USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání obviněného L. F. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 To 469/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 T 52/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. F. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 3 T 52/2022, byl obviněný, po postupu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k rozhodnutím Okresního soudu v Prachaticích a Krajského soudu v Českých Budějovicích, vydaným v řízení vedeném u zmíněného okresního soudu pod sp. zn. 3 T 64/2022 (bod I), shledán (bod II) vinným ve výroku pod bodem 1 ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, v bodu 2 z přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodu 3 z přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a v bodu 4 a 5 ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně obviněného odsoudil ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 54 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Společně s tím mu soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 30 měsíců a povinnost uhradit poškozené M. M. podle § 228 odst. 1 tr. ř. na náhradě škody částku ve výši 27 754 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 3 To 507/2022, byl rozsudek okresního soudu ve prospěch obviněného částečně zrušen, a to v celém výroku o trestu (bod I). Nově odvolací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody na 3 roky, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou, a rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 2 roky (bod II). Jinak zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o vině a o náhradě škody nedotčeno (bod III).
3. Nejvyšší soud následně k dovolání obviněného usnesením ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 7 Tdo 473/2023, zrušil zmíněný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v bodu I a II a v bodu III v části, v níž zůstal nedotčen výrok o vině rozsudku Okresního soudu v Prachaticích v bodu II/3, kterým byl obviněný shledán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a výrok o náhradě škody, a dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to v bodu II/3 výroku o vině, dále v celém výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody. Byla zrušena také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo jejich zrušené části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Okresnímu soudu v Prachaticích bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Okresní soud v Prachaticích poté rozsudkem ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 3 T 52/2022, obviněného shledal vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 27. 3. 2022 okolo 6:00 hodin neoprávněně vnikl do neuzamčeného domu na parcele č. XY v obci XY, část XY, okres XY, kde se volně pohyboval a sedl si do postele vedle spící poškozené N. B., která jej po probuzení vyzvala, aby odešel. Za to a za výše uvedené trestné činy, stran nichž zůstala dříve vydaná rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu učiněném v dovolacím řízení nedotčena, odsoudil okresní soud obviněného ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Společně s tím mu soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 2 roky a povinnost uhradit poškozené na náhradě škody částku ve výši 7 754 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací odvolání obviněného zčásti vyhověl, a rozsudkem ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 To 469/2023, zrušil prvostupňové rozhodnutí ve výroku o vině, kterým byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku; společně s tím odvolací soud zrušil i celý výrok o trestu. Ve zbytku (včetně výroku o náhradě škody) zůstalo prvostupňové rozhodnutí nedotčeno. Odvolací soud pak sám obviněného zprostil obžaloby pro skutek, kterým se měl dopustit přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a sám uložil obviněnému za již zmíněnou další trestnou činnost společný úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 2 roky a 9 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Společně s tím mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 2 roky.
II. Obsah dovolání a vyjádření k němu
6. Obviněný proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Uvedl, že nemá námitek proti výroku o zproštění obžaloby, nesouhlasí však s výrokem o trestu a o náhradě škody. Současně nesouhlasí ani s dalšími, již dříve učiněnými výroky, a k tomu odkázal na své přechozí dovolání.
7. Konkrétně v nyní učiněném podání pak sdělil, že s ohledem na zprošťující výrok je zřejmé, že jak poškozená M. M., tak řada svědků vypovídali ve věci nepravdivě a řadu skutečností zamlčeli. Připomněl přitom vývoj výpovědí svědků R. L. a N. B., který vedl právě až ke zprošťujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu ke skutku, jímž se měl obviněný dopustit přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný trvá na tom, že události spojené se zbylým skutkovým zjištěním byly zkresleny v jeho neprospěch.
8. Dále obviněný namítl, že odvolací soud mu uložil nepřiměřeně přísný trest. V návaznosti na dílčí zproštění obžaloby měl odvolací soud trest snížit o více než (jen) 3 měsíce.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zčásti zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o trestu a sám mu uložil trest mírnější.
10. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že jeho dovolací argumentace nespadá pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a tedy by měl Nejvyšší soud dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Na okraj připojila, že uložený trest nijak nenarušuje ústavní práva obviněného, přičemž zdůraznila, že při třech sbíhajících se trestných činech mu byl uložen trest ve výměře jen mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby.
11. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci dílem (viz dále) přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
13. Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že pokud obviněný odkázal na obsah svého předchozího dovolání, nebude se Nejvyšší soud takovým odkazem nijak zabývat, neboť je vázán pouze dovoláním, na jehož podkladě se dovolací řízení vede a které jediné vymezuje rozsah dovolacího přezkumu (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.). Obviněný tak musí, resp. musel dovolací námitky obsáhnout v textu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), nemůže odkázat na svá předchozí podání, resp. na obsah svých předchozích opravných prostředků (srov. rozhodnutí publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Navíc se Nejvyšší soud z logiky věci s námitkami obsaženými v předchozím dovolání obviněného vypořádal v předchozím dovolacím řízení, resp. ve svém usnesení ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 7 Tdo 473/2023.
14. Dále je třeba konstatovat, že obviněný dílčí závěry, které v konečném důsledku vedly k výroku o jeho zproštění obžaloby, vztahoval i dalším výrokům o vině, vysloveným v původním rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 3 T 52/2022 (konkrétně zpochybňoval věrohodnost usvědčujících svědeckých výpovědí). Tyto výroky nicméně již byly k odvolání obviněného přezkoumány jak odvolacím (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 3 To 507/2022), tak i dovolacím soudem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 7 Tdo 473/2023) a v dalším řízení již stran nich nijak rozhodováno nebylo a ani být nemohlo. Jinak řečeno, napadeným rozhodnutím byly učiněny jen výroky o zproštění obžaloby, trestu a náhradě škody, a proti výrokům jiným (např. o vině, učiněným v předcházejících fázích řízení a vyplývajícím z předcházejících, již pravomocných rozhodnutí) je dovolání již nepřípustné.
15. Obviněný opřel své aktuálně učiněné podání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř.
16. K uplatněným dovolacím důvodům Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je pak možné dovolání úspěšně podat, pokud soudy v předchozím řízení uložily druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.
17. Pod uplatněné dovolací důvody nebylo možné podřadit žádnou dovolací námitku, neboť veškerá dovolací argumentace mířila buď do důkazního řízení nebo do přiměřenosti trestu.
18. K námitce do důkazního řízení, která spočívala v polemice s věrohodností svědků a pravdivostí jejich výpovědí, Nejvyšší soud odkazuje na výše uvedené (bod 14), neboť obviněný dovozoval dopady nyní vyslovených závěrů na závěry již dříve pravomocně stabilizované. Dále je možné dodat, že dovolání [ani kdyby obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení.
Nakonec Nejvyšší soud připojuje, že se neztotožňuje ani s implikací učiněnou obviněným, že pokud jej odvolací soud zprostil obžaloby pro skutek, který měl být prokázán (podle původně vyslovených závěrů) výpověďmi svědků R. L. a N. B., pak to znamená, že tito svědci dříve lhali nebo zamlčovali podstatné skutečnosti. Zde Nejvyšší soud připomíná, že obviněný byl pro tento skutek zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., a důvodem tohoto zproštění tedy nebylo to, že by se skutek nestal (naopak jak uvedl odvolací soud, skutek se stal a obviněný naplnil formální znaky trestného činu, přičemž soud vycházel právě z výpovědí svědků, viz bod 22 odvolacího rozhodnutí), ale to, že tento skutek nebyl trestným činem, a to protože podle posouzení odvolacího soudu nebyl čin dostatečně společensky škodlivý pro to, aby mohl založit trestní odpovědnost obviněného jako pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr.
zákoníku). Obviněný navíc sám ve svém dovolání neoznačil jedinou okolnost, o které měli svědci lhát, nijak svou (už tak pod dovolací důvody nepodřaditelnou) polemiku nesubstancoval (nekonkretizoval), a tím spíše se k ní Nejvyšší soud nebude (nad rámec přezkumu) vyjadřovat, neboť k tomu ani nemá v dovolání podklad.
19. K námitce do přísnosti trestu potom Nejvyšší soud vysvětluje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jak však zmíněno shora, tento dovolací důvod může být naplněn pouze v případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Takové tvrzení ovšem obviněný nepředkládá (a ani by pro něj nebyl dán podklad), resp. o tento dovolací důvod svoji argumentaci neopírá. S odkazem na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze potom ve vztahu k výroku o trestu namítat jen pochybení v jiných případech porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Ani uvedené vady však obviněný netvrdí (a opět by pro to ani nebyl dán podklad). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, resp. § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak není možné v dovolání namítat prostřednictvím ani podle uplatněných dovolacích důvodů, ani podle jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a navazující, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 737/2015).
20. Lze dodat, že zásah dovolacího soudu by ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným tak, že by to již představovalo porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku, jímž je v nejkoncentrovanější podobě právě uložený trest. Podle čl. 4 Ústavy jsou přitom základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, což platí tím spíše, jde-li o základní ústavně zakotvená práva. Nejvyšší soud proto musí vykládat ustanovení trestního řádu – včetně ustanovení o dovolacích důvodech – způsobem, který nevyvolává kolizi s ústavním pořádkem a při kterém je dán průchod mimo jiné ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 736/2022).
21. Nicméně ani při zohlednění tohoto výjimečně možného postupu v dovolacím řízení není namístě dovodit jakékoli pochybení. Obviněnému za jeho trestné činy hrozil trest odnětí svobody v zákonné sazbě 2 až 8 let [§ 43 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku], přičemž odvolací soud mu uložil trest při dolní hranici trestní sazby v délce 2 roky a 9 měsíců. Učinil tak, byť mu tento trest ukládal za rovnou tři sbíhající se trestné činy. Za takového stavu a taky vzhledem k okolnostem případu, na které upozornil soud prvního stupně v bodě 16 svého rozhodnutí a ze kterých odvolací soud vycházel, příkladem že obviněný neprojevil nad všemi svými činy žádný náhled a choval se nevhodně v průběhu hlavního líčení, nelze uložený trest v žádném smyslu považovat za nepřiměřeně přísný.
22. Pokud obviněný namítal, že při jeho zproštění obžaloby pro skutek, kterým se měl dopustit přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, měl odvolací soud trest snížit o více než jen 3 měsíce (z 3 let na 2 roky a 9 měsíců), pak Nejvyšší soud uvádí, že tomuto (navíc zcela nepodloženému a neodůvodněnému) názoru nelze přiznat žádné opodstatnění. Trestný čin, z jehož spáchání již obviněný není odsouzen (přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku), totiž mezi dalšími sbíhajícími se trestnými činy nebyl co do míry společenské škodlivosti a závažnosti nijak dominantní, na rozdíl od zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, podle něhož je také stanovena zákonná sazba (viz shora) a jehož (mezi sbíhajícími se trestnými činy nejvyšší) závažnost hrála při stanovení výměry trestu hlavní roli. Za takového stavu je správné a logické, že zprošťující výrok odvolacího soudu ovlivnil výši výměry trestu jen v nižší míře. Nejvyšší soud tak nespatřuje v postupu odvolacího soudu v tomto směru žádné pochybení, které by narušovalo ústavní práva obviněného ve vztahu k trestní sankci.
23. Obviněný rovněž obecně uvedl, že napadá výrok o náhradě škody, k čemuž ovšem nepřipojil žádnou konkrétní námitku. Tím byl jakýkoli dovolací přezkum v daném směru vyloučen.
IV. Závěr
24. Uplatněné dovolací námitky nešlo podřadit pod žádný zákonný dovolací důvod. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
25. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Radek Doležel předseda senátu