7 Tdo 53/2026

Judikát 7 Tdo 53/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:04.03.2026

Spisová značka:7 Tdo 53/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.53.2026.1

Typ rozhodnutí:ROZSUDEK

Heslo:Ohrožování výchovy dítěte

Subsidiarita trestní represe

Dotčené předpisy:§ 201 odst. 1 písm. d), 3 písm. b) předpisu č. 40/2009 Sb. § 12 odst. 2 předpisu č. 40/2009 Sb. Kategorie rozhodnutí:C 7 Tdo 53/2026-599

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Radka Doležela a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., projednal v neveřejném zasedání dne 4. 3. 2026 dovolání, která podali obviněný T. V. a obviněná K. S. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2025, sp. zn. 11 To 146/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 159/2024, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2025, sp. zn. 11 To 146/2025, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 4 T 159/2024. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že ObviněníT. V., nar. XY v XY, bytem XY XY, okres XY, doručovací adresa XY, XY XY, K. S., nar. XY v XY, okres XY, bytem XY XY, okres XY, doručovací adresa XY, XY XY, se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťují obžaloby pro skutky, že obviněný T. V. v XY nejméně v období od září 2023 do 10. 4. 2024, kdy byl nezletilý vyšetřen soudní znalkyní, v místě bydliště na adrese ul. XY čp. XY jakožto biologický otec nezletilého AAAAA (pseudonym), kterého má rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 10. 2018, č. j.

40 P 514/2016-203, 13 P a Nc 285/2018, svěřeného do péče, závažným způsobem porušil svou povinnost o syna pečovat, což spočívalo v absolutním nezájmu o nezletilého a jeho potřeby, kdy kvůli uspokojování svých sobeckých aktivit ve formě soustavného hraní her na počítači nevěnoval synovi žádnou péči a výchovu, nehovořil s ním, nezajímal se o jeho potřeby, zájmy a pocity, nerozvíjel jeho rozumové schopnosti a dovednosti, neprojevoval vůči němu otcovské city, neprovozovali společné aktivity, neumožnil synovi kvalitní a dostatečný spánek, neboť i v noci v jeho bezprostřední blízkosti hrál na stolním počítači hry, přičemž tento dlouhodobý nezájem na nezletilém zanechal a dále zanechá následky ve smyslu poškození jeho psychického vývoje, které se projevují v četných poruchách chování agresivního typu, kdy nezletilý je psychicky nevyrovnaný a zlý na děti, přičemž u něj byla diagnostikována porucha chování, tato přenesená agrese vůči dětem vedla k jeho vyčlenění z dětského kolektivu, dále v době nejméně od září 2023 do začátku roku 2024 nezajistil synovi AAAAA dostatečnou a kvalitní stravu, nezajistil, aby syn do školy chodil v čistém, neroztrhaném a dle ročního období vhodném oblečení, přičemž nezletilý po týdenním nošení stejného oblečení zapáchal močí, tímto jednáním obviněný závažně porušil svou rodičovskou odpovědnost o syna řádně pečovat, spočívající zejména v péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, čímž nedostál své rodičovské odpovědnosti vyplývající z ustanovení § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, obviněná K.

S. v XY nejméně v období od září 2023 do 10. 4. 2024, kdy byl nezletilý vyšetřen soudní znalkyní, v místě bydliště na adrese ul. XY čp. XY jako družka obviněného T.

V., se kterým žije od roku 2018 ve společné domácnosti a podílí se na výchově jeho nezletilého syna AAAAA, kterého ona sama pokládá za svého syna, závažným způsobem porušila svou povinnost o nezletilého pečovat, což spočívalo v absolutním nezájmu o dítě, se kterým nehovořila, nehrála si s ním, neprojevovala vůči němu kladné emoce, upřednostňovala vlastní zájmy nad zájmy dítěte, křičela, což vedlo k tomu, že poškozený dával přednost pobytu ve školském zařízení před domovem, přičemž tento dlouhodobý nezájem na nezletilém zanechal a dále zanechá následky ve smyslu poškození jeho psychického vývoje, které se projevují v četných poruchách chování agresivního typu, kdy je psychicky nevyrovnaný a zlý na děti, přičemž u něj byla diagnostikována porucha chování, tato přenesená agrese vůči dětem vedla k jeho vyčlenění z dětského kolektivu, dále v době nejméně od září 2023 do začátku roku 2024 v ranní době, kdy měla zajistit přípravu a odchod nezletilého do školy, jej z důvodu vlastní pohodlnosti opakovaně odeslala do školní družiny v době před 06:15 hod., aniž by mu uchystala snídani, a to přesto, že on by ještě rád spal, načež byl nezletilý i v zimním období nucen vyčkat přibližně 15 minut do otvírací doby ranní školní družiny v 06:30 hod., přičemž si sama po jeho odchodu z bytu šla lehnout na jednu až dvě hodiny, nezajistila nezletilému dostatečnou a kvalitní školní svačinu na celý den od 06:30 do 16:30 hod., nezajistila, aby přicházel do školy v čistém, neroztrhaném a dle ročního období vhodném oblečení, přičemž nezletilý po týdenním nošení stejného oblečení zapáchal močí, tímto jednáním obviněná závažně porušila svou povinnost o nezletilého řádně pečovat,tedy obviněný T.

V. - úmyslně ohrozil rozumový a mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem porušil svou povinnost o ně pečovat a jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, a v páchání takového činu pokračoval po delší dobu, obviněná K. S. - úmyslně ohrozila rozumový a mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem porušila svou povinnost o ně pečovat, a v páchání takového činu pokračovala po delší dobu, čímž měli spáchat přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr.

zákoníku. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. se poškozený AAAAA odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odůvodnění: Dosavadní průběh řízení

1. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Semilech podala dne 30. 8. 2024 k Okresnímu soudu v Semilech na obviněné obžalobu sp. zn. 1 ZT 83/2024 pro skutky popsané v žalobním návrhu tak, jak shora uvedeno (do výroku tohoto rozsudku byla formulace skutků převzata v prakticky nezměněném znění), a kvalifikované u obou obviněných jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech (soud prvního stupně, soud nalézací) ze dne 5. 12. 2024, č. j. 4 T 159/2024-436, byli oba obvinění zproštěni obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. (tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

Okresní soud odůvodnil zproštění obžaloby tím, že sice bylo z podstatné části prokázáno žalované jednání obviněných, avšak s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývající princip ultima ratio není namístě uplatnit vůči obviněným za toto jednání trestní odpovědnost.

3. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2025, č. j. 11 To 35/2025-460, však byl k odvolání státní zástupkyně zprošťující rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušen a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud vytkl soudu prvního stupně, že dostatečně nevysvětlil, proč nepovažoval za prokázané skutky v plném rozsahu tak, jak jsou uvedeny v žalobním návrhu, a že dostatečně neodůvodnil, proč považoval svědecké výpovědi pracovnic školy za ovlivněné jejich jistou emoční zainteresovaností na věci.

Především se krajský soud neztotožnil se závěrem okresního soudu, že trestní postih obviněných není namístě s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Opatrovnické řízení a pěstounská péče podle názoru krajského soudu sice zabezpečily další život poškozeného mimo rodinu obviněných, avšak tento postup nezajistil adekvátní postih obviněných a není dostatečný ani z hlediska generální prevence. Krajský soud uvedl, že se nejednalo o nějaké nepřiměřené výchovné opatření či ojedinělý nevhodný přístup k poškozenému, ale o celý soubor bezcitného chování hraničícího v některých momentech s týráním, tedy dlouhodobým zlým nakládáním.

4. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 26. 3. 2025, č. j. 4 T 159/2024-484, byli obviněný T. V. pod bodem 1 výroku a obviněná K. S. pod bodem 2 výroku uznáni vinnými (každý zvlášť) přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a byli odsouzeni podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 18 měsíců. Oběma obviněným byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozenému AAAAA ve výši 50 000 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

V tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku bylo jednání obviněných popsáno obdobně jako v obžalobě, pouze s určitými odchylkami spočívajícími zejména v tom, že okresní soud nevzal za prokázaný absolutní nezájem obviněných o poškozeného ani to, že obviněný nevěnoval poškozenému žádnou péči a výchovu, že se vůbec nezajímal o jeho potřeby, zájmy a pocity, že s ním vůbec neprovozoval společné aktivity, že v nočních hodinách hrál v přítomnosti poškozeného hry na počítači soustavně, ani že by obvinění posílali poškozeného do školy vždy v nečistém a dle ročního období nevhodném, resp. v roztrhaném oblečení a že by si obviněná po odeslání poškozeného do družiny šla lehnout na jednu až dvě hodiny.

5. Odvolání obou obviněných směřovaná do výroků o vině rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 7. 2025, č. j. 11 To 146/2025-528, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

Dovolání a vyjádření k nim

6. Obvinění podali společným podáním prostřednictvím společného obhájce dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Dovolání zaměřili proti výroku o vině a odkázali na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), e) tr. ř. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítli, že skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Uvedli, že z provedených důkazů nelze činit závěr, že se skutky kladené jim za vinu staly tak, jak jsou popisovány ve výroku o vině, resp. že k popisovanému jednání docházelo opakovaně nebo dokonce běžně a setrvale.

Poukázali na to, že nebylo prokázáno, že by poškozenému nezajistili dostatečnou a kvalitní stravu a čisté a podle ročního období vhodné oblečení. Nesouhlasili ani se závěrem, že jejich dlouhodobý nezájem zanechal následky na psychickém vývoji poškozeného, což se u něho projevuje v poruchách chování agresivního typu. V tomto směru se vyslovili proti závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a proti postupům, které znalkyně použila. Údajně zjištěná porucha chování u poškozeného postrádá stanovení takové diagnózy na základě diagnostických kritérií dle 10.

revize Mezinárodní klasifikace nemocí, podle nichž je tato diagnóza definována jako dlouhodobé a trvalé problémové chování, které extrémně a hrubě překračuje vzory chování typické pro příslušný věk. Tuto diagnózu proto podle dovolatelů vyvrací výpověď svědkyně V. R., podle níž je chování poškozeného již bezproblémové, včetně chování ve školním kolektivu.

7. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění namítli, že jednání kladené jim za vinu nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými. Jednotlivá možná pochybení nemohou dosahovat trestněprávní roviny, nebyla hodnocena v kontextu rodinných a majetkových poměrů obviněných a jejich charakterových a osobnostních rysů – obvinění nejsou aktivními, „akčními“ rodiči, mají rádi svůj klid, jsou uzavření a navenek neprojevují okázale své city. Nebylo přihlédnuto k tomu, že obvinění s poškozeným trávili volný čas, věnovali se mu, společně pravidelně navštěvovali rodiče a prarodiče obviněné, společně jezdili na výlety a absolvovali rodinné oslavy, plnili s poškozeným školní povinnosti a podporovali ho v jeho zájmových aktivitách jako byl pěvecký sbor a kroužek dobrovolných hasičů. Obvinění zdůraznili, že nejednali vědomě či snad v úmyslu poškozenému nějak ublížit, nějak ho poškodit.

8. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obvinění žádné námitky neuplatnili. Namítli dále, že odvolací soud se dílem nepřesvědčivě a nesprávně a dílem vůbec nevypořádal s námitkami vznesenými v odvolání. Dovoláními se domáhali toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a zprostil je obžaloby, eventuálně aby vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. 9.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovoláním konstatovala, že obvinění nespecifikovali namítaný zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními, nýbrž pouze požadovali přehodnocení skutkových závěrů soudů, které však mají dostatečnou oporu ve svědeckých výpovědích a znaleckém posudku z odvětví psychologie. Závěr o vině obviněných je podle státní zástupkyně správný a není v rozporu ani s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jednání obviněných vzhledem ke své závažnosti a dlouhodobosti i způsobenému následku v podobě poruchy chování poškozeného nabylo jasných rysů kriminálního činu. Šlo o celý soubor bezcitného chování hraničícího s týráním. Státní zástupkyně navrhla, aby dovolání byla podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta. Posouzení věci Nejvyšším soudem

10. Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána obviněnými jako oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. a nejsou dány důvody k jejich odmítnutí podle § 265i odst. 1 tr. ř. Poté podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání jsou důvodná.

11. Nejvyšší soud se po projednání věci v zásadě ztotožnil – velmi zjednodušeně řečeno – se závěry soudu prvního stupně uvedenými v podrobně a přesvědčivě odůvodněném zprošťujícím rozsudku ze dne 5. 12. 2024, ba nad jeho rámec dospěl i k určitým pochybnostem o naplnění formálních znaků trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Naopak neztotožnil se zcela se závěry odvolacího soudu prezentovanými ve zmíněném kasačním usnesení ze dne 19. 2. 2025 a v napadeném usnesení. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací námitky obviněných se vztahují k první z těchto tří alternativ.

13. Nejprve bylo nutno zabývat se otázkou, co jsou v dané věci rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Některá konstatování uvedená ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku totiž v podstatě nepředstavují skutková zjištění, ale hodnotící stanoviska soudu (a předtím obžaloby). Jde o konstatování, že zájem obviněných o poškozeného, jeho potřeby, zájmy a pocity nebyl dostatečný, že mu nevěnovali dostatečnou péči a výchovu, že nedostatečně rozvíjeli jeho rozumové schopnosti a dovednosti, že neprojevovali rodičovské city, respektive obviněná K. S. kladné emoce vůči poškozenému, a že společné aktivity neprovozovali v dostatečném rozsahu.

Nejde o rozhodná skutková zjištění, která by měla či mohla být součástí výroku o vině trestným činem ohrožování výchovy dítěte.

14. K formulaci skutku ve výroku o vině je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to zejména uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Přesné označení trestného činu, jehož se výrok o vině týká, znamená především náležité vymezení skutku (tzv. skutková věta). Skutková věta vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obviněný podle zjištění soudu dopustil.

Soud zde uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu spáchaného skutku. Naproti tomu do výroku rozsudku (jeho skutkové věty) nepatří okolnosti, které nejsou relevantní ani z hlediska zákonných znaků žalovaného trestného činu, ani z hlediska individualizace skutku. Předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Od skutku je nutno odlišovat jeho popis, který musí obsahovat jen ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

6. 2001, sp. zn. 11 Tz 129/2001, publikované pod č. 41/2002 Sb. rozh. tr.).

15. Popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést, záleží na povaze konkrétního trestného činu. Jiný popis zaslouží majetkové trestné činy, jiný trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, případně trestné činy verbálního charakteru atd. Podstatou a smyslem tzv. skutkové věty výroku rozsudku je tedy uvedení těch zjištěných skutkových okolností, které jsou konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž je obviněný uznán vinným.

16. Soudy při formulaci výroku rozsudku ne vždy vycházejí z naznačených zásad stručnosti a zdrženlivosti v popisu skutku. Nejvyšší soud zpravidla takovou praxi toleruje zejména v těch případech, kde je s ohledem na povahu daného trestného činu zřejmé, co je jeho podstatou, tj. co je podstatou skutku kladeného obviněnému za vinu, a co je naopak ve skutkové větě uvedeno nadbytečně. Problematická je však situace u trestných činů skládajících se z více dílčích jednání, která nemusejí být stejně závažná a která teprve ve svém souhrnu naplňují znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Tak je tomu například u trestných činů týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku apod.

Jejich popis ve skutkové větě výroku rozsudku se zpravidla skládá z uvedení celé řady okolností a jednání (mnohdy uvedených nejasným, nekonkrétním a široce popisným způsobem), z nichž však pouze některé mají potenciál naplnit znaky daného trestného činu. Někdy jsou ve výrocích uváděna i jednání, která nemají ani při vícerém opakování potenciál tyto znaky naplnit, tj. nemohou být trestná. Jejich uvedení ve výroku rozsudku pak vzbuzuje dojem, že jde o kriminální jednání, což nejen působí zavádějícím způsobem, ale především to je v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege stricta.

Jakkoli je u těchto velmi specifických trestných činů mnohdy obtížné najít hranici nepřijatelného popisu skutku, u některých jednání uváděných ve výrocích rozsudků je jasné, že jde o nepřípustnou kriminalizaci. Je tomu tak právě proto, že u těchto trestných činů nelze odlišit, co je, resp. co soud mínil podstatou skutku, a co je zde naopak nadbytečné a bezvýznamné, zatímco u většiny trestných činů to lze zřetelně odlišit bez potíží.

17. Jestliže je tedy v posuzované věci trestný čin popsán (mimo jiné) hodnotícími konstatováními shora uvedenými, vyplývá z toho, že podle soudu jde o kriminální, tedy trestně sankcionované jednání, konkrétně ve smyslu § 201 tr. zákoníku. To by však bylo v rozporu nejen se zákonem vyžadovaným pregnantním popisem skutku ve výroku rozsudku, ale i s tím, co se rozumí skutkem z hlediska trestního práva hmotného. Tím jsou všechny ty konkrétní projevy vůle pachatele navenek, které jsou kauzální pro trestním právem předvídaný následek a jsou pokryty zaviněním.

Jde o projevy vůle spočívající v jednání, tj. konání nebo opomenutí. U shora citovaných konstatování jde o jednání spočívající v opomenutí. Trestněprávně relevantní skutek spočívající v opomenutí však nemůže být popsán uvedeným obecně hodnotícím a jen neurčitým způsobem, nýbrž musí jít o konkrétní opomenutí konkrétního konání, k němuž byl pachatel povinen. Vadou citovaného popisu skutku je tedy nejen jeho hodnotící podstata, ale i nedostatečná konkretizace.

18. Okresnímu soudu nelze upřít, že se jednotlivými závěry uvedenými v žalobním návrhu a z větší části přejatými do výroku rozsudku podrobně zabýval, přičemž Nejvyšší soud se téměř se všemi jeho hodnotícími závěry shoduje. Jde především o konstatování, že péče obviněných o poškozeného nedosahovala obvyklých standardů, které společnost v současné době od rodičů očekává, že obvinění upřednostňovali své potřeby a nedokázali poskytnout poškozenému prostředí, v němž by se cítil milován. Otázce rozvíjení rozumových schopností a dovedností poškozeného se nalézací soud věnoval v odst. 41 odůvodnění rozsudku. Připomněl dobré výsledky poškozeného ve škole a to, že měl vždy vzorně vypracované domácí úkoly, s čímž mu pomáhala především obviněná (na této dílčí problematice je ostatně patrné, že je problematické oddělovat v podobných případech skutky jednotlivých obviněných, neboť i když obviněná nebyla matkou poškozeného, pečovali o něj společně).

Kromě učení a domácích úkolů soud konstatoval rovněž to, že obvinění umožnili poškozenému navštěvovat hasičský kroužek a pěvecký sbor a že i doma měl možnost rozvíjet své dovednosti (hraní se stavebnicemi, malování, výroba věnců, pečení cukroví). Závěr, že obvinění nerozvíjeli schopnosti a dovednosti poškozeného dostatečně, tudíž nemá ve skutkových zjištěních dostatečnou oporu, byť by především bylo nutno ujasnit, jaká míra (jak nízká a zda vůbec nějaká) nedostatku tohoto rozvíjení už by vedla k trestní odpovědnost obviněných.

Neprojevování otcovských citů ze strany obviněného, resp. kladných emocí ze strany obviněné je skutečně obtížné z hlediska kriminálního jednání hodnotit a těžko se ověřuje, i když je třeba souhlasit se závěrem soudu, že obvinění nevytvořili poškozenému prostředí, které by bylo možno označit za láskyplné. I to je však do značné míry otázka subjektivního hodnocení, které je navíc vždy odvislé od osobnostního nastavení rodičů (zde obviněných). Jak již Nejvyšší soud v aktuální judikatuře konstatoval, je třeba připustit, že ne každý rodič svede být adekvátně vřelý a patřičně empatický.

Citová plochost pochopitelně žádoucí není, avšak vynucovat si její eliminaci prostředky trestního práva by mohlo vzbuzovat nemalé pochybnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 3 Tdo 784/2025). Otázce nedostatečného rozsahu provozování společných aktivit s poškozeným se nalézací soud věnoval v odst. 45 odůvodnění rozsudku, aniž by dospěl k jednoznačnému závěru. Zmínil dokazování fotografiemi ze společných aktivit s tím, že je možné, že poškozený vnímal společné aktivity jako nedostatečné, ale rozhodně není pravda, že by takové aktivity ze strany obviněných vůbec prováděny nebyly.

V tomto směru tedy odůvodnění rozsudku ne zcela koresponduje s hodnotícím konstatováním ve výroku.

19. Další část skutkové věty výroku rozsudku tvoří konstatování, že obviněná si s poškozeným nehrála. Zde již jde o náznak skutkového zjištění, avšak takové obecné, neurčité konstatování je rovněž z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty irelevantní. Opět je třeba připomenout, že jde o zjištění postrádající potenciál naplnit znaky trestného činu. I kdyby si obviněná s poškozeným nehrála skutečně nikdy (a jinak by její péče nevykazovala trestněprávně relevantní vady), nejde o opomenutí, které by mohlo ani v takovém krajním případě naplnit znaky trestného činu. Kromě toho z již zmíněného plyne, že takový absolutní závěr by byl v rozporu s důkazy.

20. Obviněnému je také kladeno za vinu, že se synem nehovořil. Z odůvodnění rozsudku však vyplývá, že se přinejmenším poškozeného vyptával, co bylo ve škole (a samozřejmě je vysoce pravděpodobné, že i jinak s ním někdy hovořil, například při provozování společných aktivit). Není tedy pravda, že by s ním vůbec nehovořil, pouze jeho schopnost komunikace byla (stejně jako u mnoha jiných rodičů) ke škodě věci omezená. Nejvyšší soud přitom souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že dítě potřebuje zpravidla intenzivnější komunikaci, avšak je třeba opět zdůraznit, že náprava není v možnostech trestního práva.

21. Dalším nejasným skutkovým zjištěním je to, že obviněná křičela (míněno patrně na poškozeného).

Ani z odůvodnění rozsudku přitom nevyplývá, jak často a jakým způsobem, v jakých situacích k tomu mělo docházet, takže toto zjištění nelze z hlediska znaků trestného činu nijak blíže hodnotit.

22. Zjištění, že obviněná poškozeného pokládá za svého syna, nemá oporu v důkazech (ještě v průběhu roku 2023 se např. za účasti rodičů řešil styk poškozeného s jeho matkou, sama obviněná také připustila, že k poškozenému nepřistupovala stejně jako ke svým dětem) a z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu je irelevantní (není pochyb o povinnosti obviněné o poškozeného pečovat).

23. Nejvyšší soud v zásadě souhlasí s většinou hodnotících úsudků soudu prvního stupně a současně si je vědom, že porušení povinnosti pečovat o dítě ve smyslu § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku může spočívat v souhrnu různých jednání, z nichž ne všechna musí mít stejnou závažnost, a že popis skutku je u projednávaného trestného činu někdy obtížný. Znovu však je třeba připomenout, že ani v případě tohoto trestného činu nelze rezignovat na základní zásady trestního práva, mezi něž patří odpovědnost za konkrétní trestněprávně relevantní jednání (konání nebo opomenutí).

24. Podoby rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu ohrožování výchovy dítěte mohla nabýt ta zjištění, která se týkají nedostatečného materiálního zabezpečení poškozeného, konkrétně nezajištění dostatečné a kvalitní stravy a čistého, přiměřeného ošacení. Zjištění o nezajištění dostatečné a kvalitní stravy tak, jak je uvedeno ve výroku odsuzujícího rozsudku, ale jednak vykazuje opět znaky spíše hodnotícího úsudku, jednak je i v částečném rozporu s obsahem provedených důkazů.

Stravováním poškozeného se nalézací soud poměrně podrobně zabýval zejména v odst. 47 a 48 odůvodnění rozsudku. Dospěl zde k závěru, že nebylo prokázáno tvrzení obžaloby, že obvinění nezajistili pro poškozeného do školy svačiny, byť v některých případech svačiny nebyly dostatečně kvalitní. Nebylo však upřesněno, zda tomu tak bylo ve větším počtu případů nebo alespoň orientačně v jakém procentu případů nebyly svačiny dostatečně kvalitní. Lze dodat, že poškozený ve výpovědi (kterou ovšem je třeba brát s určitou rezervou vzhledem k různým vyjádřením poškozeného při různých příležitostech) uvedl, že svačiny mu dělala obviněná, a to chleba a rohlíky, tři čtyři kusy, namazané například pomazánkovým máslem a sýrem.

Z důkazů vyplývá, že jindy míval poškozený na svačinu např. chleba s paštikou. Pokud jde o obědy ve školní jídelně, je nesporné, že je poškozený zajištěny měl, i když někdy nebyl spokojen (podobně jako u svačin) s jejich konkrétním výběrem.

25. Otázkou nezajištění čistého a vhodného oblečení se nalézací soud zabýval v odst. 49 a 50 odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Toto je obviněným kladeno za vinu pouze za období od září 2023 do začátku roku 2024 (jde přibližně o první pololetí druhé třídy). Soud konstatoval, že problémy s vystrojováním poškozeného vznikaly hlavně v první třídě, tedy mimo stíhané období. V zajištění oblečení existovaly podle soudu rezervy, ve druhé třídě (tj. v době, která je předmětem tohoto řízení) se však situace zlepšila, byť ne zcela.

Soud v podstatě vyšel z výpovědí některých svědkyň, že někdy byl poškozený cítit močí. Nebylo však ujasněno, zda to bylo výjimečně, anebo ve více případech, a zda k tomu opakovaně docházelo i ve druhé třídě. Nedostatkem je, že soud zpochybnil výpověď svědkyně G. G., vedoucí školní jídelny, se kterou byl poškozený v častém a blízkém kontaktu, která (ač obviněné jinak ve své výpovědi nijak „nešetřila“) uvedla, že poškozený sice chodil v jedné mikině, avšak z jeho oblečení byl cítit prací prášek a nezaznamenala, že by byl cítit močí, a nehodnotil tuto výpověď ve spojitosti s dalšími důkazy.

Zejména nevzal v úvahu zprávu OSPOD o neohlášeném šetření v domácnosti poškozeného dne 30. 11. 2023 (č. l. 268-270), při němž bylo zjištěno, že poškozený měl ve skříni oblečení rozdělené podle druhů, byl zde i dostatek zimního oblečení a obuvi, v domácnosti bylo upečené cukroví, domácnost byla v pořádku, bylo umyté nádobí, vyprané prádlo apod. Děti měly dostatek hraček. Podobná pozitivní zjištění byla učiněna při šetření téhož dne ve škole (č. l. 271-272) a při (tentokrát domluvené) návštěvě, resp. prověrce v domácnosti dne 4.

12. 2023, kdy poškozený měl nové brýle, bylo provedeno kompletní vyšetření u dětské lékařky. Domácnost byla opět v naprostém pořádku, všichni tři chlapci (tj. poškozený a jeho dva mladší nevlastní sourozenci) byli při setkání bezprostřední, klidní, hráli si spolu, komunikovali s rodiči i se sociálními pracovnicemi (č. l. 274-276). Je tedy zjevné, že na podkladě dosud provedených důkazů nebyl učiněn jednoznačný závěr, že poškozený ve stíhaném období nechodil do školy v čistém oblečení, byť v oblasti oblékání poškozeného existovaly značné rezervy.

Pokud jde o otázku vhodnosti oblečení v závislosti na ročním období, není jasné, zda měl soud na mysli pouze případ, kdy škola oznámila orgánu sociální péče, že poškozený přišel do školy v podzimních botách přesto, že napadl sníh, a kdy proběhlo ve škole dne 30. 11. 2023 zmíněné šetření, jinak s velmi uspokojivým výsledkem (odst. 24 odůvodnění rozsudku). Další konkrétní případy z rozhodnutí soudů dostatečně jasně nevyplývají.

26. Za prokázané považovaly soudy jednání obviněné spočívající v tom, že od září 2023 do začátku roku 2024 v ranní době, kdy měla zajistit přípravu a odchod poškozeného do školy, jej z důvodu vlastní pohodlnosti opakovaně odeslala do školní družiny v době před 06:15 hod., aniž by mu uchystala snídani, a to přesto, že by on ještě rád spal, načež byl nezletilý i v zimním období nucen vyčkat přibližně 15 minut do otvírací doby ranní školní družiny v 06:30 hod., přičemž v družině trávil celý den od 06:30 do 16:30 hod.

Takové zjištění lze považovat za dostatečně konkrétní, aby je soudy mohly pokládat za rozhodné pro naplnění znaků uvedeného trestného činu, byť nelze přehlédnout výsledky pohovoru s poškozeným ze dne 20. 11. 2023, kde uvedl, že ve škole je od půl sedmé ráno do půl páté odpoledne proto, že to tak chce, a že máma K. ho ráno probudí a řekne mu, ať se jde vyčůrat a vyčistí si zuby a poté se nasnídá (odst. 22 odůvodnění rozsudku). Obsah pohovoru sice mohl být ovlivněn, avšak celkové jasné pozitivní naladění poškozeného by stěží mohlo být předstírané.

I ve své výpovědi v přípravném řízení poškozený uvedl, že obviněným neřekl, že nechce chodit do družiny tak brzy. Ze zprávy třídní učitelky ze dne 28. 11. 2023 (č. l. 262) plyne, že ve škole i ve školní družině je poškozený rád. Nebylo rovněž upřesněno, zda k čekání poškozeného před školou před otevřením školní družiny docházelo v zimním období ve větším počtu případů, resp. pravidelně (výraz „opakovaně“ použitý v rozsudku by připouštěl i možnost, že k tomu došlo za uvedené období dvakrát). Nicméně zjevný rozpor uvedeného zjištění s obsahem provedených důkazů zde Nejvyšší soud neshledal.

Otázka, zda popsané jednání naplňuje znaky trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku, spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz níže). Je třeba dodat, že nezajištění ranní hygieny poškozeného ani znemožnění použití toalety nejsou součástí skutkových zjištění uvedených ve výroku rozsudku (ani v žalobním návrhu). Při výslechu v přípravném řízení ostatně poškozený uvedl, že ráno na záchod chodil (č. l. 64). Na druhé straně uvedl, že obviněná spěchala (odjížděla s dvěma malými syny hned ráno ke svým rodičům), nemohl si ani vyčistit zuby.

Pokud jde o samotné ranní vstávání, působí poněkud nejasně vyjádření poškozeného při výslechu, že ráno už byl vyspalý, ale musel ještě spát, než ho obviněná přišla vzbudit.

27. Z hlediska jednání obviněného T. V. se pak jeví nejzávažnějším to, že hraním na počítači do pozdních nočních hodin rušil spánek poškozeného. Toto zjištění se opírá o výpověď obviněné (pokud jde o četnost jednání) a o výpověď poškozeného (pokud jde o hlučnost jednání). Nalézací soud na rozdíl od obžaloby uzavřel, že se nejednalo o počínání soustavné, nicméně jde o konkrétní a relevantní skutkové zjištění.

28. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy uzavřít, že napadaná skutková zjištění zčásti nejsou rozhodná a určující pro naplnění znaků trestného činu, případně se vůbec o skutková zjištění nejedná, zčásti nejsou specifikována ani natolik, aby mohl být přezkoumán jejich soulad s obsahem důkazů, a zčásti jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů. Naproti tomu některá skutková zjištění, zejména odesílání poškozeného hned v ranních hodinách do družiny (někdy i před otevřením školy) a jeho ponechávání v družině až do jejího uzavření a hraní her na počítači obviněným v pokoji poškozeného v době jeho spánku, mají v provedených důkazech jasnou oporu. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

29. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud jde o právní posouzení skutku, z hlediska tohoto dovolacího důvodu se vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně.

30. Uvedenému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, že jednání kladené obviněným za vinu nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, a že jednotlivá možná pochybení nemohou dosahovat trestněprávní roviny.

Tuto posléze uvedenou námitku je namístě – jak uvedla ve vyjádření i státní zástupkyně – považovat za námitku subsidiarity trestní represe.

31. Oba obvinění byli uznáni vinnými (sice každý samostatným skutkem, ale v zásadě téměř shodným společným jednáním) úmyslným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, a v páchání takového činu pokračuje po delší dobu. Podle tzv. právní věty výroku rozsudku obvinění úmyslně ohrozili rozumový a mravní (tedy nikoli citový) vývoj dítěte tím, že závažným způsobem porušili svou povinnost o ně pečovat a obviněný také jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, a v páchání takového činu pokračovali po delší dobu.

32. Objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky tak, aby byl zajištěn jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. Jako další alternativy tohoto trestného činu jsou v § 201 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku uvedeny umožnění vedení zahálčivého nebo nemravného života nebo svádění k němu a umožnění opatřovat prostředky trestnou činností nebo jiným zavrženíhodným způsobem. Smyslem je ochránit dítě před škodlivými a rizikovými vlivy, které jsou pro jeho budoucí vývoj a život nepříznivé a mohly by se projevit zejména v jeho zahálčivém nebo nemravném životě, páchání majetkové trestné či jiné zavrženíhodné činnosti.

Nezabezpečení materiálních potřeb dítěte je sankcionováno rovněž (a především) ustanovením § 196 tr. zákoníku o trestném činu zanedbání povinné výživy. Závažná hrubá jednání proti tělesné nebo psychické integritě dítěte jsou postihována zejména jako trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, popřípadě jako jednotlivé trestné činy proti životu a zdraví, proti svobodě aj.

33. Znak ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte v ustanovení § 201 tr. zákoníku nahradil doposud používaný archaický výraz „nebezpečí zpustnutí“, avšak s tím, že po obsahové stránce jde stále i v případě ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje o obdobná jednání, jimiž si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, popř. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Ohrožení zdárného vývoje dítěte se u něj může projevit v deficitu v oblasti morálky nebo v oblasti citové.

34. Povinnost pečovat o dítě má samozřejmě rodič dítěte, ale také ten, kdo žije s rodičem dítěte a s dítětem ve společné rodinné domácnosti, tj. především manžel a druh rodiče (§ 885 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“). Rodičovská odpovědnost podle § 858 o. z. zahrnuje mimo jiné péči o dítě, tj.

zejména péči o jeho zdraví a péči o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, udržování styku s dítětem a zajišťování výchovy a vzdělání dítěte. Pro dovození trestní odpovědnosti za trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku je třeba, aby porušení povinnosti pečovat o dítě, resp. povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti mělo za následek ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte.

35. Zajištěním mravního a citového vývoje se rozumí mimo jiné právo, ale zejména povinnost rodiče a osoby, která se podílí na péči o dítě a jeho výchově, vytvořit podmínky a dbát na to, aby si dítě osvojilo řádné sociální vztahy k ostatním členům své rodiny, ale i jiným osobám. Podstatou této povinnosti je u dětí vytvořit normy chování odpovídající společenským normám a zajistit jejich dodržování i v rámci rodiny (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2509).

36. Trestní odpovědnost za trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku bude namístě zejména tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálně nebezpečí, že dítě zpravidla po delší dobu (ale v případě závažného nebo intenzivního ohrožení i při ojedinělém jednání) propadne alkoholu nebo drogám, bude se chovat promiskuitně, bude opakovaně nebo soustavně páchat úmyslné trestné činy, přestupky nebo jinak narušovat občanské soužití, osvojí si jiné škodlivé návyky, zájmy nebo sklony, které vážně ohrožují jeho tělesné nebo duševní zdraví anebo jeho další vývoj (může např. jít o zneužívání léků, ale i záškoláctví).

37. Nikoliv každé porušení povinnosti pečovat o dítě zakládá trestní odpovědnost rodiče. Za závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, dále případy, kdy dítě bylo vystaveno násilí, fyzickému či psychickému týrání nebo špatnému zacházení, popřípadě sledování dlouhodobějšího fyzického i psychického týrání jednoho rodiče druhým, opakovanému nebo dlouhodobému slovnímu či fyzickému napadání mezi jeho rodiči či jinými osobami jemu blízkými nebo jinému závažnému či hrubému jednání, anebo jestliže rodiče nezajistili žádná lékařská vyšetření dítěte, zcela zanedbávali základní osobní hygienu dítěte, neposkytovali mu oblečení nebo přiměřenou stravu, popřípadě dítě zcela izolovali od vnějšího okolí.

38. K ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte musí dojít takovým porušením povinnosti pečovat o dítě, které je skutečně závažné. Méně intenzivní porušení této povinnosti, resp. rodičovské zodpovědnosti nedostačuje pro naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Jako příklad toho, že musí jít o závažné porušení, se např. v literatuře uvádí, že do povinnosti pečovat o dítě jistě spadá i dodržování hygienických zásad a vedení dítěte k čistotě, bylo by však absurdní, aby byl rodič dítěte trestně odpovědný za to, že nenaučil své dítě čistit si zuby (Ščerba, F. a kol: Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str.

1629).

39. Jak plyne z výše uvedeného, z jednání kladeného za vinu obviněné K. S. má oporu v důkazech zjištění, že poškozeného od září 2023 do začátku roku 2024 v ranní době, kdy měla zajistit přípravu a odchod poškozeného do školy, jej z důvodu vlastní pohodlnosti opakovaně odeslala do školní družiny v době před 6:15 hod., aniž by mu uchystala snídani, a to přesto, že by on ještě rád spal, načež byl nezletilý i v zimním období nucen vyčkat přibližně 15 minut do otvírací doby ranní školní družiny v 6:30 hod., přičemž v družině poškozený pravidelně trávil celou dobu jejího provozu, tj. od 6:30 hod.

do 16:30 hod. Toto jednání nalézací soud označil za bezohledné i s ohledem na brzké ranní probuzení poškozeného a jeho odeslání do školy téměř o hodinu a půl dříve, než to bylo nutné, tj. před začátkem vyučování, a to tím spíše, pokud poškozený musel ještě před školou čekat na její otevření. V odůvodnění soud také zmiňuje (nad rámec skutkových zjištění uvedených ve výroku rozsudku) omezování poškozeného v provedení ranní hygieny a v možnosti návštěvy toalety. Lze souhlasit s tím, že ze strany obviněné se jednalo o chování necitelné a sobecké, upřednostňující vlastní pohodlí, chování, které se běžné péči o dítě vymyká.

Ne dost přesvědčivě však bylo v rozhodnutích soudů dovozeno, že šlo o jednání ve smyslu trestního práva závažné, které navíc bylo způsobilé ohrozit rozumový nebo mravní vývoj poškozeného ve shora uvedeném smyslu. Rozumový vývoj jistě ne (o tom svědčí už výsledky poškozeného ve škole). Pokud jde o vývoj mravní, ten mohl být ohrožen dlouhodobým pociťováním neláskyplného chování ze strany nevlastní matky, což mohlo spolupůsobit (samozřejmě vedle vlivů genetických a dalších) při některých (snad dočasných) negativních projevech v chování poškozeného, mj. agresivitě vůči spolužákům.

Jen na okraj Nejvyšší soud dodává, že je otázkou, zda je adekvátní klást popsané nakládání s poškozeným za vinu pouze družce jeho otce, zatímco otci toto jednání kladeno za vinu nebylo, patrně pro jeho tvrzené pracovní vytížení. Také on se však měl podílet na ustavení denního režimu poškozeného a na vytváření co nejkomfortnějšího prostředí pro něj. Na umísťování poškozeného ve školní družině na maximálně možnou dobu lze na druhou stranu nazírat i tak, že společnost umožňuje rodičům takto děti do družiny svěřovat, přičemž se vychází z možného celodenního pracovního vytížení rodičů.

Přitom by bylo sporné považovat celodenní péči matky o dvě malé děti automaticky za méně náročnou a zaneprazdňující, než je práce v zaměstnání. V posuzovaném případě to však nic nemění na tom, že obviněná měla být k poškozenému i v tomto ohledu daleko citlivější a zařídit si denní režim tak, aby poškozený mohl případně déle spát (pokud chtěl) a také aby nemusel být ve školní družině pravidelně po celou dobu jejího denního provozu (byť při pohovoru dne 25. 9. 2023 poškozený uváděl, že to tak chce), a to tím spíše, že patrně dobře vycházel se svými nevlastními sourozenci, hrál si s nimi apod. Vůbec už by bylo nepochopitelné, pokud by poškozenému nebylo umožněno ani ranní použití toalety a nebyl by veden k vykonání základní hygieny.

Nicméně pokud jde o prokázané jednání, Nejvyšší soud se neztotožnil se závěrem, že obviněná jím závažným způsobem porušila svou povinnost o poškozeného pečovat ve smyslu § 201 tr. zákoníku a že tím ohrozila jeho rozumový a mravní vývoj.

40. Pokud jde o prokázané zjištění, že obviněný hraním her na počítači v nočních hodinách v místnosti, kde spal poškozený, a hlučným chováním při těchto hrách rušil poškozeného od spánku, z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu jde o situaci hraniční. Přitom nelze přehlížet ani ten pohled na věc, že v některých sociálně slabých rodinách s ne zcela komfortním bydlením je běžné, že děti spí v místnosti, kde se ještě někdo další pohybuje a vykonává nějaké aktivity. Na druhou stranu to neomlouvá obviněného, který se měl chovat maximálně ohleduplně a patrně měl i možnost vyřešit své záliby jinak – hrát na počítači v jiné místnosti nebo nehrát vůbec.

Nelze pochybovat o tom, že dostatek kvalitního nočního spánku je pro dítě elementárním předpokladem zdárného vývoje. Dlouhodobý nedostatek spánku se pak může zásadně projevovat například na sociálním chování dítěte. Lze tak akceptovat závěr, že při skutečně častém, pravidelném shora popsaném počínání obviněný závažným způsobem porušoval povinnost o syna pečovat a mohl tím ohrozit jeho vývoj.

41. S námitkou obviněných, že jejich jednotlivá vytýkaná pochybení posouzená v kontextu rodinných a majetkových poměrů a jejich charakterových a osobnostních rysů nemohou dosahovat trestněprávní roviny, přičemž je třeba přihlédnout k tomu, že v řadě oblastí svou povinnost pečovat o poškozeného plnili řádně, se soudy nevypořádaly přesvědčivým způsobem. Tuto námitku lze rovněž podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

42. Zásada subsidiarity trestní represe a jí doplňující princip ultima ratio jsou upraveny v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Trestným činem je podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně.

Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.

Je přirozené, že ne všechna kritéria budou v konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

43. Skutky, pro které byli obvinění trestně stíháni, rozhodně neodpovídají typickým případům tohoto druhu. Jak vyplývá z recentní judikatury Nejvyššího soudu, pro přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku jsou zpravidla stíháni a odsouzeni pachatelé, u nichž je buď tato právní kvalifikace spojena i s další trestnou činností (sexuálního i jiného charakteru), anebo spočívá v poměrně hrubých útocích a nenávistných projevech vůči dítěti, dále ve svádění dítěte k trestné činnosti, poskytování alkoholu nebo drog dítěti, vystavování dítěte hrubým partnerským konfliktům či alkoholismu v rodině, maření styku a vztahu dítěte s druhým rodičem, resp. intenzivní vytváření nezdravých vztahů k druhému rodiči, podrobováním dítěte opakovaným, nedůvodným a stresujícím lékařským vyšetřením po návštěvách u druhého z rodičů, může jít rovněž o nezajištění dostatečné lékařské péče (soudní praxe do jisté míry respektuje názor, že může jít také o ohrožení tělesného, fyzického vývoje), v některých případech jde také o zanedbávání povinné školní docházky dítěte při absenci relevantní náhradní výuky.

Nyní projednávaný případ se tak jeví jako poměrně unikátní. Z judikatury posledních let lze považovat za do jisté míry srovnatelné trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod spisovými značkami 6 Tdo 194/2023 a 7 Tdo 164/2024. I ty se však při bližším pohledu od projednávané kauzy svou závažností zásadně liší. V první zmíněné věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 6 Tdo 194/2023) šlo o jednání vůči dvěma dětem ve věku přibližně od jednoho do tří roků, přičemž obviněný nezajistil dětem doporučená lékařská vyšetření a vystavoval je partnerským konfliktům.

Zmíněno je rovněž, že obviněný nebránil matce nezletilých v uplatňování ponižujících fyzických trestů a sám jich příležitostně užíval (byť není jasné, zda se jednalo o fyzické trestání nepřiměřené, hrubé, resp. z hlediska trestního práva relevantní). Ve druhé zmíněné věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 7 Tdo 164/2024) šlo o pro dítě silně nevhodné hygienické prostředí (v bytě se nacházelo velké množství koček a jejich exkrementy), dětem nebyla zajištěna potřebná lékařská péče ani jejich příprava do školy, nebyly jim zajištěny obědy a děti měly zameškány ve škole 194, resp. 225 vyučovacích hodin.

Nyní projednávaná kauza tak už z těchto důvodů nasvědčuje určitému posunu v nazírání obžaloby na úlohu trestní represe a snaze o rozšiřování ingerence trestního práva do rodinných vztahů, navíc v době, kdy došlo v tomto směru k zásadní změně dekriminalizací zanedbání povinné výživy dětí. 44.

Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem nalézacího soudu, že obvinění nedokázali poskytnout poškozenému prostředí, v němž by se cítil milován, neohlíželi se na jeho pocity, upřednostňovali své zájmy (např. hraní her) a své pohodlí (umísťování poškozeného do školského zařízení na maximálně možnou, ale ne nutnou dobu) před zájmy poškozeného. Na druhé straně se Nejvyšší soud v zásadě ztotožňuje i s tím, co uvedl nalézací soud v původním, zprošťujícím rozsudku, zejména že nedostatky v péči obviněných o poškozeného nebyly takového charakteru a takové intenzity, aby bylo nutno jejich jednání posoudit jako trestný čin.

Tvrzení obžaloby o absolutním nezájmu obviněných o poškozeného je skutečně přehnané. Jak uvedl okresní soud, poškozený se netoulal bezprizorně po městě, měl zajištěno stravování i oblečení (byť lze ke kvalitě oblečení mít výhrady), obvinění mu pomáhali s přípravou do školy, v níž měl dobré výsledky, umožnili mu navštěvovat zájmové kroužky a provozovali s ním společné aktivity (byť zřejmě ne v nijak velkém rozsahu). Nedostatky v péči obviněných o poškozeného ve stíhaném období (tj. zhruba v době, kdy navštěvoval druhou třídu základní školy) nebyly tak závažné, aby bylo nutno do záležitostí upravovaných předpisy civilního práva zasahovat prostředky trestního práva.

Přiléhavě zmínil okresní soud rovněž fakt, že případ poškozeného není případem ojedinělým, který by se nějak výrazně vymykal případům, které se nikoli výjimečně projednávají u soudů v opatrovnickém řízení. V posuzovaném případě se sice během druhé třídy zlepšila péče obviněných (pravděpodobně díky intervenci OSPOD a spolupráci rodiny s charitou), avšak patrně to nebylo považováno za zlepšení dostatečně intenzivní. To vedlo ze strany Městského úřadu v Semilech (OSPOD) k podání návrhu na vydání předběžného opatření, jímž byl poškozený z rodiny obviněných odňat a svěřen rozhodnutím soudu do náhradní péče nejprve Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a poté do předpěstounské, resp. následně do pěstounské péče.

Byly tedy použity postupy podle právních odvětví určených k ochraně dětí a použití trestního práva nebylo nezbytné. Okresní soud ve zprošťujícím rozsudku také zdůraznil, že tento jeho rozsudek nesmí být považován za tolerování či schvalování chování obviněných vůči poškozenému, které bylo bezcitné a bezohledné.

45. Jak už Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře zdůraznil, při výkladu zákonných znaků některých trestných činů proti rodině je nutno mít na paměti, že stát tu prostředky trestní represe zasahuje do výsostně soukromé sféry rodinných vztahů. Povaha těchto vztahů vyžaduje, aby stát tyto zásahy minimalizoval, aby k nim přistupoval zdrženlivě a aby je uplatňoval jen v těch nejzávažnějších případech. Zároveň je třeba mít na paměti, že v těchto nejzávažnějších případech je namístě poskytnout dětem ochranu i trestním právem, zejména pokud jiné prostředky ochrany selhávají nebo by zjevně nemohly být dostatečně účinné. Děti totiž v takových případech nemají prakticky žádnou reálnou možnost se bez pomoci společnosti ze škodlivého rodinného prostředí samy vymanit a jsou proti poškozujícímu jednání jiných osob prakticky bezmocné. 46.

S ohledem na dosud prokázanou intenzitu jednání obviněných je namístě rovněž poukázat na princip ultima ratio. Trestněprávní kvalifikace určitého činu jako trestného činu je nejzazším řešením, krajním prostředkem, který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot pouze v závažnějších případech protispolečenských jednání. Trestní právo nesmí zasahovat do společenského života z jiného důvodu než k ochraně před trestnými činy vymezenými v trestních zákonech. To souvisí se zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícím principem ultima ratio (§ 12 odst. 2 tr.

zákoníku), které brání tzv. hypertrofii trestní represe, která je příznačná pro totalitní režimy a vůbec pro situace, kdy fungování práva podléhá ideologickým tlakům. Z principu ultima ratio plyne, že trestněprávní řešení je nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu. Vyžaduje se, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků.

Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu (viz Šámal, P., Gřivna, T., Bohuslav, L., Novotný, O., Herczeg, J., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 47). Jen důsledné respektování principu ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv fyzických i právnických osob v důsledku trestních sankcí je možno považovat za proporcionální a odpovídající účelu trestního práva.

47. Z hlediska zasahování státu do patologických rodinných vztahů poškozujících děti lze v obecné rovině rozlišovat – poněkud zjednodušeně vzato – tři skupiny případů: První představují situace, v nichž péče o děti z různých důvodů není optimální a neodpovídá zcela povinnostem uvedeným zejména v ust. § 858 o. z., případně jim formálně odpovídá, avšak děti přesto trpí neschopností nebo neochotou rodičů (nebo jiných pečujících osob) poskytnout dětem dostatečně pohodové, láskyplné, rozvíjející a inspirující rodinné zázemí, nedostatkem zájmu a lásky rodičů apod., avšak tento stav (existující v nikoli zanedbatelném procentu rodin) nevyžaduje zásah společnosti a státu, ba takový zásah by způsobil více negativních než pozitivních důsledků.

Druhou skupinu představují situace, kdy zanedbávání péče o děti dosáhne již takového stupně, že objektivně není pochyb o tom, že to vyžaduje ingerenci společnosti, resp. státu. Státní orgány, z nichž hlavní úlohu tu hrají orgány sociálně právní ochrany dětí, zde mají řadu prostředků, které mohou v závislosti na závažnosti situace použít, až po krajní prostředek odebrání dítěte a předání do náhradní péče.

A pouze poslední, malou skupinu představují případy závažného, společensky výrazně škodlivého jednání pachatelů, kteří svým jednáním zasáhli do tělesné nebo psychické integrity dětí a zásadně tak ohrozili nebo poškodili jejich vývoj, přičemž jiné právní prostředky, než trestněprávní selhávají nebo nejsou efektivní a zájem společnosti na dovození trestní odpovědnosti pachatelů převyšuje zájem na eliminaci sekundárních účinků trestního stíhání.

48. Je třeba současně zdůraznit, že schopnosti a předpoklady rodičů k zajištění optimálního tělesného, citového, rozumového a mravního vývoje dětí a zajištění všestranné péče (v míře, v jaké vůbec lze tato hlediska objektivizovat) se značně liší, a to nejen z hlediska uspokojování materiálních potřeb dětí, ale zejména z hlediska schopností projevů dostatečného zájmu o děti a jejich citové potřeby, rozvíjení rozumových a jiných schopností dětí, projevů rodičovských citů apod. Přitom tyto schopnosti samozřejmě nejsou přímo úměrné počtu dětí, které se dotyčnému narodily.

Nesporné rovněž je, že optimálnost zajištění naznačených potřeb dětí nezávisí přímo ani na kvalitě oblečení, hraček apod., ale ani na čase stráveném s dětmi a délce rozhovorů s nimi, na počtu společně absolvovaných aktivit či počtu kroužků, které děti navštěvují apod., ani na intenzitě citových projevů rodičů vůči dětem. Nejvyšší soud to zmiňuje v souvislosti s formulací skutkové věty odsuzujícího rozsudku (a žalobního návrhu), aby bylo patrné, že hodnocení těchto aspektů konkrétního rodinného prostředí přesahuje možnosti a účel trestního práva.

49. V posuzované věci se soudy v odsuzujícím rozsudku a v napadeném usnesení se shora uvedenými kritérii dostatečně a přesvědčivě nevypořádaly. Nad rámec toho, co již bylo zmíněno, je třeba uvést, že je poněkud nepřesvědčivé konstatování soudů, že ze strany obviněných šlo „o celý soubor bezcitného chování hraničícího v některých momentech s týráním, tedy s dlouhodobým zlým nakládáním“. Není jasné, co ze stíhaného jednání obviněných mělo hraničit s týráním. Odvolací soud v této souvislosti konkrétně zmínil omezování poškozeného v osobní hygieně a v možnosti návštěvy toalety.

To však nebylo předmětem odsuzujícího výroku rozsudku. Kromě toho byly zmíněny určité nedůslednosti v hodnocení důkazů k této otázce. Dále zde odvolací soud zmínil, že poškozený nemohl být doma v časných ranních hodinách, po škole či o víkendech, kdy tomu objektivně nic nebránilo. Posílání dítěte do družiny na celou denní dobu bezesporu týráním není, byť svědčí o sobeckém přístupu obviněné. Otázka nemožnosti být doma o víkendech (míněno pro poškozeného) není důkazně podložena a nebyla ani v odůvodnění odsuzujícího rozsudku řešena, naopak bylo zmiňováno, že obvinění jezdili s poškozeným k prarodičům a provozovali společné aktivity.

Je pravda, že ve spise jsou zmiňována některá nepřijatelná jednání obviněné, jako bylo hození poškozeného na postel nebo nucení poškozeného klečet s rukama za zády, ta však nejsou předmětem obžaloby a nespadají do stíhaného období, v němž naopak zjevně došlo ke zlepšení situace. 50.

Na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio má vliv i vývoj situace kolem výchovného prostředí poškozeného. Po rozchodu rodičů byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku dne 17. 10. 2016, č. j. 13 Nc 10/2016-103 a 13 P a Nc 39/2016 (č. l. 299) poškozený svěřen na základě dohody rodičů do výchovy matce (spolu s její starší dcerou BBBBB /pseudonym/). Matka poškozeného později požádala obviněného, aby výchovu poškozeného zajišťoval on, neboť ona „to nedává“, tj. výchovu poškozeného nezvládá.

Obviněný souhlasil a rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 10. 2018 č. j. 40 P 514/2016-203, 13 P a Nc 285/2018 byl poškozený svěřen do výchovy obviněnému (č. l. 303). Obviněnému nelze upřít, že se stavěl poměrně vstřícně a odpovědně k tomu, že o poškozeného se postará. Tehdy, jak uváděl, bydlel v menším bytě 1+1, měl již přítelkyni – obviněnou, s níž však ještě nežil trvale ve společné domácnosti (a neměli ještě spolu další děti) a snažil se získat větší byt (s tím, že péči o poškozeného tak budou schopni zajistit).

To se mu podařilo a začali žít s obviněnou v bytě 2+1 v XY ulici v XY. Obviněný se tedy snažil zajistit péči o poškozeného a vytvořit k tomu podmínky. Obvinění začali spolu žít a narodili se jim další dva synové – CCCCC (pseudonym) a DDDDD (pseudonym). Pozitivní vztah poškozeného k otci byl plně zachován (a nikdy v průběhu trestního řízení nebyl zpochybněn), poškozený při výslechu uváděl, že otec se k němu choval dobře, cítí k němu lásku, má rád i brášky, chtěl by bydlet u taťky jako dosud. Obviněná však péči o tři malé děti evidentně nezvládala.

Sama připustila, že k poškozenému neměla takový vztah jako ke svým dětem, z jejího vyjádření ve spise plyne, že tento vztah se podstatně lišil. Poškozený z její strany nepociťoval lásku, spíše snahu ulehčit si péči o děti tím, že on bude co nejvíce využívat školní družiny a ona bude se svými dětmi hned ráno odjíždět ke svým rodičům. Na druhé straně obviněná s poškozeným plnila školní povinnosti. Obviněný brzy ráno odcházel do zaměstnání (pracoval jako závozník) a byl přes den pracovně vytížen. Z výpovědi svědkyně D.

S. a z jejího dopisu (č. l. 254 p. v.) plyne, že poškozený měl pozitivní vztah ke své (biologické) matce, chtěl s ní být, v určitém období ve škole často plakal, že se mu stýská po matce. Obviněná se vůči poškozenému v dřívější době (tj. v době předcházející stíhanému skutku) dopouštěla i hrubého jednání a probíhalo šetření pro podezření z trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku. Věc byla dne 10. 5. 2023 odložena, neboť nešlo o podezření z trestného činu (č. l. 254). Dne 12.

5. 2023 proběhlo u orgánu sociálně právní ochrany dětí Městského úřadu v Semilech (OSPOD) jednání za přítomnosti obviněného a matky poškozeného, při němž bylo dohodnuto, že matka si bude brát poškozeného jednou měsíčně na víkend (č. l. 247).

Z hlediska celkového posouzení skutku a nezbytnosti uplatnění trestní represe lze tedy uzavřít, že obviněný se – v rámci svých materiálních a osobnostních možností – snažil přinejmenším po určité období zajistit po selhání biologické matky řádnou péči o poškozeného a úspěšné bylo jeho počínání i z hlediska zachování citového vztahu poškozeného k němu, školního prospívání poškozeného apod.

51. Pokud jde o další vývoj situace, lze připomenout pozitivně vyznívající zprávu (protokol) o šetření OSPOD ze dne 25. 9. 2023 (č. l. 250) a rovněž ze dne 20. 11. 2023 (č. l. 256-257) i výsledky šetření v domácnosti dne 30. 11. 2023 a dne 4. 12. 2023. Ze spisu pak dostatečně nevyplývají důvody vyhrocení situace právě v listopadu 2023 a v období následujícím. V tomto měsíci se mimo jiné začala řešit s matkou poškozeného možnost, že by poškozeného převzala do své péče (č. l. 259 aj.). Tato možnost se nakonec ukázala ze strany matky jako nereálná (a převzít do péče poškozeného nemohla ani její matka, která měla už v pěstounské péči třináctiletou dceru matky poškozeného).

V čem ale nastal v listopadu 2023 obrat, o němž obecně hovoří opatrovnický soud v usnesení ze dne 30. 5. 2024, jímž byl poškozený předán do zařízení okamžité pomoci (č. l. 280), není úplně zřejmé. Nicméně z obsahu spisu plyne, že v listopadu a v prosinci 2023 se orgány OSPOD do záležitosti zapojily ve zvýšené míře, ale také že od počátku roku 2024 nastalo v péči o poškozeného zlepšení. To ostatně přímo vyplývá i z výroku a z odůvodnění odsuzujícího rozsudku. I z tohoto zlepšení lze dovodit pozitivní snahu obou obviněných o nápravu, byť v souvislosti se zapojením OSPOD.

52. K zahájení trestního stíhání pro přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku došlo dne 13. 5. 2024, což pravděpodobně souviselo s podáním znaleckého posudku z odvětví dětské psychologie ze dne 23. 4. 2024 (byť byl tento posudek vyžádán ve věci šetření o trestném činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku). K rozhodnutí o předání poškozeného do zařízení okamžité pomoci došlo v návaznosti na zahájení trestního stíhání a po krátkém pobytu poškozeného v dětské ozdravovně, k němuž došlo na žádost obviněného a na doporučení praktické lékařky MUDr.

Heleny Valentové (č. l. 277). Ta ve zprávě ze dne 2. 2. 2024 toto doporučení učinila v podstatě z důvodu zajištění řádného prospívání poškozeného (nedostatečné přibývání na váze, občasné noční pomočování udávané rodiči – poprvé – při vyšetření v prosinci 2023), nicméně neshledala u něho známky zanedbané hygieny ani známky týraného dítěte ani dítěte, o které není dostatečně pečováno (č. l. 286-287). Soudy se tak měly více zaměřit na důvody změny výchovného prostředí a zahájení trestního stíhání právě v měsíci květnu 2024, neboť je zjevné, že tyto kroky nesouvisí s nějakým aktuálním zhoršením situace, když od počátku roku 2024 a vůbec ve stíhaném období (tj. v době, kdy poškozený chodil do druhé třídy) došlo naopak k jejímu zlepšení.

Právě toto zlepšení péče poněkud oslabuje argument soudů, že závažnost jednání obviněných zvyšuje doba páchání. 53.

Pokud jde o následky jednání obviněných, ty soudy dovodily ze znaleckého posudku z odvětví dětské psychologie. Aniž by Nejvyšší soud hodlal zpochybňovat jeho závěry, je namístě je vykládat v celkovém kontextu. Přechodné agresivní projevy chování vůči vrstevníkům se u chlapců ve věku poškozeného vyskytují nikoli ojediněle. Závěr, že obvinění svým přístupem ztížili pozici poškozeného v jeho dalším rozvoji v průběhu života, se jeví poněkud přemrštěným, zvláště po určité relativizaci tohoto problému výpovědí pěstounky poškozeného, svědkyně V.

R., která uvedla, že nyní v nové škole poškozený problémy s dětmi nemá a našel si kamarády. Jestliže znalkyně psycholožka zjistila u poškozeného poruchy chování agresivního typu, není namístě zpochybňovat závěr, že se na nich podílelo nevhodné výchovné prostředí v rodině obviněných. Zároveň však není pochyb o tom, že příčiny těchto poruch jsou do značné míry dány geneticky a v případě poškozeného se nabízejí i další příčiny jako trauma z rozchodu rodičů v útlém věku a dlouhodobě chybějící, resp. minimální styk s matkou.

V této směsi je nereálné určit míru působení jednotlivých faktorů. Jisté je, že by nebylo spravedlivé klást vinu za poruchy chování poškozeného pouze obviněným, resp. jejich stíhanému jednání.

54. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je třeba učinit závěr, že – i s ohledem na bezúhonnost obou obviněných – při důsledném uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio není v tomto specifickém případě nutné uplatnění trestní represe vůči obviněným. Pokud vyplývá z obsahu spisu, situace poškozeného již byla v roce 2024 uspokojivě vyřešena prostřednictvím občanského práva a zájem na eliminaci sekundárních účinků trestního stíhání převyšuje zájem společnosti na dovození trestní odpovědnosti obviněných. Závěrečné shrnutí a způsob rozhodnutí dovolacího soudu

55. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud uzavřel, že výrok o vině obviněných přečinem podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku je při stávajících skutkových zjištěních vadný, neboť skutky, jak byly zjištěny ve výroku o vině, není namístě kvalifikovat jako trestný čin, když i znaky trestného činu je nutno vykládat s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Nic na tom nemění, že jednání obviněných představovala projevy nesprávného, sobeckého a neempatického přístupu k plnění povinností spojených s péčí o nezletilého poškozeného a že obviněný T. V. po formální stránce znaky uvedeného trestného činu popsaným jednáním částečně naplnil. Pokud soudy kvalifikovaly skutkový stav popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku jako přečin ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jde o nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

56. Nejvyšší soud proto zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, tak rozsudek Okresního soudu v Semilech jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení. Zároveň zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením obou uvedených rozhodnutí ztratila podklad.

57. Za splnění podmínek § 265m odst. 1 tr.

ř., vycházeje z toho, že nové rozhodnutí bylo možné učinit na základě soudy zjištěného skutkového stavu, Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci tak, že oba obviněné zprostil obžaloby pro skutky, jimiž měli podle obžaloby každý spáchat přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem [§ 226 písm. b) tr. ř.]. V návaznosti na to bylo rozhodnuto, že podle § 229 odst. 3 tr. ř. se poškozený odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

58. O dovoláních rozhodl Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. za souhlasu stran rozsudkem v neveřejném zasedání, a to s vyhlášením rozsudku vyvěšením na úřední desce soudu (§ 265r odst. 8 tr. ř.).

59. Závěrem pokládá Nejvyšší soud za vhodné vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 8. 7. 2025) konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 19. 1. 2026. O dovoláních tudíž bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto v přiměřené lhůtě.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 4. 3. 2026 JUDr. Josef Mazák předseda senátu