3 Tdo 784/2025-410
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání, které podala obviněná T. T. N. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2025, č. j. 7 To 44/2025-375, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 71/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 9. 2024, č. j. 8 T 71/2022-340, byla obviněná uznána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody na 3 měsíce s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 1 roku. Přečinu se dle skutkových zjištění prvostupňového soudu dopustila zjednodušeně řečeno tím, že nejméně od května 2020 do května 2021 jako matka nezletilé AAAAA (pseudonym), roč. XY, v rámci hádek týkajících se její nespokojenosti s dcerou používala velmi vulgární a vyčítavá slova, například, že lituje, že se nezletilá vůbec narodila a že by bylo lepší, kdyby nezletilá zemřela, neprojevovala vůči ní žádné pozitivní city, ale výlučně negativní emoce, nepřijímala a nevyjadřovala jí lásku, byla k ní pouze kritická, což vyvrcholilo fyzickým napadením poškozené, kterou dne 9. 5. 2021 opakovaně udeřila koštětem do nohou a do zápěstí ruky, což poškozenou přimělo k rozhodnutí o umístění mimo domov do zařízení Klokánek dne 11. 5. 2021, kde vyšlo najevo, že poškozená se v důsledku konfliktů s rodiči a bezcitného zacházení s ní uchyluje k sebepoškozování. V podrobnostech k popisu skutku se odkazuje na prvostupňový rozsudek.
2. Ten odvoláním napadla jednak obviněná a jednak v její neprospěch i státní zástupkyně. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 3. 2025, č. j. 7 To 44/2025-375, obě podaná odvolání zamítl podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněná. Opřela je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.
4. Nižším soudům vyčetla, že chybně nepřihlédly k judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně k rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 850/2022, které se v oblasti rodinných konfliktů a potencionálních deliktů zaobíralo otázkou trestní represe coby prostředku ultima ratio a z něhož vyplývá, že legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot. Jakkoli předmětné rozhodnutí řešilo vztahové otázky mezi partnery, je namístě aplikovat je i na nyní řešený vztah mezi matkou a dcerou, a to dokonce ještě více, neboť mezi partnery by měl panovat vztah rovnocenný, což v případě rodiče a dítěte rozhodně neplatí. Dovolatelka upozornila též na nový rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 725/2024, jenž zaujal de facto totožné závěry jako předtím zmíněné rozhodnutí. Uzavřela, že pokud Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že zasahovat do rodinných vztahů trestní represí lze jen za situace, kdy selhávají jiné právní prostředky, pak v řízení proti ní jsou prostředky trestní represe používány v rozporu se zásadou ultima ratio uvedenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť potíže v rodině mohly být a také byly vyřešeny činností ze strany orgánu sociálněprávní ochrany dítěte.
5. Dovolatelka dále upozornila, že nikde v zákoně není rodiči uložena povinnost poskytovat dítěti pozitivní zpětnou vazbu a vyjadřovat mu lásku a přijetí. Prvostupňový soud neuvedl, z jakých odborných názorů dospěl k závěru, že z hlediska rodičovství je nejdůležitější mít děti rád a trávit s nimi čas. V péči o dítě jsou totiž i další neméně důležité věci, jakými je například materiální zajištění. Zákon však nemůže restriktivně nařizovat rodiči, aby měl své děti rád, byť z logiky věci by tomu tak být mělo, a pokud se tak neděje, pak to řešit trestněprávní sankcí. Obviněná vyzdvihla, že její dcera nebyla žádným způsobem zanedbávána, měla dostatek jídla, ošacení a podobně. Bylo též prokázáno, že jí na výchově dcery záleží, kdy ji například omezila v možnosti chodit ven s kamarády, s nimiž kouřila. Nebylo naopak prokázáno, že by se svou dcerou netrávila čas, a je tedy de facto odsuzována za to, že neprojevovala dceři lásku, pozitivní zpětnou vazbu a přijetí.
6. Pokud odvolací soud odkázal na § 858 občanského zákoníku, pak jde o velice obecné ustanovení, pod které by šlo podřadit jakékoliv nestandardní chování rodiče. Obviněnou užité výhrady k dceři nelze přitom mít za natolik závažné, aby to zavdávalo příčinu k její trestní represi. Nižší soudy přitom nijak nevysvětlily, na základě čeho dospěly k závěru, že z její strany šlo o závažné porušení povinnosti pečovat o dítě.
7. Obviněná dále nižším soudům vytkla, že u popisu skutku absentuje údaj o tom, zda se stíhaného jednání dopustila úmyslně nebo z nedbalosti, a upozornila na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 626/2024, které z absence údaje o úmyslném či nedbalostní spáchání činu dovodilo vadnost rozhodnutí. Přitom k naplnění, byť nepřímého úmyslu, nepostačuje sama o sobě lhostejnost pachatele k jeho jednání či následku.
8. Uzavřela, že nižší soudy se uchýlily k trestání její odlišné výchovy a určité citové plochosti vůči dceři, ačkoliv nejsou povolány k tomu, aby určovaly, že rodič má nějakým způsobem mít své dítě rád a jakým způsobem má vyjadřovat své kladné city. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací usnesení a sám ji zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.
9. K dovolání obviněné se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten připustil, že podstatnou část vznesených námitek lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tyto námitky však postrádají opodstatnění. Vysvětlil, že zásadu subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost pachatele je vyloučena, pokud existuje norma jiného právního odvětví umožňující rovněž jistou nápravu závadného stavu či reakce na protiprávní jednání. Trestní odpovědnost není vyloučena ani v případě, kdy následně k jisté nápravě skutečně dojde. Poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, z něhož se podává, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe je zpravidla namístě, pouze pokud spáchané skutky z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Stíhané jednání však zcela odpovídá jiným typově podobným případům shledaného přečinu. Nižší soudy správně uvedly, že klíčovým pro závěr ohrožení mravního a citového vývoje poškozené nebylo její zbití koštětem, ale za daleko závažnější označily citovou deprivaci způsobenou veskrze kritickým a negativním vyjadřováním obviněné, naprostým neprojevováním lásky a pozitivních emocí, vyčítáním, že se vůbec narodila a zdůrazňováním toho, že by bylo lepší, kdyby zemřela. V paralele s trestnými činy týrání svěřené osoby či osoby žijící ve společném obydlí přitom často bývá pro oběť nejbolestivější nikoliv fyzické násilí, ale právě psychické ponižování, slovní deptání a psychické týrání.
10. Za nepřiléhavá státní zástupce označil dovolatelkou vyzdvihovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 850/2022 a sp. zn. 7 Tdo 725/2024. Uvedené kauzy se totiž týkaly dospělých obětí, zatímco v nyní projednávané věci byla poškozenou osoba mladší 18 let, která měla s ohledem na svou nezletilost a závislost na rodičích velmi ztíženou možnost obrany či řešení situace. Právě na případy ohrožení výchovy takových bezbranných dětí je určena soudy využitá skutková podstata § 201 tr. zákoníku. Z hlediska společenské škodlivosti stíhaného jednání je přitom podstatné, že ze strany obviněné nešlo o ojedinělé chování, ale její „výchovné působení“ bylo soustavné, trvalo nejméně rok a na citovém a mravním vývoji poškozené se podle znalkyně projevilo vysoce negativně.
11. Státní zástupce odmítl, že by v zákoně absentovala povinnost rodiče poskytovat dítěti pozitivní zpětnou vazbu a vyjadřovat mu lásku a přijetí. Výchova nezletilých dětí se nevyčerpává prostým zajištěním obživy a bydlení, a soudy trefně poukázaly na ustanovení § 858 občanského zákoníku definujícího rodičovskou zodpovědnost, jež zahrnuje péči nejen o zdraví, ale také o citový, rozumový a mravní vývoj. V § 884 odst. 2 občanského zákoníku je pak uvedeno, že výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře přiměřené okolnostem, která neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se jeho lidské důstojnosti. Chování obviněné vůči dceři těmto ustanovením neodpovídalo a poškodilo ji na jejím osobnostním vývoji. Dopady do něho znalkyně označila za velmi významné, a z hlediska srovnání traumat nastalých nedostatkem rodičovského vztahu na straně jedné a traumat z fyzického či obdobného týrání na straně druhé označila nynější dopady na poškozenou za neméně škodlivé.
12. Stran námitek obviněné o nedostatečném vymezení formy zavinění v popisu skutku státní zástupce upozornil na to, že ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je zřetelně uvedeno, že se jednání dopustila z nedbalosti, což pak vyplývá i z jeho odůvodnění.
13. Pokud v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněná odvolacímu soudu vytkla, že nevyhověl jejímu řádnému opravnému prostředku, neboť již prvostupňové řízení bylo zatíženo vadou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak s ohledem na shora uvedené prvostupňový rozsudek žádnou takovou vadou netrpí a logicky tak nemůže být vadné ani odvolací rozhodnutí. Tato dovolací námitka tak postrádá opodstatnění.
14. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
15. Dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
16. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ně patřičně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněné poskytly náležité vysvětlení, proč jim nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
17. Obviněná založila své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
18. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnou označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
19. Námitky obviněné lze podřazovat pod tento dovolací důvod, jsou však zjevně neopodstatněné. Jak zmíněno již výše, jde o opakování námitek uplatňovaných obviněnou v předcházejících etapách trestního řízení, nižší soudy na tyto námitky patřičně reagovaly a poskytly obviněné náležité odpovědi. Úvahy nižších soudů má dovolací soud za dostatečně podrobné, logické a srozumitelně vyjádřené. Ztotožňuje se s nimi a pokládá proto za postačující na ně odkázat, neboť jejich další rozbor by představoval v podstatě jen jejich opakování. Nad jejich rámec lze doplnit snad jen následující.
20. Rodičovská zodpovědnost je komplexní a provázaný systém rozličných práv a povinností, které se navzájem prolínají, doplňují a kompletují, a jehož smyslem je zajistit dítěti ucelený rozvoj ve všech širokospektrálně vnímaných oblastech jeho bytí. Rodičovská zodpovědnost se tedy nevyčerpává pouze svým zacílením na některý jeho segment. Za zachovanou ji nelze mít ani v případech, kdy rodič vychýlí rovnováhu mezi jejími jednotlivými složkami favorizací jen některé z nich, v níž dítěti nadprůměrně (eventuálně někdy až hypertrofovaně) poskytuje péči, zatímco oblasti jiné strádají a jsou podhodnocovány. Na nezachování rodičovské zodpovědnosti může být veřejnou mocí reagováno celou řadou institutů spadajících do různých právních odvětví. Děje se tak zpravidla strukturovaně směrem od nejmírnějších apelů k nástrojům důraznějším. Není však vyloučeno aplikovat rozličné instituty souběžně či ve vzájemném prolínání a není rovněž vyloučeno sáhnout k důraznějšímu institutu, aniž by předtím byly nasazeny (natožpak vyčerpány) prostředky mírnější.
21. Případnost nástrojů trestního práva může vycházet i z toho, že ty jsou nadány potenciálem působit jako tzv. generální prevence. Ta spočívá v tom, že diskomfort vyvolaný uloženým trestem vejde ve známost širšího okruhu osob blízkých či známých pachatele, které si v podobné situaci, v jaké se nacházel pachatel, mohou daleko lépe uvědomit závadovost určitého počínání, jehož se právě v důsledku toho vystříhají. Potenciálem generální prevence naproti tomu zpravidla neoplývají instituty vyvěrající z jiných právních odvětví, neboť jejich publicita má daleko menší dosah a výrazně omezenější je i jejich naléhavost a adresnost vůči původci závadového chování. Vztaženo na nyní projednávaný případ, dohled OSPODu (orgán sociálně-právní ochrany dětí) v zásadě snadno unikne pozornosti širšího okolí rodiny a umístění dítěte mimo své původní rodinné prostředí zhusta evokuje spíše nezdárnost dítěte než závadovost chování jiného člena rodiny, kvůli němuž bylo takové výchovné opatření nasazeno. Z uvedeného obecně formálního hlediska tak nelze veřejné moci vyčítat, že sáhla k prostředkům trestního práva, protože mírnější nástroje neoplývaly patřičným efektem a nepostačovaly k dosažení kýženého cíle, jímž je nejen zmíněná generální prevence, ale i individuální působení na pachatele, u něhož je zapotřebí, aby si uvědomil, že problém nemůže externalizovat (špatně se chová pachatelovo okolí), ale musí si uvědomit, že závadovým je chování jeho samotného.
22. Z materiálního hlediska pak chování obviněné dosáhlo takové intenzity a závažnosti, že poptávka po dosažení shora popsaného cíle (generální prevence + působení na pachatelčin vnitřní hodnotový žebříček) trestněprávními instituty již byla plně indikována. Lze jistě připustit, že ne každý rodič svede být adekvátně vřelý a patřičně empatický. Obviněná se však mýlí, dovozuje-li, že jí je vyčítána toliko určitá její citová plochost. Ani ta pochopitelně žádoucí není, lze však připustit, že vynucovat si její eliminaci prostředky trestního práva by mohlo vzbuzovat nemalé pochybnosti. Obviněná však z rámce „pouhé“ citové plochosti výrazně vykročila do projevu otevřené a zraňující nenávisti, která je kvalitativně již zcela jinou kategorií, jakou nelze tolerovat. Nejvyšší soud tím míří na výroky obviněné o tom, že by bylo lepší, kdyby se její dcera vůbec nenarodila, popřípadě kdyby zemřela. To jsou velmi úderná a zraňující slova sama o sobě, a to i v situaci, pokud by byla směřována vůči osobnostně dozrálému jedinci vybavenému dostatečnými kapacitami k tomu, aby jim čelil. Tím spíše to pak platí tehdy, pokud jsou tyto výroky usazeny do kontextu s častými kritickými a negativními připomínkami (jaké by snad teoreticky pod pouhou citovou plochost ještě podřazovat šlo) a především jsou-li cíleny na osobnostně nedotvořeného jedince, ba co víc na jedince, jehož morální a citové hodnoty mají být původcem oněch nenávistných výroků dokonce utvářeny. Vytýkané výrazy totiž napadají a zpochybňují samotnou existenci jejich adresáta, nabourávají či dokonce destruují jeho sebevědomí a usazení nejen v rodině, ale i v celém okolním světě, výrazně ohrožují jeho budoucí ukotvení jak v partnerských a rodinných vazbách, tak i v celé společnosti, a oplývají též značným rizikem nežádoucího imprintingu, kdy negativní vzorce takového „výchovného působení“ se přenášejí do výchovy jejich adresáta v situaci, kdy ten se stane rodičem.
23. Jestliže je trestním právem legitimně postihováno jednání spočívající v tom, že rodič tzv. své dítě neposílá do školy, čímž ohrožuje rozumovou či vzdělanostní výchovu svého potomka, pak nelze nalézt žádný (natožpak rozumný) důvod, pro který by se trestněprávnímu postihu mělo vymykat jednání „mrzačící“ vychovávané dítě v citové a mravní oblasti jeho bytí. To platí jak v rovině obecné, kde takový následek toliko hrozí, tak tím spíše tam, kde nežádoucí efekt nastal, jak v projednávaném případě vyplynulo z vyjádření psychologické znalkyně. Jinak řečeno, jestliže skutková podstata stíhaného přečinu nevyžaduje, aby vznikl hmatatelný následek spočívající ve výchovném poškození dítěte, pak tím spíše připadá v úvahu její naplnění tam, kde k takovému následku skutečně došlo. Jednání obviněné tedy zdaleka není tak nevinné a bagatelní, jak se je ona snaží prezentovat, již dokonce přivodilo škody na citovém a mravním vývoji nezletilé a vytvořilo „dobré“ podhoubí pro gradaci dopadů do budoucího života poškozené.
24. Stran odkazu dovolatelky na jí zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu lze přisvědčit intervenujícímu státnímu zástupci, že ta se týkala rodinných vztahů mezi dospělými jedinci, kteří zpravidla mají širší možnosti obrany. To však situace nyní projednávaného případu není, jak na to ostatně poukázala i dovolatelka, jež vyzdvihla, že vztah rodiče a dítěte se nadřazeností vyznačuje. Právě pro tuto „nerovnost zbraní“ je ovšem třeba ingerenci veřejné moci do rodinných vztahů připustit v míře širší než tam, kde proti sobě stojí soupeři, u nichž mocenská rovnováha není vychýlena ve prospěch jednoho z nich.
25. Zjevně neopodstatněnou je i námitka obviněné k nedostatečnému vyjádření subjektivní stránky trestného činu, totiž zavinění. To musí být součástí skutkových zjištění nižších soudů, která se však nevyčerpávají a neomezují toliko na popis skutku. I případný nedokonalý popis skutku může být zhojen tím, že tyto nedokonalosti či nepřesnosti jsou precizovány v odůvodnění soudních rozhodnutí. V projednávaném případě nižší soudy podrobně vyložily, jakou formu zavinění u obviněné shledaly, to je navíc patrno i z výroku odsuzujícího rozsudku, kde v právní větě je nedbalostní zavinění výslovně obsaženo.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
26. Dovolací důvod podle tohoto ustanovení obviněná neuplatnila v prvé alternativě – tedy, že jí bylo odepřeno právo na přístup k druhé instanci. Uplatnila jej v alternativně druhé – totiž, že odvolací soud v rámci svého přezkumu neodstranil vadu vytýkanou již v řádném opravném prostředku. Tento dovolací důvod lze ovšem úspěšně uplatnit jen tehdy, byla-li zjištěna vada zakládající některý z důvodů dovolání, jež by zatěžovala řízení před soudem prvního a druhého stupně. To se však v projednávané věci nestalo, neboť námitky obviněné k namítanému jinému dovolacímu důvodu byly shledány zjevně neopodstatněnými.
V. Způsob rozhodnutí
27. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že ta vznesla námitky, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
28. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 8. 10. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů