v tomto jednání nezabránilo ani to, že byl po prvním z nich zadržen policii.

40. Z opisu rejstříku trestů vyplývá, že obviněný byl od roku 1983 celkem 5x soudně trestán, jednak pro majetkovou, ale i přes násilnou trestnou činnost. Dvakrát byl odsouzen pro pokus trestného činu vraždy. Poprvé Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 26. 3. 1985, sp. zn. 1 T 74/84, podle § 8 odst. 1 k § 219 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podruhé dne 30. 12. 1996 Krajským soudem v Praze, sp. zn. 4 T 61/96, podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) a h) tr. zák. k trestu odnětí svobody ve výměře 25 let, který vykonal 17. 11. 2020. Jedná se tedy o osobu, která má sklony k páchání závažné násilné trestné činnosti, přičemž nyní projednávané trestné činnosti se dopouští asi 2 roky po posledním výkonu trestu odnětí svobody pro zvlášť závažný zločin.

41. Současně nelze přehlédnout, že obviněný se vytýkaného jednání dopustil ve vícečinném souběhu dvěmi trestnými činy, kterých se dopustil krátce po sobě. Nejprve dne 7. 2. 2023 se dopustil přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (spáchání tohoto skutku Nejvyšší soud nezpochybnil), po jeho spáchání byl zadržen PČR, přičemž ani tato skutečnost mu nezabránila v tom, aby se opětovně, po propuštění se zadržení, dopustil jednání mající znaky trestného činu 8. 2. 2023, přičemž toto jednání je doposud právně kvalifikováno jako pokus zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Obou útoku se navíc dopustil se zbraní. V případě druhého skutku pak Nejvyšší soud nezpochybnil skutkový děj, ale především právní kvalifikaci vytýkaného jednání. Přičemž i v případě, že by soudy dospěly k závěru, že v případě zločinu znásilnění došlo k dobrovolnému upuštění od pokusu, bude nutné se zabývat otázkou, zda jednání obviněného nenaplňuje znaky jiného trestného činu, když do úvahy přichází dokonaný trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku.

42. Lze tedy uzavřít, že obviněný je osobou, která má sklony k páchání závažné násilné trestné činnosti, vytýkaného jednání se dopouští dvěma skutky přibližně dva roky poté, co byl propuštěn z posledního výkonu trestu odnětí svobody, kde strávil 25 let. Současně také v posuzované věci se jisté formy násilí (skutek ze dne 7. 2. 2023) nebo pohrůžky násilí (skutek ze dne 8. 2. 2023) dopouští, navíc se zbraní.

43. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal u obviněného R. Š. existenci důvodu vazby podle § 67 písm. c) tr. ř.

44. Nejvyšší soud se zabýval i další zákonnou podmínkou vzetí obviněného do vazby uvedenou v § 67 tr. ř., a to zda s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména přijetím písemného slibu obviněného, případně uložením některého z předběžných opatření. Dospěl však k negativnímu závěru. S přihlédnutím k intenzitě vazebních důvodů, jak vyplývá z výše uvedeného, je vyloučeno nahrazení vazby některým z institutů uvedených v § 73, § 73a tr. ř., včetně předběžných opatření (§ 88b – 88l tr. ř.).

45. Nejvyšší soud proto rozhodl o vzetí obviněného do vazby z důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř.

46. Při tomto rozhodování vycházel mimo jiné i z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, podle které zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku již není považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9). Z toho vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním (případně druhoinstančním) odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz též přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, anebo ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3491/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 18/2015, dále ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1252/2018 a další).

47. Je namístě připomenout, že nynějším převedením obviněného z výkonu trestu odnětí svobody do výkonu vazby nedochází k jeho faktickému omezení na svobodě, jako je tomu např. v řízení trestním přípravném, kdy stíhaná osoba je ze svého svobodného postavení vzata do vazby, a tudíž je na svobodě zásadním způsobem omezena. Nepochybně proto také zákonodárce v § 265l odst. 4 tr. ř. stanovil, že v dovolacím řízení se v takovýchto případech ustanovení o vazebním zasedání neužijí. V důsledku toho také Nejvyšší soud rozhodl jak o podaném dovolání, tak o vzetí obviněného do vazby v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 3. 2024

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu