7 Tdo 497/2025-391
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. 7. 2025 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 8 To 308/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 23/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 10. 2024, č. j. 1 T 23/2024-260, byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že v době od 8:00 hod. dne 3. 10. 2023 do 16:50 hod. dne 4. 10. 2023 nejprve na společné chodbě v přízemí bytového domu na adrese XY XY, Praha, vnikl po vypáčení zámku dvířek do domovní listovní schránky, odkud odcizil svazek 3 kusů klíčů v hodnotě 225 Kč, pomocí kterých následně po překonání zámku vstupních dveří vnikl do dočasně neobsazeného bytu č. XY v 1. patře bytového domu určeného k přechodnému pronájmu, kde po vypáčení petlice visacího zámku vnikl do úklidové místnosti, z které vynesl a připravil si k odnesení jeden pár dámských sjezdových lyží v hodnotě 1 266 Kč a jeden pár lyžařských sjezdových holí v hodnotě 96 Kč, přičemž byl na místě činu zastižen poškozeným vlastníkem bytu P. H., a z místa činu utekl, čímž způsobil poškozením věcí celkovou škodu ve výši 1 389 Kč, a to ač byl za takový čin opakovaně potrestán, mimo jiné rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 43 T 7/2017, který nabyl právní moci dne 25. 10. 2017, pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět měsíců, který vykonal dne 21. 5. 2021.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2025, č. j. 8 To 308/2024-321, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že se důsledně nevypořádal s jeho námitkami, ale pouze rekapituloval argumentaci soudu prvního stupně. Namítl, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy předsudkem zpětného hodnocení a spojovaly jednotlivé skutečnosti tak, aby překonaly absenci faktických stop, přičemž argumentovaly i jeho trestní minulostí. Připustil, že do bytu vnikl, avšak nadále popírá, že by chtěl odcizit uváděné lyže, když o tom nesvědčí jediný důkaz. Tato skutečnost ani nebyla policejním orgánem zkoumána, ačkoliv jinak byly v bytě jeho stopy pečlivě zajištěny. O jeho vině tak má svědčit toliko jeho obtížná situace, trestní minulost a domněnka poškozeného, který vyloučil, že by předchozí nájemníci bytu s lyžemi manipulovali. Akcentoval, že nikdy nepopíral vniknutí do bytu, ani to, že byl poškozeným přistižen a z místa uprchl, přičemž tam při svém útěku zanechal své věci. V komoře pouze hledal jídlo, avšak neměl v úmyslu nic odcizit, když se navíc v bytě nacházely mnohem hodnotnější věci, než lyže a lyžařské hole. V tomto obviněný spatřuje porušení zásady presumpce neviny, neboť neexistuje jediný objektivní důkaz o tom, že by s lyžemi manipuloval, případně si je připravil k odcizení. K tomu dále poukázal na zásadu in dubio pro reo s tím, že je to stát, kdo nese důkazní břemeno. Za nesprávné označil i právní závěry soudů o dokonání přečinu krádeže, když jeho úmysl ani nesměřoval k odcizení lyží a o jeho manipulaci s nimi neexistuje jediný důkaz. Připomněl přitom, že přečin krádeže je úmyslným trestným činem dokonaným tehdy, pokud pachatel získá možnost neomezené dispozice s cizí věcí, jíž se zmocnil, a jedná s vůlí nakládat s ní jako s vlastní.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a konstatoval, že obviněný doslovně opakuje námitky, které uplatňoval po celou dobu trestního řízení. Soud prvního stupně ale realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování a soud odvolací se s námitkami obviněného náležitě vypořádal. Jednání obviněného je prokázané zejména výpovědí poškozeného, jakož i listinnými a věcnými důkazy a znaleckým zkoumáním zaměřeným na ohledání místa činu, včetně fotodokumentace a hodnocení zajištěných stop i zajištěných věcí. Dále připomněl, že se obviněný doznal k opakované krádeži vloupáním, přičemž ve vztahu k vloupání do poštovní schránky byla tato krádež soudem prvního stupně považována za dokonanou. Spornou se mohla jevit krádež lyží, které obviněný odnesl z komory, do níž za účelem odcizení uloženého majetku násilně vnikl, ale z možného dosahu poškozeného je odstranil toliko zčásti, když vypáčená komora byla součástí bytu, v němž dále setrval. Je však toho názoru, že obviněný odnosem lyží fakticky krádež vloupáním do uzamčené komory bytu dokonal, na čemž nic nemění ani to, kam obviněný následně odcizené předměty uložil.
7. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
10. Co se týče námitek směřujících proti skutkovým zjištěním soudů, obviněný v rámci svého dovolání především namítl, že ve věci nebyl zajištěn dostatek objektivních důkazů o jeho vině a nebylo dostatečně prokázáno, že by lyže z úklidové komory vynesl on. Rovněž opětovně zopakoval své tvrzení, že se šel do bytu pouze umýt a odpočinout si, nikoli krást. Tyto námitky však nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod podřadit, neboť jimi obviněný toliko polemizuje s rozsahem a hodnocením důkazů soudy obou stupňů a nastiňuje svoji vlastní verzi skutkového děje. K tomu Nejvyšší soud akcentuje, že dovolání je ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke generální revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud jakousi třetí instancí detailně přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem. Nejvyšší soud pak může v rámci dovolacího přezkumu zasáhnout pouze v případech flagrantního porušení pravidel dokazování, což se, i pokud jde o hodnocení důkazů, týká toliko závažných rozporů mezi konkrétními provedenými podstatnými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, která z nich soudy učinily. V nyní projednávaném případě však obviněný žádnou výše naznačenou vadu konkrétně nenamítl a Nejvyšší soud ani takovou vadu neshledal.
11. K poukazu obviněného na procesní zásady in dubio pro reo a presumpce neviny pak lze toliko konstatovat, že ani tato argumentace není s to naplnit žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Námitka založená na porušení těchto zásad by mohla odůvodnit zásah Nejvyššího soudu pouze v případě, že by došlo k jejich flagrantnímu porušení v rámci řízení před soudy nižších stupňů, které by dosáhlo intenzity porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud však takové porušení v nyní projednávané věci neshledal, když byly soudem prvního stupně v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. provedeny důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům provedeného dokazování. Rozsudek soudu prvního stupně výrazně nevybočuje z mezí požadavků stanovených zákonem v ustanovení § 125 tr. ř., resp. požadavků, které na rozhodnutí soudu klade judikatura. Dostatečným způsobem zdůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného a jak tyto hodnotil. Rovněž se vypořádal i s obhajobou obviněného (srov. odst. 11 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž jeho závěry následně přezkoumal a potvrdil soud odvolací, který sice stručně, avšak řádně reagoval na odvolací námitky obhajoby.
12. K postupu odvolacího soudu, proti kterému obviněný rovněž brojí, Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13). Odvolací soud se přitom může při zamítnutí odvolání omezit i na převzetí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Napadené rozhodnutí soudu druhého stupně tak nelze posuzovat pouze izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek (rovněž srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 11 Tdo 676/2024, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 559/13 či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 150/22). Pokud se tedy odvolací soud s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu ztotožnil a následně se vypořádal s námitkami obviněného částečně i odkazem na toto odůvodnění, případně i jeho rekapitulací, nelze v tomto postupu shledat pochybení. S ohledem na uvedené je tak namístě uzavřít, že žádnou námitku obviněného nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, přičemž Nejvyšší soud ve věci neshledal ani porušení obviněným uvedených procesních zásad.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
16. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Pod tímto dovolacím důvodem obviněný namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl k odcizení předmětných lyží a lyžařských holí, a dále zpochybnil závěr soudů o dokonání přečinu krádeže. S ohledem na uvedené je namístě k těmto námitkám nejprve zdůraznit, že při hodnocení správnosti právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vychází Nejvyšší soud z uzavřených skutkových zjištění soudů nižších stupňů. K částem dovolací argumentace, ve kterých obviněný toliko nastiňuje vlastní verzi skutkového děje, případně toliko rozporuje prokázání jednotlivých skutečností, proto nelze při přezkumu právního posouzení věci přihlížet. Námitky obviněného, kterými zpochybňuje prokázání svého úmyslu a samotnou manipulaci s lyžemi a lyžařskými holemi, proto nejsou s to naplnit ani tento, ani jiný dovolací důvod, jak Nejvyšší soud nastínil již výše.
18. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak lze se značnou mírou tolerance podřadit toliko argumentaci obviněného týkající se otázky dokonání přečinu krádeže. Podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se přečinu krádeže dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá vloupáním. Odstavec druhý uvedeného ustanovení pak dopadá na případy, kdy byl pachatel za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Zmocnění se cizí věci vyjadřuje její odnětí z držení, užívání a nakládání s věcí ze strany jejího vlastníka nebo třeba i jen faktického držitele, čímž dojde k vyloučení jeho faktické moci nad věcí. Pachatel si tak přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2548).
19. Podle uzavřených skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný vypáčil petlici visacího zámku, čímž se dostal do uzamčené úklidové místnosti, ze které vynesl a následně v prostoru bytu připravil k odnesení lyže a lyžařské hole. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že již tímto jednáním obviněný přečin krádeže dokonal. Podle rozhodovací praxe se pachatel cizí věci zmocní v okamžiku, když překoná všechny překážky, kterými vlastník (či jiná oprávněná osoba) dává najevo svou faktickou moc nad věcí, přičemž předpokladem je právě existence překážek, jimiž tato osoba manifestuje vlastnická či jiná oprávnění k věci (např. pokladní prostor, uzamčená skříň, uzamčená místnost apod.) (srov. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1647 až 1648). Ke zmocnění se věci přitom dojde již tím, že ji pachatel odejme z místa uložení, např. ze skříně a odtud ji odnese. K dokonání krádeže se navíc nevyžaduje ukrytí odcizených věcí nebo jejich přemístění do větší vzdálenosti od místa činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1237/2013). Za dokonané zmocnění se věcí tak lze považovat například i případ, kdy pachatel po násilném vniknutí do místnosti pomocí klíčů vnikne do skříní a stolů, odcizí z nich věci a uloží je do připraveného zavazadla, i když pak za dalším účelem (např. přespání) v místnosti setrvá (srov. rozhodnutí č. 51/1976-I. Sb. rozh. tr.). Je tedy zjevné, že pokud se obviněný po vypáčení petlice visacího zámku vloupal do uzamčené úklidové komory, odkud vynesl lyže a lyžařské hole a připravil si je k následnému odnosu dále v prostoru bytu, dokonal tím přečin krádeže, a to nezávisle na tom, pokud následně v daném bytě ještě setrval, aby se tam umyl, vyspal a díval na televizi.
20. Ani obhajobu obviněného, kterou zpochybňuje naplnění znaků subjektivní stránky tím, že při svém útěku z místnosti neodnesl ani mnohem hodnotnější věci, než byly lyže, nelze shledat jakkoliv relevantní. Obviněný totiž poté, co jej v bytě překvapil poškozený, uprchl a zanechal tam dokonce i své osobní věci. Je tudíž zjevné, že neměl čas ani možnost odnést žádné z věcí poškozeného, které se v té době v bytě nacházely. S ohledem na uvedené lze proto uzavřít, že námitky obviněného zčásti uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají a zčásti jsou zjevně neopodstatněné.
21. Obiter dictum je rovněž vhodné doplnit, že obviněný obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení
22. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 7. 2025
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu